10 C 62/2022-122

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Evou Harmachovou jako samosoudkyní v právní věci žalobců: a) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobkyně] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] oba zastoupeni advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovité věci a vzájemný návrh žalovaného takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že [celé jméno žalobkyně], [rodné číslo], trvale bytem: [adresa], [PSČ] [obec], je spoluvlastníkem s id. spoluvlastnickým podílem vůči celku pozemku parc. [číslo] o výměře 271 m2, silnice, ostatní plocha, nacházející se v k.ú. [část obce], [územní celek], se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že [celé jméno žalobce], [rodné číslo], trvale bytem: [adresa], [PSČ] [obec a číslo], je spoluvlastníkem s id. spoluvlastnickým podílem vůči celku pozemku parc. [číslo] o výměře 271 m2, silnice, ostatní plocha, nacházející se v k.ú. [část obce], [územní celek], se zamítá.

III. Určuje se, že je žalovaný výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] o výměře 271 m2, silnice, v k.ú. [část obce], [územní celek].

IV. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalovaného částku [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou podanou k soudu dne [datum] domáhají určení vlastnictví k nemovitosti - pozemku parc. [číslo] o výměře 271 m2, silnice, ostatní plocha, nacházející se v k.ú. [část obce], [územní celek], každý v rozsahu id. . Uvedli, že jsou v současné době zapsáni spolu se žalovaným jako duplicitní vlastníci předmětného pozemku, mají však za to, že žalovaný nikdy vlastnické právo k němu nenabyl. Z knihovní vložky [číslo] pro k.ú. [část obce] žalobci zjistili, že vlastníky pozemků na této vložce zapsaných, mimo jiné pozemků [anonymizována tři slova], jejichž části se později staly součásti pozemku parc.č. [rok] v k.ú. [část obce], byli manželé [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], prarodiče žalobců. Na základě rozhodnutí Státního notářství [okres] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka] nabyla veškeré dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení] jeho pozůstalá dcera [jméno] [příjmení]. Na základě rozhodnutí Státního notářství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka] nabyla [jméno] [příjmení] i dědictví po [jméno] [příjmení] a stala se výlučným vlastníkem pozemků PK [anonymizována dvě slova], v rozhodnutí je uvedeno, že pozemky jsou v užívání socialistické organizace. Části parcel [anonymizována čtyři slova] se následně staly součástí pozemku parc. [číslo] (v katastru jako PKV [číslo]), ze kterého byl při opravě dat neměřičským záznamem [číslo] [rok] oddělen předmětný pozemek. [příjmení] [jméno] [příjmení] byla o tomto informována dopisem katastrálního úřadu ze dne [datum]. Žalobci nabyli předmětný pozemek do svého vlastnictví na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Z rešerše, kterou si žalobci nechali zpracovat, plyne, že neexistuje žádná kupní ani hospodářská smlouva uzavřená mezi právními předchůdci žalobců a socialistickým státem či organizací, na základě které by vlastnické právo k předmětnému pozemku přešlo na socialistickou organizaci či stát či že ty tito k pozemku získali užívací právo. Socialistický stát tedy zřejmě předmětný pozemek zabral k hospodaření, aniž by bral ohled na vlastnické právo právních předchůdců žalobců.

2. Žalobci se proto domáhají určení svého vlastnického práva k předmětnému pozemku.

3. Žalovaný v následném vyjádření nárok žalobkyně zcela neuznal. S ohledem na argumentaci žalobců, že si socialistický stát předmětný pozemek a další jednoduše zabral k hospodaření, aniž by bral ohled na vlastnické právo právních předchůdců žalobců, uvedl, že v minulosti u předmětného pozemku došlo patrně k tzv. vynětí faktického užívání předmětného pozemku ze sféry fyzických osob, čili k odnětí věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. či § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Žalobcům i jejich právním předchůdcům musel být znám faktický stav pozemku, tj. jeho zastavěnost komunikací, i to, že s ním hospodařila socialistická organizace. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci, se tedy měli domáhat nápravy podle těchto restitučních zákonů. Pokud této možnosti nevyužili, nemohou se vlastnického práva domáhat žalobou v občanskoprávním řízení. Žalovaný od roku [rok] (účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) se sporným pozemkem nakládá a zajišťuje jeho údržbu, v katastru nemovitostí byl jako vlastník pozemku zapsán na základě citovaného zákona, přičemž se v době jeho účinnosti jevilo, že jsou veškeré podmínky pro přechod vlastnického práva na žalovaného ze státu splněny. Před rokem 1991 byl pozemek evidován ve vlastnictví čs. státu (dříve jako PK [číslo] – okresní silnice). Žalovaný je proto přesvědčen, že předmětný pozemek vydržel, neboť s ním nakládal, choval se jako jeho výlučný vlastník, a to v dobré víře až do vyznačení duplicity v roce [rok].

4. Z uvedených důvodů navrhl žalovaný zamítnutí žaloby a určení, že je vlastníkem předmětného pozemku.

5. Soud provedl dokazování listinami, které navrhli a předložili účastníci (ust. § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen jako „o.s.ř.“, ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ust. § 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

6. V řízení byl prokázán tento skutkový stav:

7. Žalobci a žalovaný jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako duplicitní vlastníci předmětného pozemku (prokázáno výpisem z katastru nemovitostí ze dne [datum] pro k.ú. [část obce], [list vlastnictví]).

8. Předmětný pozemek vznikl obnovením původních částí PK parcel [anonymizována tři slova] v k.ú. [část obce], duplicitní zápis byl učiněn, neboť katastrálnímu úřadu byly postupně předloženy různé právní listiny, z nichž každá svědčí ve prospěch jiného vlastníka k této nemovitosti, a to rozhodnutí o dědictví [spisová značka] pro PK [anonymizována tři slova] a vznik práva ze zákona [číslo] [rok] pro parcelu [číslo], duplicitní zápis bude odstraněn na základě pravomocného rozhodnutí soudu (prokázáno vyrozuměním o duplicitním zápisu vlastnictví ze dne [datum]).

9. Komunikace se na předmětném pozemku nachází již nejméně od [anonymizováno] let minulého století (prokázáno historickou mapou, dle sdělení žalobců k roku [rok]).

10. Předmětný pozemek byl vyčleněn z pozemku parc. [číslo] na základě geometrického plánu [číslo] [rok] (prokázáno geometrickým plánem).

11. Vlastníky pozemků PK [anonymizována tři slova] byli [jméno] a [jméno] [příjmení] na základě trhové smlouvy ze dne [číslo], [číslo], poté [jméno] a [jméno] [příjmení], posléze [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], rozená [příjmení] (prokázáno knihovní vložkou [číslo] pro k.ú. [část obce]), následně vlastnické právo přešlo na [jméno] [příjmení], s tím, že pozemky jsou v užívání socialistické organizace ve [část obce] (prokázáno rozhodnutím Státního notářství [okres] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka] a rozhodnutím Státního notářství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka]), a na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] na žalobce (prokázáno citovaným usnesením).

12. Pozemek parc.č. [rok] v k.ú. [část obce] (dříve [číslo], původně [číslo] a [anonymizováno] v k.ú. [část obce] a dříve [příjmení]) byl historicky ve vlastnictví československého státu, nejméně od [anonymizováno] let 20. století, na žalovaného vlastnictví k němu přešlo na základě zákona č. 172/1991 Sb. podle § 5 (prokázáno listem vlastnictví [číslo] pro k.ú. [část obce], listem vlastnictví [číslo] pro [územní celek], seznamem nemovitostí pro k.ú. [část obce], [část obce] [číslo], výpisem z katastru nemovitostí pro k.ú. [část obce], [list vlastnictví], rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne [datum] včetně seznamu nemovitostí, návrhem na zápis do katastru nemovitostí ze dne [datum]).

13. Správa pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce] byla ke dni [datum] převedena na [ulice] podniky hl.m. [obec], [ulice] správa komunikací k. ú. o. (prokázáno hospodářskou smlouvou ze dne [datum]), [anonymizováno] [obec] nadále údržbu předmětného pozemku včetně sečí zajišťuje (prokázáno potvrzením o seči ze dne [datum], zápisem změn do evidence nemovitostí ze dne [datum]).

14. Veškeré provedené důkazy je třeba odpovídajícím způsobem zhodnotit. Z ostatních předložených důkazů nezjistil soud žádné informace relevantní pro toto řízení.

15. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle ust. § 132 o.s.ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, důvodný je naopak vzájemný návrh žalovaného.

16. Při posuzování merita věci soud postupoval podle ust. § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen jako „občanský zákoník“), a to v souladu s ust. § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a dále podle ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věci z majetku České republiky, ve znění účinném do 28.11.1991.

17. Podle ust. § 134 odst. 1 občanského zákoníku oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

18. Podle ust. § 129 odst. 1 občanského zákoníku držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

19. Podle ust. § 130 odst. 1 občanského zákoníku je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

20. Podle ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. na žádost obce může okresní úřad a v hlavním městě [obec] ministerstvo financí České republiky rozhodnout, že do vlastnictví obce přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím, jestliže na okresní úřady, obce a v hlavním městě [obec] též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 2 nebo § 3.

21. Obě strany sporu se v řízení domáhaly určení, že jsou vlastníky předmětného pozemku. V řízení nebylo sporné, že předmětný pozemek byl již nejméně od [anonymizováno] let minulého století součástí komunikace – silnice (pozemku parc.č. [rok] v k.ú. [část obce] (dříve [číslo], původně [číslo] a [anonymizováno] v k.ú. [část obce] a dříve [příjmení]), historicky byl ve vlastnictví československého státu, na žalovanou přešel na základě zákona č. 172/1991 Sb. Současně byl tento pozemek součástí pozemků PK [anonymizována tři slova], historicky ve vlastnictví rodiny žalobců, kteří je následně zdědili. V roce [rok] bylo zjištěno duplicitní vlastnictví pozemku a byl vyčleněn z pozemku parc.č. [rok], tedy z pozemku žalovaného.

22. Žalovaný v prvé řadě namítal, že se žalobci svého nároku měli domáhat dle restitučních předpisů, které nelze obcházet touto civilní žalobou.

23. Dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3.2022, sp.zn. 28 Cdo 632/2022 jednou z restitučních skutkových podstat podle zákona o půdě je i převzetí nemovitosti bez právního důvodu (§ 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě), ve vztahu k níž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, ze starší judikatury přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Rovněž vyložil, že přechodem se zde nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v rozhodném období nebylo lze nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001). Převzetím nemovitosti státem bez právního důvodu se tedy rozumí převzetí její držby, a to i držby neoprávněné (blíže srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/ 2008, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1370/2020).

24. Zákon č. 87/ 1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, stanoví v § 6 odst. 2 povinnost vydat věc oprávněným osobám i v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Od jiných restitučních skutkových podstat se tato liší potud, že postihuje případy, kdy se stát (jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), se kterým dobový právní řád spojoval přechod vlastnického práva. Převzetím bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 citovaného zákona) ovšem stát nenabyl vlastnické právo k věci (nemovitosti), neboť vlastnického práva nelze (a ani v rozhodném období nebylo lze) nabýt pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); vlastníku nemovitosti však byla odňata možnost nemovitost držet, užívat ji a požívat její plody a užitky (srov. rozsudek NS ČR ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, uveřejněný pod poř. č. 69 v časopise Soudní judikatura, 1999, č. 7, rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).

25. Nejvyšší soud posoudil způsob, jímž došlo k vynětí pozemků ze sféry faktického užívání fyzických osob, jako odnětí věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. či § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. (tedy restitučních zákonů). Bylo proto na dosud zapsaných vlastnících (jejich právních nástupcích), aby se domáhali nápravy – nejspíše cestou finanční náhrady – podle citovaných restitučních zákonů vůči příslušnému státnímu orgánu. Pokud tuto možnost nevyužili, nemohou již nyní„ dohánět“ absenci restitučního postupu skrze obecné občanskoprávní předpisy. Vzhledem k tomu, že pozemky byly právní předchůdkyni prvního žalovaného odňaty, následně byly zastavěny, přicházelo v úvahu řešení takto vzniklé situace cestou restitučních předpisů (nabytí nemovitostí státem bez právního důvodu), ačkoliv byl první žalovaný kontinuálně zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru. První žalovaný však svůj nárok cestou restitučních předpisů neuplatňoval a nežádal ani finanční náhradu za odňaté pozemky. S pozemky též nijak nenakládal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.10.2012, sp.zn. 28 Cdo 308/2012).

26. Zdůrazňuje-li dovolatelka, že správu jednoho ze sporných pozemků vykonával komunální podnik, je k této problematice třeba zmínit jen tolik, že již ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 167/1950 Sb., o komunálních podnicích (který derogoval dovolatelkou citovaný zákon č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích), byl zaveden režim, podle nějž komunální podniky toliko spravovaly majetek vlastněný státem (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 84/05). Nelze tedy dovozovat, že by touto námitkou mohla být ohrožena správnost závěru odvolacího soudu o převzetí držby předmětných pozemků státem bez právního důvodu. Za daných okolností se tudíž nejeví pochybením, pokud dal odvolací soud průchod obecnému pravidlu (formulovanému kupř. ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS – st. 21/05) o vyloučení použití obecné úpravy ochrany vlastnického práva (určovací žaloby) pro nemovitosti, které přešly na stát některým ze způsobů předvídaných restitučními předpisy (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2646/2014).

27. V rozhodovací praxi dovolacího soudu již byl v podobných případech formulován a odůvodněn závěr, podle něhož východiskem pro řešení duplicitních zápisů v katastru nemovitostí musí být posouzení specifických skutkových okolností, které v rozhodném restitučním období provázely ztrátu výkonu vlastnických oprávnění fyzických osob. Docházelo totiž nezřídka k tomu, že stát sice fakticky převzal nemovitosti do svého užívání (správy, hospodaření), ale po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu (správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy), nebo byl provedený úkon provázen vadami. Po zániku totalitního režimu byla dána fyzickým osobám možnost, aby v rámci zákonných limitů daných restitučními předpisy dosáhly obnovení svých vlastnických oprávnění včetně fyzického ovládání věci, eventuálně aby jim byla vyplacena peněžitá náhrada při objektivní nemožnosti tato oprávnění realizovat. Jestliže fyzická osoba jako oprávněná v restituci nevyužila možnosti dané restitučním předpisem a neuplatnila svůj nárok na vydání nemovitosti, nemůže se nyní - v období již časově vzdáleném - oprávněně domáhat rozhodnutí o existenci svého vlastnictví k věci žalobou o určení vlastnictví a ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem nemůže být úspěšná. Poněvadž uplynula značně dlouhá doba od realizace práv upravených v restitučních předpisech, je nyní třeba dát přednost právní jistotě současných vlastníků, ať jde o stát, obec či zejména nabyvatele nemovitostí od těchto subjektů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, jež jsou veřejnosti - spolu s dalšími citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu - dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Samotná skutečnost, že je předmětem sporu odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí, proto závěr odvolacího soudu o možnosti žalobců postupovat podle obecných předpisů neodůvodňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2016, sp.zn. 28 Cdo 1211/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2021, sp.zn. 28 Cdo 832/2021).

28. Žalobci v řízení uvedli (na jednání soudu konaném dne [datum]), že předmětný pozemek nemohli užívat, neboť jej„ zabrala [obec]“, což plyne i z historických dokumentů, že pozemek je v užívání socialistické organizace. Již v žalobě uvedli, že socialistický stát zřejmě předmětný pozemek zabral k hospodaření, aniž by bral ohled na vlastnické právo právních předchůdců žalobců. Po předestření předběžného právního názoru soudu počali žalobci užívání pozemku ze strany žalovaného účelově sporovat, žalovaný však dostatečně doložil, že se o pozemek jakožto o součást přilehlé komunikace staral, a to prostřednictvím [anonymizováno]. Současně je zjevné, že pozemek je součástí komunikace a že je na něm zajišťována údržba včetně sečení trávy, a to nikoli ze strany žalobců.

29. Měla a mohla-li určitá osoba vědět, že v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku ve vztahu k určité nemovitosti je osobou oprávněnou k jeho uplatnění a že některý z restitučních důvodů výslovně dopadá na její situaci, nelze považovat bez ohledu na další vývoj judikaturního výkladu těchto restitučních důvodů za porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny či na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jestliže obecné soudy zamítnou její žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti s odkazem na to, že by tím byl obcházen účel a smysl daného restitučního právního předpisu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 987/18 ze dne

2. července 2019).

30. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy a následně i v ústavní stížnosti tvrdil, že až do nedávné doby nevěděl, že mu pozemek nepatří, neboť měl za to, že mu jeho vlastnictví svědčí s odkazem na dědické usnesení z roku [rok]. Z toho důvodu se také neucházel o jeho vydání skrze restituční právní předpisy. Jak však Ústavní soud již v minulosti uvedl, k tvrzení nevědomosti o majetku podléhajícím restitučním předpisům nelze přistupovat absolutně, nýbrž vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3943/14 ze dne 2. 8. 2016).

31. Z uvedených důvodů nemá soud pochybnost o tom, že žalobci věděli o tom, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, z jejich (resp. jejich právních předchůdců) sféry faktického užívání předmětný pozemek vyňal, a to již před desítkami let, bez právního důvodu, neboť toto sami žalobci konstatovali. Z tohoto důvodu dle shora citované konstantní judikatury měli žalobci postupovat v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náleží práva) a využít postupu podle restitučních předpisů, což neučinili. Nemohou tak již nyní„ dohánět“ absenci restitučního postupu skrze obecné občanskoprávní předpisy.

32. Již toto je důvodem k zamítnutí žaloby.

33. Žalovaný dále tvrdil, že (za situace, kdy nedohledal nabývací titul k pozemku) předmětný pozemek vydržel, neboť jej v dobré víře užíval od roku [rok] (od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) do roku [rok], kdy mu byla sdělena duplicita zápisu katastrálním úřadem. Žalobci namítali, že žalovaný pozemek vydržet nemohl, neboť pouze vykonával jeho údržbu ze zákona, nebyla prokázána faktická držba pozemku. S tímto závěrem se však soud neztotožnil.

34. Právo hospodaření nelze chápat jen jako užívání věci, např. k výkonu zemědělské činnosti, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s ní v souladu s právními předpisy toto právo upravujícími. Podle ustálené soudní praxe je třeba citované ustanovení vykládat tak, že pro nabytí vlastnictví obce je nutné, aby příslušné věci byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví České republiky a aby k nim měl k datu [datum] právo hospodaření příslušný národní výbor. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je potom nutno chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, např. výkon zemědělské činnosti, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s ní v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření. Při interpretaci pojmu„ hospodaření“ je zapotřebí vycházet ze zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a z vyhlášky federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, tedy tento majetek evidovat, pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat, preferuje se tedy fakticita tohoto hospodaření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2922/2008, ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, či ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4759/2016). Odvolacím soudem přijatý právní názor je s výše uvedenými závěry v rozporu. V intencích citované judikatury se pro naplnění pojmu hospodaření nevyžaduje, aby obec majetek užívala, např. k výkonu zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu. V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele, že předmětný pozemek se nachází v intravilánu obce, a umístnění pozemku jeho využití určitým způsobem limituje. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, od roku 1975 měl pozemek v držbě Místní národní výbor [část obce] (nyní městská část [obec a číslo]), který jej evidoval a ke dni [datum] prostřednictvím zaměstnanců úřadu prováděl na pozemku prořez náletových dřevin a likvidaci počínajících nepovolených skládek. Tyto činnosti jsou bezpochyby součástí údržby a péče o pozemek, a je proto možno uzavřít, že žalovaný předmětný pozemek spravoval jako svůj majetek, a vykonával tak práva a povinnosti tvořící obsah práva hospodaření. Zákonný předpoklad hospodaření obce s věcí ve vlastnictví státu tedy v posuzované věci byl ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. naplněn (§ 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1365/2018).

35. Zejména však soud v této souvislosti odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn.

II. ÚS 225/19 týkající se skutkově totožné věci, ve kterém Ústavní soud konstatoval následující:

36. Jak bylo podrobně shrnuto výše, podle obecných soudů se stát stal vlastníkem předmětného pozemku již v dávné minulosti, pravděpodobně již v předválečném období, byť se nedochoval nabývací titul. Na vedlejšího účastníka tak mělo vlastnické právo přejít ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy ke dni [datum]. I kdyby však vlastnické právo státu k předmětnému pozemku v minulosti nevzniklo, vedlejší účastník by se podle obecných soudů stal vlastníkem vydržením tohoto pozemku nejpozději uplynutím 10 let od uvedeného data, neboť s ohledem ke všem skutečnostem byl v dobré víře, že na něj vlastnické právo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. přešlo. Tato dobrá víra trvala až do roku [rok], kdy k předmětnému pozemku začali uplatňovat vlastnické právo stěžovatelé. Ústavní soud má ve shodě s obecnými soudy za to, že námitky stěžovatelů zpochybňující dobrou víru státu ohledně jeho vlastnictví předmětného pozemku (včetně poukazu na to, že stát se měl chopit držby v době komunistického režimu), nevyvracejí a ani nejsou způsobilé vyvrátit závěr o dobré víře vedlejšího účastníka, že se stal vlastníkem tohoto pozemku na základě § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatelé zdůrazňují, že předmětný pozemek byl vždy součástí pozemku p. č. [anonymizováno], přehlíží však, že předmětný pozemek vznikl fakticky oddělením od pozemku p. č. [anonymizováno], jehož vlastníkem byl podle katastru nemovitostí stát, který se tak i dlouhodobě choval, a že na vedlejšího účastníka mělo ze zákona přejít vlastnické právo k parcele č. [anonymizováno] jako celku. Držba vedlejšího účastníka se tak nepochybně týkala i předmětného pozemku, jenž byl do roku [rok] součástí pozemku p. č. [anonymizováno], a provedené dokazování neopodstatňuje závěr, že nebyla oprávněná dle § 130 odst. 1 občanského zákoníku [ulice] účastník neměl důvod pochybovat o tom, že stát byl v době přechodu vlastnického práva vlastníkem předmětného pozemku. Obstojí proto závěr, že vedlejší účastník by se v každém případě stal vlastníkem předmětného pozemku vydržením podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku nejpozději ke dni [datum]. Nabytí vlastnického práva vydržením přitom působí vůči stěžovatelům bez ohledu na to, od jaké právní skutečnosti odvozují jednotliví stěžovatelé své vlastnické právo. Tito v době předcházející vydržení nevykonávali držbu předmětného pozemku.

37. Ústavní soud tedy jednoznačně konstatoval, že vydržení ze strany žalovaného (který byl právě vedlejším účastníkem uvedeného řízení před Ústavním soudem) týkající se pozemku, který je komunikací, je možné.

38. Na základě uvedeného tak soud konstatuje, že žalovaný se stal vlastníkem předmětného pozemku na základě vydržení nejpozději ke dni [datum].

39. Pouze pro úplnost cituje soud z nálezu Ústavního soudu ze dne 16.10.2018, sp.zn.

II. ÚS 2763/18 k otázce požadovaného určení vlastnického práva ve prospěch žalobců:

40. K námitce týkající se testu proporcionality Ústavní soud odkazuje na svá dřívější rozhodnutí, v nichž se zabýval střetem veřejného zájmu s právem vlastnit majetek, v této souvislosti zejm. nález sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 nebo nález sp. zn. III. ÚS 1961/15 ze dne 11. 7. 2017. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že realizace vlastnického práva předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění - práva věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat (ius utendi et fruendi, possidendi, disponendi). Konkrétní okolnosti tohoto případu, tj. existence chodníku na předmětném pozemku, však stěžovateli brání v individuálním užívání i držbě (z důvodu pravidelného užívání širokou veřejností). Jako relevantní se může jevit hypotetická možnost s pozemky disponovat, což by se dalo extenzivně dovodit ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 747/2000. V případě převodu pozemků ze stěžovatele na jinou osobu by však nezbývalo než dovodit, že by šlo o prodej spekulativní, uskutečňovaný s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemku s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemku garantuje. Převod pozemků by se ocitl v rozporu s dobrými mravy, což v aktuální podobě zapovídá ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění. V případě úspěchu stěžovatele v této věci by tak došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas). (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16.10.2018, sp.zn. II. ÚS 2763/18).

41. Ze všech uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je v plném rozsahu nedůvodná, a proto ji zamítl, naopak vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného, který vyhodnotil jako důvodný.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši [částka] a v 10 náhradách hotových výdajů po [částka] podle ust. § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za vyjádření ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum] a 4x účast na soudním jednání dne [datum], [datum], [datum] a [datum], celkem tedy náklady řízení ve výši [částka], které byly přiznány v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

43. Náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem soud žalovanému nepřiznal v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/2009. Pokud soud na jednání soudu konaném dne [datum] po předestření předběžného právního názoru sdělil, že o nákladech řízení hodlá rozhodnout dle § 150 o.s.ř., následně od tohoto názoru ustoupil z důvodu procesního chování žalobců, kteří vyvolali další obsáhlé dokazování a počali sporovat i to, co dříve sporné nebylo (užívání předmětného pozemku ze strany žalovaného), čímž žalovanému vznikly další náklady.

Poučení