10 C 235/2022 - 130

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci žalobců: a. [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] b. [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO], sídlem [adresa] o zaplacení 2x 345 418 Kč + 2x 100 000 Kč takto:

Výrok

I) Řízení se částečně, co do požadavku žalobce a. na úhradu částky 59 834,50 Kč, zastavuje. II) Řízení se částečně, co do požadavku žalobce b. na úhradu částky 59 834,50 Kč, zastavuje. III) Žalovaná je povinna uhradit žalobci a. 30 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. IV) Žalovaná je povinna uhradit žalobci b. 30 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. V) Zamítá se žaloba žalobce a. ve zbývajícím žalobním požadavku na zaplacení 355 583,50 Kč. VI) Zamítá se žaloba žalobce b. ve zbývajícím žalobním požadavku na zaplacení 355 583,50 Kč. VII) Žalobce a. a žalobce b. jsou povinni uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 673 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou ze dne 11. 11. 2022 domáhají nároků souvisejících s nezákonným trestním stíháním vedeným [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobci shodně uvádí, že oba byli stíháni na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze 7. 11. 2018 pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry dle § 206 odst. 1, 4 písmene d) tr. zákoníku a jejich trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby rozsudkem [název soudu] z 3. 8. 2021 ve spojení s usnesením [název soudu] z 12. 4. 2022. Každý ze žalobců se domáhá náhrady nemajetkové újmy vyvolané nezákonným trestním stíháním, každý ve výši 100 000 Kč. V obecné rovině žalobci uvádí, že došlo k zásahu do zdraví a psychiky, trestní stíhání bylo medializováno a došlo k zásahům do jejich profesního života. Dále uvádí, že bylo od počátku jasné, že stíháni být nemají a že trestní řízení trvalo 3,5 roku. Žalobci dále nárokují každý škodu ve výši nákladů vynaložených na obhajobu ve výši 98 738 Kč na každého ze žalobců. Jako třetí z nároků pak žalobci uplatňují každý pro sebe částku 246 680 Kč, k čemuž žalobci uvádí, že dne 14. 6. 2019 jim každému z nich byla zajištěna částka 792 000 Kč a tato byla navrácena až 10. 8. 2022, tedy za toto období se zmenšila hodnota finančních prostředků, které jim byly vydány zpět, tedy tímto jim vznikla škoda, vyčíslená formou zákonných úroků z prodlení, právě na tuto částku 246 680 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 25. 1. 2023. Ve věci shledala odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání ze 7. 11. 2018. Pokud jde o požadavek na náhradu škody ve formě nákladů na obhajobu, pak žalovaná každému ze žalobců poskytla náhradu škody ve výši 59 834,50 Kč, přičemž specifikovala ve vztahu ke každému ze žalobců, jaké úkony neodškodnila, případně neodškodnila zcela. Pokud jde o nemajetkovou újmu každého ze žalobců vyvolanou trestním stíháním, pak tuto odškodnila omluvou a konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí s tím, že žalobci netvrdí zásahy, které by odůvodňovaly přiznání zadostiučinění finančního. Ohledně posledního z nároků na náhradu škody tvořenou úroky z prodlení z finančních prostředků, které byly každému ze žalobců zajištěny ve výši 246 680 Kč pro každého ze žalobců, pak tento nárok žalovaná odmítla, neboť ve vztahu k tomuto není dán odpovědnostní titul, neboť nenastal ani nesprávný úřední postup, ani nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, navíc takto formulovaná škoda není dle judikatury dovolacího soudu škodou.

3. Z předběžného uplatnění nároků žalobci u žalované a ze stanovisek vydaných žalovanou soud zjistil, že žalobci uplatnili nárok na odškodnění škody ve výši obhajného a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí u žalované dne 24. 8. 2022 a že uplatnili nárok na úhradu škody tvořené ztrátou hodnoty zajištěných finančních prostředků u žalované dne 8. 9. 2022.

4. Na jednání konaném dne 17. 4. 2023 žalobci, každý za sebe, vzali žalobu částečně zpět co do částky 59 834,50 Kč jakožto plnění, které jim bylo na nároku na náhradu obhajného uhrazeno žalovanou, a soud proto řízení s odkazem na § 96 o.s.ř. v této části zastavil.

5. Pro úplnost soud uvádí, že podáním z 8. 3. 2023 právní zástupce žalobců podmíněně formuloval návrh na rozšíření žaloby, jelikož se však jedná o úkon podmíněný, pak k tomuto soud dle § 41a odst. 2 o. s. ř. nepřihlížel.

6. Ze spisu vedeného Okresním soudem pro [anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující: Usnesením PČR, NCPOZ, SKPV, Sekce závažné hospodářské trestné činnosti a korupce ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] bylo zahájeno vůči [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno], [celé jméno žalobce] a [celé jméno žalobce] trestní stíhání, konkrétně pokud jde o žalobce a. a žalobce b. trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry dle ust. § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Žalobce a. i žalobce b. podali proti tomuto usnesení stížnost datovanou dne 12.11.2018. Usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] byly obě tyto stížnosti zamítnuty. Usnesením PČR ze dne 14. 6. 2019, [číslo jednací] policejní orgán dle § 79g odst. 1 tr.ř. zajistil jako náhradní hodnotu peněžní prostředky na bankovním účtu žalobce a. ve výši 792 000 Kč, neboť nelze zajistit věc, která je výnosem trestné činnosti a hodnota zajišťované věci odpovídá hodnotě výnosu z trestné činnosti; zároveň bylo žalobci a. zakázáno s těmito finančními prostředky disponovat. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že ve vztahu k žalobci a. je důvodné podezření, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo policejnímu orgánu zajistit výnos z trestné činnosti, pro kterou je žalobce a. stíhán, konkrétně finanční prostředky získané jednáním, pro které je stíhán, pak přistoupil policejní orgán právě k zajištění majetku ve vlastnictví tohoto obviněného jako náhradní hodnoty. Při šetření o jeho majetkových poměrech bylo zjištěno, že je právě vlastníkem předmětného účtu a finančních prostředků na něm uložených se zůstatkem na účtu 9 000 626,67 Kč. Policie zvážila i další možné dopady zajištění tohoto majetku a shledala tyto proporcionální ve vztahu k snaze zajistit finanční prostředky, které mohly uniknout trestnou činností. Vydání tohoto usnesení předcházela žádost PČR ze dne 14. 5. 2019 doručená dne 17. 5. 2019 na Vrchní státní zastupitelství v Praze o vydání předchozího souhlasu státního zástupce se zajištěním. Vrchní státní zastupitelství v Praze udělilo požadovaný souhlas dne 30. 5. 2019. Žalobce a. podal proti usnesení PČR ze dne 14. 6. 2019 stížnost, a to dne 18. 6. 2019, Vrchní státní zastupitelství v Praze stížnost zamítlo usnesením ze dne 31. 7. 2019, č.j. [spisová značka]. Usnesením PČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] policejní orgán dle § 79g odst. 1 tr.ř. zajistil jako náhradní hodnotu peněžní prostředky na bankovním účtu žalobce b. ve výši 792 000 Kč, neboť nelze zajistit věc, která je výnosem trestné činnosti a hodnota zajišťované věci odpovídá hodnotě výnosu z trestné činnosti; zároveň bylo žalobci b. zakázáno s těmito finančními prostředky disponovat. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí soud zjistil, že k zajištění této hodnoty ve vztahu k žalobci b. došlo pro podezření, že na majetku cizím způsobil značnou škodu, přičemž se nepodařilo zajistit samotný výnos trestné činnosti, proto soud přistoupil k tomuto zajištění majetku žalobce b. jakožto náhradní hodnoty coby ekvivalentu z výnosu z trestné činnosti. U tohoto žalobce bylo zjištěno, že na jeho účtu se nachází finanční prostředky ve výši 21 803 052,58 Kč a policií byla posouzena i proporcionálnost zásahu do majetku žalobce ve vztahu k účelům trestního řízení, kterým je mimo jiné zajištění výnosu z trestné činnosti, která mohla být spáchána. Vydání tohoto usnesení předcházela žádost PČR ze dne 17. 5. 2019 doručená téhož dne na Vrchní státní zastupitelství v Praze o vydání předchozího souhlasu státního zástupce se zajištěním. Vrchní státní zastupitelství v Praze udělilo požadovaný souhlas dne 31. 5. 2019. Žalobce b. podal proti usnesení PČR ze dne 14. 6. 2019 stížnost, a to dne 18. 6. 2019, Vrchní státní zastupitelství v Praze stížnost zamítlo usnesením ze dne 31. 7. 2019, č.j. [spisová značka]. Z obou potvrzujících usnesení Vrchního soudu v Praze, respektive usnesení, kterými byly zamítnuty stížnosti proti zajištění finančních prostředků, pak soud zjistil, že i Vrchní soud v Praze shledal toto zajištění majetku proporcionálním, zejména v tom směru, že nebylo zjištěno, že by v důsledku tohoto zatížení byli žalobci zatíženi zvláštním či nadměrným břemenem s ohledem na jiný jejich majetek v porovnání se zajištěnou částkou a účelem trestního řízení. Dne 12. 5. 2020 podalo Vrchní státní zastupitelství v Praze obžalobu k [název soudu]. Rozsudkem [název soudu] ze dne 3. 8. 2021, [číslo jednací] byli žalobce a. i žalobce b. zproštěni obžaloby dle § 226 písm. b) tr.ř., neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestnými činy. Proti rozhodnutí podalo státní zastupitelství odvolání. Usnesením [název soudu] ze dne 12. 4. 2022, č.j. [spisová značka] bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 12. 4. 2022. Usnesením [název soudu] ze dne 15. 7. 2022, č.j. [spisová značka] bylo podle § 79f odst. 1 tr.ř. ve smyslu § 79g odst. 1 tr.ř. zrušeno zajištění náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků na účtu žalobce a. ve výši 792 000 Kč a odvolán příkaz k zdržení se nakládání s touto náhradní hodnotou a dle § 80 odst. 1 tr.ř. ve smyslu § 81a tr.ř. byly žalobci a. tyto finanční prostředky vráceny (právní moc ke dni 9. 8. 2022). Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka] bylo podle § 79f odst. 1 tr.ř. ve smyslu § 79g odst. 1 tr.ř. zrušeno zajištění náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků na účtu žalobce b. ve výši 792 000 Kč a odvolán příkaz k zdržení se nakládání s touto náhradní hodnotou a dle § 80 odst. 1 tr.ř. ve smyslu § 81a tr.ř. se žalobci b. tyto finanční prostředky vrací (právní moc ke dni 26. 7. 2022). Ve vztahu k oběma žalobcům došlo ke zrušení tohoto zajištění a vydání finančních prostředků vzhledem k tomu, že v předmětné trestní věci byli obžalovaní zproštěni obžaloby, když zajištění náhradní hodnoty již pro účely trestního řízení není tedy nadále třeba. Z protokolu o výslechu [anonymizováno] [jméno] [příjmení] z 14. 2. 2019 soud zjistil, že na tento výslech se [anonymizováno] [jméno] [příjmení] nedostavil. Z prohlášení obžalovaného [celé jméno žalobce] z 11. 4. 2022 soud zjistil, že žalobce a. se omlouvá z veřejného zasedání z důvodu zdravotní indispozice a že žádá o konání jednání v jeho nepřítomnosti.

7. Z přípisu Vrchního státního zastupitelství z 22. 8. 2022 a z přípisu [název soudu] z 27. 7. 2022 soud zjistil, že žalobci se domáhali škody ve formě úroků z prodlení ze zajištěných prostředků za dobu jejich zajištění po těchto orgánech, avšak toto odškodnění jim poskytnuto nebylo. Soud z těchto listin nezjistil, že by nárok byl těmito orgány jakkoliv uznán.

8. Z formuláře nazvaného [příjmení] [číslo] identifikační list uchazeče soud zjistil, že případní zájemci o pronájem prostoru sloužícího podnikání ve vlastnictví [anonymizována dvě slova] [územní celek] [anonymizováno] musí prohlásit, že nejsou osobou pravomocně odsouzenou nebo aktuálně trestně stíhanou pro činy související s předmětem jejich podnikání. Z této listiny bylo v obecné rovině možnost zjistit pouze podmínky pro možnost ucházet se o pronájem prostoru ve vlastnictví DPP, nebylo však možno učinit závěr relevantní pro toto řízení.

9. Z článku na serveru [webová adresa] [anonymizováno] [datum] v soud zjistil, že panu [jméno] [jméno] se ministerstvo omluvilo v souvislosti se stejným trestním stíháním za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, za nezákonné trestní stíhání a za nemajetkovou újmu, která mu tímto vznikla. Z tohoto přípisu nebylo možno učinit závěr, že by žalovaná jakkoliv uznávala nároky uplatněné vůči kterémukoliv ze žalobců.

10. Soud ve věci provedl veškeré účastníky navržené důkazy. Soud neměl v řízení pouze za prokázané skutkové tvrzení v tom směru, že došlo k [anonymizováno] trestního stíhání přičitatelné státu, proto žalobce poučil ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že neunáší povinnost důkazní v tomto směru, žalobci však reagovali, že toto prokázat nemohou. Zbývající tvrzení vznesená v řízení bylo možno plnohodnotně posoudit na základě provedených důkazů, a to i bez výslechu účastníků, k čemuž, zejména pokud jde o tvrzené zásahy do osobnostní sféry, soud uzavírá, že tyto byly v obecné rovině a že nebylo důvodu jim nevěřit i bez provedení účastnických výslechů; proto soud žalobce ani v tomto směru nepoučoval ve vztahu k břemenu důkaznímu.

11. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Toto se týká zejm. průběhu trestního řízení a úkonů v něm učiněných. Pokud jde o zásahy vyvolané trestním řízením (nezákonným rozhodnutím) do osobnostní sféry žalobců, soud tyto blíže rozvádí v rámci právního posouzení těchto nároků níže.

12. Soud nezamítal žádný z navržených důkazů.

13. Soud posoudil věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 3 téhož ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení a zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

15. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

16. Žalobce a. i žalobce b. se žalobou domáhají, každý pro sebe, finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí, a to ve výši 100 000 Kč. Žalovaná žalobcům na tento nárok neposkytla finanční zadostiučinění, nárok odškodnila konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí a omluvou (stanoviskem ze dne 23. 1. 2023, tedy ve lhůtě pro předběžné projednání nároku).

17. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě byli žalobci obžaloby zproštěni, čímž je dána odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 OdpŠk.

18. Nezákonným rozhodnutím tak je usnesení PČR, NCPOZ, SKPV, Sekce závažné hospodářské trestné činnosti a korupce ze dne 7. 11. 2018, [číslo jednací], kterým bylo zahájeno vůči žalobci a. i žalobci b. trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry dle ust. § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Toto rozhodnutí bylo odklizeno rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. 8. 2021, [číslo jednací] ve spojení s usnesením [název soudu] ze dne 12. 4. 2022, č.j. [spisová značka], jimiž byli žalobce a. i žalobce b. zproštěni obžaloby dle § 226 písm. b) tr.ř. (s právní mocí ke dni 12. 4. 2022).

19. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

20. Soud se tak zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

21. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).

22. Žalobce a. i žalobce b. byli stíháni pro zločin zpronevěry dle ustanovení § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Oběma žalobcům hrozil trest odnětí svobody v rozsahu 2 až 8 let, což je hrozba zásadní, soud proto pro porovnání zvolil případy, kde tamním poškozeným hrozila výše trestu stejná nebo obdobná. Pokud jde o samu povahu trestné činnosti zločinu zpronevěry, pak tato nevyvolává zvýšené společenské odsouzení, jako je tomu například u trestných činů násilných, se sexuálním podtextem či páchaných na dětech. Obecně tedy soud s povahou trestné činnosti v rámci porovnání pracoval tak, že volil případy odškodnění poškozených stíhaných pro stejný typ trestné činnosti.

23. Délka trestního řízení zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedeného trestního řízení trval. Je však na místě porovnávat vliv tohoto kritéria s ostatními a nečinit z něj mechanicky určující hledisko, neboť trvání trestního stíhání může způsobovat jak kontinuální nárůst újmy projevující se v osobnosti člověka tak i uvadající zájem společenského prostředí o daný případ, tedy pokles zásahů do sféry poškozeného.

24. V posuzovaném případě trvalo trestní stíhání obou žalobců 3 roky a 5 měsíců. Soud nedospěl k závěru, že by se jednalo o dobu nepřiměřeně dlouhou, samotný trestní spis čítá více jak 10 000 listů a má 35 svazků. Pro účely nemajetkové újmy vyvolané samotným vydáním nezákonného rozhodnutí je však délka řízení relevantní proto, že po tuto dobu trvají účinky tohoto trestního stíhání vůči oběma žalobcům, a soud proto s tímto kritériem pracoval jakožto s jedním ze zásadních kritérií pro porovnání s jinými obdobnými případy, jak rozebírá níže.

25. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuálních následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

26. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Toto samo je však (bohužel) průvodním jevem každého takového trestního stíhání, tedy nelze pouze z těchto skutečností dovozovat nárok na zadostiučinění každého poškozeného za tvrzenou nemajetkovou újmu, ale právě naopak je třeba konkrétně u každého poškozeného individuálně zkoumat zásahy do jeho osobnostní sféry a jejich konkrétní projevy.

27. Tvrzení žalobců o zásazích do jejich osobnostní sféry bylo u obou shodné. Oba žalobci uváděli, že pociťovali marnost nad počínáním orgánů činných v trestním řízení, neboť od počátku poukazovali zejména na to, že nemohli způsobit škodu společnosti, jejímiž jsou jedinými společníky, což však nebylo orgány činnými v trestním řízení reflektováno. Dále oba žalobci shodně tvrdili, že zásahy vyvolané trestním řízením byly umocněny tím, že trestní řízení trvalo více jak 3 roky, a dále oba shodně tvrdili, že trestní řízení bylo [anonymizováno], a to z důvodu na straně státu, ale i obecně. Žalobci dále tvrdili, že o trestním stíhání se obecně vědělo zejména v místě jejich bydliště. V obecné rovině pak oba žalobci tvrdili, že trestním stíháním došlo i k zásahům na zdraví a psychice žalobců, a dále, že u obou žalobců byla narušena jejich pověst v obchodním světě, což se projevilo zejména v poměrech společnosti [právnická osoba], neboť tato společnost nemohla získat další zakázky ve výběrových řízeních, neboť oni byli stíháni jakožto její společníci a jednatelé, čímž tato společnost přišla ročně nejméně o 500 000 Kč; společnost utrpěla na obchodní pověsti, čímž došlo i k poklesu obchodních podílů obou žalobců. Z článku na serveru [webová adresa] [anonymizováno 16 slov]“ z 9. 3. 2021, soud zjistil, že trestní stíhání bylo v obecné rovině předmětem medializace, konkrétně bylo informováno o tom, že [anonymizováno 13 slov] [role v řízení]. [anonymizováno 6 slov] [datum] [anonymizována čtyři slova] informovala o tom, že v rámci předmětného stíhání byli mimo jiné i žalobci obžaloby nepravomocně zproštěni. Z těchto článků mohl soud zjistit, že trestní stíhání obou žalobců bylo předmětem obecné medializace, soud však nezjistil, že by tato byla přičitatelná státu. K poučení soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. pak žalobci nedoplnili další důkaz, který by medializaci přičitatelnou státu prokazoval, tedy v tomto směru neunesli břemeno důkazní.

28. Pokud jde o dotvrzené a prokázané zásahy do osobnostní sféry každého ze žalobců, pak k tomuto soud uvádí, že ve vztahu k oběma žalobcům soud uvěřil tomu, že pociťovali obavy v souvislosti s tím, že je proti nim vedeno trestní řízení, kdy jim hrozí trest odnětí svobody v rozsahu dvou až osmi let, to vše za situace, kdy ke své obraně stále opakují tvrzení, že vlastní společnosti škodu nezpůsobili a toto není orgány činnými v trestním řízení reflektováno. Jedná se o obecné tvrzení, kterému soud uvěřil i bez provedení bližšího dokazování, neboť nebylo důvodu o tomto pochybovat.

29. Z provedeného dokazování, zejména obsahu naříkaného spisu, pak soud zjistil, že zásahy do osobnostní sféry obou žalobců skutečně trvaly 3,5 roku a z provedených listin, zejména mediálních článků, soud zjistil, že trestní stíhání obou žalobců bylo předmětem obecné medializace, když o [anonymizována čtyři slova], avšak v rovině, že trestní řízení je vedeno a co je jeho předmětem. Ani po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. žádný ze žalobců však neprokázal, tedy neunesl povinnost důkazní v tom směru, že došlo k medializaci přičitatelné státu, tedy že by se například orgány činné v trestním řízení nevhodně vyjadřovaly, porušovaly presumpci neviny či jiné povinnosti dané trestními předpisy. Toto tvrzení žalobců tak zůstalo neprokázáno.

30. Zásahy do osobnostní sféry obou žalobců, pokud jde o zásahy zdravotní a na psychice žalobci nedotvrdili. Na jednání konaném dne 17. 4. 2023 soud žalobcům poskytl k tomuto poučení ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., žalobci však i po tomto poučení setrvali na obecných tvrzeních, že se cítili dotčeni trestním stíháním, že toto trvalo dlouhou dobu a že byli dotčeni na svém podnikání.

31. Pokud jde o zásahy ve sféře podnikatelské, pak v tomto směru žalobci tyto specifikovali tak, že se fakticky jedná o újmu vyvolanou na straně společnosti, jejímiž byli společníky a jednateli, konkrétně na straně společnosti [právnická osoba] Veškerá tvrzení žalobců tak směřovala k tomu, že tato společnost utrpěla újmu, neboť se nemohla účastnit výběrových řízení a tím získávat příjmy, které by jinak měla, neboť její jednatelé a společníci jsou trestně stíháni. V tomto směru vyhodnotil soud tato tvrzení po právní stránce tak, že se jedná o újmu vyvolanou u této společnosti, tedy nikoliv o újmu žalobců. Na úrovni žalobců pak má soud pouze za zjištěné, že tito se cítili dotčeni jako společníci a jednatelé této společnosti, které komplikují v důsledku svého stíhání její podnikání.

32. Soud ve věci nezjistil zvláštní okolnosti, které by bylo třeba v rámci odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu zohlednit.

33. Pro povahu trestné činnosti, kdy žalobcům hrozil trest odnětí svobody 2 až 8 let, a pro délku trvání trestního řízení dosahující 3,5 roku soud i přes velmi obecně tvrzené zásahy do osobnostních sfér obou žalobců dospěl k závěru, že žalobcům by se mělo dostat zadostiučinění finančního, neboť konstatování porušení práva není satisfakcí dostačující.

34. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“.

35. Soud vyšel v rámci porovnání z případu řešeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Tamní poškozený byl stíhán dobu jednoho roku a čtyř měsíců rovněž pro přečin zpronevěry dle § 206 odst. 1 a 3, a rovněž byl zproštěn obžaloby dle § 226 písmene b) trest tr. řádu. U tamního poškozeného byly shledány zásahy v osobnostní sféře v tom směru, že musel omezit svoji podnikatelskou činnost v oboru vymáhání pohledávek, došlo k zásahům ve sféře rodinné, neboť manželka poškozeného nutila, aby ukončil stávající podnikatelské aktivity, a trestní stíhání se projevilo i tím, že ve větší míře konzumoval alkohol, odbornou pomoc však nevyhledal. Tamní poškozený měl rovněž problémy se spánkem a přestal se věnovat volnočasovým aktivitám, konkrétně sportu. V důsledku trestního stíhání byl apatický k okolí a došlo i k sekundárním problémům v důsledku užívání návykových látek, pod jejichž vlivem řídil motorové vozidlo. Tamnímu poškozenému byla přiznána částka odškodnění 20 000 Kč. V porovnání s oběma žalobci zdejšími pak soud shledal shodné prvky v tom, že i oba žalobci byli stíháni pro stejný typ trestné činnosti, rovněž pro zpronevěru a rovněž i žalobci byli zproštěni dle § 226 písmene b) tr. ř. U tamního poškozeného však byly shledány výrazně vyšší zásahy ve sféře osobnostní, konkrétně podnikatelské činnosti, kterou musel omezit, rodinných zásazích, sociální sféře, ať už jde o volnočasové aktivity či vyvolané problémy s alkoholem, i zdravotní sféře, pokud jde o problémy se spánkem. Zásahy v tomto rozsahu žádný ze žalobců zdejších ani netvrdil, když žalobci tvrdili zásahy pouze v obecné rovině v tom směru, že se obávali výsledku trestního stíhání, měli pocit, že jejich obrana není brána vážně, a pouze neurčitě tvrdili zásahy na zdraví a psychice; jediné dílčí zásahy, které soud shledal, byly zásahy týkající se podnikání v tom směru, že jejich trestní stíhání vyvolalo problémy v podnikání na straně společnosti [právnická osoba] a že v obecné rovině trestní stíhání obou žalobců bylo medializováno a bylo známo v jejich okolí. Zásahy na straně žalobců tak byly výrazně nižší. Na druhou stranu tamní poškozený byl stíhán dle odstavce třetího § 206 tr. zákoníku, tedy mu hrozil nižší trest odnětí svobody v rozsahu až 5 let, a trestní stíhání tamního poškozeného trvalo o 2 roky méně. Tyto rozdíly tak kompenzují nižší zásahy shledané u obou žalobců a ještě odůvodňují i navýšení částky odškodnění nad rámec odškodnění poskytnutého tamnímu poškozenému, a to zejména pro délku řízení, které bylo ve vztahu k žalobcům vedeno - a to právě na částku 30 000 Kč, tedy odškodnění o 50 % vyšší, než se dostalo tamnímu poškozenému.

36. Soud dále vyšel v rámci porovnání z případu řešeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Tamní poškozený byl stíhán rovněž pro zločin zpronevěry dle § 206 odst. 1 a 4 písmene d) tr. zákoníku, a rovněž byl zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) tr. řádu. Trestní řízení vůči tamnímu poškozenému trvalo 1 rok a 5 měsíců, avšak u tamního poškozeného byly shledány větší vyšší zásahy v osobnostní sféře. Tamní poškozený byl cizincem, tedy reálně mu hrozilo vyhoštění v případě, že bude pravomocně odsouzen, což by znamenalo konec pobytu v České republice i podnikání. U tamního poškozeného byly shledány konkrétní zásahy ve sféře sociální, kdy ztratil chuť účastnit se společenského života a věnovat se svým koníčkům a byly shledány i zásahy zdravotní, spočívající ve vysokém krevním tlaku a problémy se spánkem. I tamní poškozený trpěl obavami o výsledek trestního stíhání s tím, že měl rovněž pocit, že jeho argumenty nejsou v rámci trestního řízení dostatečně vyslyšeny. Tamnímu poškozenému bylo přiznáno odškodnění ve výši 34 000 Kč. V porovnání se žalobci zdejšími je tento případ shodný tím, že i tamní poškozený byl stíhán pro zločin zpronevěry dle § 206 odst. 1 a 4 písmene d) a rovněž byli oba žalobci zproštěni dle § 226 písm. b) tr. řádu. I žalobci hrozil stejný trest odnětí svobody až 8 let. Na rozdíl od žalobců u tamního poškozeného byly shledány zásadnější zásahy ve sféře osobnostní, přičemž dominantním zásahem je riziko vyhoštění a znemožnění dalšího pobytu v České republice; dále zásahy zdravotní, spočívající ve vysokém krevním tlaku, problémy se spánkem a zásahy ve volnočasové sféře, spočívající v ukončení koníčků a nechuti věnovat se společenským aktivitám. Na druhou stranu stíhání obou žalobců trvalo dobu delší, a to sice o 2 roky, tedy tyto dva faktory se vzájemně kompenzují a soud dospěl k závěru, že je adekvátním přiznat žalobcům odškodnění ve výši obdobné, jako je tomu u tamního poškozeného, konkrétně v částce 30 000 Kč.

37. Soud k tomuto doplňuje, že porovnání provedl ve vztahu k oběma žalobcům společně, co do soudem dohledaných porovnávaných případů, neboť žalobci tvrdili zásahy shodné a i ve shodném rozsahu tyto měl soud za dotvrzené či prokázané. Porovnáním s oběma případy pak soud dospěl k závěru, že adekvátní výši zadostiučinění ve vztahu ke každému ze žalobců je částka právě 30 000 Kč, která se podává komparací s oběma výše citovanými judikáty.

38. Na jednání konaném dne 17. 4. 2023 pak soud poučil právního zástupce žalobců o nutnosti doplnit relevantní judikaturu, která by odůvodňovala přiznání zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, jak pro sebe každý ze žalobců žádá. Žalobci však k tomuto uvedli, že žádnou relevantní judikaturu v tomto směru nedohledali a neoznačují.

39. Soud proto uzavírá, že na tomto nároku přiznal každému ze žalobců částku 30 000 Kč a ve zbytku co do částky 70 000 Kč ve vztahu ke každému ze žalobců soud tento nárok zamítl.

40. Žalobce a. i žalobce b. se žalobou domáhali dále, každý pro sebe, náhrady škody ve výši 246 680 Kč. Žalobci škodu po skutkové stránce vymezili tak, že tato je tvořena zákonným úrokem z prodlení z částky 792 000 Kč, která byla každému ze žalobců zajištěna dne 14. 6. 2019 a navrácena až dne 10. 8. 2022, přičemž s těmito prostředky žalobci nemohli v tomto období nakládat, proto škodu vyčíslují jako zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75% ročně od 15. 6. 2019, právě do 10. 8. 2022, tedy v kapitalizované výši zákonného úroku z prodlení za toto období - ve výši 246 680 Kč pro každého z nich.

41. Žalovaná žalobcům na tento nárok neposkytla finanční zadostiučinění, neboť takto formulované škoda není odškodnitelným nárokem a neboť není dán odpovědnostní titul.

42. Žalobci tak po skutkové stránce tvrdí, že finanční prostředky jim byly zajištěny 14. 6. 2019 a s těmito mohli nakládat až do 10. 8. 2022. Finanční prostředky tak dle žalobních tvrzení v mezidobí ztratily svou hodnotu, čímž došlo k majetkovému úbytku na straně žalobců v souvislosti se zajištěním těchto finančních prostředků a tento majetkový úbytek jakožto škodu žalobci vyčíslují pomocí zákonného úroku z prodlení za toto období. Po skutkové stránce pak spatřují pochybení na straně státu v tom, že zajištění finančních prostředků není zákonné, neboť byli obžaloby zproštěni.

43. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je ve věci dán odpovědnostní titul.

44. Úprava nezákonného rozhodnutí stojí především na předpokladech § 7 a § 8 odst. OdpŠk, kdy je upraveno, že za nezákonné lze mít obecně, s výjimkami, pouze rozhodnutí pravomocné, které bylo právě pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a kterému se měl poškozený, rovněž nikoliv bezvýjimečně, procesně bránit. Výjimka z požadavku právní moci zrušeného rozhodnutí je v zákoně výslovně upravena pro ta rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc. Judikatura pak vymezuje případy, kdy není nutné trvat na požadavku využití opravných prostředků. Rozhodnutím příslušných orgánů je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Je přitom bezvýznamné, zda zrušené rozhodnutí bylo rozhodnutím ve věci samé z důvodů skutkových nebo pro nesprávné právní posouzení, či zda šlo o nezákonné rozhodnutí procesní povahy, jímž byla způsobena škoda či nemajetková újma (NS 28 Cdo 3940/2009). Aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí tedy jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti (NS 30 Cdo 443/2013).

45. Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k OdpŠk (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v OdpŠk blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zpráva výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

46. Z obsahu tohoto pojmu i z výkladu zákona dále vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000).

47. Protože zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu ze dne 6. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99).

48. Soud předně uzavírá, že ve věci není dán odpovědnostní titul nezákonného rozhodnutí, neboť oběma žalobcům byly předmětné finanční prostředky zajištěny na základě usnesení ze dne 14. 6. 2019, přičemž každý ze žalobců podal proti tomuto usnesení stížnost, nicméně každá tato stížnost byla jakožto nedůvodná (v případě obou žalobců) zamítnuta usnesením Vrchního státního zastupitelství, oběma vydanými dne 31. 7. 2019. Teprve následně byli oba žalobci zproštěni obžaloby s právní mocí k 12. 4. 2022. V návaznosti na to pak [název soudu] dvěma usneseními z 15. 7. 2022 ve vztahu ke každému ze žalobců rozhoduje tak, že ruší zajištění náhradní hodnoty, tj. předmětných prostředků na účtech obou žalobců, u každého ve výši 792 000 Kč, nikoliv však proto, že by toto předchozí zajištění bylo nezákonným či nedůvodným, ale proto, že žalobci byli zproštěni obžaloby - tedy již toto zajištění nemůže nadále, dle nově nastalých okolností, plnit svůj účel, neboť žalobci byli obžaloby zproštěni. Tedy jinak řečeno, tato náhradní hodnota nemůže být užita k pokrytí následků způsobených trestnou činností. Ve věci tak nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, neboť usnesení o zajištění finančních prostředků nebylo nikdy pro nezákonnost změněno či zrušeno.

49. Soud vyšel ze závěrů Nejvyššího soudu formulovaných ve věci sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, z nichž se podává, že odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§ 79a odst. 1 trestního řádu) ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nezakládá bez dalšího skutečnost, že trestní řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky vydáno, posléze neskončilo odsuzujícím rozsudkem, a dále, že nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání.

50. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 479/2007, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2010 (dále jen„ R 100/2010“), za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o zajištění peněžních prostředků na účtu stát odpovídá, bylo-li rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. Soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu přitom není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Bylo-li rozhodnutí zrušeno nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4462/2007).

51. Tento odpovědnostní titul tak není dán.

52. Skutková tvrzení žalobců bylo možno po právní stránce vyhodnotit i tak, že tvrdí to, že jejich finanční prostředky neměly být nikdy zajištěny, neboť nakonec byli obžaloby zproštěni. Tedy, že pro tento postup spočívající v zajištění finančních prostředků došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť orgánům činným v trestním řízení mělo být zřejmé, že pro argumentaci žalobců nebude třeba toto zajištění realizovat, neboť mělo být zřejmé, že žalobci jsou nevinní.

53. V pravomoci soudu v občanském soudním řízení však není přezkoumávat správnost (vlastního) postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního“ (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2004, sp.zn. 30 Cdo 1526/2004, a ze dne 31.10. 2005, sp.zn. 30 Cdo 57/2005). Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je upravena zejména v ustanovení § 7 o.s.ř. tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Jiné věci soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení (v řízení o ochranu osobnosti) zasahoval do řízení trestního tím, že by např. aproboval postup orgánů činných v trestním řízení z hlediska účelnosti řízení (obdobně srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 2. března 2004, sp.zn. II. ÚS 299/03).

54. S odkazem na citované judikatorní závěry pak soud uzavírá, že ani v rámci kompenzačního řízení není soud oprávněn přezkoumávat účelnost postupu orgánů činných v trestním řízení, ani to, zda měly být vyhodnoceny jinak podmínky pro realizaci jednotlivých úkonů v rámci trestního řízení. V rámci kompenzačního řízení pak může soud posuzovat fakticky pouze to, zda nedošlo k nějakému zjevnému excesu v rámci činnosti orgánů činných v trestním řízení, anebo jsou-li zcela jednoznačně naplněny podmínky pro učinění konkrétního úkonu, pak zda tento byl učiněn v k tomu stanovené či přiměřené lhůtě.

55. Takováto situace však v posuzovaném případě nenastala. Z provedeného dokazování, konkrétně z průběhu naříkaného trestního řízení a úkonů, které předcházely vydání usnesení o zajištění finančních prostředků obou žalobců, soud zjistil, že policie požádala o vydání souhlasu státního zastupitelství, tento souhlas obdržela a následně teprve přistoupila k zajištění finančních prostředků. Proti usnesení o zajištění byla podána stížnost a o této bylo řádně rozhodnuto nadřízeným státním zastupitelstvím. Soud tak uzavírá, že neshledal žádný exces na straně orgánů činných v trestním řízení, který by mohl v rámci těchto tvrzení žalobců po právní stránce zohlednit.

56. Ve zbytku pak je tvrzení žalobců fakticky tvrzením o tom, že policie špatně vyhodnotila předpoklady a podmínky pro zajištění jejich finančních prostředků, což však dle definice a výkladu pojmu nesprávný úřední postup pojmově nesprávným úředním postupem být nemůže, neboť jde typicky o činnost, která se odrazila ve vydaném rozhodnutí. Tedy v úvahu by přicházel pouze odpovědnostní titul nezákonného rozhodnutí. A jak uvedeno výše, nezákonné rozhodnutí, pokud jde o zajištění finančních prostředků, vydáno nebylo.

57. Ani odpovědnostní titul ve formě nesprávného úředního postupu tak není dán.

58. Soud proto tento nárok obou žalobců pro absenci odpovědnostního titulu zcela zamítl.

59. Soud k tomuto nároku dále doplňuje, že ani nárok na náhradu škody, jak je žalobci obecně formulován, nesplňuje podmínky vzniku škody odškodnitelné dle odškodňovacího zákona. Soud v tomto směru odkazuje zejména na závěry přijaté Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 28 Cdo 96/2012, z nichž se podává, že ztráta hodnoty peněz v důsledku inflace není majetkovým úbytkem, který by byl škodou odškodnitelnou dle odškodňovacího zákona. Finanční prostředky plní dle závěrů dovolacího soudu hodnotu všeobecného ekvivalentu a jako takový svoji hodnotu neztrácejí, a to ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny, a to i přesto, že má tato za důsledek, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Dovolací soud tak uzavřel, že ani vlivem inflace na hodnotu finančních prostředků skutečná škoda nevzniká. Takto formulovaný požadavek tedy není škodou, která by mohla být úspěšně uplatněna po státu v režimu odškodňovacího zákona.

60. K tomuto soud v rámci kompenzačního zdejšího řízení doplňuje, že stát fakticky nikdy od 15. 6. 2019 nebyl v prodlení a není tak důvodu, aby byl žalobcům přiznán úrok z prodlení, neboť tento je přiznáván tehdy, pokud je strana povinná v prodlení s plněním nějaké povinnosti, což v případě zdejším nenastalo.

61. Ani podmínka vzniku škody není naplněna a i z tohoto důvodu ve vztahu k oběma žalobcům soud tento nárok obou žalobců zcela zamítl.

62. Žalobce a. i žalobce b. se žalobou dále domáhali, každý pro sebe, náhrady škody ve výši 98 738 Kč; žalobci tuto škodu po skutkové stránce vymezili tak, že je tvořena odměnou za úkony právní služby, které (viz níže) specifikují.

63. Žalovaná na tomto nároku každému ze žalobců plnila 59 834,50 Kč, přičemž specifikovala, které úkony neodškodnila (viz níže).

64. Žalobci vzali každý svůj požadavek v části plnění žalované částečně zpět a soud proto řízení výrokem I. v této části zastavil. K tomuto soud doplňuje, že žalovaná každého ze žalobců odškodnila stanoviskem ze dne 23. 1. 2023, tedy v zákonné době pro předběžné projednání nároku (uplatněno dne 24. 8. 2022; doba běžela ještě do 24. 2. 2023); tedy zastavení řízení zavinili žalobci a žaloba nebyla v této části podána důvodně, neboť ještě plynula lhůta pro předběžné projednání nároku žalovanou.

65. Odpovědnostní titul je dán ve vztahu k tomuto nároku v tom směru, že v naříkaném trestním řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání (viz výše). Jiný odpovědnostní titul, ani v souvislosti se zajištěním finančních prostředků, soud ve věci neshledal.

66. Pokud jde o příčinnou souvislost, pak úkony směřující k obhajobě žalobců jsou úkony vynaloženými v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání. Úkony sledující jiný cíl, zejm. týkající se zajištěných finančních prostředků, v příčinné souvislosti s tímto odpovědnostním titulem však nejsou, nesloužily k jeho odstranění, ale sledovaly účel jiný (uvolnění zajištěných financí).

67. Náklady vynaložené na obhajobu v trestním řízení jsou náklady, které byly vynaloženy na zrušení nezákonného rozhodnutí (§ 31 odst. 1 OdpŠk). Zahrnují pouze účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, přičemž výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, kterým je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále i jen„ AT“ (§ 31 odst. 3 OdpŠk).

68. Náklady musejí být přitom vynaloženy přímo na odstranění nezákonného rozhodnutí. Nepostačuje, pokud byly vynaloženy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím (NS sp. zn. 30 Cdo 594/2013). Zásadní je tedy to, že náklady lze považovat za odškodnitelné jen v případě, kdy šlo o náklady vynaložené účelně a účelnost vynaložení nákladů řízení je třeba posoudit podle okolností konkrétního případu.

69. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce se domáhá odškodnění za úkony právní služby, které byly všechny realizovány za účinnosti o.z. (po 1. 1. 2014), soud s odkazem na § 26 OdpŠk a § 2952 o.z. uvádí, že není nutným se zabývat jakožto podmínkou vzniku tohoto nároku tím, zda skutečně došlo k úhradě odměny, resp. nákladů právních služeb žalobcem jeho právnímu zástupci, když postačuje samotný vznik dluhu. Samotný vznik dluhu žalovaná nesporovala (splnění zbývajících podmínek pro odškodnění strany učinily nesporným na jednání dne 17. 4. 2023) a soud tento dále nezjišťoval, neboť viz níže dospěl k závěru, že nad rámec plnění žalované žalobcům další náhrada škody nenáleží.

70. Žalobci vymezili úkony právní služby, za které požadují poskytnutí odškodnění, na str. 6 – 8 podané žaloby. Doplňující vyjádření, zahrnující právní argumentaci, žalobci doplnili podáním ze dne 27. 3. 2023.

71. Žalovaná podáním ze dne 25. 1. 2023 specifikovala, které úkony odškodnila, resp. ve vztahu ke každému ze žalobců vymezila, jakou odměnou úkony odškodnila a jaké úkony odškodněny nebyly a z jakého důvodu.

72. Na jednání konaném dne 17. 4. 2023 učinily strany nesporným, že neodškodněny zůstaly pouze úkony, tak jak jsou tyto specifikovány v podání žalované z 25. 1. 2023. Nad rámec tohoto vymezení je mezi stranami pouze sporným to, zda žalovaná žalobce správně odškodnila při aplikaci ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu, když právní zástupce žalobců má za to, že odměna ponížena být nemá, a to s odkazem na § 12a advokátního tarifu.

73. Spornou mezi stranami zůstala předně otázka ponížení odměny právního zástupce z důvodu, že ve věci zastupoval oba žalobce. Tedy po právní stránce bylo sporným, zda žalovaná správně aplikovala § 12 odst. 4 AT.

74. Žalovaná k tomuto uvedla, že s výjimkou úkonu ze dne 12. 11. 2018 – převzetí právního zastoupení; dále úkonu ze dne 12. 11. 2018 - stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a úkonu ze dne 21. 10. 2020 – vyjádření poškozeného k obžalobě (za tyto úkony poskytla žalovaná odškodnění ve výši odměny neponížené), se jednalo o úkony, které byly vykonány v souvislosti se spoluzastupováním dvou osob – [celé jméno žalobce] a [celé jméno žalobce], tudíž náleží náhrada škody ve výši odměny dle ust. § 12 odst. 4 AT, tedy ve výši 1.840 Kč za celý úkon, případně 920 Kč za půlúkon.

75. Z úkonů, které žalovaná odškodnila, se tak jedná o tyto úkony, které byly odškodněny jako úkon učiněný při spoluzastupování obou žalobců, tedy dle ust. § 12 odst. 4 AT: Účast na výslechu žalobců Účast na výslechu obviněného [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 14. 2. 2019 – 1 hod. Účast na výslechu obviněného [jméno] [příjmení] ze dne 19. 2. 2019 – 1 hod. Účast na výslechu obviněného [jméno] [příjmení] ze dne 20. 2. 2019 – 1 hod. Prostudování spisu dne 5. 9. 2019 – 1 hod. Účast na hlavním líčení ze dne 8. 3. 2021 – 3 hodiny Účast na hlavním líčení ze dne 9. 6. 2021 – 3 hodiny Účast na hlavním líčení ze dne 10. 6. 2021 – 6 hodin Účast na hlavním líčení ze dne 14. 6. 2021 – 3 hodiny Účast na hlavním líčení ze dne 16. 6. 2021 - 4 hodiny Účast na hlavním líčení ze dne 3. 8. 2021 - 6 hodin Vyjádření poškozeného k odvolání státního zástupce ze dne 11. 1. 2022 Účast na veřejném zasedání o odvolání SZ ze dne 12. 4. 2022 - 2 hodin 76. Ve vztahu ke všem těmto úkonům soud uzavírá, že žalovaná správně aplikovala ust. § 12 odst. 4 AT, neboť všechny tyto úkony byly skutečně učiněny při společném zastupování obou žalobců a právnímu zástupci za tyto náleží odměna – tedy žalobcům nárok na náhradu škody – ponížená dle § 12 odst. 4 AT. Právní argumentace žalobců, že se má aplikovat § 12a odst. 1 AT – zrušen k 31. 12. 2021 ve znění:„ Sazby mimosmluvní odměny podle § 7 za úkony právních služeb ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení, ustanoveného opatrovníka v občanském soudním řízení, ustanoveného obhájce v trestním řízení, ustanoveného zmocněnce v trestním řízení, opatrovníka dítěte podle jiného právního předpisu upravujícího soudnictví ve věcech mládeže, určeného advokáta pro řízení před orgánem veřejné správy nebo řízení před Ústavním soudem se snižují o 20 %“ - není přiléhavá; toto ustanovení naopak zakotvovalo pro tyto typy ustanoveného zastoupení další ponížení odměny; není tomu naopak, jak se domnívají žalobci, že by pouze v těchto případech bylo ponížení dle § 12 odst. 4 možné; ust. § 12a odst. 1 AT nemá/nemělo v tomto smyslu k ust. § 12 odst. 4 AT žádnou vazbu.

77. Proti žalobcům bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu dle § 206 odst. 1, 4 t.z., za který hrozil dle tedy platného a účinného znění trestního zákoníku trest odnětí svobody až na 8 let. Podle § 10 odst. 3 písm. c) AT, nejde-li o věci podle odstavce 2, se při obhajobě v takovém trestním řízení považuje za tarifní hodnotu částka 30 000 Kč. Podle § 7 AT pak sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 1 AT činí z této tarifní hodnoty částku 2 300 Kč bez DPH a odměna za úkon dle § 11 odst. 2 AT částku 1 150 Kč bez DPH.

78. Snížená sazba dle § 12 odst. 4 AT pak činí skutečně 1 840 Kč bez DPH za celý úkon a 920 Kč za půlúkon (pozn.: ten ale ve snížené sazbě žádný činěn nebyl).

79. Žalovaná tak v tomto směru žalobce odškodnila řádně.

80. Dále byl mezi stranami sporným rozsah odškodněných úkonů, příp. výše poskytnuté odměny, resp. náhrady škody, a to v následujícím rozsahu.

81. Strany učinily nesporným, že předmětem řízení zůstaly ve vztahu k žalobci a. pouze tyto úkony, neodškodněné dle vyjádření žalované: 12. 11. 2018 – první porada s poškozeným – žalobce zároveň uplatnil úkon převzetí právního zastoupení uskutečněný téhož dne; za toto převzetí právního zastoupení byl odškodněn dle § 11 odst. 1 písm. a) AT; první porada konaná téhož dne je proto úkonem, který je zahrnut v rámci úkonu příprava a převzetí věci; neboť úkon příprava a převzetí zastoupení dle § 11 odst. 1 a) AT je složen z úkonu převzetí a přípravy a dále právě první porady (a to trvající jakkoli dlouho; stále se jedná o jeden úkon); první poradu tak nelze účtovat zvlášť – soud proto odměnu za tento úkon nepřiznal 12. 11. 2018 – stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání - nejedná o podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 d) AT, ale o úkon dle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 AT (srov. usnesení VS v Olomouci sp. zn. 3 To 161/2006) – žalovaná odškodnila správně ve výši odměny; soud další odměnu nepřiznal 3. 12. 2018 – doplnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání – nejedná se o účelně vynaložený úkon, resp. náklad; nelze klást nákladově k tíži státu, že žalobce podal původní stížnost neúplnou a tuto následně doplňoval, mohl tuto podat úplnou; nejde o účelně vynaložený úkon právní služby dle § 11 AT – soud proto odměnu za tento úkon nepřiznal 18. 6. 2019 – stížnost proti zajištění peněžních prostředků – ve věci zajištění finančních prostředků není dán odpovědnostní titul (viz argumentace výše u nároku na náhradu škody ze zajištění financí); není naplněna jedna z kumulativních podmínek odpovědnosti státu – soud proto odměnu za tento úkon nepřiznal 14. 2. 2019 – účast na výslechu [anonymizováno] [jméno] [příjmení] – z protokolu o výslechu tohoto obviněného na č.l. 196 vyplývá, že se právní zástupce žalobce k výslechu nedostavil (výslovně uvedeno); soud má za vyvrácené, že by úkon právní zástupce žalobce a. vykonal – soud proto odměnu za tento úkon nepřiznal 5. 9. 2019 – návrh na doplnění dokazování po prostudování spisu – úkon se netýká věci samé ve smyslu § 11/1 d) AT, týká se pouze dokazování (srov. usnesení VSPH sp. zn. 2 To 28/2004 nebo VSPH sp. zn. 8 To 59/99) – soud proto odměnu za tento úkon nepřiznal 3. 8. 2021 – závěrečná řeč – závěrečnou řeč obhájce vypracovanou v písemné formě nelze pokládat za podání ve věci samé ve smyslu § 11/1 d) AT; nejedná se o tento úkon právní služby, jde o prostředek obhájce k zajištění přesné protokolace jeho přednesu (viz VSPH 8 To 59/1999) – soud proto odměnu za tento úkon nepřiznal 11. 4. 2022 – prohlášení poškozeného – z č. l. 10484 trestního spisu soud zjistil, že se jedná o omluvu žalobce z veřejného zasedání ze zdravotních důvodů a souhlas s jeho konáním v nepřítomnosti; nejde tak o úkon ve věci samé dle § 11/1 d) AT, nebylo smyslem odstranit nezákonnost rozhodnutí, ale omluvit se; navíc se omlouvá sám žalobce, nejde o úkony vykonaný právním zástupcem – soud proto odměnu za tento úkon nepřiznal 13. 6. 2022 – žádost o vrácení zajištění – ve věci zajištění finančních prostředků není dán odpovědnostní titul (viz argumentace výše u nároku na náhradu škody ze zajištění financí); není naplněna jedna z kumulativních podmínek odpovědnosti státu – soud proto odměnu za tento úkon nepřiznal 82. Soud tak uzavírá, že žalobci a. nárok na náhradu škody, nad rámec žalovanou poskytnutého odškodnění nenáleží, proto soud tento žalobní požadavek žalobce a. v částce 38 903,50 Kč zamítl (98 738 Kč minus zastavená část řízení 59 834,50 Kč).

83. Strany učinily nesporným, že předmětem řízení zůstaly ve vztahu k žalobci b. pouze tyto úkony, neodškodněné dle vyjádření žalované: 12. 11. 2018 – první porada s poškozeným 12. 11. 2018 – stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání 3. 12. 2018 – doplnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání 18. 6. 2019 – stížnost proti zajištění peněžních prostředků 14. 2. 2019 – účast na výslechu [anonymizováno] [jméno] [příjmení] 5. 9. 2019 – návrh na doplnění dokazování po prostudování spisu 3. 8. 2021 – závěrečná řeč 13. 6. 2022 – žádost o vrácení zajištění 84. Ohledně žádného z těchto úkonů žalobci b. nárok na odškodnění nad rámec žalovanou poskytnutého plnění nenáleží. Jedná se o úkony, učiněné shodně i ve vztahu k žalobci a., proto soud plně odkazuje na argumentaci uvedenou ve vztahu k žalobci a. výše.

85. Jediným úkonem, učiněným jen ve vztahu k žalobci b., k němuž se soud nevyjádřil výše, je úkon: 3. 8. 2021 - omluva poškozeného na hlavním líčení – jednalo se však pouze o omluvu žalobce z hlavního líčení; nejde tak o úkon ve věci samé dle § 11/1 d) AT, nebylo smyslem odstranit nezákonnost rozhodnutí, ale omluvit se – soud proto odměnu za tento úkon nepřiznal 86. Soud tak uzavírá, že ani žalobci b. nárok na náhradu škody, nad rámec žalovanou poskytnutého odškodnění, nenáleží, proto soud tento žalobní požadavek žalobce b. v částce 38 903,50 Kč zamítl (98 738 Kč minus zastavená část řízení 59 834,50 Kč).

87. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu.

88. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. V souzeném případě byl předmět řízení v tarifní hodnotě 395 418 Kč (50 000 Kč za nemajetkovou újmu; dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]) + 98 738 Kč a 246 680 Kč za škodu). Každý ze žalobců byl z pohledu nákladů řízení tarifně úspěšný pouze co do částky 50 000 Kč na nemajetkové újmě (neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu nebo i jen konstatováním porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši /k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]); ve zbytku byli žalobci neúspěšní, neboť soud nároky buď zamítl, nebo bylo řízení zastaveno z viny žalobců (59 834,50 Kč za situace, kdy bylo plněnou žalovanou ve lhůtě pro předběžné projednání nároku, tedy nejednalo se o důvodně podanou žalobu).

89. Převážně tak byla v řízení úspěšná žalovaná v rozsahu 74,71% a v tomto rozsahu jí tak soud náhradu nákladů řízení přiznal. Jelikož úspěch žalované vůči každému ze žalobců byl shodný a náklady vynaložila od počátku každým úkonem vůči oběma žalobcům, uložil soud náhradu nákladů řízení žalobců rovným dílem.

90. O výši náhrady nákladů řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a žalované přiznal 3x režijní paušál á 300 Kč za tyto úkony: vyjádření k žalobě; 1x účast na jednání; 1x příprava na jednání - tedy celkem 900 Kč, z čehož činí 74,71% částku 673 Kč.

Poučení