10 C 90/2020-55

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr Tomášem Bělohlávkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 115 191 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I) Řízení se částečně, co do požadavku žalobce na zaplacení částky 66 000 Kč, zastavuje. II) Žalovaná je povinna uhradit žalobci úroky z prodlení z částky 66 000 Kč ve výši 10% p.a. od 11. 6. 2020 do 12. 11. 2020, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. III) Zamítá se žaloba ve zbývajícím žalobním požadavku na zaplacení 49 191 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 6. 2020 do zaplacení. IV) Žalovaná je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 200 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 2. 6. 2020 domáhá po žalované úhrady částky 115 191 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka je finančním zadostiučiněním za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce uvádí, že řízení trvalo 3168 dnů a že řízení nebylo složité ani po skutkové, ani po právní stránce. Rovněž žalobce se svým jednáním na délce řízení negativně nepodílel. Žalobce vychází ze základní částky odškodnění 15 000 Kč a dospívá k žalované částce.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 12. 11. 2020. V tomto shledala, že v naříkaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 66 000 Kč. Žalovaná vyšla ze základní částky odškodnění 15 000 Kč a tuto ponížila o 40% pro skutkovou složitost věci a procesní složitost věci, význam řízení shledala žalovaná jakožto standardní.

3. Podáním ze dne 13. 1. 2021 vzal žalobce žalobu co do částky 66 000 Kč zpět a podáním ze dne 15. 3. 2021 žalovaná dotvrdila, že částka 66 000 Kč byla žalobci uhrazena dne 12. 11. 2020. Soud proto výrokem I. v této části řízení zastavil.

4. Ze shodných tvrzení účastníků má soud za zjištěné, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované uplatnil, a to dne 10. 12. 2019.

5. Ze spisu, vedeného [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující. Žaloba byla podána dne 22. 2. 2011 žalobci [příjmení] [anonymizováno] [ulice a číslo] a dále žalobcem [titul]. [jméno] [jméno]. Žalovaným byla společnost [právnická osoba] Předmětem žaloby byl požadavek žalobců na určení, že neexistuje věcné břemeno spočívající v oprávnění žalované užívat celý prostor střechy domu [adresa] v [obec a číslo], včetně specifikovaných dalších společných prostor domu, dále je požadováno určení, že žalovaný nesmí tyto prostory ani dále umožnit k užívání jiným subjektům a že žalovaný je povinen prostory vyklidit a předat. Na předmětné střeše je přitom umístěna řada telekomunikačních a reklamních zařízení, které žalovaný instaloval, nebo nechal instalovat jinými subjekty. Dne 5. 4. 2011 soud zasílá žalobu žalovanému a vyzývá žalobce k doplnění. Žalovaný se vyjadřuje 14. 4. 2011, žalobce 21. 4. 2011, poté se vyjadřuje žalovaný 13. 5. 2011 a zakládá do spisu řadu listinných důkazů. Pokynem z 16. 9. 2011 je nařízeno jednání na 9. 12. 2011. Žalobci se vyjadřují 13. 10. 2011, soud toto rozesílá, jednání je odročeno z 9. 12. 2011 na 5. 12. 2011. Žalovaný se vyjadřuje 30. 11. 2011 a zasílá řadu listinných důkazů. Jednání se koná 5. 12. 2011. Soud s účastníky probírá předmět sporu, tito se k tomuto vyjadřují a je čtena námitka věcné nepříslušnosti vznesená žalovaným. Stranám je dán prostor se k tomuto vyjádřit. Jednání je odročeno na 30. 3. 2012 za účelem předložení věci vrchnímu soudu k rozhodnutí o námitce věcné nepříslušnosti. Věc je předložena vrchnímu soudu 27. 12. 2011, vrchní soud rozhoduje 17. 1. 2012 tak, že věcně příslušné jsou okresní soudy. Z nařízeného jednání se omlouvá svědek [příjmení]. Žalobci se vyjadřují 28. 3. 2012. Jednání se koná 30. 3. 2012, soud s účastníky probírá zejména otázku určitosti žalobního petitu na vyklizení a důvodnost vznesených důkazních návrhů, jednání je odročeno za účelem předvolání svědka a doplnění dokazování na 29. 6. 2012. Žalovaný se vyjadřuje 2. 4. 2012. Usnesením ze dne 2. 5. 2012 uložil soud žalovanému pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč, neboť žalovaný nesplnil povinnost předložení listinných důkazů, které by žalobcům umožnili upřesnění petitu, když bez doložení těchto listin ze strany žalované takovéto upřesnění petitu není možným. Obvodní soud činí součinností dotaz na Český telekomunikační úřad a tento odpovídá 9. 5. 2012. Žalovaný se odvolává proti pořádkové pokutě 25. 5. 2012. K dotazu soudu odpovídá městská část 22. 5. 2012 a zasílá požadované podklady. Jedná se o velké množství rozhodnutí ze stavebního řízení, zejména kolaudační rozhodnutí a stavební povolení ke stavbám umístěným na předmětné střeše. Věc je předložena odvolacímu soudu s odvoláním proti pořádkové pokutě 21 6. 2012, žalobce se vyjadřuje 28. 6. 2012. Jednání u soudu I. stupně se koná 29. 6. 2012, je slyšen svědek, jednání je odročeno za účelem doplnění dokazování na 12. 10. 2012 Městský soud v Praze usnesením z 9. 7. 2012 k podanému odvolání mění výši uložené pořádkové pokuty žalovanému na 5 000 Kč. Soud toto rozesílá s výzvou žalovanému z 21. 8. 2012 k doložení požadovaných listin. Žalobce mění petit 5. 10. 2012, žalovaný zakládá listiny k výzvě soudu 10. 10. 2012, žalobce se vyjadřuje 11. 10. 2012. Jednání se koná 12. 10. 2012, strany se vyjadřují k předmětu sporu, žalovaný je vyzván soudem k doplnění tvrzení ohledně úplaty za zřízení věcného břemene. Za tímto účelem je pak jednání odročeno na 15. 2. 2013. Žalovaný se vyjadřuje 4. 1. 2013 a dokládá větší množství listinných důkazů, soud toto zasílá žalobcům k případné procesní reakci. Žalovaný 15. 1. 2013 označuje adresu svědka. Žalobci se vyjadřují [datum] s tím, že trvají na petitu žaloby. Žalovaný se vyjadřuje 22. 23. 2013, dne 26. 2. 2013 zasílají žalobci závěrečný návrh. Jednání se koná 15. 2. 2013, jsou slyšeni svědci a je čteno velké množství listinných důkazů. Soud připouští změnu žaloby ze 4. 10. 2012, ukončuje dokazování a jsou předneseny závěrečné návrhy. Jednání je odročeno za účelem vyhlášení rozsudku a písemného závěrečného návrhu žalobce na 4. 3. 2013. Rozsudek je vyhlášen 4. 3. 2013. Lhůta k písemnému vyhotovení rozhodnutí je prodloužena a písemné vyhotovení rozsudku je založeno pod č. l.

363. Tímto rozsudkem soud I. instance určil, že věcné břemeno, spočívající v oprávnění užívat celý prostor střechy, včetně dalších specifikovaných prostor, neexistuje a že žalovaný je povinen vyklidit tyto prostory a vyklizené je předat žalobcům. Rozsudek má 34 stran a soud se v něm vypořádává s velkým množstvím důkazů, zejména listinných, rozsudek je rozeslán 31. 5. 2013. Žalovaná podává odvolání 17. 6. 2013, toto doplňuje 28. 6. 2013. Soud I. instance usnesením z 12. 8. 2013 řízení o odvolání žalovaného zastavuje, a to pro nezaplacení soudního poplatku. Žalovaná se vyjadřuje k odvolání 1. 7. 2013, žalovaná se odvolává proti zastavení odvolacího řízení 2. 9. 2013. Usnesením ze dne 2. 10. 2013 zrušil soud I. instance usnesení, kterým bylo zastaveno odvolací řízení, neboť žalovaný zaplatil soudní poplatek v dodatečné lhůtě. Věc je předložena k rozhodnutí o odvolání proti rozsudku odvolacímu soudu 8. 10. 2013. Jednání odvolacího soudu je nařízeno na 4. 12. 2013, žalovaný žádá o odročení, soud jednání odročuje na 15. 1. 2014. Žalovaná se vyjadřuje 10. 1. 2014. Jednání odvolacího soudu se koná 15. 1. 2014 a soud na tomto vyhlašuje rozsudek. Písemné vyhotovení rozsudku Městského soudu v Praze je založeno pod č. l. 452 a odvolací soud výrok I. a II. rozsudku soudu I. stupně potvrdil a změnil pouze výrok III., týkající se nákladů řízení. Žalovaná podává dovolání 18. 4. 2014, soud toto rozesílá, vybírá soudní poplatek, v květnu 2014 dokládá plnou moc pro dovolací právní zástupce žalobců a 13. 5. 2014 se k dovolání vyjadřují žalobci. Věc je předložena Nejvyššímu soudu 27. 5. 2014 Nejvyšší soud usnesením z 16. 6. 2014 odložil právní moc rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 1. 2014. Žalobci žádají Nejvyšší soud 18. 8. 2014 o zrušení tohoto usnesení o odkladu právní moci rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ve věci rozhoduje rozsudkem z 12. 11. 2014 pod č. j. [číslo jednací]. Dovolací soud odmítl dovolání v části podané proti rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvoinstančního ve výroku I., ve zbývající části byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění dovolací soud uvádí, že odvolací soud neuvedl, o jaké ustanovení opírá svůj závěr o nemožnosti pronajmout předmětné společné části domu. Pokud jde o neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene, dovolací soud uvedl, že byly uzavřeny celkem dvě smlouvy a proto byl přezkoumán závěr odvolacího soudu, zda tyto smlouvy odporují zákonu. Dovolací soud uzavřel, že ani široká smluvní volnost, která platí i pro vztahy družstevní, nevylučuje, aby konkrétní jednání, které jednomu ze členů poskytuje významné majetkové plnění, zde zřízení věcného břemene, za protihodnotu těžko kontrolovatelnou a nestandardní, nebylo možno považovat za neplatné. Dovolací soud tak uvedl, že úvahy odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, nejsou nepřiměřené. Dovolací soud však shledal dovolání odůvodněným, pokud šlo o výrok II. rozhodnutí soudu I. instance, kterým byla žalované uložena povinnost vyklidit společné prostory a odstranit z nich instalovaná zařízení, neboť se zde jedná o posouzení otázky pasivní legitimace v řízení o žalobě na vyklizení, přičemž zařízení byla nainstalována na domě třetími osobami. Takto formulovaná negatorní žaloba však nesměřovala proti tomu, kdo žalobce skutečně ruší, tj. o jehož zařízení se jedná. Soud tak neopřel výrok o vyklizení části domu o skutkové zjištění, že žalovaná je vlastnicí zařízení, která mají být odstraněna. Z tohoto důvodu tak bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Podáním z 3. 3. 2015 berou žalobci částečně žalobu zpět, a to v rozsahu zrušené části výroku odvolacího soudu, soudem dovolacím, neboť došlo k dohodě s uživateli zařízení. Městský soud vyzval 13. 3. 2015 žalovaného k vyjádření ohledně zpětvzetí žaloby, žalovaná podáním ze dne 18. 3. 2015 bere zpět své odvolání ve věci samé a podáním z 23. 3. 2015 sděluje k výzvě soudu, že vzala zpět své odvolání, ale jinak by se zastavením řízení nesouhlasila. Městský soud v Praze pak usnesením z 10. 4. 2015 pod č. l. 534 rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II. a III. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Proti tomuto rozhodnutí podává dovolání strana žalovaná a navrhuje rozhodnout tak, že zpětvzetí žaloby je neúčinné a věc vrátit odvolacímu soudu. V červenci 2015 soud vymáhá uloženou pořádkovou pokutu, žalobci 23. 7. 2015 žádají o prodloužení lhůty k vyjádření k podanému dovolání a vyjadřují se 29. 7. 2015. Věc je předložena dovolacímu soudu 1. 9. 2015 a ten usnesením z 26. 1. 2016 dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze z 10. 4. 2015 odmítá. Žalovaný podává ústavní stížnost 19. 3. 2015, a to proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu z 12. 11. 2014, tedy proti odmítnutí dovolání proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl výrok soudu prvé instance č. I. potvrzen. Ústavnímu soudu je spis předložen s vyjádřením z 9. 4. 2016 a tento nařizuje jednání na 26. 7. 2016 Ústavní soud pak ve věci vydal Nález 19. 7. 2016 pod sp. zn. [ústavní nález]. Tímto Nálezem Ústavní soud zrušil výrok I. rozsudku Nejvyššího soudu z 12. 11. 2014, když konstatoval porušení práva stěžovatelky, tj. žalované, na ochranu vlastnictví a právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, ve spojení s právem na spravedlivý proces. Ústavní soud k tomuto uvedl, že z napadených rozhodnutí obecných soudů není zřejmé, jaký zájem má být zvažovanou sankcí neplatností sledován a chráněn, když tato neplatnost zásadně zasáhla do citovaných práv stěžovatele. Dále uvádí, že pokud šlo pouze o čistotu právních vztahů, pak se tak děje na úkor principu autonomie vůle a právě za cenu zásahu do práv stěžovatele a Ústavní soud akcentoval, že státní moc má uznat, respektovat a případně aprobovat autonomní projev vůle jednotlivců a jí odpovídající jednání, pokud toto nezasahuje do práv třetích osob a není zde převažující zájem na ochraně veřejného zájmu. S ohledem na ochranu ústavně zaručeného práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví a výkon podnikatelské činnosti, Ústavní soud proto v uvedeném rozsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. Ve věci pak rozhoduje Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 pod č. l. 595, a to sice tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014 v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu I. instance ve výroku pod bodem I., se ruší a rovněž tak se ve výroku I. ruší rozsudek soudu I. instance a věc se vrací v tomto rozsahu prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že u jednání smlouvy o zřízení věcného břemene považuje za srozumitelné, proto se zabýval otázkou, zda tato smlouva odporuje zákonu. Jelikož však tento závěr nebyl odvolacím soudem exaktně vyjádřen, doplnil dovolací soud tento vlastní argumentací, tuto však shledal Ústavní soud jakožto neústavní. Z tohoto důvodu tak byla vrácena věc soudu I. instance s tím, že se má zaměřit v rámci testu proporcionality na otázku existence a případně významu zájmu, kterému by měla být zvažovanou sankcí neplatnosti poskytnuta ochrana a tento poměřit právě se závažností zásahů do svobody jedince tak, jak tuto shledal Ústavní soud. To vše pohledem principu priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. Dovolací soud rovněž poukázal na otázku předčasnosti posouzení neplatnosti smlouvy s ohledem na naléhavý právní zájem. V listopadu 2016 rozeslal soud I. instance rozhodnutí účastníkům s tím, aby se vyjádřili v intencích výtek soudu ústavního. Žalobce reaguje 5. 12. 2016. Jednání je nařízeno na 27. 1. 2017. Žalovaný žádá o odročení jednání. Žalobci pak 26. 1. 2017 mění petit žaloby. Jednání se koná 27. 1. 2017, jsou slyšeni svědci a za účelem opětovného předvolání žalovaného je jednání odročeno na 29. 3. 2017. Žalobce uvádí, že o způsobu užívání a péče o střechu nemá žádné podklady. 13. 2. 2017 zasílá žalobce požadované listiny. K výzvě soudu pak tyto zasílá i katastrální úřad 8. 3. 2017. Žalovaný se pak vyjadřuje 27. 3. 2017, poté co změnil právní zastoupení. Jednání se koná 29. 3. 2017, jsou slyšeni svědci a čteno velké množství listinných důkazů. Jednání je odročeno za účelem výslechu svědků na 14. 6. 2017. Návrh na výslech svědků zasílá žalobce 4. 4. 2017, žalovaný zasílá vyjádření 5. 4. 2017. Soud volá svědky na jednání pokynem z 25. 4. 2017. Dalšího svědka volá soud přípisem z 6. 6. 2017 ve věci je podán návrh na určení lhůty, ke kterému se soudce vyjadřuje 7. 6. 2017. Jednání se koná 14. 6. 2017, na tomto je slyšeno několik svědků a zástupce žalovaného vznáší námitku podjatosti. Jelikož je třeba doplnit dokazování výslechem svědkyně, která se omluvila a dále listinnými důkazy, soud jednání odročuje na 10. 7. 2017. V mezidobí předkládá 20. 6. 2017 soud spis odvolacímu soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti a tento usnesením ze dne 26. 6. 2017 rozhoduje tak, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí předmětné věci. Dne 26. 6. 2017 zakládá soudu listiny svědek [titul]. [příjmení] [jméno] v návaznosti na svoji výpověď. Jednání se koná 10. 7. 2017, na tomto připouští soud změnu žaloby, učiněnou 3. 7. 2017 a slyší svědkyni. K důkazu je čtena řada listinných důkazů, jsou předneseny závěrečné návrhy a soud ve věci vyhlašuje rozsudek. Usnesením Městského soudu v Praze z 27. 6. 2017 je zamítnut návrh na určení lhůty, podaný 5. 5. 2017 Lhůta k vyhotovení písemného rozhodnutí je prodloužena. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 je založen na č. l. 830 a tímto rozsudkem ve výroku I. určil soud prvé instance, že předmětné věcné břemeno neexistuje a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek čítá 50 stran. Rozsudek je rozeslán 9. 10. 2017. Žalovaný se proti tomuto odvolává 26. 10. 2017, je vyzván usnesením z 10. 11. 2017 k doplnění podaného odvolání, toto žalovaný činí 20. 11. 2017. Soud vyzývá žalobce, aby se vyjádřili k odvolání, tito tak činí 30. 11. 2017 věc je předložena odvolacímu soudu 7. 12. 2017. Žalobci se vyjadřují 13. 3. 2018 k odvolání. Jednání odvolacího soudu se koná 14. 3. 2018. na tomto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu z 14. 3. 2018 je založeno pod č. l.

945. Dne 7. 5. 2018 podává žalovaný návrh na odklad právní moci rozsudku městského soudu z 14. 3. 2018, dne 16. 5. 2018 žádá Nejvyšší soud o předložení spisu. Dne 23. 5. 2018 žádá obvodní soud o vrácení spisu od Nejvyššího soudu za účelem návrhu na vydání opravného usnesení, které bylo podáno 18. 5. 2018 žalobci. Nejvyšší soud usnesením z 5. 6. 2018 odkládá právní moc rozhodnutí Městského soudu v Praze ze 14. 3. 2018. Žalobci se vyjadřují k dovolání žalovaného 6. 8. 2018 a Nejvyšší soud poté rozhoduje rozsudkem ze dne 27. 1. 2018. Tento je založen pod č. l. 1024 a Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze 14. 3. 2018 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud podrobně rozebírá argumentaci soudu odvolacího, přičemž opakovaně dospěl k závěru, že odvolací soud opomenul v rámci své argumentace, názory Ústavního soudu, které jsou závazné a které přijal předchozím zrušujícím rozhodnutím i sám soud dovolací. V části odůvodnění odvolacího rozhodnutí pak dovolací soud konstatoval, že odůvodnění obsahuje neurčité formulace, z nichž nelze dovozovat právní závěry, když je třeba vycházet z jasně formulovaných skutkových zjištění a závěry odvolacího soudu tak nesplňují podmínky § 157 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud pak rovněž dospěl k závěru, že odvolací soud své rozhodnutí postavil na nesprávném posouzení otázky důkazního břemene, když i s ohledem na nový občanský zákoník jsou to žalobci, kteří tvrdí, že v katastru evidované věcné břemeno zaniklo, tedy leží na nich povinnost tvrzení i důkazní ohledně skutečností, které vedly k zániku věcného břemene. Odvolací soud se tak dopustil i nesprávného právního posouzení věci. Dovolací soud pak soudu odvolacímu rovněž vytkl, že při hodnocení důkazů pominul to, že družstvo SOL se plnění za zřízení věcného břemene nedomáhalo a nezabýval se otázkami nastoupení účinku rozvazovací podmínky smlouvy, jak tyto konstatoval soud I. instance, čímž zatížil napadené rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. V únoru 2019 pak poučil odvolací soud účastníky řízení v návaznosti na závěry soudu dovolacího, a to včetně sdělení případných procesních stanovisek. Žalobci se vyjadřují 21. 2. 2019 a Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2019 nepřipouští jimi učiněnou změnu žaloby. Žalovaný se vyjadřuje podáním z 28. 2. 2019, žalobci poté 17. 5. 2019. Městský soud pak ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 pod č. j. 62 Co 460/2017-1101. Tímto změnil rozsudek I. stupně tak, že žaloba na určení neexistence předmětného věcného břemene se zamítá, výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na tomto rozsudku je vyznačena doložka právní moci 21. 6. 2019. Přípisem z 9. 8. 2019 pak žalobci sdělují, že nebudou podávat dovolání do rozsudku Městského soudu v Praze z 29. 5. 2019. Ve vztahu k žalobci tak řízení skončilo právní mocí rozhodnutí Městského soudu z 29. 5. 2019, která nastala 21. 6. 2019.

6. Ve věci byly splněny podmínky § 115a o.s.ř. pro rozhodnutí o věci bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili, případně se ve stanovené lhůtě nevyjádřili.

7. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

8. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 cit zák. pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

9. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

10. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

11. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen„ ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

12. Předmětné řízení tak trvalo ve vztahu k žalobci od 22. 2. 2011 (podána žaloba) do 21. 6. 2019 (právní moc posledního rozhodnutí ve věci), tj. 8 let a 4 měsíce, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu nepřiměřená.

13. K uvedenému závěru vede soud vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona, zejména pak kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení. Pokud jde o samotný postup soudů v rámci celého řízení, pak nelze shledat ani dílčí průtahy v samotném postupu v řízení, nicméně soud dospěl k závěru, že negativní vliv na celkovou délku řízení měla skutečnost, že rozhodnutí soudu I. a II. instance byly celkem 2x zrušeny soudem dovolacím, přičemž jednou k tomuto soud dovolací přistoupil až poté, co jeho rozhodnutí zrušil soud ústavní, resp. na základě tohoto Nejvyšší soud zrušil i zbývající část původně napadeného rozhodnutí soudu odvolacího. Z důvodu prvého zrušení rozsudku se ještě nelze dobrat k závěru o nesprávném úředním postupu, když příčinou bylo odlišné právní hodnocení věci, které bylo v předmětném řízení velmi komplikované. Pokud však jde o druhé z rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 22Cdo 2677/2018-1024, pak z tohoto se již podává, že důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu odvolacího bylo ze strany soudu dovolacího i to, že dovoláním napadený rozsudek nesplňuje obsahové náležitosti § 157 o. s. ř., tedy zejména, že není řádně odůvodněn a že se v něm odvolací soud nevypořádal se všemi skutkovými zjištěními tak, jak tyto konstatoval soud I. stupně, a dále, že ve věci odvolací soud použil nikoliv přiléhavé formulace, z nichž není jednoznačný právní závěr. Jakkoliv nelze přesně vyčíslit, nakolik tato vada celkovou délku řízení protáhla, je nutno dospět k závěru, že pro ni řízení bylo celkově delším a soud z tohoto důvodu dospěl k závěru o nesprávném úředním postupu. Soud se zabýval i ostatními kritérii, když jak uvedeno níže, dospěl k závěru, že řízení bylo výrazně složitějším po stránce skutkové i po stránce právní a složitějším i po stránce procesní, nicméně samo kritérium složitosti řízení nepřeváží kritérium postupu orgán veřejné moci natolik, aby soud dospěl k závěru, že celkovou délku řízení lze ještě akceptovat jakožto přiměřenou. Dále ani pohledem kritéria významu řízení, ani pohledem kritéria chování účastníků v průběhu řízení pak nelze dospět k závěru, že by pro tato kritéria bylo možné celkovou délku řízení považovat ještě za přiměřenou.

14. Soud tedy dospěl k závěru, že pro výše uvedené ve věci je dán odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu ve formě nepřiměřené délky řízení.

15. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě tomuto vznikla nemajetková újma (presumovaný vznik újmy žalovaná nevyvracela), kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011), žalovaná netvrdila a ani soud je neshledal.

16. Postup při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení stanovil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší soud. Zdůraznil, že pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení.

17. Za posuzované řízení v délce trvání 8 let a 4 měsíců tak soud přiznal žalobci základní částku ve výši 110 000 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky řízení (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná), a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení, tj. z částky 1 250 Kč za každý další měsíc řízení. Tuto částku zvolil soud s ohledem na to, že celková délka řízení nebyla sice přiměřená, ale zároveň neshledal soud důvody pro závěr, že je ve věci na místě vyjít z vyšší částky základního ročního odškodnění, když toto je dle ustálené judikatury přiznáváno až za řízení přesahující dobu 10 let dobu trvání řízení nebo za řízení, kde toto odůvodňuje výjimečné vyhodnocení některého z kritérií dle 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk., což zde soud neshledal.

18. Tuto částku pak je nutno upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vypočtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím k : b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného: -) V rámci posouzení složitosti řízení je třeba zohlednit skutkovou, právní i procesní stránku řízení a počet soudních instancí (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) – Řízení bylo nadstandardně složitým po stránce skutkové. Soud proto pro toto kritérium základní částku odškodnění snížil o 20%. Skutková složitost předmětu řízení se podává zejména z množství listinných důkazů, jejichž objem je patrný jednak z množství listinných důkazů, které byly provedeny na samotných jednáních, jakož i z obsahu spisu, kdy výraznou část tohoto spisu tvoří pouze přílohy ve formě listinných důkazů. Z průběhu jednání se přitom podává, že soud tyto listiny k důkazu prováděl a z obsahu zejm. rozhodnutí soudu I. instance se pak podává, že soud se s těmito musel vypořádat, což mělo na délku řízení vliv. V řízení byla rovněž slyšena celá řada svědků, což rovněž skutkovou složitost věci rovněž dokládá. Soud byl nucen se vypořádat s komplikovanou skutkovou otázkou, komu patří zařízení, umístěná na střeše, když se jednalo o různé subjekty a tyto tato zařízení používaly k různým účelům. Soud dále dospěl k závěru, že věc byla nadstandardně složitou i po stránce právní a rovněž pro toto kritérium základní částku odškodnění ponížil o 20%. Právní složitost věci se sama podává již z toho, že ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který rozhodnutí soudu I. instance pro právní hodnocení věci ve výroku II. zrušil a ve výroku I. dovolání odmítl. Toto odmítnutí však bylo napadeno ústavní stížností a Ústavní soud pro jiné právní vyhodnocení ústavně-právního aspektu celého sporu zrušil i rozhodnutí soudu dovolacího a tento pak návazně pro toto právní hodnocení zrušil rozhodnutí soudu I. instance. I druhá série rozhodnutí prvé a druhé instance pak byla zrušena Nejvyšším soudem, zde již i pro formální vady rozhodnutí, ale rovněž pro otázky právní. Ponížení základní částky odškodnění pro právní složitost věci je tak tímto odůvodněno. Soud dále přistoupil ke snížení základní částky odškodnění o 10% pro počet soudních instancí, na kterých se řízení odehrávalo, když ve věci rozhodoval Nejvyšší soud celkem 3x, Ústavní soud 1x, soud I. instance 2x a soud II. instance 3x. Počet soudních instancí tak jednoznačně odůvodňuje další ponížení základní částky odškodnění. Soud rovněž ponížil základní částku odškodnění pro procesní složitost věci, která byla zvýšena tím, že ve věci byla slyšena celá řada svědků, které musel soud i opakovaně předvolávat, a dále bylo nutno zajišťovat důkazy ve formě listin dožádáním od jiných orgánů a provádět k důkazu obsáhlé listinné důkazy založené účastníky. Soud tak pro procesní složitost věci dále základní částku odškodnění ponížil o 10%. Celkově tak soud ponižuje základní částku odškodnění pro složitost věci a počet soudních instancí o 60%. -) Jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, resp. zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). - Soud ve věci neshledal jednání žalobce, kterým by se negativně či pozitivně podílel na délce řízení, a proto pro toto kritérium soud základní částku odškodnění nemodifikoval. Pokud žalobce často měnil žalobní petit, pak to bylo dáno tím, že neměl k dispozici potřebné informace od žalovaného a tento neposkytoval potřebnou součinnost, či toto bylo plně odůvodnitelné právní komplikovaností věci. -) Kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) - Soud pro toto kritérium dospěl k závěru o nesprávném úředním postupu, a to právě pro pochybení, která byla vytčena dovolacím soudem soudu odvolacímu v druhém z jeho rozhodnutí. Soud tak má za to, že tímto je toto kritérium plně vyčerpáno, když ve zbytku lze konstatovat, že řízení probíhalo plynule, jednotlivé úkony na sebe navazovaly a byly činěny ve snaze ve věci rozhodnout. V činnosti soudů nelze shledat ani dílčí období průtahů, nejdelším obdobím je období zhruba roku, kdy byla věc předložena Ústavnímu soudu, nicméně zde lze tuto dobu akceptovat vzhledem ke komplikovanosti problematiky, kterou se tento soud zabývá. -) Významu předmětu řízení pro poškozeného (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) - Evropský soud pro lidská práva předmětný tento typ řízení neřadí mezi řízení, kterým přisuzuje zvýšený význam pro účastníky (za řízení se zvýšeným významem pro účastníky jsou považována zejména řízení trestní, opatrovnická, pracovněprávní, o osobním stavu, ve věcech sociálního zabezpečení a týkající se zdraví nebo života). Ani po subjektivní stránce pak soud nedospěl k závěru, že by řízení mělo pro žalobce zvýšený význam, když, ponecháme-li stranou, že se jedná o právnickou osobu, tak nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by význam tohoto řízení byl pro žalobce jiný než standardní.

19. Základní odškodnění je tak po zohlednění shora provedených procentních modifikací na místě snížit o 60 % na výsledných 44 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný žalobci již poskytl, jakožto finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení částku 66 000 Kč, soud žalobu ve zbývajícím rozsahu 49 191 Kč (115 191 – 66 000) jako nedůvodnou zamítl.

20. Úrok z prodlení je odůvodněn § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona. Soud proto žalobci přiznal nárok na úrok z prodlení z částek, které žalovaná dobrovolně hradila (dle § 2054 odst. 2 o.z. uznala i důvodnost příslušenství takto uhrazené částky), to vše v požadované zákonné výši úroků, a to ode dne 11. 6. 2020.

21. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobcům jakoukoliv újmu.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, § 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. V souzeném případě žalobce vzal důvodně podanou žalobou částečně zpět pro dobrovolné plnění žalovaného po podání žaloby, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení v plné výši - neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, nebo tím, že tam povinný sám dobrovolně učiní, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/ 2014). To platní 23. Žalobci, který byl v řízení právně zastoupen, vznikly v řízení náklady v celkové výši 12 200 Kč, která je tvořena: -) soudní poplatek ve výši 2.000 Kč; -) 3x odměna právního zástupce za 3 úkony právní služby á 3.100 Kč bez DPH (převzetí zastoupení; žaloba; podání ve věci), tj. celkem 9.300 Kč bez DPH (dle § 6,7, 9/4a), d) AT; tarifní hodnota [částka] dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013); -) paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za 3 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč, tj. celkem 900 Kč bez DPH.

Poučení