10 C 240/2023 - 32

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Lukášem Kučerou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0], 779 00 Olomouc proti žalované: [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení 85 250 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni 33 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 12. 2. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba ve zbývajícím žalobním požadavku na zaplacení 51 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 12. 2. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 228 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnosti zaplatit žalobkyni částku 85 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 2. 2024 z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení. Žalobu odůvodnila tím, že v řízení vedeném u [Anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka] vystupovala žalobkyně jako žalovaná. Soudní řízení bylo zahájeno dne 13. 12. 2012 a pravomocně bylo skončeno dne 7. 3. 2023. Řízení probíhalo tedy 10 let a 3 měsíce. Žalobkyně se dne 11. 8. 2023 obrátila na žalovanou s žádostí o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Ze strany žalované byla žalobkyni přiznána částka ve výši 114 750 Kč, která byla následně poukázána na účet žalobkyně. Žalobkyně žalovanou částku vypočtena jako odškodné 20 000 Kč za rok řízení. Žalobkyně tuto částku požaduje s ohledem na růst inflace, když toto odůvodňuje tím, že sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je již z roku 2011 a neodráží současnou ekonomickou úroveň ČR. Věc, která byla projednávána nebyla nikterak právně ani skutkově složitá, tudíž není důvod pro modifikaci částky. Není ani důvod pro modifikaci částky z důvodu četnosti rozhodování soudů, když rozhodnutí byla rušena pro procesní pochybení soudu.

2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Učinila nesporným, že žalobkyně u ní dne 11. 8. 2023 uplatnila nárok ve výši 200 000 Kč a že žalobkyni stanoviskem ze dne 12. 12. 2023 přiznala částku 114 750 Kč. Uzavřela, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení a žalobkyni odškodnila částkou 114 750 Kč. Žalovaná vyšla ze základní částky ročního odškodnění 15 000 Kč, odškodnila délku trvání řízení 10 let a základní částku ponížila o 25 % z důvodu složitosti řízení a o 5 % z důvodu četnosti rozhodování soudů. Délku řízení posoudila tak, že předmětné řízení bylo vůči žalobkyni zahájeno doručením platebního rozkazu dne 5. 3. 2013, žaloba byla podána dne 13. 12. 2012. Dne 21. 2. 2023 byl odvolacím soudem vyhlášen potvrzující rozsudek. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 3. 2023.

3. Ze shodných tvrzení stran má soud za zjištěné, že žalobkyně žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnila, a to dne 11. 8. 2023.

4. Ze spisu vedeného [Anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující: vůči žalobkyni bylo řízení zahájeno u Krajského soudu v [Anonymizováno] doručením platebního rozkazu dne 5. 3. 2013, žaloba byla podána dne 13. 12. 2012. Žalobkyně (dále jen „žalovaná“) vystupuje v řízení v procesním postavení žalované, po které se žalobce obchodní korporace [právnická osoba]. (dále jen „žalobce“) domáhal zaplacení částky ve výši 539 706,20 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky plynoucí ze smlouvy o spolupráci týkající se dodávek elektřiny ze sítí NN. Zaplacení ceny za odebranou elektrickou energii účtoval žalobce žalované vystavenými fakturami. Dne 20. 2. 2013 byl vydán platební rozkaz, proti kterému byl podán dne 7. 3. 2013 odpor. Odpor byl odůvodněn dne 2. 4. 2013. Soud nařídil jednání na 5. 9. 2013, které bylo z důvodu kolize účastníka odročeno na 28. 11. 2013. Usnesením Krajský soudu v [Anonymizováno] ze dne 3. 12. 2013 vyslovil svou místní nepříslušnost a spis byl postoupen [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno], a to z důvodu prorogační doložky uzavřené účastníky. Spis byl dne 6. 1. 2014 zaslán [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno], který si jej převzal dne 9. 1. 2014. První jednání ve věci proběhlo dne 21. 5. 2014, druhé jednání proběhlo dne 23. 7. 2014, na obou jednáních se prováděly listinné důkazy. Z důvodu zániku funkce soudkyně byla věc dne 20. 10. 2014 přidělena jiné soudkyni. Dne 8. 1. 2016 učinil žalobce dotaz na stav řízení. Další jednání bylo nařízeno na 14. 11. 2017, které bylo k žádosti žalobce odročeno. Dne 26. 1. 2018 podal žalobce návrh na změnu žaloby, a to ohledně požadovaného příslušenství. Další jednání proběhlo dne 6. 2. 2018, kde byl konstatován dosavadní průběh řízení a prováděly se listinné důkazy, současně byl žalobce poučen podle § 118 a) odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdil, zda a kdy zaslal žalované upomínku o zaplacení dlužných částek, kdy a jakým způsobem vyřídil reklamaci a jaký byl odběr elektřiny. Další jednání proběhlo dne 15. 5. 2018, kde byla připuštěna změna žaloby, prováděly se listinné důkazy a byl vyhlášen první vyhovující rozsudek. Proti rozsudku dne 16. 5. 2018 bylo podáno odvolání, kdy soud usnesením ze dne 29. 5. 2018 vyzval žalovanou k odstranění vad odvolání, ta vady odvolání odstranila podáním ze dne 30. 5. 2018. Soudní poplatek za odvolání byl zaplacen dne 15. 8. 2018. Věc byla odvolacímu soudu předložena dne 11. 9. 2018. Po předložení odvolání došlo ke změně právního zastoupení žalobce a žalobce byl dne 17. 12. 2018 vyzván k doložené nové plné moci, která byla soudu předložena dne 14. 3. 2019. Dne 5. 5. 2019 zaslal žalobce vyjádření k odvolání. Usnesením ze dne 9. 10. 2019 byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně s odůvodněním, že soud pominul procesní obranu žalované, nevyjasnil její obsah a nevedl proto v tomto směru žádné dokazování. Soud I. stupně dne 6. 11. 2019 zaslal žalované výzvu, aby doplnila svoji obranu uplatněnou při ústním jednáním dne 15. 5. 2018. Další jednání proběhlo dne 3. 3. 2020, kde vyhlásil druhý vyhovující rozsudek. Dne 7. 5. 2020 si žalovaná proti rozsudku podala odvolání. Usnesením ze dne 12. 5. 2020 byla vyzvána k odstranění vad odvolání. Usnesením ze dne 30. 6. 2020 byla provedena oprava rozsudku. Podáním ze dne 19. 10. 2020 žalovaná odstranila vady odvolání. Odvolání bylo odvolacímu soudu předloženo dne 10. 12. 2020. Usnesením ze dne 12. 1. 2021 odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně, a to z důvodu neúčinného předvolání žalované k jednání konaného dne 3. 3. 2020. Spis byl soudu I. stupně vrácen dne 9. 2. 2021. Usnesením ze dne 18. 2. 2021 soud vyzval žalobce k doložení důkazů. Usnesením ze dne 16. 12. 2021 soud vyzval žalovanou k dotvrzení své obrany. Poté strany reagovali na výzvy soudu. Dne 27. 7. 2022 proběhlo další jednání, kde se prováděly listinné důkazy, a které bylo následně odročeno za účelem vyhlášení rozsudku. Dne 2. 8. 2022 byl vyhlášen vyhovující rozsudek. Dne 12. 9. 2022 si žalovaná podala proti rozsudku odvolání. Usnesením ze dne 14. 9. 2022 byla vyzvána k odstranění vad odvolání, které odstranila podáním doručeným dne 29. 9. 2022. Dne 16. 9. 2022 si žalobce podal odvolání do nákladového výroku a námitky do protokolace, o kterých bylo rozhodnuto dne 12. 10. 2022. Odvolání bylo odvolacímu soudu předloženo dne 6. 12. 2022. Dne 21. 2. 2023 byl odvolacím soudem vyhlášen potvrzující rozsudek. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7.3.2023, čímž bylo řízení pravomocně skončeno.

5. Ve věci byly splněny podmínky podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) pro rozhodnutí o věci bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili.

6. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

7. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ustanovení § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ustanovení § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ustanovení § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem. Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle ustanovení § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ustanovení odst. 3 citovaného § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ustanovení § 15 odst. 2 citovaného zákona pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

8. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

9. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

10. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, neboť pro rozhodnutí v této věci není stanovena zákonem žádná lhůta ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Pro toto řízení není obecně stanovena ani žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012)

12. Předmětné řízení vůči žalobkyni trvalo od 5. 3. 2013, kdy jí byl doručen platební rozkaz, a řízení trvalo do 7. 3. 2023, kdy rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci. Předmětné řízení tak trvalo 10 let a soud uzavírá, že se jedná o dobu nepřiměřeně dlouhou. Pro zahájení řízení je důležité, kdy účastník začal vnímat dopady probíhajícího řízení, což je v případě žalobkyně od okamžiku doručení platebního rozkazu, tudíž není možné počítat délku řízení od podání žaloby, jak v daném případě činí žalobkyně.

13. K tomuto závěru vede soud vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona, zejména kritéria písmene d) – postupu soudu během řízení. Soud v řízení shledal období dílčích průtahů v období od 5. 3. 2013, kdy byl žalobkyni doručen platební rozkaz (žaloba podána dne 13. 12. 2012), do 3. 12. 2013, kdy Krajský soud v Plzni vyslovil svoji místní nepříslušnost, tedy soud cca po roce od podání žaloby vyslovuje místní nepříslušnost, další dílčí průtah soud spatřuje v období po postoupení spisu, který byl Městskému soudu doručen dne 6. 1. 2014, kdy první jednání ve věci proběhlo 21. 5. 2014, tedy po více než 5 měsících od doručení postoupeného spisu, další dílčí průtah soud spatřuje v období od 23. 7. 2014, kdy proběhlo 2 jednání ve věci, do 6. 2. 2018, kdy proběhlo 3 jednání ve věci, k tomu soud uvádí, že v mezidobí bylo jednou jednání odročováno k žádosti účastníka a došlo ke změně obsazení soudce v senátu, neboť soudkyni zanikl mandát, další dílčí průtah soud spatřuje v období od 16. 5. 2018, kdy bylo podáno odvolání proti první rozsudku, do 9. 10. 2019, kdy bylo o odvolání rozhodnuto, nicméně je třeba dodat, že na tomto průtahu se částečně podíleli i účastníci, kdy se žalovaná vyzývala k odstranění vad podání a na straně žalobce došlo ke změně právního zástupce, nicméně tento podíl byl zanedbatelný. Dalším pochybením na straně soudu je skutečnost, že prvý rozsudek byl zrušen z důvodu, že soud pominul procesní obranu žalované, nevyjasnil její obsah a nevedl proto v tomto směru žádné dokazování. A dalším pochybením na straně soudu je skutečnost, že v pořadí druhý rozsudek byl zrušen z důvodu neúčinného předvolání žalované k jednání konaného dne 3. 3. 2020. Soud tak pro toto kritérium dospěl k závěru, že celkovou délku řízení je nutno považovat za nepřiměřenou.

14. Tento závěr nevyvrací ani hodnocení kritérií ostatních. Soud dospěl k závěru, že řízení nebylo ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) složitější po stránce skutkové, ani právní, když předmětem sporu byly neuhrazené faktury za dodávky energií a toliko pochybením soudu I. stupně byla rušena jeho rozhodnutí odvolacím soudem, což ostatně nemůže odůvodnit skutečnost, že řízení trvalo 10 let. Zbývající kritéria § 31a odst. 3 písm. c) a e), tj. kritérium jednání poškozeného a významu řízení rovněž závěr o nepřiměřené délce řízení nevyvracejí, žalobkyně se v postavení žalované na délce řízení negativně nepodílela a jakkoliv byl význam řízení běžným, i tento hovoří pro to, že řízení mělo být ukončeno v době kratší.

15. Odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení je tak dán.

16. V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma (presumovaný vznik újmy žalovaná nevyvracela), kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011), žalovaná netvrdila a ani soud je neshledal.

17. Postup při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení stanovil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší soud. Zdůraznil, že pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení.

18. Soud vyšel při určení základní částky odškodnění z částky 15 000 Kč za první dva roky řízení (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná), a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení, tj. z částky 1 250 Kč za každý další měsíc řízení. Tuto částku zvolil soud s ohledem na to, že celková délka řízení nebyla sice přiměřená, ale zároveň neshledal soud důvody pro závěr, že je ve věci na místě vyjít z vyšší částky základního ročního odškodnění, když toto je dle ustálené judikatury přiznáváno až za řízení výrazněji přesahující dobu 10 let dobu trvání řízení nebo za řízení, kde toto odůvodňuje výjimečné vyhodnocení některého z kritérií dle 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk., což zde soud neshledal. K těmto jednotlivým kritériím se soud podrobně vyjadřuje níže, a příp. pro tyto základní částku odškodnění modifikuje – soud nicméně nedospěl k závěru, že by se některé z těchto kritérií na celkové délce řízení podílelo natolik zásadní měrou (výjimečně), že by toto mělo být zohledněno ještě navíc (vedle modifikace) tím, že bude navýšena i samotná základní částka ročního odškodnění.

19. Z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii lze vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám (srovnej Stanovisko, bod V., rozsudek Nejvyššího soud ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009). Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. část VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12).

20. K částce 20 000 Kč, kterou požadovala žalobkyně z důvodu růst inflace atd., soud uvádí, že k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, rozsudku ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. 30 Cdo 1433/2020. Přiznanou základní částku proto soud nepovažuje za nepřiměřenou ani s ohledem na to, že stanovisko Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010 bylo vydáno již dne 13. 4. 2011. Tudíž na základě shora uvedeného argumentace žalobkyně neobstojí.

21. Základní částku pak je nutno upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vypočtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím k: b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného: - V rámci posouzení složitosti řízení je třeba zohlednit skutkovou, právní i procesní stránku řízení a počet soudních instancí (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) – řízení nebylo složitější, jak po stránce skutkové, tak ani po stránce právní, když předmětem sporu byly neuhrazené faktury za dodávku energií. Soud ani nepřistoupil k ponížení základní částky z důvodu počtu soudních instancí. Je pravdou, že ve věci rozhodoval celkem třikrát soud prvé instance a dvakrát soud odvolací, nicméně účastníkům nelze přičítat k tíži to, že využili dostupných opravných prostředků či ústavní stížnosti, nicméně na druhou stranu nelze toto přičítat k tíži státu, že se pro dobu nezbytnou o řádné vyřízení těchto podání řízení důvodně protáhlo, a to i za situace, kdy odvolací soud ruší rozhodnutí pro procesní pochybení soudu prvního stupně. - Jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, resp. zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). – žalobkyně v řízení nevystupovala způsobem, které by délku řízení pozitivně či negativně ovlivnilo, soud proto pro toto kritérium základní částku odškodnění dále nemodifikoval. - Kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) - soud pro toto kritérium dospěl k závěru o existenci odpovědnostního titulu. Samotná pochybení, která soud shledal pak soud považuje natolik za zásadní a z daného důvodu navýšil základní částku o 10 %, když odvolací soud 2krát zrušil rozhodnutí soudu prvé instance pro procesní vady. - Významu předmětu řízení pro poškozeného (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) - Evropský soud pro lidská práva tento typ řízení neřadí mezi řízení, kterým přisuzuje zvýšený význam pro účastníky (za řízení se zvýšeným významem pro účastníky jsou považována zejména řízení trestní, opatrovnická, pracovněprávní, o osobním stavu, ve věcech sociálního zabezpečení a týkající se zdraví nebo života). K tomu soud dále zmiňuje, že význam řízení není automaticky nižší u právnické osoby, než u osoby fyzické (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009). Význam předmětu řízení pro žalobkyni soud shledal jakožto běžný, žalobkyně ani netvrdila pro ni zvýšený význam předmětného řízení.

22. Základní odškodnění je tak po zohlednění shora provedené procentní modifikace na místě navýšit o 10 % na výsledných 148 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni již poskytla jakožto finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení částku ve výši 114 750 Kč, soud přiznal žalobkyni rozdíl těchto částek, který činí 33 750 Kč a ve zbývající částce žalobu zamítl.

23. Úrok z prodlení je odůvodněn ustanoveními § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle ustanovení § 14 zákona. Žalobkyně nárok u žalované uplatnila dne 11. 8. 2023, žalovaná se tedy v prodlení ocitla od 12. 2. 2024. Úroky z prodlení pak soud přiznal z částky finančního zadostiučinění, kterou shledal, z důvodů uvedených výše, za přiměřenou, a to od prvého dne po uplynutí stanovené lhůty, ve zbytku soud požadavek na přiznání tohoto příslušenství zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

25. V souzeném případě byla žalobkyně zcela úspěšná, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, v plné výši, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014).

26. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 10 228 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze dvou úkonů (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby) uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 800 Kč ve výši 1 428 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), když advokát žalobkyně je plátcem této daně. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám její advokátky (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

27. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

Poučení