10 C 429/2022 - 92

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Chmela, Ph.D. a přísedících Daniela Dlugoše a Mgr. Zuzany Grulichové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [právnická osoba] IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] pro zaplacení 2 084 557 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2 084 557 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 57 904,38 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 4. 2020 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 57 904,38 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 12. 2020 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 6. 2021 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 57 904,38 Kč od 1. 7. 2021 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 11. 2021 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, ve výši 11,75 % ročně z částky 57 904,38 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 4. 2022 do[Anonymizováno]zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od[Anonymizováno]1. 5. 2022 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení, ve výši 15 % ročně z částky 57 904,38 Kč od 1. 7. 2022 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od[Anonymizováno]1. 8. 2022 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 10. 2022 do zaplacení, z částky 57 904,38 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení a z částky 57 904,38 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 205 988 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 22. 12. 2022 domáhala po žalované zaplacení částky 2 084 557 Kč s příslušenstvím jako náhrady mzdy za období od listopadu 2019 do října 2022 po neplatném rozvázání pracovního poměru.

2. Dle žalobních tvrzení byla žalobkyně zaměstnankyní žalované na pozici [pracovní pozice] a žalovaná se s ní pokusila rozvázat pracovní poměr dvěma výpověďmi, doručenými žalobkyni dne 16. 5. 2018 a 4. 1. 2021. Žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně dne 14. 6. 2018 a 11. 3. 2021 žalované sdělila, že nesouhlasí s podanými výpověďmi, trvá na pokračování pracovním poměru, dokud nebude tento platně ukončen s tím, že za tímto účelem žalobkyně žalované navrhla ukončení pracovního poměru dohodou. Rozsudkem [soud] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem [soud] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], byla určena neplatnost obou výpovědí Žalobkyni nebyla žalovanou přidělována práce, přestože žalobkyně sdělila žalované, že na dalším zaměstnávání trvá. Žalobkyně se tak v řízení domáhá náhrady mzdy za období, kdy jí nebyla žalovanou přidělována práce, a to za dosud nepromlčené období listopadu 2019 až října 2022, v celkové výši 2 084 557 Kč. Při výpočtu dlužné částky žalobkyně vyšla z průměrného výdělku v 2. kalendářním čtvrtletí roku 2018, který činil 57 904,38 Kč měsíčně.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že není pravdou, že by žalobkyně měla zájem pro žalovanou práci dále vykonávat. Žalobkyně i v komunikaci se žalovanou uvedla, že má zájem ukončit pracovní poměr dohodou. Takové vyjádření považuje žalovaná za rozporné s tvrzením žalobkyně, že na pokračování pracovního poměru trvá. Žalobkyně pak ani po vyhlášení rozsudku [odvolací soud], kterým bylo potvrzeno určení neplatnosti obou výpovědí, tedy po 11. 5. 2022, na pracoviště žalované nepřišla a absenci nikterak nezdůvodnila. Žalovaná má za to, že z takového chování lze dovodit, že žalobkyně neměla zájem o výkon práce dle pracovní smlouvy. Dle žalované hlavní a jediný požadavek žalobkyně ukončit pracovní poměr dohodou vyplývá z výzvy žalobkyně z 14. 6. 2018 označené jako „Výzva ke zdržení se protiprávního jednání v souvislosti s ukončením pracovního poměru a nabídka ke smírnému vyřešení dané záležitosti ze dne 14. 6. 2018“, která byla žalované doručena dne 15. 6. 2018. Sdělení o trvání na dalším zaměstnávání žalobkyně navíc neučinila bez zbytečného odkladu ve smyslu § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Žalovaná má tedy za to, že žalobkyně nemá nárok na náhradu mzdy také z důvodu, že žalobkyně ve své výzvě z 14. 6. 2018 neuvedla, že trvá na tom, aby ji žalovaná dále zaměstnávala, a že žalobkyně nikdy po skončení řízení o určení neplatnosti výpovědí nepřišla na pracoviště. Stejné důvody, dle kterých nemá podle tvrzení žalované žalobkyně nárok na náhradu mzdy, platí i pro výpověď doručenou žalobkyni dne 4. 1. 2021. Na tuto výpověď žalobkyně zareagovala až 11. 3. 2021, tedy nikoliv bez zbytečného odkladu. Pro případ, že by soud dospěl k závěru o platnosti nároků žalobkyně, žalovaná navrhla s odkazem na § 69 odst. 2 zákoníku práce snížení, resp. nepřiznání náhrady mzdy v žalobkyní požadované výši. Žalobkyně je minimálně od konce roku 2019, pravděpodobně již dříve, zaměstnána na stejné pozici jako byla zaměstnána u žalované, a pravděpodobně také dle názoru žalované dosahuje u nového zaměstnavatele podobného ohodnocení. Žalovaná tak navrhla, aby soud žalobkyni nepřiznal náhradu mzdy za období od 1. 2. 2019. Dle žalované nové zaměstnání žalobkyně podporuje také její tvrzení o tom, že žalobkyně skutečně neměla zájem nadále vykonávat práci dle pracovní smlouvy se žalovanou. Žalovaná rovněž poukázala na to, že v rámci snahy o mimosoudní řešení sporu uhradila žalobkyni částku 127 058,68 Kč jako odstupné odpovídající třem měsíčním mzdám žalobkyně. Žalovaná navrhla, aby tato částka byla započtena na první tři měsíce náhrady mzdy, tj. za období srpen, září a říjen 2018.

4. K požadavku žalované na moderaci nároku žalobkyně uvedla, že je zaměstnána ve [právnická osoba] v [Anonymizováno] na pozici „[Anonymizováno]“. Dle žalobkyně se jedná o jinou náplň práce, než jaké se věnovala u žalované, a žalobkyně má také nižší výdělek. Výkon práce u současného zaměstnavatele tak dle žalobkyně nelze označit za výkon práce, který je srovnatelný nebo výhodnější, než jaký by měla žalobkyně při výkonu práce dle pracovní smlouvy u žalované. Dle žalobkyně tak ke snížení jí požadovaného nároku nelze přistoupit.

5. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav:

6. Žalobkyně byla u žalované zaměstnána na pozici „[pracovní pozice][Anonymizováno]na základě pracovní smlouvy uzavřené 26. 7. 2011 mezi žalobkyní a žalovanou. (prokázáno smlouvou z 26. 7. 2011) Žalobkyně na této pozici pro žalovanou vedla sestřičky domácí péče, přidělovala jim práci, kontrolovala jejich činnost, jednala s lékaři a zdravotnickými zařízeními a prováděla související administrativu. (prokázáno rozsudkem [soud], č. j. [spisová značka])

7. Dne 16. 5. 2018 doručila žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru z 26. 4. 2018. Výpovědním důvodem byla nadbytečnost žalobkyně v důsledku organizační změny na základě rozhodnutí žalované ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce. Dne 14. 6. 2018 doručila žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně žalované „Výzvu ke zdržení se protiprávního jednání v souvislosti s ukončením pracovního poměru a nabídku ke smírnému vyřešení dané záležitosti“. Žalobkyně ve výzvě vyslovila nesouhlas s výpovědí, kterou jí dala žalovaná, a výpověď z 26. 4. 2018 označila za neplatnou. Žalobkyně uvedla, že organizační změnu žalované, účinnou od 1. 5. 2018, která měla vést ke zrušení její pozice „[pracovní pozice]“, považuje za účelovou, neboť dle zjištění žalobkyně je zrušená pozice stále vykonávána. Žalobkyně ve výzvě projevila vůli ukončit pracovní poměr mezi stranami sporu dohodou. Žalobkyně zároveň upozornila na povinnost žalované plnit její pracovní závazek až do jeho řádného ukončení. Žalobkyně upozornila na jednání žalované bránící žalobkyni nerušeně pokračovat v práci (nefungující telefon, nedostupné pracovní místo a počítač, nevědomost ohledně nového místa výkonu práce, absence klíčů) a upozornila žalovanou, že v důsledku takto vytvořených překážek na straně žalované ve smyslu § 208 zákoníku práce přísluší žalobkyni náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. (prokázáno výpovědí z pracovního poměru z 26. 4. 2018, výzvou ke zdržení se protiprávního jednání v souvislosti s ukončením pracovního poměru ze 14. 6. 2018).

8. Žalovaná v dubnu 2018 zúčtovala žalobkyni částku hrubé mzdy ve výši 62 887 Kč, sestávající z náhrady mzdy za 6,5 dne dovolené ve výši 18 611 Kč, mzdy za 14,5 dne (116 hodin) ve výši 37 976 Kč a čtvrtletní odměny ve výši 6 300 Kč. Čistá mzda žalobkyně činila v dubnu 2018 44 974 Kč. V květnu 2018 žalovaná žalobkyni zúčtovala částku hrubé mzdy ve výši 57 359 Kč, sestávající z náhrady mzdy za 5 dní dovolené ve výši 14 316 Kč a mzdy za 16 odpracovaných dnů (144 hodin) ve výši 43 043 Kč. Výše čisté mzdy žalobkyně činila v květnu 2018 částku 41 103 Kč. V červnu 2018 žalovaná zúčtovala žalobkyni částku 55 977 Kč, sestávající z náhrady mzdy ve výši 11 453 Kč za 4 dny dovolené a tarifní mzdy ve výši 44 524 Kč za 17 odpracovaných dní (136 hodin). Čistá mzda žalobkyně činila v červnu 2018 částku 40 624 Kč. (prokázáno výplatními páskami žalobkyně za duben, květen, červen a červenec 2018).

9. Žalobou z 20. 9. 2018 se žalobkyně u zdejšího soudu domáhala určení neplatnosti výpovědi z 26. 4. 2018, doručené jí 16. 5. 2018 žalovanou. V podané žalobě žalobkyně uvedla, že organizační změna vedoucí k výpovědi žalobkyně dané jí žalovanou proběhla pouze formálně. Žalobkyně uvedla, že ze strany žalované docházelo k porušování povinností dané jí § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, tedy že žalovaná nepřidělovala žalobkyni práci dle pracovní smlouvy v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby a že žalovaná na žalobkyni vytvářela nepatřičný nátlak, kdy žalobkyni přestal fungovat přidělený telefon, měla na pracovišti nedostupné pracovní místo a počítač, nevěděla, kde má nově vykonávat práci nebo neměla klíče. Žalovaná se tímto jednáním snažila přimět žalobkyni, aby pracovní poměr u žalované ukončila a neuplatňovala svá práva. V této žalobě žalobkyně mj. uvedla, že má zájem na dalším zaměstnávání ze strany žalované. (prokázáno žalobou z 20. 9. 2018)

10. Usnesením z [datum], č. j. [spisová značka], byla žalovaná vyzvána, aby se ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřila k žalobě a uvedla, zda nárok žalované uznává, vylíčila rozhodné skutečnosti ve věci, s jakými tvrzeními žalobkyně žalovaná souhlasí či nikoliv a označila důkazy k prokázání tvrzených skutečností. Dne 8. 2. 2019 se žalovaná k žalobě z 20. 9. 2018 vyjádřila. (prokázáno usnesením z [datum], č. j. [spisová značka] a vyjádřením k žalobě 2019).

11. Dne 21. 12. 2020 oznámila žalovaná žalobkyni, že jí bude ze strany žalované vyplacena dosud neuhrazená část mzdy za měsíc červen 2018 ve výši 27 988 Kč a neuhrazená část mzdy za měsíc červenec 2018 a odstupné v celkové výši 127 058,68 Kč. Dále žalovaná projevila vůli žalobkyni uhradit úroky z prodlení z předmětných částek, a to do 31. 12. 2020, v celkové výši 33 971,63 Kč. Žalovaná považovala nároky mezi stranami sporu za vypořádané a uvedla, že očekává zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně, která se domáhala určení neplatnosti výpovědi z organizačních důvodů. Závěrem žalovaná z opatrnosti dala žalované výpověď dle § 52 písm. c) zákoníku práce. Žalovaná uvedla, že bylo rozhodnuto o organizační změně, která spočívala v tom, že veškeré manažerské, organizační, kontrolní a provozní činnosti nebudou vykonávány žalovanou, ale budou prováděny její mateřskou společností, a dále bylo rozhodnuto o snížení stavu zaměstnanců žalované za účelem zvýšení efektivnosti práce. Pozice „[pracovní pozice]“ vykonávané žalobkyní se tak v důsledku toho stala nadbytečnou. (prokázáno informací o úhradě dlužných částek z 21. 12. 2020)

12. Dne 11. 3. 2021 zaslala právní zástupkyně žalobkyně žalované e-mail, v němž žalované oznámila, že žalobkyně považuje výpověď z 21. 12. 2020, doručenou žalobkyni 4. 1. 2021, také za neplatnou. Žalobkyně žalované oznámila, že o neplatnost této výpovědi rozšiřuje již dříve podanou žalobu. Žalobkyně žalované opakovaně uvedla, že žalobkyně má zájem na dodržení pracovní smlouvy žalovanou a také na tom, aby žalovaná žalobkyni umožnila výkon její práce. Zástupkyně žalobkyně zaslala žalované e-mail s [Anonymizováno] obsahem také 30. 3. 2021. (prokázáno e-mailem zástupkyně žalobkyně z 11. března 2021, e-mailem zástupkyně žalobkyně z 30. 3. 2021)

13. Dne 17. 12. 2021 zaslala právní zástupkyně žalobkyně žalované předžalobní výzvu. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 2 084 557 Kč, sestávající z náhrady mzdy za období od listopadu 2018 do října 2021. (prokázáno předžalobní výzvou z 17. 12. 2021 včetně dodejky)

14. Rozsudkem [soud] z [datum], č. j. [spisová značka], byly výpověď z 26. 4. 2018, doručená žalobkyni dne 16. 5. 2018, a výpověď z 21. 12. 2020, doručená žalobkyni dne 4. 1. 2021, určeny za neplatné. Zdejší soud dospěl k závěru, že výpověď z 26. 4. 2018 je neplatná z toho důvodu, že organizační změna provedená žalovanou, vedoucí k podání výpovědi žalované pro nadbytečnost ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce, nebyla v příčinné souvislosti s nadbytečností žalobkyně. Výpověď z 21. 12. 2020 pak soud určil jako neplatnou z téhož důvodu jako výpověď předchozí, a také s odkazem na její podmíněnost neplatností první výpovědi. Rozsudkem nabyl právní moci [datum] po potvrzení [odvolací soud]. (prokázáno [soud] soudu pro [adresa] z [datum], č. j. [spisová značka])

15. Žalobkyně je od 3. 9. 2018 zaměstnancem [právnická osoba] (dále také jako „[Anonymizováno]“), pracovní poměr je uzavřen na dobu neurčitou. Žalobkyně zde vykonává práci na pozici [pracovní pozice]. (prokázáno potvrzením [právnická osoba] na č. l. 43 [Anonymizováno], webových stránek: Služby v [právnická osoba] včetně medailonů zaměstnanců) Žalobkyně zde pracuje bez odborného dohledu, provádí složité zdravotně – sociální činnosti. Posuzuje životní situaci pacienta ve vztahu k onemocnění nebo k jeho následkům na základě údajů ze zdravotnické dokumentace a poznatků z lékařských a sesterských vizit. Žalobkyně dále realizuje rehabilitační, resocializační a rekondiční pobyty pacientů ve [Anonymizováno] s ohledem na jejich zdravotní stav a sociální podmínky. Zajišťuje zdravotní podmínky a pomůcky pro pacienty. Připravuje pacienty pro ústavní péči a pro zařízení sociální intervence (LDN, dětské domovy, domovy důchodců). Zajišťuje sociálně-právní poradenství ve vztahu k onemocnění nebo k jeho následkům za využití údajů ze zdravotnické dokumentace, lékařských a sesterských vizit. Žalobkyně sociální potřeby u obzvlášť těžce nemocných a postižených osob v domácím ošetřování po centrálních mozkových příhodách, po úrazech, při připojení k dýchacím přístrojům, na dialyzačních přístrojích a při apalických syndromech. (prokázáno popisem práce žalobkyně u [právnická osoba] z 19. 12. 2018).

16. Výše průměrného čistého měsíčního příjmu u [právnická osoba] žalobkyně činila za měsíce září 2018 až únor 2019 částku 16 213 Kč, za období březen 2019 až srpen 2019 částku 24 225 Kč, za období září 2019 až únor 2020 částku 25 882 Kč, za období od března 2020 do srpna 2020 částku 26 900 Kč, za období od měsíce září 2020 do února 2021 částku 34 814 Kč, za období měsíce března 2021 do srpna 2021 částku 40 309 Kč, za období od měsíce září 2021 do února 2022 částku 32 101 Kč, za období od měsíce března 2022 do měsíce srpna 2022 částku 33 179 Kč, za období od měsíce září 2022 do února 2023 částku 34 866 Kč a za období od měsíce března 2023 do srpna 2023 částku 34 738 Kč (prokázáno mzdovými listy žalobkyně za doky 2018, 2019, 2020, 2021, 2022, 2023 a potvrzením zaměstnavatele z 6. 9. 2023).

17. Z tabulky č. 3.13 označené jako „Mzdy vrchních sester (CZ-ISCO skupina 13424) podle sféry působení“ na str. 45 dokumentu Českého statistického úřadu z roku 2022, č. j. CSU-011287/2022-63 – Mzdy ve zdravotnictví 2012 – 2021, vyplývá, že průměrná hrubá měsíční mzda vrchních sester činila v roce 2018 43 895 Kč, v roce 2019 částku 48 891 Kč (meziroční nárůst o 11,4 %), v roce 2020 částku 59 533 Kč (meziroční nárůst 21,8 %) a v roce 2021 částku 65 902 Kč (meziroční nárůst 10,7 %). Ze zprávy z 6.5. 2021 o zajištění odměn zdravotníkům za jejich pracovní nasazení v době epidemie Covid-19 vyplývá, že zdravotničtí pracovníci mohli díky mimořádné odměně získat až 75 000 Kč hrubého, a to na základě počtu odpracovaných hodin v období od 1. 10. 2020 do 28. 2. 2021.

18. Z rozvahy žalované ve zkráceném rozsahu za období ke dni 31. 12. 2019, rozvahy žalované ke dni 31. 12. 2021 a rozvahy žalované ke dni 31. 12. 2021 soud zjistil, že hodnota jejích aktiv činila k 31. 12 2019 částku 10 501 000 Kč, k 31. 12. 2021 částku 1 549 000 Kč a k 31. 12. 2022 částku 2 407 000 Kč.

19. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

20. Žalobkyně byla zaměstnána u žalované od roku 2011 na pozici manažer – [pracovní pozice]. Žalovaná dala žalobkyni s účinností k 16. 5. 2018 výpověď pro nadbytečnost, jejíž platnost žalobkyně rozporovala dopisem z 14. 6. 2018. Žalobou ze dne 20. 9. 2018 se žalobkyně u zdejšího soudu domáhala určení neplatnosti výpovědi z 16. 5. 2018 a v této žalobě, doručené žalované v prosinci 2018, uvedla, že má zájem na dalším zaměstnávání ze strany žalované. Dne 4. 1. 2021 žalovaná dala žalobkyni z opatrnosti druhou výpověď pro nadbytečnost. Žalobkyně rozporovala platnost této výpovědi dopisem z 11. 3. 2021 a 30. 3. 2021, v nichž žalobkyně opakovaně žádala žalovanou, aby jí umožnila výkon práce. O neplatnost výpovědi z 4. 1. 2021 rozšířila žalobkyně svou žalobu z 20. 9. 2018. Rozsudkem [soud] z [datum], č. j.[soud][spisová značka], byly obě výpovědi určeny jako neplatné. Rozsudek nabyl právní moci [datum]. Žalobkyně je od 3. 9. 2018 zaměstnána ve [právnická osoba] na pozici „[pracovní pozice]“. Výše jejího Výše průměrného čistého měsíčního příjmu u [právnická osoba] žalobkyně se v období od září 2018 do srpna 2023 pohybovala od 16 213 Kč, do 34 738 Kč.

21. Soud po prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně:

22. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na náhradu mzdy za období za listopad 2019 až říjen 2022.

23. Dle § 69 odst. 1 zákoníku práce platí, že dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

24. Dle § 208 zákoníku práce platí, že nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87).

25. Pro odůvodněnost nároku žalobkyně na náhradu její mzdy je tedy rozhodné, kdy žalobkyně žalované jako svému zaměstnavateli oznámila, že trvá na tom, aby jí žalovaná dále zaměstnávala.

26. Z poskytnutých důkazů má soud za prokázané, že žalobkyně vyjádřila svou vůli být nadále u žalované zaměstnána poprvé až v žalobě z 20. 9. 2018 podané ke zdejšímu soudu a doručené následně žalované v prosinci 2018 (z dřívějších jednání žalobkyně, zejména z jí odkazovaného dopisu z 14. 6. 2018, naproti tomu vůli žalobkyně být u žalované dále zaměstnána, dovodit nelze). Žalobkyně pak požadavek na dalším zaměstnávání v souladu se zákonem uplatnila i po dalšímu rozvazovacímu právnímu jednání žalované, když e-mailem z 11. 3. 2021 a následně 30. 3. 2021 žalované oznámila, že z její strany požaduje umožnění výkonu své práce. Námitka žalované k opožděnosti takového projevu žalobkyně, když výpověď byla žalobkyni doručena již 4. 1. 2021, neobstojí; lhůta pro oznámení ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce je lhůtou pořádkovou. Okolnost, že žalovaná dala žalobkyni doručila výpověď z 21. 12. 2020 dne 4. 1. 2021 a žalobkyně oznámila, že trvá na svém dalším zaměstnávání až 11. 3. 2021, nemá za následek zánik práva žalobkyně na náhradu mzdy dle § 69 odst.1 zákoníku práce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 833/2021). Za období od doručení žaloby obsahující oznámení o trvání na dalším zaměstnávání žalované (prosinec 2018) až do právní moci rozsudku o určení neplatnosti obou výpovědí (21. 6. 2022) tedy žalobkyni vznikl nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce. Za období po právní moci tohoto rozsudku pak žalobkyni vznikl nový nárok na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce, neboť ani po tomto datu žalovaná nevyzvala žalobkyni k nástupu do práce a v daném období tedy byla dána překážka v práci na straně zaměstnavatele (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3241/2006).

27. Pokud jde o výši nároku žalobkyně, odpovídá náhrada mzdy dle § 69 odst. 1 zákoníku práce pravděpodobnému výdělku žalobkyně (§ 355 zákoníku práce) za 3. kalendářní čtvrtletí roku 2018, tj. předcházejícímu kalendářnímu čtvrtletí před doručením oznámení o trvání na dalším zaměstnávání (§ 354 odst. 1 zákoníku práce). Náhrada mzdy dle § 208 zákoníku práce pak odpovídá pravděpodobnému výdělku žalobkyně za 1. kalendářní čtvrtletí roku 2022, tj. předcházejícímu kalendářnímu čtvrtletí před právní mocí rozsudku o určení neplatnosti obou výpovědí. V žádném z obou uvedených rozhodných období již žalobkyně u žalované nepracovala, a nelze tedy zjišťovat její průměrný výdělek. Z tohoto důvodu bylo třeba vyjít z výdělku pravděpodobného.

28. Žalobkyně přiléhavě uvedla, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky (k tomu srov. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4325/2014 či sp. zn. 21 Cdo 3445/2013) je při určení pravděpodobného výdělku třeba vycházet z hrubé mzdy žalobkyně, které by zřejmě dosáhla, kdyby u žalované v dané období pracovala. Výši pravděpodobného výdělku ovlivňují nejen pevné složky mzdy, ale i složky pohyblivé a případné odměny. Lze též přihlédnout ke mzdě, resp. platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Z provedených důkazů, zejména z pak posledních výplatních pásek žalobkyně, které od žalované žalobkyně obdržela za odpracované období měsíců dubna až června 2018, vyplynulo, že v 2. kalendářním čtvrtletí roku 2018 činil průměrný výdělek žalobkyně 57 904,38 Kč hrubého. Žalobkyně pak soudu poskytla dostatek důkazů, z nichž vyplývá, že meziroční růst mezd a platů pro pozice obdobné s pozicí vykonávanou pro žalovanou činil v mzdové sféře 10,1 % v roce 2018, v roce 2019 11,4 %, v roce 2020 21,8 % a v roce 2021 10,7 %. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že pravděpodobný výdělek žalobkyně by v obou rozhodných obdobích (III/2018 i I/2022) dosáhl částek vyšších než 57 904,38 Kč, tj. než žalobkyní požadované částky za každý jednotlivý měsíc. Částka 2 084 557 Kč, tedy součin 36 měsíců, za něž náhradu mzdy žalobkyně požaduje, a požadované měsíční částky 57 904,38 Kč, tedy žalobkyni náleží.

29. Dále se soud zabýval návrhem žalované, aby byla žalobkyni výše požadované náhrady mzdy snížena. Žalovaná namítala, že žalobkyně je minimálně od konce roku 2019 zaměstnána u nového zaměstnavatele, kde pravděpodobně dosahuje podobného ohodnocení jako by tomu bylo u žalované.

30. Dle § 69 odst. 2 zákoníku práce platí, že přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

31. V daném případě má soud za prokázané, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána na pozici [pracovní pozice]. Jednalo se o vedoucí pozici, při níž žalobkyně vedla ostatní sestřičky domácí péče, přidělovala jim práci a jednala s lékaři a zdravotnickými zařízeními tak, aby pacienti propouštění z těchto zařízení měli zajištěnou adekvátní péči. Žalobkyně v současnosti vykonává nové zaměstnání. U nového zaměstnavatele, [právnická osoba], je žalobkyně zaměstnána od roku 3. 9. 2018 do současnosti. Žalobkyně u tohoto zaměstnavatele vykonává práci na pozici „[pracovní pozice]“. Druh vykonávané práce přitom vykazuje podobné znaky jako práce, kterou vykonávala žalobkyně pro žalovanou, pouze co do aktivit s jednotlivými pacienty. Z popisu práce u současného zaměstnavatele však nevyplývá, že by žalobkyně komunikovala se zdravotními pojišťovnami či vedla ostatní zaměstnance. Zatímco u žalované žalobkyně vykonávala vedoucí, manažerskou funkci, v aktuálním zaměstnání je řadovým zaměstnancem; tomu odpovídá i nižší současný výdělek žalované, kdy výše jejího průměrného čistého měsíčního příjmu žalobkyně činila za období od března 2020 do srpna 2020 částku 26 900 Kč, za období od měsíce září 2020 do února 2021 částku 34 814 Kč, za období měsíce března 2021 do srpna 2021 částku 40 309 Kč, za období od měsíce září 2021 do února 2022 částku 32 101 Kč, za období od měsíce března 2022 do měsíce srpna 2022 částku 33 179 Kč a za období od měsíce září 2022 do února 2023 částku 34 866 Kč. Soudu je přitom známo, že poslední výše čisté mzdy žalobkyně u žalované činila v roce 2018 částku 40 624 Kč, tedy vyšší, než byl průměrný čistý příjem žalované v roce 2022 u aktuálního zaměstnavatele.

32. Ke snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce může soud přistoupit, jen jestliže po zhodnocení všech okolností případu lze dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl do práce zapojit u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu sjednanou práci. (k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, bod V.). Soud při hodnocení posuzoval možnost snížení žalobního nároku optikou ustálených judikaturních kritérií, tedy zdali se žalobkyně zapojila do práce, kde v předmětném období docházelo k výkonu práce, jaký byl druh vykonávané práce a zdali je rovnocenný nebo pro žalobkyni výhodnější, než by byla práce, kterou by v daném období konala pro žalovanou, pokud by jí žalovaná přidělovala práci. Soud hodnotil také výši mzdy, kterou žalobkyně za práci obdržela. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003).

33. Soud má za prokázané, že v posuzovaném období do června 2022 žalobkyně pracovala u nového zaměstnavatele, a to po celou dobu, za níž náhradu mzdy po žalované požaduje. Žalobkyně pro nového zaměstnavatele do jisté míry vykonávala práci obdobnou, jakou by vykonávala pro žalovanou, kdyby jí tato přidělovala práci. V novém zaměstnání však zcela v daném období absentovala jakákoliv manažerská složka spočívající v koordinaci podřízeného personálu či komunikaci se zdravotními pojišťovnami. Žalobkyně tak v posuzovaném období byla u nového zaměstnavatele pouze řadovým zaměstnancem. Tomu odpovídá i výše čistého platu, která byla v roce 2022 nižší než poslední čistá mzda žalobkyně v roce 2018 u žalované. Je tedy zřejmé, že pokud by žalovaná v uvedeném období žalobkyni práci přidělovala, bylo by zaměstnání u žalované pro žalobkyni výrazně výhodnější, neboť by zde zastávala vedoucí pozici, nikoli pozici řadového zaměstnance, čemuž by odpovídala i výrazně vyšší mzda.

34. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že podmínky pro moderaci nároku žalované ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce nejsou dány.

35. Soud žalobkyni přiznal také požadovaný zákonný úrok z prodlení ve smyslu § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to v závislosti na datech splatnosti jednotlivých mezd dle § 141 odst. 1 zákoníku práce. Soud tak zákonný úrok žalobkyni přiznal vždy ode dne následujícího po uplynutí kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém žalobkyni vzniklo právo na mzdu.

36. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalobkyni, která byla v řízení úspěšná. Náklady řízení zahrnují soudní poplatek ve výši 104 228 Kč a odměnu advokáta ve výši 99 960 Kč za šest úkonů právní služby podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb („advokátní tarif“). Tarifní hodnota byla soudem určena v souladu s § 8 odst. 1 advokátního tarifu na 2 084 557 Kč, odměna za jeden úkon právní služby tedy podle § 7 advokátního tarifu činí 16 660 Kč. Žalobkyni náleží náhrada za sedm úkonů právní služby: příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, návrh ve věci saméf, účast na jednání před soudem dne 7. 12. 2023, vyjádření žalobkyně z 12. 1. 2024 a účast na jednání před soudem dne 29. 2. 2024. Žalobkyně na jednání dne 29. 2. 2024 úkony právní služby nespecifikovala, pouze uvedla jejich počet a odkázala na úkony tak, jak vyplývají ze spisu. Žalobkyně též výslovně uvedla, že právní zástupkyně není plátkyní DPH. Žalobkyni náleží rovněž paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 1 800 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za šest úkonů právní služby po 300 Kč.