10 C 63/2021-286

Rubrum

Okresní soud v Semilech rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Erlebachovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobce je spoluvlastníkem pozemku p. [číslo] pozemku p. [číslo] jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci evidenční [číslo] pozemku p. [číslo] vše v obci a k. ú. [obec], se spoluvlastnickým podílem o velikosti .

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci k rukám právního zástupce žalobce náklady řízení 410 917,50 Kč.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení byl požadavek žalobce na určení, že je spoluvlastníkem pozemku p. [číslo] pozemku p. [číslo] jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci evidenční [číslo] pozemku p. [číslo] vše v obci a k. ú. [obec] (pozn. soudu – dále v odůvodnění rozsudku případně jen„ předmětné nemovitosti“), se spoluvlastnickým podílem o velikosti . Žalobce tvrdil, že se žalovanou 31. 8. 2013 uzavřel manželství, čímž vzniklo jejich společné jmění manželů. Dne 23. 9. 2013 podala žalovaná příslušnému soudu návrh na zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, žalobce se k takovému návrhu připojil a o zúžení SJM bylo pravomocně rozhodnuto ke dni 14. 1. 2014 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 12. 2013, č. j. 98 C 251/2013 – 10. Ovšem v mezidobí žalovaná dne 8. 11. 2013 uzavřela kupní smlouvu, kterou nabyla s účinností ke dni 14. 11. 2013 pozemek [parcelní číslo] o výměře 788 m2 a pozemek [parcelní číslo] o výměře 694 m2 – v odůvodnění rozsudku případně jen„ předmětné pozemky“ (nynější výměra 671 m2, resp. u druhého pozemku 531 m2). Účastníci se rozhodli na předmětných pozemcích vystavět objekt pro rodinnou rekreaci, výstavbu financovali částečně každý ze svých vlastních finančních prostředků, dále z hypotečního úvěru na základě úvěrové smlouvy [číslo] uzavřené dne 20. 3. 2014 mezi účastníky a [právnická osoba] V důsledku výstavby chaty došlo ke změně výměr předmětných pozemků, dále ke vzniku pozemku [parcelní číslo] o výměře 117 m2, jehož součástí je uvedená stavba pro rodinnou rekreaci ev. [číslo] v k. ú. a obci [obec]. Od roku 2017 se postupně vztahy účastníků zhoršovaly, citově se odcizili a v roce 2020 se dohodli, že budou usilovat o ukončení manželství rozvodem. V rámci zájmu dohodnout se na všech okolnostech s rozvodem spojených se rozhodli, že přistoupí k prodeji předmětných nemovitostí, o nichž žalovaná uznala, že žalobce je jejich spoluvlastníkem. Ke dni 3. 12. 2020 žalovaná uzavřela smlouvu o realitním zprostředkování, jejímž předmětem by byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nicméně v lednu 2021 se pro zhoršení vztahů účastníků žalobce rozhodl k odvolání souhlasu s prodejem nemovitostí a jednáním realitní kanceláře. Následovalo vyhrocení situace v podobě vyměněných zámků dveří objektu žalovanou, povolání policie ČR žalovanou proti žalobci, bránění žalobci v užívání předmětných nemovitostí. Z uvedeného důvodu žalobce podal návrh na předběžné opatření, kterému bylo zdejším soudem vyhověno v části na uložení povinnosti žalované zdržet se nad rámec spoluvlastnického podílu ve výši nakládání s předmětnými nemovitostmi a zdržet se jednání bránícího žalobci v užívání těchto nemovitostí (usnesení ze 4. 2. 2021, č. j. 4 Nc 641/2021 – 25, potvrzené usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2021); žalobci bylo uloženo podat předmětnou žalobu. Žalobce vyzdvihl, že společné jmění manželů účastníků bylo zúženo rozsudkem, který nabyl právní moci 14. 1. 2014, poté však nedošlo k vypořádání zúženého jmění, tedy předmětu SJM, který se do okamžiku zúžení SJM vytvořil. Nastala proto zákonná fikce, že nemovité věci jsou v podílovém spoluvlastnictví obou účastníků, jejich podíly jsou shodné (§ 741 písm. b) zák. č. 89/2012 Sb.). Součástí nevypořádaného SJM přitom byly předmětné pozemky, které žalovaná zakoupila smlouvou z 8. 11. 2013, neboť je zakoupila v době, kdy SJM ještě nebylo zúženo. Podle žalobce nerozhoduje stav zápisu v katastru nemovitostí, kde je jako výlučný vlastník zapsána pouze žalovaná (která jako jediná kupní smlouvu uzavřela); v této souvislosti žalobce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 47/2011 (s citací, že je-li účastníkem smlouvy o převodu nemovitosti jen jeden z manželů a bude-li do katastru nemovitostí zapsán jako vlastník on, přesto se druhý manžel, i když nebyl účastníkem kupní smlouvy, stane bezpodílovým spoluvlastníkem nabyté nemovitosti, nebyl-li mezi manžely modifikován rozsah SJM smlouvou nebo rozhodnutím soudu či nebyly-li dány jiné důvody pro uplatnění tzv. zákonné výluky). Dále žalobce tvrdil, že chata, dostavěná až v roce 2016, byla výsledkem společného záměru účastníků s výše popsaným způsobem financování, vybudována také se společným úmyslem ji využívat pro rodinnou rekreaci a trávit v ní společný čas jako rodina. Vzhledem k době, kdy účastníci začali svůj záměr realizovat (byli novomanželi), rozhodně nemohli mít úmysl, aby žalovaná měla nemovitosti pouze pro sebe. I po rozpadu manželství účastníků tito určitou dobu nemovitosti pravidelně užívali, žalovaná po určitou dobu ničeho vůči užívání nemovitosti žalobcem nenamítala. Jelikož chata ev. [číslo] se nachází na pozemku, který byl na podzim 2013 nabyt do SJM účastníků, pak se ve smyslu zásady superficies solo cedit stala součástí tohoto pozemku, jehož je žalobce spoluvlastníkem o velikosti podílu 1/2, tudíž je ve stejném rozsahu i spoluvlastníkem předmětné chaty. Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví shledával žalobce v tom, že přestože byly nemovitosti nabyty za trvání manželství do SJM účastníků, je výlučným vlastníkem v katastru nemovitostí zapsána pouze žalovaná; ta navíc usiluje o prodej nemovitostí a brání žalobci v jejich užívání.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Předmětné pozemky kupní smlouvou z 8. 11. 2013 zakoupila ze svých výlučných prostředků (nejprve bez skutkové specifikace jejich původu), tudíž dle § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) se nestaly součástí SJM. Následně postavenou roubenku rovněž nabyla – zdůrazněno, že po právním moci rozsudku o zúžení SJM až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti - do svého výlučného vlastnictví, a to zhotovením věci, konkrétně prováděním stavby dodavatelsky na základě smluv o dílo uzavíraných výlučně žalovanou. I žalovaná se zpočátku dovolávala výše uvedené zásady superficies solo cedit, s argumentací, že chatu stavěla na pozemku ve svém výlučném vlastnictví. Poté v řízení podrobněji namítala, že žalobce v žalobě netvrdí, že by účastníci měli úmysl zakoupit předmětné pozemky do SJM, a vychází jen z toho, že byly zakoupeny v době před zúžením jejich SJM. Namítala, že žalobce měl před uzavřením manželství značně vysoké dluhy, bylo proti němu vedeno exekuční řízení a s žádnými svými finančními prostředky nemohl nakládat. To ostatně vedlo oba účastníky k tomu, že před uzavřením manželství navštívili notářku JUDr. [příjmení] s požadavkem na uzavření předmanželské smlouvy formou notářského zápisu, bylo jim však doporučeno – s ohledem na probíhající exekuce – požádat až po uzavření manželství soud o zúžení SJM. Vzhledem k tomu žalovaná po sňatku podala 23. 9. 2013 návrh na zúžení SJM až na věci tvořící vybavení společné domácnosti. Záměrem účastníků tudíž nikdy nebylo cokoliv vlastnit společně, ať už v režimu SJM nebo v režimu spoluvlastnictví. Žalobce nyní pouze využívá skutečnost, že mezi podáním návrhu na zúžení SJM a rozhodnutím soudu o tomto zúžení uplynuly více než 3 měsíce, v rámci nichž žalovaná nabyla – dle ní do výlučného vlastnictví – předmětné pozemky. Kupní cena za ně činila 215 000 Kč, přitom žalovaná k datu uzavření manželství měla na svém (nejprve v tvrzeních blíže nespecifikovaném) účtu 98 571 Kč, poté na něj 23. 9. 2013 vložila dar od matky, který obdržela již před uzavřením manželství, ve výši 120 000 Kč (prostředky v původní měně 6 000 EUR, které si matka žalované nechala mimořádně vyplatit od svého zaměstnavatele, žalovaná nejprve tuto částku směnila na české koruny a vložila na svůj účet). Ze zmíněného nespecifikovaného účtu hradila žalovaná na kupní ceně pozemku dvě splátky, a to 30. 10. 2013 částku 20 000 Kč a 11. 11. 2013 částku 195 000 Kč. Krom toho v období od uzavření manželství do splátek na kupní cenu byly na účet žalované připsány také splátky z půjčky, kterou (z prostředků získaných ze smlouvy ze dne 9. 7. 2012 o vypořádání mezi ní a sestrou [jméno] [příjmení], na základě něhož obdržela celkem 25 000 EUR) poskytla ve výši 670 000 Kč dne 15. 8. 2012 [jméno] [jméno] (dále jen„ dlužníkovi“), který postupně tuto půjčku vracel (vkládal je na účet žalované, a to – i v době od uzavření manželství účastníků do doby úhrad na kupní cenu – částkami 20 000 Kč dne 16. 9. 2013, 33 000 Kč dne 17. 9. 2013, 3x po 20 000 Kč dne 1. 10., 16. 10. a 1. 11. 2013). Žalovaná tak měla naprostý dostatek svých finančních prostředků ve výlučném vlastnictví, aby kupní cenu za předmětné pozemky uhradila. Učinila tak za peníze (majetek – pohledávky vůči bance) z majetku ze svého výlučného vlastnictví. Dalším výlučným příjmem žalované byl příjem z bytu v [anonymizováno], který je v jejím výlučném vlastnictví. K argumentaci o výluce ze SJM ohledně předmětných pozemků žalovaná kromě odkazu na zákonnou úpravu vyzdvihla také rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1480/2013 (odkazující ostatně na předchozí rozsudek z 7. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3596/2006), podle něhož věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů (např. z peněz, které měl již v době před uzavřením manželství nebo které sám získal darováním) se nestává předmětem BSM – bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. Dále uvedla žalovaná podrobnosti k výstavbě chaty, zmínila dne 9. 2. 2014 uzavřenou smlouvu o dílo s [jméno] [příjmení] na výstavbu základové desky; smlouvu uzavírala a stavbu po dokončení přebírala pouze žalovaná, proplatila příslušné faktury. Obdobně pak platila v hotovosti či ze svého účtu další části díla, resp. výstavby chaty a to v celkové výši 788 500 Kč, následně uzavřela individuálně smlouvy o dílo na zhotovení střechy, dodávku oken, poté hradila i další práce na dokončení nemovitosti, ohledně nichž byla taktéž výlučným objednatelem (podlahy, zednické práce, komín, zemní práce, přípojky a rozvody, studna). I ve správních rozhodnutích, konkrétně v potvrzení k užívání stavby ze dne 9. 11. 2016, č. j. SÚ/4133/16, vydaného Městským úřadem v Semilech, obvodním stavebním úřadem, je jako výlučný stavebník uvedena pouze žalovaná, obdobně též v dokladu o přidělení evidenčního čísla. Poukázala na úpravu v ust. § 2599 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), podle níž je-li předmětem díla věc určená jednotlivě, nabývá k ní vlastnické právo objednatel (k tomu obsáhle citovala z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3691/2019). K financování výstavby roubenky se žalovaná ohradila proti tvrzení žalobce o společném úvěru u [právnická osoba] tak, že podle ní o úvěr žádala a vše projednávala toliko žalovaná, dokládala své příjmy a majetek, přičemž přestože v žádosti uvedla, že je sice vdaná, ale SJM je zúženo, banka trvala na tom, aby ve smlouvě„ formálně“ figuroval žalobce (který bance ničeho nedokládal, pouze byl veden jako spoludlužník); ostatně také jen žalovaná doposud úvěr splácí.

3. K námitkám žalované žalobce oponoval tomu, že by pro dluhy a exekuce se nemohl podílet na zaplacení kupní ceny za předmětné pozemky. Připustil ale, že exekuování dluhů pocházejících ze soužití s jeho bývalou manželkou bylo důvodem, proč v předmětné době jednak žalobce nebyl majitelem žádného bankovního účtu (v dispozičním oprávnění využíval účet vedený na jméno žalované č. [bankovní účet], na němž byly obsaženy jím obstarané peněžní prostředky, rovněž z něj byly hrazeny práce související se stavbou), jednak z tohoto – zároveň jediného – důvodu byla jako výlučný objednatel a stavebník ve vztahu k výstavbě předmětné chaty vedena žalovaná. Žalobce a žalovaná se tak snažili chránit majetek – který byl pořízen převážně z finančních prostředků žalobce, resp. který nabyli a vybudovali společně s cílem jej v budoucnu vlastnit, až by se situace kolem žalobcových dluhů definitivně vyřešila. Žalovaná využívala jako svůj výlučný účet – účet č. [bankovní účet]. Žalobce také vedl komunikaci s realitním makléřem, oba účastníci figurovali na některých potvrzeních o provedené platbě, vztahujících se k výstavbě chaty. Oproti tvrzení žalované o zdroji prostředků na úhradu kupní ceny předmětných pozemků tvrdil žalobce, že záloha 20 000 Kč byla zaplacena v hotovosti z prostředků, které měl ze svého podnikání, částka doplatku pak účtu [příjmení] [příjmení]. Sporoval také tvrzení žalované, že částka 120 000 jako dar od matky byla směřována jen žalované, podle žalobce jim byla darována v den sňatku a nebylo rozlišeno, že by účastníkům individuálně příslušel nějaký podíl na daru. Žalobce nesouhlasil s vylíčením žalované, že by jeho závazek vůči [právnická osoba] z titulu úvěrové smlouvy byl pouze formální, zdůraznil, že z ní je zavázán společně s žalovanou jako solidární dlužník, jakož i to, že si lze stěží představit, že by banka navrhla, aby obsah uzavřené smlouvy byl (formálně) odlišný od faktického závazku.

4. Soud při prvním jednání dne 19. 10. 2021 poučil žalovanou dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (tj. s upozorněním na nebezpečí neúspěchu ve věci), aby uvedla tvrzení a označila důkazy o účtu, ze kterého byla 30. 10. 2013 zaplacena záloha 20 000 Kč a 11. 11. 2013 uhrazen doplatek 195 000 Kč – vše na kupní cenu, stejně tak o tom, že na takovém účtu byly od 31. 8. 2013 do doby provedení úhrad pouze výlučné prostředky žalované, případně (pokud zde nebyly jen takové prostředky), tvrzení a důkazy o tom, že a jak byly peněžní prostředky ve výlučném vlastnictví žalované oddělené od ostatních v průběhu uvedeného období a následně využité k úhradě zálohy a doplatku kupní ceny. Po tomto poučení žalovaná při prvním jednání změnila tvrzení o úhradě zálohy 20 000 Kč na verzi, že ji provedla (opět však ze svých výlučných prostředků) v hotovosti advokátní, resp. (v podání učiněném v rámci lhůty poskytnuté při prvním jednání k doplnění tvrzení a důkazních návrhů) realitní kanceláři při uzavření rezervační smlouvy. Tuto hotovost 20 000 Kč vybrala ze svého (v rámci tvrzení blíže neoznačeného) účtu. K důkazu označila výpis (z blíže nespecifikovaného) účtu, rezervační smlouvu a potvrzení o přijetí částky 20 000 Kč od žalované vůči advokátní (realitní) kanceláří. Žalovaná pak v podání učiněném v rámci udělené 30ti denní lhůty po konání prvního jednání ztotožnila účet číslem [bankovní účet], s tím, že šlo o její běžný účet již dlouho před uzavřením manželství. Setrvala na tvrzení, že z něj byl uhrazen doplatek kupní ceny 195 000 Kč dne 11. 11. 2013. Vylíčila, že po 31. 8. 2013 (pozn. soudu – po uzavření manželství účastníků) se na účtu navyšovaly její výlučné prostředky z částky 98 571 Kč darem a splátkami dluhu dlužníka [jméno] (dle tvrzení uvedených již výše) až na 400 000 Kč. Připustila, že na uvedený účet přibyly také 3 výplaty od zaměstnavatele ve výši celkem 74 286 Kč (dne 6. 9. 2013 částka 24 568 Kč, dne 7. 10. 2013 částka 24. 758 Kč a dne 7. 11. 2013 částka 24 960 Kč). Tyto prostředky ze svého vlastního rozhodnutí však používala na běžné výdaje v domácnosti, také ze svého vlastního rozhodnutí pak použila na úhradu kupní ceny pouze ty finanční prostředky (jako svoji výlučnou pohledávku za peněžním ústavem), které měla ve výlučném vlastnictví. Není možné dospět k závěru, že prostředky z jejího výlučného majetku se po jejich zaslání na předmětný účet staly součástí společného jmění manželů, k čemuž argumentovala také judikaturou – rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 638/2011. Ohledně části kupní ceny – rezervačního poplatek ve výši 20 000 Kč žalovaná oproti stanovisku z 1. jednání nepředložila žádný výpis z účtu, ani žádný účet neoznačila, o údajném výběru částky 20 000 Kč z výlučných prostředků žalované. Žalovaná pouze odkázala na to, že ohledně rezervačního poplatku bylo v rezervační smlouvě doslovně uvedeno, že jej uhradí kupující (tj. žalovaná) z vlastních zdrojů při podpisu rezervační smlouvy; k důkazu označila rezervační smlouvu.

5. Vzhledem k absenci důkazů k (při prvním jednání změněnému) tvrzení žalované o výběru částky 20 000 Kč z výlučných prostředků žalované na (neztotožněném) účtu soud (přes udělené poučení již z prvního jednání) žalovanou ještě usnesením z 30. 5. 2022, č. j. 10 C 63/2021-221 na absenci takových důkazů znovu upozornil. Žalovaná však poté tvrzení o původu prostředků na úhradu části kupní ceny 20 000 Kč znovu změnila a nově tvrdila, že (ačkoli v podání z 1. 3. 2022 popřela tvrzení žalobce, že poskytl na úhradu rezervačního poplatku 20 000 Kč) částku 20 000 Kč žalobce žalované zapůjčil ze svých prostředků (zároveň netvrdila žádné skutkové okolnosti, které by umožnily vyhodnotit, že šlo o výlučné prostředky žalobce) s tím, že žalovaná musí tuto částku ihned vrátit, což učinila platbou z účtu č. [bankovní účet] na účet č. [bankovní účet], k němuž měl dispoziční právo žalobce. Veškerá tato nová tvrzení však soud v souladu s ust. § 118b odst. 1 o. s. ř. nemohl vzít v potaz, jelikož byla uvedena až po skončení prvního jednání (19. 10. 2021) a tam stanovené 30ti denní lhůty k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů (tedy po 18. 11. 2021).

6. V závěrečném návrhu žalobce vyzdvihl prokázání nabytí předmětných pozemků žalovanou za trvání manželství účastníků, a dále - s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1202/2019 či 22 Cdo 4165/2019 - neprokázání tvrzení žalované, že na úhradu kupní ceny využila toliko své výlučné finanční prostředky. Žalobce žalované 20 000 Kč na úhradu rezervačního poplatku nepůjčil, nýbrž ze společného poskytl, při schůzce s realitním makléřem. Pozemky tak byly nabyty do SJM účastníků. U objektu č. evidenční [anonymizováno] se uplatní po 1. 1. 2014, kdy objekt vznikl, zásada superficies solo cedit. Krom toho žalobce hradil výstavbu chalupy s výjimkou částky 900 000 Kč získané ze společně přijatého hypotečního úvěru.

7. Žalovaná v závěrečném návrhu setrvala na požadavku zamítnutí žaloby s tím, že předmětné nemovitosti jsou v jejím výlučném vlastnictví, když jednak jejich pořízení hradila ze svých výlučných prostředků, jednak výlučné vlastnictví bylo jednoznačnou vůlí obou účastníků řízení, poukázala na to, že sám žalobce v rámci tvrzení uvedl, že to, že se výlučným vlastníkem nemovitosti stane žalovaná, vyplývalo z toho, že žalobce měl exekuce. Vůle účastníků k výlučnému vlastnictví žalované bylo prezentováno už před uzavřením manželství tím, že měli zájem o zúžení společného jmění, pak následně po uzavření sňatku byl podán návrh. Nelze si tak představit, aby soud v projednávaném případě rozhodl proti vůli stran, kterou měly při uzavírání kupní smlouvy i při výstavbě objektu chalupy. Žalobce svým tehdejším postojem chtěl zjevně obejít své povinnosti hradit dluhy a poté, kdy velkou část z nich uhradil, pak nyní tvrdí, že majetek je společný. Pokud, jak až nyní tvrdí, že účastníci zamýšleli a plánovali mít pozemek i dům společně, pak žalobce mohl předmětné nemovitosti koupit a být uveden ve smlouvě, tím spíše, jestliže o koupi předmětných pozemků jednal. Žalovaná měla za to, že zcela prokázala, že na svém účtu měla dostatek prostředků, ze kterých kupní cenu uhradila, bylo její vůlí, jak s nimi naloží. I kdyby se prokázalo tvrzení žalobce, že dar od matky žalované ve výši 120 000 Kč, využitý k úhradě kupní ceny, směřoval oběma účastníkům, nejednalo by o společné prostředky SJM. Konečně zdůraznila, že výlučnost vlastnictví žalované sám žalobce dříve nikdy nezpochybnil. Setrvala na tom, že stavba ev. [číslo] byla financována z jejich výlučných prostředků, výlučné vlastnictví žalované pak vyplývá buď z toho, že byla stavebníkem, případně též z toho, že dle superficiální zásady je žalovaná jejím vlastníkem s ohledem na okolnost, že je vlastníkem pozemku, jehož je uvedená stavba součástí.

8. Podle § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) mohl soud za svá skutková zjištění vzít shodná tvrzení účastníků, že dne 31. 8. 2013 uzavřeli manželství. Dále, že žalovaná dne 23. 9. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 9 podala žalobu o zúžení společného jmění manželů účastníků, řízení bylo ukončeno rozsudkem ze dne 12. 12. 2013, č. j. 98 C 251/2013-10, pravomocným k 14. 1. 2014, jímž bylo společné jmění účastníků zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Rozhodnutí bylo vydáno na základě shodného stanoviska stran k předmětu řízení, dále vzhledem k tomu, že soudem bylo zjištěno, že žalobci ke dni 27. 5. 2013 bylo vydáno živnostenské oprávnění na dobu neurčitou. Podle dalšího shodného tvrzení účastníků pouze žalovaná jako kupující dne 8. 11. 2003 uzavřela kupní smlouvu k pozemkům p. [číslo] [parcelní číslo] v k. ú. [obec], účinky nabytí vlastnického práva žalovanou dne uvedené kupní smlouvy nastaly k 14. 11. 2013. Dále bylo nesporné, že na části předmětných pozemků, která byla následně oddělena a označena jako pozemek [parcelní číslo] o výměře 117 m2, došlo k výstavbě předmětné chaty ev. [číslo] přičemž shodné bylo i to, že tato stavba každopádně vznikla až po 1. 1. 2014. Shodně účastníci tvrdili, že žalovaná (nejméně v době podání žaloby a trvání soudního řízení) je vedena jako výlučná vlastnice všech předmětných nemovitostí.

9. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkové okolnosti.

10. Z kupní smlouvy datované 8. 11. 2013 (č. l. 8-10 spisu) soud zjistil (když samotný zásadní obsah smlouvy ohledně zakoupení pozemků p. [číslo] [parcelní číslo] žalovanou touto smlouvou nebyl mezi účastníky sporný), že kupní cena byla mezi prodávajícími [jméno] a [jméno] [příjmení] a kupující – žalovanou – sjednána na částku ve výši celkem 215 000 Kč, zároveň o její splatnosti bylo ujednáno, že na část kupní ceny se započítává částka 20 000 Kč, kterou kupující složila jako rezervační poplatek v souvislosti s rezervační smlouvou sepsanou [příjmení] [jméno] [příjmení], zbývající část ve výši 195 000 Kč byla kupující povinna a zavázala se zaplatit do 5 dnů od podpisu této smlouvy na účet prodávajících u [právnická osoba], č. účtu [bankovní účet]. Účastníci smlouvy udělili plnou moc k zastupování ve věci návrhu na vklad práva dle citované smlouvy společnému zmocněnci [příjmení] [jméno] [příjmení].

11. Výpisem z [list vlastnictví] (č. l. 18 spisu) pro obec a k. ú. [obec] (dokládajícím jinak nesporné tvrzení účastníků, že žalovaná je jako výlučný vlastník všech předmětných nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 8. 11. 2013) vzal soud za prokázané, že stavba č. e. 5 je evidována jako součást pozemku [parcelní číslo] o výměře 117 m2; původní pozemek [parcelní číslo] má tak aktuální výměru 671 m2, pozemek [parcelní číslo] výměru 531 m2. Veškeré předmětné nemovitosti jsou dle údajů na citovaném LV zatíženy mj. zástavním právem smluvním a zákazem zcizení, vše dle smlouvy o zřízení zástavního práva [číslo] ze dne 20. 3. 2014. 12. [právnická osoba] ze dne 17. 5. 2021 (č. l. 72 spisu) prokázala žalovaná, že na svém účtu č. [bankovní účet] měla zůstatek ke dni 31. 8. 2013 (pozn. soudu – den uzavření manželství účastníků) ve výši 98 571,73 Kč. Dále ve vztahu k uvedenému účtu prokázala žalovaná náhledem na obrazovku internetového bankovnictví (č. l. 77 spisu) vložení částky 120 000 Kč k datu 23. 9. 2013 s označením vlastní poznámkou„ dar od mamy“. Výpisem z uvedeného účtu (č. l. 188-189 spisu), vyžádaným soudem na základě návrhu na provedení důkazu, učiněného žalobcem, pak bylo zjištěno, že příchozími úhradami byly zaevidovány částky od [právnická osoba] s.r.o. (dle tvrzení žalované, proti němuž žalobce ničeho nenamítal, šlo o mzdu žalované) – konkrétně dne 6. 9. 2013 částka 24 568 Kč, dne 7. 10. 2013 částka 24 758 Kč a dne 7. 11. 2013 částka 24 960 Kč. Dalšími přijatými platbami byly částky označené jako nájemné, a to dne 9. 9. 2013 – 9 500 Kč, dne 8. 10. 2013 – 6 000 Kč, dne 30. 10. 2013 – 3 500 Kč a dne 8. 11. 2013 – 9 500 Kč. Příchozími platbami rovněž byly zaevidovány k 16. 9. 2013 částka 20 000 Kč (vklad v hotovosti, označen převodním údem č. [bankovní účet] a názvem pobočky„ [anonymizována tři slova]“), k 17. 9. 2013 částka 33 000 Kč (vklad v hotovosti, označen převodním účtem č. [bankovní účet] s názvem pobočky„ [příjmení] [jméno]“), k 23. 9. 2013 částka 120 000 Kč (vklad v hotovosti, označen převodním účtem č. [bankovní účet] s názvem pobočky„ [anonymizována dvě slova]“), k 24. 9. 2013 částka 6 580 Kč (příchozí úhrada z účtu č. [bankovní účet], užívaného dle shodného stanoviska stran žalobcem), k 1. 10., k 16. 10., jakož i k 1. 11. 2013 vždy částka 20 000 Kč (vklad v hotovosti, označen převodním účtem č. [bankovní účet] s názvem pobočky„ n. br. Synků“). Pokud žalovaná tvrdila, že uvedené částky 4 x 20 000 Kč a 1 x (dne 17. 9. 2013) 33 000 Kč představovaly splátky dluhu od dlužníka [jméno], tak má soud zjištěné, že rodným číslem dlužníka [číslo] byly označeny pouze uvedené 4 platby po 20 000 Kč, kdežto u vkladu 33 000 Kč takový údaj absentuje. Pokud jde o odchozí platby za období po 31. 8. 2013, pak výraznými částkami byly např. 2 x částka 4 087 Kč dne 9. 9. 2013 a 7. 10. 2013 (s označením platby – úvěr [číslo]), dne 9. 9. 2013 částka 44 882,25 Kč a dne 7. 10. 2013 částka 42 294,96 Kč (s označením platby – pouze ve VS [číslo] uvedením protiúčtu č. [bankovní účet]), dne 20. 9. 2013 částka 5 722,07 Kč, dne 21. 10. 2013 částka 5 872 Kč a 7. 11. 2013 částka 4 087 Kč („ inkaso HÚ [číslo]“), dne 25. 9. 2013 částka 5 601 Kč a částka 6 580 Kč (s názvem protiúčtu„ [anonymizována čtyři slova]“). Dalšími menšími platbami byly např. platby označené na elektřinu či SIPO, životní pojištění: dne 11. 9. 2013, 11. 10. 2013 a 11. 11. 2013 – vždy částka 880 Kč, dne 12. 9. 2013 částka 3 181 Kč, dne 20. 9. 2013 a 20. 10. 2013 – vždy částka 724 Kč, dále dne 1. 10. 2013 částka 2 556 Kč a dne 1. 11. 2013 částka 2 233 Kč (převod na protiúčet„ Citi banka zari“), dne 11. 10. 2013 (SIPO) částka 3 181 Kč, dále platby kartou – např. 20. 10. 2013 částka 995 Kč, dne 5. 11. 2013 částka 1 064 Kč (prodejna Dr. [jméno] – lékárna), příp. šlo o výběry hotovosti z bankomatu (1. 11. 2013 částka 4 000 Kč). Dále byly zaznamenány převody na účet č. [bankovní účet] (dle shodného stanoviska stran využívaný žalobcem), a to dne 4. 10. 2013 částka 2 000 Kč (s popisem„ [jméno]“), 7. 10. 2013 částka 900 Kč (s popisem„ [příjmení]“), 15. 10. 2013 částka 1 100 Kč (s popisem„ Kolok“), 18. 10. 2013 částka 3 000 Kč (s popisem„ [jméno]“). Ke dni 30. 10. 2013 byla zaznamenána na uvedený účet odchozí platba ve výši 20 000 Kč s popisem„ Záloha [obec]“. Ke dni 11. 11. 2013 byla zaznačena odchozí platba ve výši 195 000 Kč na účet č. [bankovní účet] (pozn. soudu – na účet sjednaný v kupní smlouvě z 8. 11. 2013 pro úhradu doplatku kupní ceny právě ve výši 195 000 Kč).

13. Ze správy [právnická osoba] (č. l. 225, 254) má soud za zjištěné, že v případě vkladu hotovosti 33 000 Kč dne 17. 9. 2013 na pobočce [příjmení] [jméno], jelikož i v hotovosti 120 000 Kč dne 23. 9. 2013 na pobočce [ulice] byla jako vkladatelka uvedena žalovaná, v obou případech ztotožněna průkazem č. [anonymizováno]. Dále bylo zjištěno z výslovné zprávy této banky, že v případě vkladu hotovosti 120 000 Kč na pobočce [obec], [ulice] dne 23. 9. 2013 ve prospěch výše uvedeného účtu vedeného na jméno žalované – č. [bankovní účet] banka zaznamenala jako vkladatele právě žalovanou podle předloženého dokladu totožnosti (občanského průkazu) [anonymizováno] (jehož kopie se neprovádí přímo při uskutečnění vkladu, nýbrž banka kopii eviduje z doby uskutečnění jiné bankovní aktivity) a [rodné číslo]. Zda před vložením vkladu 120 000 Kč došlo ke směně z prostředků předložených v eurech na české koruny, banka neeviduje.

14. Z emailové komunikace uskutečněné mezi [jméno] [příjmení] z Realitní kanceláře [anonymizováno] (z tomu korespondující emailové adresy) vůči emailové adrese označené [email] bylo zjištěno, že odesílatel [jméno] [příjmení] sděloval s oslovením„ pane [celé jméno žalobce]“ dne 17. 10. 2013, že mu posílá dle předchozího rozhovoru souřadnice pozemku, přičemž uvedeny byly údaje o předmětných pozemcích, spolu s údaji z platného územního plánu pro určenost k zastavení pozemku rodinným domem venkovského typu; dále dne 21. 10. 2013, že mu posílá návrh rezervační smlouvy na pozemek [obec], dále územní plán obce s označením v příslušné ploše. Dne 23. 10. 2013 odesílatel [příjmení] zaslal opět s oslovením„ pane [celé jméno žalobce]“ odkaz na projekty, dále informoval o komunikaci s pracovníkem stavebního úřadu v [obec] ohledně dotazu na všeobecné možnosti stavby roubenky na pozemku Emailovou komunikací ze dne 23. 10. 2013 z adresy žalované [email]) vůči pracovníkům [stát. instituce] byl odeslán dotaz s uvedením pisatelky - žalované, v němž v úvodu zmínila, že má s manželem zájem o koupi pozemku p. [číslo] (pozn. soudu – předmětné pozemky) s tím, že je makléř informoval, že pozemek je určený na výstavbu domu. Žádala ověření, zda mohou postavit na pozemku roubenku nebo srub, dále se dotazovala na případný plán cesty či jiné překážky bránící výstavbě domu. Z emailové komunikace uskutečněné dne 28. 10. 2013 z adresy označené jménem žalobce vůči [jméno] [příjmení] z Realitní kanceláře [anonymizováno] bylo zjištěno, že byla zaslána vyplněná rezervační smlouva; jako odesílatelka byla v závěru zprávy uvedena žalovaná. Dne 29. 10. 2013 bylo z adresy označené jménem žalobce přeposláno na email [jméno] [příjmení] z Realitní kanceláře [anonymizováno] vyjádření z emailu žalované a z emailu [jméno] [příjmení] za obvodní stavební úřad [stát. instituce] (k tématu, kde z hlediska územního plánu nacházejí předmětné pozemky) ohledně dotazu na pozemek s tím, že po telefonním hovoru s adresátem dospěl pisatel (označený příjmením žalobce) k názoru, že pozemek má cenu okolo 200 000 Kč. Dne 30. 10. 2013 odesílatel - opět vůči adresátu označenému příjmením žalobce – poslal rezervační smlouvu doplněnou o částku 215 000 Kč (k čemuž připojil komunikaci o výsledné ceně, uskutečněnou s [jméno] [příjmení]) a dále termín podpisu rezervační smlouvy jakož i místo jejího podpisu. Z emailové komunikace uskutečněné mezi [jméno] [příjmení] z Realitní kanceláře [anonymizováno] (z tomu korespondující emailové adresy) vůči emailové adrese označené jak jménem žalobce, tak označením adresy [email], má soud za prokázané, že adresátovi, resp. z oslovení přímo žalobce, odesílatel dne 7. 11. 2013 potvrdil, že by k podpisu kupní smlouvy mělo dojít následujícího dne na adrese JUDr. [příjmení], žádal o zaslání rodného čísla kupující pro přípravy kupní smlouvy. Dále bylo adresátovi dne 13. 11. 2013 sdělováno, že se uvedeného dne na účtu prodávajících manželů [příjmení] objevila částka ve výši 195 000 Kč za prodej pozemků v k. ú. [obec].

15. Ze smlouvy o nájmu bytu sjednané 9. 2. 2013 (č. l. 90-94 spisu) bylo zjištěno, že žalovaná jako pronajímatelka přenechala nájemkyni [jméno] [příjmení] bytovou jednotku ve svém výlučném vlastnictví – jednotku [číslo] ve 4. patře domu [adresa] v ul. [ulice], [obec]. Nájemné bylo sjednáno ve výši 6 000 Kč měsíčně, dále byla sjednána povinnost nájemce platit měsíční zálohy na cenu služeb spojených s užíváním bytu.

16. Skutkové okolnosti soud posuzoval podle následující právní úpravy. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních předpisů. S ohledem na citované přechodné ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., jakož i vzhledem k tomu, že kupní smlouva ohledně předmětných pozemků [parcelní číslo] o výměře 788 m2 a [parcelní číslo] o výměře 694 m2 byla uzavřena a její účinky nastaly před 1. 1. 2014 (před nabytím účinnosti citovaného zákona), řídí se podmínky vzniku vlastnického práva jako práva věcného ve vztahu k předmětným pozemkům dosavadními právními předpisy – tj. platnými a účinnými před 1. 1. 2014. Konkrétně jde o zákon č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Naopak stavba ev. [číslo] dle shodného tvrzení stran vznikla až po 1. 1. 2014, proto je třeba právní poměry k ní, včetně vzniku vlastnického práva, posoudit dle zák. č. 89/2012 Sb. (§ 3028 odst. 1 o. z.). Konečně došlo-li k 14. 1. 2014 v důsledku nabytí právní moci rozhodnutí soudu k zúžení společného jmění manželů účastníků až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, pak se právní poměry účastníků i k obsahu do té doby vzniklého společného jmění manželů, o nějž bylo toto jmění zúženo, řídí ustanoveními zák. č. 89/2021 Sb. (§ 3028 odst. 1, § 3028 odst. 2, část věty za středníkem a contrario o. z.). Podle § 136 odst. 2 obč. zák. může společné jmění vzniknout jen mezi manžely. Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. tvoří společné jmění manželů majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží k osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle § 144 obč. zák. pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Podle § 148 odst. 2 obč. zák. na návrh některého z manželů soud zúží společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti. Podle § 736 o. z. je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. Prioritním způsobem vypořádání je dohoda manželů (§ 738 – § 739 o. z.). Podle § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Podle § 741 o. z. nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné. Podle § 506 odst. 1 o. z. je součástí pozemku prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen„ stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Podle § 1084 odst. 1 o. z. stavba zřízená na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku.

17. Při posouzení opodstatněnosti žaloby musel soud nejprve přihlédnout k procesní úpravě určovací žaloby dle § 80 o. s. ř., podle něhož určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podmínku procesního předpisu, totiž existenci naléhavého právního zájmu na požadované určení, soud shledal v dané věci za splněnou. Mezi účastníky je spor o to, zda je v katastru nemovitostí zapsaná žalovaná coby výlučná vlastnice uvedená v souladu s právem, respektive o to, zda předmětné nemovitosti původně byly součástí společného jmění manželů účastníků (každopádně předmětné pozemky) a zda se žalobce stal jejich spoluvlastníkem při absenci vypořádání SJM účastníků po jeho zúžení až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Při popsaném sporu nemůže žalobce dosáhnout pro nesouhlas žalované změnu v zápise katastru nemovitostí jinak, než prostřednictvím žaloby na určení vlastnictví.

18. Po skutkové a právní stránce soud uzavřel, a to nejprve dle shodných tvrzení účastníků, že tito dle 31. 8. 2013 uzavřeli manželství a ve smyslu shora citovaného § 136 odst. 2, obč. zák. mezi nimi vzniklo společné jmění manželů, přičemž dle § 143 odst. 1 obč. zák. jej tvořil také majetek nabytý byť jen některým z manželů za trvání manželství, pokud nebyla naplněna zákonná výjimka, tedy pokud – mimo jiné - nebyl takový majetek získaný dědictvím nebo darem nebo nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Dále bylo mezi stranami nesporné, že dne 8. 11. 2013 a s právními účinky k 14. 11. 2013 uzavřela toliko žalovaná jako kupující kupní smlouvu ohledně předmětných pozemků. Jelikož se tak stalo za trvání manželství, pak s hledem na výše citované ustanovení § 143 odst. 1 obč. zák. platí zákonná domněnka, že nemovitosti byly nabyty – přes okolnost uvedení coby kupující jenom žalované – do společného jmění manželů účastníků. Výjimka může nastat jen tehdy, jestliže jsou splněné shora citované podmínky, z nichž žalovaná argumentovala verzí, že nemovitosti nabyla za své výlučné peněžní prostředky.

19. Lze předeslat, že soud se nemohl shodnout s názorem žalované, že prioritní pro vlastnický režim k předmětným nemovitostem byla oboustranná vůle účastníků, aby pozemky vlastnila pouze žalovaná. V tomto směru soud připomíná, že účinky uzavření kupní smlouvy nastaly ke 14. 11. 2013, tedy za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Kromě uvedené právní úpravy se na otázku nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům uplatní i zohlednění judikaturních závěrů k ustanovení § 143 odst. 1 o. s. ř. Lze odkázat i na žalobcem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 2014, č. j. 22 Cdo 3837/2012 (byť jím zdůrazňovaný zejména pro problematiku smísení finančních prostředků na účtu). V něm bylo vysloveno, že tam, kde jsou dány zákonné předpoklady pro zařazení věci společného jmění, mohou věc manželé učinit předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem, tedy zejména zúžením společného jmění (§143a obč. zák.) ...... shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit. V projednávané věci lze navíc zásadně pochybovat o tom, že skutečnou vůlí účastníků bylo, aby žalovaná předmětné pozemky opravdu nabyla do výlučného vlastnictví. Jednoznačný závěr o tom byl zpochybněn e-mailovou komunikací samotné žalované, která dne 23. 10. 2013 sdělovala pracovníkovi [stát. instituce] v rámci zjišťování, zda mohou (viz množné číslo slovesa – t. j. zjevně oba účastníci) na předmětných pozemcích postavit roubenku nebo srub, že„ má s manželem zájem o koupi pozemku“. Nad tento jednoznačně vyjádřený společný záměr, formulovaný samotnou žalovanou, se pak proti jejímu tvrzení o údajném úmyslu obou stran fakticky vyloučit žalobce z vlastnického práva k předmětným pozemkům přidávají podpůrně i zjištění soudu o aktivním jednání žalobce na přípravě rezervační i kupní smlouvy (viz zjištění odst. 14 odůvodnění). Žalovanou vyzdvihovaný záměr obou stran, aby účastníci neměli společný majetek vzhledem k exekučním řízením žalobce, tak může představovat oboustranný zájem na (právně neakceptovatelném) chránění majetku účastníků oproti věřitelům žalobce. Soud však opakuje, že i případná shodná vůle účastníků a zájem o výlučné vlastnictví žalované ve vztahu k předmětným pozemkům při jejich koupi nemůže předčít hodnocení, zda pro výlučné vlastnictví jednoho z manželů k majetku nabytému jen jím za trvání manželství byly naplněné výjimkové podmínky shora citovaného § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák.

20. Ve shodě s názorem žalobce považuje soud za výstižnou také tu část judikatury Nejvyššího soudu ČR, která jednak pojednává o tom, že na účastníkovi (zde žalobci), který tvrdí, že je určitá věc součástí společného jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství. Prokáže-li takovou skutečnost, pak druhý z manželů, který tvrdí skutečnosti, jež v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, tíží povinnost důkazního břemene ohledně jím tvrzených skutečností pro toto vyloučení (např. rozsudek ze dne 19. 9. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, 22 Cdo 1506/2013 nebo ze dne 27. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019). V projednávané věci proto bylo na žalované, aby prokázala své tvrzení, že plnou výši kupní ceny uhradila ze svých výlučných prostředků. Toto důkazní břemeno však žalovaná neunesla. Soud odkazuje na podrobně popsané tvrzení žalované ohledně charakteru prostředků, které byly na úhradu kupní ceny vynaloženy, jak byla tato tvrzení uvedena v odst. 2 a 4 odůvodnění rozsudku. Stejně tak je připomínáno s odkazem na hodnocení uvedené v odst. 5 odůvodnění rozsudku, že z procesního hlediska nebylo možné přihlédnout k tvrzení žalované, že část kupní ceny – rezervační poplatek 20 000 Kč – zaplatila z půjčky od žalobce z jeho prostředků, a následně mu půjčku vrátila obratem platbou shodné částky ze svého účtu [bankovní účet] na účet jím užívaný – č. [bankovní účet]. Nad rámec hodnocení, že tvrzení o půjčce od žalobce z jeho prostředků je procesně nepřípustné (tudíž není na místě se jím zabývat a jej prokazovat), lze zmínit, že takto změněné tvrzení postrádalo nezbytnou součást skutkového vylíčení, z čeho plynuly finanční prostředky žalobce, jestliže je žalovaná – de facto po právní stránce – hodnotila jako prostředky toliko žalobce. Za situace, kdy údajná půjčka měla být poskytnuta cca 2 měsíce po uzavření manželství a vzniku SJM by nepochybně musela žalobkyně – pokud by takové tvrzení uvedla včas – tvrdit a prokazovat konkrétní okolnosti, z nichž by bylo právní kvalifikaci o výlučných prostředcích žalobce možné dovodit. Konečně – jak soud níže vysvětlí v odst. 22 odůvodnění k tématu závěru o neprokázání tvrzení žalované, že doplatek kupní ceny 195 000 Kč byl z účtu č. [bankovní účet] uhrazen jen jejími výlučnými prostředky – by se v odkazovaném odstavci uvedené závěry vztahovaly (ve smyslu závěru o neprokázání) i na posouzení, zda 20 000 Kč odeslaných 30. 10. 2013 z uvedeného účtu užívaného žalovanou na účet užívaný žalobcem (č. [bankovní účet]) pocházelo výlučně z vlastních prostředků žalované.

21. Procesně zohlednitelné bylo buď původní tvrzení žalované, že tuto část kupní ceny zaplatila převodem z (ovšem blíže nespecifikovaného) účtu, resp. posléze při prvním jednání změněné tvrzení, že (opět z blíže nespecifikovaného) účtu částku 20 000 Kč ze svých výlučných prostředků vybrala a z nich rezervační poplatek uhradila. Žádné z těchto tvrzení, přičemž prioritní je tvrzení změněné při prvním jednání, žalovaná neprokázala. Neoznačila žádný konkrétní účet, na kterém měla své výlučné prostředky a ze kterého provedla hotovostní výběr 20 000 Kč, kterým pak měl být (dle obsahu rezervační smlouvy při jejím uzavření) uhrazen rezervační poplatek jako jednoznačná část kupní ceny. Důkazem o úhradě kupní ceny v části 20 000 Kč nemohla být ani rezervační smlouva z 30. 10. 2013 (č. l. 197), byť obsahovala údaj, že žalovaná jako kupující zaplatí rezervační poplatek„ z vlastních zdrojů“. Ve vztahu ke smyslu a významu rezervační smlouvy, jakož i k okruhu smluvních stran (realitní makléř a žalovaná), těmito vlastními zdroji nepochybně mohly být i prostředky SJM, neboť i tyto představovaly obecné vyjádření„ vlastní zdroje“. Nešlo o údaj objektivně vyložitelný – pro právní poměr účastníků jako manželů (a za situace, kdy žalobce nebyl smluvní stranou rezervační smlouvou) a tím pro obsah jejich společného jmění manželů – jako výlučné prostředky žalované, oddělené od společného jmění manželů. Na žalované přitom bylo, aby prokázala plnou úhradu celé částky kupní ceny ze svých výlučných prostředků. Jestliže se v části uhrazené částky žalované nepodařilo břemeno důkazní unést, potom ve smyslu § 144 a § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. neprokázala opak oproti tomu, že předmětné pozemky byly nabyty (byť z hlediska závazkového vztahu založeného kupní smlouvou pouze žalovanou) za trvání manželství a z toho důvodu se staly součástí společného jmění manželů. Je přitom nerozhodné, že žalobce v průběhu řízení měnil své vylíčení o tom, z čeho pocházely prostředky k úhradě kupní ceny, případně konkrétně též částka 20 000 Kč na úhradu rezervačního poplatku (vyjadřoval se k tomu poprvé až v replice z 12. 10. 2021 – kde připustil částečnou úhradu z daru 120 000 Kč od matky žalované, avšak oběma účastníkům, a o zbytku úhrady zmiňoval pochybnosti, zdali šlo o výlučné prostředky žalobce, nebo žalované, nebo z jejich společného jmění, následně uváděl, že na úhradu kupní ceny byly využity výlučné prostředky žalobce z účtu [bankovní účet] (což však nebylo výpisem tohoto účtu prokázáno) a případně prostředky účastníků ze SJM, a že konkrétně částka 20 000 Kč byla na rezervační poplatek v hotovosti zaplacena žalobcem jako osobou podnikající a mající finanční dary od rodičů a zápůjčky od [jméno] [příjmení]. Poté - to už v reakci na změněné tvrzení žalované o poskytnutí půjčky, které ostatně sporoval - uváděl, že šlo o prostředky získané žalobcem během trvání manželství, avšak nikoliv darem či dědictvím).

22. Nad rámec popsaného názoru, že žalovaná neprokázala vynaložení částky 20 000 Kč ze svých výlučných prostředků na úhradu kupní ceny, soud považuje za nutné zmínit, že podle jeho názoru nebylo možné vyhodnotit ani to, že doplatek kupní ceny 195 000 Kč byl zaplacen jednoznačně pouze z výlučných prostředků žalované jen na základě toho, že žalovaná dovozovala, že na jejím účtu č. [bankovní účet] bylo k datu úhrady doplatku (11. 11. 2013) dostatek jejích výlučných prostředků a že jen ona určila, že z nich bude uhrazen doplatek kupní ceny. Nejprve lze připomenout, že pro rozlišení součástí SJM účastníků za období od 31. 8. 2013, kdy uzavřeli manželství, do 14. 1. 2014, kdy bylo SJM zúženo rozhodnutím soudu, respektive každopádně do 31. 12. 2013, je podstatná právní úprava zák. č. 40/1964 Sb. a judikatura vztahující se k citovanému občanskému zákoníku. Podle ní pak nejen příjmy žalované od zaměstnavatele, nýbrž i nájemné – ačkoliv získané z bytu ve výlučném vlastnictví žalované – spadaly do obsahu SJM účastníků. K tomu soud poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2769/2012 o tom, že„ výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů vzniklé za trvání manželství patří do společného jmění manželů“. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v usnesení ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 22 Cdo 3725/2015 či v usnesení ze dne 25. května 2016, sp. zn. 22 Cdo 1109/2016. K tomu pak lze ještě dodat, že podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 1997, sp. zn. 24 Co 15/97, které bylo uveřejněno v časopise Ad Notam č. 4/1997 na str. 93,„ nájemné z bytů a nebytových prostor v domě, který je (v odkazované věci z důvodu, že jej jen jeden z manželů získal v restituci) pouze vlastnictvím jednoho manžela, je předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pokud bylo vyplaceno za trvání manželství. Uvedené závěry se dle názoru soudu vztahují nepochybně i na nájemné z nemovitosti (bytu) ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů – zde ve vlastnictví žalované. Za předmětnou dobu od 31. 8. 2013 do doby úhrady doplatku kupní ceny 195 000 Kč dne 11. 11. 2013 pak šlo o částky ve výši celkem 28 500 Kč. Podrobně zjištěné pohyby na předmětném účtu [bankovní účet] pak ani s vysvětlením žalované neskýtají možnost uzavřít, že by prostředky na něm jednak plynuly pouze z výlučného majetku žalované (pokud by byl prokázán dar ve výši 120 000 Kč pouze žalované a vložený na účet 23. 9. 2013, dále výlučnost pohledávky za dlužníkem [jméno], ve vztahu k němuž měly být podle rodného čísla dlužníka – přijaty 4 platby po 20 000 Kč). V průběhu doby od 31. 8. 2013, kdy v okamžiku uzavření sňatku činil zůstatek účtu žalované – zjevně její výlučné prostředky – 98 571,73 Kč, do doby úhrady doplatku kupní ceny 195 000 Kč byla prováděna řada transakcí i výrazných položek (viz odchozí částky 9. 9. a 7. 10. – 44 882, 25 Kč a 42 294,96 Kč), případně i řada nižších plateb – na inkaso, elektřinu, případně běžné nákupy, výběr z bankomatu atd. Stejně tak, jak byly přijímány do jednoznačného obsahu SJM částky mzdy (přes 70 000 Kč), nájemného (28 500 Kč), případně částka 6 580 Kč z účtu (dle shodného pojetí stran) užívaného žalovaným č. [bankovní účet], patrně i či částka 33 000 Kč dle 17. 9. 2013 (bez uvedeného rodného čísla dlužníka [jméno] je oproti výše popsaným 4 platbám ve výši 20 000 Kč nevěrohodné, že by šlo též o splátku od něj). Stav na účtu se tím pádem průběžně měnil, prostředky na něm byly využívány k běžným platbám za trvání manželství, byly na něj přijímány nemalé částky spadající do SJM, tudíž došlo ke smísení výlučných prostředků žalované a prostředků společného jmění manželů. Proto je soud přesvědčen, že za tohoto způsobu dispozic na účtu nepostačuje pouhé matematické vyčíslení, že žalovanou tvrzené výlučné prostředky (vedle původního zůstatku 98 571,73 Kč by po právní stránce a při současném prokázání pravdivosti tvrzení žalované mohlo jít o dar od matky 120 000 Kč a platby od dlužníka [jméno] ve výši 80 000 Kč, nikoliv však např. již zmíněné nájemné) na předmětném účtu by postačovaly k zaplacení doplatku kupní ceny, spolu s tím, že se jen žalovaná z vlastní vůle (tj. bez tvrzené a prokázané shodné vůle účastníků, jestliže účet obsahoval i prostředky SJM) rozhodla, že na úhradu použije z prostředků – na účtu zjevně smísených – právě jen výlučné prostředky. Judikaturní argumentace žalované odkazem na rozhodnutí NS ČR ze dne 25. 9. 2012, č. j. 22 Cdo 638/2011 není skutkově přiléhavá. V odkazované věci byly na účet druhého z manželů vloženy prostředky ve výrazné částce 400 000 Kč, zcela korespondující částce, o které tamější žalobkyně uzavřela darovací smlouvu se svým otcem, v níž bylo výslovně uvedeno, že dar je poskytován pro účely zakoupení bytu do jejího výlučného vlastnictví, prokázáno bylo, že za přesnou částku 400 000 Kč také došlo k zakoupení bytu, přičemž měsíční příjem žalovaného byl pouhých 5 455 Kč a počáteční zůstatek účtu 4 274,90 Kč. Krom toho se dovolací soud v odkazované věci zabýval právní otázkou, která taktéž není korespondující v projednávané věci, totiž tím, jaký je vlastnický režim finančních prostředků, které byly – jakožto prostředky ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů – vloženy na účet zřízený druhým manželem, k němuž měl dispoziční právo i manžel vkládající finanční prostředky, a to za situace, kdy došlo vkládajícím manželem k výběru vložené částky k nominální výši vkladu.

23. Ze shodných tvrzení účastníků dále soud vzal za své zjištění, že až k 14. 1. 2014 (právní moc rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 12. 2013) došlo k zúžení společného jmění manželů na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Složky do té doby existujícího SJM tvořily jeho součást, pro projednávanou věc je podstatné, že toto SJM tvořily právě předmětné pozemky. Jestliže po zúžení SJM nedošlo – jak bylo mezi stranami rovněž nesporné – k vypořádání dosud společných povinností a práv ani k datu 14. 1. 2017 (do 3 let od zúžení SJM) ani dohodou, ani k návrhu některého z účastníků soudním rozhodnutím, pak se uplatní úprava stanovená v § 741 – pro projednávanou věc – písm. b) o. z., tedy platí zákonná podmínka, že účastníci jako manželé (případně bývalí manželé) se vypořádali tak, nemovité věci jsou v podílovém spoluvlastnictví obou a jejich podíly jsou stejné. Ve vztahu k předmětným pozemkům (nyní vedle původního označení p. [číslo] [parcelní číslo] o výměrách 788 m2 a 671 m2 jde též o pozemek [parcelní číslo] o výměře 117 m2, přičemž u předchozích pozemků se výměra snížila na 671 m2 a 531 m2) se tudíž k datu 15. 1. 2017 účastníci stali podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků, a to v aktuálním předešle uvedeném označení a se zmíněnými výměrami, s výší rovnocenných podílů, to jest u každého jednou polovinou.

24. K vzniku stavby – chaty ev. čísla [anonymizováno] na části předmětných pozemků, která byla následně vyčleněna jako [parcelní číslo] o výměře 117 m2, dle shodného tvrzení stran došlo až po 1. 1. 2014. Vzhledem k tomu se uplatní – oběma stranami ostatně alespoň v určité fázi argumentace zmiňovaná – zásada o tom, že stavba je součástí pozemku (superficies solo cedit), respektive přímo zákonná úprava v tomto duchu obsažená ve výše citovaném § 506 odst. 1 o. z. U staveb zřízených po 1. 1. 2014 tak de facto nemůže nastat situace, že by stavba měla oddělený vlastnický režim oproti pozemku, na kterém je zřízena. Je to umocněno ostatně i úpravou výše citovaného § 1084 o. z., podle něhož i stavba zřízená na cizím pozemku připadá do vlastnictví vlastníkovi pozemku. Účastníci netvrdili a z ničeho nevyplývá, že by předmětná chata č. ev. 5 byla dočasnou stavbou, proto se dle § 506 odst. 1 o. z. stala součástí předmětných pozemků, resp. její výše vyčleněné části. Vlastnické právo ke stavbě tak následuje vlastnické právo pozemku, na němž je zřízena. Jestliže soud vyhodnotil, že předmětné pozemky včetně té části, která byla posléze zastavěna stavbou č. ev. [anonymizováno] (tj. pozemek [parcelní číslo] o výměře 117 m2), byly součástí SJM účastníků a od 15. 1. 2017 jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví, pak totéž z hlediska výše popsaných závěrů je nutné uzavřít o předmětné stavbě.

25. Vzhledem k popsaným skutkovým a právním závěrům, tedy bylo žalobě vyhověno.

26. Pokud soud provedl důkaz výpisem z účtu č. [bankovní účet] za předmětné období od vzniku SJM účastníků k 31. 8. 2013 do doby korespondující úhradě doplatku kupní ceny žalovanou z účtu [číslo] pak pro konečné odůvodnění rozhodnutí nejsou z tohoto důkazy využita zásadní skutková zjištění, a to de facto pro jejich faktickou absenci. Žalobce tímto důkazem zdůrazňoval, že šlo o společný účet účastníků i k uspokojování nákladů domácností. Mínil jím prokazovat, že částku 120 000 Kč jako dar od matky žalobkyně oběma účastníkům vložil na určitý účet dne 23. 9. 2013 on, o čemž byl do doby obstarání tohoto důkazu výpisem z účtu č. [bankovní účet] přesvědčen. Žalovaná naopak o účtu tvrdila, že byl využíván žalovaným, převody peněz na jiný účet se týkaly vypořádání mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou.

27. Soud neprovedl v řízení řadu dalších důkazů navržených účastníky. Při skutkovém a právním závěru, že u části kupní ceny 20 000 Kč (resp. též u doplatku 195 000 Kč) žalovaná neprokázala její původ z výlučných prostředků, bylo nadbytečné vyřešit, zda částka 120 000 Kč, údajně použitá na úhradu kupní ceny, pocházela z daru od matky oběma účastníkům (tvrzení žalobce, podporované neprovedenými důkazy svědků [příjmení], [příjmení] a [příjmení]) nebo jen žalované (jí označené svědecké výpovědi, zejm. matky žalované).

28. Důkaz výpisem z katastru nemovitostí [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] (č. l. 21 spisu) sice byl proveden k návrhu žalobce, avšak soud z něj nečiní skutková zjištění, jelikož žalobce přes poskytnutou lhůtu neuvedl, k jakým právně významným sporným tvrzením měl důkaz sloužit.

29. Pokud byla k důkazu provedena smlouva o finančním vypořádání (č. l. 71 spisu), uzavřená mezi žalovanou a její sestrou [jméno] [příjmení], pak z ní soud pro účely odůvodnění rozhodnutí nakonec nečinil skutková zjištění, jelikož podstatné bylo – viz výše opakovaně uvedené – že žalovaná v řízení neprokázala, že by kupní cenu ve vztahu k předmětným pozemkům uhradila za trvání manželství plně ze svých výlučných prostředků. Je proto nepodstatné, zda zmíněnou smlouvou o finančním vypořádání mínila prokazovat, že měla dostatek prostředků z tohoto vypořádání, které následně předala jako půjčku dlužníkovi [jméno], od něhož poté měla přijímat na účet č. [bankovní účet] splátky dluhu, použité na částečnou úhradu kupní ceny. Nadbytečné byly též výslechy svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalobce] k tvrzení žalobce o jiném (než žalovanou uvedeném) původu prostředků využitých k poskytnutí půjčky dlužníkovi [jméno].

30. Zjištění pro účely rozhodnutí ve věci nebylo provedeno z důkazů předložených žalovanou v podobě údajů internetového bankovnictví o detailech transakce na jejím běžném účtu č. l. 71 v období před uzavřením manželství. Pro věc bylo podstatné zjištění o zůstatku tohoto účtu k datu 31. 8. 2013, učiněné z jiných důkazů. Pokud takové údaje byly žalovanou předloženy za období po 31. 8. 2013, soud v nich nečinil skutková zjištění ve vztahu k období do uzavření kupní smlouvy dne 8. 11. 2013, resp. do data úhrady doplatku kupní ceny, jelikož vyšel z objektivnějšího důkazu v podobě bankou předloženého výpisu z účtu.

31. Konečně obdobné údaje předložené žalovanou, které měly prokazovat vynakládání částek z tohoto účtu na výstavbu rekreačního objektu č. e. 5, soud v rámci dokazování ani nevzal v potaz. Provedeny nebyly ani důkazy v podobě smluv o dílo a dalších listin k výstavbě a financování výstavby předmětné chaty. Vše vzhledem k výše popsanému závěru o uvedeném objektu jako součásti pozemku p. [číslo] u něhož soud uzavřel, že je v podílovém spoluvlastnictví účastníků.

32. Ve věci úspěšnému žalobci (s drobnou výjimkou ohledně návrhu na nařízení předběžného opatření, jak bude dále uvedeno) bylo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči neúspěšné žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, představovaných jednak soudním poplatkem 5 000 Kč, a jednak náklady právního zastoupení 405 917,50 Kč, které byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále případně jen AT). Při určení výše tarifní hodnoty vzal soud v úvahu, že dle § 8 odst. 1 AT není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu mj. cena věci v době započetí úkonu právní služby, jíž se právní služba týká. V projednávaném případě šlo o určení vlastnického práva k nemovitostem, resp. určení spoluvlastnického práva v rozsahu podílu , přičemž v řízení byla k dispozici rezervační smlouva, kterou žalovaná uzavřela 3. 12. 2020 za účelem zprostředkování obstarání příležitosti uzavřít případnou kupní smlouvu o předmětných nemovitostech; kupní cena, za kterou požadovala žalovaná nemovitosti převést, byla sjednána na 8 500 000 Kč. Proto soud vyhodnotil, že cena ideálního podílu představuje 4 250 000 Kč a tato částka je také tarifní hodnotou (§ 8 odst. 1 AT). Následně činí odměna advokáta za jeden úkon 25 300 Kč (§ 7 bod 6 AT). V posuzovaném případě advokáti postupně v řízení učinili 13 úkonů (převzetí a příprava zastoupení původním zástupcem JUDr. [příjmení] dne 2. 2. 2021, návrh na vydání předběžného opatření ze dne 3. 2. 2021 před zahájením řízení, vyjádření ze dne 1. 3. 2021 k odvolání žalované proti usnesení o nařízení předběžného opatření (v odvolacím řízení ohledně citovaného usnesení byl žalobce zcela úspěšný), žaloba ze dne 24. 3. 2021, další 3 písemná podání ve věci samé ze dne 12. 11. 2021, 15. 12. 2021 a 25. 6. 2022, 2 porady s žalobcem jako klientem (přesahující 1 hodinu) dne 10. 11. 2021 a 26. 6. 2022, seznámení se spisem dne 10. 6. 2021 po koncentraci řízení a doplnění podání v rámci této koncentrace, účast u 2 jednání dne 19. 10. 2021 a 30. 6. 2022; § 11 odst. 1 písm. a), c), d), f), g), j) odst. 2 písm. h) AT), když s účastí u jednání dne 30. 6. 2022, trvajícího 2 započaté dvouhodiny, se však pojí dvojnásobek odměny. V rámci náhrady nákladů řízení má soud za to, že je na místě žalobci částečně omezit náhradu za právní zastoupení JUDr. [příjmení] ve vztahu k návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 3. 2. 2021, a to tak, že bude činit toliko z odměny i náhrady hotových výdajů. Je tomu tak s ohledem na okolnost, že návrhu bylo vyhověno jen z části, když se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované jednak zdržet se nakládání s předmětnými nemovitostmi a jednak zdržet se jednání bránícího žalobci v užívání předmětných nemovitostí (v obojím případě jako s celkem), zatímco soud povinnost zdržet se nakládání s předmětnými nemovitostmi žalované uložil jen nad rámec jejího spoluvlastnického podílu jedné poloviny (v případě jednoho ze dvou nároků byl žalobce úspěšný de facto jen z jedné poloviny). Na odměně za právní zastoupení proto žalobci v nákladech řízení přísluší 347 875 Kč (13,75 x 25 300 Kč). Dále jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým z 13 úkonů právní služby, resp. z výše uvedených důvodů v rozsahu 12,75 úkonu – vždy po 300 Kč - tj. celkem 3 825 Kč (12,75 x 300, § 13 odst. 4 AT). K nákladům právního zastoupení přísluší též náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby, konkrétně strávený advokáty při cestě ke dvěma jednáním a k jednomu nahlížení do spisu (z [obec] do [obec] a zpět) vždy po 7 půlhodinách, celkem 700 Kč (7x 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT), a také cestovní výdaje advokátů. V případě cesty JUDr. [příjmení] k jednání 19. 10. 2021 jde o 1 542,50 Kč za jízdu z [obec] do [obec] a zpět, ve vzdálenosti 214 km vozem [anonymizováno] [registrační značka] s průměrnou spotřebou 10,1 litrů [číslo] km, při sazbě základní náhrady 4,40 Kč za 1 km a při ceně benzinu 98 oktanů za jeden litr 27,80 Kč (§ 1 písm. b), § 4 písm. a) vyhl. č. 589/2020 Sb.). Cestovní výdaje advokáta Mgr. [příjmení] představují 2 x 1 532,40 Kč za 2 jízdy z [obec] do [obec] a zpět, ve vzdálenosti vždy 214 km vozem [anonymizována dvě slova] [registrační značka] s průměrnou spotřebou 5,53 litrů [číslo] km, při sazbě základní náhrady 4,70 Kč za 1 km a při ceně benzinu 95 oktanů za jeden litr 44,50 Kč (§ 1 písm. b), § 4 písm. a) vyhl. č. 511/2021 Sb. ve znění vyhl. č. 116/2022). Konečně náklady právního zastoupení podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. tvoří náhrada za DPH v sazbě 21% (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokáta JUDr. [příjmení] (za úkony učiněné do 15. 12. 2021), tj. částka 47 511 Kč (0,21 x (8,75 x 25 300 Kč + 8,75 x 300 + ztráta času 700 Kč + cestovné 1 542,50 Kč)).

Poučení