10 C 232/2023 - 61

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Lukášem Kučerou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 213 125 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 38 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 21. 4. 2024 do zaplacení, a to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba ve zbývajícím žalobním požadavku na zaplacení částky 174 375 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 11. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 38 750 Kč od 28. 11. 2023 do 20. 4. 2024.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 570 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1 Žalobce se po žalované domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [Anonymizováno] [insolvenční spisová značka], kde vystupoval v postavení konkurzního věřitele. Žalobu odůvodnil tím, že svůj nárok u žalované uplatnil výzvou ze dne 17. 10. 2023, doručenou žalované dne 20. 10. 2023. Předmětné konkurzní řízení začalo dne 2. 11. 2009, kdy byly v této věci prováděny jednotlivé úkony, do předmětného konkurzního řízení přihlásil svoji pohledávku dne 19. 11. 2009, kdy teprve dne 15. 8. 2023 bylo vydáno rozvrhové usnesení, podle něhož žalobce obdrží 4,837 % z jeho uznané a vykonatelné pohledávky, tedy částku ve výši 43 629,70 Kč, kdy až teprve z tohoto usnesení se dozvěděl o výši jeho odškodnění v procentech. Částka 43 629,70 Kč není pro žalobce zanedbatelná, když je starobním důchodcem pobírající toliko starobní důchod. Od data 19. 11. 2009 tak vznikl počátek jeho zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která trvala do 31. 10. 2023, tedy po dobu 13 let a 11 měsíců. Žalobce vyčíslil nemajetkovou újmu částkou 15 000 Kč za rok trvání řízení, ponížená za první 2 roky o polovinu, kdy základní částku vypočetl na částku 193 750 Kč. Od samého počátku řízení byl pod značným psychickým tlakem z nejistoty spojené s jeho právním postavením věřitele. Dále uvedl, že k průtahům řízení nikterak nepřispěl a význam konečného rozhodnutí je pro něj značný, kterou s ohledem na svůj věk přes 86 let zvyšuje o 10 %, kdy po navýšení požaduje částku 213 125 Kč. Žalobce dále odkázal na rozhodnutí zdejšího soudu a Městského soudu v Praze v obdobných věcech. Žalobce tak požaduje zaplacení žalované částky se zákonným úrokem z prodlení od 28. 11. 2023 do zaplacení. 2 Žalovaná navrhla žalobu zcela zamítnout. Učinila nesporným, že žalobce u ní uplatnil dne 20. 10. 2023 svůj nárok ve výši 231 125 Kč. Stanoviskem ze dne 14. 11. 2023 žalovaná konstatovala, že došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, ale nebyl shledán důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích. Uvedla, že celková délka konkurzního řízení ve vztahu k žalobci činila ke dni podání žádosti 14 let, počítáno od podání přihlášky pohledávky žalobce dne 19. 11. 2009. Samotné úkony v rámci insolvenčního řízení byly činěny v přiměřených lhůtách, průtahy v postupu soudu, ani insolvenčního správce nebyly. Konkurz byl zatížen několika incidenčními spory. V srpnu 2023 bylo vydáno rozvrhové usnesení s tím, že pohledávky nezajištěných věřitelů budou uspokojeny pouze do výše 4,837 %. Konkurz byl složitější zejména v důsledku vedených incidenčních řízení. Po většinu doby konkurzu probíhalo zpeněžování majetkové podstaty, jednak nemovitostí a jednak bylo vymáháno cca 20 pohledávek úpadce, některé v rámci exekučních řízení. 3 Ze shodných tvrzení účastníků má soud za zjištěné, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované před podáním žaloby předběžně uplatnil, a to dne 20. 10. 2023. 4 Účastníci při jednání učinili nesporným průběh konkurzního řízení, jak je popsán níže vyjma části rejstříku P, ke kterému soud provedl dokazování. Dále účastníci učinili nesporným, že insolvenční správce na základě rozvrhového usnesení dne 15. 1. 2021 vyplatil žalobci částku 43 633,84 Kč. 5 Mezi účastníky zůstalo sporné, zda se má žalobci dostat přiměřeného zadostiučinění v penězích či nikoli. 6 Z rejstříku P konkurzního řízení bylo zjištěno, že bylo celkem přihlášeno 163 přihlášek, 21 přihlášek bylo odmítnuto a 1 byla odmítnuta částečně, došlo ke 2 zpětvzetím přihlášek a k 1 částečnému zpětvzetí, celkem 25krát bylo rozhodováno o změně věřitele a celkem 11krát rozhodoval Vrchní soud v Praze o odvolání. 7 Z nesporných tvrzení účastníků a z dokazování z rejstříku P vzal soud za prokázaný následující průběh řízení Městského soudu v Praze sp. zn. [Anonymizováno] (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení). Dne 6. 2. 2009 věřitelé [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [Anonymizováno] [Anonymizováno] podali návrh na prohlášení konkurzu společnosti [Anonymizováno]. (dále také „dlužník“ či „úpadce“). Dne 13. 2. 2009 vyzval soud dlužníka k vyjádření se k insolvenčnímu návrhu. Dne 6. 3. 2009 soud vyzval navrhovatele k zaplacení zálohy na náklady konkurzu. Dne 1. 4. 2009 soud rozhodl u ustanovení opatrovníka věřiteli. Dne 23. 4. 2009 soud vyzval dlužníka, aby ve stanovené lhůtě připojil seznam svého majetku a závazků, dne 11. 5. 2009 a 15. 6. 2009 dlužník požádal o prodloužení lhůty ke splnění této povinnosti. Dne 22. 7. 2009 vyzval soud navrhovatele, aby se vyjádřili k doplnění dlužníka ve stanovené lhůtě, ti dne 30. 7. 2009 požádali o prodloužení lhůty. Dne 10. 9. 2009 bylo nařízeno jednání, které bylo odročeno, jednání proběhlo dne 13. 10. 2009. Dne 21. 10. 2009 soud rozhodl o úpadku dlužníka a nařídil přezkumné jednání. Věřitelé v průběhu soudu oznamovali své pohledávky (celkem 163 přihlášek). Žalobce svoji pohledávku ve výši 902 000 Kč přihlásil do insolvenčního řízení dne 19. 11. 2009 (Přihláška P84). Dne 14. 12. 2009 se konalo přezkumné jednání, kde byla pohledávka žalobce zjištěna a uznána. Dne 15. 12. 2009 soud prohlásil konkurz na majetek dlužníka. V době od roku 2010 do roku 2021 probíhala incidenční řízení (č. j. [incidenční spisová značka] trvalo od 19. 5. 2010 do 8.12.2010, č. j. [incidenční spisová značka] trvalo od 10. 11. 2010 do 20. 8. 2011, č. j. [incidenční spisová značka] trvalo od 15. 11. 2010 do 20. 8. 2011, č. j. [incidenční spisová značka] trvalo od 20. 1. 2011 do 18. 10. 2011, č. j. [incidenční spisová značka] od 4. 7. 2014 do 21. 12. 2017, č. j. [incidenční spisová značka] trvalo od 16. 2. 2020 do 30. 10. 2021 a č. j. [incidenční spisová značka] trvalo od 18. 2. 2020 do 4. 4. 2020. Nebylo zjištěno, že by v rámci incidenčních sporů docházelo k průtahům. Dne 29. 12. 2009 byl zveřejněn seznam přihlášených pohledávek se 141 přihlášenými pohledávkami s pořadovými čísly 1-140 + 151, s tím že 21 přihlášek bylo odmítnuto. Dne 28. 1. 2010 bylo navrženo insolvenčním správcem nařízení dodatečného přezkumného jednání k přezkoumání pohledávky č. [hodnota], která byla odmítnuta, neboť na základě Vrchního soudu ze dne 22. 12. 2009 účast věřitele přihlašujícího předmětnou pohledávku nekončí. Dne 9. 2. 2009 bylo soudem sděleno, že ve věci dlužníka bude nařízeno zvláštní přezkumné jednání poté, co bude známo, které opožděně podané přihlášky budou k odvolání věřitelů shledány včasnými a které nikoli. Dne 19. 4. 2010 bylo soudu doručeno doplnění soupisu majetkové podstaty. Dne 29. 4. 2010 bylo nařízeno jednání. Dne 13. 5. 2010 soud udělil insolvenčnímu správci souhlas s prodejem mimo dražbu nemovitostí zapsaných v soupisu majetkové podstaty. Dne 31. 5. 2010 proběhlo zvláštní přezkumné jednání. Dne 4. 6. 2010 byl soudu doručen upravený seznam přihlášek pohledávek. Z rejstříku P bylo zjištěno, že 21 přihlášek bylo odmítnuto a 1 byla odmítnuta částečně, došlo ke 2 zpětvzetím přihlášek a k 1 částečnému zpětvzetí, celkem 25krát bylo rozhodováno o změně věřitele a celkem 11krát rozhodoval Vrchní soud v Praze o odvolání. Dne 7. 10. 2010 byl doplněn soupis majetkové podstaty. Dne 4. 2. 2011 soud udělil insolvenčnímu správci souhlas s prodejem nemovitostí mimo dražbu. Dne 14. 6. 2011 soud vydal usnesení o vynětí majetku z majetkové podstaty. Dne 16. 11. 2012 soud udělil insolvenčnímu správci souhlas s prodejem nemovitostí mimo dražbu. Dne 6. 2. 2013 soud udělil insolvenčnímu správci souhlas s prodejem nemovitostí mimo dražbu. Dne 2. 8. 2013 soud rozhodl o odvolání insolvenčního správce a rozhodl o ustanovení nového. Dne 7. 5. 2014 soud uložil insolvenčnímu správci, aby se vyjádřil k návrhu věřitele na uspokojení soudním rozhodnutím přiznaných pohledávek za majetkovou podstatou. Dne 11. 6. 2014 soud vyzval věřitele, aby podal žalobu na určení ohledně své pohledávky. Dne 29. 12. 2015 a dne 17. 2. 2016 soud uložil insolvenčnímu správci, aby pohledávku na roveň postavenou pohledávce za podstatou věřitele uhradil do 3 dnů od právní moci usnesení od schválení konečné zprávy v poměru, který na něho připadne dle případného rozvrhového usnesení pohledávek za podstatou či jim na roveň postavených, a to z částek, které budou k tomuto rozvrhu použity. Dne 12. 5. 2016 soud uložil insolvenčnímu správci, aby ve stanovené lhůtě soudu předložil aktualizovaný soupis majetkové podstaty zohledňující dosavadní průběh insolvenčního řízení, a soupis všech dosud nevymožených pohledávek, dne 12. 5. 2016 insolvenční správce požádal o prodloužení lhůty, dne 20. 6. 2016 předložil aktualizovaný soupis majetkové podstaty. Dne 5. 10. 2017 podal věřitel návrh, ke kterému soud stejného dne uložil povinnost insolvenčnímu správci se vyjádřit. Dne 1. 11. 2017 soud udělil insolvenčnímu správci souhlas s postoupením pohledávek za úplatu mimo dražbu. Dne 23. 1. 2018 byl soudu doručen návrh na vynětí majetku z majetkové podstaty, o kterém bylo rozhodnuto usnesením ze dne 26. 1. 2018. Dne 12. 9. 2018 soud udělil souhlas insolvenčnímu správci s postoupením pohledávky za úplatu mimo dražbu. Dne 6. 3. 2019 byl soudu doručen návrh věřitele, kdy soud dne 11. 3. 2019 uložil insolvenčnímu správci, aby se k návrhu vyjádřil, dne 2. 4. 2019 soud uložil insolvenčnímu správci, aby pohledávku na roveň postavenou pohledávce za podstatou věřitele uhradil do 3 dnů od právní moci usnesení o schválení konečné zprávy v poměru, který na ni připadne dle případného rozvrhového usnesení pohledávek za podstatou či jim na roveň postavených, a to z částek, které budou k tomuto rozvrhu použity. Dne 18. 6. 2019 byla zveřejněna konečná zprávy a dne 2. 7. 2019 byla vydána vyhláška o konečné zprávě. V období od 4. 7. 2019 do 19. 7. 2019 byly podávány námitky proti konečné zprávě. Dne 29. 7. 2019 soud nařídil jednání o námitkách, které proběhlo dne 15. 10. 2019. Dne 5. 11. 2019, 6. 11. 2019 a 7. 11. 2019 bylo zveřejněno vyrozumění o uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň. Dne 9. 1. 2020 bylo vydáno usnesení o odmítnutí konečné zprávy s tím, že nejsou dořešeny otázky existence případných pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Dne 17. 1. 2020 byly vydány výzvy k vyjádření věřitelům ohledně uplatněných pohledávek za majetkovou podstatou s tím, že insolvenční správce je nepovažuje za pohledávky za pohledávky za majetkovou podstatou. Dne 2. 2. 2022 soud rozhodl o odvolání insolvenčního správce z funkce a rozhodl o ustanovení nového. Dne 3. 2. 2022 byla zveřejněna konečná zpráva. Dne 4. 2. 2022 bylo podáno odvolání proti rozhodnutí o odvolání insolvenčního správce z funkce a ustanovení nového. Dne 8. 2. 2022 byla věc předložena vrchnímu soudu a dne 3. 3. 2022 bylo o odvolání rozhodnuto. Dne 5. 4. 2022 byla zveřejněna vyhláška o konečné zprávě. V období od 21. 4. 2022 do 26. 4. 2022 byly zveřejňovány námitky proti konečné zprávě. Dne 30. 5. 2022 soud rozhodl o neschválení konečné zprávy s tím, že nejsou dořešeny otázky existence pohledávek původně postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Dne 30. 5. 2022 soud rozhodl o zproštění funkce opatrovníka a rozhodl nově o opatrovníkovi. Dne 25. 7. 2022 byla zveřejněna konečná zpráva, doplněná 14. 9. 2022. Dne 22. 9. 2022 bylo zveřejněno usnesení o konečné zprávě. Dne 10. 10. 2022 byly zveřejněny námitky proti konečné zprávě. Dne 16. 11. 2022 bylo nařízeno jednání o námitkách, 14. 2. 2023 proběhlo jednání o námitkách. Dne 15. 2. 2023 bylo nařízeno pokračování jednání o námitkách, dne 21. 3. 2023 proběhlo jednání o námitkách. Dne 12. 3. 2023 a dne 24. 4. 2023 byl zveřejněn návrh rozvrhového usnesení. Dne 13. 4. 2023 bylo vydáno usnesení o schválení konečné zprávy. Dne 2. 5. 2023 a 9. 5. 2023 byla podána odvolání proti usnesení o schválení konečné zprávy, kdy dne 5. 5. 2023 a 16. 5. 2023 byli vyzváni k odstranění vad odvolání. Věc byla předložena vrchnímu soudu dne 29. 6. 2023. Dne 11. 7. 2023 byla odvolání odmítnuta. Dne 15. 8. 2023 bylo vydáno rozvrhové usnesení, na základě kterého bylo určeno, že pohledávky nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky byly zjištěny a dosud neuspokojeny budou uspokojeny do výše 4,837 %; k rozdělení bude použit výtěžek majetkové podstaty ve výši 2 493 851,62 Kč a dále bylo přihlášeným věřitelům uloženo, aby do 10 dnů od vydání tohoto usnesení sdělili insolvenčnímu správci číslo bankovního účtu, na nějž bude provedena úhrada dle rozvrhového usnesení. Žalobci byla dne 15. 1. 2024 na bankovní účet zaslána částka 43 633,84 Kč dle rozvrhového usnesení. 8 Soud k důkazu neprováděl rozhodnutí Městského soudu v Praze ani soudu zdejšího, jak byly stranou žalující uváděny k doložení své právní argumentace, neboť se jedná o podporu právních argumentů, nikoliv o prokazování skutkového stavu. 9 Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu konkurzního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. 10 Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ustanovení § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ustanovení § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ustanovení § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ustanovení § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („o.z.“). Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle ustanovení § 14 odst. 1 citovaného zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ustanovení odst. 3 citovaného § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ustanovení § 15 odst. 2 citovaného zákona pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

11. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

12. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody 13. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

15. Podle stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení soudu dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

16. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

17. Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 6. 2. 2009 a vůči žalobci bylo skončeno dne 15. 1. 2024, kdy mu byla vyplacena částka 43 633,84 Kč dle rozvrhového usnesení. Pokud se jedná o ohraničení celkové doby namítaného konkurzního řízení tak rozhodné období pro žalobce začalo běžet od jeho vstupu do řízení, tj. ode dne, kdy přihláška pohledávky došla soudu, tj. 19. 11. 2009 do dne, kdy insolvenční správce vůči věřiteli (žalobci) plnil dle rozvrhového usnesení, což bylo dne 15. 1. 2024, nicméně žalobce požadoval odškodnění do dne 31. 10. 2023. Celkem tedy řízení vůči žalobci trvalo 13 let a 11 měsíce, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu nepřiměřeně dlouhá.

18. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

19. Délka konkurzního řízení nemůže být porovnávána s ostatními typy nalézacích sporů, neboť ji nelze poměřovat klasickými měřítky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu České republiky, jako se děje u jiných „běžných“ nalézacích sporů. Předmětem konkurzního řízení je především to, aby poškozený (věřitel) došel uspokojení přihlášené pohledávky na rozdíl od nalézacích sporů, kdy otázkou nalézacího řízení je, jakým způsobem vůbec řízení pro poškozeného dopadne, tzn., zda bude v rámci sporu procesně úspěšný či nikoliv. Tato základní otázka pak působí největší nejistotu, která je spojena právě s vedeným řízením. Naopak při vedeném konkurzním řízení má již poškozený jistotu v tom, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou a nejistota pak zůstává toliko ve výši jejího uspokojení. Tedy jinak řečeno konkurzní řízení disponuje podstatně nižší formou nejistoty pro poškozeného než řízení nalézací. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 se pak podává, že „jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou právu konkurzního řízení, nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele, co do výše peněžitého nároku, určující částka, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky“.

20. Pro posuzované řízení to optikou výše uvedeného znamená, že toto se vyznačovalo vyšší mírou složitosti. Ta spočívala zejména ve vyšším počtu incidenčních sporů a ve větším počtu přihlášek, kdy docházelo k odmítání přihlášek, zpětvzetí, změně v osobě věřitele a rozhodování o odvoláních, což rovněž přispělo k celkové délce posuzovaného řízení. Současně bylo soudem zjištěno, a žalobce ani opak netvrdil, že incidenční spory trvaly přiměřenou dobu. I přes vyšší obtížnost řízení je však třeba uzavřít, že ani výše uvedená složitost řízení neodůvodňuje takto dlouhou dobu řízení. K závěru o přiměřenosti délky řízení proto dospět nelze.

21. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, tento nevybočuje ze standardní a běžné činnosti, v řízení se nevyskytla období nečinnosti či prodlev insolvenčního soudu. Soud postupoval v přiměřených lhůtách a také řádně dohlížel na činnost správce konkurzní podstaty. O pochybení ze strany státu by se jednalo, kdyby insolvenční soud řádně neplnil svou dohledovou a kontrolní činnost nad činností správce konkurzní podstaty, o což v posuzovaném případě nešlo.

22. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení řízení prostředky předvídanými zákonem. Zdůrazňuje se nicméně, že není povinností účastníka se o urychlení řízení snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

23. Při posuzování významu původního řízení pro žalobce vzal soud v úvahu zvláštní povahu konkurzního řízení, které nepatří z hlediska významu předmětu řízení k těm, jež by měla pro jeho účastníky zvýšený význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Zvláštní povaha konkurzního řízení přitom spočívá v samotné povaze tohoto řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku dlužníka (úpadce) a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně, když si svými nároky též vzájemně konkurují. Uvedená skutečnost tak rozhodujícím způsobem snižuje význam původního řízení pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky, a tím pádem také výše případného přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012). Z ustálené judikatury civilních soudů v daném ohledu dále plyne, že z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce je (při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění) podstatná též výše částky, jaké se mu v konkurzu dostalo, resp. pravděpodobně dostane, na uspokojení její pohledávky, ledaže by v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkurzního řízení vyšly najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že žalobce coby konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky. Žádné takové skutečnosti však v řízení nevyplynuly a žalobce je ani netvrdil. Žalobce se tedy až z rozvrhového usnesení dozvěděl, jaká bude míra uspokojení jeho pohledávky.

24. V souvislosti s otázkou posuzování významu původního řízení pro žalobce považuje soud rovněž za důležité, že si žalobce musel být vědom toho, že v rámci konkurzu bude uspokojen mezi vyšším počet věřitelů pouze malá část jeho celkové pohledávky. O tomto svědčí jednak sama povaha konkurzního řízení, které není typickým řízením sporným, ale jedná se o speciální řízení, jehož účelem je uspořádat majetkové poměry dlužníka, který se dostal do úpadku. Je tak třeba při vyhodnocení kritérií dle § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona tyto hodnotit právě s ohledem na specifickou povahu konkurzního řízení jako takového. Žalobce nebyl věřitelem, který by podal návrh na zahájení konkurzního řízení. Tedy řízení se účastnil jako věřitel, který podal přihlášku a žádá uspokojení svých pohledávek. I ze stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 se podává, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, kterému je třeba věnovat zvláštní pozornost. K typovému významu řízení se přitom neprovádí dokazování, neboť plyne z povahy samotného naříkaného řízení a v tomto ohledu tak soud uzavírá, že konkurzní řízení jako takové je řízením s nižším významem řízení pro účastníka, neboť v tomto věřitelé hromadně uplatňují své pohledávky vůči majetku úpadce a jsou si plně vědomi toho, že budou uspokojeni jen poměrně. Soud tak v tomto ohledu uzavírá, že aby bylo možno dojít k jinému závěru o významu konkurzního řízení pro žalobce, než je význam nepatrný, muselo by se na straně žalobce jednat o zásadně zvýšený subjektivní význam na výsledku řízení (uspokojení), který by však nebyl dán pouze výší přihlášené pohledávky (jak uvádí žalobce), neboť jak uvedeno, nehledě na výši pohledávky se žalobce účastí v konkurzním řízení účastní tohoto speciálního řízení, v němž jsou finálně řešeny závazky dlužníka, který je v povahy tohoto řízení v nedobré finanční situaci, což je přihlášeným věřitelům jasně zřejmé, toto vědí, přičemž věřitelé jsou uspokojování poměrně, tedy stejným procentem, tj. význam je dán právě částečností jejich uspokojení, nikoli výší přihlášené pohledávky. Soud proto hodnotí význam původního řízení ve světle těchto okolností jako podstatně snížený.

25. S přihlédnutím ke shora uvedenému soud konstatuje, že po skutkové i právní stránce tak byla věc obtížná. Pokud jde o činnost orgánů státu, tato nevybočuje ze standardní a běžné činnosti, v řízení se nevyskytla rozsáhlá období nečinnosti či prodlev insolvenčního soudu. Tento postupoval v přiměřených lhůtách a také řádně dohlížel na činnost insolvenčního správce.

26. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (o čemž koneckonců nebylo mezi stranami ani sporu). I přes obtížnost řízení je tak třeba uzavřít, že ani výše uvedená složitost řízení neodůvodňuje takto dlouhou dobu řízení. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

27. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

28. K argumentaci žalované se výslovně zdůrazňuje, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době je postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, nebo pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení. I případně snížený význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2518/2017). Soud má za to, že význam původního řízení pro žalobce nelze považovat v daném případě za nepatrný (žalobce měl přihlášenou do konkurzu částku 902 000 Kč a k rozvrhu na ní připadla částka 43 629,70 Kč, kterou rovněž nelze považovat za bagatelní, a to i vzhledem k tomu, že žalobce je starobní důchodce a jiný příjem nemá). V daném případě je tedy nutné žalobce odškodnit v peněžité podobě.

29. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2010) ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč za každý další rok řízení, kdy na jeden měsíc připadá částka 1 250 Kč (tj. za 13 let a 11 měsíce řízení částka 193 750 Kč), tedy za období od 19. 11. 2009 do 31. 10. 2023. Soud zdůrazňuje, že nepřipadalo v úvahu přiznání vyšší základní, neboť řízení nebylo násobně delší než lze s ohledem na okolnosti případu očekávat. Je přitom notorietou, že konkurzní řízení bývají zpravidla delší.

30. Vypočtená základní částka ve výši 193 750 Kč byla ponížena o 50 % z důvodu složitosti původního řízení a dále byla ponížena o dalších 30 % z důvodu sníženého významu původního řízení pro žalobce. Žalobce dále ještě nárokoval navýšení odškodnění z důvodu věku. Osobami v pokročilejším věku jsou přitom myšleny osoby starší minimálně 75 let (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012). V projednávané věci je žalobci přes 86 let, je tedy zřejmé, že žalobci v době, kdy se původní řízení vedlo, byl starší 75 let. Soud přesto k modifikaci z důvodu věku nepřistoupil. Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, v části IV. pod písm. d) uvedl, že soudy i jiné orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly přihlížet k osobě účastníka řízení, a s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku, neboť negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Soud v tomto ohledu uzavírá, že však nezvyšoval základní částku odškodnění pro věk žalobce, neboť judikatura dovolacího soudu dovodila, že zvýšený význam z důvodu věku je třeba u poškozených zohlednit tehdy, jestliže v rámci naříkaného řízení trpí délkou řízení, které i s ohledem na jejich věk je vedeno neadekvátně dlouho. Tato judikatura dle závěru zdejšího soudu není použitelná za situace, kdy se konkurzního řízení účastní cca 140 věřitelů, z nichž logicky část osob je věku vyššího, avšak není v moci konkurzního soudu, oproti jiným konkurzním řízením (či na jejich úkor), toto řízení pouze pro věk účastníků upřednostnit či urychlit, jak to lze očekávat například u běžného řízení civilního, případně u řízení trestního. Soud tak uzavírá, že tedy neshledal zvýšený subjektivní význam z důvodu věku na straně žalobce, a pro toto kritérium základní částku nenavyšoval.

31. Soud pak dále uvádí, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že by snížení základní částky nemělo zásadně přesáhnout 50 %, je třeba však uvést, že hranice 50 % se vztahuje ke každému z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk zvlášť. Může proto nastat i situace, kdy při zachování požadavku na přiměřenost snížení bude po zohlednění všech zákonných kritérií zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, nebo Stanovisko).

32. Základní výše odškodnění byla modifikována o 80 % na konečných 38 750 Kč.

33. Soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že částka ve výši 38 750 Kč (výrok I. rozsudku) představuje přiměřené zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk. Naopak její výši považuje soud za zcela přiléhavou individuálním okolnostem projednávaného případu. Soud vzal v této souvislosti do úvahy i věk žalobce s tím, že je ve věku starobního důchodce a přiznaná částka pro něj není nicotnou částkou. Výrokem II. pak ve zbylém rozsahu žalobu zamítl, když soud dále odkazuje na bod 36 rozsudku, který odůvodňuje přiznání úroků prodlení až od 21. 4. 2024.

34. Na tomto místě soud připomíná, že pokud jde o výši zadostiučinění, které se žalobci mělo dostat za nejistotu, takto by v zásadě nemělo přesáhnout částku, kterou se jí dostalo v rámci rozvrhového usnesení. V projednávané věci se jedná o částku 43 629,70 Kč. K tomu soud ovšem uvádí, že z judikatury Nejvyššího soudu neplyne, že zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk je v těchto případech přiměřené pouze pokud odpovídá částce, které se dostalo žalobci v rámci rozvrhové usnesení. Právě naopak z ní plyne, že tato částka představuje pomyslnou horní hranici; soud tak může přisoudit jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým konkurzním řízením s ohledem na okolnosti toho kterého případu méně, zásadně by však neměl přisoudit více.

35. Pokud jde o požadované úroky z prodlení dle ustanovení § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení.

36. Uplatněním ve smyslu ustanovení § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 20. 10. 2023. Po uplynutí 6měsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky až od 21. 4. 2024, když 20. 4. 2024 skončila 6měsíční lhůta. Samotná výše úroků z prodlení je odůvodněna ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byl žalobce zcela úspěšný, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, v plné výši, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014).

38. Soud tak přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce po zaokrouhlení 13 570 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč, když tarifní hodnota byla určena v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze tří úkonů (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, účast na jednání) uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 7. 5. 2024 náhrada 1 384,16 Kč za 180 ujetých km (38,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., při průměrné spotřebě 5,4 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb.), když advokát žalobce nepožadoval náhradu za ztracený čas.

39. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle ustanovení § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobcům jakoukoliv újmu.

Poučení