10 Ca 199/2009 - 26

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobkyně: R.H., proti žalovanému: generální ředitel Generálního ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 19.5.2009, č.j. 10974-3/2009 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 19.5.2009, č.j. 10974-3/2009 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2.000,-Kč a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Včas podanou žalobou Městskému soudu v Praze dne 19.6.2009 se žalobkyně domáhá přezkoumání rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel (dále jen „generální ředitel“ nebo „žalovaný“), č.j. 10974-3/2009 ze dne 19.5.2009, kterým bylo podle § 190 odst. 8 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) změněno rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Plzeň (dále jen „ředitel CŘ Plzeň“) č.j. 244/2009-160100-11 ze dne 23.2.2009 tak, že se v jeho výroku slova „§ 95 odst. 1“ nahrazují slovy „§ 97 odst. 1“, slova „odcizením služebního průkazu celníka včetně koženého obalu na služební průkaz“ nahrazují slovy „tím, že náležitě nezabezpečila svěřený služební průkaz celníka, včetně koženého obalu na služební průkaz, před odcizením”, a slova „§ 95 odst. 2 a 3“ se nahrazují slovy „§ 95 odst. 2 a § 97 odst. 1“. Rozhodnutím ředitele CŘ Plzeň byla žalobkyně shledána odpovědnou za škodu způsobenou odcizením služebního průkazu celníka včetně koženého obalu na služební průkaz podle § 95 odst. 1 zákona o služebním poměru a byla jí podle § 95 odst. 2 a 3 citovaného zákona uložena povinnost nahradit škodu ve výši 170,- Kč. Žalobkyně v žalobě (bod I) namítá, že rozhodnutím ředitele CŘ Plzeň č.j. 244/2009- 160100-11 ze dne 23.2.2009 byla uznána odpovědnou za škodu způsobenou odcizením služebního průkazu celníka včetně koženého obalu na služební průkaz podle § 95 ods. 1 zákona o služebním poměru, podle něhož „ Příslušník odpovídá bezpečnostnímu sboru za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním. Ke škodě však v daném případě nedošlo při výkonu služby a ani v přímé souvislosti s ním.Předpokladem této obecné odpovědnosti mj. je zaviněné porušení služební povinnosti ze strany celníka. Podle žalobkyně se otázkou zavinění zabýval ředitel Celního úřadu Plzeň v rozhodnutí č.j. 21691-05/08-166500-021 ze dne 5.1.2009. Tímto rozhodnutím bylo řízení o kázeňském přestupku, jehož se měla dopustit porušením článku 13 odst. 1 písm. c) služebního předpisu č. 40/2005, který ukládá povinnost zabezpečit služební průkaz proti odcizení, zastaveno podle § 188 písm. a) zákona o služebním poměru, protože skutek, o němž bylo řízení vedeno, není kázeňským přestupkem. Nebyla proto splněna základní podmínka pro odpovědnost příslušníka za škodu. Žalobkyně dále uvádí, že výrok rozhodnutí ředitele CŘ Plzeň konstatuje, že rozhodnutí je vydáno podle ustanovení § 95 zákona o služebním poměru, ale v odůvodnění rozhodnutí ji uznává odpovědnou za škodu podle § 97 ost. 1 zákona o služebním poměru, s tím, že podle něho „odpovídá příslušník za ztrátu předmětů, které mu bezpečnostní sbor svěřil a on jejich převzetí potvrdil. V dané věci nemá odcizení svěřených předmětů třetí osobou za následek zánik odpovědnosti příslušníka“. V ustanovení § 97 odst. 1 citovaného zákona je upravena odpovědnost zvláštní, jde o zcela odlišný druh odpovědnosti, než je uveden ve výroku rozhodnutí. Pokud by se vůbec mohlo jednat o tuto odpovědnost, pak není ani pravdivé tvrzení, že odcizení svěřených předmětů třetí osobou nemá za následek zánik odpovědnosti příslušníka, protože je v rozporu s dikcí ustanovení § 97 odst. 2 tohoto zákona, podle níž „Příslušník se zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že ztráta svěřených předmětů vznikla zcela nebo zčásti bez jeho zavinění“. Žalobkyně proto namítá, že služební funkcionář vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, protože si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, ač mu takovou povinnost ukládá ust. § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru a ve smyslu ust. § 181 odst. 2 písm. a) a c) zákona o služebním poměru není rozhodnutí v souladu s právními předpisy a není obsahově určité. Žalobkyně dále (bod II) uvádí, že žalovaný rozhodnutím č.j. 10974-3/2009 její odvolání zamítl, přičemž rozhodnutí vůbec neobsahuje výrok o zamítnutí odvolání, ale žalovaný napadené rozhodnutí změnil, a to způsobem odporujícím zákonu. Opravil totiž pochybení prvoinstančního orgánu tím, že ve výroku změnil ustanovení zákona, podle něhož bylo toto rozhodnutí vydáno ( ust. § 95 odst. 1 nahradil ust. § 97 odst. 1) a změnil také výrok o tom, jak ke škodě mohlo dojít, a tím fakticky vydal nové rozhodnutí ve věci. Podle žalobkyně k takovému postupu žalovaný není podle ust § 190 odst. 7 a 8 zákona o služebním poměru oprávněn, přitom v odůvodnění konstatuje, že rozhodnutí opravil. K odvolací námitce žalobkyně, že zavinění ztráty služebního průkazu ze strany žalobkyně bylo vyloučeno, když řízení o kázeňském přestupku bylo zastaveno, pak žalovaný reagoval poněkud zmatečně, když uvedl: „Odvolací orgán si je vědom, že ředitel Celního úřadu Plzeň svým rozhodnutím kázeňské řízení zastavil s tím, že neshledal zavinění odvolatelky ve vztahu ke vzniku škody, když se domníval, že služební průkaz dostatečně zajistila před ztrátou. Prvoinstanční ani odvolací orgán těmito úvahami však nejsou nijak vázány, jelikož se tyto vztahovaly výlučně k rozhodnutí vydávanému v kázeňském řízení.“ Žalobkyně se domnívá, že služební funkcionáři nemohou stejnou otázku řešit jinak pro účely kázeňského řízení a jinak pro řízení o náhradě škody, opaku napovídá ust. § 180 odst. 5 zákona o služebním poměru. Rozhodnutí ředitele CŘ ze dne 23.2.2009 a rozhodnutí generálního ředitele č.j. 10974- 3/2009 ze dne 19.5.2009 jsou podle žalobkyně nezákonná pro porušení ustanovení § 180 odst. 1 a 5, § 181 odst. 2 písm. a) a c) a § 190 odst. 7 a 8 zákona, a proto žalobkyně požaduje, aby soud rozhodnutí zrušil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve vyjádření ze dne 8.2.2010 k podané žalobě uvedl, že s námitkami nesouhlasí a odkázal na obsah správního spisu a vydaná rozhodnutí. K námitce, že nemohl rozhodnutí změnit, resp. vydal nové rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil podle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru a aniž by vybočil z předmětu řízení (odpovědnost žalobkyně za vzniklou škodu) shledal žalobkyni odpovědnou za škodu nikoliv podle § 95 odst. 1 o obecné odpovědnosti, ale podle § 97 odst. 1 o zvláštní odpovědnosti. Nejednalo se proto o nové rozhodnutí ve věci, ale o zpřesnění rozhodnutí o náhradě škody. K námitce vázanosti služebního funkcionáře v řízení o náhradě škody rozhodnutím č.j. 21691-05/08-166500-021 ze dne 5.1.2009 ve věci kázeňského přestupku odmítá, toto rozhodnutí je závazné podle § 180 odst. 5 zákona o služebním poměru jen ve vztahu k otázce porušení služební povinnosti a ne pro vznik objektivní odpovědnosti za ztrátu svěřeného předmětu. Ustanovení § 97 odst. 2 zákona o služebním poměru umožňuje se zprostit odpovědnosti jen když příslušník prokáže, že ztráta svěřeného předmětu vznikla zcela nebo zčásti bez zavinění. Žalobkyně ale podle žalovaného neuvedla žádné skutečnosti, které by ji zprostili odpovědnosti, žalobkyně ani neví, kdy jí byly svěřené předměty odcizeny, závěr policie, která případ ztráty/odcizení odložila, že předměty odcizil žalobkyni neznámý pachatel, nijak neprokazuje, že k odcizení skutečně došlo - vychází pouze z výpovědi žalobkyně, není vyloučeno, že ke ztrátě mohlo dojít i jiným způsobem. Mylně se žalobkyně domnívá, že její nezavinění lze dovodit z toho, že ztrátu způsobila třetí osoba, naopak z toho, že si „krádeže“ žalobkyně nevšimla, je jednoznačně patrná nedostatečná dbalost o svěřené předměty- žalobkyně si je „nechala odcizit“ svojí nepozorností ( při jízdě prostředkem hromadné dopravy je riziko krádeže zvýšené a je třeba dbát zvýšené opatrnosti a pozornosti), pročež je za ztrátu plně odpovědná. Navrhl proto, aby soud žalobu zamítl. Žalobkyně ve své replice k vyjádření žalovaného doručené Městskému soudu v Praze dne 1.4.2010 uvedla, že žalovaný uvedl nový právní titul pro uhrazení náhrady škody až v rozhodnutí odvolacího orgánu, a proto žalobkyně neměla možnost se proti novému rozhodnutí bránit za využití procesních práv podle § 174 zákona o služebním poměru. Žalobkyně uvádí, že k argumentaci žalovaného obhajující schizofrenní postup při hodnocení, zda ke ztrátě došlo zaviněním žalobkyně, nelze použít pádnější argument než rozhodnutí ředitele Celního ředitelství v Plzni, č.j. 21691-05/08-166500-021 ze dne 5.1.2009, kterým bylo rozhodnuto o zastavení kázeňského řízení, protože při ztrátě služebního průkazu nedošlo k zaviněnému porušení povinnosti ze strany žalobkyně. Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán (ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "s.ř.s."); vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu (ust. § 75 odst. 1 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. O žalobě rozhodl bez jednání rozsudkem podle ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.. K námitce žalobkyně proti postupu žalovaného, jak bude následně rozvedeno, dospěl soud k závěru, že je nutno napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušit, a to pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Ze správního spisu vyplývají pro rozhodnutí soudu následující rozhodné skutečnosti: Ředitel Celního úřadu Plzeň vydal rozhodnutí o kázeňském přestupku č.j. 21691- 05/08-166500-021 ze dne 5.1.2009, podle kterého byly žalobkyni v trolejbuse č.15 při cestě MHD dne 7.11.2008 odcizeny osobní doklady, finanční hotovost a služební průkaz. Odcizené předměty měla žalobkyně uložené v příruční kabelce, která byla uzavřena zipem. Podle rozhodnutí žalobkyně porušila povinnost podle článku 13 odst. 1 písm c) služebního předpisu č. 40/2005, podle něhož držitel služebního průkazu je povinen chránit průkaz před poškozením, zničením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím nepovolanou osobou a ve smyslu čl. 13 odst. 2 téhož předpisu je zaviněná ztráta včetně odcizení, zničení a zneužití průkazu považována za porušení služební kázně celníka, ale vzhledem k okolnostem se jednalo o porušení nezaviněné, protože k porušení povinnosti žalobkyně došlo v důsledku jednání třetí osoby, k jehož zamezení žalobkyně přijala všechna důvodně předvídatelná preventivní opatření a tím dostatečně zajistila služební průkaz před jeho ztrátou či odcizením. Zavinění je podle § 50, odst. 1 zákona o služebním poměru jedním z pojmových znaků kázeňského přestupku, při jehož absenci se o kázeňský přestupek nejedná. Ředitel Celního úřadu Plzeň proto rozhodl o zastavení řízení. Usnesením Policie ČR, Městského ředitelství, obvodní oddělení Plzeň –střed ze dne 17.12.2008 byla podle § 159a odst. 4 trestního řádu odložena věc podezření ze spáchání trestného činu krádeže (oznámená 7.11.2008 v 17,08hod), které se měl dopustit neznámý pachtel tím, že v době od 14.00 do 14,25 hod v Plzni, v přesně nezjištěném místě při jízdě trolejbusem č. 15 ze zastávky U Hřbitova do zastávky v Koperníkově ul. odcizil žalobkyni z kabelky peněženku s hotovostí, OP a služební průkaz. Podle protokolu o vyjádření osoby podezřelé ze způsobení škody ze dne 17.2.2009 byla žalobkyně seznámena s výší vzniklé škody 170,-Kč a jak byla stanovena a s tím, že škoda vznikla odcizením neznámým pachatelem 7.11.2008 během jízdy trolejbusem č.

15. Po poučení o možnosti vyjádřit se k věci, popř. k vyvinění, žalobkyně uvedla skutkové okolnosti odcizení jak již předně vyplývají z usnesení Policie ČR s tím, že o odložení byla policií vyrozuměna. Ředitel CŘ Plzeň vydal rozhodnutí, č.j. 244/2009-160100-11 ze dne 23.2.2009, v kterém shledal žalobkyni odpovědnou za škodu způsobenou odcizením služebního průkazu celníka včetně koženého obalu na služební průkaz podle § 95 odst. 1 zákona o služebním poměru a uložil žalobkyni podle § 95 odst. 2 a 3 citovaného zákona povinnost nahradit škodu ve výši 170,- Kč. Ředitel CŘ Plzeň v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že objasňováním bylo zjištěno, že služební průkaz včetně koženého obalu byl žalobkyni předán proti podpisu 4.6.1993. Ke škodě mělo dojít dne 7.11.2008 během jízdy trolejbusem na lince č. 15 mezi zastávkami U Hřbitova a Koperníkova ul. v Plzni v době mezi 14.00 až 14.25hod, kdy neznámý pachatel odcizil z kabelky žalobkyně peněženku s hotovostí, občanský průkaz a služební průkaz. Krádež žalobkyně nahlásila téhož dne v 17.08 hod na služebnu Policie ČR, která následně rozhodla o odložení případu 17.12.2008, protože se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání. Škoda po objasnění byla upřesněna ve výši 170,-Kč. Při projednání škodní komisí a seznámení s podklady žalobkyně nepožadovala žádné doplnění. Objasňováním bylo zjištěno, že škoda na majetku vznikla dne 7.11.2008 jako důsledek nedostatečného zabezpečení svěřených předmětů proti ztrátě nebo odcizení žalobkyní. Podle § 97 odst. 1 zákona o služebním poměru, příslušník odpovídá v plné výši za ztrátu předmětů, které mu svěřil bezpečnostní sbor a on jejich převzetí písemně potvrdil. V dané věci nemá odcizení svěřených předmětů třetí osobou za následek zánik odpovědnosti. V odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítla, že podle § 95 odst. 1 zákona o služebním poměru byla uznána odpovědnou za škodu způsobenou odcizením služebního průkazu, avšak škodu nezpůsobila odcizením, neboť sama průkaz neodcizila. Rozhodnutí bylo vydáno podle § 95 citovaného zákona, podle něhož příslušník odpovídá bezpečnostnímu sboru za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ní. Žalobkyně uvádí, že ke škodě nedošlo ani při výkonu služby ani v přímé souvislosti s ním.Předpokladem této obecné odpovědnosti je zaviněné porušení služební povinnosti, žalobkyně (obdobně jako v žalobě) pak poukázala na rozhodnutí ředitele Celního úřadu Plzeň, jímž bylo řízení o kázeňském přestupku zastaveno, a to podle § 188 písm. a) zákona o služebním poměru. Není proto dána základní podmínka pro odpovědnost za škodu. Podle žalobkyně zastavení řízení o kázeňském přestupku je jednoznačným důkazem o absenci zavinění žalobkyně. Žalobkyně dále uvádí, že rozhodnutí v odůvodnění odkazuje na ustanovení § 97 odst. 1 zákona o služebním poměru, přičemž ve výroku rozhodnutí je uveden zcela odlišný druh odpovědnosti podle § 95 zákona o služebním poměru, a argumentuje rovněž obdobně jako v žalobě. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutí ze dne 19.5.2009 podle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru v odvolacím řízení změnil rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Plzeň č.j. 244/2009-160100-11 ze dne 23.2.2009 tak, jak je shora uvedeno, tzn. že původní popis způsobu vzniku škody uvedený ve výroku „odcizením služebního průkazu celníka včetně koženého obalu na služební průkaz“ nahradil popisem „tím, že náležitě nezabezpečila svěřený služební průkaz celníka, včetně koženého obalu na služební průkaz, před odcizením.” Dále v původním výroku nahradil ustanovení „§ 95 odst. 1“ za ustanovení „§ 97 odst. 1“; a ustanovení „§ 95 odst. 2 a 3“ se nahradil ustanovením „§ 95 odst. 2 a 97 odst. 1“ zákona o služebním poměru. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný shrnul napadené rozhodnutí a odvolací námitky žalobkyně a uzavřel, že některé odvolací námitky shledal za oprávněné, avšak neshledal důvod pro závěr, že odvolatelka za vzniklou škodu není odpovědná. Za zavádějící shledal ve výroku uvedený popis způsobu vzniku škody, když jinak je z rozhodnutí zřejmé, že odvolatelce není přičítáno, že služební průkaz sama odcizila, nýbrž „pouze“ umožnila jeho odcizení, a proto napadené rozhodnutí v tomto smyslu změnil/opravil. Pokud jde o odpovědnost odvolatelky za vzniklou škodu, dospěl k závěru, že je za ní odpovědná. Uznal, že sice napadené rozhodnutí ve výroku nesprávně odkazuje na ustanovení § 95 odst. 1, které upravuje obecnou odpovědnost, ale nesprávnost uplatnění obecné odpovědnosti nespočívala podle názoru odvolacího orgánu v tom, že by nebylo možné ztrátu služebního průkazu v době mimo službu považovat za škodu způsobenou v přímé souvislosti s výkonem služby (povinnost opatrovat služební průkaz i mimo dobu služby totiž je v přímé souvislosti s výkonem služby), ale v daném případě měla být odvolatelka shledána odpovědnou za vznik škody na základě odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů podle § 97 odst. 1 zákona o služebním poměru (zvláštní odpovědnost). Odvolatelka převzala služební průkaz s jeho koženým obalem 4.6.2993 a toto převzetí písemně potvrdila podpisem. Tím, že je dne 7.11.2008, kdy jí byly údajně při jízdě trolejbusem na lince 15 v Plzni odcizeny z kabelky neznámým pachatelem, náležitě neopatrovala a nezabezpečila proti odcizení, došlo k jejich ztrátě. Odvolatelka proto odpovídá bezpečnostnímu sboru za škodu způsobenou ztrátou v plné výši. Zákon o služebním poměru sice v ust. § 97 odst. 2 umožňuje, aby se příslušník své odpovědnosti zprostil tím, že prokáže, že ke ztrátě došlo (zcela nebo zčásti) bez jeho zavinění, odvolatelka však toto neprokázala. Za mylnou totiž musí být označena domněnka, že ji z odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů vyviňuje, že jí byl průkaz odcizen jinou osobou. Tak by tomu mohlo být v případě, kdyby odvolatelka učinila vše pro to, aby jí služební průkaz nebyl odcizen, nebo kdyby např. k odcizení došlo násilím, ale to se nestalo. Odvolatelka sice (jak vypověděla v řízení o kázeňském přestupku) považovala uložení průkazu v kabelce, ve zvláštním pouzdře spolu s dalšími doklady, za dostatečné a neměla důvod o dostatečnosti zabezpečení pochybovat, jelikož nikdy nedošlo k tomu, že by jí z kabelky byly nějaké věci odcizeny, ale je zřejmé, že tyto její domněnky nebyly odůvodněné a nebyly správné, o čemž svědčí samotná skutečnost, že jí byl průkaz z kabelky nepozorovaně odcizen. Odvolatelka se nemohla vzhledem k situaci (přeprava v přeplněném dopravním prostředku) oprávněně domnívat, že průkaz uložený v peněžence, sice uzavřené, ale nedostatečně chráněné kabelce, je proti odcizení řádně zabezpečen a je znemožněno jeho odcizení, když měla a mohla předpokládat, opět s ohledem nadanou situaci i obecnou povědomost veřejnosti o velkém riziku kapesních krádeží v dopravních prostředcích, že k odcizení průkazu i jiných osobních věcí může dojít. Žalovaný dále uvedl, že je si vědom, že ředitel Celního úřadu Plzeň svým rozhodnutím kázeňské řízení zastavil s tím, že neshledal zavinění odvolatelky ve vztahu ke vzniku škody, když se domníval, že služební průkaz dostatečně zajistila před ztrátou, prvoinstanční orgán ani odvolací orgán těmito úvahami však nejsou vázány, jelikož se vztahovaly výlučně k rozhodnutí vydanému v kázeňském řízení. Žalovaný chybným shledal odkaz na § 95 odst. 3 zákona o služebním poměru ve výroku napadeného rozhodnutí. Toto ustanovení sice řeší výši náhrady škody ve vztahu k míře zavinění celníka, avšak pouze ve vztahu k jeho obecné odpovědnosti. V případě odpovědnosti dle § 97 odst. 1 zákona o služebním poměru odpovídá celní k za škodu (za ztrátu předmětu) v plné výši, přičemž se může podle § 97 odst. 2 téhož zákona částečně či plně své odpovědnosti zprostit, pokud prokáže, že ke škodě došlo zčásti či zcela bez jeho zavinění. I zde tedy mělo být odkazováno na § 97 odst. 1 zákona o služebním poměru. Odvolací orgán tedy v tomto smyslu napadené rozhodnutí též změnil. Pro zrušení rozhodnutí však důvody shledány nebyly, jelikož odpovědnost odvolatelky za vznik škody byla v předmětném případě dána. Na základě uvedeného obsahu správního spisu soud o námitkách žalobkyně uvážil soud takto: Žalobkyně předně proti postupu žalovaného a ředitele CŘ Plzeň ve věci odpovědnosti za škodu namítala, že ačkoli podle výroku rozhodnutí ředitele CŘ Plzeň ze dne 23.2.2009 byla shledána odpovědnou za škodu podle ust. § 95 zákona o služebním poměru, tedy podle ustanovení o obecné odpovědnosti, a oproti tomu dle odůvodnění tohoto rozhodnutí byla její odpovědnost dovozována podle ustanovení o odpovědnosti zvláštní tj. § 97 odst. 1 zákona o služebním poměru, a tedy rozhodnutí nebylo v souladu s právními předpisy a ani obsahově dostatečně určité, žalovaný svým postupem podle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru je změnil způsobem odporujícím zákonu. Z ust. § 95 odst. 1 zákona o služebním poměru, které upravuje obecnou odpovědnost příslušníka za škodu a podle něhož „ Příslušník odpovídá bezpečnostnímu sboru za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním“ ve srovnání s ust. § 97 odst. 1 a 2 téhož zákona, které upravuje zvláštní druh odpovědnosti, a to odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů, a podle nichž „Příslušník odpovídá v plné výši za ztrátu předmětů, které mu svěřil bezpečnostní sbor a on jejich převzetí písemně potvrdil“ a „ Příslušník se zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že ztráta svěřených předmětů zcela nebo zčásti vznikla bez jeho zavinění“, je zřejmé, že mezi uvedenými instituty odpovědnosti za škodu je zásadní rozdíl mj. spočívající v břemenu tvrzení a břemenu důkazním ohledně prokázání zavinění příslušníka, jako jedné ze základních premis odpovědnosti za škodu. V případě obecné odpovědnosti za škodu (§ 95 odst. 1) nese břemeno důkazní bezpečnostní sbor, jemuž škoda vznikla, resp. musí být zaviněné porušení povinnosti příslušníku prokázáno v řízení o náhradě škody, naopak v případě zvláštní odpovědnosti příslušník plně odpovídá za ztrátu svěřených předmětů (objektivně) a břemeno tvrzení a důkazní, že ke ztrátě došlo bez jeho zavinění, leží na něm. Jestliže je s příslušníkem zahájeno řízení (samostatné oznámení o zahájení řízení ve spise není, ve spise je jen protokol ze dne 17.2.2009), jehož předmětem je posouzení odpovědnosti příslušníka za škodu způsobenou bezpečnostnímu sboru, je nutné, aby nejpozději v průběhu řízení před rozhodnutím ve věci mu byl sdělen právní důvod (titul), na základě kterého je náhrada škody požadována, neboť od toho odvisí způsob jeho procesní obrany, tedy zda nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran zavinění vzniku škody či nikoli. V daném konkrétním případě, vzhledem k obsahu protokolu ze dne 17.2.2009 a k rozporu mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí ředitele CŘ v Plzni, nebylo zřejmé, zda je žalobkyně shledána odpovědnou za vznik škody na základě ustanovení o obecné odpovědnosti dle ust. § 95 odst. 1 či ustanovení o zvláštní odpovědnosti dle § 97 odst. 1 a 2 zákona o služebním poměru (z protokolu o projednání dne 17.2. 2009 výslovně rovněž titul zakládající její odpovědnost neplyne). Žalovaný k odvolací námitce v tomto směru pak postupem podle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru rozhodnutí prvoinstanční změnil (a obecně podle tohoto ustanovení tak postupovat lze), avšak učinil tak, aniž by předtím, procesně odpovídajícím postupem umožnil žalobkyni obranu ve smyslu ust. § 174 zákona o služebním poměru, a to za stavu, kdy z důvodu neurčitosti prvostupňového rozhodnutí byl právní základ odpovědnosti za náhradu škody neurčitý, a žalobkyně tak nemohla uplatnit námitky proti uplatnění náhrady škody z titulu zvláštní odpovědnosti, přednést tvrzení či navrhnout důkazy pro své vyvinění dle § 97 odst. 2 zákona o služebním poměru, to vše za přistoupení další okolnosti, totiž za stavu, kdy již předtím, pravomocným rozhodnutím služebního funkcionáře ve věci kázeňského přestupku, byl učiněn závěr, že ke vzniku škody (odcizením služebního průkazu za skutkových okolností, které jsou totožné) nedošlo zaviněným porušením služební povinnosti ze strany žalobkyně. Při projednání škodní události 17.2.2009 tak žalobkyně mohla důvodně předpokládat, že otázka jejího zavinění na vzniku škody je postavena najisto. Soud proto shledal, že k porušení základních zásad řízení došlo předně uvedeným postupem. Soud nezpochybňuje, že žalovaný obecně je oprávněn vady rozhodnutí vydaného v I. stupni odstraňovat změnou rozhodnutí postupem podle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru, v daném případě však předtím měly být odstraněny vady postupu orgánu prvního stupně z hlediska zachování procesních práv žalobkyně a možnosti účinné obrany žalobkyně včetně důkazního řízení v dané věci, a postaven najisto právní důvod uplatnění náhrady škody vůči ní. Uvedený postup podle soudu představuje podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. Podle názoru soudu tento důsledek v daném případě i nastal, jak uvedeno níže. S uvedeným postupem souvisí rovněž námitka žalobkyně, že služební funkcionáři nemohou stejnou otázku řešit jinak pro účely kázeňského řízení a jinak pro účely řízení o náhradě škody s poukazem na ust. § 180 odst. 5 zákona o služebním poměru. Podle tohoto ustanovení „ Vyskytne-li se v řízení otázka, o které již bylo pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, je služební funkcionář rozhodnutím vázán. Jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, která nepřísluší služebnímu funkcionáři rozhodnout a která dosud nebyla pravomocně vyřešena, služební funkcionář může dát příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení o dané otázce nebo si o ní může učinit úsudek. Služební funkcionář si nemůže učinit úsudek o osobním stavu příslušníka a o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá. Probíhá-li před příslušným orgánem řízení o předběžné otázce, vyčká služební funkcionář jeho výsledku.“ Uvedené ustanovení z hlediska systematiky zákona je součástí ustanovení o podkladech pro rozhodnutí a míří na případy, kdy pro rozhodnutí služebního funkcionáře je nutné zodpovědět tj. jako předběžnou posoudit, otázku, o níž je podle zákonné úpravy příslušný rozhodnout jiný orgán. Míří tak na případy, kdy zákon předpokládá vedení samostatného řízení o předběžné otázce, v němž její zodpovězení je vlastním samostatným předmětem řízení před příslušným orgánem a výsledkem tohoto řízení je v navazujících řízeních správní orgán vázán, sám již proto tuto otázku sám jako předběžnou neřeší. Nebylo –li o takové otázce dosud příslušným orgánem rozhodnuto, může služební funkcionář dát podnět k zahájení takového řízení nebo si o ní učinit úsudek sám, s omezením plynoucím z další věty ustanovení; probíhá-li takové řízení, vyčká jeho výsledku. Byť při striktním výkladu toto ustanovení na daný případ přímo nedopadá, neboť otázka zavinění není vyčleněna k samostatnému posuzování a není stanoven orgán příslušný ji samostatně posuzovat, ale jde o případ, kdy jak pro odpovědnost za kázeňský přestupek, tak pro odpovědnost za škodu je nutno v těchto samostatných (i případně souběžně probíhajících) řízeních tuto otázku zodpovědět, neboť v případě řešení kázeňského přestupku jde o posouzení subjektivní stránky přestupku, v případě odpovědnosti za škody jde o zákonnou podmínku pro její vyvození (vedle jednání, vzniku škody, příčinné souvislosti mezi jednáním a vznikem škody), je zřejmé, že pakliže v obou případech je skutkový základ věci identický, pak tento princip, jako podmínka jednotného a předvídatelného rozhodování služebních fukcionářů musí platit a není přípustné, aby zde byla dvě správní rozhodnutí, jejichž předmětem posuzování je identický skutkový děj, která by však došla ve vztahu k otázce zavinění, pro obě řízení rozhodné, k diametrálně odlišným závěrům. Správní soud (§ 52 odst. 2 s.ř.s.) je povinen se takovým rozporem zabývat, i když rozhodnutí o kázeňském přestupku není podkladovým rozhodnutím a soud jím není vázán, ale z něj toliko vychází (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uveřejněné pod č. 1530/2008 Sb. NSS). Soud proto v daném případě dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného nemůže obstát, když činí nepřípustný závěr, že pravomocným rozhodnutím vydaným v kázeňském řízení, jímž nebylo shledáno zavinění žalobkyně, ve vztahu ke vzniku škody, nebyl ředitel CŘ Plzeň ani žalovaný v řízení o odpovědnosti žalobkyně za škodu vázán. Z rozhodnutí žalovaného (když v rozhodnutí prvostupňovém absentuje jakýkoli postoj k pravomocnému rozhodnutí o kázeňském přestupku) ve vztahu k rozhodnutí o kázeňském přestupku lze shledat nadto i další rozpor stran samotné aplikace ustanovení o odpovědnosti za škodu. Služební funkcionář v řízení o kázeňském přestupku posuzoval, zda došlo k zaviněnému porušení povinnosti stanovené v služebním předpise č. 40/2005 tj. povinnosti chránit průkaz před poškozením, zničením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím. Žalovaný k námitce žalobkyně mířící do aplikace ust. § 95 zákona o služebním poměru o obecné odpovědnosti v souladu s výrokem rozhodnutí I. stupně, dokonce připouští, že „Povinnost opatrovat služební průkaz i mimo dobu služby totiž je v přímé souvislosti s výkonem služby“ a to ve vztahu k textu ust. § 95 odst. 1 zákona o služebním poměru o obecné odpovědnosti, uzavírá však, že v daném případě odpovídá žalobkyně na základě odpovědnosti zvláštní dle § 97 téhož zákona. Pakliže povinnost opatrovat průkaz i mimo dobu služby je v přímé souvislosti s výkonem služby, vymyká se logice zákonného odlišení odpovědnosti obecné a zvláštní, proč bylo aplikováno ust. § 97 zákona o služebním poměru. Podle názoru soudu služební průkaz je osvědčením o příslušnosti k bezpečnostnímu sboru a není „svěřeným předmětem“ ve smyslu ust. § 97 zákona o služebním poměru. Za takové předměty lze podle názoru soudu považovat nástroje, přístroje, nářadí a pod., které slouží, jsou potřebné, k plnění úkolů podle služební (pracovní) náplně příslušníka (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 1552/2008 Sb. NSS). Skutečnost, že příslušník potvrzuje převzetí služebního průkazu, na posouzení, zda jde o svěřený předmět, nemá vliv. Soud tak dospěl k závěru, že v daném případě bylo aplikováno ustanovení § 97 zákona o služebním poměru, které na věc nedopadá, a napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ust. § 181 odst. 2 písm. a) a c) zákona o služebním poměru. V důsledku toho tím spíše vyvstává rozpor v posouzení zavinění žalobkyně v kázeňském řízení a v řízení o odpovědnosti za škodu, mohlo–li být postupováno toliko dle ustanovení o obecné odpovědnosti dle § 95 zákona o služebním poměru a prokazováno zaviněné porušení povinnosti z její strany. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 ve spojení s ust. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Žalobkyně měla se svojí žalobou úspěch a náleží jí proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v daném případě v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč. Soud proto přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 000,-Kč.

Poučení