10 C 262/2024 - 54

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Evou Harmachovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Anonymizováno] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o ochranu osobnosti takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal uveřejnit na stránkách [Anonymizováno]) [Anonymizováno]) [Anonymizováno]) [Anonymizováno]) [Anonymizováno]) [Anonymizováno]) [Anonymizováno]) [Anonymizováno]) [Anonymizováno]) [Anonymizováno]) a v tištěných vydáních regionálních mutací [Anonymizováno] toto žalobcovo dodatečné sdělení: „Dodatečné sdělení [jméno FO] [datum] uveřejněn článek s názvem „[jméno FO]“ Článek obsahoval sdělení, že: [Jméno žalobce]. [právnická osoba]. [Anonymizováno]. [datum]“, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 200 000 Kč, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám její právní zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou k soudu dne 11.9.2024 domáhal po žalované ochrany osobnosti. Uvedl, že [datum] uveřejnila žalovaná v blíže specifikovaných mutacích [Anonymizováno] článek s názvem „[jméno FO]“. Článek obsahoval sdělení, že je žalobce prošetřován PČR na základě podnětu [právnická osoba] pro svoje „praktiky“. Článek obsahuje odkaz na článek ze dne [datum] s názvem „[Anonymizováno]“. Žalobce byl v článku ztotožněn plným jménem i místem pobytu. Dne 7.2.2024 obdržel žalobce od PČR úřední záznam ze dne 23.8.2023, kterým byla věc odložena ad acta. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání nebylo ani zahájeno, nemohl se žalobce domáhat uveřejnění dodatečného sdělení ve smyslu § 11 tiskového zákona. Dopisem ze dne 7.3.2024 požádal žalobce žalovanou o uveřejnění dodatečného sdělení, což bylo odmítnuto. Současně má žalobce za to, že bylo napadeným článkem zasaženo do jeho osobnostních práv, za což žádá satisfakci ve výši 200 000 Kč.

2. Žalobce se proto po žalované domáhal zaplacení nemajetkové újmy v penězích ve výši 200 000 Kč a uveřejnění dodatečného sdělení.

3. Žalovaná v následném vyjádření nárok žalobce zcela neuznala. Uvedla, že článek ze dne [datum] byl v některých tištěných mutacích [Anonymizováno] vydán pouze jako stručná textová zpráva, žaloba tedy v tomto směru obsahuje nesprávná tvrzení. Úvod tohoto článku má ryze zpravodajský účel, vychází z informací policejního orgánu, byl vyhotoven v souladu se zpravodajskou licencí. Druhá část článku, která není předmětem žaloby, se týká setkání se žalobcem v roce 2021. Prošetřování žalobce bylo odloženo rozhodnutím PČR ze dne 28.8.2023, žalobce se na žalovanou se žádostí o dodatečné sdělení obrátil 7.3.2024, a tedy po zákonem stanovené lhůtě. Současně je zřejmé, že ve věci nedošlo k zahájení trestního ani přestupkového řízení, které jsou pojmovým znakem práva na dodatečné sdělení. Text dodatečného sdělení pak obsahuje řadu tvrzení nad rámec dodatečného sdělení, jehož účelem má být pouze informace o výsledku trestního či přestupkového řízení. Co se týče relutární satisfakce za údajný zásah do osobnostních práv žalobce, je žaloba zcela neurčitá, neopodstatněná, ryze formální, současně tento nárok nebyl součástí žádosti ze dne 7.3.2024. Vzhledem k tomu, že úvod článku ze dne [datum] o policejním prošetřování pozbyl aktuálnosti, změnila žalovaná jeho nadpis a odstranila příslušné pasáže, dále ze stejného důvodu odstranila článek ze dne [datum], to vše též s ohledem na právo žalobce být zapomenut.

4. Ze všech uvedených důvodů navrhla žalovaná zamítnutí žaloby.

5. Soud provedl dokazování všemi listinami, které účastníci předložili (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ust. § 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

6. V řízení byl prokázán následující skutkový děj:

7. Dne [datum] vydala žalovaná článek s názvem „[Anonymizováno]“, v němž uvedla „[tel. číslo]“, vyzvala komisařka krajského policejního ředitelství [jméno FO]. Dodala, že v současné době není stanovena žádná právní kvalifikace a svědectví je pro kriminalisty důležité pro řádné objasnění věci.“ (prokázáno citovaným článkem).

8. Dne [datum] vydala žalovaná článek s názvem „[jméno FO]“, v němž mimo jiné uvedla „[Jméno žalobce].“ (prokázáno citovaným článkem, stručným odkazem uveřejněným v [Anonymizováno]). Článek byl aktualizován tak, že nadpis nadále zní „[Anonymizováno]“, byly odstraněny pasáže týkající se prošetřování žalobce ze strany PČR (prokázáno aktualizovaným zněním citovaného článku).

9. Úředním záznamem ze dne 28.8.2023 doporučil komisař PČR odložit věc ad acta, neboť provedeným šetřením nebyly do současné doby objektivně nasvědčující tomu, že by ….. přechovával či distribuoval takové přípravky, jejichž účinné látky jsou obsaženy v citovaných nařízeních vlády ČR, ani že by konkrétním způsobem ohrožoval zdraví či život svých klientů, nejedná se tedy o podezření z trestného činu. Distribucí neschválených (ale nikoliv zakázaných) léčiv by se mohl dopouštět přestupku, ovšem to, že by skutečně tato léčiva distribuoval, se nepodařilo prokázat.“ (prokázáno úředním záznamem PČR ze dne 28.8.2023, poskytnutím informace ze dne 6.2.2024).

10. Žalobce žalovanou vyzval k uveřejnění dodatečného sdělení podle § 11 zákona č. 46/2000 Sb., tiskového zákona ve znění: „Dodatečné sdělení [jméno FO]. [jméno FO]“.“ [Jméno žalobce]“ (prokázáno dopisem – uplatnění práva na dodatečné sdělení podle § 11 zákona č. 46/2000 Sb., tiskového zákona).

11. Žalovaná nárok žalobce odmítla z důvodu, že lhůta stanovená ustanovením § 12 odst. 4 tiskového zákona pro uplatnění žádosti na uveřejnění dodatečného sdělení ke dni doručení žádosti již uplynula, navržené znění dodatečného sdělení ani nesplňuje věcná kritéria tiskového zákona (prokázáno reakcí ze 13.3.2024).

12. Dne [datum] uveřejnila Policie ČR tiskovou zprávu znění: „[právnická osoba] (prokázáno tiskovou zprávou z 10.5.2023).

13. O prošetřování žalobce informovala též [právnická osoba]. v článku [datum] (prokázáno citovaným článkem), článek následně dne [datum] aktualizovala o dovětek „[Jméno žalobce]“ (prokázáno aktualizovanou verzí článku).

14. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle ust. § 132 o.s.ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná.

15. Při posuzování merita věci soud postupoval podle ust. § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle ust. 2956 a násl. občanského zákoníku a podle zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon).

16. Podle ust. § 81 odst. 1 občanského zákoníku chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

17. Podle ust. § 81 odst. 2 občanského zákoníku ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

18. Podle ust. § 82 odst. 1 občanského zákoníku člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

19. Podle ust. § 2956 občanského zákoníku vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

20. Podle ust. § 2971 občanského zákoníku odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

21. Podle ust. § 2951 odst. 2 občanského zákoníku nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

22. Podle ustanovení § 3 písm. a) tiskového zákona jsou periodickým tiskem noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce, podle písm. b) je vydavatelem fyzická osoba nebo právnická osoba, která vydává periodický tisk.

23. Podle ustanovení § 4 tiskového zákona za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel.

24. Podle ustanovení § 11 odst. 1 tiskového zákona jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném proti osobě, kterou lze podle tohoto sdělení ztotožnit, a toto řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění informace o konečném výsledku řízení jako dodatečného sdělení. Vydavatel je povinen na žádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí jako dodatečné sdělení uveřejnit.

25. Podle ustanovení § 12 odst. 1 tiskového zákona žádost o uveřejnění dodatečného sdělení musí mít písemnou formu.

26. Podle ustanovení § 12 odst. 2 věta druhá tiskového zákona součástí žádosti musí být též návrh znění dodatečného sdělení.

27. Podle ustanovení § 12 odst. 4 tiskového zákona žádost o uveřejnění dodatečného sdělení musí být vydavateli doručena nejpozději do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým bylo řízení pravomocně skončeno, jinak právo na uveřejnění dodatečného sdělení zaniká. Bylo-li pravomocné rozhodnutí zrušeno, platí předchozí ustanovení obdobně.

28. Podle ustanovení § 13 tiskového zákona dodatečné sdělení je vydavatel povinen uveřejnit a) ve stejném periodickém tisku, v němž bylo uveřejněno napadené sdělení, a to takovým způsobem, aby nové sdělení bylo umístěním a formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení, a je-li napadena pouze jeho část, této jeho části, b) s výslovným označením "dodatečné sdělení", c) na vlastní náklady, d) v témže jazyce, ve kterém bylo uveřejněno napadené sdělení, e) s uvedením jména a příjmení nebo názvu osoby, která o uveřejnění odpovědi žádá. Vydavatel je povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení do 8 dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení a není-li možné odpověď uveřejnit v uvedené lhůtě, pak vydavatel je povinen tak učinit v nejbližším následujícím vydání stejného periodického tisku. Vydavatel je povinen o tomto postupu do 8 dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi či dodatečného sdělení písemně informovat osobu, která žádost podala, a v této informaci označit vydání periodického tisku, v němž dojde k uveřejnění odpovědi či dodatečného sdělení.

29. Podle ustanovení § 14 tiskového zákona neuveřejní-li vydavatel dodatečné sdělení nebo nedodrží-li podmínky pro uveřejnění dodatečného sdělení stanovené v § 13 odst. 1 až 3, rozhodne o povinnosti uveřejnit odpověď na návrh osoby, která o jejich uveřejnění žádala, soud. Návrh musí být podán soudu do 15 dnů po uplynutí lhůty stanovené pro uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení, jinak právo domáhat se uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení u soudu zaniká.

30. Podle ustanovení § 15 písm. c) tiskového zákona vydavatel není povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení, jestliže napadené sdělení, popřípadě jeho napadená část, je citací sdělení třetí osoby určeného pro veřejnost nebo jeho pravdivou interpretací a jako takové bylo označeno nebo prezentováno.

31. Žalobce se po žalované v prvé řadě domáhal uveřejnění dodatečného sdělení ve smyslu §11 tiskového zákona.

32. Mezi stranami bylo do jisté míry sporné, zda lze tento institut v dané věci použít. Sám žalobce v žalobním návrhu uvedl, že vzhledem k tomu, že jeho trestní stíhání nebylo ani zahájeno, proto nedošlo k jeho zastavení, ani ke zproštění viny pravomocným rozhodnutím, nemohl se domáhat po žalované uveřejnění informace o konečném výsledku řízení ve formě dodatečného sdělení. Na jednání soudu pak upřesnil, že se svého nároku dle § 11 tiskového zákona domáhá analogicky. Takový postup však není možný.

33. Právo na dodatečné sdělení je formálně přísný institut svázaný systémem propadných lhůt. Úspěch při uplatnění tohoto práva tak na rozdíl od nároků plynoucích z všeobecného práva na ochranu osobnosti mnohem více záleží nikoli na tom, zda skutečně došlo k neoprávněnému zásahu do práv dotčené osoby, ale na tom, zda se dotčené osobě v postavení žalobce podaří projít úskalím formálních požadavků.

34. Ze shora citovaných ustanovení tiskového zákona plyne, že nárok na dodatečné sdělení lze uplatnit v případě, že bylo uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném proti osobě, kterou lze podle tohoto sdělení ztotožnit, a to do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým bylo řízení pravomocně skončeno. Vzhledem k tomu, že v dané věci nebylo trestní ani přestupkové řízení ani zahájeno, nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by nabylo právní moci, z tohoto důvodu mimo jiné nelze ani určit počátek prekluzivní třicetidenní lhůty k uplatnění práva, nepřipadá aplikace tiskového zákona v úvahu, a to ani analogicky právě s ohledem na formálnost a striktnost jeho příslušných ustanovení.

35. Dále je třeba uvést, že text požadovaného dodatečného sdělení se v žádosti ze dne 7.3.2024 a v žalobním návrhu zásadním způsobem liší, což by samo o sobě bylo důvodem pro zamítnutí návrhu. Dalším důvodem je pak naprostá nepřiměřenost požadovaného dodatečného sdělení, kdy se žalobce neomezuje na informaci o výsledku svého prošetřování, ale obsáhle přednáší své názory a stanoviska. Stručně lze uvést, že text dodatečného sdělení co do rozsahu i obsahu by měl vypadat právě jako aktualizace ze strany vydavatele [právnická osoba]., rozhodně sem nepatří například sdělení, jaké léky žalobce doporučuje.

36. Soud tedy uzavírá, že institut dodatečného sdělení dle tiskového zákona v daném případě aplikovat nelze, a to ani analogicky, text požadovaného dodatečného sdělení neodpovídá formálním požadavkům tiskového zákona a v žádosti a žalobě se výrazně liší.

37. Z uvedených důvodů soud žalobu v této části zamítl.

38. Žalobce se po žalované dále domáhal zaplacení nemajetkové újmy v penězích e výši 200 000 Kč z důvodu předmětného článku do jeho osobnostních práv.

39. Předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti ve smyslu ust. § 81 a násl. občanského zákoníku je jednak to, že došlo k neoprávněnému zásahu, a jednak to, že tento zásah byl objektivně způsobilý přivodit újmu na právech chráněných zmíněnými zákonnými ustanoveními. Oba předpoklady musí být splněny zároveň, aby vznikl právní vztah, jehož obsahem je právo domáhat se ochrany podle ust. § 81 občanského zákoníku a povinnost soudem uložené sankce snášet. Přitom nikoliv každý zásah (zejména do práva na ochranu občanské či profesní cti) je objektivně způsobilý újmu vyvolat. Záleží mimo jiné na prostředí, v němž k zásahu došlo, na subjektu a objektu zásahu, na jeho obsahu, pokud spočíval ve skutkových tvrzeních, na intenzitě a na ostatních okolnostech, za nichž byl proveden.

40. Články 10 i 17 Listiny vyjadřují základní ústavní hodnoty právního řádu České republiky, jako demokratického právního státu. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory je obsahově omezeno právy jiných, zejména právy uvedenými v čl. 10 Listiny. Kolize obou práv se realizuje v rovině podústavní, např. při aplikaci občanského zákoníku. Při aplikaci těchto zákonných ustanovení musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 255/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1158/07).

41. Právo podle čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 357/96), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1996 sp. zn. IV. ÚS 154/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2711/2006).

42. Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy v prvé řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97).

43. Z relevantní judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva lze – jak uvádí nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13 – abstrahovat jistá východiska (typové problémy), na jejichž posouzení musí obecné soudy v těchto případech založit své rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13). Zejména musí být brána v potaz 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový/hodnotící soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.), a konečně 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relevantní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň je třeba zdůraznit, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; z hlediska celkového kontextu věci mohou být ve specifických případech významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, body 25 až 31; nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2296/14, bod 20).

44. Svoboda projevu představuje jeden z konstitutivních znaků demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03).

45. Legitimitu zveřejnění však nelze dovodit a ústavní ochranu svobodě projevu nelze poskytnout informaci, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá. Na nutnosti dbát těchto zásad nic nemění skutečnost, že jistá část tisku má sklon před fakty (ověřenými skutečnostmi) dávat přednost až "bombastické" síle výrazů, jimiž "své názory" tlumočí a prezentuje, neboť zasáhne-li do ústavně garantovaných práv jednotlivců nebo jiných ústavou či zákonem chráněných hodnot a zájmů, musí být připravena nést z takových jednání důsledky, byť má na nich založenou svou marketingovou strategii a dokonce i samotný účel své existence. Z toho důvodu je zcela nepřípustné, pokud se tyto subjekty při takovém způsobu jednání, téměř permanentně zasahujícím do osobnostních práv jednotlivců, dovolávají ochrany svobodou projevu (svobodou tisku), neboť zlému úmyslu nelze v žádném případě takovou ochranu poskytnout. … Míra jejich ochrany (spočívající ve fazetě svobody projevu a svobodného podnikání) musí být nezbytně oslabována či dokonce úplně vyloučena u subjektů, jež účel své existence, činnost a marketingovou strategii zakládají převážně na publikaci difamačních ("bombastických", "šokujících či "pikantních"), na cti utrhačných a lidskou důstojnost snižujících, "informacích" o osobách veřejně činných, osobách známých či společensky významných ("celebritách"), kdy účelem takového chování osoby je toliko sledování svého majetkového prospěchu a zvýšení publicity použitého média (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09).

46. Obdobně jako omezení základního práva či svobody veřejnou mocí, tak i míra ochrany z její strany poskytnutá jednomu základnímu právu na úkor druhého, za situace, kdy se nacházejí ve vzájemné kolizi, musí s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu dostát požadavkům principu proporcionality a musí respektovat ústavní limity, vyjádřené v čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. V opačném případě by poskytnutí nepřiměřené ochrany či nadměrné preference jednomu základnímu právu fakticky představovalo zásah do druhého základního práva, nepřípustně omezující nebo zcela znemožňující jeho realizaci, v rozporu s principem zachování maxima z obou vzájemně si kolidujících základních práv. Není-li takové vyvažování možné, pak soud musí dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu I. ÚS 1737/08).

47. O neoprávněný zásah do osobnosti člověka nepůjde mimo jiné tehdy, když bude zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, avšak jen tehdy, pokud tak nebudou překročeny zákonem stanovené meze. Půjde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takový zásah do osobnostních práv však zůstává povoleným pouze za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem, a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat (např. zájem člověka na ochranu jeho intimní sféry apod.). Např. při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, je vždy nezbytné důsledně vážit, zda by jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (viz NS 30 Cdo 1109/2005).

48. U újmy, která nemá majetkový charakter, je z povahy věci vyloučena náhrada, která by znamenala uvedení do předešlého stavu. Nastupuje proto princip kompenzační (satisfakční), kdy poskytnuté plnění má přinést odčinění nemajetkové újmy v podobě zadostiučinění, které má alespoň zmírnit (odčinit) nepříznivé stavy vzniklé škodlivým zásahem do osobnostní sféry poškozeného, případně poskytnout poškozenému možnost, aby si těžko měřitelné a na peníze ne zcela spolehlivě a exaktně převoditelné potíže nemajetkového charakteru vykompenzoval tím, že si pomocí prostředků či předmětů, pořízených za poskytnutou náhradu, zpříjemní či usnadní život. Peněžitá náhrada je uváděna jako subsidiární způsob, který nastupuje teprve v případě, že jiná forma není dostačující. Při určení přiměřenosti satisfakce je třeba vycházet z celkové povahy i z jednotlivých okolností případu (k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.). Je nezbytné zkoumat míru tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany (srov. NS 30 Cdo 332/2007).

49. Jde-li o požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích je na soudech zjistit v prvé řadě míru závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, tj. ověření toho, zda k němu došlo ve značné míře, což předpokládá zhodnocení jak podle celkové povahy případu, tak podle jeho jednotlivých okolností. Současně je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním institutem do jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za splnění zákonem stanovených předpokladů. Přiznání zadostiučinění v penězích soudem tedy předpokládá naplnění řady zákonných podmínek, které současně musí být soudem skutečně seznány a pro daný případ individualizovány. Určujícím je mimo jiné především zjištění, že v konkrétním případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně zejména vzhledem k povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku může pociťovat a prožívat jako závažnou. Soud současně musí uvážit, že právo na náhradu nemajetné újmy v penězích je („pouze“) jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, které vzniká tehdy, kdy ostatní potencionální satisfakční instrumenty k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačují. Je proto na soudu, aby při úvahách o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích se těmito okolnostmi zabýval a do svého rozhodnutí je také promítl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011).

50. Zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.10.2009, sp.zn. 30 Cdo 4431/2007).

51. Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). V případě nároku na náhradu při újmě na přirozených právech člověka ve smyslu § 2956 o. z. navazuje občanský zákoník č. 89/2012 Sb. na úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb. vycházející z obdobných kritérií (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4312/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2021).

52. Při určení výše náhrady je tedy třeba dále zohlednit okolnosti jak na straně poškozeného, tak i na straně škůdce, např. na straně poškozeného jinou satisfakci – omluvu, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení nebo na straně škůdce jeho postoj ke škodní události, lítost, omluvu, formu a míru zavinění a v omezeném rozsahu i jeho majetkové poměry. Tato obecná kritéria, která použil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaném pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč., v případě tzv. sekundárních obětí, jsou aplikovatelná i na případy jiných neoprávněných zásahů do osobnostních práv, jako např. práva na ochranu vážnosti, cti, soukromí, dobré pověsti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2262/2021).

53. Předmětný článek i článek z [datum] citoval z tiskové zprávy PČR ze dne [datum], jednalo se tak o informování o výzvě policie, o zprostředkování této výzvy širší veřejnosti. Poskytování a šíření informací týkajících se věcí veřejného zájmu a účast médií na něm (čl. 17 Listiny základních práv a svobod) je úkolem prováděným ve veřejném zájmu. Současně je taková činnost plně kryta zpravodajskou licencí. V článcích není uvedena žádná nepravdivá informace ani jiný exces, to ostatně nebylo ani tvrzeno, jedná se pouze o strohé sdělení o policejním prošetřování. Takto podané informace nejsou nikterak způsobilé zásahu do osobnostních práv žalobce.

54. Žalobce zásah do osobnostních práv zdůvodňoval svým označením plným jménem, fotografií a místem pobytu. Tyto informace jsou však snadno zjistitelné na základě tiskové zprávy PČR ze dne [datum]. V ní je uvedeno, že kriminalisté žádají každého, kdo navštěvoval „léčitele z [Anonymizováno]“ či „frekvenčního mikrobiologa z [Anonymizováno]“. Nelze přitom předpokládat, že by takto označitelných osob bylo právě v [Anonymizováno] vícero. Žalobce je pak dle svých dodatečných sdělení v žalobě i ve výzvě ze dne 7.3.2024 veřejně známou a činnou osobou, kandidoval do senátu, zaslal dopis vládě ČR, tvrdě a nekompromisně komunikoval se SÚKL ohledně prosazené léku.

55. Podstatné je též, že žalobce osobnostní nárok uplatnil až v žalobním návrhu, nikoli ve výzvě ze dne 7.3.2024, učinit tak přitom mohl a měl již v době vyjití článků v květnu 2023, pokud se natolik cítil být zasažen uveřejněnou informací. Teprve na jednání soudu počal žalobce sporovat původní nadpis článku „[jméno FO]“, zde uvedený závěr platí násobně.

56. Dále je podstatné, že žalovaná, byť nárok žalobce neuznávala, vyšla mu vstříc, článek z [datum] z důvodu neaktuálnosti odstranila, v článku z [datum] ze stejného důvodu upravila nadpis a odstranila pasáže o prošetřování žalobce. Žalobce tento postup z nejasného důvodu označoval za falšování původního článku, jedná se však o zcela běžný a standardní postup dle § 82 občanského zákoníku, tzv. právo být zapomenut. Znamená to, že informace o prošetřování žalobce na stránkách žalované již není k nalezení, již se s ní zde nelze seznámit (paradoxně je tato informace nadále dohledatelná ve formě tiskové zprávy PCŘ).

57. Soud tedy konstatuje, že žalovaná obsahem napadených článků do osobnostních práv žalobce nezasáhla, informovala pouze o policejním prošetřování jeho osoby, o výzvě na potencionální svědky, což je kryto zpravodajskou licencí, jde o informaci ve veřejném zájmu.

58. Po zhodnocení veškerých aspektů případu proto dospěl soud k závěru, že žaloba je i v tomto nároku nedůvodná, a proto ji zamítl.

59. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Procesně zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 3 úkony právní pomoci po 3 100 Kč (ust. § 11 odst. 1 písm. a) - převzetí a příprava zastoupení, d) - písemné podání vyjádření ze dne 5.9.2023, g) – 1x účast na jednání soudu dne 3.12.2024, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejíž aplikace vyplývá z ust. § 151 odst. 2 věta prvá o.s.ř.), a 3 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky) a dále DPH ve výši 21% z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů.

60. Celkové náklady žalované ve výši 12 342 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

61. Při vyhlášení rozsudku soud omylem sdělil výši nákladů řízení v částce 13 431 Kč, jednalo se o početní chybu, kterou soud tímto dle § 164 o.s.ř. opravil.

Poučení