10 C 8/2023-60

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Magliovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 20 648,14 Kč / úvěr takto:

Výrok

I. Žaloba na zaplacení částky 20.648,14 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20.648,14 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení z titulu nezaplacené smluvní pokuty plynoucí ze smlouvy o úvěru poskytnutého žalobkyní žalovanému na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum]. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 56.000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze smlouvy, došlo k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem k zesplatnění celého úvěru, čímž vzniká také nová jistina úvěru sestávající se z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, tedy částka ve výši 63 547,24 Kč. Žalobkyně oznámila zesplatnění úvěru žalovanému oznámením ze dne [datum]. Žalovaný se mimo jiné v souladu s čl. 6 smlouvy o úvěru zavázal pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž žalobkyně se žalovanou se v čl. 6 smlouvy o úvěru dohodly, že souhrn výše všech ze strany žalobce uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200.000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobkyně neplnil, bylo ze strany žalobkyně zahájeno soudní řízení, ve kterém Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 24 C 178/2019-79, a uložil žalovanému mimo jiné zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6 a 6.5 smlouvy o úvěru ve výši 1 497 Kč a 5 854,86 Kč. [příjmení] ve výši 5 854,86 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 63 547,24 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny úvěru do [datum]. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny trvalo i po datu [datum], proto žalobkyně požaduje nyní s ohledem na limity dle čl. 6 zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 35 484 Kč od [datum] do [datum] ve výši 20 648,14 Kč. Na předžalobní výzvu ze dne [datum] žalovaný nereagoval.

2. Žalovaný při ústním jednáním připustil, že si úvěr od žalobkyně vzal a uvedl, že vše přijímá.

3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 56.000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 140,02 % ročně splatit v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 5 129 Kč splatných vždy do každého 12. dne kalendářního měsíce s tím, že podle bodu 2.2 návrhu shora citovaného byla výše úroku limitována na 120 % částky, kterou měl žalovaný zaplatit, tedy na částku 147 715,20 Kč. Podle čl. 6 bodu 6.1 návrhu shora citovaného v případě, že se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky o 30 dnů, vznikne žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou ze splátek dle bodu 6.2 návrhu shora citovaného, v případě prodlení žalovaného s úhradou splátek po dobu 15 dnů vzniká žalobkyni právo na úhradu smluvní pokuty za náklady vynaložené ve výši 200 Kč ohledně každé splátky, s jejíž úhradou je klient v prodlení. Podle bodu 6.3 návrhu shora citovaného jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její částky v délce 65 dnů, dochází k zesplatnění úvěru a podle bodu 6.4 návrhu shora citovaného se ke dni zesplatnění úvěru celá doposud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru. Podle bodu 6.5 návrhu shora citovaného jestliže klient nezaplatí po zesplatnění úvěru novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.

4. Z oznámení o zesplatnění z [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vzhledem k okamžitému zesplatnění úvěru z důvodu prodlení se splátkami dluhu o více než 65 dnů vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky v celkové výši 65 844 Kč, přičemž tato částka se skládala z dlužné jistiny ve výši 52 013,76 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 11 533,48 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč.

5. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu na smluvní pokutě.

6. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 23. 6. 2020, č. j. 24 C 178/2019-79, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 12. 11. 2020, sp. zn. 17 Co 271/2020, soud zjistil, že soud žalobě vyhověl pouze co do částky 35 484 Kč odpovídající jistině úvěru ve výši 56 000 Kč po odečtení žalovaným uhrazených částek, smluvní pokuty za prodlení s třemi splátkami úvěru ve výši 499 Kč za každou z nich a smluvní pokutu po zesplatnění úvěru ve výši 0,1% denně z dlužné částky 35 484 Kč za období od 18. 5. 2019do [datum], ve zbytku požadovaného plnění pak s ohledem na jeho rozpor s dobrými mravy žalobu zamítl. Prověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní zkoumal soud výpisem z registru [příjmení], pracovní smlouvou, potvrzením o přijetí mzdy, výplatními páskami, potvrzením o výši příjmu, hodnocením a prohlášením klienta, CSB skórem.

7. Z hodnocení klienta z [datum] bylo zjištěno, že jako pravidelný měsíční příjem klienta je uvedena částka 19 975 Kč. Jeho výdaje jsou představovány životním minimem ve výši 3 410 Kč, splátkami žalobkyni z jiného úvěru ve výši 4 098 Kč, náklady na bydlení ve výši 1 400 Kč a ostatními náklady ve výši 200 Kč.

8. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací bylo zjištěno, že žalovaný byl žalobkyní zařazen jako klient středního rizika.

9. Z detailu účtu žalovaného ze září 2018 bylo zjištěno, že běžný zůstatek na účtu žalovaného činil částku 3,94 Kč.

10. Z potvrzení o výši pracovního příjmu ze [datum] bylo zjištěno, že průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce činil částku 19 975 Kč (což bylo potvrzeno výplatnicemi za měsíce červenec a srpen 2018), průměrný čistý měsíční příjem za posledních 12 měsíců však činil částku 13 464 Kč.

11. Z potvrzení o přijetí mzdy v hotovosti z [datum] bylo zjištěno, že mzda je žalovanému vyplácena v hotovosti. Z pracovní smlouvy z [datum] bylo zjištěno, že je zaměstnán jako prodavač s pracovním poměrem na dobu neurčitou a základní mzdou ve výši 13 400 Kč.

12. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.

13. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

14. V projednávané věci se jedná o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem [obec]. Pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout je dána podle čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Rozhodným právem je pak právo české, neboť tak bylo v souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) dohodnuto.

15. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

17. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

18. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. I. ÚS 199/11 [webová adresa]). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

20. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, obchodní úrok činí dle smlouvy 140,02 %, RPSN činí dle smlouvy 140,02 %, smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každé prodlení se splátkou dluhu, smluvní pokuta ve výši 200 Kč na vynaložených nákladech pro každý případ prodlení se splátkou dluhu, smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení až do zaplacení, (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku); jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku).

21. Soud podotýká, že shodný právní závěr učinil v rámci odvolacího řízení v jiné věci se stejnou žalobkyní a obdobným skutkovým základem Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 12. 2. 2020, č. j. 25 Co 408/2019-93, kde mimo jiné uvedl: „ Odvolací soud se neztotožňuje s tím, že by v projednávané věci mohlo jít o úvěrovou smlouvu platnou, s tím že neplatná jsou„ ostatní ujednání“. Přijetí tohoto závěru by také muselo vést k závěru o nároku na úroky dle ust. § 1802 OZ Odvolací soud však hodnotí účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože smluvní ujednání ve svém souhrnu představují značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, což nutně vede k závěru o neplatnosti pro zjevný rozpor s dobrými mravy a vztah účastníků nutno hodnotit jako vztah vzniklý z tzv. bezdůvodného obohacení. K námitkám žalobkyně odvolací soud konstatuje, že pokud by měly být posuzovány jednotlivě a zcela izolovaně, mohly by se formálně jevit jako důvodné. Odvolací soud však musí posuzovat vždy konkrétní projednávanou věc v souvislostech. Žalobkyně výrazně apeluje na judikaturu, z níž má vyplývat závěr o oddělitelnosti ujednání o úrocích s tím, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit úrok tzv. obvyklý. Nadepsaný soud však po posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat závěrů o oddělitelnosti úroku a ostatně ani nemůže mít za případné poukazy žalobkyně na zásady autonomie vůle a zásady, že smlouvy mají být plněny. Tyto uvedené zásady nepochybně platí a civilní právo je jimi ovládáno, avšak v projednávané věci má soud tyto odkazy žalobkyně za zneužívající. Žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a z obojího je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně zneužívá absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování úvěrů, a to i spotřebitelských. Žalobkyně v rámci uzavíraných smluv sice vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ale právě v té části, jež nepodléhá zákonné regulaci, naprosto brutálním způsobem zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit úrok zcela nepřiměřeně vysoký – v této věci ve výši 97,71 %. To vše za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činí cca 15 % ročně a za nepřiměřený se považuje úrok tyto sazby podstatně převyšující. Sazba uvedená v úvěrové smlouvě je vysoce nepřiměřená. Odvolací soud přitom podotýká, že odvolávku žalobkyně na tzv. judikatorní čtyřnásobek má za nedůvodný. Nemůže obstát za situace, kdy zákon o spotřebitelském úvěru ukládá zkoumání úvěruschopnosti a nerozlišuje mezi bankovním a nebankovním subjektem. Tedy jednání žalobkyně má odvolací soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani byť pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku, či výše zmíněné zásady autonomie vůle a povinnosti plnění smlouvy. Žalobkyně vehementně poukazuje na„ nové instituty“ v občanském zákoníku a je zřejmé, že si je velmi dobře vědoma toho, že řada dlužníků není schopna cokoli právně relevantně namítat. V tom spatřuje odvolací soud zneužívající jednání žalobkyně. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy, jichž se žalobkyně (neodůvodněně, jak výše uvedeno) dovolává, nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v Hlavě I, je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona.“.„ K aplikaci ust. § 580 občanského zákoníku pak odvolací soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 32 Odo 174/2005 a sp. zn. 32 Cdo 150/2007, ze dne 26. 9. 2007, z nichž vyplývá, že„ dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.“.„ Dle odvolacího soudu je třeba hodnotit obchod žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou. A právě tyto okolnosti, dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Požadováním placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. [příjmení] tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Žalobkyně jako věřitel zcela cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit. Jde o jednání věřitele, které nemůže požívat právní ochrany, a to ani přes jeho odkazy na jednotlivá zmiňovaná ustanovení občanského zákoníku.“.„ K posouzení přiměřenosti úroků pak odvolací soud podotýká, že vždy je nutno posuzovat věc individuálně. Jen obecně je možno vymezit, že úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy je úrok obvyklý s přihlédnutím k okolnostem, v tomto případě, že jde o hotovostní nezajištěný úvěr. Nabízí se přirovnání k úvěrům poskytovaným prostřednictvím kreditních karet, kdy jsou bankami požadovány prakticky nejvyšší úroky na bankovním trhu, ale nelze opomenout, že při úvěru takto čerpaném je poskytováno i určité bezúročné období. Za přiměřený a obvyklý, souladný s dobrými mravy je tak možno považovat s přihlédnutím k výše uvedenému úrok cca 15 – 20 % p. a. Vyšší úroky již nutno posuzovat jako sjednané v rozporu s dobrými mravy a půjde-li o násobek, pak již zjevně v rozporu s dobrými mravy. K použitelnosti tzv. řady [příjmení] pak odvolací soud podotýká, že ji považuje jen za pomocnou, přičemž při posuzování výše obvyklého úroku přednostně vychází z toho, co je mu známo z jiné jeho činnosti.“.„ Odvolací soud má za to, že pro věc je významné její posouzení v souladu se zásadami obecné spravedlnosti a zejména proporcionality. Nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání žalobkyně jako věřitele, jejíž podnikání, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující. Odvolací soud si je vědom existence žalobkyní uváděných rozhodnutí soudů, avšak z důvodů výše vyložených se nemůže s nimi ztotožnit, a je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky, jak to činí některé jiné soudy, na jejichž rozhodnutí se žalobkyně odvolává. Se závěry zde vyjádřenými se nadepsaný soud nemůže ztotožnit. Věc je nutno posuzovat v širších souvislostech. Odvolací soud nepřehlíží zejména také tu skutečnost, že zadlužení je ve společnosti v současné době vnímáno jako jeden z velkých problémů.“.

22. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků (výše úplaty za úvěr, výše poplatků za prodloužení splatnosti úvěru a výše smluvní pokuty) by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto pohledu by práva na poplatek za poskytnutí půjčky, smluvní pokutu za prodlení a poplatek na prodloužení splatnosti nemohla požívat právní ochrany.

23. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. V posuzované věci se žalobkyně sice úvěruschopností žalovaného formálně zabývala (výpisy z registrů, zjišťování příjmů), dle názoru soudu však došla k nesprávným závěrům, a to zejména co se týče výše příjmu (vycházela z krátkodobého vyššího příjmu žalovaného a opomněla uvedený příjem za 12 měsíců, který byl podstatně nižší) a zůstatku na účtu v řádu jednotek korun; pokud by tyto dokumenty brala řádně v úvahu, nemohla by uzavřít, že volné příjmy žalovaného činí přes 9 000 Kč a přijmout jeho závazek splácet měsíčně částku přes 5 000 Kč, zvláště když již jeden úvěr se splátkami přesahujícími 4 000 Kč žalovanému poskytla. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

24. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť z neplatné smlouvy úvěru nemohl žalovanému vzniknout závazek k zaplacení smluvní pokuty tam sjednané.

25. Podle ust. § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Soud se v této právní věci projednávané v senátě 10 C neodchýlil od své dlouhodobé rozhodovací praxe a odmítá se podílet na podpoře tzv. obchodu s chudobou. Obchodní úrok v posuzované smlouvě o úvěru ve výši 140,02 % ročně ve spojení s dalšími tam sjednanými sankcemi pro případ prodlení dlužníka (viz výše) považuje za nemravný. Soud v odůvodnění shora odkázal na ustálenou rozhodovací praxi odvolacího soudu a judikaturu NS a ÚS. Jak bylo uvedeno v odstavci 23, má soud na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 4 za to, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupovala v rozporu s požadavky zákona č. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, což může být dáno tím, že žalobkyně v probíhajícím řízení k důkazu předložila též výpis z účtu žalovaného.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal účastníkům jejich náhradu, neboť žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná a zcela úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení