10 C 92/2023 - 47

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Evou Harmachovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno]. sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o povinnost uveřejnit odpověď takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal uveřejnění odpovědi žalobce, a to ve znění: ,,[znění požadované odpovědi]“ [znění požadované odpovědi]. [znění požadované odpovědi]. [znění požadované odpovědi] [znění požadované odpovědi]. [znění požadované odpovědi]: [znění požadované odpovědi]. [znění požadované odpovědi]. [znění požadované odpovědi]. [znění požadované odpovědi]“. [znění požadované odpovědi]“. [znění požadované odpovědi]: [znění požadované odpovědi]. [znění požadované odpovědi]. [znění požadované odpovědi]. [znění požadované odpovědi]. [znění požadované odpovědi]. [znění požadované odpovědi]. [znění požadované odpovědi]. [znění požadované odpovědi]“. [znění požadované odpovědi]. ,,[znění požadované odpovědi]. [znění požadované odpovědi].“ se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 12 040 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou k soudu dne 30. 1. 2023 domáhal po žalované uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona. Tvrdil, že žalovaná uveřejnila dne [datum] ve svém internetovém zpravodajství článek s názvem „[Anonymizováno]“, který obsahoval skutková tvrzení, jež se zásadním způsobem žalobce dotkla. Dle názoru žalobce je článek hrubě urážlivý, lživý a vyvolává u čtenářů dojem, že je žalobce součástí organizované zločinecké skupiny. Poukazuje zároveň na skutečnost, že v kauze [Anonymizováno] nebyl policií podezříván ani obviněn a byl vyslechnut pouze jako svědek. Ze své pozice [Anonymizováno]. Zároveň se žalobce ve své odpovědi snažil vysvětlit, že nebyl ve střetu zájmů.

2. Žalobce se tedy domáhal po žalované uveřejnění odpovědi v navrhovaném znění podle ustanovení § 14 tiskového zákona.

3. Žalovaná v následných vyjádřeních nárok žalobce neuznala. Uvedla, že se na ni povinnost uveřejnění odpovědi stanovená tiskovým zákonem nevztahuje, neboť není vydavatelem periodického tisku, přičemž odkázala na konkrétní body nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2257/18. Dále uvedla, že žalované články neobsahují nepravdivé, nepřesné či zavádějící skutková tvrzení, která by bylo potřeba uvést na pravou míru nebo zpřesnit. Článek dle žalované sleduje veřejný zájem a neobsahuje informace, ze kterých by vyplývalo, že byl žalobce v kauze [Anonymizováno] trestně stíhán. Nicméně žalobce se dle názoru žalované snaží svou roli i roli [Anonymizováno] v realizaci veřejné zakázky [Anonymizováno] bagatelizovat. Požadované znění odpovědi pak nevyhovuje formálním požadavkům § 10 tiskového zákona a nenaplňuje smysl a účel tiskového zákona.

4. Ze všech uvedených důvodů navrhla žalovaná zamítnutí žaloby.

5. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a o.s.ř., když oba účastníci s tímto postupem na jednání soudu konaném dne 10.1.2024 výslovně souhlasili.

6. Soud provedl dokazování listinami, které navrhli a předložili účastníci (ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 129 odst. 1 o. s. ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ustanovení § 120 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

7. V řízení byl prokázán následující skutkový děj.

8. Dne [datum] byl na serveru www.[Anonymizováno].cz uveřejněn článek s názvem „[Anonymizováno]“, který mimo jiné obsahoval následující výroky, které žalobce učinil předmětem řízení: 1) „[výrok článku]“, 2) ,,[výrok článku]“, 3) ,,[výrok článku]“, 4) ,,[výrok článku]“, 5) [výrok článku]“, 6) ,,[výrok článku]“, 7) ,,[výrok článku]).

9. Dne 5. 1. 2023 zaslal žalobce žalované výzvu k uveřejnění odpovědi podle § 10 tiskového zákona (prokázáno výzvou ze dne 5. 1. 2023). Žalovaná žádosti nevyhověla (prokázáno odpovědí žalované ze dne 6. 1. 2023).

10. Veškeré provedené důkazy je třeba odpovídajícím způsobem zhodnotit.

11. Po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

12. Při posuzování merita věci soud postupoval podle zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon).

13. Podle ustanovení § 3 písm. a) tiskového zákona jsou periodickým tiskem noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce, podle písm. b) je vydavatelem fyzická osoba nebo právnická osoba, která vydává periodický tisk.

14. Podle ustanovení § 4 tiskového zákona za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel.

15. Podle ustanovení § 10 odst. 1 tiskového zákona, jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.

16. Podle ustanovení § 10 odst. 2 tiskového zákona se odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

17. Podle ustanovení § 12 odst. 1 tiskového zákona žádost o uveřejnění odpovědi musí mít písemnou formu.

18. Podle ustanovení § 12 odst. 2 tiskového zákona ze žádosti o uveřejnění odpovědi musí být zřejmé, v čem se skutkové tvrzení, obsažené v uveřejněném sdělení, dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti právnické osoby. Součástí žádosti musí být též návrh znění odpovědi.

19. Podle ustanovení § 12 odst. 3 tiskového zákona žádost o uveřejnění odpovědi musí být vydavateli doručena nejpozději do 30 dnů ode dne uveřejnění napadeného sdělení v periodickém tisku, jinak právo na uveřejnění odpovědi zaniká.

20. Podle ustanovení § 13 tiskového zákona odpověď je vydavatel povinen uveřejnit a) ve stejném periodickém tisku, v němž bylo uveřejněno napadené sdělení, a to takovým způsobem, aby nové sdělení bylo umístěním a formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení, a je-li napadena pouze jeho část, této jeho části, b) s výslovným označením "odpověď", c) na vlastní náklady, d) v témže jazyce, ve kterém bylo uveřejněno napadené sdělení, e) s uvedením jména a příjmení nebo názvu osoby, která o uveřejnění odpovědi žádá. Vydavatel je povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení do 8 dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení a není-li možné odpověď uveřejnit v uvedené lhůtě, pak vydavatel je povinen tak učinit v nejbližším následujícím vydání stejného periodického tisku. Vydavatel je povinen o tomto postupu do 8 dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi písemně informovat osobu, která žádost podala, a v této informaci označit vydání periodického tisku, v němž dojde k uveřejnění odpovědi.

21. Podle ustanovení § 14 tiskového zákona neuveřejní-li vydavatel odpověď nebo nedodrží-li podmínky pro uveřejnění odpovědi stanovené v § 13 odst. 1 až 3, rozhodne o povinnosti uveřejnit odpověď na návrh osoby, která o jejich uveřejnění žádala, soud. Návrh musí být podán soudu do 15 dnů po uplynutí lhůty stanovené pro uveřejnění odpovědi, jinak právo domáhat se uveřejnění odpovědi u soudu zaniká.

22. Žalobce se podanou žalobou po žalované domáhal uveřejnění odpovědí podle ustanovení § 14 odst. 1 tiskového zákona v reakci na články uveřejněné na internetových stránkách provozovaných žalovanou www.[Anonymizováno].cz. Soud se tedy v prvé řadě zabýval otázkou, zda je vůbec možné proti žalované uplatnit v tomto případě právo na uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona, a dospěl k závěru, že nikoliv.

23. Tiskový zákon upravuje vybraná práva a povinnosti při vydávání periodického tisku vydávaného nebo šířeného na území České republiky. Vydavatel je pro účely tohoto zákona definován jako fyzická či právnická osoba, která vydává periodický tisk. Periodickým tiskem pak tiskový zákon rozumí noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce.

24. Otázkou, zda lze provozovatele internetového zpravodajství podřadit pod pojem vydavatel periodického tisku, se již v minulosti zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1870/2017, kde upozornil na úvodní ustanovení tiskového zákona, zabývající se vymezením pojmů vydavatele periodického tisku a jeho specifických povinností v souvislosti s vydávaným periodickým tiskem. V tomto rozsudku Nejvyšší soud zcela jasně konstatuje, že: „Lze uzavřít, že ustanovení tiskového zákona nedopadají na zpravodajství přinášené internetem (a proto nepostihuje ani případný institut „dodatečného sdělení“). Tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona.“ 25. V určitém směru bylo shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR překonáno nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2257/18. Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že by bylo ústavně nepřijatelné, kdyby v některých situacích mediální právo ochranu poskytovalo a v jiných srovnatelných (obdobných) situacích, s ještě závažnějšími důsledky pro dotčené nositele základních práv a svobod, nikoli. Ústavní soud uzavřel, že neexistuje-li dosud v mediálním právu výslovná konkrétní úprava chránící tato práva a svobody v prostředí internetu, lze analogicky využít právních institutů, které mají obecnou povahu, nejsou vázány výlučně na určitý typ informačního média a jsou způsobilé takovou ochranu poskytnout. Ústavní soud uvedený závěr dovodil ze skutečnosti, že stěžejní je informace samotná, nikoliv nosič, na němž se nachází a prostřednictvím něhož je reprodukována. V případě internetového zpravodajství může být škodlivé jednání navíc daleko závažnější s ohledem na všeobecnou dostupnost a sledovanost internetu. Ústavní soud tedy uzavřel, že: „Žalovaná v řízení před obecnými soudy (obchodní společnost [Anonymizováno]., viz sub 2) je vydavatelkou, která vydává periodický tisk, a tudíž jí svědčí i povinnosti stanovené v § 10 a 11 tiskového zákona. Byť uvedená ustanovení hovoří výslovně o periodickém tisku (míněno ve smyslu tiskového zákona), nelze pominout, že v daném případě tento tisk měl a má svou internetovou mutaci. Dle Ústavního soudu je třeba vztáhnout uvedené povinnosti per analogiam i na ni; nejde přitom o vytváření povinnosti nové, ale jen o modifikaci povinnosti stávající pro poměry zmíněné internetové mutace periodického tisku při zajištění ochrany základních práv a svobod. Podstatné přitom je, že se tak děje za situace, kdy obecné soudy mají povinnost vyřešit střet dvou ústavně zaručených základních práv, resp. svobod - svobody tisku ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny na straně jedné, a již zmíněného práva na lidskou důstojnost, čest a příp. ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny na straně druhé. Ustanovení § 10 a 11 tiskového zákona se použije přiměřeně, a to takovým způsobem, aby případným soudním rozhodnutím uložená povinnost reflektovala specifika tzv. nových médií, jak byla výše popsána“.

26. Na druhou stranu však Ústavní soud v tomto svém nálezu jednoznačně uvedl, že „postup na základě extenzivního výkladu § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona možný není, neboť tomu brání jednoznačné znění těchto ustanovení a v nich obsažených právních norem, navíc úprava práv a povinností vydavatelů (popř. provozovatelů vysílání) neodráží specifickou povahu internetového zpravodajství, jak ostatně přiléhavě upozornil ve svém vyjádření městský soud (viz sub 19).“.

27. S přihlédnutím k výše uvedenému a ke všem okolnostem projednávané věci soud dospěl k závěru, že se proti žalované v projednávané věci nelze domáhat uložení povinnosti podle tiskového zákona. Již z uvedených úvodních ustanovení tiskového zákona je zřejmé, že žalovaná nesplňuje požadovaná kritéria subjektu, na který by měly dopadat povinnosti dle tiskového zákona. Extenzivní výklad úvodních ustanovení tiskového zákona pak nepřipustil ani Nejvyšší soud ČR a ani Ústavní soud. Pokud jde o analogický výklad, který byl Ústavním soudem zmíněn v citovaném nálezu, ani ten nelze v tomto konkrétním případě aplikovat, zejména z důvodu, že žalovaná není vydavatelem žádného periodického tisku. Její internetové zpravodajství tak nemůže být mutací periodického tisku, což je dle citovaného nálezu Ústavního soudu podmínkou pro modifikaci povinnosti vydavatele periodického tisku (viz bod 56. nálezu).

28. Kromě uvedeného nález Ústavního soudu směřuje výlučně na situace, kdy neexistuje žádný právní institut, který by poskytoval ochranu před nezákonným zásahem ze strany médií, v tomto případě však měl žalobce možnost domáhat se ochrany proti údajným nezákonným zásahům do jeho pověsti prostřednictvím institutu ochrany osobnosti. I Ústavní soud konstatoval, že institut práva na odpověď může plnit obdobnou funkci jako institut ochrany osobnosti, konkrétně může plnit obdobnou funkci informační, není však zpravidla s to odčinit veškerou vzniklou újmu, resp. jí předejít. Jinak řečeno uplatněním institutu odpovědi podle tiskového zákona lze požadovat méně než institutem ochrany osobnosti. Žaloba o odpověď podle tiskového zákona je tedy plně nahraditelná žalobou o ochranu osobnosti. Nález Ústavního soudu tak není na projednávanou věc aplikovatelný (shodně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.8.2023, č.j. 22 Co 107/2023-75).

29. Obecně lze konstatovat, že institut práva na odpověď dle tiskového zákona je svázán řadou přísných formalit se závažnými následky jejich nesplnění nebo nedodržení. Přísné formální požadavky se váží jednak na čas, kdy lhůty pro uplatnění žádosti u vydavatele a pak u soudu jsou relativně velmi krátké, a především pak prekluzivní (§ 12 odst. 3 a § 14 odst. 2 tiskového zákona), a jednak na obsah a formu žádosti a znění odpovědi (§ 10, § 12 odst. 1, 2 a § 13 tiskového zákona). Formální požadavky kladené na obsah žádosti o odpověď a na znění odpovědi nejsou samoúčelné. Souvisí s tím, že zákon ukládá vydavateli vyhovět důvodné žádosti zásadně do 8 dnů ode dne doručení žádosti (§ 13 odst. 2 tiskového zákona) a svazuje tak žádost a znění odpovědi formalitami umožňujícími vydavateli efektivní a přitom rychlou kontrolu důvodnosti žádosti. Prvek formálnosti je tak imanentní podstatou předmětného prostředku. Je tomu tak také proto, že nárok na uveřejnění odpovědi nelze uplatnit vůči komukoli, nýbrž pouze proti vymezenému okruhu osob, vydavatelů periodického tisku, u kterých je předpoklad určité odbornosti, znalosti mediálního prostředí a příslušných zákonných povinností.

30. I s ohledem na výše uvedené je zjevné, že povinnost uveřejnit odpověď dle tiskového zákona nelze uložit jakémukoliv subjektu bez patřičného zákonného podkladu a rozšiřovat tak okruh povinných subjektů na všechny provozovatele internetových stránek, neboť při takovém výkladu by se tato povinnost musela nutně dotýkat všech těchto provozovatelů. Vzhledem k výše uvedeným formálním požadavkům a při respektování smyslu samotného institutu práva na odpověď soud považuje plošnou aplikaci této povinnosti na tyto subjekty za nepřiměřeně extenzívní.

31. V každém případně pak žaloba nemůže být důvodná již z důvodu špatné koncipace požadovaných odpovědí.

32. Podstatou odpovědi je uvést uveřejněná skutková tvrzení, která se dotýkají cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, na pravou míru vlastním vylíčením (podáním) skutkových tvrzení dotčenou osobou. Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2008, sp.zn. 30 Cdo 4629/2007).

33. Pro realizaci práva na odpověď v periodickém tisku je nezbytné zjištění, že bylo uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby. K zásahu do práva na ochranu osobnosti může dojít i objektivně, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže zásah přesáhl přípustnou míru takovým způsobem, který již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Určité zjednodušení či zkreslení skutečnosti v tisku nemusí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.5.2006, sp.zn. 30 Cdo 861/2005).

34. Těmto požadavkům však žalobce zcela nevyhověl.

35. Žalobce se ve své odpovědi na napadený článek „[Anonymizováno]“ vyjadřuje k celkem sedmi napadeným skutkovým tvrzením. Odpověď ale obsahuje i rozsáhlý úvod, který představuje jakési ,,uvedení do děje“. Jedná se přitom o obecné vyjádření žalobce, které není reakcí na konkrétní napadená skutková tvrzení, a do rámce odpovědi podle tiskového zákona proto nepatří. Totéž platí k závěrečné části požadované odpovědi od slov „Závěrem ještě poznámka …“.

36. Na první napadené skutkové tvrzení: ,,[výrok článku]“ odpovídá žalobce obecným vyjádřením, které na napadené tvrzení vůbec nereaguje, nijak se netýká toho, že by měl on (resp. [Anonymizováno], zde se jedná o přípustné novinářské zjednodušení) [jméno FO]“. Žalobce v odpovědi sice nejprve tvrdí, že [Anonymizováno]“. Žalobce si tedy zjevně v požadované odpovědi odporuje. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2612/2006 publikovaného ve SR 1/2008 účelem odpovědi dotčené osoby, která má být uveřejněna v rozhlasovém nebo televizním vysílání, je uvést příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Pokud toho navržené znění odpovědi není schopno, nemůže být žalobě na uveřejnění odpovědi v tomto znění vyhověno. O takový případ půjde např., pokud uplatňovaná odpověď obsahuje logické nedostatky kompozice textu, nebo z ní není zřejmé, ke kterému tvrzení se vztahuje. (srov. NS 30 Cdo 4629/2007).

37. Dále žalobce napadá skutkové tvrzení, že ,,[Jméno zainteresované osoby 0/0]“. Ve svém vyjádření žalobce obhajuje a snaží se objasnit svůj vztah s [jméno FO], který vykonává funkci [Anonymizováno]. Žalobce ovšem pomíjí, že napadený článek tvrdí, že ,,[výrok článku]“ (viz i úvodní foto článku), obecně je v článku uvedeno, že „[výrok článku]“ . Tedy napadeným článkem tvrzený střet zájmů nespočívá v tom, že by snad [jméno FO], jak žalobce v požadované odpovědi vyvrací, toto v článku tvrzeno není. Uvedeno je pouze, že [výrok článku]. Požadovaná odpověď tak zcela není přiléhavá. Pominout nelze ani, že žalobce byl dle textu článku před jeho uveřejněním reportéry kontaktován a dotazován na vztah s panem [jméno FO], jeho odpověď však byla značně vyhýbavá.

38. Na napadené tvrzení, že ,,[výrok článku]“, odpovídá žalobce sice obsáhle, avšak zcela nepřípadně, vůbec nereaguje na tvrzení, že [výrok článku].

39. Ve vyjádření k napadenému skutkovému tvrzení, že ,,[výrok článku]“, žalobce odkazuje na již zmíněný obsáhlý úvod, ve kterém mimo jiné popisuje [Anonymizováno] a který do odpovědi podle tiskového zákona pro svou délku a obecnost nepatří. Pouze pro plnost soud dodává, že se dle onoho odkazovaného vyjádření žalobce jedná o informaci pravdivou, současně není zřejmé, jak by mohla zasáhnout do osobnostních práv žalobce, což je nezbytná podmínka pro vyhovění nároku.

40. V reakci na napadené skutkové tvrzení, že [výrok článku]“, si žalobce odporuje, když nejprve tvrdí, že s panem [Anonymizováno] nikdy nic ohledně [Anonymizováno] neřešil, ale zároveň se s ním potkával na [Anonymizováno]. Ze samotného vyjádření není zřejmé, jak se toto skutkové tvrzení dotýká žalobcových osobnostních práv.

41. Ohledně skutkového tvrzení, že ,,[výrok článku]“, není žalobce aktivně legitimován, aktivní legitimace zde svědčí přímo [Anonymizováno]. Žalobce toto tvrzení ani nerozporuje, jen se k němu vyjadřuje a postup [Anonymizováno] obhajuje. Jak už bylo zmíněno výše, pokud [Anonymizováno]“, je to pro navazující rozhodování závazné.

42. Napadené skutkové tvrzení, že ,,[výrok článku]“ nijak nezasahuje do osobnostních práv žalobce, v požadovaném textu odpovědi se k němu žalobce nijak nevyjadřuje, zejména je nesporuje.

43. Je třeba zdůraznit, že žalobce napadá sedm krátkých skutkových tvrzení, jeho odpověď ale představuje text o délce téměř šesti normostran (10 425 znaků). Lze proto uzavřít, že žalobcova odpověď není v žádném případě z hlediska svého rozsahu přiměřená. Odpověď je koncipována tak, že žalobce sice reaguje konkrétně na napadená skutková tvrzení, jedná se ale o obecné vyjádření a příliš zeširoka pojaté vysvětlování procesů a postupů, kterých se článek přímo nedotýká, či o obranu žalobce. Napadená tvrzení uvedená v odpovědi pod body 4. – 7. pak nejsou nijak způsobilá zásahu do osobnostních práv žalobce (srov. ust. § 10 odst. 1 tiskového zákona či shora citované rozhodnutí NS sp.zn. 30 Cdo 861/2005), kdy tato je třeba hodnotit každé samostatně, nikoli v kontextu vyznění celého článku.

44. Podstatnou skutečností je v tomto směru též, že žalobce je s ohledem na svou pozici [Anonymizováno] osobou veřejného zájmu a musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). Soud pak nemá za to, že by primárním cílem kritiky ze strany žalované bylo hanobení a zneuctění žalobkyně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10.3.2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Jedná se o vyjádření kritiky, která je v přípustné rovině a týká se věci veřejného zájmu – činnosti osob [Anonymizováno], na kterou měl žalobce ze své pozice dohlížet a která byla prošetřována orgány činnými v trestním řízení.

45. Žalobcem navrhovaná odpověď je tak zcela v rozporu s pojetím institutu odpovědi dle tiskového zákona.

46. Dalšími právními otázkami, tj. zejména posouzením případné újmy, se s ohledem na shora vyložené již soud z důvodu nadbytečnosti nezabýval, když uzavřel, že vůči žalované nelze toto konkrétní právo uplatnit, a navíc zjevně institutu odpovědi dle tiskového zákona nevyhovuje ani forma a ani obsah požadované odpovědi.

47. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba je v plném rozsahu nedůvodná, a proto ji zamítl.

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení v částce 12 040 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření žalované ze dne 12. 5. 2023 a účast na jednání soudu dne 10. 1. 2024) a z částky 1 250 Kč za jeden úkon uvedený v § odst. 2 a. t. (účast na jednání soudu dne 8. 8. 2023, na které se nedostavil právní zástupce žalobce) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 950 Kč ve výši 2 089,50 Kč.

49. Celkové náklady žalované ve výši 12 040 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).