10 C 252/2015-220

Rubrum

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Adamem Haasem ve věci žalobce: ; [název žalobkyně], IČO: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] ; zastoupený advokátem Mgr. Bc. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti 1) žalovaným: ; [označení žalované] [anonymizováno 8 slov], [IČO] sídlem [adresa žalované] 2) ; [územní celek], [IČO] sídlem [adresa žalované] 3) ; [územní celek], [IČO] sídlem [adresa žalované] o určení vlastnického práva k nemovitostem takto:

Výrok

I. Žaloba, aby bylo určeno, že žalovaný 1) je vlastníkem nemovitostí v [katastrální uzemí] [anonymizována dvě slova], a to pozemků parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba občanské vybavenosti [adresa], parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba garáže bez č.p./č.e., parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba garáže bez č.p./č.e., parc. [číslo] – ostatní plocha, parc. [číslo] – zahrada, parc. [číslo] – zahrada, a parc. [číslo] – zahrada, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku 2 382,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení částku 2 412 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce a žalovaný 3) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou soudu dne [datum] se žalobce domáhal určení, že žalovaný 1) je vlastníkem nemovitostí v [katastrální uzemí] [anonymizována dvě slova] specifikovaných ve výroku I. rozsudku s odůvodněním, že se hodlá domáhat jejich vydání postupem podle § 10 odst. 4 zák. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) – dále také jen„ restituční zákon“, ovšem žalovaný v současné době není zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, ač by tomu tak mělo být. Žalobce v žalobě uvedl, že je církevní právnickou osobou evidovanou v Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností u Ministerstva kultury. Její právní předchůdce tehdy působící pod názvem„ [označení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“ (dále také jen„ právní předchůdce“) byl za doby nacistické okupace [anonymizováno] rozpuštěn výnosem [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [datum] a jeho majetek byl zkonfiskován. Po nacistické konfiskaci byl původní majetek žalobce zapsán na třetí subjekty, zejména organizace [anonymizována dvě slova], které následně spolu s [anonymizována dvě slova] zanikly. Část nemovitostí byla odepsána do knihovní vložky [číslo] [číslo] kam bylo zapsáno vlastnické právo pro„ [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“, v knihovní vložce [číslo] bylo vloženo vlastnické právo pro„ [anonymizována dvě slova]“.

2. Předchůdce žalobce se po válce domáhal v rámci tehdy platných právních předpisů vrácení nemovitostí, a protože dekret presidenta republiky č. 5/1995 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavu (dále jen„ Dekret č. 5/ 1945 Sb.“), tehdy sám v úplnosti neupravoval, jak se lze obecně domoci restituce majetku, požádal ještě v roce 1945 velmistr [jméno] [příjmení] místně příslušné orgány veřejné správy, vládu a Ministerstvo školství a národní osvěty o vrácení majetku. Obnovení pořádku v pozemkových knihách bylo následně možno až účinností zákona č. 128/1946 Sb., ze dne 16. 5. 1946, o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen„ zákon č. 128/1946 Sb.“), a to soudní cestou. Nárok bylo možné uplatnit v době tří let od účinnosti tohoto předpisu, avšak s ohledem na historický vývoj související s nástupem komunistického režimu to nebylo fakticky možné. Žalobce se z uvedených důvodů domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalovaného 1), aby se následně mohl vůči němu domáhat jejich vydání podle restitučního zákona. K vlastnickému právu žalovaného 1) potažmo domnělému vlastnickému právu žalovaného 2) resp. žalovaného 3) potom žalobce uvedl, že na tyto žalované nemohlo být vlastnické právo k nemovitostem z žalovaného 1) převedeno, neboť tomu bránily tzv. blokační paragrafy, zejména § 29 zák.č. 229/1991 Sb. a § 3 odst. 1 zák.č. 92/1991 Sb. Přitom pozemky parc. [číslo] měl původně od žalovaného 1) nabýt žalovaný 3) postupem podle zák.č. 172/1991 Sb., a žalovaný 3) je měl následně převést do vlastnictví žalovaného 2) (do katastru nemovitostí zapsáno vkladem v případě pozemku parc. [číslo] [anonymizováno] [číslo] a v případě pozemku parc. [číslo] [anonymizováno] [číslo]); pro převod z žalovaného 1) na žalovaného 3) však dle žalobce nebyly splněny podmínky zák.č. 172/1991 Sb. Zbývající nemovitosti měl potom žalovaný 2) nabýt od žalovaného 1) podle zák.č. 157/2000 Sb., a to na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] (do katastru nemovitostí zapsáno záznamem [anonymizováno] [číslo]). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení, tedy určení, že vlastníkem nemovitostí je žalovaný 1), spatřuje žalobce v tom, že bez tohoto určení se nemůže domáhat vydání nemovitostí podle restitučního zákona, když podle tohoto zákona může být povinnou osobou právě pouze žalovaný 1).

3. Žalovaní se k žalobě vyjádřili a navrhli zamítnutí žaloby. Žalovaný 1), k jehož procesnímu stanovisku se žalovaný 2) a 3) v zásadě připojili, předně namítl, že žalobce není nadán aktivní legitimací v řízení, když z listin předkládaných žalobcem není prokázáno, že žalobce je právním nástupcem osoby s názvem [označení] [příjmení] [anonymizováno 5 slov]. Žalovaný 1) dále namítl, že pakliže se žalobce domáhá„ převedení“ předmětných nemovitostí do vlastnictví žalovaného 1) v intencích ust. § 18 restitučního zákona, je třeba, aby žalobce v řízení tvrdil a také prokázal, zda předmětné nemovitosti posléze budou způsobilé k vydání podle ust. § 7 restitučního zákona, protože pokud by se žalobce v následném řízení vydání majetku nedomohl, bylo by neoprávněně a nepřípustně zasáhnuto do majetkové sféry žalovaného 2), který aktuálně předmětné nemovitosti vlastní. Touto otázkou by se měl soud zabývat předběžně a odpověď na tuto otázku potom bude rozhodující ve vyřešení otázky věcné legitimace žalobce na určení vlastnického práva žalovaného 1). Ten má za to, že nemovitosti k vydání způsobilé nejsou, když žalobce nebyl v rozhodném období, tzn. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, pro které je možné podle restitučního zákona uplatnit u soudu nárok na vrácení církevního majetku, zapsaným vlastníkem k vydání požadovaného nemovitého majetku, a tedy v té době neutrpěl (resp. její právní předchůdce) majetkovou křivdu ve smyslu § 5 restitučního zákona. V samotné pozemkové knize, knihovní vložce [číslo], jak ostatně tvrdí žalobce, bylo ohledně pozemku [anonymizováno] [číslo], knihovní vložce [číslo] (jak vyplývá z knihovní vložky [číslo]) ohledně pozemku [anonymizována dvě slova] a v knihovní vložce [číslo] ohledně pozemku [anonymizována dvě slova] ještě před počátkem rozhodného období zapsáno vlastnické právo na [anonymizována dvě slova], přičemž toto vlastnické právo bylo zapsáno i k datu [datum]. Vzhledem k uvedenému je možno ve smyslu § 2 zák.č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů považovat pozemky [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [číslo] za původní historický majetek obce. Československý stát nabyl předmětné nemovité věci podle ust. § 30 zák.č. 279/1949 Sb. Navíc, pozemky parc. [číslo] nelze vydat již jen proto, že se jedná o zastavěné pozemky ve smyslu § 8 odst. 1 a) zák.č. 428/2012 Sb. Žalovaný 1) dále popisuje, že právní předchůdce žalobce vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyl již na základě konfiskace [] [anonymizováno] dle nařízení ze dne [datum], jak vyplývá z [anonymizováno 5 slov] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum]. Toto vlastnické právo nikdy nebylo ve prospěch právního předchůdce žalobce obnoveno, neboť předchůdce žalobce nepostupoval v souladu se speciálním restitučním zákonem č. 128/1946 Sb., promeškal zákonnou lhůtu, když se v době od [datum] do [datum] neobrátil s požadavkem na obnovu vlastnického práva na příslušný soud. Přitom bez kladného soudního rozhodnutí o vrácení majetku postiženého zásahem hitlerovského Německa ve smyslu příslušného ustanovení tohoto zákona nemohlo dojít k obnovení vlastnictví původního vlastníka. Uvedený právní názor byl přímo ve vztahu k žalobci prezentován mimo jiné rozsudkem [název soudu] sp.zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], potvrzeným rozsudkem [název soudu] sp.zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], přičemž byl neúspěšně napaden dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, jenž bylo odmítnuto pod sp.zn. [spisová značka], a také ústavní stížností, jenž byla odmítnuta nálezem sp.zn. II. ÚS 2904/2008. Dále žalobce doplnil, že majetek právního předchůdce žalobce mohl být také úspěšně a účinně konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. nebo č. 108/ 1945 Sb. Konečně žalovaný 1), se současným odkazem na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. sp.zn. 28 Cdo 4946/2015, 28 Cdo 5217/2015) zdůvodnil své přesvědčení o tom, že žalovaný 2) se stal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě převodu či přechodu vlastnického práva z žalovaného 1) potažmo žalovaného 3) zcela po právu, a to navzdory námitce žalobce, který zmínil překážky takových převodů či přechodů v podobě tzv. blokačních paragrafů, jak popsáno výše. Závěrem žalovaný 1) uvedl, že právní posouzení celé věci by mělo být v souladu se závěry uvedenými ve stanovisku pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st .21/05, jak bylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů č. 477/2005 Sb., a sice že„ V daném případě nejde ani o vyvlastnění, jak bylo mnohokrát zdůrazněno, nýbrž o zánik možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby (obdobně jako u vydržení); pokud osoba, která pozbyla majetek v důsledku jeho odnětí státem, se nedomáhala ochrany u soudu (a přinejmenším v letech 1945 1948 tu taková možnost byla) nebo nebyla úspěšná, nemůže po uplynutí mnoha desetiletí legitimně očekávat, že by mohlo dojít k obnovení jejího vlastnického práva.“ 4. V průběhu ústního jednání učinili všichni účastníci nespornými rozhodující skutečnosti, a sice že předmětné pozemky, tedy pozemek parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], pozemek parc. [číslo] všechny v k.ú. [okres], jsou v současné době ve vlastnictví žalovaného 2), který je zapsán jako jejich vlastník na [list vlastnictví] v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], kat. pracoviště [obec], dále, že pokud jde o pozemky v PK zapsané v knihovních vložkách vedených pro k.ú. [okres], a sice v [anonymizováno 7 slov], tak vlastnické právo pro pozemky v [anonymizována dvě slova] (pozemek parc. [číslo]), [anonymizována dvě slova] (pozemek parc. [číslo]), [anonymizována dvě slova] (pozemek parc. [číslo]), bylo nejpozději ke konci roku 1941 zapsáno pro [územní celek], a vlastnické právo v [anonymizována dvě slova] (parc. [číslo]) bylo nejpozději ke konci roku 1941 zapsáno pro [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ([anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]), konečně potom také, že žalobce jakožto právnická osoba zřízena jako součást registrované církve je právním nástupcem subjektu„ [označení] [] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“.

5. Soud provedl důkaz výpisem z pozemkového katastru z [datum], srovnávacím sestavením parcel ze dne [datum]. Ze srovnávacího sestavení parcel ze dne [datum] má soud za prokázáno, že z původního pozemku zapsaného v PK jako parc. [číslo] vznikly tři pozemky, a to parc. [číslo]. Z výpisu z pozemkového katastru ze dne [datum] má soud za prokázáno, že z pozemku parc. [číslo] byl dále pod zn. PVZ [číslo] vyčleněn pozemek parc. [číslo]. Dále soud provedl důkaz výpisem z PK v k.úz. [okres] [anonymizováno 6 slov], soupisem církevního majetku ze dne [datum], zápisem o [anonymizována čtyři slova] [datum], přípisem [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [datum], dokumenty k převozu knihovny (3 listy), snímkem KM ze dne [datum], žádostmi velmistra [příjmení] ze dne [datum] ZNV v [obec], [část obce], vysokému předsednictví vlády, ministerstvu školství a národní osvěty, dále ze dne [anonymizováno] prezidentu republiky, žádostí dr. [jméno] [příjmení] z [datum], sdělením ZNV ze dne [datum]. Z těchto ostatních provedených důkazů soud pro nadbytečnost nečinil žádná skutková zjištění, neboť má za to, že vyřešení předběžné otázky způsobilosti předmětných nemovitostí k vydání podle restitučního zákona má přednost a předchází řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobce ve smyslu ust. § 18 odst. 1 restitučního zákona. Takový závěr potom je soud schopen učinit již jen na základě pouhých tvrzení žalobce a skutečností, které účastníci v průběhu řízení učinili nespornými. Ze stejného důvodu potom soud některé důkazy vůbec neprováděl, což bude rozvedeno a odůvodněno níže.

6. Podle zákona ze dne 8. listopadu 2012 č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen restituční zákon), § 1 Tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen„ registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen„ rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. § 2 písm. a) Pro účely tohoto zákona se původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností rozumí věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům. § 3 písm. a) Oprávněnou osobou je registrovaná církev a náboženská společnost za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5. § 5 písm. i), j) a k ) Skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, jsou znárodnění anebo vyvlastnění vykonané v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo bez vyplacení náhrady, politická nebo náboženská perzekuce anebo postup porušující obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidská práva a svobody, včetně odepření nebo neposkytnutí ochrany vlastnického práva nebo odmítnutí ukončení procesu rozhodování o majetkových nárocích před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci, nebo převzetí nebo ponechání si věci bez právního důvodu. § 18 odst. 1 Oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu. Podle § 3 odst. 1 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, není předmětem tohoto zákona majetek, který má být vrácen právnickým osobám zvláštními předpisy. Předmětem tohoto zákona rovněž není majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností. Podle § 1zák. č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, se tento zákon vztahuje na a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží,1) a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond,2) (dále jen "půda"), b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, d) jiný zemědělský majetek uvedený v § 20. Podle ust. § 29 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Podle § 1 odst. 1 Dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., účinného dnem 19. 5. 1945, jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce. Podle odst. 2 tohoto Dekretu, způsob uplatnění nároků, plynoucích z ustanovení odstavce 1, budiž upraven zvláštním dekretem presidenta republiky, pokud se tak nestalo již tímto dekretem. Podle § 1 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., účinného dnem 21. 6. 1945, (1) S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví: a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1938 až 1945, c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům. (2) Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje. (3) O tom, lze-li připustiti výjimku podle odstavce 2, rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministrem vnitra.

7. Podle § 1 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., účinného dnem 25. 10. 1945, (1) Konfiskuje se bez náhrady - pokud se tak již nestalo - pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě jest ve vlastnictví:

1. Německé říše, Království maďarského, osob veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německé strany nacistické, politických stran maďarských a jiných útvarů, organisací, podniků, zařízení, osobních sdružení, fondů a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisících, jakož i jiných německých nebo maďarských osob právnických, nebo 2. osob fysických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, nebo 3. osob fysických, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanisaci nebo maďarisaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i fysických nebo právnických osob, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik. (2) Konfiskaci podléhá rovněž veškerý majetek, který náležel v době po 29. září 1938 subjektům uvedeným v odstavci 1 a byl v době rozhodné podle odstavce 1, věta první, po případě je ještě, ve vlastnictví osob, v jejichž rukou by konfiskaci nepodléhal, leč by podrobení takového majetku konfiskaci neodpovídalo zásadám slušnosti. (3) O tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu, rozhoduje příslušný okresní národní výbor. Rozhodnutí lze doručiti veřejnou vyhláškou, i když nejsou splněny předpoklady § 33 vládního nařízení ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správním řízení). Z rozhodnutí okresního národního výboru lze se odvolati k zemskému národnímu výboru (na Slovensku k příslušnému orgánu Slovenské národní rady). Ministr vnitra může způsob rozhodování podle tohoto odstavce blíže upraviti směrnicemi. Podle § 1 zák. č. 128/1946 Sb., ze dne 16. května 1946, jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatné, pokud k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu. Podle § 4 odst. 1 uvedeného zákona nárok přísluší tomu, kdo neplatným převodem pozbyl věci (práva) nebo kdo jiným neplatným majetkově-právním jednáním byl poškozen, anebo jejich právním nástupcům; nárok nemůže býti uplatněn jménem toho, jehož pobyt není znám, jménem pozůstalosti pak jenom tehdy, je-li znám pobyt aspoň jednoho dědice. Byla-li by však oprávněna osoba státně nespolehlivá, přísluší nárok státu jako majetek konfiskovaný podle dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Pokud nárok uplatňuje národní správa zavedená do podniků (závodů) a jiných majetkových podstat podle dekretu presidenta republiky ze dne 19. května 1945, č. 5 Sb., hledí se na ni jako na osobu státně spolehlivou. Podle § 8 cit. zákona, nárok se mimo jiné promlčuje ve třech letech ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti. Podle § 10 odst. 1 tohoto zákona je pro rozhodnutí o nároku příslušný okresní soud, u kterého má osoba, proti níž nárok směřuje, svůj obecný soud, anebo podle volby oprávněného okresní soud, v jehož obvodu je věc, o jejíž vrácení jde.

8. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vycházeje zejména z rozhodujících skutečností, které účastníci v průběhu řízení učinili nespornými, má soud za to, že majetková křivda ohledně předmětných nemovitostí, která se měla právnímu předchůdci žalobce odehrát, se mu neodehrála v rozhodném období, tedy mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990. V řízení bylo zjištěno, že žalobce je nástupcem církevní osoby, jejíž majetek byl již v době německé okupace na území České republiky převeden na třetí osoby, nejprve v roce 1940 na [anonymizováno] [obec] a následně se v roce 1941 stalo jejich zapsaným vlastníkem [územní celek]. Protože se právní předchůdce žalobce a ani žalobce sám později zapsaným vlastníkem těchto nemovitostí již nestali, nesplnil žalobce požadavky oprávněné osoby podle restitučního zákona. Žalobce v rozhodném období tyto nemovitosti nevlastnil, tudíž se mu majetková křivda způsobem předpokládaným v § 5 restitučního zákona nestala a stát nemohla. V té souvislosti soud odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 133/2018, podle kterého„ neuplatnila-li oprávněná osoba (respektive její právní předchůdce) nárok na vrácení majetku, který jí byl odňat po 29. 9. 1938 podle zákona č. 128/1946 Sb., nemůže být naplněna skutková podstata ve smyslu § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb.“. Z logiky věci pak vyplývá, že žalobce, jehož právnímu předchůdci byl předmětný nemovitý majetek zabaven německou říší, a jehož vlastnické právo k němu nebylo nikdy obnoveno, se vydání tohoto majetku nemůže domáhat v režimu zákona, který napravuje křivdy spáchané komunistickým režimem, tedy subjektem odlišným od toho, kdo majetek zabavil. Podle názoru soudu bylo na právním předchůdci žalobce, aby po skončení války své právo na vydání majetku uplatnil podle ust. § 10 zákona č. 128/1946 Sb., a to právě proto, že předmětný majetek byl jejímu předchůdci odňat během nacistické okupace. V takovém případě pak bylo namístě postupovat podle dekretu 5/ 1945 Sb. a uvedeného zákona č. 128/1946 Sb. V řízení nebylo zjištěno, že by předchůdce žalobkyně alespoň zahájil takové řízení, a to bez ohledu na pozdější celospolečenský a politický vývoj, který mohl být důvodem, pro který například nemuselo být takové zahájené řízení pravomocně skončeno. Žalobce sice tvrdil, ovšem nikterak neprokázal, že by uplatnění takového práva v režimu zák. 128/1946 Sb. bylo pro něho nemožné anebo by mu v něm bylo tehdejším režimem bráněno či zabráněno. Pokud velmistr [jméno] [příjmení], jak žalobce tvrdil a prokazoval, činil kroky k navrácení [anonymizována dvě slova] odňatého církevního majetku zasíláním přípisů a žádostí o jeho navrácení různým subjektům veřejné správy a veřejné moci popř. dalším institucím, aniž by se takového nároku domáhal u soudu podanou žalobou, jeho postup neměl oporu v tehdy platném restitučním právu, a tato podání tudíž nemohla být podkladem pro dosažení zamýšleného účelu. Vzhledem k charakteru osoby, za níž uvedený velmistr jednal, nelze u takového jejího zástupce tolerovat anebo omlouvat neznalost zákona nebo snad jen právní nedůslednost, a to ani v době tak složité, jakou doba poválečná byla. S ohledem na shora uvedený právní názor soud v řízení nečinil skutková zjištění z listin, z nichž žalobce dovozoval, že některé státní orgány považovaly později předmětné nemovitosti za majetek žalobkyně, pročež se jednalo o názor mylný, o který nelze existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k tomuto majetku v rozhodném období opřít. V tomto ohledu soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ve kterém byla tato otázka již dříve v řízení se [anonymizováno] [role v řízení] řešena. Soud dále neprováděl dokazování ani listinami, kterými žalobce hodlal prokázat svá tvrzení o loajálnosti žalobkyně vůči Československému státu, neboť otázka spolupráce či nespolupráce předchůdce žalobce s nacisty by taktéž a ze stejného důvodu neměla pro rozhodnutí soudu vliv. Uvedené mohlo být přezkoumáno v řízení podle předchozích restitučních předpisů, avšak takové řízení u soudu nikdy zahájeno nebylo. S ohledem na závěr soudu o tom, že předmětné nemovitosti nejsou způsobilé k vydání podle restitučního zákona, nezabýval se soud již ani otázkou věcné legitimace žalobce podle ust. § 18 odst. 1 restitučního zákona, a sice, zda předmětné nemovitosti byly z vlastnictví žalovaného 1) potažmo žalovaného 3) převedeny do vlastnictví žalovaného 2) v rozporu s ust. tzv. blokačních paragrafů, jak jsou shora popsány a citovány. Závěrem soud shrnuje, že na požadovaném určení vlastnického práva žalovaného 1) nemá žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 o.s.ř., když právní předchůdce žalobce nevyužil možnost uplatnit své nároky na vrácení německou říší zabaveného majetku v režimu zákona č. 128/1946 Sb. Uplynutím prekluzivní lhůty k uplatnění těchto svých nároků, a to ke dni [datum], se tak právnímu předchůdci žalobce jakož i žalobci samotnému, zapovídá možnost domoci se navrácení majetku, který jim byl protiprávně odňat; rozhodnutí o tom, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný 1), by tak nemělo žádný dopad do právní sféry žalobce, který by v následném uplatnění práva podle restitučního zákona, jak shora uvedeno, neuspěl. Při svých úvahách je soud vázán shora vyjmenovanou judikaturou soudů vyšších stupňů, a také závěry, ke kterým dospěl v souvislosti s řešením podobné, přesto poněkud odlišné problematiky Ústavní soud ČR dne 1. 11. 2005 ve stanovisku Pléna, sp.zn. Pl.ÚS 21/2005, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005, a sice, že I.) Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. II.) Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. S ohledem na vše shora uvedené, jakož i na bohatou judikaturu vztahující se ke skutkově obdobným případům týkajícím se samotného žalobce, se soud již pro nadbytečnost nezabýval dalšími námitkami žalobce či žalovaných, zejména potom otázkou namítané překážky tzv. restituční výluky podle § 8 písm. h) restitučního zákona v souvislosti s otázkou konfiskace předmětných nemovitostí podle dekretu č. 12/ 1945 Sb., příp. č. 108/ 1945 Sb.

9. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí vychází z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy úspěšné žalované straně náleží právo na jejich náhradu vůči straně žalující. Náklady řízení ve výši 2 382,20 Kč na straně žalovaného 1) představuje paušální náhrada nákladů řízení účastníka nezastoupeného advokátem ve výši 1 800 Kč podle § 1 a § 2 odst. 1 vyhl.č.254/2015 Sb. za účast u jednání, přípravu k tomuto jednání a čtyři písemná vyjádření ve věci, a cestovné ve výši 582,20 Kč za cestu z [obec] do [obec] a zpět k ústnímu jednání soudu, a to osobním vozidlem [anonymizována tři slova] [číslo], s průměrnou spotřebou 4,9 l /100 km, při vyhláškové ceně nafty ve výši 36,10 Kč a náhradě za použití osobního automobilu ve výši 4,70 Kč/km, při celkové ujeté vzdálenosti 90 km. Náklady řízení ve výši 2 412 Kč na straně žalovaného 2) představuje paušální náhrada nákladů řízení účastníka nezastoupeného advokátem ve výši 900 Kč podle § 1 a § 2 odst. 1 vyhl.č. 254/2015 Sb. za vyjádření ze dne 9. 1. 2017, odvolání ze dne 21. 5. 2020 a závěrečný návrh žalovaného (za účast u ústního jednání náhradu nepožadoval), a dále cestovné ve výši 484,40 Kč resp. 479,40 Kč resp. 548,40 Kč za cestu z [obec] do [obec] a zpět k nahlížení do spisu dne 18. 5. 2020 resp. nahlížení do spisu dne 4. 10. 2021 resp. k ústnímu jednání soudu dne [datum], a to osobním vozidlem [anonymizována tři slova] [číslo], s průměrnou spotřebou 6,3 l /100 km, při vyhláškové ceně BA 95 ve výši 32 Kč resp. 27,80 Kč resp. 37,10 Kč, a náhradě za použití osobního automobilu ve výši 4,20 Kč/km resp. 4,50 Kč/km resp. 4,70 Kč/km, při celkové ujeté vzdálenosti 78 km. Žalovaný 3) náhradu nákladů řízení nepožadoval.

Poučení