10 C 84/2022- 41

Rubrum

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Janem Tomešem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupené advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] trvale bytem [adresa žalovaného] o zaplacení částky 29 420 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se, co do nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 9 420 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 4 558 Kč, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 217 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně jdoucím z částky 20 000 Kč od 13. 7. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se, co do nároku na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 580,82 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč jdoucí od 15. 6. 2021 do 12. 7. 2021 a část zákonného úroku z prodlení ve výši 1,50 % ročně z částky 20 000 Kč jdoucího od 13. 7. 2021 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám jejího právního zástupce JUDr. [jméno] [příjmení], náhradu nákladů řízení ve výši 315 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne 23. 12. 2021, se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení finančního plnění zahrnujícího částku poskytnutého spotřebitelského úvěru ve výši 20 000 Kč, částku smluvní pokuty ve výši 9 420 Kč a příslušenství sestávajícího z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 580,82 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 558 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 20 000 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení a nákladů mimosoudního vymáhání ve výši 217 Kč. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že nárok na shora uvedená finanční plnění nabyla dne 14. 6. 2021 z titulu„ Smlouvy o postoupení pohledávek“ ze dne 11. 6. 2021, jíž sjednala se společností [právnická osoba], (dále jen„ postupitel“), o čemž byl žalovaný informována dopisem ze dne 25. 6. 2021. Postupitel na základě„ Smlouvy o úvěru [číslo]“ ze dne 16. 1. 2020, ve znění obdobně číslované smlouvy datované k 20. 1. 2020 (dále jen„ Smlouva [číslo]“), sjednané elektronicky, za využití iniciační platby (uskutečněné v souvislosti se sjednáním obdobného závazku dřív), žalovanému na bankovní účet, z něhož byla vyplacena iniciační platba, vyplatil 20 000 Kč, oproti čemuž se žalovaný zavázal, že poskytnuté plnění, navýšené na částku 24 408 Kč s příslušenstvím, splatí ve lhůtě do 15. 2. 2020. Takto popsaná práva a povinnosti žalovaný a postupitel sjednali s odkazem na„ [ulice] podmínky Smlouvy o úvěru“ (dále jen VOP), vydané postupitelem. Po datu poskytnutí však žalovaný, před datem postoupení a ani následně, nesplatil ze sjednaného plnění ničeho, byť byl k zaplacení upomínán, naposledy cestou předžalobní výzvy ze dne 9. 11. 2021.

2. Podáním ze dne 4. 5. 2022 vzala žalobkyně žalobu zpět co do nároku na zaplacení smluvní pokuty a kapitalizovaného smluvního úroku. A to v návaznosti na výzvy soudu, aby doložila, zda postupitel před poskytnutím finančního plnění přezkoumal tzv. úvěruschopnost žalovaného. Stran existence procesu přezkumu tzv. úvěruschopnosti žalovaného postupitelem pak žalobkyně sdělila, že v tomto směru nedisponuje odpovídajícími důkazy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala uplatněný nárok částečně zpět ještě před datem prvého jednání ve věci, soud, ve smyslu § 96 odst. 2 o. s. ř., částečnému zpětvzetí výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl bez zjišťování stanoviska žalovaného, ve smyslu § 96 odst. 4 o. s. ř.

3. Žalovaný se k uplatněnému nároku nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil, ačkoli mu byly výzva k vyjádření (spolu se žalobou) i předvolání k jednání řádně doručeny k 2. 5. 2022 (výzva k vyjádření), resp. k 4. 7. 2022 (předvolání k jednání).

4. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., provedl a hodnotil, samostatně i ve vzájemných souvislostech, níže uvedené:

5. Textem písemného vyhotovení Smlouvy [číslo] datovaným k 20. 1. 2020 a doloženým spolu s VOP, bylo prokázáno, že se postupitel žalovanému zavázal vyplatit částku 20 000 Kč, cestou převodu na bankovní účet č. [bankovní účet], jíž pro účely splácení navýšil též o kapitalizované smluvní úročení ve výši 4 408 Kč. Toto plnění, v souhrnu celkem 24 408 Kč, se žalovaný zavázal splatit ve lhůtě 30 dnů s tím, že splatnost bylo možné dodatečně prodloužit až na 360 dnů. Popsaná ujednání, limitovaná však poskytnutím částky toliko 8 000 Kč, již dřív žalovaný a postupitel ujednali ve shodně označeném dokumentu, totožně označeném, avšak datovaném k 16. 1. 2020.

6. V textu VOP, konkrétně v jejich čl. 1, je blíže vymezen proces sjednávání kontraktů mezi postupitelem a jeho klienty, založený registrací klienta na webovém portálu postupitele a následně uskutečněnou iniciační platbou ve výši 0,01 Kč až 1 Kč, provedenou z bankovního účtu, na který se postupitel následně zavazuje vyplatit požadované finanční plnění. Existenci verifikační platby, uskutečněné z bankovního účtu č. [bankovní účet] dne 25. 4. 2016, dokládá výpis z bankovního účtu předložený žalobkyní. 7. [právnická osoba], potvrdila, že byl bankovní účet č. [bankovní účet] v lednu 2020 veden ve prospěch žalovaného. Ve výpisu z uvedeného bankovního účtu pak jsou k datům 16. 1. 2020 a 20. 1. 2020 evidovány platby v souhrnné výši 20 000 Kč (8 000 Kč a 12 000 Kč), vyplacené postupitelem pod variabilním symbolem [číslo]

8. Dokumentem, označeným jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“, datovaným k 11. 6. 2021 (doloženým v českém a anglickém znění), vzal soud za prokázané, že se postupitel zavázal žalobkyni převést pohledávky označené v soudu taktéž předložené příloze [číslo] (čl. 2) s tím, že platnost a účinnost převodu byla (čl. 2) navázána na složení úplaty (čl. 3). Složení úplaty následně pověření zástupci postupitele potvrdili vystavením vlastnoručně podepsané listiny, datované k 17. 6. 2021.

9. O aktu převodu práva nárokovat plnění ze Smlouvy [číslo] žalobkyně žalovaného informovala dopisem, datovaným k 25. 6. 2021, v němž žalovanému stanovila 10 denní lhůtu k plnění, jejíž běh počínal doručením dopisu. Toto oznámení bylo, dle poštovního podacího archu, k poštovní přepravě podáno dne 29. 6. 2021.

10. V souvislosti s vymáháním nárokovaného plnění žalobkyně vyhotovila dokument označený jako„ Výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky“, v němž označila jeden úkon mimosoudního vymáhání, konkrétně cestu jejího terénního pracovníka do místa bydliště žalovaného, jež byla uskutečněna dne 15. 7. 2021. Existenci této cesty žalobkyně doložila cestou výpisu z vlastního systému interní kontroly, v jehož rámci byla tato cesta ověřena systémem GPS kontroly.

11. Naposledy vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení nárokovaného plnění prostřednictvím upomínky datované k 9. 11. 2021, která byla, dle poštovního podacího archu, k poštovní přepravě podána dne 11. 11. 2021.

12. Žalobkyně dále předložila též upomínky ze dnů 29. 2. 2020, 17. 3. 2020 a 28. 3. 2020, jakož i oznámení o postoupení nárokované pohledávky vypracované postupitelem, které měl žalovanému adresovat postupitel. Odeslání těchto dokumentů nicméně nebylo doloženo žádnými doklady a za situace, kdy se zástupce žalobkyně ani žalobkyně nedostavili k soudnímu jednání, nebylo možné tento nedostatek odstranit cestou výzvy, ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. (totožně viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 ze dne 24. 3. 2010).

13. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném k datu 16. 1. 2020, resp. k 20. 1. 2020 (dále jen„ o. z.“), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Podle § 513 o. z. příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Podle § 1880 odst. 1 a 2 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. (2) Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle § 2390 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu 16. 1. 2020, resp. k 20. 1. 2020 (dále jen z. s. ú.), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

25. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. poskytovatelem je ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

26. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. (1) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu 8. 7. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k datům počátku prodlení.

29. Při právním hodnocení projednávané věci vyšel soud z povahy práv a povinností, utvářejících v souhrnu obsah závazku, sjednaného mezi postupitelem a žalovaným. Obsahem předmětného závazku byla především povinnost postupitele poskytnout, oproti podpisu Smlouvy [číslo] úročené finanční plnění. Této povinnosti postupitele korespondovala povinnost žalovaného splatit poskytnuté plnění, navýšené o úročení. Předmětný závazek soud, s přihlédnutím k jeho obsahu a okamžiku poskytnutí finančního plnění (bezprostředně nevázaného na akceptaci závazku ze Smlouvy [číslo]), právně kvalifikoval jako úvěr, ve smyslu § 2395 o. z. S ohledem na postavení smluvních stran měl sjednaný úvěr též charakter úvěru spotřebitelského, ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú, upraveného nad rámec obecné právní úpravy též speciálním právním předpisem. V tomto směru vzal soud v úvahu, že postupitel, subjekt nebankovní povahy poskytující finanční plnění, předmětný závazek sjednal v rámci své podnikatelské činnosti, jako věřitel, ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú., a žalovaný naopak jako spotřebitel, ve smyslu § 419 o. z., tedy mimo rámec jakékoli podnikatelské činnosti.

30. S ohledem na právní povahu sjednaného úvěru tak postupiteli v průběhu kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazku ze Smlouvy [číslo] ve smyslu § 86 odst. 1 a odst. 2 z. s. ú., vznikla povinnost posoudit tzv. úvěruschopnost žalovaného. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 87 odst. 1 z. s.ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti totiž svým významem přesahuje rovinu dvoustranného soukromoprávního poměru a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tedy povinnost zkoumat tzv. úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť:„ předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“ (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

31. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání tzv. úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. Ve smyslu závazného eurokonformního výkladu, představeného Soudním dvorem Evropské unie, jsou proto soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C -243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě § 86 a 87 z. s.ú. jsou výsledkem transpozice norem evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Citovaná ustanovení pak již byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena tzv. eurokonformnímu výkladu. Ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání tzv. úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci„ OPR-Finance“ C [číslo] ze dne 5. 3. 2020), a tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti lze též, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

32. Odraz shora uvedených závěrů soudní praxe již zákonodárce dodatečně reflektoval v rámci novely § 87 z. s. ú. provedené zákonem č. 96/2022 Sb., účinné k 29. 5. 2022, neboť zde výslovně stanovil, že absence zjišťování tzv. úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Uvedenou novelizaci z. s. ú. pak zákonodárce provedl, aniž by ji doprovodil jakýmikoli přechodnými ustanoveními, a lze tedy dovodit, že § 87 odst. 1 z. s. ú. v aktuálně účinném znění vyvolává právní účinky retroaktivně, tedy i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným před 29. 5. 2022. S tím, že jakkoli se jedná o projev tzv. pravé retroaktivity, nelze současně pominout, že aplikační praxe, na základě závěrů shora uvedených, z totožného pojetí neplatnosti spotřebitelského úvěru vycházela již v době před 29. 5. 2022, dokonce i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným již za účinnosti předchozí právní úpravy spotřebitelského úvěrování (zák. 145/2010 Sb.). Retroaktivní aplikace § 87 odst. 1 z. s. ú. tak nepředstavuje zásah do právní jistoty poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, a proto ji lze akceptovat.

33. Ve vztahu k provedenému skutkovému posouzení lze konstatovat, že ze žalobkyní předložených důkazních prostředků nelze vůbec seznat, v jakém rozsahu a zda vůbec postupitel tzv. úvěruschopnost žalovaného posoudil (ostatně sama žalobkyně, dle zaslaného vyjádření, na doložení této skutečnosti rezignovala). Vzhledem k absenci shora popsaných důkazů, týkajících se náležitého posuzování tzv. úvěruschopnosti žalovaného, tak soud nemohl vzít za prokázané, že by postupitel tzv. úvěruschopnost žalovaného řádně přezkoumal. Žalobkyni totiž v návaznosti na uplatněný nárok vznikla procesní povinnost nejen dotvrdit (tzv. břemeno tvrzení), ale též doložit (tzv. břemeno důkazní), že postupitel splnil veškeré hmotněprávní povinnosti, jimiž je vymezeno postavení úvěrujícího ve smyslu § 2395 o. z., a to s přihlédnutím ke specifikům spotřebitelského charakteru sjednaného závazku. Tedy, především, že řádně posoudil tzv. úvěruschopnost žalovaného a následně vyplatil sjednané plnění ve prospěch žalovaného, jakožto úvěrovaného. Splnění uvedených procesních povinností vyplývá z projednací zásady, jíž je civilní řízení sporné obecně ovládáno (viz zejména § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 120 odst. 2 o. s. ř.). Ostatně, právě zásada projednací v občanskoprávním soudním řízení vymezuje břemena důkazní i tvrzení jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, která, pod sankcí neúspěchu ve věci, stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou (shodně viz např. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 385/15 ze dne 8. 12. 2015). Z projednací zásady také dále plyne i tradičně traktovaný závěr, že„ co není v řízení dokázáno, jako by nebylo“.

34. Za daného stavu věci proto soud závazek ze Smlouvy [číslo] vyhodnotil neplatný, ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., a to pro rozpor se zákonem. Konstatované porušení zákona a související narušení veřejného pořádku lze, ve smyslu výkladu předestřeného shora, kvalifikovat jako zjevné, ve smyslu § 588 o. z. spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú., a neplatnost sjednaného závazku tak bylo třeba prohlásit z úřední povinnosti. Závazek ze Smlouvy [číslo] z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, tak pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008), a plnění poskytnutá z jeho titulu tedy bylo na místě právně kvalifikovat jako tzv. kvazi závazek z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného proto soud uplatněný nárok akceptoval jako důvodný co do částky 20 000 Kč, odpovídající částce nesplacené jistiny. Jako datum, kdy se žalovaný, ve smyslu § 1968 o. z., s plněním na uvedenou částku dostal do prodlení, soud určil den následující po uplynutí desetidenní lhůty k plnění, jež byla stanovena v oznámení o postoupení závazku, datovaného k 25. 6. 2021. A to s ohledem na skutečnost, že takto učiněné oznámení v sobě zahrnuje mj. i první doloženou výzvu k uhrazení celého plnění, právně kvalifikovaného jako bezdůvodné obohacení (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010). Od data 13. 7. 2021 tedy žalobkyni, ve smyslu § 1970 o. z., vzniklo též právo nárokovat zákonný úrok z prodlení, a to ve výši t. č. stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (t. č. 8,50 % ročně), nikoli ve výši nárokované žalobkyní (10 %). Datum prodlení žalovaného, tj. 13. 7. 2021, soud určil v návaznosti na zjištění, že bylo oznámení o postoupení nárokované pohledávky k poštovní přepravě podáno dne 29. 6. 2021, a datum doručení tohoto oznámení tedy je možné, za využití zákonné domněnky, ve smyslu § 573 o. z., určit k 2. 7. 2021, po kterém počala plynout 10 denní lhůta k plnění, jejíž konec připadl na 12. 7. 2021.

35. Souběžně také žalobkyni vůči žalovanému vznikl též nárok na náklady mimosoudního vymáhání, ve výši 217 Kč, jakožto na příslušenství, ve smyslu § 513 o. z.

36. Povinnost zaplatit shora popsaná plnění, jistinu, náklady mimosoudního vymáhání a zákonný úrok z prodlení, soud žalovanému uložil v zákonné, třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, ve smyslu §160 odst. 1 o. s. ř.

37. Ve zbytku, tedy co do položek zahrnujících pohledávky z tvrzeného zákonného úročení jdoucího za období, kdy se žalovaný nenacházel v prodlení s uhrazením nesplacené jistiny a ze sazby převyšující t. č. stanovenou zákonnou sazbu, soud uplatněný nárok výrokem III. tohoto rozsudku zamítl.

38. O nákladech řízení rozhodl soud s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která žalovaného, v souladu s § 142a odst. 1 o. s. ř., před podáním žaloby vyzvala k dobrovolnému plnění, přiznal právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Rozsah procesního úspěchu žalobkyně byl určen jako rozdíl jejího procesního úspěchu (56 %) a procesního úspěchu žalovaného (44%), tj. 12 %, a to i se zohledněním příslušenství nárokované pohledávky (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu 23 Cdo 2585/2015 ze dne 3. 12. 2015), jež soud pro účely výpočtu procesního úspěchu účastníků kapitalizoval k datu vyhlášení rozsudku Při určení procesního úspěchu žalobkyně soud vycházel ze závěru, že bylo žalobkyni přiznáno právo na zaplacení částky 20 000 Kč, nákladů mimosoudního vymáhání ve výši 217 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně jdoucího z přiznané částky od 13. 7. 2021 do zaplacení (kap. celkem částkou 1 681,37 Kč). Naopak, žalobkyně s uplatněným nárokem neuspěla (vč. částečného zpětvzetí, jež učinila s ohledem na absenci důkazů stran části nároku) co do nároku na částku smluvního úroku (4 558 Kč), částku smluvní pokuty (9 420 Kč), částku kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení (2 580,82 Kč), přičemž žalobkyně v žalobě uplatnila nárok na nekapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucí z částky 20 000 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení (kap. částkou 2 131,50 Kč). Tarifní hodnotu jednoho úkonu právní služby, uskutečněného v projednávané věci do data podání žaloby, soud určil částkou 300 Kč, s odkazem na § 14b odst. 1 nařízení vlády č. 177/1996 Sb. advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen a. t.), neboť se v projednávané věci jednalo o nárok na zaplacení plnění do 30 000 Kč, uplatněný cestou žaloby dle ustáleného vzoru, podávané u nadepsaného soudu žalobkyní, prostřednictvím totožného zástupce, opakovaně. Náhrada nákladů žalobkyně pak v konkrétním případě zahrnuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1 177 Kč a náhradu za odměnu jejího zástupce. S tím, že náhrada odměny zástupce žalobkyně sestává z (i.) odměny za 3 úkony právní služby, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) a d) a. t. (převzetí věci, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby), (ii.) paušální náhrady 3 x 100 Kč, ve smyslu § 14 b odst. odst. 5 písm. a) a. t., to vše navýšeno o náhradu DPH ve výši 21 %, celkem 252 Kč, jejímž je zástupce žalobkyně plátcem, ve smyslu § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Po zohlednění míry procesního úspěchu žalobkyně v řízení tak výše přiznané náhrady činí 315 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen uhradit v zákonné, třídenní lhůtě, ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř, k rukám zástupce žalobkyně, ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení