10 C 28/2025 - 151

Rubrum

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Votroubkovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [datum] bytem [adresa] zastoupený opatrovníkem [subjekt] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení dalších 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 100 000 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou uplatněnou u soudu dne 11. 2. 2025 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že v dražbě nabyl do svého výlučného vlastnictví bytovou jednotku č. [hodnota] o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím, o celkové ploše 65,2 m2, vymezené v budově č. p. [adresa], se spoluvlastnickým podílem o velikosti 652/26286 na společných částech domu č. p. [adresa] stojícím na pozemku p. č. [hodnota], včetně shodného spoluvlastnického podílu na pozemku, vše v k. ú. a obci [adresa] zapsané na LV č. [hodnota] a LV č. [hodnota] (dále vše jen jako byt či bytová jednotka). Žalovaný byl dřívějším vlastníkem bytu, přičemž o vlastnictví přišel v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] prováděném soudní exekutorkou [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa]. Žalovaný byl žalobcem několikrát vyzýván k vyklizení bytu, žalovaný tak však neučinil. Žalovaný trpí duševní chorobou, pro kterou byl následně soudem omezen ve svéprávnosti a byl mu ustanoven opatrovník. Ani s pomocí opatrovníka se nepodařilo žalovaného přesvědčit k vyklizení bytu. Žalobce byl proto nucen domáhat se vyklizení bytu v soudním řízení a následně nechat provést vyklizení bytu v řízení exekučním. Teprve soudnímu exekutorovi se podařilo dne 3. 1. 2024 žalovaného z bytu vyklidit. V době od května 2022 do prosince 2023 žalovaný užíval byt ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu, aniž by za to žalobci něco zaplatil. Proto se žalobce po něm domáhal úhrady částky 10 000 Kč měsíčně, což je částka nižší než obvyklé nájemné v daném místě a čase, což plyne ze znaleckého posudku, který si nechal vypracovat žalobce. Žalovaný však ničeho nezaplatil. Proto se žalobce žalobou domáhal nejen úhrady celé dlužné částky ve výši 200 000 Kč, ale i úhrady zákonného úroku z prodlení jdoucího z této částky od 1. 3. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka se žalobou nesouhlasil. Opatrovník žalovaného namítal, že žalovaný vzhledem ke své duševní chorobě nebyl a není schopen pochopit, že byt není jeho, proč tam nesmí být, proč měl byt opustit a že by měl za užívání bytu něco platit. Je v tomto ohledu zvlášť zranitelnou osobou, kterou je třeba chránit. Navíc žalobce si byl tohoto stavu žalovaného vědom už v době nabytí bytové jednotky, neboť již v exekučním řízení vyplynul stav žalovaného, ostatně do exekuce se předmětný byt dostal právě proto, že žalovaný nechápal, že by měl něco platit, zejména za služby spojené s užíváním bytu. Současně bylo žalobci známo, že z prodeje bytu žalovaný nabyl značných finančních prostředků. Žalobce, ač věděl, že žalovaný byt dobrovolně neopustí, když žalovaný celou situaci nechápal, resp. nebyl ani schopen pochopit, bezdůvodně s podáním žaloby na vyklizení otálel, čímž zbytečně prodlužoval období, za které nyní žádá úhradu. Nečinnost žalobce, který jediný se mohl domoci vyklizení bytu, tak nelze přičíst k tíži žalovaného. Ze všech uvedených důvodů opatrovník žalovaného považoval v žalobě uplatněný nárok za nárok v rozporu s dobrými mravy. Poukazoval přitom na nálezy Ústavního soudu I. ÚS 3697/16 a II. ÚS 1292/21. Navíc měl za to, že nárok žalobce je spíše zastřeným nárokem na náhradu škody. Žalobci jde dle opatrovníka totiž o prospěch, který by pronájmem bytu získal, což ovšem není bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Také upozornil na skutečnost, že byt byl až do září 2024 zatížen věcným břemenem ve prospěch doživotního bezplatného užívání matkou žalovaného, což nebylo ve znaleckém posudku zohledněno.

3. Z výpisů z katastru nemovitostí bylo zjištěno, původním vlastníkem bytu byl žalovaný, žalobce se stal vlastníkem bytu na základě usnesení soudního exekutora o udělení příklepu, právní účinky zápisu nastaly 7. 4. 2022. Na bytu vázlo věcné břemeno bezplatného a doživotního užívání pro [jméno FO], jakož i zákaz zcizení nebo zatížení pro shodnou oprávněnou, a to na základě smlouvy ze dne 22. 1. 2016. Ze smlouvy o zrušení věcného břemene a smlouvy o zrušení věcného práva zákazu zcizení a zatížení ze dne 6. 9. 2024 bylo zjištěno, že na základě dohody žalobce a [jméno FO] došlo ke zrušení věcného břemene bezplatného a doživotního užívání bytu oprávněnou a ke zrušení zákazu zcizení a zatížení bytu za finanční náhradu ve výši 300 000 Kč.

4. Z přílohového spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou vedeného pod sp. zn. 0P 92/2023, zejména z rozsudku ze dne 22. 11. 2022, č. j. 0 Nc 1240/2021-68, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2023, soud zjistil, že žalovaný byl omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý hospodařit s částkou v úhrnu vyšší než 5 000 Kč měsíčně, samostatně nakládat s majetkem s hodnotou přesahující 5 000 Kč v každém jednotlivém případě nebo zavazovat se k plnění s hodnotou přesahující 5 000 Kč v každém jednotlivém případě. Dále není způsobilý samostatně vystupovat v pracovněprávních vztazích, není způsobilý uzavřít manželství, není způsobilý k výkonu pasivního volebního práva a není způsobilý udělovat souhlas k nikoliv běžným zdravotním úkonům. Ze spisu bylo dále zjištěno, že návrh na omezení svéprávnosti žalovaného byl podán dne 26. 5. 2021, proti rozsudku vydanému ve věci dne 22. 11. 2022 bylo žalovaným podáno odvolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 17/2023-97 ze dne 27. 3. 2023, kterým bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno. Ze znaleckého posudku zpracovaného v řízení vyplynulo, že žalovaný trpí nejméně od roku 2015 duševní poruchou, která není jen přechodná, jedná se o poruchu s bludy. I k vyšetření ke znalci musel být žalovaný dopraven Policií ČR. V rámci řízení bylo do spisu založeno i rozvrhové usnesení z exekučního řízení vedeného u [tituly před jménem] [jméno FO] pod sp. zn. [spisová značka].

5. Před podáním žaloby žalobce vyzýval opatrovníka žalovaného k úhradě dlužné částky. První přípis ze dne 12. 7. 2023 obsahoval výzvu k úhradě částky 12 500 Kč měsíčně za období od dubna 2022 do června 2023, tedy částku 187 500 Kč, druhý přípis ze dne 12. 2. 2024 obsahoval výzvu k úhradě částky 200 000 Kč celkem, tedy částku 10 000 Kč měsíčně za období od května 2022 do prosince 2023. Lhůta pro úhradu byla stanovena do 29. 2. 2024. Další výzva k úhradě shodné částky je ze dne 14. 10. 2024.

6. Ze znaleckého posudku č. 073385/2024 ze dne 23. 9. 2024 zpracovaného znalcem [tituly před jménem] [jméno FO], podle stavu ke dni 12. 9. 2024, plyne, že v roce 2022 a 2023 činila výše obvyklého nájemného za užívání předmětného bytu 11 500 Kč měsíčně, v roce 2024 pak 12 000 Kč měsíčně. V posudku je uvedeno, že v ocenění není uvažováno věcné břemeno doživotního a bezplatného oprávnění pro paní [jméno FO].

7. Z přílohového spisu vedeného u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 126/2023 bylo zjištěno, že žalobu na vyklizení nemovitosti podal žalobce proti žalovanému u soudu dne 7. 7. 2023. Předtím podával výzvy k vyklizení přímo žalovanému, jak plyne z přípisů ze dne 19. 5. 2022 a dne 20. 9. 2022. Výzva k vyklizení ze dne 10. 1. 2023 byla adresována [opatrovník]. Rozsudkem ze dne 4. 9. 2023 č. j. 3 C 126/2023-34, který nabyl právní moci dne 26. 9. 2023, byla žalovanému uložena povinnost vyklidit předmětný byt, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

8. Z exekučního spisu vedeného soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], u Exekutorského úřadu [adresa], pod sp. Zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že žalobce podal dne 14. 10. 2023 návrh na provedení exekuce vyklizením dle rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou 3 C 126/2023-34, exekuční příkaz k provedení exekuce vyklizením byl vydán dne 7. 12. 2023, exekuce skončila vymožením, k vyklizení bytu došlo dne 3. 1. 2024 za asistence Policie ČR. V tomto řízení opatrovník žalovaného sděloval exekutorovi, že nemá na opatrovaného žádný vliv ve smyslu, že by opatrovník byl schopen dosáhnout dobrovolného vyklizení bytu žalovaným, což plyne z přípisu opatrovníka ze dne 1. 11. 2023.

9. Z přípisů opatrovníka žalovaného adresovaných žalobci prostřednictvím jeho právní zástupkyně ze dne 15. 8. 2023, 18. 12. 2023, 28. 2. 2024, 29. 8. 2024, 17. 9. 2024, 1. 11. 2024 bylo zjištěno, že opatrovník jménem žalovaného jednal se žalobcem ohledně úhrad záloh za služby poskytované v souvislosti s užíváním bytu a domáhal se vyúčtování těchto služeb a také obdobně jako v tomto řízení, tedy obdobnou obranou, reagoval na požadavek žalobce na úhrady plateb za užívání bytu.

10. Z exekučního spisu vedeného soudní exekutorkou [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že oprávněný, [právnická osoba], podal dne 11. 3. 2020 návrh na exekuci proti žalovanému jako povinnému. Z usnesení [spisová značka] ze dne 7. 4. 2022, které nabylo právní moci dne 10. 5. 2022, o rozvrhu rozdělované podstaty plyne, že zbytek rozdělované podstaty ve výši 1 818 874 Kč byl určen k vrácení povinnému, tedy žalovanému.

11. Z vyčíslení nákladů na bytovou jednotku č. 2 ze dne 1. 1. 2024 od [právnická osoba]., ze smluv o nájmu části bytu uzavřených mezi žalovaným jako nájemcem a [právnická osoba]., jako pronajímatelem ze dnů 5. 1. 2024, 1. 2. 2024, 1. 4. 2024, 30. 5. 2024, 31. 8. 2024, z vyčíslení nákladů na bytovou jednotku č. 4 ze dne 1. 10. 2024 od [právnická osoba]., ze smluv o nájmu části bytu ze dne 1. 10. 2024, 18. 12. 2024, 24. 3. 2024 shodně plyne, že žalovaný hradí za ubytování nájemné ve výši 4 500 Kč měsíčně. Nejprve bydlel ve sdíleném byte 2+1, posléze 4+1. Konkrétně byl vždy žalovaný oprávněn užívat v bytech jeden pokoj a dále společné prostory.

12. Ze smlouvy o nájmu bytu uzavřené mezi žalobcem a [jméno FO] dne 23. 1. 2025, včetně dodatku ze dne 27. 3. 2025, plyne že žalobce od 1. 2. 2025 pronajímá předmětný byt za nájemné ve výši 15 000 Kč měsíčně.

13. Z čestného prohlášení [jméno FO] ze dne 22. 7. 2025 plyne, že jmenovaná bydlela v předmětném bytě do roku 2015. Od roku 2016 měla sice zřízeno věcné břemeno užívání, ale byt neužívala.

14. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil nic podstatného pro rozhodnutí v této věci. Současně soud zamítl i návrh žalobce na provedení důkazů spisy vedenými u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, kterých se účastnil žalovaný rovněž v procesním postavení žalovaného a příslušné SVJ v procesním postavení žalobce. Soud měl za to, že tyto důkazy jsou nadbytečné a nepřinesou do řízení žádné nové skutečnosti. Ze shodného důvodu také soud zamítl důkazní návrh žalovaného spočívají v provedení důkazu zprávou z exekutorského spisu o rozeslání zpráv matce žalovaného a o doručování rozvrhového usnesení.

15. Provedené důkazy soud hodnotil každý jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

16. Žalovaný byl vlastníkem předmětného bytu o velikosti 3 +1. O tento byt přišel v exekučním řízení, ve kterém byt na základě usnesení o příklepu nabyl žalobce. Žalovaný i po ztrátě vlastnictví k bytu zůstal v bytě bydlet a nadále jej výlučně sám celý užíval, a to i v době od května 2022 do prosince 2023. K bytu měla jeho matka, paní [jméno FO], oprávnění bezplatného a doživotního užívání plynoucího z věcného břemene, avšak tato byt od počátku roku 2016 vůbec nevyužívala. Žalovaný nejméně od roku 2015 trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a pro kterou byl omezen ve svéprávnosti. Rozhodnutí o omezení svéprávnosti žalovaného nabylo právní moci dne 15. 5. 2023. Opatrovníkem žalovaného bylo jmenováno [subjekt]. Pro svou duševní poruchu byl žalovaný i po ztrátě vlastnictví k bytu stále přesvědčen, že byt je jeho, a nebyl schopen pochopit, že by měl byt vyklidit. Nebyl schopen mít náhled na svou majetkovou situaci, nebyl schopen tuto situaci řešit, ani si sám zajistit jiné bydlení. Žalobce nejprve vyzýval k vyklizení bytu žalovaného, po zjištění jeho zdravotního stavu vyčkával na jmenování opatrovníka žalovanému. Opatrovník žalovaného neměl žádný vliv na žalovaného ve smyslu vedení žalovaného k dobrovolnému vyklizení bytu. Žalobce podal žalobu na vyklizení bytu u soudu dne 7. 7. 2023 a posléze návrh na exekuci vydaného rozhodnutí dne 14. 10. 2023. Exekuční vyklizení bytu proběhlo dne 3. 1. 2024. Žalovaný od té doby bydlí v nájemním bydlení, přičemž bydlení sdílí s dalšími osobami, každá osoba má v bytě svůj pokoj, společně sdílí společné prostory. Nájem žalovaný platí po celou dobu ve výši 4 500 Kč měsíčně. Od 2025 žalobce předmětný byt pronajímá za částku 15 000 Kč měsíčně. Věcné břemeno k bytu bylo již zrušeno, a to smlouvou ze dne 6. 9. 2024. Dle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] činila výše obvyklého nájemného za rok 2022 a 2023 11 500 Kč měsíčně, v roce 2024 pak 12 000 Kč měsíčně. Při stanovení těchto částek znalec neuvažoval o věcném břemeni pro oprávněnou [jméno FO].

17. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, dále jen občanský zákoník, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2999 odst. 1 věty první občanského zákoníku není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

19. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

20. Dále soud vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí 26 Cdo 332/2023), dle které je protiprávním užitím cizí hodnoty i stav, kdy je cizí nemovitost užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to cokoliv hradil a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Takto pak bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho nemovitosti tím, že měl k dispozici celou nemovitost, a mohl ji tak učinit přístupným jen pro sebe a svou potřebu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 6. března 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017, na nějž poukázal již odvolací soud, a z 23. června 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněný pod č. 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu z 5. června 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, a z 9. června 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020). Výše bezdůvodného obohacení se přitom odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. dubna 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a z 19. listopadu 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či usnesení Nejvyššího soudu z 16. května 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 9. října 2000, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 28. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, či ze 7. září 2021, sp. zn. 28 Cdo 2183/2021).

21. Po právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

22. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný užíval předmětnou bytovou jednotku ve vlastnictví žalobce od května 2022 do prosince 2023, tedy po 20 měsíců, bez právního důvodu. Podle § 2991 občanského zákoníku i v souladu s ustálenou judikaturou se tak na úkor žalobce obohatil, neboť protiprávně užíval cizí hodnotu, a proto je povinen toto obohacení vydat. Povinnosti vydat bezdůvodné obohacení žalovaného nezbavuje ani skutečnost, že je omezen ve svépravnosti v rozsahu, který je výše popsán. Žalovaný, i když trpěl duševní poruchou, měl stále své bytové potřeby, a tyto po rozhodnou dobu uspokojoval právě v bytě ve vlastnictví žalobce. Pokud by žalovaný bydlel někde jinde, je nepochybné, že by za bydlení rovněž musel platit, jakož ostatně musí činit i v současné době. Objektivně tak na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, které v tomto případě nelze vrátit „in natura“, ale je třeba jej nahradit peněžitou formou.

23. Samotné uplatnění nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném nelze tedy chápat jako nárok uplatněný v rozporu s dobrými mravy. Odkaz opatrovníka žalovaného na judikaturu ústavního soudu vylučující vydání bezdůvodného obohacení osobami nesvéprávnými, jakožto osobami zranitelnými, konktrétně odkaz na nález Ústavního soudu I. ÚS 3697/16 a nález Ústavního soudu II. ÚS 1292/21, je v tomto případě nepřiléhavý. V těchto případech jde o nároky ze spotřebitelských úvěrových smluv, což je zcela odlišný skutkový základ oproti nároku, který je uplatněn v této věci. U spotřebitelských úvěrových smluv lze klást větší důraz na obezřetnost úvěrujícího při uzavírání smlouvy a posuzovat jeho chování z hlediska možnosti zneužití úvěrovaného. Uzavření úvěrové smlouvy zpravidla nebývá pro úvěrovaného nezbytnou potřebou. V daném případě však nejde o bezdůvodného obohacení z plnění, ale z užití cizí hodnoty, kdy žalobce koupil byt v dražbě, s žalovaným žádnou smlouvu (ani o nájmu) neuzavíral, žalovaný prostě zůstal v bytě bydlet. Jak již bylo dříve řečeno, žalovaný by za své bytové potřeby musel platit, i kdyby bydlel někde jinde. Naplnění bytové potřeby je jednou ze základních potřeb lidí, i zvláště zranitelných osob, placení za tuto službu je přitom zcela odůvodněným požadavkem. Námitka, že by žalovaný mohl klidně skončit i pod mostem, kde by neplatil nic, v civilizované společnosti, která se stará o zranitelné osoby, neobstojí.

24. V této souvislosti soud dodává, že nepovažuje za prokázanou ani opodstatněnou další námitku opatrovníka žalovaného, že žalobce bezdůvodně otálel s žalobou na vyklizení bytu, čímž úmyslně prodloužil dobu, za kterou je bezdůvodné obohacení po žalovaném žádáno. Soudu se jeví postup žalobce jako pochopitelný a ve vztahu k žalovanému lidský, doba od nabytí bytu do exekučního vystěhování žalovaného nikoliv nepřiměřená. Soud uvěřil tvrzení žalobce, že měl primárně snahu o smírné, mimosoudní řešení situace. Tomu odpovídá i jednání žalobce s matkou žalovaného a tehdy ještě budoucím opatrovníkem. Až poté, co skončilo řízení o omezení svéprávnosti žalovaného a žalovaný měl opatrovníka, a žalobce zjistil, že skutečně není jiná možnost, podal žalobu na vyklizení a posléze návrh na exekuční vystěhování. Soud podotýká, že sám žalovaný nechápal, že by měl byt opustit, k vystěhování ho nedokázali přimět ani nejbližší příbuzní (matka), nebylo ani v možnostech opatrovníka toto ovlivnit. Avšak nelze klást k tíži žalobce, že toto ihned nerozpoznal, resp. že se i vzhledem k stavu žalovaného snažil o jiné, než tzv. silové řešení situace. Naopak za rozporné s dobrými mravy by mohlo být považováno jednání, kdy by byl ihned žalovaný z bytu vystěhováván, aniž by měl osobu opatrovníka, tedy někoho, kdo by byl schopen a povinen se o další bydlení žalovaného postarat.

25. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného tedy spočívá v tom, co žalovaný na svém majetku ušetřil. Výše se určí jako obvyklá tržní cena daného plnění dle § 2999 odst. 1 občanského zákoníku, tedy jako to, co by jinak žalovaný musel hradit na základě řádné nájemní smlouvy. V daném případě však soud přihlédl k prokázané skutečnosti, že žalovaný vlivem své duševní poruchy neměl náhled na svou situaci, neuvědomoval si, že o vlastnictví k bytu přišel a že v bytě nemůže dále bydlet, neměl schopnosti sám si zajistit jiné bydlení, které by lépe odpovídalo jeho situaci, potřebám a možnostem. Proto má soud za to, že by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 občanského zákoníku požadovat po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého tržního nájemného, jaké by se v daném místě a čase za tento byt platilo. Užívání bytu 3 + 1 výlučně žalovaným se totiž v tomto ohledu jeví jako nadstandard, kdy k naplnění bytových potřeb žalovaného postačuje i bydlení v menších prostorách. Soud proto při určení výše bezdůvodného obohacení vyšel z nájemného, které žalovaný platí za dobu od vystěhování bytu do současnosti, tedy z částky 4 500 Kč měsíčně. Současně však soud považoval za spravedlivé alespoň v minimální částce 500 Kč měsíčně zohlednit rozdíl v bydlení žalovaného v bytě žalobce a v současném bydlení žalovaného, zejména tu skutečnost, že původní byt užíval žalovaný zcela sám, kdežto nyní žije ve sdíleném bydlení, kde sám užívá jeden pokoj a ostatní části bytu, které užívá, sdílí s dalšími obyvateli bytu. Proto soud určil výši bezdůvodného obohacení v částce 5 000 Kč měsíčně, za 20 měsíců tedy částkou 100 000 Kč. V této části tedy soud žalobě vyhověl a přiznal žalobci i nárok na zákonné úroky z prodlení z této částky ve smyslu § 1970 občanského zákoníku, neboť žalovaný tuto částku nezaplatil žalobci ve lhůtě splatnosti určené ve výzvě ze dne 12. 2. 2024. Ve zbývající části pak byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná.

26. Pro úplnost soud dodává, že se nezabýval otázkou věcného břemene váznoucího v minulosti na dotčeném bytě, neboť tato skutečnost nebyla pro věc rozhodná.

27. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, kdy poměřoval úspěch a neúspěch procesních stran. V daném případě byl úspěch a neúspěch žalobce i žalovaného zcela shodný, a proto soud rozhodl, že žádný nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení