10 Ca 27/2009 - 49

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jana Ryby v právní věci žalobce: F. B. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 2. 12. 2008, č. 656/2008, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí ministra vnitra, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 22. 8. 2008, č. j. OSZ-56132-26/VD-Bl-2008. Tímto rozhodnutím byla žalobci k 18. 9. 2008 zastavena výplata výsluhového příspěvku. Žalobce v podané žalobě poukazuje na to, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2006 nárok na příspěvek za službu zaniká, pouze pokud policista při souběhu nároku na starobní důchod a na příspěvek za službu zvolil pobírání důchodu, podal žádost o důchod a vznik nároku na důchod byl deklarován správním rozhodnutím. Žalobce považuje za nesprávné použití § 225 a 163 odst. 1 věta druhá zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, na jejichž základě se výplata výsluhového příspěvku zastaví po uplynutí dvou let po dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod, vůči bývalým příslušníkům policie, kteří dosáhli důchodového věku ještě před účinností zákona č. 361/2003 Sb. a nepodali žádost o přiznání starobního důchodu. Podle názoru žalobce lze citovaná ustanovení aplikovat jen na příslušníky, kteří dosáhli důchodového věku až za účinnosti zákona č. 361/2003 Sb., tj. po 1. 1. 2007. Žalobce dodává, že mu před 31. 12. 2006 nezanikl nárok na příspěvek za službu, a proto se na základě § 225 zákona č. 361/2003 Sb. změnil v nárok na výsluhový příspěvek ve výši příspěvku za službu vypláceného k 31. 12. 2006. Žalobce argumentuje tím, že z ústavního principu právní jistoty plyne zásada ochrany nabytých práv. Nový zákon proto nelze aplikovat tak, aby právo již jednou nabyté bylo dodatečně a zpětně odňato. Nabytým právem je i právo pobírat příspěvek za službu až do doby, než je podána žádost o přiznání či výplatu starobního důchodu. K nabytí tohoto práva došlo na základě § 116 odst. 4 a § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky a na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2006, č. j. 3 As 14/2006 – 115, dnem, kdy žalobci vznikl nárok na starobní důchod, tj. 18. 9. 2006. Toto nabyté právo obsahuje možnost policisty po neomezenou dobu ze sbíhajících se dávek pobírat tu, kterou si vybral. Nová právní úprava (§ 160 a 163 odst. 1 věta druhá zákona č. 361/2003 Sb.) právní postavení žalobce z hlediska nároku na výsluhový příspěvek nepochybně zhoršuje, neboť možnost volby mezi starobním důchodem a výsluhovým příspěvkem omezuje na dobu dvou let. Po uplynutí této doby lze výsluhový příspěvek pobírat jen na základě žádosti o přiznání starobního důchodu a jen ve výši kladného rozdílu mezi před tím pobíraným výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem. Žalobce dále namítá, že zákon č. 361/2003 Sb. neobsahuje žádné ustanovení, o něž lze opřít retroaktivní aplikaci pro žalobce nevýhodné popsané právní úpravy. Z § 225 zákona č. 361/2003 Sb. nevyplývá možnost odnětí práva nabytého podle dřívější právní úpravy pobírat výsluhový příspěvek po neomezenou dobu i po vzniku nároku na starobní důchod. Ustanovení § 163 odst. 1 obsahuje právní úpravu výlučně prospektivní. Použije se proto jen vůči bývalým příslušníkům, kteří důchodového věku dosáhli až za jeho účinnosti. Z toho plyne, že zákonodárce nezamýšlel, aby se povinnost podat do dvou let od dosažení důchodového věku žádost o přiznání starobního důchodu vztahovala i na bývalé příslušníky, kteří důchodového věku dosáhli již před jeho účinností. Ostatně to ani zamýšlet nemohl, neboť do vydání výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu takový případ existovat nemohl. Žalobce proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a uložení povinnosti žalovanému nahradit mu náklady řízení. Současně navrhuje, aby soud vyslovil, že trvá právo žalobce pobírat výsluhový příspěvek až do doby podání žádosti o starobní důchod a vzniku nároku na jeho výplatu deklarovaného správním rozhodnutím. Ve vyjádření k obsahu žaloby žalovaný uvádí, že příspěvek za službu poskytovaný žalobci od 1. 12. 1996 se dnem 1. 1. 2007 (nabytí účinnosti zákona č. 361/2003 Sb.) stal výsluhovým příspěvkem, a to ve výši, v jaké náležel k 31. 12. 2006. S účinností zákona č. 361/2003 Sb. tak byl sjednocen režim nároku na výplatu příspěvku za službu podle zákona č. 186/1992 Sb. a výsluhového příspěvku podle zákona č. 361/2003 Sb. O retroaktivitu se nejedná. Nová úprava nároku na výplatu výsluhového příspěvku působí od 1. 1. 2007 do budoucna, nikoli do minulosti. Legisvakance zákona č. 361/2003 Sb. pak byla dostatečně dlouhá k tomu, aby se s ní dotčené osoby mohly včas seznámit. Žalovaný má za to, že ze zákona č. 361/2003 Sb. nelze dovodit to, co tvrdí žalobce, tedy že by se § 225 a 163 odst. 1 tohoto zákona nevztahoval na ty příjemce výsluhového příspěvku, kteří dosáhli důchodového věku ještě před účinností zákona č. 361/2003 Sb. Žalobcem zmíněná ústavní zásada ochrany nabytých práv nebyla v jeho případě porušena. Žalobce má nadále doživotní nárok na výsluhový příspěvek, jeho výplata byla od 18. září 2008 jen zastavena. Pokud žalobce podá žádost o přiznání starobního důchodu, a bude zjištěno, že náležející výše výsluhového příspěvku je vyšší než výše přiznaného důchodu, bude deklarována výše kladného rozdílu mezi sbíhajícími se nároky na výplatu obou dávek. Tento rozdíl bude nadále považován za výsluhový příspěvek, jenž bude nadále samostatně zvyšován podle § 159 zákona č. 361/2003 Sb. Nelze tak souhlasit s žalobcem, že jeho nabyté právo na výsluhový příspěvek bylo se zpětnou účinností odňato. Nabytým právem žalobce není právo pobírat výsluhový příspěvek po vzniku nároku na starobní důchod bez dalšího omezení až do doby podání žádosti o přiznání nebo výplatu starobního důchodu. Takové tvrzení žalobce je v rozporu s § 160 a 163 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Pokud žalobce nepodal žádost o přiznání starobního důchodu, nemůže být zjištěna výše výsluhového příspěvku podle současné právní úpravy. Žalovaný se neztotožňuje ani s tvrzením žalobce, že nová právní úprava účinná od 1. 1. 2007 zhoršila jeho právní postavení z hlediska posuzování souběhu nároku na výplatu starobního důchodu a nároku na výplatu výsluhového příspěvku. Nepodloženým shledává žalovaný i žalobní tvrzení, že zákonodárce nezamýšlel, aby se povinnosti příslušníků, kterým je poskytován výsluhový příspěvek, vztahovaly i na ty bývalé příslušníky, kteří důchodového věku dosáhli před nabytím účinnosti zákona č. 361/2003 Sb. Naopak zákonodárce přechodným ustanovením § 225 citovaného zákona zamýšlel upravit podmínky nároku na výplatu výsluhového příspěvku jednotně pro všechny příjemce. Závěrem žalovaný poukazuje na nesprávnou formulaci petitu, neboť soud nemá pravomoc rozhodnout o tom, že žalobci trvá právo pobírat výsluhový příspěvek až do doby podání žádosti o starobní důchod. Žalovaný navrhuje z uvedených důvodů zamítnutí žaloby. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení nevyjádřili ve stanovené lhůtě nesouhlas s takovým projednáním věci [§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti: - Ke dni 30. 11. 1996 skončil služební poměr žalobce jako příslušníka Policie České republiky. Od 1. 12. 2006 byl žalobci přiznán příspěvek za službu, a to rozhodnutím odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 5. 2. 1997, č. j. ZS-56132/70-97. - Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 22. 8. 2008, č. j. OSZ-56132-26/VD-Bl-2008, byla žalobci od 18. 9. 2008 zastavena výplata výsluhového příspěvku, a to podle § 163 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí vznikl žalobci dnem 18. 9. 2006, tj. dosažením 57 let věku, nárok na starobní důchod. Dnem 17. 9. 2008 uplynou dva roky po dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod. Žádost o přiznání starobního důchodu však žalobce dosud nepodal. - Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání obsahující tytéž námitky jako později v žalobě. To značí, že poukazoval na nepřípustnou retroaktivní aplikaci zákona č. 361/2003 Sb. na svůj případ. - Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 2. 12. 2008, č. 656/20008, bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí prvního stupně potvrzeno. Žalovaný poukázal na to, že nová právní úprava příspěvek za službu (resp. výsluhový příspěvek) zachovala. Obdobná přechodná ustanovení týkající se služebního poměru pak obsahovaly i starší právní předpisy (zákon č. 186/1992 Sb., zákon č. 334/1991 Sb., zákon č. 100/1970 Sb.). Ustanovení § 225 zákona č. 361/2003 Sb. transformovalo dosavadní příspěvek za službu na výsluhový příspěvek a stanoví pro něj stejný režim jako pro výsluhový příspěvek, na který vzniká nárok za účinnosti zákona nového. Zákon tedy jednoznačně vyjádřil, jak se přistupuje k dosavadním příjemcům příspěvku. Důsledkem této transformace je také změna způsobu poskytování výsluhového příspěvku při souběhu s nárokem na starobní důchod. Možnost volby mezi příspěvkem a důchodem byla zrušena. To však neznamená, že bylo jakýmkoli způsobem odňato právo na poskytování příspěvku. Pokud bývalý příslušník splní podmínku podání žádosti o přiznání starobního důchodu, je mu příspěvek nadále poskytován za předpokladu, že je vyšší, a to ve výši rozdílu mezi příspěvkem a důchodem. Změnu nelze označit za retroaktivní, neboť se týká jen úpravy právních vztahů do budoucna. Argumentace podaná v odvolání zpochybňuje oprávnění státu přistoupit k novelizaci právních předpisů. Úpravu režimu poskytování příspěvku ani nelze označit za zhoršení právního stavu oproti předchozí právní úpravě. Postup požadovaný v odvolání by vedl k založení nerovnosti mezi bývalými příslušníky. Ti, jimž vznikl nárok na příspěvek před účinností nového zákona, by totiž mohli pobírat výsluhový příspěvek bez ohledu na § 163 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Lhůta 2 let předvídaná v § 163 odst. zákona č. 361/2003 Sb. není lhůtou ke splnění povinnosti, neboť bývalý příslušník není povinen podat žádost o starobní důchod, musí však poté strpět důsledek tohoto jednání, tj. zastavení výplaty výsluhového příspěvku. Názor, že tato dvouletá lhůta bude uplatňována jen vůči těm, jimž vnikne nárok na starobní důchod až za účinnosti zákona č. 361/2003 Sb., nemá oporu v zákoně. Proto je třeba § 163 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. aplikovat na všechny poživatele příspěvku bez rozdílu. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud v Praze posoudil věc takto: Úvodem je třeba konstatovat, že správní soudnictví je vybudováno na principu kasačním. To znamená, že správní soud může toliko žalobu zamítnout nebo napadené rozhodnutí (eventuálně též rozhodnutí prvního stupně) zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Nemůže však nahrazovat ve své činnosti správní orgán a do výroku svého rozhodnutí promítat to, co přísluší toliko správnímu orgánu. Takový postup by totiž byl v rozporu s ústavním principem dělby moci a vedl by k zasahování moci justiční do moci exekutivní. Proto také zákon (§ 78 odst. 2 s. ř. s.) připouští jen jedinou výjimku z popsaného zásadně kasačního principu správního soudnictví, a tou je možnost soudu, byl-li správní trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Formuloval-li tedy žalobce svůj petit tak, že požaduje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a současně navrhuje, aby soud vyslovil, že trvá právo žalobce pobírat výsluhový příspěvek až do doby podání žádosti o starobní důchod a vzniku nároku na jeho výplatu deklarovaného správním rozhodnutím, může soud na základě právě uvedeného rozhodnout pouze o té části petitu, jíž se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. V prvé řadě je třeba uvést, že předmětem sporu žalobce neučinil skutková zjištění, na nichž správní orgány obou stupňů založily svá rozhodnutí. Sporná je v posuzované věci otázka právní, a to možnost aplikace ustanovení zákona č. 361/2003 Sb. upravujících výsluhový příspěvek. Na základě nové koncepce služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů došlo ke změně právní úpravy i v případě příslušníků Policie České republiky. Dne 1. 1. 2007 nabyl účinnosti nový zákon o služebním poměru (č. 361/2003 Sb.). V souvislosti se změnou právní úpravy bylo třeba vyřešit celou řadu otázek, které vyvstávají v porovnání s úpravou dosavadní. Podle teorie „vztah nové právní úpravy k úpravě dřívější a právním vztahům podle ní vzniklým vyjadřují obvykle přechodná ustanovení zákona (intertemporalia). I při dodržování platnosti zásady zákazu zpětného působení zákonů platí ve smyslu těchto přechodných ustanovení ještě další zvláštnosti. Právní vztahy … , které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem včetně otázek jejich vzniku, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí již výlučně tímto právem novým.“ (blíže srov. Steiner, V.: K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem, Právník, 1/1994, str. 1 a násl.). Je tudíž věcí normotvůrce, resp. v posuzovaném případě zákonodárce, zda v přechodných ustanoveních výslovně stanoví, že na právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nového právního předpisu se vztahují dosavadní právní předpisy, nebo, což je posuzovaný případ, že tyto právní vztahy se dnem účinnosti nového právního předpisu řídí tímto předpisem. Klíčovým je v daném případě § 225 zákona o služebním poměru. Podle tohoto ustanovení se „příspěvek za službu poskytovaný podle dosavadních právních předpisů považuje za výsluhový příspěvek podle tohoto zákona, a to ve výši, v jaké náležel ke dni, který předcházel dni nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Jedná se o transformační ustanovení, které zavádí jednotný právní režim pro příspěvky za službu původně přiznané a poskytované na základě zákona č. 186/1992 Sb. a pro výsluhové příspěvky (nově) přiznané a poskytované na základě zákona č. 361/2003 Sb. Od 1. 1. 2007 je tak jejich režim sjednocen a podroben výlučně (novému) zákonu o služebním poměru. K námitce stěžovatele, že důchodového věku dosáhl již před účinností zákona č. 361/2003 Sb., a proto se na něj nemůže tento zákon vztahovat, soud uvádí, že tato skutečnost není pro posuzovanou věc relevantní. Stěžovateli byl totiž přiznán s ohledem na jeho služební poměr a splnění dalších podmínek stanovených v § 117 zákona č. 186/1992 Sb. příspěvek za službu, který se s účinností od 1. 1. 2007 podle § 225 zákona č. 361/2003 Sb. změnil na výsluhový příspěvek. Stěžovatel proto spadá pod rozsah zákona č. 361/2003 Sb., neboť mu jako bývalému příslušníku Policie České republiky byl přiznán příspěvek za službu, který je s účinností od 1. 1. 2007 považován za výsluhový příspěvek. Od téhož okamžiku se na něj vztahuje i zákon č. 361/2003 Sb. Vzhledem k výslovnému znění § 225 zákona o služebním poměru jiný závěr není možný, neboť zákonem o služebním poměru byl zákon č. 186/1992 Sb. zrušen. Z toho je patrno, že je zcela nerozhodné, zda (bývalý) příslušník Policie České republiky dosáhl důchodového věku za účinnosti starého, nebo nového zákona o služebním poměru. Zdejší soud dále uvádí, že se v tomto případě jedná o tzv. nepravou retroaktivitu. Doktrína rozeznává retroaktivitu pravou a retroaktivitu nepravou. Pravá retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností. Nepravá retroaktivita oproti tomu spočívá v tom, že právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem a to až do doby účinnosti práva nového. Po jeho účinnosti se však řídí právem novým. Jak uvádí i judikatura Ústavního soudu (srov. kupř. nález ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, z novějších kupř. nález ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz), nepravá retroaktivita je obecně přijímaná, neboť zabezpečuje kontinuitu právního řádu. V případě nepravé retroaktivity tedy nová právní norma ponechává staré právní úpravě k řešení otázku vzniku již existujících právních vztahů, v minulosti učiněných právních úkonů a nároků z nich plynoucích a pouze do budoucnosti mění práva a povinnosti spojené s těmito již vzniklými právními vztahy. Tomu odpovídá i důvodová zpráva k zákonu o služebním poměru, podle které „pokud byl podle dosavadních předpisů poskytován příspěvek za službu, stává se tento příspěvek výsluhovým příspěvkem podle tohoto zákona. Jeho výše a způsob jeho stanovení vychází z dosavadních právních předpisů.“ (srov. sněmovní tisk č. 256/0, IV. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, 2002, dostupný na www.psp.cz). V posuzované věci je třeba zdůraznit, že nová právní úprava nepřinesla žádnou změnu týkající se vzniku nároku na příspěvek za službu (výsluhový příspěvek). Vzhledem k tomu, že je sjednocen právní režim výsluhových příspěvků přiznaných ještě jako příspěvek za službu podle zákona č. 186/1992 Sb. a výsluhových příspěvků přiznaných již po 1. 1. 2007, zákon o služebním poměru proto neobsahuje žádnou výjimku pro výsluhové příspěvky přiznané a poskytované před 1. 1. 2007 za účinnosti zákona č. 186/1992 Sb. (tj. příspěvky za službu). Dosavadní příspěvky za službu, které byly poskytované podle zákona č. 86/1992 Sb., se poskytují nadále, byť právě v režimu institutu výsluhového příspěvku upraveného v předmětném ustanovení. Tím je vyvrácena i argumentace žalobce, že zákonodárce nezamýšlel, aby se povinnost podat do dvou let od dosažení důchodového věku žádost o přiznání starobního důchodu vztahovala i na bývalé příslušníky, kteří důchodového věku dosáhli již před jeho účinností, neboť právě z § 225 zákona č. 361/2003 Sb. je zcela zjevný záměr zákonodárce podrobit dosavadní příspěvky za službu témuž režimu jako výsluhové příspěvky podle nového zákona. Nárok na výsluhový příspěvek zůstal žalobci s nabytím nové právní úpravy nadále zachován, nezanikl. Pouze obsah tohoto nároku (práva a povinnosti s tímto nárokem spojené) byl do budoucna zcela podroben nové právní úpravě (zákonu č. 361/2003 Sb.). Z nové právní úpravy je pak patrno, že v konstrukci výsluhového příspěvku (v obsahu nároku na výsluhový příspěvek) dochází ve srovnání s předchozí právní úpravou k určitým modifikacím. Z hlediska posuzované věci je třeba upozornit zvláště na § 160 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Zatímco podle dřívější právní úpravy byla bývalému příslušníku dána možnost volby mezi starobním důchodem a příspěvkem za službu, tedy bylo možno vyplácet pouze jedinou z těchto dávek, nově existuje možnost vyplácet obě dávky paralelně s tím, že prioritní je výplata starobního důchodu. Podle nové právní úpravy při souběhu nároku na výplatu výsluhového příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu se výsluhový příspěvek vyplácí pouze tehdy, jestliže je vyšší než starobní důchod, a to ve výši rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a důchodem. Na § 160 odst. 1 citovaného zákona pak logicky navazuje § 163 odst. 1 téhož zákona, podle něhož (ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí) bývalý příslušník, jemuž je poskytován výsluhový příspěvek, je povinen oznámit bezpečnostnímu sboru do 8 dnů vznik plné nebo částečné invalidity anebo vznik nároku na výplatu dávek nemocenské péče. Nepožádá- li bývalý příslušník v případě, že se stal plně nebo částečně invalidním, o přiznání plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu anebo nejpozději do 2 let po dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod o přiznání starobního důchodu, výplata výsluhového příspěvku se zastaví. Citované ustanovení pak konzistentně zachovává prioritu starobního důchodu. K tomu je třeba dodat, že k zániku nároku žalobce na výplatu výsluhového příspěvku nedošlo ani napadeným rozhodnutím (resp. rozhodnutím prvního stupně). Tato rozhodnutí se totiž netýkají existence nároku na výplatu výsluhového příspěvku, pouze je výplata tohoto příspěvku pozastavena. Opět se obnoví, a to od okamžiku zastavení (§ 163 odst. 1 věta třetí zákona č. 361/2003 Sb. per analogiam), jakmile bude žalobci přiznán starobní důchod, neboli jakmile bude možné zjistit výši výsluhového příspěvku podle mechanismu stanoveného novou právní úpravou (§ 160 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.). Z toho je patrno, že nelze dát za pravdu žalobci v jeho argumentaci založené na tom, že možnost volby mezi starobním důchodem a výsluhovým příspěvkem omezuje nová právní úprava na dobu dvou let a tím zhoršuje jeho postavení. Nová právní úprava je koncipována zcela jinak a s možností volby mezi výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem již vůbec nepočítá. Navíc žalobcův argument se týká vzniku nároku na výsluhový příspěvek (příspěvek za službu), o takovou situaci se však v posuzované věci nejedná. Žalobce si před nabytím účinnosti zákona č. 361/2003 Sb. zvolil výplatu výsluhového příspěvku a tím mu vznikl nárok na výplatu výsluhového příspěvku. Tento nárok mu zůstává – jak bylo již vysvětleno – nadále zachován i za účinnosti nové právní úpravy, jen jeho obsah (práva a povinnosti s ním spojené) se mění. Lze tedy uzavřít, že vznik nároku na výplatu příspěvku za službu, resp. výsluhového příspěvku nebyl v případě žalobce dotčen. Dotčení se týká jen obsahu tohoto nároku do budoucna, nikoli zpětně. Dochází jen k prospektivnímu podrobení obsahu nároku na výsluhový příspěvek zákonu č. 361/2003 Sb. Žalobcova argumentace nepřípustnou retroaktivitou tedy nemůže obstát. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se při posouzení věci opíral též o principy vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 98/2009 – 55, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, č. j. 6 A 31/97 – 31, a nálezu Ústavního soudu publikovaném pod č. 107/1996 Sb (nález ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95). Žalovaný posoudil předmětnou právní otázku správně a v ostatním zdejší soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje, neboť se s ním ztotožňuje. Na základě toho soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce, jenž v řízení nebyl úspěšný, nemá na náhradu nákladů řízení právo. To by náleželo úspěšnému žalovanému, soud však z obsahu spisu nezjistil, že by mu náklady řízení nad rámec běžných výdajů vznikly, ostatně žalovaný žádné své náklady ani neuplatňoval.

Poučení