10 C 42/2024

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Janem Tomešem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1], [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 33 980 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do nároku na zaplacení částky [částka], kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaného úroku ve výši [částka], zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky [částka] od [Anonymizováno] do zaplacení, úroku ve výši 21,39 % ročně jdoucího z částky [částka] od [Anonymizováno] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne [Anonymizováno], ve znění doplnění ze dne [Anonymizováno], se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení pohledávky ve výši [částka] a jejího příslušenství sestávajícího z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši [částka], kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka], smluvního úroku ve výši 21,39 % ročně z částky [částka], počítaného od [Anonymizováno] do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení z částky [částka], počítaného od [Anonymizováno] do zaplacení. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že nárokovanou pohledávku i její příslušenství nabyla z titulu „Smlouvy o postoupení pohledávek“, jíž s účinností k [Anonymizováno] sjednala se společností [právnická osoba], (dále jen „postupitel“), o čemž byl žalovaný informován zvlášť zasílaným dopisem. K úhradě dlužného plnění byl žalovaný po datu postoupení vyzýván, naposledy předžalobní upomínkou zaslanou zástupcem žalobkyně, avšak neuhradil ničeho. Postoupená pohledávka pak byla založena „Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]“ ze dne [Anonymizováno] (dále jen „Smlouva č. [hodnota]“). Z titulu uvedené smlouvy, resp. jejím prostřednictvím sjednaného závazku, postupitel žalovanému v hotovosti vyplatil částku [částka], úročenou sazbou 21,39 % ročně. Ještě před sjednáním závazku také postupitel, v souladu s § 84 § 89 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinnému k datu podpisu Smlouvy č. [hodnota] (dále jen „z. s. ú.“), s náležitou odbornou péčí a v důvěře v poctivost a dobrou víru žalovaného ověřil, že je tento, s ohledem na své rodinné a majetkové poměry, schopen poskytnuté plnění splácet. V této souvislosti postupitel vyšel z údajů a listin, jež mu za účelem doložení svých osobních a majetkových poměrů poskytl sám žalovaný, který byl o této své povinnosti řádně poučen, mj. i ve vztahu k možnému trestněprávnímu postihu za trestný čin úvěrového podvodu. Zjištěné údaje byly následně zaneseny do „Zákaznické karty“ a postupitelem vyhodnoceny. V návaznosti na zjištěné údaje o majetkových poměrech žalovaného postupitel vyměřil žalovanému celkem [hodnota] týdenních splátek po [částka], splatných počínaje od [Anonymizováno]. Datum poslední splátky tak připadlo na [Anonymizováno]. Celkem vyměřená suma, určená postupitelem ke splácení, zahrnovala ve vztahu k závazku ze Smlouvy č. [hodnota] též smluvní úrok ve výši [částka], náklady za administraci ve výši [částka] a inkaso výši [částka]. Žalovaný nicméně, po zaplacení částky [částka], přestal plnění poskytnuté na základě Smlouvy č. [hodnota] splácet.

2. Zástupce žalobkyně se z nařízeného jednání omluvil. Žalovaný se k uplatněnému nároku nijak nevyjádřil, byť mu byla žaloba k [Anonymizováno] řádně doručena, a z nařízeného jednání se omluvil.

3. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., provedl a hodnotil, samostatně i ve vzájemných souvislostech, níže uvedené:

4. Z textu Smlouvy č. [hodnota], datovaného k [Anonymizováno], vzal soud za prokázané, že postupitel poskytl žalovanému v hotovosti a oproti podpisu částku [částka]. Poskytnutou částku, navýšenou o poplatek ve výši [částka] (celkem tedy [částka]), zahrnující smluvní úrok (kapitalizovaný zde částkou [částka]), poplatek za administrativní činnost (částku [částka]), poplatek za pojištění (částku [částka]) a hotovostní inkaso splátek (částku [částka]), se žalovaný zavázal splatit formou celkem [hodnota] splátek po [částka]. Jednotlivé splátky byly splatné v sedmidenních obdobích. První splátku byl žalovaný povinen splatit 7. kalendářní den po datu podpisu. Oproti podpisu listiny, nazvané „ZAŘAZENÍ ZÁKAZNÍKA DO POJISTNÉHO PROGRAMU“, datované k [Anonymizováno], se žalovaný souběžně přihlásil též do pojistného programu, jehož předmětem bylo pojištění způsobilosti splácet poskytnuté plnění.

5. Při posuzování majetkových poměrů žalovaného vycházel postupitel z doložených listin a z údajů, které žalovaný sdělil v dokumentu označeném jako „Karta zákazníka“, datovaném k [Anonymizováno]. Jako přílohy uvedeného dokumentu žalovaný postupiteli předložil „pracovní smlouvu“ a „čestné prohlášení“. Dále v předložené „Kartě zákazníka“ žalovaný uvedl, že je svobodný, dosáhl základního vzdělání a bydlí s rodiči. Příjem žalovaného byl t. č. představován mzdou ve výši [částka], jíž pobíral z pracovního poměru u společnosti [Anonymizováno], sjednaného na dobu určitou. Z takto popsaného příjmu měl žalovaný částkou [částka] měsíčně hradit náklady bydlení, částkou [částka] měsíčně náklady své osobní spotřeby a částkou [částka] měsíčně splátky svých starších pohledávek. Částku „použitelného příjmu“ žalovaného postupitel vypočetl jako rozdíl žalovaným uvedených příjmů a výdajů, tedy ve výši [částka].

6. Z titulu postupiteli (a později též soudu) předložené „Pracovní smlouvy“, datované [Anonymizováno], se žalovaný zavázal k výkonu pracovní činnosti pro společnost [Anonymizováno], a to po dobu určitou, s trváním do [Anonymizováno] (čl. IV.). Mzda žalovaného byla ujednána s odkazem na mzdový výměr (čl. VI.). Stran nákladů bydlení na adrese [adresa] pak žalovaný vystavil „Česné prohlášení“, v němž k [Anonymizováno] uvedl, že tyto t. č. činily [částka] měsíčně.

7. Dokumentem, označeným jako „Smlouva o postoupení pohledávek“, datovaným k [Anonymizováno] a doloženým spolu se seznamem postoupených pohledávek (položka č. [hodnota], s odkazem na číslo smlouvy),vzal soud za prokázané, že právo nárokovat pohledávku ze Smlouvy č. [hodnota], ve smyslu čl. II. odst. 1 a čl. VII. odst. 6 tohoto dokumentu, s účinností k datu jeho podpisu, přešlo na žalobkyni. Za převod této a dalších pohledávek sjednali postupitel a žalobkyně úplatu, jejíž složení dokládá písemné potvrzení „č. [hodnota]“, datované k [Anonymizováno]. O přechodu práva nárokovat předmětnou pohledávku postupitel žalovaného informoval dopisem datovaným k [Anonymizováno]. K odeslání tohoto dopisu došlo, dle přiloženého poštovního podacího lístku, ještě dne [Anonymizováno].

8. Naposledy žalovaného k úhradě nárokovaného plnění vyzval zástupce žalobkyně cestou „Výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“, datované k [Anonymizováno], kterou žalobkyně předložila spolu s poštovním podacím lístkem, datovaným k [Anonymizováno], dokládajícím její odeslání.

9. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném k datu podpisu Smlouvy č. [hodnota] (dále jen „o. z.“), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 o. z.soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Podle § 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

14. Podle § 2758 odst. 1 o. z. pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné.

15. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

16. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

17. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú., spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

20. Podle § 75 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

21. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od data 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k datům počátku prodlení.

24. Při právním hodnocení projednávané věci vyšel soud z povahy práv a povinností, utvářejících v souhrnu závazek, sjednaný mezi postupitelem a žalovaným. Obsahem předmětného závazku byla především povinnost postupitele poskytnout, bezprostředně, oproti podpisu Smlouvy č. [hodnota], úročené finanční plnění. Této povinnosti postupitele korespondovala povinnost žalovaného splatit poskytnuté plnění, navýšené o úročení i o související poplatky. Předmětný závazek tak soud, s přihlédnutím k jeho obsahu, právně kvalifikoval jako úročenou zápůjčku, ve smyslu § 2390 o. z. ve spojení s § 2392 odst. 1 o. z., doplněnou o akcesorický závazek z pojištění, ve smyslu § 2758 odst. 1 o. z., jehož existence přímo závisela na existenci závazku ze Smlouvy č. [hodnota], neboť sjednané pojištění bylo přímo vázáno na existenci způsobilosti plnit právě na tento závazek. S ohledem na postavení smluvních stran měla sjednaná zápůjčka též charakter spotřebitelského úvěru, ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú, upraveného nad rámec obecné právní úpravy též speciálním právním předpisem. V tomto směru vzal soud v úvahu, že postupitel, subjekt nebankovní povahy, poskytující úročená finanční plnění za účelem dosažení zisku, předmětný závazek sjednal v rámci své podnikatelské činnosti, jako poskytovatel, ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú., a žalovaný naopak jako spotřebitel, ve smyslu § 419 o. z., tedy mimo rámec podnikatelské činnosti.

25. S ohledem na právní povahu sjednané zápůjčky tak postupiteli v průběhu kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazku ze Smlouvy č. [hodnota], ve smyslu § 86 odst. 1 a odst. 2 z. s.ú., vznikla povinnost posoudit tzv. úvěruschopnost žalovaného. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 87 odst. 1 z. s.ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti totiž svým významem přesahuje rovinu dvoustranného, soukromoprávního poměru a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tedy povinnost zkoumat tzv. úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť: „předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“ (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

26. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání tzv. úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. Ve smyslu závazného eurokonformního výkladu, představeného Soudním dvorem Evropské unie, jsou proto soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v. Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C-243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě § 86 a 87 z. s. ú. jsou výsledkem transpozice norem evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Citovaná ustanovení pak již byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena tzv. eurokonformnímu výkladu. Ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání tzv. úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci „OPR-Finance“ C-679/18 ze dne 5. 3. 2020), a tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. Dále je také možno, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

27. Odraz shora uvedených závěrů soudní praxe zákonodárce dodatečně reflektoval v rámci novely § 87 z. s. ú. provedené zákonem č. 96/2022 Sb., účinné k 29. 5. 2022, neboť zde výslovně stanovil, že absence zjišťování tzv. úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Uvedenou novelizaci z. s. ú. zákonodárce provedl, aniž by ji doprovodil jakýmikoli přechodnými ustanoveními, a lze tedy dovodit, že § 87 odst. 1 z. s. ú. v aktuálně účinném znění vyvolává právní účinky retroaktivně, tedy i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným v režimu z. s. ú. před 29. 5. 2022. S tím, že jakkoli se jedná o projev tzv. pravé retroaktivity, nelze současně pominout, že aplikační praxe, na základě závěrů shora uvedených, z totožného pojetí neplatnosti spotřebitelského úvěru vycházela již v době před 29. 5. 2022, dokonce i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným již za účinnosti předchozí právní úpravy spotřebitelského úvěrování (zák. 145/2010 Sb.). Retroaktivní aplikace § 87 odst. 1 z. s. ú. tak nepředstavuje zásah do právní jistoty poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, a proto ji bylo možné akceptovat.

28. V návaznosti na učiněná skutková zjištění pak soud konstatuje, že postupitel tzv. úvěruschopnost žalovaného s odpovídající mírou pečlivosti, v rozporu s § 75 z. s. ú. ve spojení s § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú., nezkoumal a nevyhodnotil případná rizika. Postupitel se předně vůbec nezabýval zjištěním, že žalovaný sice vykázal příjem ze zaměstnání, tento byl nicméně navázán na pracovní poměr sjednaný toliko na dobu určitou, konkrétně do [Anonymizováno]. Přičemž splátky plnění, sjednaného oproti podpisu Smlouvy č. [hodnota], byly vyměřeny pro období od [Anonymizováno] do [Anonymizováno]. Lze tedy dovodit, že bezmála pro polovinu předepsaného splátkového období vůbec nebylo již k datu podpisu Smlouvy č. [hodnota] postaveno na jisto, zda a z čeho bude žalovaný předepsané splátky platit. Už jen tato skutečnost tedy vzbuzuje přinejmenším důvodnou pochybnost, zda byl žalovaný k datu podpisu Smlouvy č. [hodnota] tzv. úvěruschopný. Tím spíše za situace, kdy si žalobkyně, vyjma předloženého čestného prohlášení, nijak neověřila existenci a výši byť i tvrzených výdajů žalovaného a vyšla toliko ze sdělení, jež sám žalovaný uvedl v „Kartě zákazníka“ (v rozporu se standardy vymezenými např. v již výše uváděném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018) . Na takto sdělené údaje o výdajích se navíc postupitel „spolehl“ navzdory skutečnosti, že i tyto lze, bez bližšího ověření, hodnotit jako přinejmenším nedůvěryhodné. V tomto ohledu je třeba poukázat zejména na zjištění, že veškeré osobní výdaje žalovaného (vyjma již tak nízkých nákladů bydlení a nákladů splátek starších závazků) měly t. č. činit toliko [částka], tedy částku jen nepatrně, konkrétně o [částka], převyšující t. č. úředně stanovené životní minimum (ve smyslu t. č. účinného § 1 nařízení vlády č. 61/2020 Sb.). Ačkoli lze jen stěží akceptovat závěr, že by dospělý muž, nadto manuálně pracující v mlékárně (závěr o jakémkoli jiném pracovním uplatnění je, vzhledem k úrovni kvalifikace žalovaného – základnímu vzdělání, v podstatě bez z dalšího vyloučen), „vyžil“ co do úhrady svých základních potřeb z částky [částka] měsíčně. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že částka tzv. životního minima představuje toliko „úřední konstrukt“ zahrnující toliko nezbytně nutné výdaje „zprůměrovaného jedince“, jež je na místě, v rámci přezkumu tzv. úvěruschopnost, přinejmenším v základních bodech individualizovat ve vztahu k jednomu každému žadateli o spotřebitelský úvěr, k čemuž však za podmínek projednávané věci nedošlo.

29. Za daného stavu věci tedy lze uzavřít, že postupitel nedostál své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalovaného s náležitou péčí, ve smyslu § 75 z. s. ú., a závazek ze spotřebitelského úvěru, založeného ze Smlouvy č. [hodnota], proto soud kvalifikoval jako absolutně neplatný, ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú. Konkrétně pro porušení zákona (o spotřebitelském úvěru) a související zjevné narušení veřejného pořádku. Přičemž „zjevnost“ narušení veřejného pořádku, ve smyslu jeho jednoznačnosti a nepochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020 ze dne 10. 6. 2020, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 104/2020 civ.), je zde dána především s ohledem na nedbalý přístup postupitele, který, ač měl povědomí o rizikovosti provedené transakce (zjištění o existenci pracovního poměru sjednaného pouze na dobu určitou lze nalézt přímo v postupiteli/žalobkyni dostupné „Kartě zákazníka“), poskytl spotřebitelský úvěr bez vyhodnocení všech rizik. Závazek ze Smlouvy č. [hodnota], z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, tak pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008), a plnění poskytnutá z jeho titulu tedy bylo na místě právně kvalifikovat toliko jako tzv. kvazi závazek z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., založený fakticky, vyplacením jistiny, tj. částky [částka]. Na takto založený kvazi závazek z bezdůvodného obohacení žalovaný již před datem postoupení, ve smyslu § 1908 odst. 1 o. z., plnil částkou [částka] a žalobkyně tak z titulu postoupení, ve smyslu § 1879 o. z. ve spojení s § 1887 o. z., nabyla nárok na zaplacení částky [částka], kterou soud výrokem I. rozsudku uložil žalovanému k úhradě v zákonné, třídenní lhůtě, ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.

30. Co se týče otázky prodlení s úhradou částky bezdůvodného obohacení, je třeba odkázat na shora citovaný § 87 odst. 1 z. s. ú. Ten, oproti obecné úpravě splatnosti plnění z bezdůvodného obohacení (splatného k výzvě ochuzeného, ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.), stran splacení jistiny z absolutně neplatného spotřebitelského úvěru, poskytnutého bez náležitého přezkumu tzv. úvěruschopnosti, konstruuje stav, kdy se toto plnění stává splatným až na základě rozhodnutí soudu, v jím stanovené přiměřené lhůtě, případně ve lhůtě dodatečně dojednané přímo účastníky. Do prodlení s plněním na částku poskytnuté jistiny, ve smyslu § 1968 o. z., se tak osoba, jíž byla jistina absolutně neplatného spotřebitelského úvěru vyplacena, může dostat nejprve k okamžiku, kdy uplyne soudem stanovená, případně účastníky sjednaná dodatečná lhůta (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). S přihlédnutím k popsanému závěru tedy lze konstatovat, že se žalovaný za podmínek projednávané věci dosud, ve smyslu § 1968 o. z., neocitl v prodlení, a žalobkyni tedy ani, ve smyslu § 1970 o. z., platně nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení (vč. zákonného úroku kapitalizovaného), který proto soud, v rámci výroku II. tohoto rozsudku, zamítl.

31. Zbytek uplatněného nároku, zahrnujícího (i.) veškeré smluvní úročení, vč. smluvního úročení kapitalizovaného, a (ii.) částku [částka], převyšující částku nesplacené jistiny, soud, totožně jako nárok na zákonný úrok z prodlení, v rámci výroku II. tohoto rozsudku zamítl, neboť nárok na tato plnění měl být založen ujednáními ze závazku založeného ujednáními ze Smlouvy č. [hodnota], který však, jak bylo rozvedeno výše, jakožto absolutně neplatné právní jednání od samého počátku nevyvolával zamýšlené právní účinky.

32. O nákladech řízení rozhodl soud, s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. V tomto směru bylo na místě přihlédnout ke skutečnosti, že v řízení, s ohledem na míru procesního úspěchu, uspěl plnou měrou žalovaný, neboť byl uplatněný nárok, i se zohledněním příslušenství, převažující měrou zamítnut. Žalovaný nicméně v řízení zůstal pasivní a nečinil na svou obranu žádné procení úkony, v jejichž důsledku by mu ve vztahu k vedenému řízení vznikly účelně vynaložené výlohy, jež by mu žalobkyně měla nahradit.

Poučení