10 C 238/2018-183

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 33 972 937,60 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalované úhrady 33 972 937,60 Kč.

II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 5. 11. 2018 domáhá po žalované úhrady částky v celkové výši 33 972 937,60 Kč. Žalobkyně v rámci žaloby uvádí, že byla jediným akcionářem společnosti [právnická osoba] a namítá, že tato společnost byla vymazána z obchodního rejstříku, když při tomto procesu byl porušen postup dle § 220 odst. 5 obchodního zákoníku. Dále žalobkyně, v rámci žaloby uvádí, že se domáhala svých práv vůči likvidátorovi [právnická osoba], a to v rámci trestních řízení zahájených u Policie České republiky v roce 2010 a 2007. Žalobkyně v žalobě uvádí, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně objasnily trestnou činnost likvidátora [právnická osoba], pana [jméno] [příjmení], v čemž spatřuje nesprávný úřední postup, neboť v důsledku toho, že nebyla tato trestná činnost řádně prošetřena, došlo k promlčení trestní odpovědnosti tohoto likvidátora a žalobkyně se tak nemohla domáhat práv vůči společnosti [právnická osoba], která činností tohoto likvidátora přišla o svůj majetek z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 1. 1999, kterou tento likvidátor uzavřel. Žalobkyně v žalobě poté zmiňuje přípis z Nejvyššího státního zastupitelství ze 14. 12. 2015, který svědčí o promlčení trestní odpovědnosti tohoto likvidátora. Žalobkyně pak dovozuje, že pokud by dozorové státní zastupitelství řádně konalo a likvidátor [právnická osoba] by byl uznán vinným, pak by došlo k obnovení společnosti ve smyslu § 75 obchodního zákoníku, a žalobkyně by se mohla domoci svých majetkových práv vůči [právnická osoba] Jelikož však trestní odpovědnosti likvidátora společnosti byla promlčena, vznikla žalobkyni právě majetková újma. V žalobě tuto žalobkyně pak vyčísluje dvěma částkami, částkou 972 937,60 Kč, jakožto částku, kterou neúspěšně vymáhala v řízení zahájeném u [název soudu], pod sp. zn. [spisová značka], a dále z částku 33 000 000 Kč, což je hodnota nemovitostí, které žalobkyně do společnosti [právnická osoba] vložila.

2. Žalobkyně byla usnesením ze dne 14. 5. 2020 vyzvána soudem, aby konkretizovala svá žalobní tvrzení, a žalobkyně v tomto směru zopakovala v podání ze dne 30. 6. 2020 svá dosavadní tvrzení, odkázala na nezákonné rozhodnutí, které blíže nespecifikuje, ale které mělo být učiněno ve věci vedené policejním orgánem pod [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], a ve zbytku svá žalobní tvrzení upřesnila v tom směru, že v důsledku promlčení trestní odpovědnosti [jméno] [příjmení] (likvidátora), se nemůže domoci svého majetku ve výši 33 000 000 Kč tvořených právě hodnotou nemovitostí zapsaných jako základní kapitál společnosti [právnická osoba], a částky 972 937,60 Kč tvořené pohledávkou za touto společností.

3. Žaloba byla původně podána i proti žalované 2) [právnická osoba], [IČO], nicméně soud ve vztahu k žalované 2) řízení usnesením ze dne 15. 11. 2018 zastavil, neboť žalovaná 2) zanikla již v roce 2004.

4. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním 31. 3. 2020. V tomto směru uvádí, že žalobkyně se domáhá nároku z nesprávného úředního postupu ve věci vedené u [anonymizována tři slova] v [obec], pod sp. zn. [spisová značka], a u [název soudu] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], a uzavírá, že žalobou uplatněné nároky nesplňují kritéria odpovědnostního titulu nesprávného úředního postupu a tento žalovaná neshledává. Dále uvádí, že nebyla doložena ani specifikována tvrzená majetková škoda, a namítá, že žalobkyně nebyla účastníkem ani jednoho z namítaných řízení. Žalovaná pak závěrem namítá promlčení žalobou uplatněných nároků, kdy z provedeného šetření bylo zjištěno, že k výmazu společnosti [právnická osoba] došlo pravomocně ke dni 20. 8. 2004, tedy nárok na náhradu tvrzené škody, v souvislosti s předmětným řízením, má za promlčený. A to ve vztahu ke všem výše uvedeným řízením.

5. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobkyně u žalované nároky uplatněné touto žalobou předběžně uplatnila, a to ve dnech 5. 5. 2015 a 16. 6. 2015.

6. Na jednání konaném dne 2. 11. 2020 soud poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nezbytnosti doplnit relevantní skutková tvrzení a důkazní návrhy ke všem třem složkám případné odpovědnosti státu, tj. k odpovědnostnímu titulu, tvrzené škodě, a k příčinné souvislosti. Žalobkyně v tomto směru doplnila skutková tvrzení a důkazní návrhy přímo na jednání, soud však dospěl k závěru, že žalobkyně nadále nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti úplně, a proto žalobkyni znovu poučil ve smyslu § 118a odst. 1 o.s.ř. o nutnosti tvrdit relevantní skutečnosti co do odpovědnostního titulu, vzniku škody a příčinné souvislosti. Žalobkyně na toto reagovala podáním ze dne 12. 1. 2021. Soud tvrzení žalobkyně, zahrnující veškerá doplněná skutková tvrzení, rozvádí souhrnně níže.

7. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba] soud zjistil, že tato byla vymazána 20. 8. 2004 z obchodního rejstříku.

8. Z přípisu Nejvyššího státního zastupitelství, odboru trestního řízení ze 14. 12. 2015 soud zjistil, že Nejvyšší státní zastupitelství k podnětům žalobkyně nevyužilo svého zákonného oprávnění a nenařídilo kontrolu skončené věci, dozorované [anonymizována tři slova] pod sp. zn. [spisová značka]. Nejvyšší státní zastupitelství zde konstatuje, že případná trestní odpovědnost pro čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, jakož i pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku, by byly již promlčeny. Ze závěrů tohoto státního zastupitelství se však podává, že skutkový stav není dostatečně zjištěn, tedy nelze učinit závěr, že by Nejvyšší státní zastupitelství konstatovalo, že došlo ke spáchání trestné činnosti a tuto nelze stíhat, když naopak Nejvyšší státní zastupitelství uvádí, že podezření o tom, že pan [příjmení] [příjmení] se fakticky účastnil i na podnikání [právnická osoba] [číslo] a. s. existuje, nicméně že nelze učinit z provedeného dokazování závěr, že by se skutečně dopustil těchto trestných činů a že vzhledem k době, která uplynula od uzavření předmětné kupní smlouvy z 28. 1. 1999, pak nelze v tomto směru učinit bližší závěry. Tedy není možno z tohoto dovozovat závěr o pochybení v tom směru, že by bylo dozorované vyšetřování trestní činnosti vykonáváno chybně. V rámci tohoto závěru pak Nejvyšší státní zastupitelství právě uvádí, že i pro případ, že by se dalším dokazováním, které považuje za de facto nemožné, vzhledem k uplynulé době, podařilo prokázat trestnou činnost pana [jméno] [příjmení], pak by tato byla promlčena. Soud tedy z tohoto přípisu neučinil závěr, že by jím Nejvyšší státní zastupitelství konstatovalo pochybení v činnostech státních zastupitelství nižších, či činnosti orgánů činných v trestním řízení.

9. Z přípisu Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] 5. 1. 2010 soud zjistil, že toto státní zastupitelství k podnětu žalobkyni sděluje, že i pokud by bylo shledáno, že se pan [příjmení] [příjmení] dopustil trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, pak je jeho trestná činnost promlčena k 28. 1. 2008, když žalobkyně podala trestní oznámení až 23. 10. 2009. Tedy soud nezjistil, že by toto státní zastupitelství konstatovalo, že byla spáchána trestná činnost, kterou nelze pro promlčení stíhat, ale zjistil, že právě pro promlčení, a to i pro případ teoretického prokázání trestné činnosti, se věc odkládá bez dalšího opatření.

10. Z usnesení [název soudu] č. j. [číslo jednací] soud zjistil, že tento soud zrušil usnesení [název soudu], kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na zrušení usnesení o výmazu společnosti [právnická osoba], dále návrh na obnovu likvidace a návrh na jmenování likvidátora [příjmení]. Soud dále zjistil, že důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí soudu I. instance byla skutečnost, že nebyl zaniklé společnosti [právnická osoba] v likvidaci ustanoven opatrovník. Soud však z této listiny nezjistil, jaký byl další vývoj tohoto řízení, původně vedeného [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], nicméně v kombinaci s úplným výpisem z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba] v likvidaci se podává, že k obnovení likvidace společnosti nedošlo. Z této listiny tak nebylo možno učinit žádné relevantní zjištění pro předmět tohoto sporu.

11. Z přípisu Policie České republiky z 13. 12. 2007 ve věci šetření pana [jméno] [příjmení] pro možné spáchání trestného činu zneužití informací v obchodním styku se podává, že policie informovala tímto přípisem Obvodní ředitelství [obec a číslo] o nezbytnosti dalšího šetření a žádá o prodloužení lhůty k prověřování do 15. 2. 2008. Z této listiny tak nebylo možno učinit relevantní závěry pro toto řízení.

12. Ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení Policie ČR ze 17. 1. 2011 soud zjistil, že na základě oznámení žalobkyně bylo zahájeno šetření ve vztahu k panu [jméno] [příjmení] pro podezření ze spáchání trestné činnosti zneužití informace a postavení v obchodním styku v souvislosti s kupní smlouvou, uzavřenou 28. 1. 1999.

13. Z usnesení Policie České republiky z 20. 7. 2011, [číslo jednací] soud zjistil, že policie odložila věc podezření ze spáchání trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku, kteréžto trestné činnosti se měl dopustit [příjmení] [příjmení] s tím, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Z odůvodnění se podává, že za daného důkazního stavu, tj. nekonkrétního a nejasného svědectví zúčastněných osob, nezbývá než uzavřít, že nelze již zrekonstruovat či doložit události staré několik let, natož pak aby bylo možno tyto označit jako trestný čin a dovodit trestní odpovědnost konkrétní osoby. Policie pak rovněž odkazuje na závěry přijaté v rozsudku [název soudu] pod sp. zn. [číslo jednací] v němž bylo konstatováno, že předmětná kupní smlouva z 28. 1. 1999 je platnou. Na předmětném usnesení je vyznačena doložka právní moci 24. 6. 2011. V rámci řízení nebylo tvrzeno a tedy ani prokázáno, že by toto usnesení bylo pro nezákonnost zrušeno, či změněno.

14. Z usnesení Policie České republiky z 16. 9. 2014, [číslo jednací] soud zjistil, že policie odložila trestní věc podezření ze spáchání trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku vůči podezřelému [jméno] [příjmení] s tím, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Na rozhodnutí je doložka právní moci 16. 9. 2014. Z odůvodnění se podává, že trestní oznámení, podané společností [právnická osoba] považuje komisař za ryze účelové s cílem nechat nově orgány činnými v trestním řízení prověřit jednání, které již bylo prověřováno jednou. Policie dále uvádí, že ani přes nově zjištěné informace není odůvodněn závěr o tom, že původní rozhodnutí o odložení věci je chybným a že by toto mělo být zrušeno. Policie v tomto směru uzavírá, že nezbývá, než věc opětovně odložit. Usnesením [anonymizováno] státního zastupitelství ze 4. 11. 2014 pak byly zamítnuty stížnosti [celé jméno žalobkyně] a společnosti [právnická osoba] podané proti tomuto usnesení z důvodu, že byly podány osobami neoprávněnými.

15. Ze žaloby, podané žalobkyní [celé jméno žalobkyně] proti [právnická osoba] v likvidaci a [anonymizováno] [číslo] a. s. soud zjistil, že žalobkyně podala žalobu o neplatnost kupní smlouvy 28. 1. 1999 u [název soudu]. Další zjištění, relevantní pro toto řízení, soud učinit nemohl.

16. Z usnesení [název soudu] č. j. [číslo jednací] soud zjistil, že tímto usnesením z 20. 8. 2009 bylo s právní mocí k 4. 11. 2009 zastaveno řízení, zahájené [celé jméno žalobkyně], tj. žalobkyní, proti [právnická osoba] a [anonymizováno] [číslo] a. s. o zaplacení 72 950 německých marek s příslušenstvím, a to z důvodu nezaplacení soudního poplatku žalobkyní. Další relevantní zjištění možno učinit nebylo.

17. Z přípisu žalobkyně Nejvyššímu státnímu zastupitelství z 30. 12. 2014, dále z jejího přípisu z 15. 3. 2015, adresovaného Nejvyššímu státnímu zastupitelství, dále z jejího emailu Nejvyššímu státnímu zastupitelství z 12. 12. 2016 a 25. 6. 2017, dále z přípisu žalobkyně Ministerstvu spravedlnosti z 8. 5. 2017, dále z jejího přípisu Vrchnímu státnímu zastupitelství z 5. 4. 2013, dále z jejího přípisu Policii ČR a Městskému státnímu zastupitelství z 20. 12. 2012, dále z přípisu žalobkyně z 26. 2. 2013 adresovaného Městskému státnímu zastupitelství, a dále z přípisu žalobkyně Policii ČR a Městskému státnímu zastupitelství ze dne 27. 2. 2013 soud zjistil, že žalobkyně opakovaně komunikovala s všemi stupni orgánů činných v trestních řízení počínaje policií, přes státní zastupitelství až po Ministerstvo spravedlnosti, ve snaze zvrátit výsledek trestního řízení, vedeného proti panu [jméno] [příjmení], které skončilo odložením trestní věci bez dalšího opatření. V kombinaci s dalšími listinami provedenými v řízení se pak podává, že žalobkyni se výsledek zvrátit nepodařilo, když ani jedno z usnesení o odložení trestní věci nebylo zrušeno. Tento závěr se podává i z přípisu Ministerstva spravedlnosti z 5. 6. 2017, jakož i z přípisu Nejvyššího státního zastupitelství z 18. 10. 2016 a přípisu Nejvyššího státního zastupitelství z 29. 12. 2016, když i v těchto je shodně poukazováno na nedostatečně skutkově zjištěný stav, který by odůvodňoval zahájení trestního stíhání proti [jméno] [příjmení], a to jak co do průběhu trestně právně relevantního jednání, tak co do vztahu trestné činnosti k jeho osobě, a to i zejména s ohledem na uplynulou dobu, když by i čistě teoretické prokázání trestné činnosti vedlo k závěru, že tato je promlčena.

18. Z kupní smlouvy uzavřené dne 28. 1. 1999 soud zjistil, že tato byla uzavřena společností [právnická osoba] v likvidaci a [právnická osoba] [číslo] a. s. s tím, že předmětem jsou nemovitosti, specifikované touto smlouvou v k. ú. [obec] a kupní cena činí částku 5 595 000 Kč. Návrh na vklad této kupní smlouvy do katastru byl podán 1. 2. 1999 a ke smlouvě byl uzavřen dodatek dne 15. 3. 1999 a 6. 5. 2003. Dodatky je řešena otázka úhrady kupní ceny. Soud dále zjistil, že uzavření dodatku č. 1 předcházelo jednání z 22. 2. 1999, jehož podnětem byla skutečnost, že kupujícímu se nepodařilo získat předpokládanou směnku vůči [právnická osoba] [anonymizována tři slova] o. Z oznámení o provedení zápočtu z 5. 2. 2000 a z 20. 3. 2002 pak soud zjistil, že došlo k započtení vzájemných pohledávek, když na straně společnosti [právnická osoba] v likvidaci se jednalo o pohledávky z titulu uzavřené kupní smlouvy s tím, že výsledkem započtení byla skutečnost, že [právnická osoba] v likvidaci dluží kupujícímu, jakožto rozdíl po provedení zápočtu, ještě částku 79 184 Kč. Z těchto dokumentů tak soud mohl učinit závěr o obsahu uzavřené kupní smlouvy z 28. 1. 1999 a jejich dodatků, nicméně nebylo možno učinit další relevantní závěry pro toto řízení, neboť ty jsou vystavěny již na tvrzení žalobkyně, že uzavřením těchto listin měl být spáchán trestný čin, nicméně v kombinaci s ostatními listinnými důkazy, zejména usneseními o odložení trestné věci, takovýto závěr soud učinit nemohl a samy tyto smluvní dokumenty toto nedokládají.

19. Z přípisu Nejvyššího státního zastupitelství žalobkyně z 19. 3. 2014 se podává rekapitulace obsáhlé komunikace žalobkyně s orgány činnými v trestním řízení a státními zastupitelstvími nižších instancí. Nejvyšší státní zastupitelství konstatuje, že Vrchní státní zastupitelství vždy vyrozumělo žalobkyni v zákonem stanovené lhůtě a vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu, když mělo zajištěno i spis Městského státního zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství rekapituluje obsáhlé podněty žalobkyně, a to jak na tyto bylo reagováno, avšak uvádí, že o posledním z podnětů nebylo orgány činnými v trestním řízení doposud řádně rozhodnuto, když je třeba, aby vždy takovýto podnět byl ukončen, po skončení dalšího prověřování, novým rozhodnutím podle § 159a trestního řádu, tj. odložením věci, nebo zahájením trestního stíhání. V kombinaci s ostatními listinami, zejména usnesením Policie České republiky z 16. 9. 2014 se pak podává, že v posledku tento podnět vedl k tomu, že policie ve věci znovu rozhodla, a to právě usnesením z 16. 9. 2014, kterým byla věc znovu odložena.

20. Soud tak ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje se zjištěními, učiněnými z jednotlivých důkazů, jak tyto soud uvádí výše, a proto tyto soud zde duplicitně neuvádí. Relevantním skutkovým zjištěním je zejména to, že žalobkyně se mnoha podáními domáhala trestně právní odpovědnosti pana [jméno] [příjmení], jakožto likvidátora společnosti [právnická osoba] v likvidaci, a to v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, k čemuž došlo 28. 1. 1999. Kupujícím nemovitostí byla [právnická osoba] [číslo] a. s., přičemž žalobkyně je přesvědčena, že pan [příjmení] [příjmení] se dopustil trestné činnosti, když převedl nemovitosti za nevýhodných podmínek subjektu, jehož je sám skrytým vlastníkem a který fakticky ovládá. Z tohoto důvodu pak žalobkyně opakovaně kontaktovala orgány činné v trestním řízení s tím, že poukazovala na toto trestně právně relevantní jednání pana [příjmení], a domáhala se toho, aby byl za toto stíhán. Policie věc 2x odložila, a to usnesením z 20. 6. 2011, a poté usnesením z 16. 9. 2014. Obě usnesení nabyla právní moci a nebyla nikdy pro nezákonnost zrušena nebo změněna. Ze zbytku listinných důkazů se pak podává, že žalobkyně i po pravomocném odložení věcí nadále kontaktovala všechny instance orgánů činných v trestním řízení, počínaje policií, přes státní zastupitelstva až po Ministerstvo spravedlnosti s tím, že se opakovaně, ať už sama, nebo přes jiné subjekty, domáhala opakovaného projednání věci a odsouzení pana [jméno] [příjmení]. Tohoto žalobkyně nikdy nedosáhla, když jak soud uvádí, obě usnesení o odložení trestní věci nikdy zrušena či změněna nebyla. V řízení pak byla učiněna i zjištění ohledně samotného převodu nemovitostí kupní smlouvou z 28 1. 1999, nicméně z těchto samotných nebylo možno učinit závěr, který by dokládal, že ve věci došlo k pochybení orgánů činných v trestním řízení, neboť skutečnosti, které soud zjistil z této kupní smlouvy a jejich dodatků, byly orgánům činným v trestním řízení známy, s těmito se vypořádaly, a přesto dospěly k závěru o nutnosti věc odložit. Z komplexu dokazování se pak rovněž podává, že žalobkyně se nadále snaží celou řadou prostředků, určených často primárně k jiným účelům, dosáhnout náhrady jí tvrzené škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s prodejem nemovitostí [právnická osoba] v rámci její likvidace.

21. Z důkazů výše citovaných byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující – z tohoto důvodu tak soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel; toto se týká zejm.

22. Soud ve věci nehodnotil listiny týkající se uplatnění nároku u ministerstva a samotné stanovisko ministerstva, když toto bylo mezi stranami nesporným, či se toto odrazilo ve stanovisku žalované v tomto řízení. Soud dále nehodnotil protokol o jednání u [název soudu] sp. zn. [spisová značka], když toto se týká sporu [právnická osoba] spol. s r. o. a [právnická osoba] [číslo] a. s., tedy nikoliv předmětu řízení, a rovněž soud nehodnotil úřední záznam o podání vysvětlení [jméno] [příjmení], učiněný před Policií ČR dne 10. 3. 2011, neboť není úkolem civilního soudu posuzovat, zda orgány činné v trestním řízení učinily správné závěry z takto podaného vysvětlení.

23. Soud zamítl návrh na provedení důkazů 33 kusy akcií, spisem Policie České republiky sp. zn. [anonymizováno] [číslo], spisem Městského státního zastupitelství v [obec] sp. zn. [spisová značka], spisem Vrchního státního zastupitelství v [obec] sp. zn. [spisová značka], spisem Nejvyššího státního zastupitelství v [obec] sp. zn. [spisová značka], dále spisem Obvodního ředitelství Policie [obec] I, [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok], dále spisem Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie Hlavního města Prahy sp. zn. [anonymizováno] [číslo], dále spisem Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] zn. [spisová značka], jakož i Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] [značka automobilu] [rok], dále i důkaz spisem Městského soudu v Praze, obchodní rejstřík sp. zn. [anonymizováno] a [číslo], a dále důkaz výslechem kpt. [příjmení], Mgr. Ing. [anonymizováno], JUDr. [příjmení], JUDr. [příjmení], JUDr. [ulice], kpt. [příjmení], JUDr. [příjmení], JUDr. [příjmení] a JUDr. [ulice]. Dále soud zamítl návrh na provedení důkazu spisem Ministerstva spravedlnosti, sp. zn. [spisová značka], jakož i odškodňovacím spisem žalované sp. zn. [číslo] 2015, [číslo] 2015 a dále důkaz spisem [název soudu] sp. zn. [spisová značka]. Důvodem je skutečnost, že pro posouzení žalobou uplatněného nároku - v části skutkových tvrzení k odpovědnostním titulům - provedení těchto důkazů není zapotřebí, když jejich důvodnost je možné dovodit na základě listinných důkazů tak, jak tyto v řízení již byly provedeny. Dále soud zamítl návrh na provedení důkazu spisem sp. zn. [spisová značka] [název soudu], dále úředním záznamem o podání vysvětlení Ing. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], které jsou součástí policejního spisu [anonymizováno] [číslo], a dále návrh na provedení důkazu spisem [název soudu], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. Důvodem je rovněž skutečnost, že soudem v řízení provedené důkazy jsou dostatečné pro posouzení závěru, zda ve věci je dán odpovědnostní titul, resp., zda došlo ke vzniku škody. Pokud jde o spisy nalézací, vedené v civilním řízení [název soudu], pak těchto není zapotřebí, neboť tyto se nedotýkají bezprostředně předmětu tohoto řízení.

24. Soud posoudil věc po právní stránce podle výše uvedených ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 32 OdpŠk (1) se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odst. 2 nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Podle odst. 3 se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Podle § 35 odst. 1 Odpšk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

25. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

26. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

27. Žalobce v rámci řízení, pokud jde o odpovědnostní titul, obecně tvrdil, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu i k vydání nezákonného rozhodnutí.

28. Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k OdpŠk (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v OdpŠk blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (sem patří celá škála případů s konkrétním obsahem, počínaje například posuzováním podmínek pro vydání rozhodnutí ve stavebním řízení, konče shromažďováním podkladů v trestním řízení, které skončilo odložením věci).

29. Úprava nezákonného rozhodnutí pak stojí především na předpokladech § 7 a § 8 odst. OdpŠk, kdy je upraveno, že za nezákonné lze mít obecně, s výjimkami, pouze rozhodnutí pravomocné, které bylo právě pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a kterému se měl poškozený, rovněž nikoliv bezvýjimečně, procesně bránit. Výjimka z požadavku právní moci zrušeného rozhodnutí je v zákoně výslovně upravena pro ta rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc. Judikatura pak vymezuje případy, kdy není nutné trvat na požadavku využití opravných prostředků. Rozhodnutím příslušných orgánů je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Je přitom bezvýznamné, zda zrušené rozhodnutí bylo rozhodnutím ve věci samé z důvodů skutkových nebo pro nesprávné právní posouzení, či zda šlo o nezákonné rozhodnutí procesní povahy, jímž byla způsobena škoda či nemajetková újma (NS 28 Cdo 3940/2009). Aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí tedy jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti (NS 30 Cdo 443/2013).

30. Soud se proto nejprve zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě.

31. Žalobkyně byla soudem poučena na jednání konaném dne 2. 11. 2020 ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., neboť nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti úplně s tím, že je k třeba doplněným skutkovým tvrzením označit důkazy. Žalobkyně učinila doplnění na tomto jednání, nicméně soud dospěl k závěru, že žalobkyně nadále nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti úplně a proto žalobkyni znovu poučil ve smyslu § 118a odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalobkyni poskytl lhůtu k doplnění. Žalobkyně poté reagovala podáním ze dne 12. 1. 2021. Z tvrzení žalobkyně uvedených v žalobě, jejím doplnění a z doplnění učiněných k poučení soudu dle § 118a o.s.ř. se podává, že žalobkyně shledává – v obecné rovině - odpovědnostní titul v následujících skutečnostech.

32. Veškerá žalobkyní tvrzená pochybení jsou co do základu založena na tvrzení, že pan [příjmení] [příjmení], [datum narození], jakožto likvidátor společnosti [právnická osoba] – v likvidaci, [IČO], uzavřel dne 28.1.1999 kupní smlouvu se [právnická osoba] [číslo], a.s., kterou byly prodány nemovitosti ve vlastnictví společnosti [právnická osoba] – v likvidaci této [právnická osoba] [číslo], a.s. K této kupní smlouvě byl uzavřen dodatek [číslo] dne 15.3.1999 a dodatek [číslo] dne 6.5.2003. Žalobkyně tvrdí, že pan [příjmení]. [příjmení] byl činný pro obě tyto společnosti a že tyto nemovitosti takto vyvedl z likvidované společnosti fakticky ve svůj prospěch, aniž by zajistil inkaso adekvátní kupní ceny, když tato byla jednak nízkou a jednak zčásti nebyla uhrazena, když došlo k zápočtům na pohledávky kupujícího. Tedy je tato kupní smlouvy dle žalobkyně absolutně neplatnou. Žalobkyně dále tvrdí, že předmětné prodané nemovitosti vložila do společnosti ona a ještě další subjekt, že tyto měly hodnotu v době likvidace společnosti ve výši 33 000 000 Kč a že žalobkyně byla jediným akcionářem likvidované společnosti, proto by jí byla vyplacena tato částka jakožto výtěžek likvidace, pokud by v jejím rámci byly nemovitosti řádně zpeněženy. Toto je skutkový základ navazujících tvrzení žalobkyně ohledně pochybení státu.

33. Pokud jde o odpovědnostní tituly, pak žalobkyně (po obsahové stránce) skutkově tvrdí, že stát pochybil v tom směru, že pana [příjmení]. [příjmení] neshledal vinným pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, 3 zák. č. 140/1961 Sb. a trestnost tohoto činu zanikla v roce 2008. Dále pak měl stát pochybil v tom, že pana [příjmení]. [příjmení] neshledal vinným ani pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 zák. č. 140/1961 Sb. a trestnost tohoto činu zanikla v únoru 2015. Žalobkyně v tomto směru uvádí, že se domáhá nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, které souvisely s tím, že došlo k promlčení trestní odpovědnosti pana [jméno] [příjmení]. Obecně, pokud jde o tento odpovědností titul, tedy setrvala na tom, že nesprávný úřední postup spočíval v tom, že orgány činné v trestním řízení věc dostatečně neprošetřily, věc odložily, a v důsledku toho došlo k promlčení.

34. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 se podává, že odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností, a právním posouzení), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí. V posuzovaném případě tak žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup pojmově ani nemůže být tímto odpovědnostním titulem, neboť vytýká orgánům činným v trestním řízení, že neučinily úkony, které by vedly k odsouzení pana [příjmení]. [příjmení]. Konkrétně že orgány činné v trestním řízení po provedeném šetření věc odložily, neboť nebyly shledány skutečnosti svědčící pro zahájení trestního stíhání. Vytýkaný postup orgánů činných v trestním řízení (zahrnující i neučinění daných úkonů či jejich chybné vyhodnocení) byl tedy podkladem pro vydání tohoto rozhodnutí. Tedy odpovědnost státu by přicházela v úvahu pouze z titulu vydání nezákonného rozhodnutí. Tato právní kvalifikace náleží soudu, žalobce skutkově pochybení v obecné rovině vymezil, nicméně z tohoto se podává, že žalobce proti usnesení o odložení věci brojil, jeho stížnost však byla zamítnuta. Ani následné podněty k prošetření věci dozorujícími orgány (nadřízená státní zastupitelství) nevedly k revizi několikero odložení věci policií, tedy toto nevedlo k tomu, že by tato rozhodnutí (či některé z nich) byla pro nezákonnost zrušena.

35. Tyto závěry soudu potvrzuje i judikatura dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2004, sp.zn. 30 Cdo 1526/2004, a ze dne 31.10. 2005, sp.zn. 30 Cdo 57/2005), dle které není v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost (vlastního) postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního. Toto by však soud činil, pokud by měl hodnotit, zda orgány činné v trestním řízení měly např. pokračovat v trestním řízení nebo měly učinit nějaký konkrétní úkon apod.

36. Pokud tak jde o tvrzení žalobkyně směřující k tomu, že p. [příjmení] [příjmení] nebyl odsouzen, resp. že věc byla opakovaně chybně odložena, pak soud tak uzavírá, že tato tvrzená pochybení nemohou být pojmově nesprávným úředním postupem.

37. Ani podmínky pro existenci druhého z možných odpovědnostních titulů, nezákonného rozhodnutí, zde nejsou naplněny. Pokud jde o konkrétní rozhodnutí ohledně podaných trestních oznámení, pak žalobkyně k poučení soudu uvedla, že trestní řízení zahájené podanými trestními oznámeními byla ukončena usnesením Policie České republiky, [číslo jednací], ze dne 20. 6. 2011, na kterém je doložka právní moci 24. 6. 2011, a usnesením Policie České republiky, [číslo jednací], z 16. 9. 2014, na kterém je doložka právní moci k 16. 9. 2014 s tím, že obě usnesení jsou usneseními, jimiž policie podle § 159a odst. 1 trestního řádu, odkládá věc podezření ze spáchání trestného činu zneužití informace, a postavení v obchodním styku, kterého se měl dopustit podezřelý [příjmení] [příjmení] v pozici likvidátora společnosti [právnická osoba] Žalobkyně, pokud jde o nezákonnost těchto usnesení, k poučení soudu uvedla, že tato vyplývá z toho, že Nejvyšší státní zastupitelství přípisem ze 14. 12. 2015 ve věci konstatovalo, že došlo k trestněprávnímu jednání pana [příjmení] a že trestnost činu zanikla promlčením.

38. Soud v tomto ohledu uzavírá, že ve věci nedošlo ani k vydání nezákonného rozhodnutí, neboť ani jedno ze žalobkyní označených rozhodnutí nebylo ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Přípis Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 14. 12. 2015 jednak není vůbec prostředkem způsobilým tato rozhodnutí měnit či rušit, navíc se k otázce nezákonnosti obou rozhodnutí nikterak nevyjadřuje. Nadto je formulován ve vztahu k důvodnosti trestního stíhání obecně, v duchu, že i pokud by snad podmínky trestní odpovědnosti byly dány, což není předmětem posouzení NSZ, pak by stejně již uplynula promlčecí doba (tedy nemá smysl nyní to blíže zkoumat).

39. K tomuto soud doplňuje, že žalobní tvrzení jsou ve své podstatě založena na tom, že žalobce má mít nárok, aby byl orgány činnými v trestním řízení zjištěn skutkový stav ohledně podaného trestního oznámení tak, jak tento vnímá žalobce, a jelikož k tomuto nedošlo, žalobce v tomto (přesvědčen o tom, že pachatele s jistotou zná) spatřuje nesprávný úřední postup. K tomuto soud doplňuje, že xanon -102 judikoval, že stěžovatel nemá ústavně zaručené právo na to, aby výsledkem jeho podnětu bylo zahájení trestního řízení, a že nárok na uložení správní sankce zde náleží pouze státu, nikoliv konkrétní osobě, která se cítí být jiným správním deliktem či trestním činem dotčena na svých právech; ta má navíc k dispozici např. občanskoprávní žalobu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013). V posuzovaném případě přitom orgány činné v trestním řízení věc vyšetřovaly a v posledku ukončily šetření odložením věci, nedošlo tedy např. k tomu, že by trestní oznámení nebylo vůbec řešeno apod.; žalobce však považuje za správný výsledek jiný, proto ve věci spatřuje nesprávný úřední postup.

40. Žalobce dále označil, v různé míře určitosti a srozumitelnosti, další pochybení na straně státu, soud se proto k těmto níže vyjadřuje jednotlivě.

41. Pokud jde o dozorovou činnost, žalobkyně namítá konkrétně, že: Městské státní zastupitelství se mělo dopustit nesprávného úředního postupu tím, že jakožto dozorující státní zastupitelství nedospělo (k žalobkyní tvrzenému) závěru o trestní odpovědnosti pana [příjmení]. [příjmení] a o škodě na straně žalobkyně a to tím, že nesprávně vyhodnotili v rámci své kontrolní činnosti podklady předložené žalobkyní, které dle ní toto jednoznačně dokládají Vrchní státní zastupitelství, pak pochybilo tím, že špatně dohlíželo na činnost Městského státního zastupitelství a neodhalilo jeho chybný postup popsaný výše, doložený dle žalobkyně rovněž informacemi z řízení civilních Nejvyšší státní zastupitelství pochybilo tím, že špatně dohlíželo na činnost Městského státního zastupitelství a Vrchního státního a neodhalilo jejich chybný postup popsaný výše Soud i v tomto ohledu uzavírá, že se nejedná o nesprávný úřední postup. Dozorující státní zastupitelství na podněty žalobkyně reagovala, tedy nelze dospět např. k závěru o jejich nečinnosti, která by nesprávným úředním postupem mohla být. Nesprávným úředním postupem však nemůže být to, že žalobkyně prostě nesouhlasí s výsledkem kontroly, resp. se závěry těchto orgánů. Jedná se realizaci jim svěřených práv a povinností, které zdejší soud není oprávněn přezkoumávat co do jejich správnosti. V tomto směru soud odkazuje rovněž na závěry dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2004, sp.zn. 30 Cdo 1526/2004, a ze dne 31.10. 2005, sp.zn. 30 Cdo 57/2005), dle kterých není v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost (vlastního) postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního.

42. Dále soud odkazuje např. na to, že i xanon -102 upozornil, že stěžovatel nemá ústavně zaručené právo na to, aby výsledkem jeho podnětu bylo zahájení správního řízení, které následně vyústí v uložení pokuty konkrétní osobě. Takové právo totiž obecně nemá ani oznamovatel trestného činu či poškozený (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. srpna 2017 sp. zn.

IV. ÚS 4262/16, či ze dne

30. července 2014 sp. zn. III. ÚS 2343/14). Nárok na uložení sankce zde náleží pouze státu, nikoliv konkrétní osobě, která se cítí být jiným správním deliktem dotčena na svých právech (ta má navíc k dispozici např. občanskoprávní žalobu). Tento závěr je použitelný i na případ zdejší, kdy se žalobkyně fakticky domáhá odpovědnosti státu za to, že orgány činné v trestním řízení nedospěly k závěru o trestní odpovědnosti, o níž je žalobkyně přesvědčena.

43. Žalobkyně se dále domáhala nesprávného úředního postupu, který měl spočívat v tom, že z přípisu Nejvyššího státního zastupitelství, odboru trestního z 19. 3. 2014 se podává, že nižší státní zastupitelství nevykonávala řádně dohled a věc má být znovu prošetřena. Jak uvedeno výše, soud z tohoto přípisu Nejvyššího státního zastupitelství z 19. 3. 2014 zjistil, že žalobkyně kontaktovala orgány činné v trestním řízení desítkami podání a že Nejvyšší státní zastupitelství uzavřelo, že se všemi těmito se orgány státního zastupitelství řádně vypořádaly, a to i při zajištění dostatečného zjištění skutkového stavu připojením potřebných spisů. Soud dále zjistil, že Nejvyšší státní zastupitelství v posledním posuzovaném případě dospělo k závěru, že je třeba dát pokyn k tomu, aby poslední z podnětů žalobkyně byl ukončen rozhodnutím ve věci, po provedení vyšetřování, a z provedeného dokazování se pak podává, že toto vedlo k vydání druhého usnesení o odložení věci trestního stíhání proti panu [jméno] [příjmení], konkrétně ze dne 16. 9. 2014. Lze tak přisvědčit žalobkyni, že Nejvyšší státní zastupitelství v tomto jediném případě konstatovalo pochybení orgánů činných v trestním řízení, nicméně toto spočívalo v tom, že v množství podnětů, adresovaných žalobkyní orgánům činným v trestním řízení nebylo řádně rozhodnuto o posledním z jejich podnětů, což bylo následně zhojeno právě usnesením o odložení věci z 16. 9. 2014, tedy druhým rozhodnutím o odložení věci v daném případě. Takto shledané pochybení Nejvyšším státním zastupitelstvím tak bylo napraveno právě vydáním tohoto usnesení o odložení věci a v jeho důsledku tak žalobkyni nevznikla a ani nemohla vzniknout žádná škoda, když výsledkem bylo opakované odložení věci, druhé v pořadí.

44. Žalobkyně dále namítá, že nedošlo k obnovení společnosti [právnická osoba] dle § 75b odst. 1, 2 obchodního zákoníku. K poučení soudu dle § 118a o.s.ř. žalobkyně doplnila, že k tomu došlo tím, že věc trestního stíhání pana [příjmení]. [příjmení] neměla být odložena, resp. měl být pan [příjmení] shledán vinným, čímž by byla dána neplatnost kupní smlouvy ze dne 28.1.1999, tedy by společnost [právnická osoba] v likvidaci měla zpět svůj majetek a pak by musela být obnovena. Tedy žalobkyně se opět domáhá toho, že nebyl pan [příjmení] shledán vinným, tedy nemohla být shledána neplatnost kupní smlouvy, tedy nedošlo proto k zpětnému nabytí majetku touto společností a jejímu obnovení, tedy se nemá žalobkyně s kým soudit. Odložením věci trestního stíhání vůči. p. V. [příjmení] se soud zabýval výše a dospěl k závěru o neexistenci odpovědnostního titulu jak ve formě nesprávného úředního postupu tak nezákonného rozhodnutí.

45. Žalobkyně dále, jakožto nesprávný úřední postup, označovala skutečnost, že společnosti [právnická osoba] nebyl ustanoven opatrovník poté, co tato byla vymazána, což dovozovala například z přípisu Městského státního zastupitelství ze 4. 11. 2014. K poučení soudu na jednání konaném dne 2. 11. 2020 však žalobkyně uvedla, že z tohoto nedovozuje žádnou konkrétní škodu, že toto uvádí pouze v kontextu toho, že jako poškozený subjekt měla vystupovat společnost [právnická osoba] K dalšímu poučení, kterého se žalobkyni ve vztahu k takto tvrzenému odpovědnostními titulu na témže soudním jednání dostalo, ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř., pak již žalobkyně nic konkrétního neuvedla, tedy soud uzavírá, že žalobkyně v tomto směru neunesla povinnost tvrzení, jak jí měla vzniknout škoda v souvislosti s neustanovením opatrovníka, a jak a v které fázi skutkového děje se vůbec toto neustanovení opatrovníka mělo projevit.

46. Dále se žalobkyně domáhala nesprávného úředního postupu vyvolaného odložením trestních stíhání vůči panu [příjmení], který se projevil ve vztahu k řízení vedenému u [název soudu], pod sp. zn. [spisová značka]. K poučení soud žalobkyně uvedla, že toto řízení bylo vedeno i proti společnosti [právnická osoba], která zanikla již v roce 2004, že v roce 2009 rozhodl tento soud o tom, že věc se vylučuje k samostatnému řízení pod sp. zn. [spisová značka], což žalobkyně uvádí proto, že pokud by věc trestního stíhání nebyla odložena, pak by došlo k obnovení společnosti [právnická osoba] a žalobkyně by se měla s kým o tvrzenou škodu soudit (předmětem tohoto řízení je škoda ve výši 972 937,60 Kč). Tedy žalobkyně se opět domáhá toho, že nebyl pan [příjmení] shledán vinným, tedy nemohla být shledána neplatnost kupní smlouvy, tedy nedošlo proto k zpětnému nabytí majetku touto společností a jejímu obnovení, tedy se nemá žalobkyně s kým soudit. Odložením věci trestního stíhání vůči. p. V. [příjmení] se soud zabýval výše a dospěl k závěru o neexistenci odpovědnostního titulu jak ve formě nesprávného úředního postupu tak nezákonného rozhodnutí.

47. Dále se žalobkyně domáhala pochybení spočívajícího v tom, že došlo porušení § 225 odst. 5 obchodního zákoníku při likvidaci společnosti [právnická osoba], neboť akcie má neustále v držení. K poučení soudu dle § 118a o.s.ř. žalobkyně na jednání dne 2.11.2020 uvedla, že tímto netvrdila v tomto řízení odpovědnostní titul a že nepožaduje prokazovat nějaké nesprávné úřední postupy při likvidaci či výmazu této společnosti, přičemž tímto tvrzením směřovala k tomu, že reálně škoda vznikla skutečně jí, jakožto fyzické osobě. Tedy se soud tímto tvrzením co do existence odpovědnostního titulu nezabýval.

48. Soud tedy žalobu pro neexistenci odpovědnostního titulu v celém rozsahu zamítl.

49. Soud se dále zabýval i otázkou existence škody jako další podmínky odpovědnosti na straně státu. Pokud jde o podmínku vzniku škody na straně žalobce, pak soud zdůrazňuje zejm. judikované závěry, dle nichž i u objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je nezbytnou podmínkou právě samotný vznik škody na straně poškozeného. O takový případ nejde tam, kde v souvislosti s výkonem veřejné moci sice došlo k tomu, že žalobci vznikla újma na jmění (typicky právě úbytek, či odčerpání peněžních prostředků poškozeného), avšak poškozenému současně jako věřiteli vzniklo právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit. Zároveň platí, že nastala-li v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi poškozeným a jinou osobou existují práva a povinnosti, která nejsou plněna, vzniká újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. až tehdy, jestliže v právním vztahu těchto osob není možno dosáhnout plnění. Pouze v případě, že pohledávku poškozeného (oprávněného) nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda) spočívající ve ztrátě majetku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30Cdo 1635/2013). Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. "pro tentokrát", aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25Cdo 2601/2010).

50. Soud tak uzavírá, že i v případě, že by odpovědnostní titul byl dán, je s ohledem na podmínku vzniku škody na straně žalobce, jakožto nezbytnou podmínku odpovědnosti státu, podaná žaloba na náhradu škody předčasnou. Žalobkyně po skutkové stránce tvrdí, že pan [příjmení] [příjmení], resp. [právnická osoba] [číslo] a. s. jednali protiprávně a v důsledku toho je převod nemovitostí z 28. 1. 1999 neplatným. Na základě tohoto pak žalobkyně dovozuje, že společnost [právnická osoba] v likvidaci měla být vlastníkem těchto nemovitostí, tedy měla být obnovena. Na jednání, konaném dne 12. 4. 2021 pak byla žalobkyně poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdila, zda předmětnou škodu vůči panu [jméno] [příjmení] nebo jiným subjektům uplatnila a žalobkyně k tomuto uvedla, že vůči panu [jméno] [příjmení] škodu nikdy neuplatnila. Pokud jde o [právnická osoba] [číslo] a. s., pak uvedla, že vůči této společnosti se domáhala určení vlastnického práva ve vztahu ke své osobě řízením, vedeným u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Jelikož se však domáhala určení pro svoji osobu, nikoliv pro společnost [právnická osoba], z jejíhož majetku měly být nemovitosti neplatně vyvedeny, byla její žaloba zamítnuta. Dále se domáhala určení vlastnického práva pro společnost [právnická osoba] v řízení, vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. K tomuto žalobkyně doplnila, že toto řízení skončilo zpětvzetím žaloby z její strany, neboť její syn předmětné nemovitosti koupil, tedy pozbylo smyslu se s touto společností o určení vlastnictví soudit. Pro existenci nároku uplatnitelného vůči státu by však muselo být tvrzeno, že žalobce dluh po dlužníkovi skutečně, reálně vymoci nemůže, že se o toto marně snažil a že tak nastupuje stát jako„ poslední dlužník“ (pro tvrzený nesprávný úřední postup). Žalobkyně však fakticky tvrdí opak, když škodu po panu [jméno] [příjmení] nijak nevymáhala, a pokud jde o nároky vůči [právnická osoba] [číslo] a. s., která měla nemovitosti dle žalobkyně nezákonně nabýt, pak toto řízení žalobkyně sice zahájila, nicméně nakonec sama ze své vůle ukončila zpětvzetím žaloby (neboť nemovitosti koupil její syn). Neexistence škody v tomto smyslu je tak dalším důvodem pro zamítnutí žaloby.

51. S ohledem na neexistenci odpovědnostního titulu, jakož i shledanou předčasnost žaloby (jakož i níže shledanou absenci příčinné souvislosti) se soud v řízení detailně nezabýval tvrzeními o výši škody v částce 33 000 000 Kč jakožto tvrzené výše nevyplaceného podílu na likvidačním zůstatku, jež měl být žalobkyni správně vyplacen, ani tvrzeními o škodě ve výši 972 937,60 Kč jakožto finančních prostředků, které měla žalobkyně zaplatit za zprostředkování zahraničního úvěru pro společnost [právnická osoba] a které jí tato společnost neuhradila (neboť zanikla a nemohla být obnovena).

52. Soud se pro úplnost zabýval i poslední podmínkou vzniku nároku na náhradu škody, a to příčinnou souvislostí. Jde-li o vztah příčinné souvislosti, v konkrétní věci nemusí být vždy postaveno najisto, že škodu mohla způsobit pouze jediná příčina, nýbrž v daném případě mohlo jít i jen o jednu z příčin, která se podílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde - musí se však jednat o příčinu podstatnou (obecně k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/ 2008). Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (tzv. řetězec), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Ve zdejším případě přitom byla žalobkyně na jednání konaném dne 2.11.2020 opakovaně poučena ve smyslu § 118a o.s.ř. o nutnosti tvrdit relevantně i příčinou souvislost. Žalobkyně pokud jde o škodu ve výši 33 000 000 Kč uvedla, že tato je dána tím, že jelikož bylo chybně odloženo stíhání p. [příjmení]. [příjmení], nemohl být učiněn závěr o neplatnosti kupní smlouvy, tedy se nemovitosti nedostaly zpět do vlastnictví společnosti [právnická osoba] – v likvidaci, tedy nebyl dán důvod pro obnovení společnosti, tedy nemohla pokračovat, resp. být obnovena likvidace společnosti, tedy nemohly být v rámci této tyto nemovitosti zpeněženy a tedy vznikla škoda žalobkyni tím, že jí nemohl být vyplacen podíl na likvidačním zůstatku, který by dle jejích tvrzení činil právě oněch 33 000 000 Kč. Z tohoto výčtu skutečností, na jejichž začátku stojí tvrzené pochybení a na konci vznik škody je patrným, že ke vzniku této škody by bylo třeba naplnění celé řady dalších skutečností, které jsou na výsledku trestního stíhání nezávislými – jasně je to viditelné např. na tom, že samo případné odsouzení pana [příjmení] ještě nemuselo znamenat automaticky, že se společnost stane zpět vlastníkem nemovitostí, když tohoto se žalobkyně mohla domoci i z jiných důvodů či jinými prostředky (tedy není neodsouzení pana [příjmení] příčinou jedinou a dominantní); nebo na tom, že samo vlastnictví nemovitostí společností ještě neznamená (odhlédneme-li od relevantnosti ocenění nemovitostí), že žalobkyně dosáhne v rámci likvidace na likvidační zůstatek v tvrzené výši apod. Ve vztahu k tvrzené škodě ve výši 972 937,60 Kč pak platí obdobně totéž, tedy zejm. samo to, že by byl p. [příjmení]. [příjmení] shledán vinným, by ještě neznamenalo nutně automaticky neplatnost kupní smlouvy; dále toto automaticky nevedlo k obnovení společnosti, ale především by bylo ještě zapotřebí, aby byla žalobkyně se svou žalobou v této výši vůči společnosti vůbec úspěšnou co do základu existence tvrzeného nároku.

53. Z tohoto se tak podává, že není dána ani příčinná souvislost, neboť ve smyslu judikaturou kladených závěrů, mohla být samostatnou příčinou škody sama o sobě každá z událostí/skutečností stojící v řadě mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a tvrzenou škodou. A to právě i bez skutečnosti předchozí. Z popisu příčinné souvislosti žalobkyní se pak podává, že odložení věci trestního stíhání nelze považovat v celém řetězci za příčinu dominantní, když běh skutečností mohl být zahájen i bez namítaného chybného odložení trestního stíhání (např. civilní žalobou na neplatnost smlouvy) a naopak tvrzený sled událostí nemusel skončit škodou, ani pokud by trestní stíhání odloženo nebylo (např. by žalobkyně neuspěla se žalobou na úhradu 972 937,60 Kč nebo by nedošlo ke zpeněžení nemovitostí za tvrzenou cenu či by byly získané finance v rámci likvidace použity na závazky apod.).

54. Dalším z důvodů pro zamítnutí žaloby je tak absence příčinné souvislosti.

55. K vznesené námitce promlčení se soud blíže nevyjadřuje, neboť dospěl, viz výše k závěru, že není splněna ani jedna z podmínek odpovědnosti na straně státu. Nadto jsou žalobní tvrzení vymezena obecně a je obtížné přesně z těchto dovodit datum, kdy měl který tvrzený odpovědnostní titul přesně nastat.

56. V souzeném případě tak byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 režijního paušálu 300 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za písemné vyjádření k žalobě. Jejich zaplacení uložil soud neúspěšné žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.

Poučení