10 C 27/2025 - 45

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudkyní Mgr. Evou Harmachovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená zmocněncem [Jméno zmocněnce] bytem [Adresa zmocněnce] o uveřejnění odpovědi dle tiskového zákona takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal uveřejnění odpovědi žalobce ve znění níže uvedeném: „[Jméno žalobce]“: [Anonymizováno]. [právnická osoba].“ [adresa].” [Anonymizováno].” [právnická osoba]. [Anonymizováno]. [adresa]. V Praze dne 27. 12. 2024 [Jméno žalobce]“, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou k soudu dne 23.1.2025 domáhal po žalované uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona. Tvrdil, že žalovaná uveřejnila dne 23.12.2024 ve svém internetovém zpravodajství článek s názvem „[jméno FO]“, který obsahoval následující výroky: a) [Jméno žalobce], b) [Jméno žalobce], c) [Jméno žalobce], d) [právnická osoba], e) [jméno FO].

2. Žalobce měl za to, že uvedené výroky jsou nepravdivé, proto se obrátil na žalovanou se žádostí o uveřejnění odpovědi, které nebylo vyhověno. Dále žalobce v žalobě brojil proti způsobu uveřejnění omluvy žalovanou.

3. Žalobce se tedy domáhal po žalované uveřejnění odpovědí v navrhovaném znění podle ustanovení § 14 tiskového zákona.

4. Žalovaná v následném vyjádření nárok žalobce neuznala. Uvedla, že se na ni povinnost uveřejnění odpovědi stanovená tiskovým zákonem nevztahuje, neboť není vydavatelem periodického tisku. Dále uvedla, že požadované znění odpovědi pak nevyhovuje formálním požadavkům tiskového zákona, protiřečí si a zamlčuje podstatné informace.

5. Ze všech uvedených důvodů navrhla žalovaná zamítnutí žaloby.

6. Soud provedl dokazování listinami, které navrhli a předložili účastníci (ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 129 odst. 1 o. s. ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ustanovení § 120 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

7. V řízení byl prokázán následující skutkový děj:

8. Dne 23.12.2024 byl na serveru www.[Anonymizováno].cz uveřejněn článek s nadpisem „[jméno FO]“, který mimo jiné obsahoval následující výroky, který žalobce učinil předmětem řízení: a) [Jméno žalobce], b) [Jméno žalobce], c) [Jméno žalobce], d) [právnická osoba], e) [jméno FO]. Dále bylo v článku uvedeno: „[Jméno žalobce]. (prokázáno citovaným článkem).

9. Dne 27.12.2024 zaslal žalobce žalované výzvu k uveřejnění odpovědi podle ust. § 10 tiskového zákona (prokázáno výzvou ze dne 27.12.2024, doručenkou). Žalovaná žádosti nevyhověla (prokázáno odpovědí žalované ze dne 6.1.2025).

10. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25.1.2024, č.j. 22 Co 186/2023-126 bylo žalované uloženo uveřejnit žalobci omluvu, dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2024, č.j. 25 Cdo 1011/2024-170 odmítnuto (prokázáno citovanými rozhodnutími).

11. Přípisem ze dne 10.5.2022 adresovaným předsedovy Kontrolní rady ČAK bylo sděleno, že byly podány tři stížnosti na žalobce jako advokáta, předmětem stížnosti vedené pod [Anonymizováno] je zpráva zveřejněná dne 21.3.2022 na serveru seznam zprávy: https://www.[Anonymizováno].cz/clanek/[Anonymizováno], z níž stěžovatel cituje a dovozuje, že advokát … své služby vyúčtoval jako advokátní službu obcím … podle stěžovatele nebyla uzavřena smlouva s obcemi v písemném formě, odměna byla dohodnuta až následně (prokázáno přípisem ze dne 10.5.2022).

12. Veškeré provedené důkazy je třeba odpovídajícím způsobem zhodnotit. Po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Při posuzování merita věci soud postupoval podle zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon).

14. Podle ustanovení § 3 písm. a) tiskového zákona jsou periodickým tiskem noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce, podle písm. b) je vydavatelem fyzická osoba nebo právnická osoba, která vydává periodický tisk.

15. Podle ustanovení § 4 tiskového zákona za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel.

16. Podle ustanovení § 10 odst. 1 tiskového zákona jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.

17. Podle ustanovení § 10 odst. 2 tiskového zákona se odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

18. Podle ustanovení § 12 odst. 1 tiskového zákona žádost o uveřejnění odpovědi musí mít písemnou formu.

19. Podle ustanovení § 12 odst. 2 tiskového zákona ze žádosti o uveřejnění odpovědi musí být zřejmé, v čem se skutkové tvrzení, obsažené v uveřejněném sdělení, dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti právnické osoby. Součástí žádosti musí být též návrh znění odpovědi.

20. Podle ustanovení § 12 odst. 3 tiskového zákona žádost o uveřejnění odpovědi musí být vydavateli doručena nejpozději do 30 dnů ode dne uveřejnění napadeného sdělení v periodickém tisku, jinak právo na uveřejnění odpovědi zaniká.

21. Podle ustanovení § 13 tiskového zákona odpověď je vydavatel povinen uveřejnit a) ve stejném periodickém tisku, v němž bylo uveřejněno napadené sdělení, a to takovým způsobem, aby nové sdělení bylo umístěním a formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení, a je-li napadena pouze jeho část, této jeho části, b) s výslovným označením "odpověď", c) na vlastní náklady, d) v témže jazyce, ve kterém bylo uveřejněno napadené sdělení, e) s uvedením jména a příjmení nebo názvu osoby, která o uveřejnění odpovědi žádá. Vydavatel je povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení do 8 dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení a není-li možné odpověď uveřejnit v uvedené lhůtě, pak vydavatel je povinen tak učinit v nejbližším následujícím vydání stejného periodického tisku. Vydavatel je povinen o tomto postupu do 8 dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi písemně informovat osobu, která žádost podala, a v této informaci označit vydání periodického tisku, v němž dojde k uveřejnění odpovědi.

22. Podle ustanovení § 14 tiskového zákona neuveřejní-li vydavatel odpověď nebo nedodrží-li podmínky pro uveřejnění odpovědi stanovené v § 13 odst. 1 až 3, rozhodne o povinnosti uveřejnit odpověď na návrh osoby, která o jejich uveřejnění žádala, soud. Návrh musí být podán soudu do 15 dnů po uplynutí lhůty stanovené pro uveřejnění odpovědi, jinak právo domáhat se uveřejnění odpovědi u soudu zaniká.

23. Žalobce se podanou žalobou po žalované domáhal uveřejnění odpovědí podle ustanovení § 14 odst. 1 tiskového zákona v reakci na článek uveřejněný na internetových stránkách provozovaných žalovanou www.[Anonymizováno].cz. Soud se tedy v prvé řadě zabýval otázkou, zda je vůbec možné proti žalované uplatnit v tomto případě právo na uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona, a dospěl k závěru, že nikoliv.

24. Tiskový zákon upravuje vybraná práva a povinnosti při vydávání periodického tisku vydávaného nebo šířeného na území České republiky. Vydavatel je pro účely tohoto zákona definován jako fyzická či právnická osoba, která vydává periodický tisk. Periodickým tiskem pak tiskový zákon rozumí noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce.

25. Otázkou, zda lze provozovatele internetového zpravodajství podřadit pod pojem vydavatel periodického tisku, se již v minulosti zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 21.3.2018, sp. zn. 30 Cdo 1870/2017, kde upozornil na úvodní ustanovení tiskového zákona, zabývající se vymezením pojmů vydavatele periodického tisku a jeho specifických povinností v souvislosti s vydávaným periodickým tiskem. V tomto rozsudku Nejvyšší soud zcela jasně konstatuje, že: „Lze uzavřít, že ustanovení tiskového zákona nedopadají na zpravodajství přinášené internetem (a proto nepostihuje ani případný institut „dodatečného sdělení“). Tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona.“ 26. V určitém směru bylo shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR překonáno nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2257/18, na který odkazuje ve své žalobě i žalobce. Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že by bylo ústavně nepřijatelné, kdyby v některých situacích mediální právo ochranu poskytovalo a v jiných srovnatelných (obdobných) situacích, s ještě závažnějšími důsledky pro dotčené nositele základních práv a svobod, nikoli. Ústavní soud uzavřel, že neexistuje-li dosud v mediálním právu výslovná konkrétní úprava chránící tato práva a svobody v prostředí internetu, lze analogicky využít právních institutů, které mají obecnou povahu, nejsou vázány výlučně na určitý typ informačního média a jsou způsobilé takovou ochranu poskytnout. Ústavní soud uvedený závěr dovodil ze skutečnosti, že stěžejní je informace samotná, nikoliv nosič, na němž se nachází a prostřednictvím něhož je reprodukována. V případě internetového zpravodajství může být škodlivé jednání navíc daleko závažnější s ohledem na všeobecnou dostupnost a sledovanost internetu. Ústavní soud tedy uzavřel, že: „Žalovaná v řízení před obecnými soudy (obchodní společnost [právnická osoba]., viz sub 2) je vydavatelkou, která vydává periodický tisk, a tudíž jí svědčí i povinnosti stanovené v § 10 a 11 tiskového zákona. Byť uvedená ustanovení hovoří výslovně o periodickém tisku (míněno ve smyslu tiskového zákona), nelze pominout, že v daném případě tento tisk měl a má svou internetovou mutaci. Dle Ústavního soudu je třeba vztáhnout uvedené povinnosti per analogiam i na ni; nejde přitom o vytváření povinnosti nové, ale jen o modifikaci povinnosti stávající pro poměry zmíněné internetové mutace periodického tisku při zajištění ochrany základních práv a svobod. Podstatné přitom je, že se tak děje za situace, kdy obecné soudy mají povinnost vyřešit střet dvou ústavně zaručených základních práv, resp. svobod - svobody tisku ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny na straně jedné, a již zmíněného práva na lidskou důstojnost, čest a příp. ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny na straně druhé. Ustanovení § 10 a 11 tiskového zákona se použije přiměřeně, a to takovým způsobem, aby případným soudním rozhodnutím uložená povinnost reflektovala specifika tzv. nových médií, jak byla výše popsána“.

27. Na druhou stranu však Ústavní soud v tomto svém nálezu jednoznačně uvedl, že „postup na základě extenzivního výkladu § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona možný není, neboť tomu brání jednoznačné znění těchto ustanovení a v nich obsažených právních norem, navíc úprava práv a povinností vydavatelů (popř. provozovatelů vysílání) neodráží specifickou povahu internetového zpravodajství, jak ostatně přiléhavě upozornil ve svém vyjádření městský soud (viz sub 19).“ 28. S přihlédnutím k výše uvedenému a ke všem okolnostem projednávané věci soud dospěl k závěru, že se proti žalované v projednávané věci nelze domáhat uložení povinnosti podle tiskového zákona. Již z uvedených úvodních ustanovení tiskového zákona je zřejmé, že žalovaná nesplňuje požadovaná kritéria subjektu, na který by měly dopadat povinnosti dle tiskového zákona. Extenzivní výklad úvodních ustanovení tiskového zákona pak nepřipustil ani Nejvyšší soud ČR a ani Ústavní soud. Pokud jde o analogický výklad, který byl Ústavním soudem zmíněn v citovaném nálezu, ani ten nelze v tomto konkrétním případě aplikovat, zejména z důvodu, že žalovaná není vydavatelem žádného periodického tisku. Její internetové zpravodajství tak nemůže být mutací periodického tisku tak, což je dle citovaného nálezu Ústavního soudu podmínkou pro modifikaci povinnosti vydavatele periodického tisku (viz bod 56. nálezu).

29. Kromě uvedeného nález Ústavního soudu směřuje výlučně na situace, kdy neexistuje žádný právní institut, který by poskytoval ochranu před nezákonným zásahem ze strany médií, v tomto případě však měl žalobce možnost domáhat se ochrany proti údajným nezákonným zásahům do jeho pověsti prostřednictvím institutu ochrany osobnosti. I Ústavní soud konstatoval, že institut práva na odpověď může plnit obdobnou funkci jako institut ochrany osobnosti, konkrétně může plnit obdobnou funkci informační, není však zpravidla s to odčinit veškerou vzniklou újmu, resp. jí předejít. Jinak řečeno uplatněním institutu odpovědi podle tiskového zákona lze požadovat méně než institutem ochrany osobnosti. Žaloba o odpověď podle tiskového zákona je tedy plně nahraditelná žalobou o ochranu osobnosti. Nález Ústavního soudu tak není na projednávanou věc aplikovatelný.

30. Obecně lze konstatovat, že institut práva na odpověď dle tiskového zákona je svázán řadou přísných formalit se závažnými následky jejich nesplnění nebo nedodržení. Přísné formální požadavky se váží jednak na čas, kdy lhůty pro uplatnění žádosti u vydavatele a pak u soudu jsou relativně velmi krátké a především pak prekluzivní (§ 12 odst. 3 a § 14 odst. 2 tiskového zákona), a jednak na obsah a formu žádosti a znění odpovědi (§ 10, § 12 odst. 1, 2 a § 13 tiskového zákona). Formální požadavky kladené na obsah žádosti o odpověď a na znění odpovědi nejsou samoúčelné. Souvisí s tím, že zákon ukládá vydavateli vyhovět důvodné žádosti zásadně do 8 dnů ode dne doručení žádosti (§ 13 odst. 2 tiskového zákona) a svazuje tak žádost a znění odpovědi formalitami umožňujícími vydavateli efektivní a přitom rychlou kontrolu důvodnosti žádosti. Prvek formálnosti je tak imanentní podstatou předmětného prostředku. Je tomu tak také proto, že nárok na uveřejnění odpovědi nelze uplatnit vůči komukoli, nýbrž pouze proti vymezenému okruhu osob, vydavatelů periodického tisku, u kterých je předpoklad určité odbornosti, znalosti mediálního prostředí a příslušných zákonných povinností.

31. I s ohledem na výše uvedené je zjevné, že povinnost uveřejnit odpověď dle tiskového zákona nelze uložit jakémukoliv subjektu bez patřičného zákonného podkladu a rozšiřovat tak okruh povinných subjektů na všechny provozovatele internetových stránek, neboť při takovém výkladu by se tato povinnost musela nutně dotýkat všech těchto provozovatelů. Vzhledem k výše uvedeným formálním požadavkům a při respektování smyslu samotného institutu práva na odpověď soud považuje plošnou aplikaci této povinnosti na tyto subjekty za nepřiměřeně extenzívní.

32. Tato skutečnost je žalobci známa již z řízení vedeného zdejším soudem pod sp.zn. 10 C 36/2023. Přesto opět podal žalobu o uveřejnění odpovědi dle tiskového zákona a nikoli žalobu o ochranu osobnosti, přitom tato by byla schopna splnit minimálně stejný účel. Žalobce ve věci sp.zn. 10 C 36/2023 podal ústavní stížnost a žádal soud o přerušení tohoto řízení do rozhodnutí Ústavního soudu. Nabízí se tak otázka, zda bylo primárním záměrem žalobce napravit tvrzený zásah do svých osobnostních práv či pouze potvrdit svůj názor, že se tiskový zákon na žalovanou vztahuje.

33. V každém případně pak žaloba nemůže být důvodná již z důvodu špatné koncipace požadovaných odpovědí.

34. Podstatou právního prostředku odpovědi je uvést uveřejněné skutkové tvrzení na pravou míru vlastním vylíčením (podáním) skutkových tvrzení dotčenou osobou. Dotčená osoba může vlastními slovy vyložit celý skutkový děj, upřesnit některé skutečnosti, které chce, protože je považuje ze svého hlediska za důležité, popř. je doplnit, a tak veřejnosti nabídnout vlastní verzi uveřejněného sdělení, tak aby sama uvedla dotčená skutková tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či tak pravdu zkreslující tvrzení doplnila nebo zpřesnila. Tato okolnost v zásadně problematizuje možnost, aby předmětné žalobě na uveřejnění odpovědi bylo v uplatněném znění vyhověno v důsledku nenaplnění předpokladů vyplývajících z ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 46/2000 Sb.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2009, sp.zn. 30 Cdo 2740/2008).

35. Bylo-li v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit. Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

36. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu. Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že a) v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, b) požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje, c) odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části, d) z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

37. Podmínkou kladenou na navrhovatele odpovědi podle tiskového zákona je, aby odpověď byly přiměřená obsahu uveřejněného tvrzení, tj. aby nepřiměřeně delším navrhovaným textem nereagovala na text relativně kratší. Dotčená osoba však může požadovat uveřejnění odpovědi výrazně kratší, než jaký byl rozsah uveřejněného difamujícího tvrzení (a to bez ohledu na důvody, které dotčenou osobu k takovému zúžení jejího práva vedly). Je současně na dotčené osobě, zda bude reagovat na všechna uveřejněná difamující tvrzení, nebo jen na jejich část (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2008, sp.zn. 30 Cdo 4629/2007).

38. Těmto požadavkům však žalobce zcela nevyhověl.

39. V případě prvého odstavce požadované odpovědi (počínaje slovy [Anonymizováno]) zcela nelze určit, k jakému napadenému tvrzení se vztahuje, na jaké odpovídá, což je však nezbytná podmínka pro vyhovění nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2022, sp.zn. 25 Cdo 1990/2020). Pokud by se měl týkat výroku dle žaloby (kterou však čtenář k dispozici nemá) „[Jméno žalobce]“, jedná se o tvrzení zcela pravdivé, touto otázkou se soudy skutečně z podnětu žalobce opakovaně zabývaly.

40. Dále žalobce brojil proti výroku, že žalovaná o jeho „roli jako politika a advokáta při odškodnění obcí zasažených výbuchy muničního skladu ve Vrběticích informovaly korektně a v souladu se zákonem“. Toto tvrzení je skutečně samo o sobě nepravdivé, jak plyne ze shora citového rozsudku Městského soudu v Praze. Žalobce však zcela opomíjí, že žalovaná v předmětném článku v pasáži následující po napadeném výroku doplňuje, že jí bylo uloženo Městským soudem v Praze se žalobci omluvit za tvrzení (stručně řečeno) ohledně 47 000 Kč za hodinu práce, s tím, že toto nebylo dle odvolacího soudu řádně odůvodněno. Tedy sdělení, kterého se žalobce v rámci navržené odpovědi domáhá, již bylo dříve v článku obsaženo, a ostatně plyne ze samotného nadpisu článku „[jméno FO]“. Současně je třeba konstatovat, že navržený text požadované odpovědi čítající téměř jednu stranu A4 v tomto bodě absolutně není svým rozsahem odpovídající napadenému tvrzení o rozsahu necelých dvou řádků textu.

41. Pokud žalobce napadl výrok, že na žalovanou podal „mnoho žalob“, jedná se spíše o hodnotící soud než o skutkové tvrzení, neboť záleží na každém, jaký počet žalob si pod pojmem „mnoho“ představí. Soudu je z jeho činnosti známo, že žalobce proti žalované podal jednu žalobu o ochranu osobnosti a čtyři žaloby o odpověď podle tiskového zákona, projednávaná věc je již šestou „společnou“ žalobou. Soud má za to, že takový počet věcí lze pod pojem „mnoho“ podřadit. Rozsah požadované odpovědi i její obsah je pak opět zcela nepřiměřený napadenému tvrzení.

42. Dále žalobce v textu požadované odpovědi uvádí, že mu není známo, že by proti němu žalovaná podala jakoukoli žalobu. Opět není v textu odpovědi uvedeno, k jakému napadenému tvrzení se vztahuje. Ze žaloby (kterou čtenář nemá k dispozici) se podává, že je reagováno na výrok „Sluší se také dodat, že v podstatné části žaloby [právnická osoba] naopak uspěly“, ze kterého však nijak neplyne, že by žalovaná měla proti žalobci podat žalobu. Ostatně tvrzení je pravdivé, žalobce byl úspěšný pouze v části požadované omluvy týkající se jednoho článku z mnoha napadených.

43. Konečně žalobce požadoval odpověď ohledně výroku „[jméno FO]“. Uváděl, že na funkci rezignoval, neboť v dané době nedisponoval oficiálním potvrzením (závěrem) příslušné instituce, že při výkonu advokacie v kauze [adresa] nepochybil, což uvedl ve svém vyjádření k dané rezignaci a bylo také hnutím STAN zveřejněno. Požadovaný text odpovědi je do jisté míry neurčitý, kdy žalobce neuvádí název oné „příslušné instituce“. Soudu je z jeho činnosti známo (zejm. z věci vedené zdejším soudem pod sp.zn. 10 C 36/2023), že onou institucí je Česká advokátní komora. Z přípisu ze dne 10.5.2022 adresovaným předsedovy Kontrolní rady ČAK pak plyne, že byly podány tři stížnosti na žalobce jako advokáta, předmětem stížnosti vedené pod [Anonymizováno] je zpráva zveřejněná dne 21.3.2022 na serveru seznam zprávy: https://www.[Anonymizováno].cz/[Anonymizováno], která obsahovala právě informace o odměně žalobce za prosazení zákona o odškodnění obcí za výbuch ve [Anonymizováno]. Jinak řečeno žalobce rezignoval na svou funkci právě kvůli informacím o své odměně, což bylo projednáváno Českou advokátní komorou, jejíž rozhodnutí žalobce dosud neměl k dispozici. Návrh požadované odpovědi je tedy záměrně matoucí, zamlčuje podstatné skutečnosti.

44. Současně je nutno uvést, že žalobce důvody své rezignace v čase variuje, kdy v rámci žaloby v již zmíněném řízení sp.zn. 10 C 36/2023 výslovně uvedl, že „[právnická osoba]“, což přesně odpovídá napadenému tvrzení, proti kterému žalobce nyní brojí.

45. Lze tedy uzavřít, že institut odpovědi podle tiskového zákona se na žalovanou jako vydavatele výlučně internetového zpravodajství nevztahuje, současně požadovaná odpověď není přiměřená obsahu napadených sdělení, zčásti není patrno, na jaký výrok je reagováno, zčásti se jedná o vysvětlení zmatečná či nepravdivá. Žalobcem navrhovaná odpověď je tak v rozporu s pojetím institutu odpovědi dle tiskového zákona.

46. Dalšími právními otázkami, tj. zejména posouzením dosahu napadeného článku na dobrou pověst žalobce a případné újmy, se s ohledem na shora vyložené již soud z důvodu nadbytečnosti nezabýval, když uzavřel, že vůči žalované nelze toto konkrétní právo uplatnit, a navíc zjevně institutu odpovědi dle tiskového zákona nevyhovuje ani forma a ani obsah požadované odpovědi.

47. Pro úplnost lze dodat, že pokud žalobce v žalobě brojil proti způsobu uveřejnění omluvy žalovanou na základě shora citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, toto nemá s projednávanou věcí žádnou souvislost.

48. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto ji zamítl.

49. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.. Procesně zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívající ve 2 náhradách nezastoupeného účastníka po 300 Kč podle ust. § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu dne 3.6.2025, které byly přiznány v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).