10 C 218/2022-64

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudcem Mgr. Oldřichem Kajzrem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] adresa pro doručování [adresa žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Střední [obec], sídlem [adresa] o zaplacení 1 320 000 Kč dle zákona o soudní rehabilitaci takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 1 320 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení účastníka nezastoupeného advokátem částku 1 421,26 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení újmy dle zákona o soudní rehabilitaci ve výši 1 320 000 Kč. Tvrdil, že odškodnění, které mu bylo přiznáno na základě rehabilitačního řízení, není dostatečné. Dne [datum] usnesením Okresního soudu v Mělníku, č. j. 2 Nt 2451/2022-14 (na základě ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci) byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 12. 1982, sp. zn. 2 T 84/1982 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 1983, sp. zn. 8 To 89/83, jímž byl žalobce odsouzen mimo jiné pro trestný čin opuštění republiky podle ust. § 109 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“). Žalobci byl stejným rozsudkem zároveň stanoven přiměřený trest odnětí svobody v trvání 4 let za trestné činy rozkrádaní majetku v socialistickém vlastnictví podle ust. § 132 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) tr. zák., krádeže podle ust. § 247 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neoprávněného užívání cizího motorového vozidla dle ust. § 209a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., na něž se však rehabilitace dle ust. § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci nevztahuje. Žalobce tedy vykonal původně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let, do roku 1989, přičemž rehabilitován byl pouze částečně. Dále tvrdil, že žalovaná k podané žádosti žalobce na náhradu újmy rozhodnutím ze dne 18. 7. 2022, č. j. MSP-8/2022-ODSK-RO/9, přiznala žalovanému odškodnění v celkové výši 135 445 Kč, které mu následně vyplatila. Žalovaná nevyhověla požadavku žalobce na valorizaci pro absenci opory v právních předpisech a judikatuře. Vyplacená částka se nejeví žalobci jako dostatečná a spravedlivá vzhledem k míře inflace a proto se soudně domáhá její modifikace. Požaduje přiznat náhradu újmy navýšením vyplaceného odškodnění na celkovou částku 1 440 000 Kč (tj. 1 000 Kč za každý den výkonu vazby/trestu). S ohledem na již vyplacenou částku požaduje po žalované zaplatit 1 320 000 Kč, neboť žalovanou vyplacená částka odpovídající zákona č. 119/1990 Sb. vycházela z cenových hodnot v době vydání zákona, a tudíž je v důsledku inflace, resp. obecného nárůstu cen i životních nákladů nedostatečná.

2. Žalovaná navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Skutková tvrzení základu sporu má za nesporná, přičemž žalobcův nárok na odškodnění k jeho žádosti posoudila jako souladný s ust. 23 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. a přiznala mu odškodnění odpovídající paušálním náhradám zakotveným v zákoně o soudní rehabilitaci v celkové výši 135 445 Kč. Při určení výše náhrady ušlého výdělku bylo třeba vycházet z výše průměrného výdělku před poškozením, tedy před nezákonným zbavením osobní svobody. Vzhledem k běhu času by bylo pro žalobce obtížné průměrný výdělek doložit, proto byla po přijetí zákona č. 119/1990 Sb. upravena možnost nahradit ztrátu na výdělku paušální náhradou ve výši 2 500 Kč za každý měsíc nezákonného zbavení osobní svobody. V případě žalobce se nejedná o ztrátu na výdělku po poškození (rentu), nýbrž již poskytnutou náhradu za ztrátu na výdělku za dobu, po kterou byl žalobce nezákonně zbaven osobní svobody formou pobytu ve výkonu trestu (celkem vykonával trest odnětí svobody v období let 1981 až 1989, z toho soudní rehabilitaci podléhá období 4 let). I pokud by se vzalo v potaz ustanovení § 23 odst. 6 zákona [číslo] 1990 sb., má žalovaná za to, že toto ustanovení má logickou návaznost toliko na situaci, kdy poškozený požádá o poskytnutí náhrady ztráty na výdělku dle obecných předpisů (ust. § 23 odst.1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb.) V projednávané věci žalobce vždy výslovně zmiňoval poskytnutí náhrady v paušálních částkách; o přiznání náhrady skutečně ušlé mzdy nežádal. Konečně i v případě, že by bylo argumentováno nepřijetím vládního nařízení avizovaného v ust. § 23 odst. 6 zákona č.119/1990 Sb. žalovaná namítá, že (ne) činnost vlády nelze právně posuzovat jako škodní událost a to ať již podle předpisů obecných či zvláštních. Žalovaná argumentačně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1072/2003, podle kterého není žádný zákonný důvod již přiznanou částku navyšovat, protože statistické údaje o vývoji průměrné nominální mzdy v ČR nejsou okolností, s níž zákon spojuje možnost zvýšení náhrady za ztrátu výdělku, a to ani případně analogicky s ohledem na valorizaci náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalovaná dále odkázala na konstantní soudní judikaturu, neboť Ústavní soud a Nejvyšší soud opakovaně v obdobných věcech rozhodoval, jako například ve věcech sp. zn. II. ÚS 880/13, II. ÚS 384/04, II. ÚS 300/04 a sp. zn. 25 Cdo 14/2003.

3. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce postupem podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalobce se s omluvou k jednání nedostavil, byl ve výkonu trestu odnětí svobody a sdělil, že eskorta by byla vzhledem k jeho zdravotnímu stavu utrpením, a že k jednání se dostaví jeho právní zástupce advokát JUDr. [příjmení] [příjmení]. Soud konstatoval, že žalobcem označený zástupce se k jednání rovněž nedostavil, přičemž soudu nebyla předložena ani procesní plná moc jmenovaného advokáta.

4. Vzhledem k nesporným tvrzením účastníků a dále provedenému dokazování listinnými důkazy (zde zejména podstatným obsahem spisů Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 2 Nt 2481/2022 a sp. zn. 2 T 84/82) bylo lze učinit následující skutková zjištění, které má soud za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, a které rovněž odpovídající závěru soudu o skutkovém stavu věci: V průběhu konce roku 2021 žalobce v době výkonu trestu odnětí svobody při vyřizování dokladů pro Českou správu sociálního zabezpečení k vyměření starobního důchodu žádal po soudu dohledat jednak údaje pro potvrzení o omezení osobní svobody od zadržení, délky vazby a výkonu trestu v souvislosti s jeho odsouzením tehdy pod rodným jménem [jméno] [příjmení] v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 84/1982, a dále též o zaslání usnesení o částečné rehabilitaci pro trestný čin opuštění republiky v uvedené věci. K identifikaci osoby žalobce bylo zjištěno, že se jedná o [celé jméno žalobce], dříve (rozeného) Hrušku, [datum narození] (viz výpis centrální evidence obyvatel). Z hlediska kriminologického se jedná o člověka s výraznou kriminální historií a recidivou zejména při páchání závažné majetkové trestné činnosti (v podrobnostech viz opis a výpis z rejstříku trestů a výpis historie věznění v průběhu let 1970 až 2023; zde např. 19 záznamů rejstříku trestů jak je na č. l. 6 - 9 spisu 2 Nt 2451/2022, dále č.l. 5 spisu). Podle zákona o soudní rehabilitaci byl pravomocným usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 2. 2022, č. j. 2 Nt 2451/2022-14 zrušen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 12. 1982, sp. zn. 2 T 84/1982 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. [číslo], sp. zn. 8 To 89/83, dne 18. 7. 2022, a bylo zastaveno trestní stíhání pro trestný čin opuštění republiky podle ustanovení § 109 odst. 1 tr. zák., přičemž za zbývající trestné činy (rozkrádaní majetku v socialistickém vlastnictví podle ust. § 132 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) tr. zák., krádeže podle ust. § 247 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neoprávněného užívání cizího motorového vozidla dle ust. § 209a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.) byl žalobci uložen přiměřený trest odnětí svobody v trvání 4 let (viz citované usnesení ve spisu 2 Nt 2451/2022). Podáním doručeným dne [datum] se žalobce (tehdy zastoupen advokátem JUDr. [jméno] [příjmení]) obrátil na žalovanou s nárokem na náhradu škody dle zákona č. 119/1990 Sb. s tím, že odkazoval na paušální náhrady uvedené v ust. § 23 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 119/1990 Sb., a dále uváděl, že s ohledem na časový odstup je reálná hodnota nominálních paušálních náhrad mnohonásobně nižší, než se kterou uvažoval zákonodárce v roce 1990 a náhrada by měla být navýšena např. o průměrnou míru inflace (viz žádost žalobce ze dne [datum] na č. l. 36 spisu). Žalovaná nárok na odškodnění posoudila jako souladný s ust. § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., a přiznala žalobci odškodnění odpovídající paušálním náhradám zakotveným v zákoně o soudní rehabilitaci v celkové výši 135 445 Kč. Při výpočtu přiznané částky žalovaná vycházela z toho, že žalobce byl od [datum] do [datum] ve vazbě a po převedení do výkonu trestu propuštěn dne [datum]. Přiznaná částka zahrnuje paušální náhradu ušlého výdělku 120 000 Kč za 4 roky (48 × 2 500 Kč), paušální náhradu nákladů vazby 11 000 Kč za 18 měsíců a 10 dní (18 × 600 Kč + 200 Kč) a paušální náhradu nákladů výkonu trestu 4 445 Kč za 29 měsíců a 19 dní (29 × 150 Kč + 95 Kč). Žalobce celkově vykonal trest v trvání 8 let, byl však částečně rehabilitován, neboť mu byl v rámci rehabilitačního řízení uložen tzv. zbytkový trest za trestné činy soudní rehabilitaci nepodléhající, a to v trvání 4 roků. Žalovaná nevyhověla požadavku na valorizaci a nepřiznala paušální náhradu nákladů trestního řízení pro absenci opory v právních předpisech a z důvodu částečné rehabilitace. S odkazem na ust. § 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. žalobce poučila žalobce, že se může případně domáhat náhrady škody u Obvodního soudu pro Prahu 2 nebo soudu, v jehož obvodu ke škodě došlo (viz stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 18. 7. 2022, č.j. MSP-8/2022-ODSK-RO/9 na č. l. 38 spisu). Dále soud z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 84/82 zjistil k rehabilitované části tehdy trestné činnosti, že žalobce jako hledaný zvlášť nebezpečný recidivista pro páchání závažné majetkové trestné činnosti byl dne [datum] po přebrodění hraniční řeky zadržen polskými bezpečnostními orgány na hranicích Polské lidové republiky u [obec]. Žalobce hraniční řeku přecházel společně s dalšími obžalovanými ve snaze uniknout dopadení a odsouzení za již rozsáhlou majetkovou trestnou činnost a s úmyslem přenést odcizené věci. Žalobce k tomu při vyšetřování uvedl, že měl pouze přes řeku přenést věci za odměnu 2 000 Kčs a následně se chtěl vrátit (viz citovaný trestní spis, zejm. obžaloba a trestní rozsudky na č.l. 997-1037 a [číslo] citovaného trestního spisu).

5. Po právní stránce soud posuzoval předmětnou věc podle ustanovení § 5 písm. b) a ust. § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve spojení s ust. § 23 odst. 1 písm. a), c) s přihlédnutím k odst. 6 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., když se žalobce po žalované domáhá nahrazení škody ve výši celkem 1 320 000 Kč, která spočívá v nezaplacení přuznané částky navýšené o inflaci, resp. v nezaplacení valorizace ušlé mzdy ve smyslu ust. § 23 odst. 6 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., která mu byla poskytnuta v paušální výši podle ust. § 23 zákona č. 119/1990 Sb. za období 4 let, kdy byl podle rehabilitačního rozhodnutí neoprávněně ve vazbě/ve výkonu trestu nezákonně omezen na osobní svobodě. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované uplatnil ve smyslu ust. § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., a bylo mu vzhledem k podané žádosti částečně vyhověno, resp. jeho nárok byl uspokojen jen částečně, proto věc může být projednána před soudem (ust. § 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

6. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

7. Dle ust. § 5 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

8. Dle ust. § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. nárok na odškodnění zahrnuje zejména: a) náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500 Kč, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů, b) náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší podle jiných předpisů, c) náhradu nákladů trestního řízení ve výši 200 Kč, výkonu vazby ve výši 600 Kč za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody ve výši 150 Kč za každý měsíc výkonu trestu, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo těchto náhrad poskytnuta náhrada skutečně zaplacených nákladů, d) náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení, e) náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za práci při výkonu trestu nápravného opatření.

9. Dle ust. § 23 odst. 6 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., vláda [obec] a Slovenské Federativní Republiky stanoví nařízením podmínky a způsob určování výše náhrady za ztrátu na výdělku vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně.

10. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a v celém rozsahu ji zamítl. Pro odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je třeba, aby byly splněny současně tři podmínky: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Existence těchto podmínek musí být bezpečně prokázána, přičemž důkazní břemeno leží na poškozeném. Nesprávný úřední postup není v zákoně č. 82/1998 Sb. nijak definován, a obecně se jím v soudní praxi rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí ([příjmení], P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 63 s.). Žalobce přitom v podstatě dle obsahu podané žádosti o odškodnění a naříkání v podané žalobě v podstatě spatřuje nesprávný úřední postup státu v tom, že vláda měla ve smyslu ustanovení § 23 odst. 6 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb. stanovit pravidla valorizace, tj. podmínky a způsob určování výše náhrady za ztrátu na výdělku vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, ale neučinila tak. Rozhodovací činnost soudů je ustálena v závěru, že vydání normativního právního aktu vládou ČR, není úředním postupem ve smyslu úpravy ust. § 13 zák. č. 82/1998 Sb. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009). Z toho lze dovodit, že ani nevydání normativního právního aktu vládou, není úředním postupem ve smyslu citovaného ustanovení. Důvodem zamítnutí je tak primárně skutečnost, že chybí již první předpoklad pro založení odpovědnosti státu za škodu, a to existence nesprávného úředního postupu.

11. Soud též poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1090/2005, který se zabýval případem obdobným, a s jehož odůvodněnými závěry se soud ztotožňuje. Zákon [číslo] 1990 Sb., o soudní rehabilitaci, má ve vztahu k obecným právním předpisům (zákon č. 82/1998 Sb., občanský zákoník apod.) povahu předpisu speciálního. Proti státu se proto nelze domáhat jiných či dalších nároků, než které tento speciální zákon upravuje. Žalobce požádal o paušální náhradu ušlé mzdy ve výši 2 500 Kč měsíčně podle ustanovení § 23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., nežádal náhradu za ztrátu na výdělku podle obecných předpisů, jak umožňuje citované ustanovení, a náleží mu tak paušální náhrada za ztrátu na výdělku, která mu byla žalovanou zaplacena. Jiné nároky, včetně nároků valorizačních, však k zákonem stanovené náhradě nenáleží, a kromě nároků v tomto zákoně uvedených soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nějaké další nároky. Nejvyšší soud též poukázal na to, že poškozenému (žalobci) náleží náhrada za ztrátu toho výdělku, jehož nedosáhl v době, po kterou byla jeho osobní svoboda omezena, proto rozsah odškodnění nemůže být vyšší, než byl výdělek poškozeného v době, kdy v důsledku výkonu vazby a trestu svůj výdělek ztratil. V projednávané věci žalobce vždy výslovně zmiňoval poskytnutí náhrady v paušálních částkách, přičemž o přiznání náhrady skutečně ušlé mzdy nežádal.

12. Nad rámec výše uvedeného soud akcentuje, že účelem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci bylo podle ustanovení § 1 citovaného zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a ze zjištěných zákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. V případě naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu nebo nemajetkovou újmu by musel soud rozhodující o žalobním nároku na náhradu v prvé řadě posoudit, zda náhradu nebo zadostiučinění, kterého se žalobci dostalo již od příslušného úřadu v rámci předběžného projednání nároku je možno považovat za přiměřené. Dojde-li k závěru, že nikoli, může se zabývat úvahou, jakou náhradu nebo zadostiučinění je třeba žalobci poskytnout, aby požadavek přiměřenosti byl naplněn (viz [příjmení], P. [příjmení] za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012). Nelze neuvést, že nahlížením daného případu soud shledal, že poskytnuté zadostiučinění (peněžitá náhrada), která bylo žalobci vyplaceno, lze považovat za přiměřené zejména vzhledem k okolnostem popsaného případu žalobce. Účelem citovaného zákona bylo především odškodnění jedinců, kteří byli jako oponenti režimu represivními orgány veřejné moci v letech 1948 až 1989 pronásledováni pro jejich politické názory. Tyto orgány navenek zastřely skutečné důvody jejich represe, spočívající v potlačování (v podstatě) jakékoli politické oponentury. Z toho důvodu musí být právní normy rehabilitačního zákonodárství vykládány tak, aby došlo k nápravě křivd /viz nález ÚS sp. zn.

III. ÚS 2919/21, ze dne [datum]

13. Soud tak zcela nevylučuje, že by bylo lze přisoudit náhradu v navýšené výši oproti výši uvedené zákonem (vyplacené žalovanou), ale to však pouze za zcela výjimečných okolností, pokud by v případě flagrantních či do očí bijících křivd nedošlo ani ke dni podání žaloby k dostatečné náhradě, a to z důvodů primárně ležících na straně státu. A dále, pokud by státem vyplacená náhrada byla zcela nepřiměřeně nízká s ohledem na okolnosti dané věci. V daném případě se však podle soudu nejednalo o perzekuci žalobce čistě pro jeho politické přesvědčení, neboť žalobce už jako mladistvý a pak prakticky po celý svůj dosavadní život především páchal závažnou majetkovou trestnou činnost a svým chováním působil škodu třetím osobám. Ke spáchaným trestným činům, za které byl tehdy odsouzen, mu však bylo komunistickým režimem nespravedlivě přidáno odsouzení i za trestný čin opuštění republiky. Soud tím nikterak nezpochybňuje, že žalobci náleží odškodnění právě a jen za část trestu podléhající rehabilitaci, ale skutečnost, že byl žalobce v základu odsouzen za velmi rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, v podstatě sama o sobě dostatečně vylučuje možnost jakékoli nadstandartní náhrady (valorizace či zohlednění inflace) tak, jak jí žalobce nyní po státu požaduje. Nelze neuvést, že soud takto i v rámci obecných zásad spravedlnosti nahlédl na skutečnost, že žalobce byl tehdy odsouzen v rámci trestních sazeb pro nejzávažnější trestné činy výlučně majetkové povahy, za které mu vzhledem ke kvalifikaci hrozilo odsouzení v rozmezí 3 až 10 let. Vedle toho odsouzení za již rehabilitovaný trestný čin opuštění republiky bylo u žalobce zcela marginální, nehledě k okolnostem jeho zadržení jako osoby již s mnohočetnou majetkovou recidivou (prchající před dalším trestním stíháním spolu s další osobou a odcizenými věcmi) na hranicích s Polskou lidovou republikou. Odškodnění, které se žalobci vzhledem k vydanému rehabilitačnímu usnesení dostalo, se jeví ve světle výše uvedeného jako více než dostatečné.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 421,26 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi nezastoupenému advokátem, který nedoložil výši hotových výdajů, náleží paušální částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle ust. § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. V souvislosti s cestou k jednání soudu dne [datum] pak žalované náleží náhrada 821,26 Kč za 110 ujetých km (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,5 l [číslo] km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Poučení