10 C 73/2024 - 44

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Janem Tomešem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 250 172,81 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 215 347,44 Kč, a to formou splátek po 7 500 Kč měsíčně splatných vždy k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se, co do nároku na zaplacení částky 34 825,37 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 17 383,94 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 19 907,57 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15% ročně jdoucího z částky 262 406,75 Kč od 4. 3. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám jejího právního zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], náhradu nákladů řízení ve výši 23 295,29 Kč, a to formou splátek po 1 700 Kč měsíčně splatných vždy k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

Odůvodnění

1. Žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne 3. 3. 2024, ve znění doplnění ze dne 19. 6. 2024, se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení nároku sestávajícího z pohledávky ve výši 250 172,81 Kč a příslušenství zahrnujícího kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 17 383,94 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 19 907,57 Kč a zákonný úrok z prodlení jdoucí z částky 262 406,75 Kč od 4. 3. 2024 do zaplacení. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že, s odkazem na znění interních obchodních podmínek, se žalovaným sjednala smlouvu o úvěru – konsolidaci půjček č. [tel. číslo] (dále jen „Smlouva č. [tel. číslo]“) a pojištění odpovědnosti poskytnutý úvěr splácet. Z titulu této smlouvy následně žalovanému dne 5. 9. 2022 poskytla finanční plnění ve výši 250 000 Kč, s tím, že toto plnění bylo úročeno a dílem jej obdržel sám žalovaný, zatímco dílem posloužilo ke splacení jeho starších dluhů. Ještě před datem sjednání popsaného závazku si také žalobkyně s náležitou odbornou péčí ověřila, že je žalovaný, s ohledem na své rodinné a majetkové poměry, schopen poskytnutá plnění splácet. V této souvislosti žalobkyně vyšla jednak z údajů sdělených samotným žalovaným a ověřených z jeho bankovního účtu, týkajících se mj. jeho příjmů (17 010 Kč, všichni členové domácnosti žalovaného celkem 70 000 Kč), zaměstnání (na dobu neurčitou), bydlení (u rodičů) a vyživovacích povinností (žádné), z dostupných registrů, mj. registrů BRKI, NRKI, insolvenčního rejstříku, a dále také ze statistických dat a interních i externích informací, propočtených jejím interním matematickým modelem. V návaznosti na zjištěné údaje o majetkových poměrech žalovaného, žalobkyně vyměřila žalovanému, ve vztahu k závazku ze Smlouvy č. [tel. číslo], měsíční splátky ve výši 4 454,32 Kč, tyto však žalovaný řádně a včas nesplácel, v důsledku čehož žalobkyně využila svých smluvních oprávnění, k datu 21. 8. 2023 žalovanému t. č. nesplacené plnění zesplatnila a žalovanému naúčtovala i sankční poplatky ve výši 2 700 Kč, jakož i poplatky za vedení účtu ve výši 2 450 Kč. Konkrétně tak k datu zeaplatnění žalovaný žalobkyni dlužil 245 022,81 Kč na jistině, 5 150 Kč na poplatcích, 17 383,94 Kč na kapitalizovaných smluvních úrocích a 19 907,57 Kč na kapitalizovaném úroku zákonném. V mezidobí, od data zesplatnění do data podání žaloby, navzdory zaslání předžalobní upomínky ze dne 6. 2. 2024, již žalovaný žalobkyni nezaplatil ničeho.

2. Žalovaný se k uplatněnému nároku písemně nevyjádřil, dostavil se však k jednání a zde uvedl, že mu žalobkyně částku 250 000 Kč skutečně poskytla a on toto plnění přestal splácet poté, co co přišel o práci a v důsledku absence úspor se mu nedostávalo prostředků. Skutečnost, že k datu sjednání Smlouvy č. [tel. číslo] pobíral mzdu ve výši okolo 17 000 Kč měsíčně a bydlel u rodičů, jimž na bydlení příležitostně přispíval, žalovaný potvrdil. K datu konání jednání byl obžalovaný nezaměstnaný, práci si však hledal a plánoval registraci na Úřadu práce.

3. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., provedl a hodnotil, samostatně i ve vzájemných souvislostech, níže uvedené:

4. Textem písemného vyhotovení Smlouvy č. [tel. číslo], datovaným k 5. 9. 2022, opatřeným podpisem pověřence žalobkyně i žalovaného, vzal soud za prokázané, že se žalobkyně, za podmínek vymezených v jejích interních produktových podmínkách (čl. I. odst. 2), zavázala žalovanému, poskytnout částku 250 000 Kč (čl. II. odst. 1), úročenou sazbou 16,48 % ročně (čl. II. odst. 4), určenou dílem ke splacení starších dluhů žalovaného u žalobkyně (99 631,71 Kč – čl. III. odst. 1 písm. a)) a dílem k výplatě na bankovní účet žalovaného u žalobkyně (čl. III. odst. 1 písm. b)). Současně se také žalobkyně žalovanému zavázala poskytovat pojistné služby, týkající se konkrétně jeho schopnosti načerpané plnění splácet (čl. V). Žalovaný se načerpané plnění, vč. úročení a pojistného, zavázal splácet měsíčními splátkami po 4 944,32 Kč (4 454,32 Kč + 490 Kč) splatnými vždy k 16. dni v měsíci, počínaje od 16. 10. 2022 (čl. II. odst. 3 písm. c) a d)). Splátky se žalovaný žalobkyni zavázal splácet z bankovního účtu č. [č. účtu], na který se mu žalobkyně zároveň, z úvěrového účtu č. [č. účtu] zavázala část přislíbeného plnění převést (čl. IV. odst. 2 a 3). Pro případ, kdyby žalovaný předepsané splátky řádně a včas nesplácel, sjednaly smluvní strany ve prospěch žalobkyně právo prohlásit dosud nesplacené plnění za „ihned splatné“ (čl. IV. odst. 11). Žalobkyně dále k důkazu předložila i text interních „Produktových podmínek“, z tohoto dokumentu však soud pro účely dokazování nezjistil žádné relevantní informace. O úpravě interního sazebníku pak žalobkyně žalovaného informovala samostatným sdělením, nadepsaným „měníme Sazebník poplatků od září 2022“.

5. Termíny, obsažené v naposledy označených dokumentech, žalobkyně nadefinovala v dokumentu nazvaném „Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro Konsolidaci půjček“.

6. Proces přezkumu tzv. úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně shrnula v písemném vyjádření, datovaném k 23. 1. 2024. Zde uvedla, že přezkoumala jí dostupné registry (především NRKI, BRKI, insolvenční rejstřík) a dále také vyšla z údajů sdělených v „žádosti o úvěr“ ze dne 5. 9. 2022, jež konfrontovala se splátkovými i nesplátkovými výdaji žalovaného (bydlení, výživné a další deklarované) a s částkou úředně stanoveného životního minima. Zde uvedenou žádost žalobkyně k vyjádření připojila. Žádost žalobkyně koncipovala formou tabulky a takto zaznamenal, že čistý měsíční příjem žalovaného t. č. činil 17 010 Kč a tento pocházel z pracovního poměru sjednaného u společnosti [jméno FO]. tzv. na dobu neurčitou. Dále zde také žalovaný vyplnil, že je svobodný, nemá vyživovací povinnosti, žije u rodičů, dosáhl „odborného/učňovského“ vzdělání, celkové příjmy jeho domácnosti činí 70 000 Kč a vyjma interních splátek vůči žalobkyni ve výši 2 321,88 Kč a nákladů bydlení ve výši 1 500 Kč měsíčně, nemá žádné další výdaje. Přílohu žádosti představuje též tabulka shrnující interní splátky/závazky žalovaného u žalobkyně (t. č. jeden nesplacený úvěr se zůstatkem 99 631,71 Kč).

7. Ve výpisu z úvěrového účtu č. [č. účtu], vedeného žalobkyní, je k 5. 9. 2022 zaznamenáno, že žalobkyně žalovanému na účet č. [č. účtu] vyplatila 150 368,29 Kč, zatímco dalších 99 631,71 Kč použila, ve prospěch žalovaného, na úhradu jeho dluhu u ní samotné.

8. V předloženém výpisu z bankovního účtu č. [č. účtu] z období od dubna 2022 do září 2022, vedeného žalobkyní ve prospěch žalovaného, lze zaznamenat, že žalobkyně k 5. 9. 2022 na tento bankovní účet vyplatila 150 368,29 Kč. Pravidelně, každý měsíc, byla na tentýž účet vyplácena též platba od společnosti [jméno FO] ve výši od 11 327 Kč do 22 030 Kč, a to vyjma měsíce září 2022, kdy byla na tentýž účet vyplacena mj. částka 17 271 Kč od společnosti [Anonymizováno] a částka 10 364 Kč od ČSSZ, označená jako „nemocenské“ . Dále zde lze zaznamenat, že v období měsíců dubna až července 2022 byly na tomto účtu kladné zůstatky, v období měsíců srpna až září 2022 však již šlo o zůstatky záporné.

9. V dokumentu, označeném jako „Amortizace“, žalobkyně zaznamenala, že žalovaný z načerpaného plnění ve výši 250 000 Kč, vč. plateb pojistného a poplatku ve výši 2 495 Kč, v období od 5. 9. 2022 do 22. 3. 2023 splatil celkem 34 652,56 Kč.

10. K datu 23. 8. 2023 žalobkyně vystavila dokument označený jako „Oznámení o prohlášení úvěru za splatný“, v jehož rámci žalovanému sdělila, že k datu 21. 8. 2023 prohlašuje plnění, vyplacené z titulu Smlouvy č. [tel. číslo], za splatné a současně ukončuje i poskytované pojištění schopnosti splácet.

11. Naposledy žalovaného k úhradě nárokovaného plnění vyzval zástupce žalobkyně cestou „Předžalobní upomínky“, datované k 6. 2. 2024, kterou, dle předloženého poštovního podacího lístku, k poštovní přepravě podal dne 8. 2. 2024.

12. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném k datu podpisu Smlouvy č. [tel. číslo] (dále jen „o. z.“), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1727 o. z. každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do téže listiny se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv nebo z jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na sobě závislé, je vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik závazku z některé z nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní závislé smlouvy, a to s obdobnými právními účinky.

15. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

16. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle § 2758 odst. 1 o. z. pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné.

19. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu podpisu Smlouvy č. [tel. číslo] (dále jen z. s. ú.), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

23. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

24. Podle § 75 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

25. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

28. Při právním hodnocení projednávané věci vyšel soud z povahy práv a povinností, utvářejících v souhrnu obsah závazku, sjednaného mezi žalovaným a žalobkyní oproti podpisu Smlouvy č. [tel. číslo]. Obsahem předmětného závazku byl především příslib žalobkyně poskytnout, oproti podpisu Smlouvy č. [tel. číslo], úročené finanční plnění a akcesoricky (v přímé návaznosti na korespondující povinnost toto poskytnuté plnění splácet), ve smyslu § 1727 o. z., též pojistné služby. Této povinnosti žalobkyně korespondovala povinnost žalovaného splatit poskytnuté plnění, navýšené o úročení i o případné navazující poplatky. Předmětný závazek tak soud, s přihlédnutím k jeho obsahu (zejména příslibu vyplatit úročené finanční plnění) právně kvalifikoval jako úvěr, ve smyslu § 2395 o. z., doplněný o akcesorický závazek z pojištění, ve smyslu § 2758 odst. 1 o. z. S ohledem na postavení smluvních stran měl sjednaný úvěr též charakter úvěru spotřebitelského, ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú, upraveného nad rámec obecné právní úpravy též speciálním právním předpisem. V tomto směru vzal soud v úvahu, že žalobkyně, banka, předmětný závazek sjednala v rámci své podnikatelské činnosti, jako poskytovatel, ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú., a žalovaný naopak jako spotřebitel, ve smyslu § 419 o. z., tedy mimo rámec podnikatelské činnosti.

29. S ohledem na právní povahu sjednaného úvěru tak žalobkyni v průběhu kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazku ze Smlouvy č. [tel. číslo], ve smyslu § 86 odst. 1 a odst. 2 z. s. ú., vznikla povinnost posoudit tzv. úvěruschopnost žalovaného. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 87 odst. 1 z. s.ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti totiž svým významem přesahuje rovinu dvoustranného soukromoprávního poměru a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tedy povinnost zkoumat tzv. úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť: „předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“ (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

30. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání tzv. úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. Ve smyslu závazného eurokonformního výkladu, představeného Soudním dvorem Evropské unie, jsou proto soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v. Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C-243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě shora citované § 86 a 87 z. s. ú. jsou výsledkem transpozice norem unijního práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Tato ustanovení pak již byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena tzv. eurokonformnímu výkladu. Ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání tzv. úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci „OPR-Finance“ C-679/18 ze dne 5. 3. 2020), a tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti lze též, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

31. Odraz shora uvedených závěrů soudní praxe již zákonodárce dodatečně reflektoval v rámci novely § 87 z. s. ú. provedené zákonem č. 96/2022 Sb., účinné k 29. 5. 2022, neboť zde výslovně stanovil, že absence zjišťování tzv. úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní.

32. V návaznosti na učiněná skutková zjištění nicméně soud konstatuje, že žalobkyně tzv. úvěruschopnost žalovaného s odpovídající mírou pečlivosti, v rozporu s § 75 z. s. ú. ve spojení s § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú., nezkoumala a nevyhodnotila případná rizika. Předně, a tuto skutečnost soud považuje za klíčovou, si žalobkyně z objektivních zdrojů vůbec neověřila povahu zaměstnání žalovaného a skutečnost, zda je tento zaměstnán „na dobu neurčitou“, zůstala toliko v režimu tvrzení obsaženého v žádosti o poskytnutí finančního plnění (ke standardům ověřování poměrů žadatele o spotřebitelský úvěr na rámec sdělení samotného žadatele viz např. závěry již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Ačkoli právě příjem ze zaměstnání, jehož existenci si jinak žalobkyně ověřila ve výpisech z jí vedeného, „běžného“ bankovního účtu žalovaného, měl t. č. představovat jedinou formu příjmu, z něhož žalovaný, dle vystavené žádosti, zamýšlel poskytnuté plnění splácet (a v okamžiku, kdy se ocitl v režimu práce neschopných začal poptávat projednávaný úvěr). Přičemž v této souvislosti je třeba doplnit, že pokud by žalobkyně blíže ověřovala stav „běžného“ bankovního účtu žalovaného, mohla si též ověřit, že žalovaný již cca 2 měsíce před sjednáním Smlouvy č. [tel. číslo] na tomto jeho jeho „běžném“ bankovním účtu „hospodařil“ se záporným zůstatkem, z čehož bylo možno dovodit, že žalovanému jeho příjmy (17 000 Kč – cca o 800 Kč víc, než t.č. činila výše tzv. minimální mzdy) již k datu sjednání Smlouvy č. [tel. číslo] nepostačovaly ani k úhradě jeho výdajů. Nadto žalobkyně, ač disponovala informacemi pocházejícími z „běžného“ bankovního účtu žalovaného, co do výdajů žalovaného vyšla opět ze sdělení žalovaného, dle kterých tento, vyjma splátek starších závazků a příspěvků na bydlení ve výši okolo 1 500 Kč, dokonce neměl mít výdaje žádné. Tyto „ostatní“ výdaje jsou v žádosti o poskytnutí finančního plnění vyčísleny nulou. Byť, přirozeně, závěr o tom, že by dospělý muž neměl žádné výdaje související s hrazením alespoň nejzákladnějších potřeb (potraviny, hygiena, ošacení atd.) vyznívá naprosto absurdně a přinejmenším toto zjištění mělo žalobkyni podnítit k alespoň k základnímu přezkumu reálných výdajů žalovaného. Tím spíše, poskytlali žalovanému plnění cca 15 x převyšující jeho měsíční příjmy. A to bez ohledu na skutečnost, zda t. č. žalovaný procházel či neprocházel registry dlužníků či úředními databázemi, jako např. insolvenčním rejstříkem. Obdobně také nedůsledný přezkum tzv. úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně nemohla vyrovnat ani aplikace jejího interního skoringového modelu. Jakkoli totiž jistě obecně nelze přezkum majetkových poměrů žadatele o spotřebitelský úvěr automatizovaným postupem sporovat, je na místě takový postup akceptovat jen v případě, pokud případně užitý algoritmus pracuje s dostatečně validními, individualizujícími daty, jimiž však žalobkyně, jak uvedeno výše, nedisponovala.

33. Za daného stavu věci tedy lze uzavřít, že žalobkyně nedostála své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalovaného s náležitou péčí, ve smyslu § 75 z. s. ú., a závazek ze spotřebitelského úvěru (vč. akcesoricky sjednaného pojištění), založeného ze Smlouvy č. [tel. číslo], soud kvalifikoval jako absolutně neplatný, ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú. Konkrétně pro porušení zákona (o spotřebitelském úvěru) a související zjevné narušení veřejného pořádku. Přičemž „zjevnost“ narušení veřejného pořádku, ve smyslu jeho jednoznačnosti a nepochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020 ze dne 10. 6. 2020, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 104/2020 civ.), je zde dána především s ohledem na nedbalý přístup žalobkyně, která, ač měla či alespoň mohla mít povědomí o rizikovosti provedené transakce, poskytla spotřebitelský úvěr bez vyhodnocení všech rizik. Závazek ze Smlouvy č. [tel. číslo], z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, tak pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008), a plnění poskytnutá z jeho titulu tedy bylo na místě právně kvalifikovat toliko jako tzv. kvazi závazek z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú. Z titulu bezdůvodného obohacení, jež dosud bylo splaceno toliko z části, proto soud uplatněný nárok, ve smyslu § 2993 o. z., akceptoval jako důvodný co do částky 215 347,44 Kč, odpovídající právě částce nesplacené jistiny (250 000 Kč 34 652,56 Kč).

34. Co se týče otázky prodlení s úhradou částky bezdůvodného obohacení, je třeba odkázat na shora citovaný § 87 odst. 1 z. s. ú. Ten, oproti obecné úpravě splatnosti plnění z bezdůvodného obohacení (splatného k výzvě ochuzeného, ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.), stran splacení jistiny z absolutně neplatného spotřebitelského úvěru, poskytnutého bez náležitého přezkumu tzv. úvěruschopnosti, konstruuje stav, kdy se toto plnění stává splatným až na základě rozhodnutí soudu, v jím stanovené přiměřené lhůtě, případně ve lhůtě dodatečně dojednané přímo účastníky. Do prodlení s plněním na částku poskytnuté jistiny, ve smyslu § 1968 o. z., se tak osoba, jíž byla jistina absolutně neplatného spotřebitelského úvěru vyplacena, může dostat nejprve k okamžiku, kdy uplyne soudem stanovená, případně účastníky sjednaná dodatečná lhůta (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, na jehož závěry v bodu č. 56 odůvodnění navazují závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023 ze dne 20. 9. 2023). Přičemž tento mechanismus, bez ohledu na případnou spornost lhůty k plnění mezi účastníky, představuje nejen zvláštní úpravu splatnosti, ale též svého druhu sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (citace viz již shora označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). S přihlédnutím k popsanému závěru tedy lze konstatovat, že se žalovaný za podmínek projednávané věci dosud, ve smyslu § 1968 o. z., neocitl v prodlení, a žalobkyni tedy ani, ve smyslu § 1970 o. z., platně nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení (vč. zákonného úroku kapitalizovaného), který proto soud, v rámci výroku II. tohoto rozsudku, zamítl.

35. Zbytek uplatněného nároku, zahrnujícího (i.) veškeré smluvní úročení, vč. smluvního úročení kapitalizovaného a (ii.) částku 34 825,37 Kč, o níž uplatněný nárok (250 172,81 Kč) převyšoval částku nesplacené jistiny, soud, totožně jako nárok na zákonný úrok z prodlení, v rámci výroku II. tohoto rozsudku zamítl, neboť nárok na tato plnění měl být založen ujednáními ze závazku založeného ujednáními ze Smlouvy č. [Anonymizováno], která však, jak bylo rozvedeno výše, jakožto absolutně neplatné právní jednání od samého počátku nevyvolávala zamýšlené právní účinky.

36. O nákladech řízení rozhodl soud s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která žalovaného v souladu s § 142a odst. 1 o. s. ř. před podáním žaloby vyzvala k dobrovolnému plnění, přiznal právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Rozsah procesního úspěchu žalobkyně byl určen jako rozdíl jejího procesního úspěchu (70 %) a procesního úspěchu žalovaného (30%), tj. 40 %, a to i se zohledněním příslušenství nárokované pohledávky (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu 23 Cdo 2585/2015 ze dne 3. 12. 2015), jež soud pro účely výpočtu procesního úspěchu účastníků kapitalizoval k datu vyhlášení rozsudku Při určení procesního úspěchu žalobkyně soud vycházel ze závěru, že bylo žalobkyni přiznáno právo na zaplacení částky 215 347,44 Kč. Naopak, žalobkyně s uplatněným nárokem neuspěla co do nároku na částku 34 825,37 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 17 383,94 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 19 907,57 Kč, a nekapitalizovaný zákonný úrok z prodlení (kap. k datu vyhlášení částkou 21 352 Kč). Tarifní hodnotu jednoho úkonu právní služby, uskutečněného v projednávané věci, soud určil s odkazem na bod 6 § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), částkou 9 340 Kč. Náhrada nákladů žalobkyně pak v konkrétním případě zahrnuje dílčí náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 10 008 Kč a dílčí náhradu za odměnu jejího zástupce. S tím, že odměna zástupce žalobkyně sestává z (i.) odměny za 4 úkony právní služby, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a. t. (převzetí věci, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby a účast na jednom soudním jednání), 4 x 9 340 Kč, (ii.) paušální náhrady 4 x 300 Kč za jeden každý úkon právní služby, ve smyslu § 13 odst. 4 a. t., (iii.) náhrady za promeškaný čas, dle § 14 odst. 3 a. t. 4 x 100 Kč, související s cestou zástupce žalobkyně z místa jeho sídla v [adresa] k soudnímu jednání do Nymburka a zpět (vždy po 2 půlhodinách na jednu cestu), v délce 2 x cca 57 km (při udávaném trvání cca 1 hodina), (iv.) cestovného za 1 cestu v délce 2 x cca 57 km (899,69 Kč), jíž zástupce žalobkyně uskutečnil z místa jeho sídla v [adresa] k soudnímu jednání do Nymburka a zpět, kdy tato cesta byla provedena osobním automobilem RZ [SPZ], tov zn. [Anonymizováno], s udávanou kombinovanou spotřebou benzinu 6 l na 100 km (dne 17. 9. 2024 při nákladech amortizace 5,60 Kč za 1 km a při normované ceně benzinu o 95 oktanech ve výši 38,20 Kč za 1 l, ve smyslu t. č. účinné vyhlášky č. 398/2023 Sb.), to vše navýšeno o náhradu za DPH ve výši 21 %, celkem o 8 370,53 Kč, jejížm je zástupce žalobkyně plátcem, ve smyslu § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Po zohlednění míry procesního úspěchu žalobkyně v řízení tak výše přiznané náhrady činí 40 % z 58 238,22 Kč, tj. 23 295,29 Kč.

37. Jako účelně vynaložené náklady právního zastoupení soud nevyhodnotil náklady za písemné vyjádření, jež zástupce žalobkyně podal dne 19. 6. 2024. Co se týče uvedeného vyjádření, tímto zástupce žalobkyně reagoval na výzvu soudu, aby dodatečně dotvrdil a doložil okolnosti týkající se přezkumu tzv. úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně. Ačkoli tuto spornou a nejasnou okolnost zástupce žalobkyně měl a mohl vysvětlit již v žalobě (obdobné závěry viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4715/2017 ze dne 28. 11. 2017).

38. Plnění, uložená žalovanému k úhradě výrocích I. a III. rozsudku soud, za podmínek § 160 odst. 1 o. s. ř. a pod případnou ztrátou jejich výhody v případě neplacení, rozvrhl do splátek po 7 500 Kč (splátky bezdůvodného obohacení) a 1 700 Kč (splátky náhrady nákladů řízení). K tomuto kroku soud přistoupil po zjištění, že je žalovaný t. č. v sociálně obtížném postavení, neboť nemá příjmy a hledá práci. Zároveň nicméně soud uvážil, že je na místě, aby žalobkyně a její zástupce přiznaná plnění obdrželi v reálném, čase cca 2 let. Při určení výše konkrétních splátek, jejichž souhrn činí 9 200 Kč, vzal soud v úvahu, že se mzdy méně kvalifikovaných pracovních sil pohybují v rozmezí cca 20 – 30 000 Kč měsíčně, přičemž celkovou výši splátek určil na úrovni 1/3 -1/2 takto předpokládané mzdy žalovaného. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen, ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř, zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.

Poučení