10 C 43/2024 - 103

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Lukášem Kučerou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 147 300 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobci 89 917 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 29. 10. 2023 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba ve zbývajícím žalobním požadavku na zaplacení 57 383 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 29. 10. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 14 342 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnosti zaplatit žalobci částku 147 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 10. 2023 z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce incidenčního řízení. Žalobu odůvodnil tím, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] vystupoval žalobce jako žalovaný. Soudní řízení bylo zahájeno dne 5. 10. 2010, kdy insolvenční správce podal proti žalobci odpůrčí žalobu. Žalobce k žalované částce dospěl ze základní částky 20 000 Kč za jeden rok. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, č. j. [spisová značka], žalobu zamítl. Insolvenční správce si podal proti rozsudku odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2012, č. j. [spisová značka], potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu si podal insolvenční správce dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, č. j. [spisová značka], rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Následně vydal Vrchní soud v Praze usnesení ze dne 16. 3 2015, č. j. [spisová značka], kterým rozsudek soudu prvého stupně I. zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze následně vydal rozsudek ze dne 19. 10. 2016, č. j. [spisová značka], kdy určil, že úkony dlužníka jsou vůči věřitelům neúčinné a částečně žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č. j. [spisová značka], změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že zamítl žalobu na určení neúčinnosti úkonů v celém rozsahu. Proti rozsudku odvolacího si podal insolvenční správce dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. [spisová značka], zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Následně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. [spisová značka], rozsudek soudu I. stupně, ve znění usnesení ze dne 25. 1. 2017, č. j. [spisová značka], ve vyhovujícím výroku pod bodem I. potvrdil v části, v níž soud určil, že jsou neúčinné právní úkony dlužníka, kterými uhradil žalobci hotově dne 1. 7. 2009 částku 70 000 Kč, hotově dne 27. 7. 2009 částku 85 000 Kč a hotově dne 31. 7. 2009 částku 59 000 Kč; a dále pak v tomto výroku, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu se věc vrátila soudu I. stupně k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č. j. [spisová značka], zamítl žalobu v části na určení neúčinnosti peněžitých plnění poskytnutých dlužníkem žalobci v období od 29. 6. 2006 do 2. 5. 2008, jednotlivá plnění v tomto bodě výroku uvedl, pod bodem II. výroku určil, že jsou neúčinná peněžitá plnění poskytnutá dlužníkem žalobci za období od 28. 8. 2008 do 31. 12. 2008, jednotlivá plnění v tomto bodě výroku uvedl. Pod bodem III. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti výrokům II. a III. rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Insolvenční správce podal odvolání proti výrokům I. a III. rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. [spisová značka], jako věcně správný potvrdil. Rozsudek nabyl právní moci dne 4. 4. 2023. Proti Rozsudku odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání. Řízení po podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu stále pokračuje. Naříkané řízení od podání žaloby dne 5. 10. 2010 do 4. 4. 2023, trvalo 150 měsíců, když za toto období u žalované žádostí ze dne 28. 4. 2023 uplatnil nárok ve výši 250 050 Kč, žalovaná stanoviskem ze dne 18. 10. 2023 přiznala žalobci částku 102 750 Kč. Při jednání právní zástupce žalobce zopakoval, že požaduje odškodnění za období od 5. 10. 2010 do 4. 4. 2023.

2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Učinila nesporným, že žalobce u ní dne 28. 4. 2023 uplatnil nárok ve výši 250 050 Kč. Dále uvedla, že žádost byla shledána částečně důvodnou, proto žalobci bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 102 750 Kč, když uzavřela, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky. Žalovaná vyšla ze základní částky ročního odškodnění 17 000 Kč, odškodnila délku trvání řízení 12 let a 5 měsíců, základní částku snížila o 20 % z důvodu složitosti, o 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů a o 10 % z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce.

3. Ze shodných tvrzení stran má soud za zjištěné, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnil, a to dne 28. 4. 2023.

4. Ze spisu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] (Krajský soud v Praze sp. zn. KSPH [spisová značka]) soud zjistil následující: Dne 5. 10. 2010 insolvenční správce dlužníka (žalobce) ve věci vedené pod sp. zn. KSPH [spisová značka] podal odpůrčí žalobu vůči žalovanému (v daném řízení žalobci). Odpůrčí žalobou se domáhal, aby soud určil, že úkony dlužníka, kterými uhradil žalovanému z titulu údajného zprostředkování v letech 2005 až 2009 částku v celkové výši 5 497 053 Kč jsou vůči věřitelům neúčinné. Soud usnesením ze dne 20. 10. 2010 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil k žalobě. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 5. 11. 2010. Dne 7. 12. 2010 se žalovaný vyjádřil k žalobě. Soud na 27. 1. 2011 nařídil jednání, které bylo k žádosti insolvenčního správce odročeno na 17. 2. 2011. Dne 17. 2. 2011 proběhlo jednání, které bylo odročeno na 21. 3. 2011 z důvodu doplnění důkazů. Jednání bylo k žádosti žalovaného odročeno na 31. 3. 2011. Dne 28. 2. 2011 bylo soudu doručeno doplnění žaloby, včetně důkazů a změny žalobního petitu. Důkazy jsou ve spise zažurnalizovány na čl. 29 až 159. Dne 1. 3. 2011 zaslal soudu důkazy žalovaný, a to konkrétně smlouvu o spolupráci s dlužníkem. Dne 8. 3. 2011 a 30. 3. 2011 bylo insolvenčním správcem nahlíženo do spisu. Dne 31. 3. 2011 došlo soudu vyjádření žalovaného k doplnění žaloby. Dne 31. 3. 2011 proběhlo další jednání, při kterém insolvenční správce soudu sdělil, že neměl prostor se seznámit se stanoviskem žalovaného, které mu bylo doručeno až při tomto jednání. Z daného důvodu soud odročil jednání na 12. 5. 2011. Dne 12. 5. 2011 proběhlo další jednání, kde bylo provedeno rozsáhlé dokazování listinami, jednání bylo odročeno na 28. 7. 2011 za účelem dalšího dokazování. Jednání pak bylo přeodročeno na 12. 9. 2011 k žádosti insolvenčního správce z důvodu jeho zahraniční cesty. Dne 6. 9. 2011 bylo právním zástupcem žalovaného nahlíženo do spisu. Dne 12. 9. 2011 proběhlo další jednání, kde byly provedeny další listinné důkazy a jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 15. 9. 2011. Dne 15. 9. 2011 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Rozsudek byl rozeslán dne 10. 10. 2011. Dne 31. 10. 2011 si proti rozsudku podal insolvenční správce odvolání. Odvolání bylo žalovanému zasláno k vyjádření dne 9. 11. 2011. Spis byl s odvoláním předložen Vrchnímu soudu v Praze dne 8. 12. 2011. Dne 7. 12. 2011 došlo soudu vyjádření žalovaného, které bylo dne 13. 12. 2011 prostřednictvím soudu I. stupně odvolacímu soudu zasláno. Dne 19. 12. 2011 nařídil odvolací soud na 9. 2. 2012 jednání. Dne 16. 1. 2012 požádal právní zástupce žalovaného o odročení jednání z důvodu čerpání dovolené a současně upozornil na změnu právního zastoupení. Jednání bylo odročeno na 1. 3. 2012. Dne 1. 3. 2012 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný. Dne 27. 3. 2012 byl spis vrácen soudu I. stupně. Dne 21. 5. 2012 soud I. stupně rozeslal rozhodnutí odvolacího soudu. Dne 7. 6. 2012 podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze insolvenční správce dovolání. Dne 8. 6. 2012 bylo dovolání zasláno žalovanému k vyjádření. Dne 13. 6. 2012 zaslal insolvenční správce doplnění dovolání o plnou moc k dovolání. Dne 2. 7. 2012 přišlo vyjádření žalovaného k dovolání. Dne 20. 7. 2012 předložil soud dovolání Nejvyššímu soudu. Rozsudkem ze dne 30. 7. 2014 Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 1. 3. 2012 zrušil a vrátil mu jej k dalšímu řízení. Rozsudek byl odůvodněn tím, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když se soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 8. 9. 2014. Rozhodnutí bylo rozesláno soudem I. stupně dne 23. 9. 2014. Dne 4. 11. 2014 byl spis předložen Vrchnímu soudu k dalšímu postupu. Dne 15. 12. 2014 bylo nařízeno jednání na 5. 2. 2015. Dne 28. 1. 2015 nahlížel do spisu právním zástupcem žalovaného. Jednání bylo následně dne 4. 2. 2015 zrušeno. Usnesením ze dne 16. 3. 2015 Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011 a vrátil mu jej k dalšímu řízení. Usnesení bylo odůvodněno tím, že rozhodné skutečnosti pro posouzení oprávněnosti žaloby nebyly objasněny, tudíž soud zrušil rozhodnutí a věc vrátit soudu I. stupně. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 24. 3. 2015 Dne 26. 3. 2015 soud rozeslal rozhodnutí odvolacího soudu. Usneseními ze dne 13. 5. 2015 soud I. stupně vyzval insolvenčního správce a žalovaného k doplnění důkazů v intencích zrušeného rozhodnutí. Dne 22. 5. 2015 bylo soudu doručeno doplnění ze strany žalovaného. Insolvenční správce požádal o prodloužení lhůty k doplnění dne 25. 5. 2015, 14. 7. 2015 a 29. 6. 2015 z důvodu značného množství dat, které je nutno za účelem splnění výzvy obsažené v usnesení zpracovat. Soud dne 21. 7. 2015 nařídil jednání na 26. 11. 2015. Dne 23. 7. 2015 insolvenční správce doplnil žalobu dle výzvy soudu ze dne 13. 5. 2015, když důkazy byly zažurnalizovány ve spise na čl. 281 až 563. Dne 23. 10. 2015 bylo nahlíženo právním zástupcem žalovaného do spisu. Dne 23. 11. 2015 přišlo od žalovaného další vyjádření. Dne 26. 11. 2015 proběhlo jednání, kde byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo odročeno na neurčito s tím, že insolvenčnímu správci bylo uloženo, aby ve lhůtě do 15. 1. 2016 předložil soudu svá tvrzení a návrhy na doplnění dokazování. Dne 15. 1. 2016 bylo soudu doručeno ze strany insolvenčního správce doplnění tvrzení a důkazů. Dne 26. 1. 2016 bylo ze strany právního zástupce žalovaného nahlíženo do spisu. Dne 18. 3. 2016 soud nařídil jednání na 4. 8. 2016. Dne 22. 4. 2016 bylo nahlíženo do spisu ze strany právního zástupce žalovaného. Dne 1. 8. 2016 předložil insolvenční správce další důkazy ve věci. Dne 2. 8. 2016 soud odročil jednání na 17. 10. 2016 z důvodu předložení dalších důkazů insolvenčním správcem. Dne 1. 9. 2016 bylo nahlíženo do spisu právním zástupcem žalovaného. Dne 17. 10. 2016 proběhlo jednání, kde byly provedeny listinné důkazy, jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 19. 10. 2016. Rozsudkem ze dne 19. 10. 2016 bylo žalobě částečně vyhověno výrokem I. a částečně byla zamítnuta výrokem II., výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dne 7. 11. 2016 bylo místopředsedou soudu k žádosti soudkyně vyhověno s prodloužením lhůty k vypracování rozsudku o 60 dnů z důvodu pracovního zaneprázdnění a dovolené soudkyně. Rozsudek byl vypraven dne 6. 1. 2017. Dne 23. 1. 2017 žalovaný podal odvolání proti rozsudku ze dne 19. 10. 2016, a to do výroku I. a III. rozsudku. Usnesením ze dne 25. 1. 2017 došlo k opravě rozsudku ze dne 19. 10. 2016. Usnesením ze dne 25. 1. 2017 byl žalovaný vyzván k odstranění vad odvolání. Dne 6. 2. 2017 došlo soudu doplnění odvolání k výzvě soudu. Dne 13. 2. 2017 bylo odvolání žalovaného zasláno insolvenčnímu správci k vyjádření. Usnesením ze dne 3. 4. 2017 soud vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Soudní poplatek byl zaplacen dne 21. 4. 2017. Odvolání bylo předloženo Vrchnímu soudu dne 25. 5. 2017. Dne 10. 10. 2017 odvolací soud nařídil jednání na 7. 12. 2017. Dne 6. 12. 2017 bylo zveřejněno vyjádření insolvenčního správce k odvolání žalovaného. Rozsudkem ze dne 7. 12. 2017 Vrchní soud změnil výrok I. tak, že se žaloba zamítá a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek byl odůvodněn tím, že odvolání je důvodné v části, v níž žalovaný napadá věcný závěr soudu, že sporná plnění uvedená v bodě I. výroku jsou neúčinnými právními úkony dlužníka, insolvenční správce nepředložil žádný relevantní důkaz o tom, že by žalovaný své povinnosti nájemce neplnil a že vyplacené provize si ponechával v celém rozsahu pro sebe. Dne 9. 1. 2018 byl spis vrácen soudu I. stupně. Rozsudek byl rozeslán dne 10. 1. 2018. Dne 19. 3. 2018 podal proti rozsudku Vrchního soudu insolvenční správce dovolání. Dne 26. 3. 2018 bylo dovolání zasláno žalovanému k vyjádření. Dne 16. 5. 2018 bylo dovolání předloženo Nejvyššímu soudu. Rozsudkem ze dne 28. 5. 2020 Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchnímu soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, neobstálo již z hlediska v něm obsaženého výkladu ustanovení § 111 a 242 insolvenčního zákona, která byla na danou věc aplikována, soud se pak již nezabýval dalšími dovolacími důvody a věc zrušil. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 8. 7. 2020. Soud I. stupně rozeslal rozhodnutí Nejvyššího soudu účastníkům dne 9. 7. 2020. Soud I. stupně následně předložil spis odvolacímu soudu dne 28. 7. 2020. Vrchní soud usnesením ze dne 23. 9. 2020 vyzval žalovaného v intencích zrušeného rozsudku Nejvyšším soudu k doplnění důkazů a tvrzení. Dne 15. 10. 2020 žalovaný požádal o prodloužení lhůty k doplnění. Žalovaný podáním ze dne 10. 11. 2020 doplnil tvrzení a důkazy k výzvě soudu. Důkazy jsou založeny ve spise na 48 listech. Dne 12. 3. 2021 bylo nařízeno jednání na 8. 4. 2021. Dne 22. 3. 2021 žalovaný požádal o odročení jednání z důvodu kolize termínů. Jednání bylo odročeno na 22. 4. 2021. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2021 rozsudek soudu I. stupně ze dne 19. 10. 2016, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 1. 2017, ve vyhovujícím výroku pod bodem I. potvrdil v části, v níž soud určil, že jsou neúčinné právní úkony dlužníka, kterými uhradil žalobci hotově dne 1. 7. 2009 částku 70 000 Kč, hotově dne 27. 7. 2009 částku 85 000 Kč a hotově dne 31. 7. 2009 částku 59 000 Kč; jinak se v tomto výroku, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že soud I. stupně se musí zabývat spornými plněními dlužníka, když je třeba provést všechny dostupné důkazy, i ty, které žalovaný k výzvě odvolacího soudu zaslal o vyvrácení úpadku dlužníka v době sporných úkonů. Spis byl soudu I. stupně vrácen dne 4. 5. 2021.Rozhodnutí bylo rozesláno dne 13. 5. 2021 účastníkům řízení. Soud dne 2. 6. 2021 nařídil jednání na 25. 8. 2021. Dne 27. 7. 2021 požádal právní zástupce žalovaného o odročení jednání z důvodu čerpání dovolené. Jednání bylo odročeno na 13. 10. 2021. Dne 13. 10. 2021 bylo soudu doručeno vyjádření insolvenčního správce. Dne 13. 10. 2021 proběhlo jednání, při kterém byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem doplnění tvrzení účastníků řízení. Dne 12. 11. 2021 bylo soudu doručeno doplnění důkazů a tvrzení žalovaným. Důkazy jsou ve spise založeny na čl. 756-796. Dne 5. 1. 2022 soud nařídil další jednání na 23. 2. 2022. Dne 26. 1. 2022 bylo žalovaným nahlíženo do spisu. Dne 8. 2. 2022, 9. 2. 2022 a 10. 2. 2022 bylo insolvenčním správcem nahlíženo do spisu. Dne 23. 2. 2022 uplatnil insolvenční správce rozšíření žaloby. Dne 23. 2. 2022 proběhlo jednání, kde rozšíření žaloby nebylo připuštěno, dále byly provedeny listinné důkazy. Proti nepřipuštění rozšíření žaloby si dne 9. 3. 2022 podal insolvenční správce odvolání. Spis byl odvolacímu soudu předložen dne 22. 3. 2022. Usnesením ze dne 30. 3. 2022 bylo odvolání odmítnuto pro nepřípustnost. Spis byl soudu I. stupně vrácen dne 7. 4. 2022. Dne 21. 4. 2022 soud nařídil jednání na 1. 6. 2022. Dne 28. 4. 2022 požádal právní zástupce žalovaného o odročení jednání z důvodu kolize jednání. Jednání bylo odročeno na 8. 6. 2022. Dne 8. 6. 2022 proběhlo další jednání, kde soud vyhlásil rozsudek, výrokem I. žalobu částečně zamítl, výrokem II. žalobě částečně vyhověl a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Dne 15. 7. 2022 si žalovaný podal blanketní odvolání do výroku II. a III. rozsudku. Dne 18. 7. 2022 podal blanketní odvolání insolvenční správce, co do výroku I. a III. rozsudku. Dne 3. 8. 2022 pak insolvenční správce doplnil odvolání. Usnesením ze dne 16. 8. 2022 soud vyzval žalovaného k odstranění vad odvolání. Dne 15. 9. 2022 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 19. 1. 2023 soud nařídil jednání na 9. 2. 2023. Dne 25. 1. 2023 insolvenční správce požádal o odročení jednání z důvodu čerpání dovolené. Jednání bylo odročeno na 23. 2. 2023. Dne 7. 2. 2023 insolvenční správce požádal opětovně o odročení z důvodu dovolené. Jednání bylo odročeno na 16. 3. 2023. Rozsudkem ze dne 16. 3. 2023 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 30. 3. 2023 a rozeslán účastníkům dne 3. 4. 2023. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 4. 4. 2023. Dne 5. 6. 2023 podal žalovaný i insolvenční správce dovolání. Dne 23. 6. 2023 přišlo soudu vyjádření žalovaného k dovolání insolvenčního správce a dne 27. 6. 2023 přišlo vyjádření insolvenčního správce k dovolání žalovaného. Usnesením ze dne 26. 7. 2023 soud vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Dne 11. 8. 2023 požádal žalovaný o osvobození od soudních poplatků. Dne 7. 9. 2023 žalovaný doplnil k výzvě soudu žádost o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 14. 9. 2023 soud žádost žalovaného zamítl. Dne 4. 10. 2023 podal žalovaný odvolání proti usnesení o zamítnutí. Dne 24. 10. 2023 byl spis předložen odvolacímu soudu. Usnesením ze dne 13. 11. 2023 odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 7. 12. 2023. Soud usnesením ze dne 13. 12. 2023 opětovně vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Usnesením ze dne 9. 1. 2024 ve znění opravného usnesení ze dne 10. 1. 2024 bylo dovolací řízení žalovaného zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Dne 22. 3. 2024 přišla žádost zdejšího soudu o zapůjčení spisu.

5. Soud pro nadbytečnost zamítl přípis Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2024, když pro posouzení dané věci se z tohoto důkazu nepodávají žádné relevantní informace.

6. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše, když i shora uvedený průběh řízení účastnicí při jednání učinili nesporným. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

7. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ustanovení § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ustanovení § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ustanovení § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem. Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle ustanovení § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ustanovení odst. 3 citovaného § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ustanovení § 15 odst. 2 citovaného zákona pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

8. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

9. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

10. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, neboť pro rozhodnutí v této věci není stanovena zákonem žádná lhůta ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Pro toto řízení není obecně stanovena ani žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012)

12. Předmětné řízení vůči žalobci trvá od 5. 11. 2010, kdy mu bylo doručeno usnesení k vyjádření se k žalobě, a trvá až doposud, neboť insolvenční správce si podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Žalobce požaduje odškodnit za dobu do 4. 4. 2023. Předmětné řízení tak trvá vůči žalobci od 5. 11. 2010 do 4. 4. 2023, tedy 12 let a 4 měsíce a soud uzavírá, že se jedná o dobu nepřiměřeně dlouhou.

13. K tomuto závěru vede soud vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona, zejména kritéria písmene d) – postupu soudu během řízení. Soud v řízení shledal období dílčích průtahů v období od 20. 7. 2012, kdy byl spis předložen Nejvyššímu soudu, do 30. 7. 2014, kdy Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 1. 3. 2012 zrušil a vrátil mu jej k dalšímu řízení, rozsudek byl odůvodněn tím, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když se soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tedy Nejvyššímu soudu trvalo více než 2 roky, než rozhodl o dovolání insolvenčního správce. Další dílčí průtah soudu spatřuje v období od 16. 5. 2018, kdy byl spis znovu předložen Nejvyššímu soudu, do 28. 5. 2020, kdy Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchnímu soudu ze dne 7. 12. 2017 a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, neobstálo již z hlediska v něm obsaženého výkladu ustanovení § 111 a 242 insolvenčního zákona, která byla na danou věc aplikována, soud se tak již nezabýval dalšími dovolacími důvody a věc zrušil, tedy Nejvyššímu soudu opět trvalo více než 2 roky než rozhodl o dovolání. Soud dále uvádí, že jakkoliv bylo toto řízení složité, jak po stránce skutkové, procesní, tak právní, když účastníci předkládali značné množství důkazů a tvrzení, současně pak byla rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušena pro chybné právní hodnocení, v čemž lze shledat v postupu soudu I. stupně i odvolacího soudu nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení. K tomu soud dále uvádí, že předmětné řízení není doposud skončeno, když proti poslednímu rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání. Všechny tyto skutečnosti lze podřadit pod postup soudu v naříkaném řízení a soud pro tyto v jejich souhrnu shledává nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení. Tento závěr soudu nevyvrací ani vyhodnocení kritérií ostatních, tedy jakkoli soud dospěl k závěru, že řízení bylo nadstandardně složitým, jak po stránce skutkové, právní, tak procesní, tak toto ještě neodůvodňuje, aby řízení trvalo 12 let a 4 měsíců (jak bylo ohraničeno žalobcem) a doposud nebylo skončeno.

14. Soud tak pro toto kritérium dospěl k závěru, že celkovou délku řízení je nutno považovat za nepřiměřenou.

15. Řízení bylo sice mimořádně složité zejm. po stránce skutkové a právní, jak je uvedeno výše, i pokud jde o počet soudních instancí, nicméně nikoliv natolik, aby toto odůvodňovalo délku řízení přesahující 12 let. Soud pro toto kritérium základní částku proto níže modifikuje. Pokud jde o kritérium jednání poškozeného, pak žalobce jakožto poškozený se na délce řízení negativně ani pozitivně nepodílel, tedy ani toto kritérium nevyvrací závěr o existenci odpovědnostního titulu. A pokud jde o význam řízení, pak tento byl typově běžný, žalobcem subjektivně vnímaný jakožto zvýšený, což naopak hovoří pro závěr, že řízení mělo být ukončeno v době kratší, tedy rovněž pro závěr, o tom že odpovědnostní titul je dán.

16. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma (presumovaný vznik újmy žalovaná nevyvracela), kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011), žalovaná netvrdila, když sama žalobce finančně odškodnila, a ani soud je neshledal.

17. Postup při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení stanovil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší soud. Zdůraznil, že pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení.

18. Při stanovení základní částky ročního odškodnění soud tedy vyšel ze základního rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení (viz NS Cpjn 206/2010). Vyšší než spodní hranice této základní částky se dle zavedené praxe užije u soudních řízení, která překročí délku trvání 10 let. Nejvyšší soud při závěru, že každé řízení vždy nějakou dobu trvá, vychází z doby dvou let. Při úvaze, že výše uvedené rozmezí má být rovnoměrně rozloženo a horní hranice tohoto rozmezí se použije až u mimořádně dlouhých řízení, považuje soud za odpovídající, aby byla základní částka ročního odškodnění navýšena vždy o 1 000 Kč za každé dva roky řízení přesahující dobu 10 let. Soud tak uzavírá, že soudní řízení trvající 12 let a 4 měsíců bude odškodňováno základní částkou 17 000 Kč za první dva roky řízení (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná), a z částky 17 000 Kč za každý další rok řízení, tj. z částky 1 417 Kč za každý další měsíc řízení. Použití jiné, vyšší částky základního ročního odškodnění, je pak na místě pouze tehdy, pokud toto odůvodňuje výjimečné vyhodnocení některého z kritérií dle 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk., což zde soud neshledal (viz hodnocení kritérií níže).

19. Z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii lze vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám (srovnej Stanovisko, bod V., rozsudek Nejvyššího soud ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009). Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. část VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12).

20. Základní částku pak je nutno upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vypočtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím k: b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného: - V rámci posouzení složitosti řízení je třeba zohlednit skutkovou, právní i procesní stránku řízení a počet soudních instancí (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) – řízení bylo složitější, jak po stránce skutkové, tak po stránce hmotněprávní, jak je uvedeno výše, ve věci opakovaně rozhodoval, jak soud odvolací, tak i dovolací, když rozsudek I. a II. stupně byl zrušen celkem 2krát. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že procesní složitostí se rozumí zejména procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd. Délka řízení je tedy i z určité části způsobena procesní aktivitou účastníků, a to i s přihlédnutím k velkému množství žádostí o odročení, je tak zřejmé, že k prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Základní částka tak byla ponížena o 20 % s ohledem na složitost věci a projednávání věci na všech stupních soudní soustavy, kdy k tomu je třeba zmínit, že rozhodnutí byla rušena pro nesprávné právní hodnocení, dovolatelé tedy byli úspěšní se svými dovoláními, což je ostatně i zohledněno v následujícím bodě, když soud přistoupil ke zvýšení základní částky. - Jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, resp. zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). – žalobce v řízení nevystupoval způsobem, které by délku řízení pozitivně či negativně ovlivnilo, soud proto pro toto kritérium základní částku odškodnění dále nemodifikoval. - Kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) – pokud jde o kritérium postupu soudu během řízení, pak, jak je uvedeno výše, soud v naříkaném řízení shledal celkem 2 zásadní období dílčích průtahů, která v součtu trvala více než 4 roky a dále zohlednil i to, že věc byla opakovaně rušena pro nesprávné právní hodnocení, což lze přičítat k tíži státu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zásadní skutečnosti pro celkovou délku řízení, soud dospěl k závěru, že je nutno pro toto kritérium ještě navýšit základní částku odškodnění, kdy nad rámec toho, že soud pro toto kritérium shledal nesprávný úřední postup, soud zvýšil základní částku odškodnění o 20 %. - Významu předmětu řízení pro poškozeného (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) - Evropský soud pro lidská práva tento typ řízení neřadí mezi řízení, kterým přisuzuje zvýšený význam pro účastníky (za řízení se zvýšeným významem pro účastníky jsou považována zejména řízení trestní, opatrovnická, pracovněprávní, o osobním stavu, ve věcech sociálního zabezpečení a týkající se zdraví nebo života). Význam předmětu řízení pro žalobce soud shledal jakožto běžný, žalobce ani netvrdil pro něj zvýšený význam předmětného řízení, kdy je třeba zmínit, že žalobce vystupoval na straně žalované a v konkurzním řízení nevystupuje ani jako konkurzní věřitel, proto není namístě ponížit základní částku, jak učinila žalovaná, když snížený význam incidenčního sporu je navázán zejména na konkurzní věřitele, kteří hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkurzní podstatu a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně, si těmito nároky též vzájemně konkurují, to pak rozhodujícím způsobem snižuje význam incidenčního řízení pro konkurzního věřitele ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., který se odvíjí od významu, který pro něj má z hlediska předmětu samotné konkurzní řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 589/2022).

21. Základní odškodnění je tak po zohlednění shora provedených procentních modifikací na místě navýšit o 0 % na výsledných 192 667 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci již poskytla jakožto finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení částku ve výši 102 750 Kč, soud přiznal žalobci rozdíl těchto částek, který činí 89 917 Kč a ve zbývající částce žalobu zamítl.

22. Úrok z prodlení je odůvodněn ustanoveními § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle ustanovení § 14 zákona. Žalobce nárok u žalované uplatnil dne 28. 4. 2023, žalovaná se tedy v prodlení ocitla od 29. 10. 2023. Úrok z prodlení pak soud přiznal z částky finančního zadostiučinění, kterou shledal, z důvodů uvedených výše, za přiměřenou, a to od 29. 10. 2023, jak požadoval žalobce.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

24. V souzeném případě byl žalobce zcela úspěšný, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014).

25. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 14 342 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze tří úkonů (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby a účast u jednání) uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 200 Kč ve výši 2 142 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), když advokát žalobce je plátcem této daně. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

26. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.