10 C 8/2023- 23

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Janem Tomešem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 14 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5% ročně jdoucího z částky 10 300 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně jdoucího z částky 3 700 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 214,01 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 232,33 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám jejího právního zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], náhradu nákladů řízení ve výši 1 711,52 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne 22. 8. 2022, se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení nároku sestávajícího ze dvou dílčích pohledávek v celkové výši 14 000 Kč (10 300 Kč + 3 700 Kč). Souběžně také žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení příslušenství nárokovaných pohledávek sestávajícího z kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 446,34 Kč (214,01 Kč + 232,33 Kč), zákonného úroku z prodlení z částky 10 300 Kč, počítaného od 8. 1. 2022 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení z částky 3 700 Kč, počítaného od 8. 1. 2022 do zaplacení. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že obě nárokované pohledávky i jejich příslušenství nabyla z titulu„ Smlouvy o postoupení pohledávek“, jíž dne 7. 1. 2022 sjednala se společností [právnická osoba], (dále jen„ postupitel“), o čemž byl žalovaný informována zvlášť zasílaným dopisem. K úhradě dlužných plnění byl žalovaný po datu postoupení vyzýván, naposledy předžalobní upomínkou zaslanou zástupcem žalobkyně, avšak neuhradil ničeho. Postoupené pohledávky byly založeny„ Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo]“ ze dne 17. 8. 2020 (dále jen„ Smlouva [číslo]“), a„ Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo]“ ze dne 28. 5. 2020 (dále jen„ Smlouva [číslo]“). Z jejich titulu postupitel žalovanému vyplatil částky 12 000 Kč, resp. 8 000 Kč, jež se žalovaný, formou splátek, zavázal splatit spolu se smluvním úročením, náklady administrace a hotovostním inkasem. Této povinnosti však žalovaný nedostál a z plnění poskytnutého z titulu Smlouvy [číslo] splatil toliko 1 700 Kč, zatímco z plnění poskytnutého z titulu Smlouvy [číslo] splatil toliko 4 300 Kč. S tím, že žalobkyně žalovaný nárok bez dalšího vznesla jen co do zaplacení plnění, jež žalovaný ze shora označených částek nezaplatil, jakožto nárok z bezdůvodného obohacení, doplněný o nárok na shora označené zákonné úročení (částečně kapitalizované), počítané od dat následujících po datech, kdy se staly splatnými poslední smluvně zakotvené splátky.

2. Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila. Žalovaný se k uplatněnému nároku nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil, byť mu byly žaloba (27. 1. 2023) i předvolání k jednání (6. 3. 2023) řádně doručeny.

3. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., provedl a hodnotil, samostatně i ve vzájemných souvislostech, níže uvedené: 4. (ad nárok ze Smlouvy [číslo]) Z textu Smlouvy [číslo] datované k 17. 8. 2020, má soud za prokázané, že postupitel poskytl žalovanému částku 12 000 Kč, a to v hotovosti, oproti podpisu Smlouvy [číslo]. Poskytnutou částku, navýšenou o poplatek ve výši 9 600 Kč (celkem tedy 21 600 Kč), zahrnující smluvní úrok (částku 2 400 Kč), poplatek za administrativní činnost (částku 2 400 Kč) a hotovostní inkaso splátek (částku 4 800 Kč), se žalovaný zavázal splatit formou celkem 60 splátek po 360 Kč. Jednotlivé splátky byly splatné v sedmidenních obdobích. První splátku byl žalovaný povinen splatit 7. kalendářní den po datu podpisu, datum poslední splátky tak připadalo na 11. 10. 2021. 5. (ad nárok ze Smlouvy [číslo]) Z textu Smlouvy [číslo] datované k 25. 8. 2020, má soud za prokázané, že postupitel poskytl žalovanému částku 8 000 Kč, a to v hotovosti, oproti podpisu Smlouvy [číslo]. Poskytnutou částku, navýšenou o poplatek ve výši 5 320 Kč (celkem tedy 13 320 Kč), zahrnující smluvní úrok (částku 1 320 Kč), poplatek za administrativní činnost (částku 1 600 Kč) a hotovostní inkaso splátek (částku 2 400 Kč), se žalovaný zavázal splatit formou celkem 45 splátek po 296 Kč. Jednotlivé splátky byly splatné v sedmidenních obdobích. První splátku byl žalovaný povinen splatit 7. kalendářní den po datu podpisu, datum poslední splátky tak připadalo na 8. 4. 2021.

6. V souvislosti s poskytnutím finančního plnění ze Smlouvy [číslo] postupitel v dokumentu označeném jako„ Karta zákazníka“, datovaném k 28. 5. 2020, shrnul zjištěné údaje a poukázal na předložené dokumenty. Jako přílohy uvedeného dokumentu žalovaný doložil nájemní smlouvu, výplatní pásky a pracovní smlouvu. V předložené„ Kartě zákazníka“ pak žalovaný, oproti svému podpisu, uvedl, že je žije se svou partnerkou/partnerem v nájemním bytě. Příjem žalovaného byl t. č. představován mzdou ve výši 18 235 Kč, jíž tento pobíral z pracovně právního vztahu u [právnická osoba], sjednaného na dobu určitou, aniž by zde bylo konkretizováno k jakému datu a na jak dlouho. Z takto popsaných příjmů žalovaný částkou 3 250 Kč (jako polovinu z 6 500 Kč) měsíčně hradil náklady bydlení a dále též své osobní výdaje na potraviny, oblečení apod., jejichž výši vymezil částkou 5 000 Kč měsíčně. Jiné t. č. splácené závazky zde žalovaný neoznačil. Částku„ použitelného příjmu“ žalovaného postupitel vypočetl jako rozdíl žalovaným uvedených příjmů a výdajů (bez redukce nákladů bydlení na polovinu), tedy ve výši 6 735 Kč.

7. Dokumentem, označeným jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“, datovaným k 7. 1. 2022 a doloženým spolu se„ seznamem postoupených pohledávek“ (konkrétně dvěma archy s označením nárokovaných pohledávek), bylo prokázáno, že právo nárokovat pohledávky ze Smluv [číslo] [číslo] ve smyslu čl. II. odst. 1 tohoto dokumentu, s účinností k datu podpisu, přešlo na žalobkyni. O přechodu práva nárokovat předmětnou pohledávku byl žalovaný informován dopisem datovaným k 3. 2. 2022. K odeslání tohoto dopisu došlo, dle přiloženého poštovního podacího lístku, k 4. 2. 2022.

8. Naposledy byl žalovaný k úhradě nárokovaného plnění vyzván zástupcem žalobkyně, cestou„ Výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“, datované k 14. 4. 2022, která byla doložena spolu s poštovním podacím lístkem, datovaným k 19. 4. 2022.

9. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném k datu podpisu Smluv [číslo] [číslo] (dále jen„ o. z.“), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Podle § 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

14. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

17. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

18. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu podpisu Smluv [číslo] [číslo] (dále jen„ z. s. ú.“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

20. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

21. Podle § 75 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

22. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od data 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k datům počátku prodlení.

25. Při právním hodnocení projednávané věci vyšel soud z povahy práv a povinností, utvářejících v souhrnu obsah závazků, sjednaných mezi postupitelem a žalovaným. Ačkoli totiž žalobkyně uplatněný nárok vymezila jen jako nárok na vrácení nesplacených částek, soud, nevázaný co do právního hodnocení podaným návrhem, nemohl pominout, že postupitel předmětné částky vyplatil nikoli bez dalšího, ale vždy oproti podpisu Smluv [číslo] [číslo]. Obsahem předmětných závazků pak bylo především vyplacení úročeného finančního plnění realizovaného bezprostředně oproti podpisům Smluv [číslo] [číslo]. Této povinnosti postupitele dále korespondovala povinnost žalovaného splatit poskytnuté plnění, navýšené o úročení i o související poplatky. Předmětné závazky tak soud, s přihlédnutím k jejich obsahu, právně kvalifikoval jako úročené zápůjčky, ve smyslu § 2390 o. z. spojení s § 2392 odst. 1 o. z. S ohledem na postavení smluvních stran měly sjednané zápůjčky též charakter spotřebitelských úvěrů, ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú, upravených nad rámec obecné právní úpravy též speciálním právním předpisem. V tomto směru vzal soud v úvahu, že postupitel, subjekt nebankovní povahy poskytující úročená finanční plnění za účelem dosažení zisku, předmětné závazky sjednal v rámci své podnikatelské činnosti, jako poskytovatel, ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú., a žalovaný naopak jako spotřebitel, ve smyslu § 419 o. z., tedy mimo rámec podnikatelské činnosti.

26. S ohledem na právní povahu sjednaných zápůjček tak postupiteli v průběhu kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazků ze Smluv [číslo] [číslo] ve smyslu § 86 odst. 1 a odst. 2 z. s.ú., vznikla povinnost posoudit tzv. úvěruschopnost žalovaného. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 87 odst. 1 z. s.ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti totiž svým významem přesahuje rovinu dvoustranného soukromoprávního poměru a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tedy povinnost zkoumat tzv. úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť:„ předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“ (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

27. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání tzv. úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. Ve smyslu závazného eurokonformního výkladu, představeného Soudním dvorem Evropské unie, jsou proto soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C -243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě § 86 a 87 z. s. ú. jsou výsledkem transpozice norem evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Citovaná ustanovení pak již byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena tzv. eurokonformnímu výkladu. Ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání tzv. úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci„ OPR-Finance“ C [číslo] ze dne 5. 3. 2020), a tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti lze též, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

28. Odraz shora uvedených závěrů soudní praxe již zákonodárce dodatečně reflektoval v rámci novely § 87 z. s. ú. provedené zákonem č. 96/2022 Sb., účinné k 29. 5. 2022, neboť zde výslovně stanovil, že absence náležitého přezkumu tzv. úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Uvedenou novelizaci z. s. ú. zákonodárce provedl, aniž by ji doprovodil jakýmikoli přechodnými ustanoveními, a lze tedy dovodit, že § 87 odst. 1 z. s. ú. v aktuálně účinném znění vyvolává právní účinky retroaktivně, tedy i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným v režimu z. s. ú. před 29. 5. 2022. S tím, že jakkoli se jedná o projev tzv. pravé retroaktivity, nelze současně pominout, že aplikační praxe, na základě závěrů shora uvedených, z totožného pojetí neplatnosti spotřebitelského úvěru vycházela již v době před 29. 5. 2022, dokonce i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným již za účinnosti předchozí právní úpravy spotřebitelského úvěrování (zák. 145/2010 Sb.). Retroaktivní aplikace § 87 odst. 1 z. s. ú. tak nepředstavuje zásah do právní jistoty poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, a proto ji bylo možné akceptovat.

29. V návaznosti na učiněná skutková zjištění soud dále konstatuje, že postupitel tzv. úvěruschopnost žalovaného s odpovídající mírou pečlivosti, v rozporu s § 75 z. s.ú. ve spojení s § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú., nepřezkoumal a nevyhodnotil potenciální rizika. Co se týče nároku ze Smlouvy [číslo] v tomto směru žalobkyně přezkum tzv. úvěruschopnosti žalovaného ze strany postupitele netvrdila a ani dokládala, v důsledku čehož stran této skutečnosti neunesla tzv. důkazní břemeno (a ani tzv. břemeno tvrzení), neboť se její zástupce po předchozí omluvě nedostavil k jednání a stran sporných skutečností nebylo možné udělit procesní poučení, ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010) Nadto žalobkyně již v žalobě sdělila, že nárok uplatňuje jen jako nárok z bezdůvodného obohacení. A to navzdory skutečnosti, že právě žalobkyně, jež z titulu postoupení vstoupila do práv a povinností postupitele, byla za řízení odpovědná za prokázání splnění této hmotněprávní povinnosti poskytovatele, tedy postupitele. Závěr o neunesení tzv. důkazního břemene (i tzv. břemene tvrzení) žalobkyně v rozsahu shora uvedeném pak vyplývá z projednací zásady, jíž je civilní řízení sporné obecně ovládáno (viz zejména § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 120 odst. 2 o. s. ř.). Právě zásada projednací totiž v civilním soudním řízení totiž vymezuje břemena důkazní i tvrzení jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, která, pod sankcí neúspěchu ve věci, stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou, resp. toho z účastníků, kterého tížila v řízení sporná hmotně právní povinnost (shodně viz např. závěry nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 385/15 ze dne 8. 12. 2015 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení pod [číslo] USn.). Z projednací zásady také dále plyne i tradičně traktovaný závěr, že„ co není v řízení dokázáno, jako by nebylo“. Ohledně nároku ze Smlouvy [číslo] žalobkyně sice předložila„ Kartu zákazníka“, v níž žalovaný, za současného předložení příloh, vymezil své osobní i majetkové poměry. Zde sdělené údaje nicméně nesvědčí o náležitě pečlivém přezkumu tzv. úvěruschopnosti žalovaného. Postupitel si totiž vůbec neověřil, zda má žalovaný zajištěné prostředky pro náležité splácení, neboť tento sice v „ Kartě zákazníka“ označil svůj příjem z pracovního poměru, jako příjem jediný. Postupitel však ve vztahu k tomuto příjmu pominul, že se jedná o příjem z pracovního poměru sjednaného toliko na dobu určitou. Dále také je třeba postupiteli vytknout, že se vůbec nezabýval tvrzenými výdaji žalovaného, jež, vyjma nákladů za nájem, vůbec neověřoval. Byť tak mohl učinit např. v případě, pokud by si zajistil např. výpis z bankovního účtu žalovaného či jiný obdobný dokument. Tak aby bylo postaveno na jisto, že žalovanému jeho příjmy umožňují vytvářet dostatečnou rezervu k zajištění prostředků na náležité splácení. S tím, že tento naposled uvedený požadavek je namístě, ve vztahu k podmínkám projednávané věci, hodnotit jako o to naléhavější, že žalovaný t. č. pobíral relativně nízkou mzdu, a nebylo tak vůbec jisté, že je schopen prostředky pro splácení dlouhodobě zajišťovat. A to odhlédnuto od zjištění, že žalovaný měl t. č. žít s partnerkou (partnerem), o jejíž/jehož majetkových poměrech postupitel nezjistil vůbec nic. Ač lze v případě soužití dvou osob předpokládat, že tito sdílí některé společné výdaje, přinejmenším na chod domácnosti a případně i výdaje další.

30. Za daného stavu věci tedy lze uzavřít, že postupitel nedostál své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalovaného s náležitou péčí, ve smyslu § 75 z. s. ú., a závazky ze spotřebitelských úvěrů, založených ze Smluv [číslo] [číslo] soud kvalifikoval jako absolutně neplatné, ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú. Konkrétně pro porušení zákona (o spotřebitelském úvěru) a související zjevné narušení veřejného pořádku. Přičemž„ zjevnost“ narušení veřejného pořádku, ve smyslu jeho jednoznačnosti a nepochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020 ze dne 10. 6. 2020, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 104/2020 civ.), je zde dána především s ohledem na nedbalý přístup postupitele, který, i když měl povědomí o rizikovosti provedených transakcí, poskytl spotřebitelský úvěr bez vyhodnocení všech rizik. Závazky ze Smluv [číslo] [číslo] z úřední povinnosti prohlášené za neplatné, tak pozbyly právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008), a plnění poskytnutá z jejich titulu tedy bylo na místě právně kvalifikovat toliko jako tzv. kvazi závazky z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Z titulu bezdůvodného obohacení, jež dosud bylo splaceno toliko z části, proto soud, ve smyslu § 2993 o. z., uplatněný nárok akceptoval jako důvodný co do částky 14 000 Kč, odpovídající právě částkám nesplacených jistin (12 000 Kč – 1 700 Kč + 8 000 Kč – 4 300 Kč). Takto vymezený nárok pak žalobkyně nabyla z titulu postoupení celého souboru obdobných pohledávek, ve smyslu § 1879 o. z. ve spojení s § 1887 o. z.

31. Co se týče otázky prodlení s úhradou částky bezdůvodného obohacení, je třeba odkázat na shora citovaný § 87 odst. 1 z. s. ú. Ten, oproti obecné úpravě splatnosti plnění z bezdůvodného obohacení (splatného k výzvě ochuzeného), stran splacení jistiny z absolutně neplatného spotřebitelského úvěru, poskytnutého bez náležitého přezkumu tzv. úvěruschopnosti, konstruuje stav, kdy se toto plnění stává splatným až na základě rozhodnutí soudu, v jím stanovené přiměřené lhůtě, případně ve lhůtě dodatečně dojednané přímo účastníky. Do prodlení s plněním na částku poskytnuté jistiny, ve smyslu § 1968 o. z., se tak osoba, jíž byla jistina absolutně neplatného spotřebitelského úvěru vyplacena, může dostat nejprve k okamžiku, kdy uplyne soudem stanovená, případně účastníky sjednaná dodatečná lhůta (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). S přihlédnutím k popsanému závěru tedy lze konstatovat, že se žalovaný za podmínek projednávané věci dosud, v rozporu s § 1968 o. z., neocitl v prodlení, a žalobkyni (ani postupiteli) tedy, ve smyslu § 1970 o. z., platně nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení (kapitalizovaný i nekapitalizovaný), který proto soud, v rámci výroku II. tohoto rozsudku, zamítl.

32. O nákladech řízení rozhodl soud s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která žalovaného, v souladu s § 142a odst. 1 o. s. ř., před podáním žaloby vyzvala k dobrovolnému plnění, přiznal právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Rozsah procesního úspěchu žalobkyně byl určen jako rozdíl jejího procesního úspěchu (88 %) a procesního úspěchu žalovaného (12%), tj. 76 %, a to i se zohledněním příslušenství nárokované pohledávky (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu 23 Cdo 2585/2015 ze dne 3. 12. 2015), jež soud pro účely výpočtu procesního úspěchu účastníků kapitalizoval k datu vyhlášení rozsudku. Při určení procesního úspěchu žalobkyně soud vycházel ze závěru, že bylo žalobkyni přiznáno právo na zaplacení částky 14 000 Kč. Naopak, žalobkyně s uplatněným nárokem neuspěla co do částky kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 446,34 Kč a ani zákonného úroku z prodlení nekapitalizovaného (celkem 1 381,32 Kč). Tarifní hodnotu jednoho úkonu právní služby, uskutečněného v projednávané věci do data podání žaloby, soud určil částkou 300 Kč, s odkazem na § 14b odst. 1 nařízení vlády č. 177/1996 Sb. advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen a. t.), neboť se projednávané věci jednalo o nárok na zaplacení plnění do 30 000 Kč, uplatněný cestou žaloby dle ustáleného vzoru, podávané u nadepsaného soudu žalobkyní, prostřednictvím totožného zástupce, opakovaně. Náhrada nákladů žalobkyně tak v konkrétním případě zahrnuje náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a náhradu za odměnu jejího zástupce. S tím, že odměna zástupce žalobkyně sestává z (i.) odměny za 3 úkony právní služby, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) a d) a. t. (převzetí věci, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby), (ii.) paušální náhrady 3 x 100 Kč, ve smyslu § 14 b odst. odst. 5 písm. a) a. t., to vše navýšeno o náhradu DPH ve výši 21 %, celkem o 252 Kč, jejímž je zástupce žalobkyně plátcem, ve smyslu § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Po zohlednění míry procesního úspěchu žalobkyně v řízení tak výše přiznané náhrady činí 1 711,52 Kč.

33. Splatnost plnění, uloženého k úhradě výrokem I., soud, ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř., stanovil v zákonné, třídenní lhůtě. Splatnost náhrady nákladů řízení soud stanovil k rukám zástupce žalobkyně, ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř.