10 C 45/2020-185

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 35 228 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Konstatuje se, že v řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] došlo vydáním záznamu o sdělení podezření [anonymizována čtyři slova], [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] k porušení práva žalobce na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci 200 Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši 10% ročně od 25. 3. 2020 do zaplacení, a dále úroky z prodlení z částky 18 680,10 Kč ve výši 10% ročně od 25. 3. 2020 do 4. 6. 2020, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Zamítá se žaloba ve zbývajícím žalobním požadavku na zaplacení 35 028 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 25. 3. 2020 do zaplacení.

IV. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 31 346,65 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 22. 3. 2020 domáhá po žalované úhrady částek ve výši 23 308,10 Kč a 30 600 Kč se zákonnými úroky z prodlení. Žalobce uvádí, že proti němu bylo vedeno nezákonné trestní stíhání, které bylo zahájeno 17. 2. 2019, a skončilo postoupením věci k řešení jakožto přestupku dne 30. 5. 2019. Řízení bylo vedeno u [název soudu], pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce se v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí domáhá nákladů vynaložených na obhajobu, a to ve výši 23 308,10 Kč, sestávajících z 16 578 Kč, jakožto nákladů vynaložených na úkony právní služby obhájcem žalobce, a částky ve výši 6 730,10 Kč, tvořící cestovní výdaje zástupce k úkonům v rámci trestního řízení. Žalobce se dále domáhá finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí. Žalobce poukazuje obecně na judikaturu související s odškodňováním nemajetkové újmy a v kombinaci judikatury k odškodňování zadostiučinění újmy způsobené trestem odnětí svobody, resp. vazbou a k průtahům v řízení. Dospívá k částce 300 Kč za jeden den trestního stíhání, které násobí délkou trestního stíhání, a dospívá k částce finančního zadostiučinění ve výši 30 600 Kč. Žalobce v obecné rovině uvádí, že byl dotčen v profesním životě a soukromém životě, neboť pracuje jakožto pracovník štábu [anonymizováno 5 slov] a do doby zahájení trestního stíhání nebyl nikdy stíhán, ani kázeňsky trestán. Řízení ohrozilo jeho přístup k utajovaným informacím, neboť ohrozilo bezpečnostní prověrku, kterou má udělenu, a rovněž trpěl zvýšeným stresem a nepohodou v manželském soužití, a obavou o budoucnost, o hmotné zabezpečení sebe i své rodiny. Podáním ze dne 23. 6. 2020 pak žalobce uvádí, že dne 4. 6. 2020 obdržel od žalované částku 18 680,10 Kč a bere v tomto rozsahu podanou žalobu zpět s tím, že co do zbývajících nároků na úhradě obhajného a na finančním zadostiučinění za nemajetkovou újmu, trvá. Žalobce uvádí, že samotné konstatování porušení práva nelze považovat za dostačující, navíc uvádí, že k tomuto došlo až po podání žaloby, a že rovněž žalovaná, v rámci svého stanoviska i vyjádření, se žalobci fakticky nijak neomlouvá, neboť argumentací použitou v rámci stanoviska újmu způsobenou žalobci naopak ještě zintenzivňuje.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 5. 6. 2020. Uvádí, že žalovaná, v rámci stanoviska připustila existenci odpovědnostního titulu ve formě nezákonného rozhodnutí, a pokud jde o jednotlivé nároky, pak uvádí následující. Pokud jde o náhradu škody ve výši 23 308,10 Kč, pak žalovaná uvádí, že tomuto vyhověla co do nákladů na cestovné ve výši 6 730,10 Kč, když poukazuje na to, že tuto částku žalobce fakticky žádal a když v textu žaloby sice uvádí chybně součet 6 731,10 Kč, ale v rámci žalobního petitu již vychází z částky 6 730,10 Kč, a pokud jde o úhradu odměny za úkony právní služby, dospívá k závěru, že celkem bylo vynaloženo 6 a úkonu právní služby, a tyto odškodňuje částkou v součtu 11 950 Kč. Žalovaná k tomuto uvádí, že oproti vyúčtování žalobce, odškodnila návrh na doplnění dokazování z 11. 5. 2019 pouze jako úkon s poloviční odměnou, účast u hlavního líčení dne 30. 5. 2019 odškodnila žalovaná jakožto 2 úkony právní služby a 1 započítanou půlhodinu promeškaného času, a žádost o vrácení vydané věci z 10. 9. 2019 žalovaná neuznala jako úkon právní služby. Pokud jde o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, pak žalovaná konstatuje, že tento nárok je plně nedůvodným. Žalovaná poukázala na to, že žalobce z malicherného důvodu mířil na ostatní účastníky silničního provozu střelnou zbraní, kdy jako profesionální voják by měl být připraven na zvládání výrazně stresovějších situací, a z tohoto důvodu tak žalovaná uzavírá, že ačkoli bylo, v rámci stanoviska, konstatováno, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, má za to, že není na místě žádné zadostiučinění, tedy ani peněžité. Proto celou žádost o zadostiučinění v tomto nároku žalovaná zamítá.

3. Ze žádosti o náhradu škody z 24. 9. 2019, sepsané právním zástupcem žalobce, a adresované Ministerstvu spravedlnosti a z přípisu Ministerstva spravedlnosti z 25. 9. 2019, a dále ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze 4. 6. 2020, má soud za prokázané, že žalobce u žalované nárok předběžně uplatnil, a to dnem 24. 9. 2019, a že žalovaná žalobci dne 4. 6. 2020 uhradila částku 18 680,10 Kč, a to jakožto náhradu cestovného obhájce a nákladů obhajoby.

4. Usnesením ze dne 23. 7. 2020 soud řízení částečně, co do zaplacení částky 18 680,10 Kč zastavil, a soud tak konstatuje, že předmětem řízení zůstala částka 30 600 Kč na finančním zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí a částka 4 628 Kč, a úroky z prodlení z obou těchto částek, jakož i z uhrazené částky 18 680,10 Kč.

5. Ze spisu vedeného [název soudu], sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující. Žalobci bylo sděleno podezření z přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, záznamem o sdělení podezření [anonymizována čtyři slova] z [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Ve věci se konalo hlavní líčení dne 30. 5. 2019, které bylo zahájeno v 9.00 hod., trvalo do 11.30 hod., poté bylo fakticky přerušeno do 12.40 hod., kdy bylo pokračováno, a skončilo v 13.14 hod. Na tomto hlavním líčení bylo vyhlášeno usnesení, jehož písemné vyhotovení je založeno pod č. j. [číslo jednací], a tímto [název soudu] rozhodl tak, že podle § 222 odst. 2 trestního řádu se věc postupuje k projednání 1. zástupci náčelníka [anonymizována dvě slova] [ulice] ČR. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 30. 5. 2019. Žalobce byl stíhán pro spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, a trestní řízení tak trvalo 86 dnů, tj. necelé 3 měsíce.

6. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil následující. Hlavní zásah do osobnostní sféry žalobce, který byl vyvolán v souvislosti s trestním stíháním, byl zásah, spočívající v tom, že proti žalobci bylo v důsledku zahájeného trestního stíhání, poté, co tuto informaci postoupila [anonymizována tři slova] [stát. instituce], zahájeno řízení, týkající se dalšího trvání bezpečnostní prověrky žalobce, která mu byla udělena [stát. instituce]. V návaznosti na toto řízení vedené [anonymizováno] pak žalobce pociťoval zásahy, týkající se jak jeho dalšího profesního působení, když toto bezprostředně ohrožovalo jeho další působení v armádě minimálně na stávající pozici, tak i další zásahy, vyvolané obavou o další finanční fungování pro případ, že by nemohl vykonávat dosavadní povolání, a dále zásah ve sféře rodinné; vše vyvolané právě v důsledku těchto obav i ve vztahu k manželce, která je na něm finančně závislá. Z výpovědi žalobce rovněž soud zjistil, že kauza byla v obecné rovině medializována, když byla jednou předmětem televizního zpravodajství, z tohoto bylo však možné pouze zjistit, že se reportér vyjadřoval obecně o vojákovi, který se měl dopustit tohoto jednání, tedy osoba žalobce nebyla konkretizována - soud uvěřil žalobci, že interně (v rámci armády) byl ztotožněn a byl v této souvislosti kontaktován nadřízenými. Souhrnně tak soud uzavírá, že z výpovědi žalobce bylo možno učinit závěr, že tento se cítil dotčen na své cti, důstojnosti a dobrém jménu právě tím, že v souvislosti s předmětným incidentem s ním bylo vůbec trestní řízení zahájeno. Zbývající zásahy však žalobce připisoval obavám, které plynou z vyšetřování celého incidentu Národním bezpečnostním úřadem, na kterém závisí bezpečnostní prověrka žalobce a od ní se pak odvíjí další jeho profesní uplatnění, možnosti finančního zabezpečení jeho a jeho rodiny, jakož i otázky bydlení apod. Žalobce potvrzoval, že jeho nejbližší rodina o stíhání nevěděla.

7. Z výpovědi manželky žalobce [jméno] [příjmení] má soud za prokázané, že žalobce se obával výsledku trestního stíhání a jeho průběhu, zejména s ohledem na to, že je příslušníkem [ulice] [anonymizováno] a že tedy bylo ohroženo v případě odsouzení jeho další setrvání v armádě, a rovněž že projednávání incidentu v rámci trestního řízení ovlivňovalo bezpečnostní prověrku žalobce, kterou pro výkon svého zaměstnání nezbytně potřebuje. Z výpovědi svědkyně dále bylo možné zjistit další obecné zásahy vyvolané trestním stíháním, jako psychické obavy, stres, podrážděnost, nebo nespavost. Z výpovědi svědkyně však bylo možno zjistit jediný konkrétní projev, který měl souvislost s trestním stíháním, když žalobce v době trestního stíhání nemohl sledovat kriminální filmy. Z výpovědi svědkyně dále soud zjistil, že žalobce o svém trestním stíhání neinformoval své bližší okolí, ani rodinu, tedy bylo možno učinit závěr, že trestní stíhání nebylo v okolí žalobce známým, a to včetně rodiny žalobce. Svědkyně v obecné rovině potvrdila zhoršení manželského soužití, projevující se častějšími konflikty, nicméně tyto blíže nekonkretizovala, a nelze tak učinit závěr o tom, že by trestní stíhání zásadněji zasáhlo do rodinného fungování. Z výpovědi svědkyně dále soud zjistil, že ohledně trestního stíhání vyšel jeden článek, který však nespecifikoval osobu žalobce, tedy nebylo možno tento se žalobcem ztotožnit, a do osobní sféry žalobce tak tento zasáhnout nemohl. Zbývající zásahy popisované svědkyní se týkaly toho, že žalobce se cítil dotčen na své cti a dobré pověsti proto, že je trestně stíhán. Soud tak uzavírá, že relevantní závěry z výpovědi této svědkyně jsou ty, že žalobce se obával výsledku trestního stíhání, zejména pokud jde o jeho možnost dalšího setrvání v armádě, s ohledem na ohrožení bezpečnostní prověrky, nicméně konkrétní zásahy, nad míru obvyklou u osob, které jsou trestně stíhány, výpovědí svědkyně prokázány nebyly. Svědkyně naopak vyvrátila dopady do sociální sféry a sféry širší rodiny, když žalobce o tomto s okolím nekomunikoval a trestní stíhání s nimi nesdílel. Rovněž v oblasti rodinné nebyly prokázány zásahy vyvolané trestním stíháním.

8. Z úředního záznamu z výslechu žalobce ze 17. 2. 2019 učiněného [stát. instituce] a z protokolu o pohovoru žalobce před [anonymizováno] ze dne 30.1.2020 má soud za zjištěný následující průběh předmětného incidentu z neděle 17. 2. 2019 na úseku dálnice D1, mezi Rousínovem a Holubicemi. Žalobce jel v období 12.00 hod. až 12.30 hod. ve vozidle [anonymizována dvě slova], společně s ním jela manželka, žalobce jel v levém jízdním pruhu, kdy do tohoto pruhu se před něj zařadilo vozidlo a toto jej donutilo výrazně zpomalit. Žalobce proto použil výstražné zvukové zařízení, a poté se druhé vozidlo zařadilo zpět do pravého pruhu. Žalobce druhé vozidlo předjel, zařadil se také do pravého pruhu, stáhl okénko a ukázal mu neslušné gesto (vztyčený prostředníček). Řidič druhého vozidlo na toto reagoval tím, že najel do levého pruhu, dojel na jeho úroveň žalobce a začal na vozidlo žalobce najíždět, tedy vytlačovat jej vpravo. Žalobce toto vyhodnotil jako ohrožení své osoby a své rodiny a na vozidlo ukázal legálně drženou zbraň. Soud nemohl učinit přesný závěr, kam žalobce přesně mířil, žalobce tvrdí, že na„ A“ sloupek svého vozidla (vlevo nahoru); poškozený že mířil na něj. V daném momentě byla zbraň nabitá ostrými náboji, ale nepřipravená ke střelbě, tj. zásobník s náboji byl v těle zbraně, avšak náboj v nábojové komoře nebyl. Poté, co žalobce ukázal zbraň, řidič druhého vozidla se zařadil do levého jízdního pruhu, dokončil předjetí a pokračoval v jízdě; další konflikt nenastal.

9. Z osvědčení vydaného [stát. instituce] žalobci dne 13. 12. 2017 a z osvědčení, vydaného [stát. instituce] dne 3. 5. 2018 soud zjistil, že žalobce má uděleny bezpečnostní prověrky pro území České republiky a pro své působení v rámci NATO. Z oznámení o zahájení řízení podle § 101 zákona č. 412/2005 Sb. soud zjistil, že dne 12. 7. 2019 bylo [stát. instituce] zahájeno ve vztahu k žalobci řízení o zrušení platnosti osvědčení pro stupeň utajení tajné, neboť se vyskytla pochybnost, že žalobce, jako držitel této listiny, nadále nesplňuje podmínky pro její vydání. Z přípisu [anonymizována čtyři slova] adresovaného [anonymizováno] ze dne 6. 3. 2019 soud zjistil, že [anonymizováno] policie informovala [anonymizováno] o probíhajícím trestním řízení, a dále z protokolu o pohovoru žalobce před [stát. instituce] z 30. 1. 2020 soud zjistil, že žalobce byl v souvislosti s předmětným incidentem tímto úřadem vyšetřován. Z tohoto protokolu se podává, že pokud jde o vztah k tomuto řízení, pak ze strany [anonymizováno] bylo šetřeno zejm., jak proběhl předmětný incident, že se úřad snažil zjistit, zda u žalobce existuje riziko opakování takovéhoto chování a že předmětem šetření je zejména skutek jako takový, nikoliv to, že je žalobce trestně stíhán. Z přípisu [anonymizována tři slova] policie z 31. 5. 2019 má pak soud za potvrzené, že [anonymizováno] policie informovala [stát. instituce] o probíhajícím trestním řízení s tím, že zasílala průběžné listiny z tohoto řízení. Z žádosti žalobce z 13. 6. 2017 a 9. 4. 2018 se pak podává, že bezpečnostní prověrky pro ČR i NATO byly vydány žalobci na jeho žádost.

10. Z účastnické výpovědi žalobce a z výnosu [anonymizována tři slova] z 24. 7. 2018 má soud za prokázané, že žalobce je vyslán v rámci [anonymizována dvě slova] na zahraniční pracoviště v [příjmení] v [země] od 1. 10. 2018.

11. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Toto se týká zejm. průběhu trestního řízení a úkonů v něm učiněných. Pokud jde o řízení před [stát. instituce], pak soud zjistil, že podkladem pro zahájení tohoto řízení bylo skutečně poskytnutí informace o probíhajícím trestním řízení ze strany [anonymizováno] policie [ulice] ČR tomuto bezpečnostnímu úřadu. Z listin, týkajících se průběhu tohoto řízení, i z účastnického výslechu žalobce však soud učinil závěr, že [stát. instituce] vede předmětné šetření právě ve vztahu k samotnému incidentu, k němuž skutečně došlo a jehož průběh soud zjistil způsobem, uvedeným výše, a který žalobce nesporoval. Soud v tomto ohledu zjistil, že dne 17. 2. 2019 došlo k incidentu na dálnici D1, který lze ve stručnosti shrnout tak, že před žalobce se nevhodnou jízdou zařadilo jiné vozidlo, žalobce na toto reagoval zatroubením, a poté co toto vozidlo předjel, pak ještě gestikulací (vztyčený prostředníček). Druhé z vozidel pak na toto reagovalo nebezpečným manévrem ve vztahu k vozidlu žalobce, na což pak žalobce reagoval tím, že řidiči tohoto druhého vozidla ukázal nabitou zbraň, čímž byl incident fakticky ukončen. V kombinaci s tímto zjištěným průběhem předmětného konfliktu pak má soud za prokázané, že předmětem šetření před [anonymizováno] je zejména skutečnost, zda žalobce je nadále osobou důvěryhodnou, s ohledem na průběh tohoto incidentu z kterého se podává, že stál u jeho zrodu, neboť troubil na vozidlo, které ho z jeho pohledu ohrožovalo, na toto gestikuloval vztyčeným prostředníčkem a následně incident ukončil tím, že řidiči druhého vozidla ukázal legálně drženou zbraň. Soud tak neučinil závěr, že by šetření [stát. instituce] bylo výsledkem trestního stíhání, pouze se jeho prostřednictvím [stát. instituce] o tomto incidentu dozvěděl, což ale nemůže vést k závěru, že veškeré následky a obavy, které řízení u [anonymizováno] u žalobce vyvolává, jsou vyvolány právě trestním stíháním, když pravou příčinou je předmětný incident a způsob chování a jeho řešení ze strany žalobce. Soud tak mohl uzavřít, že na straně žalobce byly trestním stíháním působeny pouze zásahy, pokud se týká jeho lidské důstojnosti, cti a dobré pověsti, které byly pošramoceny obecně tím, že byl vůbec stíhán, přičemž nebylo prokázáno, že by se jednalo o trestný čin. Zbývající zásahy v osobnostní sféře vyvolané obavami o profesní život, finanční zabezpečení žalobce a jeho rodiny, a dále i ve sféře psychické nepohody projevující se nespavostí, zvýšenými obavami apod. pak je nutno přičítat primárně v řízení před [anonymizováno], jehož pravou příčinou však je samotný incident a způsob jeho průběhu, nikoliv trestní řízení.

12. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující – z téhož důvodu soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel. Toto se týká zejména listin, založených stranami, které duplicitně dokládají průběh trestního řízení, který soud zjistil z trestního spisu samotného. Dále dokladů za platby ohledně poskytnutých právních služeb, když pokud jde o náklady obhajného, byl předmět řízení vymezen vyjádřením žalovaného, tedy nebylo sporným, že se sporné úkony staly, ale sporným bylo pouze právní hodnocení toho, zda se na ně vztahuje odškodňovací zákon či nikoliv, a pokud, pak v jaké výši. Soud dále zamítl návrh na provedení důkazu vyžádáním reportáže soudem od [právnická osoba], neboť soud neměl pochyby o tom, že byla odvysílána reportáž o předmětném incidentu, ve které však žalobce nebyl zmiňován a žalobce přitom netvrdil další pro řízení relevantní skutečnosti, pro které by bylo třeba tento důkaz provést, zejména netvrdil, že by se v rámci této reportáže orgány činné v trestním řízení ve vztahu k jeho osobě konkrétně nějak negativně vyjadřovaly, když uváděl, že veškerá negativní vyjádření byla učiněna ze strany reportéra (navíc neadresně).

13. Soud posoudil věc po právní stránce podle výše uvedených ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 3 téhož ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

15. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

16. Záznam o sdělení podezření ze spáchání trestného činu je nutno považovat pro svou povahu nikoli za nesprávný úřední postup, ale za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu obecně srov. např. závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením (viz výše). Je tak naplněn předpoklad odpovědnostního titulu žalované z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je záznam o sdělení podezření [anonymizována tři slova] policie, [číslo jednací] ze dne 5.3.2019, a to pro podezření ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353/1, 2 c) t.z., neboť tento byl v posledku odklizen usnesením [název soudu] ze dne 30.5.2019, č.j. [číslo jednací], kterým byla s právní mocí ke dni 30.5.2019 podle § 222 odst. 2 trestního řádu trestní věc žalobce, v pozici obžalovaného, postoupena k projednání věci 1. zástupci náčelníka [anonymizována dvě slova] [ulice] [anonymizováno]. Navazující přestupkové řízení není v takovém případě pokračováním trestního stíhání a výsledek přestupkového řízení je z hlediska splnění podmínek odpovědnosti státu za újmu způsobenou uvedeným trestním stíháním nerozhodný, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015. Je tak splněna podmínka existence odpovědnostního titulu.

17. Žalobce se žalobou domáhá náhrady škody ve formě nákladů vynaložených na obhajobu, a to ve výši 16 578 Kč, jakožto odměny za úkony právní služby a částky 6 730,10 Kč, jakožto cestovného vynaloženého právním zástupcem žalobce v souvislosti s trestním řízením.

18. Žalovaná dne 4. 6. 2020 uhradila žalobci částku 18 680 Kč, sestávající z částky 6 730,10 Kč, jakožto náhrady cestovného, a ve zbytku z částky 11 950 Kč, jakožto nákladů vynaložených na odměnu za vynaložené úkony právní služby.

19. Pokud jde o škodu požadovanou žalobcem z titulu náhrady škody ve formě cestovních výdajů jeho právního zástupce, žalovaná tak plnila žalobci částku 6 730,10 Kč, kterou žalobce požadoval (na straně 4 žaloby je uveden chybný součet 6 731,10 Kč, nicméně z přesného vyčíslení tohoto nároku, jakožto součtu dvou částek, každé ve výši 3 365,05 Kč, jakož i z dalších žalobních tvrzení se podává, že žalobce se domáhá skutečně částky 6 730,10 Kč, a částka 6 731,10 Kč je chybou v počtech). Tomuto odpovídá i formulace souhrnu částky požadované na obhajném a cestovném, když částka 23 308,10 Kč je součtem 16 578 Kč a právě 6 730,10 Kč. Tvrzená škoda ve formě cestovného právního zástupce tak byla uspokojena ze strany žalovaného dobrovolně po podání žaloby.

20. Pokud jde o náhradu škody, tvořenou náklady na odměnu za úkony právní služby, tak žalobce požadované úkony právní služby specifikuje v tabulce na straně 3 žaloby a žalovaná takto specifikované úkony právní služby odškodnila, s výjimkou těchto účtovaných odměn za úkony právní služby: -) návrh na doplnění dokazování z 11. 5. 2019, neuznala žalovaná jakožto celý úkon právní služby, ale jakožto úkon s poloviční odměnou; -) účast u hlavního líčení konaného dne 30. 5. 2019, odškodnila žalovaná jakožto 2 úkony právní služby, a jednu započatou půlhodinu promeškaného času, namísto žalobcem požadovaných 3 úkonů právní služby; -) žádost o vrácení vydané věci z 10. 9. 2019 nebyla vůbec uznána jako úkon právní služby. Tyto 3 položky tak tedy zůstaly předmětem řízení, ve zbytku byl nárok na náhradu úkonů právní služby žalovanou, po podání žaloby, dobrovolně odškodněn.

21. Náklady vynaložené na obhajobu v trestním řízení jsou náklady, které byly vynaloženy na zrušení nezákonného rozhodnutí (§ 31 odst. 1 OdpŠk). Zahrnují však pouze účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, přičemž výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, kterým je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále i jen„ AT“ (§ 31 odst. 3 OdpŠk).

22. Vzhledem ke skutečnosti, že posuzované trestní stíhání bylo vůči žalobci zahájeno za účinnosti o.z., soud se s odkazem na § 26 OdpŠk a § 2952 o.z. nezabýval jakožto podmínkou vzniku tohoto nároku tím, zda skutečně došlo k úhradě odměny, resp. nákladů žalobcem jeho právnímu zástupci, když postačuje samotný vznik dluhu, přičemž toto má soud za prokázané z toho, že došlo ve vztahu k žalobci (jakožto dlužníkovi) k realizaci úkonů právní služby jeho právním zástupcem (věřitelem).

23. Předmětem žaloby tak zůstal nárok na náhradu škody, která sestává dle tvrzení žalobce z těchto neodškodněných (či nikoli zcela odškodněných) úkonů právní služby, přičemž soud připojuje i závěr ohledně každého z dílčích nároků: Datum + úkon právní služby; Závěr soudu; Poznámka 11.5.2019 - návrh na doplnění dokazování; úkon se netýká věci samé ve smyslu § 11/1 d) AT, týká se pouze dokazování (srov. usnesení VSPH sp. zn. 2 To 28/2004 nebo VSPH sp. zn. 8 To 59/99); nejedná se o odškodňovaný úkon právní služby; soud nepřiznal zbývající požadovanou odměny 30.5.2019 - účast na jednání soudu (toto probíhalo od 9.00 11.30 hod.; pokračovalo 12.40 13.14 hod.); 2 x úkon dle § 11/1 g) AT (150min.+ 34min=184min; tj. cca 3,07 hod.) 3 x nárok na náhradu promeškaného času dle § 14/1,3 AT (70 min); přestávka trvající maximálně 30 minut se započítává jako úkon (tedy včítá se do úkonu; je-li přerušení mezi dvěma úkony delší než 30 minut, nezapočítává se přerušená doba do úkonu, ale jde o promeškaný čas, který se účtuje podle § 14 částkou 100 Kč za každou započatou půlhodinu (srov. usnesení VSPH sp. zn. 8 To 143/01); žalovaná přiznala 2x odměnu za úkon a 1x náhradu za promeškaný čas; důvodným je tedy navíc požadavek na 2 x náhradu za promeškaný čas (á 100 Kč) 10.9.2019 – žádost o vrácení vydané věci; nejde o úkon směřující k odstranění nezákonného rozhodnutí (toto bylo již v dané době pravomocně odstraněno); soud nepřiznal 24. Soud tak dospěl k závěru, že žalobci přísluší nad rámec žalovanou přiznaného plnění nárok na dvě náhrady za promeškaný čas ve smyslu § 14 odst. 1, 3 AT, tedy na částku 200 Kč. Zbývající požadavek z tohoto nároku žalobce činil 4 628 Kč, soud přiznal žalobci 200 Kč a ve zbytku (4 428 Kč) žalobu zamítl. Právní zástupce žalobce není plátce DPH.

25. Žalobce žalobou dále požaduje finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve výši 30 600 Kč.

26. Pokud jde o tento nárok, pak soud předně uvádí, že žalovaná učinila nesporným pouze existenci odpovědnostního titulu, nicméně na nemajetkové újmě za vydání nezákonného rozhodnutí odmítla žalobce jakkoliv odškodnit, tedy i konstatováním, či omluvou, neboť má za to, že skutek, který byl předmětem trestního řízení, spočívající ve vyhrožování nabitou palnou zbraní za jízdy na dálnici, je v rozporu s dobrými mravy a žalobci by se nemělo dostat odškodnění žádného.

27. Jak uvedeno výše, v posuzovaném případě nebyl žalobce odsouzen a věc byla postoupena k řešení v přestupkovém řízení, čímž je dána odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 OdpŠk.

28. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

29. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Soud se tak zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí, resp. omluva nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

30. Žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle ustanovení § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Jedná se o trestný čin, který nezpůsobuje zvýšenou míru společenského odsouzení, jako je tomu například u trestných činů sexuálních, dokonaných násilných činů apod.

31. Trestní stíhání žalobce trvalo od 17. 2. 2019 do 30. 5. 2019, tedy 86 dnů, tj. necelé 3 měsíce.

32. Pokud jde o zásahy v osobnostní sféře žalobce, pak soud tyto shledal obecně pouze ve sféře osobní cti, důstojnosti a dobré pověsti. K tomuto soud odkazuje na závěry, učiněné v rámci závěru o skutkovém stavu, kde soud dovodil, že zbývající zásahy v osobnostní sféře žalobce jsou primárně vyvolány tím, že se skutečně odehrál incident, v rámci kterého žalobce vystupoval tak, že zvukovým znamením upozornil řidiče jiného vozidla na nevhodnou jízdu, poté urážlivě gestikuloval, a když na to druhý řidič reagoval nebezpečnou jízdou ohrožující žalobce a jeho ženu, žalobce situaci řešil ukázáním nabité zbraně. Soud má přitom za prokázané, že pro řízení o odnětí prověrky vedené [stát. instituce] je relevantní právě to, že se tento incident vůbec odehrál a jak k němu došlo a nelze tento primárně přičítat k tíži trestního stíhání ani v tom směru, že nebýt trestního stíhání, tak by se tento vůbec nemusel k [stát. instituce] dostat. Zde lze přisvědčit závěru strany žalované, že pokud by problémem pro [stát. instituce] byla skutečně pouze sama skutečnost, že žalobce byl trestně stíhán, pak by aktuálně řízení již být vedeno nemohlo, neboť by muselo stačit to, že k 30. 5. 2019, tedy po necelých třech měsících po zahájení trestního řízení, byl žalobce trestního stíhání pravomocně zbaven tím, že věc byla postoupena do přestupkového řízení.

33. Jako další, čtvrté kritérium, je soud povinen vyhodnotit okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V tomto směru je třeba zohlednit právě samu skutečnost, že předmětem trestního řízení nebylo vyřešení to, zda se skutek stal, či nikoliv, když toto bylo nesporným a předmětný incident soud popisuje výše. Zásadní okolností, kterou je třeba při zhodnocení vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce zohlednit je tedy i to, že ze strany žalobce došlo k jednání, které důvodně mohlo vyvolat obavu v řidiči druhého vozidla, který se účastnil předmětného incidentu, když tento se mohl skutečně cítit ohrožen poté, co žalobce držel v ruce zbraň.

34. Pokud jde o vyhodnocení všech těchto kritérií v souhrnu, pak soud jednoznačně dospívá k závěru, že žalobce byl stíhán pro trestnou činnost, která nezpůsobuje zvýšenou míru společenského odsouzení. Jeho trestní řízení trvalo poměrně krátkou dobu 3 měsíců a byly prokázány zásahy v osobnostní sféře pouze v obecné rovině, když další konkrétní zásahy je nutno přičítat jiným skutečnostem (incidentu samotnému). V této situaci je třeba zohlednit i další okolnosti, které vedly ke vzniku nemajetkové újmy, konkrétně to, že předmětný incident s nabitou palnou zbraní se skutečně stal a žalobce se podílel na jeho vzniku. Soud tak uzavírá, že trestní stíhání je třeba odškodnit formou konstatování porušení práva ohledně těch osobnostních sfér žalobce, u nichž byl zásah prokázán tj. porušení práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti žalobce, neboť pouze tyto byly skutečně zahájením trestního stíhání porušeny tím, že byl žalobce stíhán za situace, když jeho jednání nedosáhlo intenzity trestného činu. Na druhou stranu však povaha trestné činnosti, sama délka řízení a další okolnosti spočívající v průběhu předmětného incidentu nedovolují učinit závěr o tom, že by se žalobci mělo dostat zadostiučinění finančního, neboť toto by bylo v rozporu s obecně vnímanou představou spravedlnosti zejména za situace, kdy konfliktní situace byla skutečně vyvolána i jednáním žalobce a tato jím byla řešena způsobem, který je objektivně vnímán jakožto velmi nebezpečný (hrozba nabitou zbraní).

35. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“.

36. Soud pak, pokud jde o otázku přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění formou konstatování porušení práva, vyšel pro porovnání z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 15 C 206/2016 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 91 Co 190/2017. V tomto případě trvalo trestní stíhání tamního poškozeného jeden rok, bylo vedeno pro trestný čin nebezpečného vyhrožování a pronásledování podle § 354 odst. 1, písm. c) a d) trestního zákoníku, nakonec překvalifikovaného na vydírání; u tamního poškozeného byly shledány zásahy spočívající v tom, že byl propuštěn ze zaměstnání a obtížně hledal novou práci a trestní stíhání fakticky zasáhlo jeho vztah s partnerkou, která očekávala narození potomka v době trestního stíhání, a negativně se projevilo rovněž na vztazích s jeho rodiči. I tamní poškozený měl problémy spočívající v obavách z výsledku trestního stíhání a i u tamního poškozeného byla věc postoupena do přestupkového řízení. I v tamním případě se šetřený skutek skutečně stal, avšak nešlo o trestný čin. U tamního poškozeného pak oba soudy uzavřely, že dostačující formou zadostiučinění je konstatování porušení práva. Vzhledem k tomu, že v tomto porovnávaném případě došlo k zásahům do osobnostní sféry, které lze u tamního poškozeného shledávat jakožto závažnější a navíc u něj nejsou dány okolnosti, spočívající v konfliktním jednání, jako u zdejšího žalobce, pak soud uzavírá, že konstatování porušení práva ve vztahu k žalobci je odškodněním dostačujícím.

37. Úrok z prodlení je odůvodněn § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jen „o. z.“), § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk. Žalobce svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy uplatnil u žalované způsobem a v datech uvedených výše (§ 605 odst. 2 o. z.). Soud proto žalobci přiznal úrok z prodlení z částek, které shledal důvodnými.

38. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. V souzeném případě byl předmět řízení v tarifní hodnotě 73 308,10 Kč (50 000 Kč za nemajetkovou újmu /usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 a 23 308,10 Kč za majetkovou škodu). Žalobce byl z pohledu nákladů řízení tarifně úspěšný co do částky 68 880,10 Kč - 50 000 Kč (za nemajetkovou újmu; výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne po podání žaloby a uplynutí lhůty pro předběžné projednání nároku satisfakce částečné nebo i omluvou či konstatováním porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši /srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013), a 18 680,10 Kč a 200 Kč (tj. v části přiznané škody a dobrovolného plnění po podání žaloby, pro které bral důvodně podanou žalobu zpět), neúspěšný byl co do zbytku nároku na náhradu škody. Převážně tak byl úspěšný žalobce co do rozsahu 87,92%.

40. Žalobci vznikly náklady řízení, které sestávají z: -) zaplaceného soudního poplatku ve výši 4.000 Kč; -) odměny za 6x účelně vynaložené úkony právní služby po 4 060 Kč bez DPH (převzetí a příprava zastoupení; žaloba; podání ze dne 23.6.2020 a 18.11.2020; 2x účast na soudním jednání), dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a), tj. celkem 29 475,60 Kč s DPH; -) paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za 6 úkonů právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč, tj. celkem 2 178 Kč s DPH. Tedy celkem 35 653,60 Kč, z čehož 87,92% činí přiznaných 31 346,65 Kč.