10 C 79/2020- 69

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr Evou Harmachovou jako samosoudkyní v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 200 000 Kč, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal uveřejnit v deníku [příjmení] [anonymizováno] a na serveru [webová adresa] písemnou omluvu ve znění: „ Vážený pane [celé jméno žalobce], omlouváme se za zásah do Vašich osobnostních práv způsobený neoprávněným informováním o Vašem odstoupení z funkce [anonymizována tři slova] v [obec] v článku„ [příjmení] [anonymizována tři slova] [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova]“, autora [jméno] [příjmení] uveřejněného v deníku [příjmení] [anonymizováno] dne [datum], neboť tvrzení, že„ v [anonymizována tři slova] [jméno] [celé jméno žalobce] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno], když ale požádal o provizi, [jméno] [anonymizována dvě slova] od projektu odstoupila a umělecká díla přesunula do [obec]. A dále„ [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizována dvě slova] [jméno] [celé jméno žalobce] [anonymizováno] o [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizována tři slova] [anonymizováno]“, jsou nepravdivá.“, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 15.3.2020 domáhal po žalované ochrany osobnosti. Uvedl, že je kurátorem a autorem mnoha publikací. Dne 27.11.2019 vydala žalovaná v deníku [příjmení] [anonymizováno] článek s názvem„ [příjmení] [anonymizována tři slova] [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova]“. V něm uvedla tvrzení o žalobci, a to„ [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] do [anonymizována dvě slova], [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova], [jméno] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [obec]“ a„ [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizována dvě slova] [jméno] [celé jméno žalobce] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno], [anonymizována tři slova] [anonymizováno], [anonymizována tři slova] [anonymizováno]“. Tato tvrzení jsou nepravdivá a bylo jimi v pracovní i osobní rovině markantně zasaženo do osobnostních práv žalobce, zejména do jeho dobré pověsti. Autor článku odkazuje na to, že má k dispozici interní zprávu [anonymizována dvě slova], ve které jsou uvedeny důvody pro ukončení pracovního poměru žalobce s [anonymizována dvě slova], podle ředitelky [anonymizována dvě slova] [titul]. [jméno] [příjmení] [příjmení] však žádná taková interní zpráva neexistuje. [jméno] [anonymizována dvě slova] ve svém vyjádření ze dne 17.12.2019 prohlásila, že„ V [anonymizována tři slova] [role v řízení] [jméno] [celé jméno žalobce] [anonymizována tři slova], [anonymizována dvě slova] [jméno] [celé jméno žalobce] [anonymizována tři slova] [anonymizováno]“. Žalobce se snažil o mimosoudní dohodu, ale na jeho dvě předžalobní výzvy nebylo reagováno. Dne 24.2.2020 žalovaná aktualizovala předmětný článek na [webová adresa] pod odkazem [webová adresa], kde bezostyšně a bez souhlasu žalobce uveřejnila jeho stanovisko pro server [webová adresa] ze dne [datum]. Úmyslně však opomněla zveřejnit stanovisko žalobce k tvrzením, která jsou předmětem žaloby.

2. Žalobce se proto po žalované domáhal omluvy v navrženém znění a zaplacení nemajetkové újmy v penězích ve výši 200 000 Kč.

3. Žalovaná v následném vyjádření nárok žalobce zcela neuznala. Uvedla, že se v předmětném článku věnovala okolnostem [anonymizováno] [role v řízení] [anonymizováno 5 slov] a výpovědi z jeho pracovního poměru. Uvedla, že tyto skutečnosti byly následně řešeny na [stát. instituce], jakož i na mimořádné schůzi [anonymizována čtyři slova] zřízené tímto ministerstvem. Žalovaná popisovala argumenty z interní zprávy [anonymizována tři slova] [obec], [anonymizována tři slova] zdůvodňovala své kroky vůči žalobci [příjmení] [anonymizováno]. Žalovaná žalobce za účelem získání jeho stanoviska před zveřejněním předmětného článku kontaktovala. Žalobce v telefonátu uvedl, že bude k věci vydávat podrobnější vyjádření, o jehož zaslání redaktor požádal, žalobce jej však již nekontaktoval. Následně byla žalované doručena výzva žalobce obsahující i jeho prohlášení pro [webová adresa], žalovaná o ně tedy doplnila článek„ [příjmení] [anonymizováno 5 slov] [anonymizována tři slova] [celé jméno žalobce]“, včetně části, která se vztahuje k napadeným tvrzením. Dále v článku„ [anonymizována čtyři slova] [jméno] [celé jméno žalobce]“ ze dne 2.12.2019 žalovaná uvedla, že se za žalobce postavila [anonymizována čtyři slova], která popřela tvrzení uvedené v interní zprávě o tom, že by měl žalobce žádat o 10% provizi za jakýkoli prodej díla od umělce, jehož zastupování galerii zprostředkoval. Žalobce je osobou veřejně činnou a veřejně vystupující, a tedy osobou veřejného zájmu. Činnost žalobce i okolnosti jeho odvolání byly široce diskutovány na veřejnosti, proto bylo na místě, aby se žalovaná tomuto tématu věnovala.

4. Ze všech uvedených důvodů navrhla žalovaná zamítnutí žaloby.

5. Soud provedl dokazování všemi listinami, které účastníci předložili (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ust. § 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

6. V řízení byl prokázán následující skutkový děj:

7. Dne 27.11.2019 byl v [anonymizována dvě slova] publikován článek [příjmení] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova]“, ve kterém byla uveřejněna mimo jiné tvrzení„ [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [jméno] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec]“ a„ [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] [anonymizována dvě slova] [jméno] [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], stojí dále v dokumentu“, informace byly čerpány z interní zprávy [anonymizována dvě slova] (prokázáno článkem [příjmení] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova]“ ze dne [datum]).

8. Před uveřejněním článku byl žalobce telefonicky kontaktován redaktorem žalované, uvedl, že k věci vydá vyjádření, zřejmě statement, který bude zveřejněn; redaktor žalované zaslal žalobci na jím sdělenou e-mailovou adresu své kontakty (prokázáno nahrávkou telefonického rozhovoru žalobce a redaktora žalované, e-mailem [jméno] [příjmení] ze dne 26.11.2019).

9. Dne 24.2.2020 aktualizovala žalovaná článek„ [příjmení] [anonymizováno 8 slov] [celé jméno žalobce]“ o prohlášení žalobce k údajným důvodům jeho výpovědi [anonymizována tři slova] [obec], mimo jiné o vyjádření k tvrzeným žádostem o 10% provizi od komerčních galerií (prokázáno článkem„ [příjmení] [anonymizováno 8 slov] [celé jméno žalobce]“).

10. V článku„ [anonymizována čtyři slova] [celé jméno žalobce]“ [anonymizována čtyři slova] žalovaná citovala prohlášení [anonymizována čtyři slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována čtyři slova] [anonymizována dvě slova] [jméno] [celé jméno žalobce] [anonymizována čtyři slova]. [jméno] [celé jméno žalobce] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno], [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] (prokázáno článkem„ [anonymizována čtyři slova] [celé jméno žalobce]“, [anonymizována čtyři slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována čtyři slova] [jméno] [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova] [datum]).

11. Ve zprávě pouze pro mimořádné jednání [anonymizováno 5 slov] [obec] [anonymizováno] [datum] je mimo jiné uvedeno, že problematickými aktivitami žalobce mimo jiné bylo: 1) Nekompetentnost, žádost o úplatek, zmařený přínos: 2017 se [příjmení] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [jméno] [anonymizováno 5 slov] [příjmení] [příjmení] [jméno] [příjmení] ([anonymizována dvě slova],„ [anonymizováno]“), sběratelka a mecenáška dohodli na přesunu sbírky [anonymizováno] na základě dlouhodobé zápůjčky do [anonymizována dvě slova]. Odpovědnost za realizaci projektu převzal [příjmení]. Na základě jednání s ním a nevyjasněným požadavkem [příjmení] na provizi z transakce [jméno] [anonymizována dvě slova] od projektu odstoupila a přesunula sbírku do [obec]; 2) Závažné porušování etického (profesionálního) závazku [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], kteří podepisují spolu s pracovní smlouvou nebo jako součást dokumentů příslušejících ke jmenování, a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Týká se zejména interakce pana [celé jméno žalobce] se soukromými galeriemi a sběrateli, přípravy projektů pro komerční subjekty a provizí z prodeje děl. Nejméně jedna soukromá galerie v [obec] potvrdila, že [anonymizováno] požádal o 10% provizi za jakýkoli prodej díla od umělce, jehož zastupování galerii zprostředkoval (prokázáno zprávou pro mimořádné jednání [anonymizováno 5 slov] [obec] [anonymizováno] [datum]).

12. Z ostatních předložených důkazů soud nezjistil žádné informace relevantní pro toto řízení.

13. Návrh žalované na výslech svědka – autora článku [jméno] [příjmení] – zamítl soud pro nadbytečnost.

14. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle ust. § 132 o.s.ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

15. Při posuzování merita věci soud postupoval podle ust. § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a podle ust. § 2956 a násl. občanského zákoníku.

16. Podle ust. § 81 odst. 1 občanského zákoníku chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

17. Podle ust. § 81 odst. 2 občanského zákoníku ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

18. Podle ust. § 82 odst. 1 občanského zákoníku člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

19. Podle ust. § 2956 občanského zákoníku vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

20. Podle ust. § 2971 občanského zákoníku odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

21. Podle ust. § 2951 odst. 2 občanského zákoníku nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

22. Mezi účastníky nebylo sporováno, že žalovaná dne 27.11.2019 uveřejnila napadený článek. Současně nebylo sporováno, že žalobce byl [anonymizována tři slova] [obec].

23. Předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti ve smyslu ust. § 11 a násl. občanského zákoníku je jednak to, že došlo k neoprávněnému zásahu, a jednak to, že tento zásah byl objektivně způsobilý přivodit újmu na právech chráněných zmíněnými zákonnými ustanoveními. Oba předpoklady musí být splněny zároveň, aby vznikl právní vztah, jehož obsahem je právo domáhat se ochrany podle ust. § 13 občanského zákoníku a povinnost soudem uložené sankce snášet. Přitom nikoliv každý zásah (zejména do práva na ochranu občanské či profesní cti) je objektivně způsobilý újmu vyvolat. Záleží mimo jiné na prostředí, v němž k zásahu došlo, na subjektu a objektu zásahu, na jeho obsahu, pokud spočíval ve skutkových tvrzeních, na intenzitě a na ostatních okolnostech, za nichž byl proveden.

24. Články 10 i 17 Listiny vyjadřují základní ústavní hodnoty právního řádu České republiky, jako demokratického právního státu. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory je obsahově omezeno právy jiných, zejména právy uvedenými v čl. 10 Listiny. Kolize obou práv se realizuje v rovině podústavní, např. při aplikaci občanského zákoníku. Při aplikaci těchto zákonných ustanovení musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 255/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1158/07).

25. Právo podle čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 357/96), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1996 sp. zn. IV. ÚS 154/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2711/2006).

26. Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy v prvé řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97).

27. Z relevantní judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva lze – jak uvádí nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13 – abstrahovat jistá východiska (typové problémy), na jejichž posouzení musí obecné soudy v těchto případech založit své rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13). Zejména musí být brána v potaz 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový/hodnotící soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev„ politický“ či„ komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama„ vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.), a konečně 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relevantní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň je třeba zdůraznit, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; z hlediska celkového kontextu věci mohou být ve specifických případech významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, body 25 až 31; nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2296/14, bod 20).

28. Svoboda projevu představuje jeden z konstitutivních znaků demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03).

29. Legitimitu zveřejnění však nelze dovodit a ústavní ochranu svobodě projevu nelze poskytnout informaci, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá. Na nutnosti dbát těchto zásad nic nemění skutečnost, že jistá část tisku má sklon před fakty (ověřenými skutečnostmi) dávat přednost až "bombastické" síle výrazů, jimiž "své názory" tlumočí a prezentuje, neboť zasáhne-li do ústavně garantovaných práv jednotlivců nebo jiných ústavou či zákonem chráněných hodnot a zájmů, musí být připravena nést z takových jednání důsledky, byť má na nich založenou svou marketingovou strategii a dokonce i samotný účel své existence. Z toho důvodu je zcela nepřípustné, pokud se tyto subjekty při takovém způsobu jednání, téměř permanentně zasahujícím do osobnostních práv jednotlivců, dovolávají ochrany svobodou projevu (svobodou tisku), neboť zlému úmyslu nelze v žádném případě takovou ochranu poskytnout. … Míra jejich ochrany (spočívající ve fazetě svobody projevu a svobodného podnikání) musí být nezbytně oslabována či dokonce úplně vyloučena u subjektů, jež účel své existence, činnost a marketingovou strategii zakládají převážně na publikaci difamačních ("bombastických", "šokujících či "pikantních"), na cti utrhačných a lidskou důstojnost snižujících, "informacích" o osobách veřejně činných, osobách známých či společensky významných ("celebritách"), kdy účelem takového chování osoby je toliko sledování svého majetkového prospěchu a zvýšení publicity použitého média (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09).

30. V dané věci bylo v prvé řadě mezi účastníky sporné, zda je na žalobce třeba pohlížet jako na osobu veřejně činnou. Žalobce tvrdil, že v současné době veřejně činný není, nemůže být takto vnímán nejpozději od konce roku 2014, neboť již koncem roku 2013 přestal být členem [anonymizována čtyři slova] a koncem roku 2014 přestal být členem jakékoli politické strany a stáhl se do soukromí. Žalovaný měl naopak za to, že žalobce osobou veřejně činnou nadále je, podle médií se snaží o neustálé návraty do vysoké politiky. K tomu soud uvádí, že všechny napadené kauzy se týkají veřejné činnosti žalobce, ať z jeho pozice [anonymizována čtyři slova] [anonymizována čtyři slova] [obec] či z pozice předsedy politické strany [jméno] [anonymizováno]. Sám žalobce pak napadeným pořadům vytýká negativní vliv na jeho předvolební kampaň ve volbách do [anonymizována tři slova] [rok]. Soud tedy uzavírá, že na žalobce je v tomto řízení třeba pohlížet jako na osobu veřejně činnou, resp. osobu veřejného zájmu.

31. Lze obecně konstatovat, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). To však neplatí v neomezené míře. Svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byla jakákoliv osoba – včetně osob veřejně činných – v očích veřejnosti samoúčelně cíleně zesměšňována. Informování o věcech veřejných médii za použití prostředků dotýkajících se lidské důstojnosti, osobní cti či jména určité osoby nemůže být ospravedlněno ani snahou zabránit komukoliv získat mandát pro výkon veřejné funkce. Prosazování aktivistického přístupu nebo kampaně médií zaměřené na konkrétní osobu jen s cílem ji difamovat, nadto způsobem vybočujícím z obecně uznávaných pravidel slušnosti, a znevýhodnit ji tak v politickém boji o veřejnou funkci, nemůže požívat soudní ochrany. Přestože hodnotící soud na adresu veřejně činné osoby nelze jakkoli dokazovat, je nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10.3.2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18).

32. Soud v první řadě konstatuje, že na žalobce je nutno v rámci tohoto řízení pohlížet jako na osobu veřejně činnou, neboť se věc týká jeho působení jako [anonymizována tři slova] [obec]. Z tohoto důvodu je i veřejný zájem na informování o okolnostech jeho odvolání z uvedené pozice.

33. Z napadeného článku pak plyne, že při jeho zpracování bylo čerpáno z interní zprávy [anonymizována dvě slova] [obec]. Žalobce sice tvrdil, avšak nijak neprokázal, že žádná taková interní zpráva neexistuje, žalovaná však tuto zprávu („ zpráva pouze pro mimořádné jednání [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] [anonymizováno] [datum]“) soudu doložila a oba napadené výroky jsou v ní uvedeny. V předmětném článku jsou pak oba tyto výroky pouze citovány, a to právě s odkazem na interní zprávu. Takové informování veřejnosti o okolnostech odvolání žalobce z pozice [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], tedy o okolnostech veřejného zájmu, je zcela v souladu se shora citovanou judikaturou, a není proto způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Z uvedeného důvodu se nejedná ani o„ neoprávněné“ informování, jak žalobce v rámci textu požadované omluvy tvrdí.

34. Žalovaná dále nepochybila, pokud v článku„ [příjmení] [anonymizováno 8 slov] [celé jméno žalobce]“ uveřejnila prohlášení žalobce pro [webová adresa], které bylo dle tvrzení žalované obsaženo i v předžalobní výzvě žalobce. Jak je z uvedeného zřejmé, žalovaná měla toto prohlášení k dispozici od samotného žalobce, dále bylo volně přístupné na internetových stránkách [webová adresa], žalobce se v jeho rámci snažil své jméno očistit, soud proto neshledává sebemenší důvod, proč by jeho uveřejnění ze strany žalované mělo být„ bezostyšné“ či jinak nepřípustné nebo závadné. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že žalovaná úmyslně opomněla zveřejnit stanovisko žalobce k tvrzením, která jsou předmětem žaloby. Vyjádření týkající se požadavku žalobce na 10% provizi od umělců je obsaženo v posledních dvou odstavcích prohlášení, vyjádření ohledně případu zápůjčky sbírky [anonymizována čtyři slova] zde sice obsaženo není, avšak žalobce nijak neprokazoval (a ostatně ani netvrdil), že by se k němu v rámci uvedeného prohlášení vyjadřoval, a není obsaženo ani v textu prohlášení, které sám žalobce uvedl v žalobním návrhu.

35. Ze shora uvedených důvodů nebylo na místě prokazovat pravdivost napadených tvrzení. Pouze pro úplnost soud konstatuje, že ani ze žalobcem navržených (avšak nepředložených) důkazů by jejich nepravdivost prokázána nebyla. Pokud žalobce v žalobě citoval zprávu [anonymizována tři slova], ve které měla uvést, že ji žalobce nikdy nepožádal o úplatek, je třeba uvést, že mezi pojmy provize a úplatek je markantní rozdíl, žádost o úplatek nikdy nebyla žalobci ze strany žalované vytýkána. Tvrzení, že jediným důvodem pro ukončení spolupráce mezi [anonymizována tři slova] byly„ neshody ohledně našich institucionálních cílů a vizí“ je zcela neurčité a z jeho dikce nelze zcela vyloučit, že zahrnuje právě žádost o provizi. Z Prohlášení [anonymizována tři slova] [anonymizováno] (které žalobce soudu též nedoložil, proto si je soud k důkazu obstaral) má soud za prokázané pouze tolik, že o provizi nebyly požádány galerie zde vyjmenované, nikoli galerie jiné.

36. Pokud soud vytýká žalobci, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pak také odkazuje na judikaturu Městského soudu v Praze (srov. např. rozhodnutí 14Co 426/2002, ale i 39Co 420/2007):„ Není-li účastník, jemuž se má dostat procesního poučení (např. podle ust. § 118a o.s.ř.), přítomen v jednací síni při jednání, při němž je věc rozhodnuta, může soud jednat podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř., avšak není povinen poučovat takového účastníka podle ust. § 119a odst. 1 o.s.ř., neboť toto poučení není určeno účastníkům, kteří se k jednání z jakéhokoliv důvodu, tedy omluveně nebo bez omluvy, nedostavili. Stejně tak poučení podle ust. § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. se poskytují jen tomu účastníkovi (jeho zástupci či zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce, zabránil tento účastník (zástupce) svou nepřítomností soudu, aby mu poskytl potřebná poučení. Nemůže proto ani absence poučení podle ust. § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. být vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jen z důvodu, aby bylo možno poskytnout nepřítomnému účastníkovi či jeho zástupci uvedené poučení, není potřebné jednání odročovat. Přitom není rozhodné, zda se účastník či jeho zástupce nedostavili k jednání omluveně či bez omluvy“.

37. Protože žalobce nevyužil možnosti se k jednání soudu konanému dne 6.1.2020 dostavit, zabránil tak soudu, aby mu mohlo být poskytnuto příslušné poučení.

38. Ze všech uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je v plném rozsahu nedůvodná, a proto ji zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.. Procesně zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 3 úkony právní pomoci po 3 100 Kč (ust. § 11 odst. 1 písm. a) - převzetí a příprava zastoupení, d) - písemné podání vyjádření, g) – 1x účast na jednání soudu dne 6.1.2021, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejíž aplikace vyplývá z ust. § 151 odst. 2 věta prvá o.s.ř.) a 3 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky) a dále DPH ve výši 21% z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů ve výši 2.142 Kč.

40. Celkové náklady žalované ve výši 12 342 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení