10 C 25/2025 - 68

Rubrum

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní JUDr. Pavlínou Červenkovou ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o zaplacení 200 000 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 200 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení v částce 88 160,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou podanou dne 31. 1. 2025 domáhali zaplacení částky 200 000 Kč s odůvodněním, že uzavřeli dne 7. 2. 2022 kupní smlouvu, kde žalobci vystupovali jako kupující a [Anonymizováno], IČ: [IČO], jako prodávající a předmětem kupní smlouvy byl pozemek [Číslo parcely 1] zapsaný na LV č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa]. Kupní cena 2 054 000 Kč měla být uhrazena dle platebních podmínek uvedených v článku III. kupní smlouvy. Současně téhož dne byla uzavřena i svěřenecká smlouva, na základě které žalobci složili do úschovy žalovaného část kupní ceny. Dle článku III. bod 1 svěřenecké smlouvy bylo nutno pro výplatu části kupní ceny ve výši 200 000 Kč splnit zde uvedené podmínky, a to předložit povolení užívat (zejména kolaudační souhlas či kolaudační rozhodnutí) komunikaci umístěnou na pozemku [Číslo parcely 1] v k. ú. [adresa] nebo předložit společné prohlášení prodávajícího a kupujícího obsahující pokyn k vydání uschované částky prodávajícímu. Svěřenecký účet žalovaného jako schovatele byl veden u [právnická osoba]. V době, kdy na tomto účtu byla uložena část kupní ceny 200 000 Kč, došlo k ukončení činnosti [právnická osoba] a následně garanční systém finančního trhu začal vyplácet náhrady pohledávek vkladů z fondu pojištění vkladů. O výplatu mohla požádat osoba, která byla advokátem oznámena jako skutečný vlastník prostředků na účtu. Žalovaný jako vlastníka částky 200 000 Kč uložené na účtu úschovy označil společnost [právnická osoba], aniž by o této okolnosti žalobce informoval. Tato společnost byla tudíž považována za vlastníka částky 200 000 Kč uložené na účtu úschovy a garanční systém prostřednictvím fondu pojištění vkladů jí částku vyplatil. Poté, co [Anonymizováno] obdržela předmětné finanční prostředky, došlo u ní k prohlášení konkurzu (věc je vedena u Krajského soudu v Brně pod čj. KSBR [insolvenční spisová značka]). Žalobci se proto domáhají zaplacení částky 200 000 Kč z důvodu porušení článku III. svěřenecké smlouvy ze strany žalovaného, protože pro výplatu částky 200 000 Kč společnosti [právnická osoba] nebyly splněny podmínky. I přes snahu situaci řešit, žalovaný své pochybení a následnou odpovědnost odmítl.

2. Žalovaný ve svém vyjádření nárok uplatněný žalobou neuznal s argumentací, že se nedopustil porušení jakékoli své povinnosti. Poukázal na smluvní ujednání v kupní a svěřenecké smlouvě, z nichž vyplývá, že uschovaná částka je uhrazena okamžikem připsání na účet advokátní úschovy. Žalobci jako kupující splnili svou povinnost k úhradě kupní ceny a jeho povinností tudíž bylo označit u [právnická osoba] jako oprávněného společnost [právnická osoba]. Až následně došlo k pádu banky, v důsledku čehož byla daná částka poukázána prodávajícímu, který nedostál své povinnosti vůči žalobcům v podobě dokončení inženýrských sítí. Žalovaný v dalším podání rozvedl svá tvrzení a doplnil své vyjádření v tom smyslu, že žalobci přihlásili svou pohledávku do insolvenčního řízení společnosti [právnická osoba], přičemž tato pohledávka byla zjištěna v plné výši na přezkumném jednání u Krajského soudu dne [datum]. Po právní stránce zdůraznil, že sporná část kupní ceny byla uhrazena jejím připsáním na účet advokátní úschovy. Opřel se přitom o judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4053/2010 a 28 Cdo 3382/2013. Jelikož se nedopustil jakéhokoli porušení povinnosti, považuje žalobu za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

4. Mezi oběma žalobci jako kupujícími a společností [právnická osoba], IČ [IČO], sídlem[Anonymizováno][adresa] jako prodávající (dále jen „[právnická osoba]“ nebo „prodávající“) byla uzavřena dne 7. 2. 2022 kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k pozemku [Číslo parcely 1] zapsaného na LV č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa]. Článkem III. byly sjednány platební podmínky kupní ceny v celkové výši 2 054 000 Kč, a to tak, že část kupní ceny 454 000 Kč se kupující zavázali uhradit před podpisem kupní smlouvy (písm. a, b), část kupní ceny 1 400 000 Kč se kupující zavázali uhradit do 5 pracovních dnů od podpisu smlouvy (písm. c, d, e) a část kupní ceny 200 000 Kč se kupující zavázali uhradit formou převodu na účet advokátní úschovy zřízeným žalovaným, nejpozději do 5 dnů od podpisu smlouvy (písm. f). K tomu bylo sjednáno, že kupní cena je uhrazena okamžikem připsání daných částek na bankovní účty a v případě písm. f) připsáním na účet advokátní úschovy, s čímž smluvní strany výslovně souhlasily.

5. Téhož dne byla mezi oběma žalobci, [právnická osoba] a žalovaným uzavřena svěřenecká smlouva, jejímž předmětem byla právě částka 200 000 Kč, kterou se žalobci zavázali složit do úschovy žalovaného jako schovatele. Podle čl. II. měl žalovaný informovat žalobce i [právnická osoba] o složení peněz do úschovy a jejich vydání z úschovy prostřednictvím realitní kanceláře (pan [jméno FO]). Podle čl. III. svěřenecké smlouvy měl žalovaný vydat [právnická osoba] uschovávanou částku 200 000 Kč do 7 dnů ode dne, kdy mu bude kteroukoli ze smluvních stran či realitní kanceláří předloženo buď a) povolení užívat komunikaci umístěnou na pozemku [Číslo parcely 1] v k. ú. [adresa] (zejména kolaudační souhlas či kolaudační rozhodnutí) nebo b) společné prohlášení žalobců a [právnická osoba] obsahující pokyn k vydání uschovávané částky [právnická osoba]. Doba úschovy byla sjednána čl. III. odst. 4 nejdéle na 12 měsíců od uzavření smlouvy s tím, že pokud nebudou splněny podmínky pro vyplacení finanční částky dle čl. III. odst. 1 smlouvy, vyplatí žalovaný finanční prostředky z úschovy žalobcům. Podle čl. III. odst. 5 smlouvy nebylo možno měnit pokyny k dispozici s uschovávanými penězi bez písemného souhlasu všech stran.

6. Ze shrnutí informací pro klienty vyplývá, že v případě, že advokát při založení účtu nebo nejbližší dispozici s ním splnil svou povinnost oznámit bance skutečného vlastníka daných peněžních prostředků, byla výplata náhrady pohledávky provedena advokátem označené osobě.

7. Z protokolu o přezkumném jednání a schůzi věřitelů ze dne [datum], č. j. KSBR [insolvenční spisová značka] a seznamu přihlášených pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka žalobců se v seznamu nachází pod č. [hodnota] a v rámci přezkumu nebylo k této pohledávce zjištěno ničeho (nebyla ani popřena ani uznána).

8. Z emailové komunikace mezi žalobkyní a) a žalovaným dne 23. – 24. 5. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně a) zaslala na úschovní účet částku 200 000 Kč dne 11. 2. 2022.

9. Z výroku I. rozsudku pro uznání Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 9. 2024 č. j. 35 C 197/2024-45 bylo zjištěno, že byla zřízena služebnost cesty k tíži služebného pozemku [Číslo parcely 1] v k. ú. [adresa] zapsaného na LV č. [hodnota] u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště [adresa] a ve prospěch panujících pozemků [Číslo parcely 1] a [Číslo parcely 1], oba v k. ú. [adresa] zapsaných na LV č. [hodnota] u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště [adresa]. Z odůvodnění rozsudku se podává, že žalobci zakoupili od [právnická osoba] pozemky v rámci developerského projektu, jehož součástí bylo mj. vybudování sítí a příjezdové komunikace k pozemku. Jelikož [právnická osoba] dosud přístupovou cestu nevybudovala, pozemky nejsou spojeny s veřejnou cestou. Za zřízení nezbytné cesty ve formě věcné služebnosti nebyla přiznána žádná náhrada.

10. Z účastnické výpovědi žalobkyně b) bylo zjištěno, že smlouvy byly již předem připravené a s žalobcem a) neměla možnost jejich obsah nijak upravit. Částka, kterou vkládali do úschovy žalovanému, pro ně znamenala jakousi jistotu, že dojde k dokončení zasíťování pozemků, aby měli ke svým pozemkům přístup a mohli je jako stavební pozemky začít využívat. Po uzavření kupní smlouvy komunikovala s realitním makléřem, který jí neustále sliboval, že svému závazku dostojí a projekt dokončí. Nakonec museli za přístup k pozemkům zaplatit částku 300 000 Kč bez ohledu na rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně. V rámci developerského projektu žalobci zakoupili stejným způsobem dva pozemky, přičemž v rámci jednoho závazkového vztahu se vrácení uschovaných peněžních prostředků 200 000 Kč dočkali díky tomu, že peníze byly uloženy u jiné banky, avšak v rámci projednávané věci jim žalovaný peníze nevrátil s tím, že v nastalé situaci nemohl nic dělat.

11. Z účastnického výslechu žalovaného vyplynulo, že odmítl tvrzení žalobkyně b), že byl ve věci nečinný. V době pádu [právnická osoba] situaci řešil, nicméně nebylo možné s finančními prostředky na účtech disponovat. Nesouhlasil rovněž s jejím tvrzením, že nemohla do textu smlouvy zasáhnout, neboť byla upozorňována na možnost úprav smluvních závazků. Podle žalovaného byla účelem svěřenecké smlouvy úhrada kupní ceny. Během 12 měsíců po uzavření smlouvy žalovaný nebyl v kontaktu s žalobci. Vlastník peněžních prostředků musel být označen před rozhodným dnem, po odebrání licence to nebylo možné změnit. Žalovaný postupoval při označení vlastníka peněžních prostředků podle zákona. Nemůže za to, že si pan [jméno FO] ponechal finanční prostředky, které mu nenáleží.

12. Z veřejně dostupných informací zveřejněných Českou národní bankou v souvislosti s opatřeními vůči [právnická osoba] https://www.cnb.cz/cs/[právnická osoba], že Česká národní banka (dále jen „ČNB“) odebrala [právnická osoba] bankovní licenci. Důvodem odebrání licence byla skutečnost, že [Anonymizováno] nebyla od [datum] schopna plnit své závazky vůči klientům. Rozhodnutí o odebrání bankovní licence nabylo právní moci [datum]. Od tohoto data tak nesmí [právnická osoba] přijímat vklady, poskytovat úvěry a vykonávat další činnosti s výjimkou těch, které jsou nezbytné k vypořádání jejích pohledávek a závazků. Výplatu náhrad za pohledávky z pojištěných vkladů provádí vždy Garanční systém, který také spravuje Fond pojištění vkladů. Náhrady za pohledávky z vkladů vedených na účtech advokátních úschov u [právnická osoba] začal Garanční systém vyplácet [datum], a to prostřednictvím poboček [právnická osoba]. K výplatě náhrad vkladů vedených na účtech advokátních úschov je zde uvedeno, že každá oprávněná osoba má nárok na náhradu ve výši 100 % vkladu předaného do advokátní úschovy, maximálně však do limitu 2 499 500 Kč na jednu osobu. Garanční systém však upozorňuje, že zatím od [právnická osoba] obdržel podklady pouze pro část klientů, kteří měli v advokátních úschovách své prostředky. Všechny klienty Garanční systém informuje doporučeným dopisem.

13. Z veřejně dostupných informací na internetových stránkách https://www.garancnisystem.cz/oznameni-CNB bylo zjištěno, že Garanční systém finančního trhu (dále jen „GSFT“) v souladu s § 41d odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách obdržel oznámení ČNB o neschopnosti [právnická osoba] dostát závazkům vůči oprávněným osobám za zákonných a smluvních podmínek.

14. Ze sdělení insolvenční správkyně ze dne [datum] byl zjištěn postup při výplatě prostředků uložených na účtech advokátních úschov poté, co ČNB svým předběžným opatřením ze dne [datum] zakázala přijímání vkladů a poskytování úvěrů. Tyto prostředky se v částce do zákonného limitu staly předmětem náhrady z fondu pojištění vkladů. Oprávněnou osobu či osoby sděloval bance advokát průběžně v rámci své činnosti. Tuto informační povinnost měl plnit v okamžiku otevření účtu advokátní úschovy či v okamžiku změny struktury oprávněných osob či jejich podílů k této úschově. V případě advokátních úschov však oprávněnou osobou není majitel účtu, ale oprávněná osoby (osoby), v jejichž prospěch je advokátní úschova zřízena. Na základě tohoto sdělení banka zaznamenala oprávněné osoby a jejich podíly na částce úschovy do svého informačního systému. Data s těmito oprávněnými osobami spolu s částkami náhrad byla následně v souladu se zákonem předána GSFT k výplatě. Dispozice ke všem vkladovým účtům, včetně účtů advokátních úschov, byla zamezena dne [datum].

15. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 13. 6. 2025 a sdělení České národní banky ze dne 12. 6. 2025 soud nezjistil skutečnosti významné pro posouzení věci, proto je dále neuvádí ani nehodnotí.

16. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

17. Kupní smlouvou ze dne 7. 2. 2022 prodala [právnická osoba] žalobcům nemovitou věc za sjednanou kupní cenu. V souladu se smluvním ujednáním kupní smlouvy zaplatili žalobci část kupní ceny 200 000 Kč do advokátní úschovy žalovanému. Téhož dne uzavřeli žalobci, žalovaný a [právnická osoba] svěřeneckou smlouvu, kterou se žalovaný zavázal převést tuto část kupní ceny společnosti [právnická osoba] do 7 dní ode dne, kdy mu bude předloženo povolení užívat komunikaci umístěnou na pozemku [Číslo parcely 1] v k. ú. [adresa] nebo společné prohlášení prodávajícího a kupujícího obsahující pokyn k vydání uschovávané částky prodávajícímu. Pro případ, že ke splnění těchto podmínek nedojde do 12 měsíců od uzavření smlouvy, bylo dohodnuto, že žalovaný vyplatí zpět částku 200 000 Kč na účet, z něhož finanční prostředky přišly. Depozitní účet měl žalovaný založen u [právnická osoba], kde při přijetí peněz označil osobu skutečného vlastníka finančního prostředků jako [právnická osoba]. Následně byla [právnická osoba] odebrána Českou národní bankou licence a od [datum] byla zamezena dispozice s úschovním účtem žalovaného. Prostřednictvím Garančního systému finančního trhu byla vyplacena náhrada z fondu pojištění vkladů ve výši 200 000 Kč společnosti [právnická osoba] podle údaje skutečného vlastníka finančních prostředků.

18. Podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) mohou strany uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

19. Podle § 41d odst. 1 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále jen „zákon o bankách“), náhrada za pojištěnou pohledávku z vkladu se oprávněné osobě z Fondu poskytne poté, kdy Garanční systém obdržel písemné oznámení České národní banky o neschopnosti banky nebo pobočky banky z jiného než členského státu dostát závazkům vůči oprávněným osobám za zákonných a smluvních podmínek; Česká národní banka vydá takové oznámení bez zbytečného odkladu, nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne, kdy zjistila, že banka nebo pobočka banky z jiného než členského státu nevyplácí splatné vklady, nejeví se podle názoru České národní banky v době vydání oznámení dotčená banka nebo pobočka banky z jiného než členského státu být schopna z důvodů přímo souvisejících s její finanční situací dostát svým závazkům vůči oprávněným osobám a nemá vyhlídky, že tak bude moci učinit.

20. Podle § 41f odst. 1 zákona o bankách, peněžní prostředky více osob evidované na jednom účtu představují pohledávku z vkladu se zvláštním režimem. Za pohledávku z vkladu se zvláštním režimem se nepovažuje, pokud jsou na účtu vedeném pro 2 a více spolumajitelů evidovány pouze peněžní prostředky těchto spolumajitelů. Podle odst. 5 pokud je skutečný vlastník peněžní částky odlišný od majitele účtu, náhrada se poskytne skutečnému vlastníkovi. Majitel účtu má povinnost oznámit tuto skutečnost bance nebo pobočce banky z jiného než členského státu při založení či nejbližší dispozici s účtem a identifikovat skutečného vlastníka peněžních prostředků v rozsahu stanoveném v § 41c odst. 3 a banka nebo pobočka banky z jiného než členského státu zaznamená tyto údaje ve smlouvě o účtu či na jiném dokumentu, s jehož vydáním je spojeno přijetí vkladu, a ve své evidenci.

21. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

22. S přihlédnutím k obsahu uzavřených smluv nelze dojít k jinému právně kvalifikačnímu závěru, než že uzavřená svěřenecká smlouva představuje trojstranný kontrakt inominátního charakteru ve smyslu § 1746 odst. 2 o. z., jež je identifikovatelný jedinečným vymezením vzájemných práv a povinností mezi těmito třemi právními subjekty v souvislosti s realizací zamýšleného majetkového převodu specifikovaného v kupní smlouvě. V souladu s ustálenou judikaturou vyjádřenou v rozsudcích Nejvyššího soudu např. ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1363/2013 (přičemž dřívější judikatura je použitelná i v poměrech o. z.) svěřeneckou smlouvu uzavírají se schovatelem všechny strany závazkového právního vztahu (kupní smlouvy) a jeho účelem je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu. Kupující se jistí tím, že složením peněžních prostředků na depozitní účet advokáta dosáhnou toho, že jeho závazek bez ohledu na to, zda se peněžní prostředky dostanou do dispozice prodávajícího, zanikne. Tímto způsobem je zajištěno právo na výplatu peněžních prostředků od nestranné a důvěryhodné osoby, na níž se účastníci závazkového právního vztahu shodli.

23. Co se týká vztahu uzavřené kupní a svěřenecké smlouvy, lze shrnout, že mezi zainteresovanými subjekty existují dva na sobě do značné míry nezávislé závazkové vztahy a z nich vyplývající práva a povinnosti. Kupní smlouva (uzavřená podle § 2079 o. z.) je se svěřeneckou smlouvou svázaná jen co do způsobu úhrady pouze části dohodnuté kupní ceny. Pro projednávanou věc je však rozhodující vícestranný smluvní vztah založený svěřeneckou smlouvou, jejímž předmětem byla především povinnost žalovaného v pozici schovatele převzít předmět úschovy a naložit s ním dle předem sjednaných podmínek a tomu odpovídající povinnost žalobců jako kupujících částku odpovídající části kupní ceny do úschovy složit a též právo [právnická osoba] jako prodávající požadovat vyplacení úschovy dle podmínek sjednaných v této smlouvě. Soud shledal, že smlouva vymezuje konkrétní způsob složení uschovaných peněz včetně podmínek pro jejich vydání z úschovy, a má za to, že smluvní strany stanovily svá práva a povinnosti dostatečně určitě a svým podpisem s obsahem smlouvy vyjádřily souhlas, a svěřeneckou smlouvu proto považuje za platnou.

24. Žalovaný vystupuje jako subjekt, jenž přijal plnění od žalobců a zavázal se předat [právnická osoba] sjednanou část kupní ceny, avšak pouze za předem definovaných podmínek, kterými bylo buď předložení listiny obsahující povolení užívat komunikaci vedoucí k pozemku žalobců nebo předložení listiny obsahující společné prohlášení prodávajícího a kupujících s pokynem k výplatě úschovy (čl. III. odst. 1 svěřenecké smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že ke splnění ani jedné této podmínky nedošlo. Tato situace byla přímo smluvně ošetřena tak, že nejpozději do 12 měsíců od uzavření smlouvy měl žalovaný uvolnit peněžní prostředky z vázaného účtu zpět na účet žalobců (čl. III. odst. 4 svěřenecké smlouvy). Z takových ujednání účastníků nelze dovodit úmysl smluvních stran zabývat se jinými předpoklady uvolnění peněžní částky. Pro případ, že by s finančními prostředky mělo být nakládáno jinak, byla nutná písemná dohoda všech účastníků smlouvy (čl. III. odst. 5 svěřenecké smlouvy). Žádná taková dohoda soudu doložena nebyla a výslechem účastníků bylo naopak prokázáno, že v uvedené lhůtě 12 měsíců žádná ze smluvních stran ani nevznesla iniciativu ke změně závazku ohledně výplaty úschovy.

25. Soud přikládá význam zejména smyslu a vůbec účelu uzavřeného právního vztahu, který je třeba vztahovat časově k okamžiku jeho vzniku bez ohledu na později nastalé okolnosti. V podmínkách písemného právního jednání se presumuje, že to, co bylo účastníky vloženo do smlouvy, také odpovídá jejich projevené vůli takovou smlouvou založit předmětný závazkový vztah. V podmínkách inominátního kontraktu jsou pak takto jimi vzájemně ve smlouvě vymezená práva a povinnosti esenciální nejen pro interpretaci jeho obsahu, ale i pro pochopení stimulu účastníků vstupovat do daného závazkového právního vztahu. Proto soud ze skutečnosti, že předmětem úschovy určily všechny zúčastněné subjekty pouze částku 200 000 Kč z celkové kupní ceny 2 054 000 Kč, soud dovozuje jednoznačný úmysl neumožnit [právnická osoba] dispozici s těmito penězi, dokud nebude zkolaudována příjezdová cesta k zakoupenému pozemku. Strany tím daly bezpochyby najevo svou vůli, že daných přibližně 10 % z kupní ceny má plnit funkci jakési pojistky, že inženýrské sítě a komunikace budou nejpozději do roka [právnická osoba] vybudovány, jinak [právnická osoba] tuto část kupní ceny od žalovaného neobdrží a bude vrácena zpět žalobcům. Z tohoto důvodu byl žalovaný postaven do role nestranného subjektu zajišťujícího ochranu subjektivních práv a povinností kupujících i prodávajícího, aby na dodržení sjednaných podmínek svěřenecké smlouvy dohlédl. Pokud by smluvním stranám kupní smlouvy (zejména kupujícím) tolik nezáleželo na zbudování příjezdové komunikace, pozbývalo uzavření svěřenecké vůbec smyslu, když mohla být i tato část kupní ceny zaplacena přímo prodávajícímu (případně jeho zástavnímu věřiteli), jak to proběhlo u převážné části kupní ceny. Soud se tedy neztotožňuje s názorem žalovaného, že účelem svěřenecké smlouvy byla čistě úhrada kupní ceny. Při interpretaci právního jednání je třeba vycházet z toho, že vznik závazkových vztahů musí provázet zejména respekt a ochrana autonomie vůle smluvních subjektů, na kterou je v soudní praxi dlouhodobě kladen důraz. Soud vzal v úvahu charakter svěřenecké smlouvy a zejména smluvně určený obsah práv a povinností, ze kterého soud jasně dovodil účel smlouvy podmínit vyplacení části kupní ceny dokončením výstavby příjezdové komunikace. Pokud tedy žalovaný argumentuje tím, že nebyla v kupní smlouvě ujednána smluvní pokuta nebo sleva z kupní ceny či jiná sankce pro případ, že [právnická osoba] nevybuduje komunikaci na souvisejícím pozemku, soud k tomu uvádí, že vůle smluvních stran byla interpretována jejím dostačujícím projevem do písemné podoby svěřenecké smlouvy v souladu s § 556 o. z., aniž by bylo nutno sjednávat smluvní pokutu či jinou sankci ještě v kupní smlouvě. Funkci oné „sankce“ mělo plnit právě smluvní ujednání, že poslední část kupní ceny 200 000 Kč nebude [právnická osoba] vyplacena, nedojde-li k zajištění přístupu k zakoupenému pozemku v dohledné době jednoho roku. Soud za použití objektivních výkladových pravidel sledoval skutečnou vůli účastníků, kterou měli v době vzniku právního vztahu. Přestože význam požadavku na spojení pozemku žalobců s veřejnou komunikací postačí sám o sobě, je podpořen i podanou žalobou u Okresního soudu ve Zlíně, který o nároku žalobců vůči [právnická osoba][Anonymizováno]na zřízení služebnosti cesty rozsudkem č. j. 35 C 197/2024-45 nároku v plném rozsahu vyhověl.

26. Obrana žalovaného spočívala zejména v tom, že s částkou složenou na úschovním účtu nebylo možno od [datum] žádným způsobem nakládat v důsledku ukončení činnosti banky [právnická osoba]. Mezi účastníky bylo nesporné, že část kupní ceny ve výši 200 000 Kč byla v souladu s čl. II. svěřenecké smlouvy převedena na zvláštní účet žalovaného vedený u [právnická osoba]. Tento depozitní účet byl veden na jméno žalovaného, avšak vzhledem k tomu, že se jednalo o pohledávku se zvláštním režimem (typicky pro advokátní či notářské úschovy, správu cizího majetku), bylo v souladu s § 41f odst. 5 zákona o bankách jeho povinností označit vlastníka finančních prostředků, a to pouze v předepsaném rozsahu dle § 41c odst. 3 zákona o bankách, přičemž pro zakotvení podmínek pro výplatu majetkové hodnoty zde nebyl žádný prostor. Žalovaný jako majitel účtu musel oznámení ohledně zvláštního režimu učinit již při zakládání účtu, tj. při uzavření smlouvy o účtu, nebo při nejbližší dispozici s tímto účtem, tedy nejpozději při obdržení finančních prostředků. Žalovaný při identifikaci skutečného vlastníka finančních prostředků vycházel z toho, že žalobci jako kupující se zprostili povinnosti zaplatit část kupní ceny již složením peněz do úschovy, a pokud byla uschovávaná částka považována za uhrazenou připsáním na účet žalovaného, stal se vlastníkem peněz prodávající, kterého proto označil jako skutečného vlastníka a banka toto povinné oznámení zaevidovala. Až následně došlo k pádu banky [právnická osoba], protože od [datum] nebyla schopna plnit své závazky. Při aplikaci § 41f odst. 5 zákona o bankách byla náhrada za pojištěnou pohledávku z vkladu poskytnuta skutečnému vlastníkovi peněžní částky, jak jej označil žalovaný již při první dispozici s majetkovou hodnotou. Není pochyb o tom, že po odebrání licence [právnická osoba] se uschované finanční prostředky staly předmětem náhrady z fondu pojištění vkladů a žalovaný v tuto dobu již nemohl měnit údaje o osobě skutečného vlastníka. Data obsahující oprávněnou osobu a výši náhrady obdržel Garanční systém finančního trhu, který náhradu 200 000 Kč bez dalšího vyplatil [právnická osoba], aniž by zkoumal případné splnění podmínek pro výplatu, což ostatně ani nebylo jeho povinností.

27. Soud nespatřuje porušení povinnosti žalovaného v tom, že označil jako skutečného vlastníka [právnická osoba], naopak to odpovídá běžné praxi i u advokátních úschov, pokud má být kupní cena uhrazena prodávajícímu již složením na účet advokátní úschovy. Tím, že sjednaným místem a způsobem plnění části kupní ceny 200 000 Kč byl označen bankovní účet schovatele, došlo složením předmětné částky na tento účet pouze k zániku závazku žalobců uhradit tuto část kupní ceny. Nic víc kupní smlouva neřešila, a proto byla mezi zúčastněnými uzavřena svěřenecká smlouva upravující podmínky podrobněji a v níž žalovaný nevystupoval jako zmocněnec, nýbrž jako smluvní strana, v důsledku čehož byl nositelem práv a povinností a mohl porušením těchto povinností dostat do pozice dlužníka.

28. Přestože tedy žalovaný neporušil svou povinnost, když řádně označil skutečného vlastníka finančních prostředků, jak mu to ukládá zákon o bankách, soud dospěl k závěru, že navzdory objektivním a těžko předvídatelným okolnostem, které žalovaný nemohl bezpochyby nijak předem ani posléze ovlivnit, se však nezbavil povinnosti dostát svým smluvním závazkům ze svěřenecké smlouvy. Soud si je vědom specifické situace a střetu subjektivního protichůdného pohledu schovatele a kupujících, nicméně v situaci, kdy se peněžní prostředky dostaly poměrně krátce po uzavření svěřenecké smlouvy do dispozice [právnická osoba], si žalovaný, žalobci i samotný [právnická osoba] museli být dobře vědomi, že nedošlo k naplnění jejich společné vůle, kterou projevili na začátku kontraktačního procesu a [právnická osoba] kupní cenu obdržel, aniž došlo k naplnění sjednaných podmínek. V ideálním případě bylo na místě věc vyřešit uzavřením dodatku ke svěřenecké smlouvě, avšak případné snahy o domožení se finančních prostředků byly zmařeny z důvodu zahrnutí pohledávky do majetkové podstaty dlužníka v rámci insolvenčního řízení. Pokud tedy nebyla možná dodatečná dohoda všech tří stran, bylo nadále v platnosti původní znění svěřenecké smlouvy. Po uplynutí časového úseku 12 měsíců měl žalovaný jako příjemce uschovaných prostředků povinnost je vrátit žalobcům na daný účet a mohl se současně domáhat po [právnická osoba] navrácení vyplacené finanční částky 200 000 Kč, která se mu vlivem nastalých okolností dostala do dispozice.

29. V důsledku toho se v rámci smluvního vztahu dostal žalovaný do pozice dlužníka žalobců coby věřitelů v této věci a rovněž se dostal do pozice věřitele vůči [právnická osoba] jako dlužníku. Soud v tomto směru dovodil, že osobou, které by svědčilo právo domáhat se částky 200 000 Kč po [právnická osoba] je žalovaný. Z insolvenčního rejstříku a z protokolu o přezkumném jednání a schůzi věřitelů ze dne 25. 1. 2025 se podává, že pohledávku vedenou v seznamu pod číslem [hodnota] přihlásili žalobci a z protokolu o přezkumném jednání nevyplývá, že by byla insolvenčním správcem uznána ani popřena. Podle insolvenčního rejstříku nebylo v době rozhodnutí soudu cokoli plněno. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by byla přihlášená pohledávka žalobců insolvenčním správcem uznána, soud se neztotožnil s názorem žalovaného, že o věci již bylo insolvenčním soudem rozhodnuto.

30. Pokud žalovaný ve svém vyjádření argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, soud souhlasí se závěrem, že závazek žalobců zanikl složením předmětné částky na depozitní účet, a současně poukazuje na názor dovolacího soudu, že právním důvodem závazkového právního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, z něhož vzniklo právo (a povinnost) plnit, není způsobení škody, ale samotná smlouva o úschově finančních prostředků, na základě níž se může žalobkyně domáhat práva na plnění.

31. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3382/2013 není pro projednávanou věc přiléhavý, neboť v daném případě neměla výchozí smlouva inominátní charakter s prvky trojstranného právního vztahu, ale předmětem posouzení byla dvoustranná smlouva o úschově, která zakládá právní vztah pouze mezi advokátem a klientem, kde advokát přijímá do úschovy peníze klienta a spravuje tak jeho majetek. Naproti tomu předmětná svěřenecká smlouva inominátní smlouvou je.

32. V rozsudku ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4378/2015 se Nejvyšší soud zabýval otázkou splnění kupní ceny tím, že kupní cena byla složena do úschovy advokáta, čímž si žalobci v postavení věřitelů jako účastníci svěřenecké smlouvy zajišťovali výplatu kupní ceny, neboť závazek uhradit kupní cenu věřiteli (prodávajícímu) přešel z dlužníka (kupujícího) na stranami zvolenou nestrannou a důvěryhodnou osobu advokáta. Tím, že advokát kupní cenu uloženou v úschově zpronevěřil na místo toho, aby ji vydal prodávajícím, došlo k situaci, kdy se prodávající mohli po právu domáhat nápravy přímo po advokátovi. Tyto závěry lze aplikovat na projednávanou věc v tom smyslu, že při nesplnění povinnosti advokáta se žalobci jako osoby oprávněné ze svěřenecké smlouvy mohou po žalovaném jako schovateli domáhat plnění, které jim náleží.

33. Soud své rozhodnutí tedy založil na závěru, že svěřenecká smlouva platně založila závazek žalovaného vyplatit za dostatečně určitých podmínek inominátního kontraktu částku 200 000 Kč žalobcům, a pokud při změně okolností, které ovlivnily vydání uschované částky, nedošlo k dodatečné úpravě práv a povinností stran, bylo nadále legitimním očekáváním žalobců, že nárok za zaplacení částky 200 000 Kč je stále dán. Proto soud žalobě výrokem I. rozsudku vyhověl v plném rozsahu. Žalobci zákonný úrok z prodlení nepožadovali.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobcům, jež byli v řízení zcela úspěšní, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 88 160,20 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 10 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 200 000 Kč sestávající z částky 9 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (celkem 36 400 Kč) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a snížená odměna stanovená za čtyři společné úkony při zastupování druhého žalobce v celkové výši 21 840 Kč (přestože by mu podle § 12 odst. 4 a. t. náležela snížená odměna ve výši 7 280 Kč za každý společný úkon, tedy 29 120 Kč, jelikož však právní zástupce účtoval méně, soud přiznal odměnu v jím účtované výši) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč. Dále v souvislosti s cestami realizovanými ke dvěma jednáním soud vypočetl náhradu ve výši 2 815 Kč za celkem 188 ujetých km v částce 1 615 Kč (35,80 Kč za litr paliva 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,8 l/100 km dle doloženého technického průkazu) podle § 13 a. t. a náhradu za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 1 200 Kč podle § 14 a. t. (Pro určení vzdálenosti a času stráveného na cestě soud vycházel z údajů na www.mapy.cz, přičemž z místa sídla advokáta lze volit 2 doporučené trasy - 47 km za 51 minut nebo 49 km za 58 minut). Jelikož byly náklady na cestovné požadovány pouze v částce 1 555,20 Kč, byly v této výši přiznány. Dalším účelně vynaloženým nákladem je daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad 64 595,20 Kč ve výši 13 565 Kč. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náklady řízení v celkové požadované výši 88 160,20 Kč k rukám právního zástupce žalobců.

35. Lhůtu k plnění soud stanovil ve výrocích I. i II. třídenní na základě § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal podmínky k jejímu prodloužení.

Poučení