10 C 65/2022- 31

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Janem Tomešem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupené advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] trvale bytem [adresa žalované] o zaplacení částky 29 400 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se, co do nároku na zaplacení částky smluvní pokuty ve výši 9 400 Kč, nákladů mimosoudního vymáhání ve výši 289 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 3 508 Kč, zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně jdoucím z částky 20 000 Kč od 12. 7. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se, co do nároku na zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 575,34 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 20 000 Kč od 15. 6. 2021 do 11. 7. 2022 a části zákonného úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně jdoucího z částky 20 000 Kč od 12. 7. 2021 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni, k rukám jejího právního zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], náhradu nákladů řízení ve výši 367,92 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne 22. 12. 2021, se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení finančního plnění zahrnujícího částku nesplaceného spotřebitelského úvěru ve výši 20 000 Kč, částku smluvní pokuty ve výši 9 400 Kč a příslušenství sestávajícího z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 575,34 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 508 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 20 000 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení a nákladů mimosoudního vymáhání ve výši 289 Kč. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že nárok na shora uvedená finanční plnění nabyla dne 14. 6. 2021 z titulu„ Smlouvy o postoupení pohledávek“ ze dne 11. 6. 2021, jíž sjednala se společností [právnická osoba], (dále jen„ postupitel“), o čemž byla žalovaná informována dopisem ze dne 25. 6. 2021. Postupitel na základě„ Smlouvy o úvěru [číslo]“ ze dne 17. 1. 2020 (dále jen„ Smlouva [číslo]“) žalované, prostřednictvím zprostředkovatele, v hotovosti vyplatil 20 000 Kč, oproti čemuž se žalovaná zavázala, že poskytnuté plnění, navýšené o smluvní úročení (3 358 Kč), splatí ve lhůtě do 16. 2. 2020. Takto popsaná práva a povinnosti žalovaná a postupitel sjednali s odkazem na„ [ulice] podmínky Smlouvy o úvěru“ (dále jen VOP), vydané postupitelem. Po datu poskytnutí však žalovaná, před datem postoupení a ani následně, nesplatila ze sjednaného plnění ničeho, byť byla k zaplacení upomínána, naposledy cestou předžalobní výzvy ze dne 9. 11. 2021.

2. Podáními ze dnů 31. 3. 2022 a 23. 5. 2022 vzala žalobkyně žalobu zpět co do nároku na zaplacení smluvní pokuty, kapitalizovaného smluvního úroku a nákladů mimosoudního vymáhání. A to v návaznosti na výzvy soudu, aby doložila (i.) zda postupitel před poskytnutím finančního plnění přezkoumal úvěruschopnost žalované a (ii.) existenci jí označených úkonů mimosoudního vymáhání (telefonická výzva, návštěva terénních pracovníků žalobkyně v místě bydliště žalované). Stran existence procesu přezkumu úvěruschopnosti žalované postupitelem pak žalobkyně výslovně sdělila, že v tomto směru nedisponuje odpovídajícími důkazy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala uplatněný nárok částečně zpět ještě před datem prvého jednání ve věci, soud, ve smyslu § 96 odst. 2 o. s. ř., částečnému zpětvzetí výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl bez zjišťování stanoviska žalovaného, ve smyslu § 96 odst. 4 o. s. ř.

3. Žalovaná se k uplatněnému nároku nijak nevyjádřila a k jednání se bez omluvy nedostavila, ačkoli jí byly výzva k vyjádření (spolu se žalobou) i předvolání k jednání řádně doručeny k 28. 3. 2022 (výzva k vyjádření), resp. k 20. 5. 2022 (předvolání k jednání).

4. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., provedl a hodnotil, samostatně i ve vzájemných souvislostech, níže uvedené:

5. Textem písemného vyhotovení Smlouvy [číslo] datovaným k 17. 1. 2020, doloženým spolu s VOP, bylo prokázáno, že postupitel žalované v hotovosti poskytl částku 20 000 Kč, jíž pro účely splácení navýšil též o kapitalizované smluvní úročení ve výši 3 358 Kč (204,28 % ročně). Toto plnění, v souhrnu celkem 23 358 Kč, se žalovaná, oproti svému podpisu, zavázala splatit ve lhůtě 30 dnů s tím, že splatnost bylo možné dodatečně prodloužit až na 360 dnů.

6. Výčet práv a povinností založených oproti podpisu Smlouvy [číslo] postupitel zpracoval ve formě tabulky, označené jako„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, jíž dne 17. 1. 2020 žalovaná převzala. Převzetí tohoto dokumentu žalovaná stvrdila svým podpisem 7. Dokumentem označeným jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“, podepsaným oběma smluvními stranami k 7. 6. 2021, resp. k 11. 6. 2021 (doloženým v českém a anglickém znění), vzal soud za prokázané, že se postupitel zavázal žalobkyni převést pohledávky označené v soudu taktéž předložené příloze [číslo]“ (čl. 2) s tím, že platnost a účinnost převodu byla (čl. 2) navázána na složení úplaty (čl. 3). Složení úplaty následně pověření zástupci postupitele potvrdili vystavením vlastnoručně podepsané listiny datované k 17. 6. 2021.

8. O aktu převodu práva nárokovat plnění ze Smlouvy [číslo] žalobkyně žalovanou informovala dopisem, datovaným k 25. 6. 2021, v němž žalované stanovila 10 denní lhůtu k plnění, jejíž běh počínal doručením dopisu. Toto oznámení bylo, dle poštovního podacího archu, k poštovní přepravě podáno dne 29. 6. 2021.

9. V souvislosti s vymáháním nárokovaného plnění žalobkyně vyhotovila dokument označený jako„ Výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky“, v němž označila úkony mimosoudního vymáhání, jejichž existenci (vyjma písemné upomínky doložené bez dokladu odeslání) však dále nedoložila a, jak bylo uvedeno výše, stran nároku na úhradu těchto úkonů vzala žalobu zpět.

10. Naposledy vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení nárokovaného plnění prostřednictvím upomínky datované k 9. 11. 2021, která byla, dle poštovního podacího archu, k poštovní přepravě podána dne 11. 11. 2021.

11. Žalobkyně dále předložila též upomínky ze dnů 1. 3. 2020, 18. 3. 2020 a 29. 3. 2020, kterými měl žalovanou k zaplacení vyzvat postupitel. Odeslání těchto upomínek nicméně nebylo doloženo žádnými doklady a za situace, kdy se zástupce žalobkyně nedostavil soudnímu jednání, nebylo možné tento nedostatek odstranit cestou výzvy, ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. (viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 ze dne 24. 3. 2010).

12. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném k datu podpisu Smlouvy [číslo] (dále jen„ o. z.“), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Podle § 1880 odst. 1 a 2 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. (2) Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

17. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

20. Podle § 2392 odst. 1 o. z. peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

21. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu podpisu Smlouvy [číslo] (dále jen z. s. ú.), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

24. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

25. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu 7. 6. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k datům počátku prodlení.

28. Při právním hodnocení projednávané věci vyšel soud z povahy práv a povinností, utvářejících v souhrnu obsah závazku, sjednaného mezi postupitelem a žalovanou. Obsahem předmětného závazku byla především povinnost postupitele poskytnout bezprostředně, oproti podpisu Smlouvy [číslo] hotovostní, úročené finanční plnění. Této povinnosti postupitele korespondovala povinnost žalované splatit poskytnuté plnění, navýšené o úročení i o související poplatky. Předmětný závazek soud, s přihlédnutím k jeho obsahu a okamžiku poskytnutí finančního plnění (bezprostředně vázaného na akceptaci - podpis závazku ze Smlouvy [číslo]), právně kvalifikoval jako úročenou zápůjčku, ve smyslu § 2390 o. z. ve spojení s § 2392 odst. 1 o. z. S ohledem na postavení smluvních stran měla sjednaná zápůjčka též charakter spotřebitelského úvěru, ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú, upraveného nad rámec obecné právní úpravy též speciálním právním předpisem. V tomto směru vzal soud v úvahu, že postupitel, subjekt nebankovní povahy poskytující finanční plnění, předmětný závazek sjednal v rámci své podnikatelské činnosti, jako věřitel, ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú., a žalovaná naopak jako spotřebitel, ve smyslu § 419 o. z., tedy mimo rámec jakékoli podnikatelské činnosti.

29. S ohledem na právní povahu sjednané zápůjčky tak postupiteli v průběhu kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazku ze Smlouvy [číslo] ve smyslu § 86 odst. 1 a odst. 2 z. s. ú., vznikla povinnost posoudit úvěruschopnost žalované. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 87 odst. 1 z. s.ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti totiž svým významem přesahuje rovinu dvoustranného soukromoprávního poměru a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tedy povinnost zkoumat úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť:„ předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“ (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

30. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. Ve smyslu závazného eurokonformního výkladu, představeného Soudním dvorem Evropské unie, jsou proto soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C -243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě § 86 a 87 z. s.ú. jsou výsledkem transpozice norem evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Citovaná ustanovení pak již byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena eurokonformnímu výkladu. Ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci„ OPR-Finance“ C -679/18 ze dne 5. 3. 2020), a tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti lze též, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

31. Odraz shora uvedených závěrů soudní praxe již zákonodárce dodatečně reflektoval v rámci novely § 87 z. s. ú. provedené zákonem č. 96/2022 Sb., účinné k 29. 5. 2022, neboť zde výslovně stanovil, že absence zjišťování úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu. Z povahy věci tak jde o neplatnost absolutní. Uvedenou novelizaci z. s. ú. pak zákonodárce provedl, aniž by ji doprovodil jakýmikoli přechodnými ustanoveními, a lze tedy dovodit, že § 87 odst. 1 z. s. ú. v aktuálně účinném znění vyvolává právní účinky retroaktivně, tedy i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným před 29. 5. 2022. S tím, že jakkoli se jedná o projev tzv. pravé retroaktivity, nelze současně pominout, že aplikační praxe, na základě závěrů shora uvedených, z totožného pojetí neplatnosti spotřebitelského úvěru vycházela již v době před 29. 5. 2022, dokonce i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným již za účinnosti předchozí právní úpravy spotřebitelského úvěrování (zák. 145/2010 Sb.). Retroaktivní aplikace § 87 odst. 1 z. s. ú. tak nepředstavuje zásah do právní jistoty poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, a proto ji lze akceptovat.

32. Ve vztahu k provedenému skutkovému posouzení však lze konstatovat, že ze žalobkyní předložených důkazních prostředků nelze vůbec seznat, v jakém rozsahu a zda vůbec postupitel úvěruschopnost žalované posoudil (ostatně sama žalobkyně, dle zaslaného vyjádření, na doložení této skutečnosti rezignovala). Vzhledem k absenci shora popsaných důkazů, týkajících se náležitého posuzování úvěruschopnosti žalované, tak soud nemohl vzít za prokázané, že by postupitel úvěruschopnost žalované řádně přezkoumal. Žalobkyni totiž v návaznosti na uplatněný nárok vznikla procesní povinnost nejen dotvrdit (tzv. břemeno tvrzení), ale též doložit (tzv. břemeno důkazní), že postupitel splnil veškeré hmotněprávní povinnosti, jimiž je vymezeno postavení zapůjčitele ve smyslu § 2390 o. z., a to s přihlédnutím ke specifikům spotřebitelského charakteru sjednaného závazku. Tedy, především že řádně posoudil úvěruschopnost žalované a následně vyplatil sjednané plnění ve prospěch žalované. Splnění uvedených procesních povinností vyplývá z projednací zásady, jíž je civilní řízení sporné obecně ovládáno (viz zejména § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 120 odst. 2 o. s. ř.). Ostatně, právě zásada projednací v občanskoprávním soudním řízení vymezuje břemena důkazní i tvrzení jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, která, pod sankcí neúspěchu ve věci, stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou (shodně viz např. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 385/15 ze dne 8. 12. 2015). Z projednací zásady také dále plyne i tradičně traktovaný závěr, že„ co není v řízení dokázáno, jako by nebylo“.

33. Za daného stavu věci proto soud závazek ze Smlouvy [číslo] vyhodnotil neplatný, ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., a to pro rozpor se zákonem. Konstatované porušení zákona a související narušení veřejného pořádku lze, ve smyslu výkladu předestřeného shora, kvalifikovat jako zjevné, ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú., a neplatnost sjednaného závazku tak bylo třeba prohlásit z úřední povinnosti. Závazek ze Smlouvy [číslo] z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, tak pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008), a plnění poskytnutá z jeho titulu tedy bylo na místě právně kvalifikovat jako tzv. kvazi závazek z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Právě a pouze nárok z bezdůvodného obohacení mohla žalobkyně, na základě postoupení ve smyslu § 1879 o. z. ve spojení s § 1880 odst. 1 o. z., nabýt. Z titulu bezdůvodného obohacení žalované proto soud uplatněný nárok akceptoval jako důvodný co do částky 20 000 Kč, odpovídající částce nesplacené jistiny. Jako datum, kdy se žalovaná, ve smyslu § 1968 o. z., s plněním na uvedenou částku dostala do prodlení, soud určil den následující po uplynutí desetidenní lhůty k plnění, jež byla stanovena v oznámení o postoupení závazku, datovaného k 25. 6. 2021. A to s ohledem na skutečnost, že takto učiněné oznámení v sobě zahrnuje mj. i první doloženou výzvu k uhrazení celého plnění, právně kvalifikovaného jako bezdůvodné obohacení (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010). Od data 12. 7. 2021 tedy žalobkyni, ve smyslu § 1970 o. z., vzniklo též právo nárokovat zákonný úrok z prodlení. Datum prodlení žalované, tj. 12. 7. 2021, soud určil v návaznosti na zjištění, že bylo oznámení o postoupení nárokované pohledávky k poštovní přepravě podáno dne 29. 6. 2021, a datum doručení tohoto oznámení tedy je možné, za využití zákonné domněnky, ve smyslu § 573 o. z., určit k 1. 7. 2021, po kterém počala plynout 10 denní lhůta k plnění, jejíž konec připadl na 11. 7. 2021.

34. Povinnost zaplatit obě shora popsaná plnění, jistinu a zákonný úrok z prodlení, soud žalované uložil v zákonné, třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, ve smyslu §160 odst. 1 o. s. ř.

35. Ve zbytku, tedy co do položek zahrnujících pohledávky z tvrzeného zákonného úročení jdoucího za období, kdy se žalovaná nenacházela v prodlení s uhrazením nesplacené jistiny (resp. ve výši nedopovídající t. č. předepsané úrokové sazbě či počítaného z částky převyšující částku nesplacené jistiny), soud uplatněný nárok výrokem III. tohoto rozsudku zamítl.

36. O nákladech řízení rozhodl soud s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která žalovanou, v souladu s § 142a odst. 1 o. s. ř., před podáním žaloby vyzvala k dobrovolnému plnění, přiznal právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Rozsah procesního úspěchu žalobkyně byl určen jako rozdíl jejího procesního úspěchu (57 %) a procesního úspěchu žalované (43%), tj. 14 %, a to i se zohledněním příslušenství nárokované pohledávky (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu 23 Cdo 2585/2015 ze dne 3. 12. 2015), jež soud pro účely výpočtu procesního úspěchu účastníků kapitalizoval k datu vyhlášení rozsudku Při určení procesního úspěchu žalobkyně soud vycházel ze závěru, že bylo žalobkyni přiznáno právo na zaplacení částky 20 000 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně jdoucího z přiznané částky od 12. 7. 2021 do zaplacení (kap. celkem částkou 1 541,64 Kč). Naopak, žalobkyně s uplatněným nárokem neuspěla (vč. částečného zpětvzetí, jež žalobkyně učinila s ohledem na absenci důkazů stran části nároku) co do nároku na částku smluvního úroku (3 508 Kč), smluvní pokuty (9 400 Kč), nákladů mimosoudního vymáhání (289 Kč) a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení (2 575,34 Kč), přičemž žalobkyně v žalobě uplatnila nárok na nekapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucí z částky 20 000 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení (kap. částkou 1 961,64 Kč). Tarifní hodnotu jednoho úkonu právní služby, uskutečněného v projednávané věci do data podání žaloby, soud určil částkou 300 Kč, s odkazem na § 14b odst. 1 nařízení vlády č. 177/1996 Sb. advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen a. t.), neboť se projednávané věci jednalo o nárok na zaplacení plnění do 50 000 Kč, uplatněný cestou žaloby dle ustáleného vzoru, podávané u nadepsaného soudu žalobkyní, prostřednictvím totožného zástupce, opakovaně. Náhrada nákladů žalobkyně pak v konkrétním případě zahrnuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1 176 Kč a náhradu za odměnu jejího zástupce. S tím, že odměna zástupce žalobkyně sestává z (i.) odměny za 3 úkony právní služby, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) a d) a. t. (převzetí věci, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby), (ii.) paušální náhrady 3 x 100 Kč, ve smyslu § 14 b odst. odst. 5 písm. a) a. t., to vše navýšeno o náhradu DPH ve výši 21 %, celkem 252 Kč, jejímž je zástupce žalobkyně plátcem, ve smyslu § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Po zohlednění míry procesního úspěchu žalobkyně v řízení tak výše přiznané náhrady činí 367,92 Kč. Tuto náhradu je žalovaná povinna zaplatit v zákonné, třídenní lhůtě, ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně, ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení