10 C 359/2021-47

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Janem Tomešem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] trvale bytem [adresa žalovaného] o zaplacení částky 24 756 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 998 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 104,78 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 14 998 Kč jdoucím od 22. 9. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do nároku na zaplacení částky 9 758 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 47,63 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 9 758 Kč jdoucího od 22. 9. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám jejího právního zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], náhradu nákladů řízení ve výši 1 176,34 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou, podanou u zdejšího soudu dne 22. 9. 2021, doplněnou vyjádřením ze dne 14. 1. 2022, žalobkyně vůči žalovanému vznesla nárok na zaplacení částky 24 756 Kč a jejího příslušenství sestávajícího z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 152,41 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 24 756 Kč, jdoucího od 22. 9. 2021 do zaplacení. Nárokovaná částka 24 756 Kč sestávala z jistiny nesplaceného úvěru ve výši 14 998 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti ve výši 2 970 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 940 Kč, nákladů vymáhání ve výši 560 Kč a smluvních pokut ve výši 2 793 Kč. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že se žalovaným dne 25. 8. 2020 sjednala úvěrovou smlouvu, a to za použití úvěrových podmínek (dále jen„ ÚP“). Kontraktační proces byl realizován tzv. na dálku, za požití elektronických prostředků, kdy se žalovaný přihlásil do webového rozhraní provozovaného žalobkyní, odeslal dřív obdržený SMS kod a následně provedl iniciační platbu ve výši 1 Kč na účet žalobkyně. Souběžně také žalovaný zaslal fotokopii svého občanského průkazu. V rámci kontraktačního procesu si žalobkyně dále mj. ověřila i tzv. úvěruschopnost žalovaného, přičemž výsledkem tohoto procesu, realizovaného interním elektronickým systémem žalobkyně, bylo stanovení 24 měsíčních splátek, splatných měsíčně, v souladu se souběžně vyhotoveným splátkovým kalendářem. Vstupní data interního elektronického systému žalobkyně zahrnovala údaje o příjmech žalovaného, počtu jím vyživovaných dětí a měsíčních výdajích žalovaného, porovnávaných s částkou životního minima. Souběžně také žalobkyně provedla lustraci osoby žalovaného v jí dostupných registrech, v insolvenčním rejstříku, registru [příjmení], NRKI, BRKI a Centrální evidenci exekucí. Z titulu již sjednané úvěrové smlouvy pak byla žalovanému, na jím označený bankovní účet, poskytnuta částka 15 000 Kč, úročená sjednaným smluvním úrokem a navýšená o poplatek za poskytnutí. Žalovaný nicméně předepsané splátky neplatil, dvakráte, formou zaslání iniciační platby a oproti naúčtování dodatečného poplatku, požádal o prodloužení splatnosti. Navzdory opakovaně provedenému prodloužení splatnosti nicméně žalovaný neuhradil ničeho, a žalobkyně proto, po předchozí výzvě ze dne 1. 2. 2021, k 22. 3. 2021 přistoupila k zesplatnění všech dosud neuhrazených plnění, včetně smluvních úroků, smluvních pokut a nákladů vymáhání, vymezených již výše. Naposledy žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolné úhradě formou tzv. předžalobní výzvy, s tím, že od 31. dne po odeslání tzv. předžalobní výzvy, tj. od 23. 8. 2021 žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení.

2. Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila. Žalovaný se k uplatněnému nároku nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil, byť byl k 14. 2. 2022 řádně předvolán.

3. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., hodnotil níže uvedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti:

4. Z dokumentu označeného jako„ Úvěrová smlouva“ datovaného k 25. 8. 2020, vzal soud za prokázané, že se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 15 000 Kč, a to formou platby na bankovní účet č. [bankovní účet]. Čerpané plnění bylo úročeno úrokovou sazbou ve výši 49,10 % ročně a žalovaný se jej, po navýšení na 20 640 Kč, zavázal splácet formou celkem 24 měsíčních splátek nestejné výše, vymezených ve splátkovém kalendáři, který byl součástí„ Úvěrové smlouvy“. Jednotlivé splátky byly splatné vždy k 25. dni v měsíci počínaje 25. 9. 2020 s tím, splatnost bylo možné prodloužit, a to po zaplacení iniciační platby ve výši 1 Kč a poplatku ve výši 1 485 Kč. V sekci„ Ukončení smlouvy z naší strany“ bylo zakotveno právo žalobkyně zesplatnit celé neuhrazené plnění, mj. pro případ, kdy by se žalovaný byť i jednou splátku nesplatil ve lhůtě 3 měsíců od data její splatnosti. Výše poplatků souvisejících s vedením poskytnutého úvěru byla sjednána s odkazem na dokument označený jako„ Sazebník“, který byl žalovanému zaslán souběžně s textem„ Úvěrové smlouvy“. Se shora označenými ujednáními vyslovil zástupce žalobkyně souhlas formou vlastnoručního podpisu, žalovaný formou vložení dřív zaslaného SMS. Dále také žalovaný zaslal žalobkyni barevnou fotokopii svého občanského průkazu, kterou žalobkyně k důkazu taktéž předložila.

5. K vyplacení plnění ve výši 15 000 Kč, ve prospěch bankovního účtu č. [bankovní účet], evidovaného společností m [právnická osoba], na jméno žalovaného, žalobkyně přistoupila již k 25. 8. 2020, přičemž předmětnou platbu lze dohledat jak ve výpisu z bankovního účtu č. [bankovní účet], tak i ve výpisu z bankovního účtu žalobkyně. Následně prováděné platby žalobkyně evidovala v dokumentu označeném jako„ Výpis čerpání, splátek a úhrad“, kde není zaznamenána žádná z předepsaných splátek, ale toliko dvě platby ve výši 1 Kč, datované k 25. 9. 2020 a 23. 10. 2020. Provedení prvé z uvedených plateb žalobkyně zaznamenala v dokumentu označeném jako„ Opis výpisu provedené platby“, existenci potvrdila společnost m [právnická osoba], cestou vyjádření ze dne 27. 10. 2020.

6. Pro účely posouzení tzv. úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z údajů, jež žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí finančního plnění. Tyto údaje žalobkyně k 25. 8. 2020 zanesla do svého systému, kde tak bylo zaznamenáno, že čisté příjmy žalovaného činí 28 000 Kč měsíčně, zatímco výdaje na chod jeho domácnosti činí 12 500 Kč. Žalovaný zde také uvedl, že má jedno dítě a nežije v domácnosti s jinou výdělečně činnou osobou. K datu 28. 5. 2020 také žalobkyně provedla lustraci osoby žalovaného v insolvenčním rejstříku, kterým však žalovaný t. č. neprocházel. Provedení předmětné lustrace žalobkyně zaznamenala formou printscreenu.

7. Na bankovním účtu žalovaného č. [bankovní účet] byl k 31. 8. 2020 evidován zůstatek 1 417,94 Kč, obrat na předmětném účtu činil - 2780,80 Kč. Dle zaznamenaných transakcí žalovaný k 24. 8. 2020 provedl platby mj. ve výši 10 330 Kč, 723 Kč a 9 100 Kč, označené jako„ splátka“, resp.„ splátka půjčky“.

8. K úhradě neuhrazených splátek byl žalovaný vyzván dokumentem označeným jako„ Poslední výzva před zahájením vymáhání celého úvěru“ ze dne 1. 2. 2021, který byl, dle předloženého podacího archu, k poštovní přepravě podán dne 3. 2. 2021 O aktu zesplatnění byl žalovaný informován dokumentem označeným jako„ VÝZVA KE SPLACENÍ CELÉ PŮJČKY“, datovaným ke dni 22. 3. 2021. Splatnost zesplatněného plnění byla stanovena ve 14 denní lhůtě ode dne 22. 3. 2021. Stran odeslání předmětné listiny nicméně žalobkyně nepředložila žádný důkazní prostředek.

9. Dokumentem, označeným jako„ Předžalobní výzva k plnění“, datovaným k 23. 7. 2021, byl žalovaný zástupcem žalobkyně vyzván, aby nárokované plnění do 30 dnů uhradil s tím, že pokud tak neučiní, bude žalobkyně toto plnění nárokovat cestou soudního řízení. Dle fotokopie poštovního podacího archu byl shora označený dokument k poštovní přepravě podán dne 26. 7. 2020.

10. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že žalobkyně dne 25. 8. 2020 vyplatila na bankovní účet č. [bankovní účet], evidovaný na jméno žalovaného, finanční plnění ve výši 15 000 Kč. K předmětné transakci došlo na základě žádosti žalovaného, který v jejím rámci označil i výši svého příjmu (28 000 Kč), počet dětí (1) a výši výdajů (12 000 Kč), aniž by však tato tvrzení doplnil jakýmikoli přílohami. [jméno] žalobkyně provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku a sdělené údaje zanesla do svého interního matematického modelu, softwarové aplikace, jejímž prostřednictvím byl určen způsob a rozsah splácení. V návaznosti na data z interního matematického modelu se žalovaný zavázal poskytnuté plnění, navýšené o smluvní úročení ve výši 49,1 % ročně, splatit formou celkem 24 splátek (celkem 20 640 Kč), a to oproti podpisu„ Úvěrové smlouvy“ ze dne 25. 8. 2020. S ujednáními, uvedenými v „ Úvěrové smlouvě“, vyslovil žalovaný souhlas cestou zaslání identifikačního SMS kódu a fotokopie svého občanského průkazu. Splátky byly sjednány pod sankcí zesplatnění, mj. i pro případ, pokud by žalovaný úhradu některé ze splátek neprovedl do data 3 měsíců od jejího řádného termínu, dle souběžně vypracovaného splátkového kalendáře. Současně si také žalobkyně a žalovaný ujednali, že je žalovaný oprávněn požádat o odklad splátek. Prostředkem takové žádosti bylo zaslání iniciační platby ve výši 1 Kč na účet žalobkyně s tím, že uskutečněný odklad byl zpoplatněn částkou 1 485 Kč. Žalovaný této možnosti dvakráte, k datu 25. 9. a 23. 10. 2020 využil, nicméně ani následně nesplatil ničeho, a tak byl žalobkyní, k datu 1. 2. 2021, upomínkou odeslanou k 3. 2. 2021, vyzván k úhradě dlužných splátek, a to s poukazem na případné zesplatnění celého dosud nesplaceného plnění. Na tuto výzvu žalovaný nereagoval. Naposledy byl žalovaný k úhradě celého, již zesplatněného plnění (odpovídajícího plnění nárokovanému - 24 756 Kč, vč. jednotlivých položek zahrnujících smluvní pokuty, smluvní úročení a náklady vymáhání) vyzván cestou tzv. předžalobní výzvy ze dne 23. 7. 2021, jež byla žalovanému odeslána dne 26. 7. 2020 Ani po této poslední výzvě však žalovaný nezaplatil ničeho.

11. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

14. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. s. ú.“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú. se věřitelem rozumí poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru.

19. Podle § 75 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

20. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

23. Co se týče povahy sjednaného právního poměru, tento soud právně kvalifikoval jako úvěr, ve smyslu § 2395 o. z. A to s ohledem na skutečnost, že obsahem sjednaného závazku byla především povinnost žalobkyně poskytnout žalovanému úročené finanční plnění, přičemž této povinnosti žalobkyně korespondovala povinnost poskytnuté plnění řádně splatit. Aniž by však bylo poskytnutí finančního plnění bezprostředně vázáno na podpis„ Úvěrové smlouvy“. Splátky byl žalovaný povinen provádět ve lhůtě, kterou si, jak bylo uvedeno výše, žalobkyně a žalovaný, ve smyslu § 2399 o. z., výslovně ujednali. Předmětný úvěr pak žalobkyně žalovanému poskytla v rámci své podnikatelské činnosti, tedy jako věřitel, ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú., zatímco žalovaný poskytnutý úvěr čerpal mimo rámec jakékoli podnikatelské činnosti, tedy jako spotřebitel, ve smyslu § 419 o. z., a sjednaný úvěr bylo tudíž na místě právně kvalifikovat též jako úvěr spotřebitelský, ve smyslu § 2 odst. 1 o. z.

24. S ohledem na právní povahu sjednaného úvěru tak žalobkyni v rámci kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazku z„ Úvěrové smlouvy“, ve smyslu § 86 odst. 1 z. s. ú., vznikla povinnost posoudit tzv. úvěruschopnost žalovaného. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti pak svým významem přesahuje rovinu dvoustranného soukromoprávního poměru úvěrujícího a úvěrovaného a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tak povinnost zkoumat tzv. úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť:„ předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

25. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání tzv. úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. S tím, že ve smyslu svojí povahou závazného eurokonformního výkladu představeného Soudním dvorem Evropské Unie jsou soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C -243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě § 86 a 87 z. s. ú. jsou výsledkem transpozice norem evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Citovaná ustanovení již ostatně byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena tzv. eurokonformnímu výkladu. Ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání tzv. úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské Unie ve věci„ OPR-Finance“ C -679/18 ze dne 5. 3. 2020), a tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti lze též, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

26. Ve vztahu k provedenému skutkovému posouzení však lze konstatovat, že ze žalobkyní předložených důkazů nelze vůbec seznat, v jakém rozsahu a na základě jakých údajů tzv. úvěruschopnost žalovaného posoudila. Případně, zda při posuzování majetkových poměrů žalovaného pracovala nejen s údaji bez dalšího sdělenými samotným žalovaným, ale též s informacemi objektivního charakteru, řádně doloženými nezávislými subjekty (např. zaměstnavatelem žalovaného, bankou, v níž byl veden účet žalovaného apod. - ke standardům posuzování tzv. úvěruschopnosti obdobně viz již výše uváděný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). V tomto směru přirozeně žalobkyni nelze vytýkat, že při určování bonity žalovaného vycházela z výpočtů provedených jejím interním matematickým modelem, spíše naopak. Na stranu druhou však nelze pominout, že i fungování matematického modelu vyžadovala zadání vstupních dat, která však, ve smyslu výkladu předestřeného shora, musí mít objektivní a dodatečně ověřitelnou povahu, doloženou odpovídajícími podklady, nikoli jen prostými tvrzeními žalovaného. V žádosti žalovaného se tak sice nacházejí údaje o jeho příjmech, výdajích i počtu dětí, není zde však nikterak specifikováno, zda žalovaný tyto údaje, byť i pro účely žádosti, jakkoli dále dokládal. nelze tak seznat, jaký byl k 25. 8. 2020 zdroj tvrzených příjmů žalovaného a ani to, zda se jednalo o zdroj stabilní (např. z pracovního poměru na dobu neurčitou, stabilního podnikání) či jen zdroj krátkodobý nebo příležitostný (z dohod, z příležitostné podnikatelské činnosti). Obdobně, ani ve vztahu k tvrzeným výdajům nebylo žalovaným doplněno ničeho, dokonce ani stran položek, jejichž náklady standardně představují nejvyšší položky rodinných rozpočtů a jsou porovnatelné s úředně ověřitelnými koeficienty, typicky např. výdajům na bydlení. Současně také absentují jakékoli informace o komplexních majetkových poměrech žalovaného, což lze taktéž hodnotit jako nadmíru závažný nedostatek, neboť samotná existence příjmů zdaleka nezakládá závěr, že konkrétní úvěrovaný- spotřebitel, je dostatečně tzv. úvěruschopný. V tomto směru je třeba poukázat právě na skutečnost, že uvedený závěr o tzv. úvěruschopnosti lze nade vší pochybnost postavit na jisto až na základě vzájemného poměřování příjmů a výdajů jednoho každého úvěrovaného-spotřebitele. Ostatně, pokud by žalobkyně k datu poskytnutí finančního plnění disponovala byť i jen výpisem z účtu, na který bylo předmětné finanční plnění poukázáno, mohla si (obdobně jako soud) ověřit, že žalovaný (dle údajů evidovaných na předmětném účtu) splácel i další, dřív poskytnutá plnění.

27. Vzhledem k absenci shora popsaných důkazů, týkajících se náležitého posuzování tzv. úvěruschopnosti žalovaného, tak soud nemohl vzít za prokázané, že by žalobkyně tzv. úvěruschopnost žalovaného řádně přezkoumala. Žalobkyni totiž v návaznosti na uplatněný nárok vznikla procesní povinnost nejen dotvrdit (tzv. břemeno tvrzení), ale též doložit (tzv. břemeno důkazní), že splnila veškeré hmotněprávní povinnosti, jimiž je vymezeno postavení úvěrujícího ve smyslu § 2395 o. z., a to s přihlédnutím ke specifikům spotřebitelského charakteru sjednaného závazku. Tedy, především že řádně posoudila tzv. úvěruschopnost žalovaného a následně vyplatila sjednané plnění ve prospěch žalovaného, jakožto úvěrovaného. Splnění uvedených procesních povinností vyplývá z projednací zásady, jíž je civilní řízení sporné obecně ovládáno (viz zejména § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 120 odst. 2 o. s. ř.). Ostatně, právě zásada projednací v občanskoprávním soudním řízení vymezuje břemena důkazní i tvrzení jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, která, pod sankcí neúspěchu ve věci, stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou (shodně viz např. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 385/15 ze dne 8. 12. 2015). Z projednací zásady také dále plyne i tradičně traktovaný závěr, že„ co není v řízení dokázáno, jako by nebylo“.

28. Závěr o neunesení důkazního břemena, stran řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně, pak soud vyslovil bez ohledu na skutečnost, že žalobkyni nebyla, ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., adresována výzva, aby svá žalobní tvrzení, týkající posuzování tzv. úvěruschopnosti žalovaného ze strany postupitele, blíže doložila. V tomto směru soud uvážil, že příslušná výzva, ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., představuje v mezích občanskoprávního sporného řízení prostředek aplikovatelný toliko v rámci samotného jednání (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 43/2006 USn.) a současně též za přítomnosti účastníka (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo1069/2003 ze dne 27. 7. 2005), který uplatněný nárok nedostatečně doložil. Tak, jak to odpovídá primárně ústnímu charakteru soudního řízení. V projednávané věci se ale žalobkyně z jednání omluvila a vyslovila souhlas tím, aby byla věc projednána v její nepřítomnosti (tedy za využití již předložených důkazních prostředků), v důsledku čehož soud vůbec neměl zákonný podklad pro to, aby bylo možné v projednávané věci procesní poučení, ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., aplikovat. Nadto také nebylo možné pominout, že žalobkyně i tak dostala možnost žalobu odpovídajícím způsobem doplnit, neboť byla k doložení řádného zkoumání tzv. úvěruschopnosti žalovaného vyzvána písemně, ještě před nařízením jednání.

29. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně neprokázala, zda před sjednáním závazku z„ Úvěrové smlouvy“ řádně (a ověřitelným způsobem) přezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Za daného stavu věci proto soud, při vázanosti projednací zásadou, musel vycházet ze závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. a § 75 z. s.ú., nepostupovala s náležitou pečlivostí, a závazek z„ Úvěrové smlouvy“ proto soud po právní stránce vyhodnotil neplatný, ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., a to pro rozpor se zákonem. Způosb porušení zákona pak, ve smyslu výkladu předestřeného shora, dosahuje zjevného porušení veřejného pořádku ve smyslu § 588 o. z., a neplatnost sjednaného závazku tak bylo třeba prohlásit z úřední povinnosti. Závazek z„ Úvěrové smlouvy“, z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, tedy pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008), a plnění poskytnutá z jeho titulu tudíž bylo na místě právně kvalifikovat jako tzv. kvazi závazek z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. S ohledem na uvedené právní závěry proto soud žalobkyní nárokované plnění uznal jako důvodně uplatněné toliko v rozsahu částky nárokované jistiny, se zohledněním již provedených plateb ve výši 2 Kč. Z titulu bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2993 o. z., tak soud uplatněný nárok uznal důvodný co do částky 14 998 Kč, a ve smyslu § 1970 o. z. též jejího příslušenství - zákonného úroku z prodlení jdoucího z této částky od data označeného žalobkyní, tj. od 23. 8. 2021, do zaplacení. Přičemž v souladu se žalobkyní představeným postupem soud zákonný úrok z prodlení za období od počátku prodlení, tj. od 23. 8. 2021 do 21. 9. 2021, kapitalizoval, konkrétně částkou 104,78 Kč. Jako datum prodlení, ve smyslu § 1968 o. z. soud, v souladu s tvrzeními žalobkyně, určil den, kdy byl žalovaný poprvé prokazatelně vyzván k úhradě celého nárokovaného plnění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010), tj. datum 23. 8. 2021, jež následuje 31. den po sepsání tzv. předžalobní výzvy. Všechna shora popsaná plnění soud žalovanému uložil k úhradě výrokem I. tohoto rozsudku. Ve zbytku, tedy co do částky převyšující nesplacenou jistinu (9 758 Kč), zahrnující částku smluvních pokut, smluvního úročení, nákladů mimosoudního vymáhání a souvisejících příslušenství, jak kapitalizovaných, tak i nekapitalizovaných, soud uplatněný nárok, odvozený od absolutně neplatného závazku z„ Úvěrové smlouvy“, výrokem II. zamítl 30. O nákladech řízení rozhodl soud s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která žalovaného v souladu s § 142a odst. 1 o. s. ř. před podáním žaloby vyzvala k dobrovolnému plnění, přiznal právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Rozsah procesního úspěchu žalobkyně byl určen jako rozdíl jejího procesního úspěchu (61 %) a procesního úspěchu žalovaného (39%), tj. 22 %, a to i se zohledněním příslušenství nárokované pohledávky (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu 23 Cdo 2585/2015 ze dne 3. 12. 2015), jež soud pro účely výpočtu procesního úspěchu účastníků kapitalizoval k datu vyhlášení rozsudku Při určení procesního úspěchu žalobkyně soud vycházel ze závěru, že bylo žalobkyni přiznáno právo na zaplacení částky 14 998 Kč a zákonného úroku z prodlení (částečně kapitalizovaného) ve výši 8,50 % ročně jdoucího z přiznané částky od 23. 8. 2021 do zaplacení (kap. celkem částkou 663,6 Kč + 104,78 Kč). Naopak, žalobkyně s uplatněným nárokem neuspěla co do nároku na částku poplatku za poskytnutí (495 Kč), poplatků za vymáhání (560 Kč), kapitalizovaného smluvního úroku (2 940 Kč), poplatků za prodloužení splatnosti (2 970 Kč), smluvních pokut (2 793 Kč), části kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení (47,63 Kč) a části nekapitalizovaného zákonného úroku z prodlení (kap. do podání žaloby částkou 361,31 Kč). Tarifní hodnotu jednoho úkonu právní služby, uskutečněného v projednávané věci do data podání žaloby, soud určil částkou 300 Kč, s odkazem na § 14b odst. 1 nařízení vlády č. 177/1996 Sb. advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen a. t.), neboť se projednávané věci jednalo o nárok na zaplacení plnění do 50 000 Kč, uplatněný cestou žaloby dle ustáleného vzoru, podávané u zdejšího opakovaně (viz např. věci projednávané zdejší m soudem pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]). Tarifní hodnotu jednoho úkonu právní služby uskutečněného po datu podání žaloby soud určil s odkazem na bod 5 § 7 a. t, částkou 24 756 Kč. Náhrada nákladů žalobkyně pak v konkrétním případě zahrnuje zaplacený soudní poplatek ve výši 991 Kč Kč a náhradu za odměnu jejího zástupce. S tím, že odměna zástupce žalobkyně sestává z (i.) odměny za 4 úkony právní služby, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) a d) a. t. (převzetí věci, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, vyjádření učiněné k výzvě soudu, 3 x 300 Kč + 2 100 Kč, (ii.) paušální náhrady 3 x 100 Kč + 1 x 300 Kč za jeden každý úkon právní služby, ve smyslu § 14 b odst. odst. 5 písm. a) a. t. a § 13 odst. 4 a. t. - 5 x 300 Kč, to vše navýšeno o náhradu DPH ve výši 21 %, celkem 756 Kč, jejímž je zástupce žalobkyně plátcem, ve smyslu § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Po zohlednění míry procesního úspěchu žalobkyně v řízení tak výše přiznané náhrady činí 1 176,34 Kč.

31. Lhůta k plnění byla ve výrocích I. a III. určena odkazem na § 160 odst. 1 o. s. ř. jako zákonná - třídenní. Náhradu nákladů řízení je žalovaný, ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř., povinen uhradit k rukám zástupce žalovaného.

Poučení