10 CO 16/2023 - 531

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [územní celek], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 107 100 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. 10. 2022, č. j. 25 C 64/2021-160 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žaloba žalobce, kterou se po žalované domáhal zaplacení částky 107 100 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 20. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Plzeň-sever státem placené náklady ve výši 406,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 124 944,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 107 100 Kč s 8,25 % z prodlení z uvedené částky ročně od 20. 6. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 65 724,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever náklady ve výši 406,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalovaná v celém rozsahu, namítaje důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. b), c), e), f) a g) o. s. ř. Žalovaná se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí, neboť z provedených důkazů plyne zcela odlišný skutkový stav a právní hodnocení celé věci je vadné, současně existují i další vady, které činí rozsudek nezákonným a nesprávným. Dle napadeného rozsudku má být předmětná pozemní komunikace místní komunikací, která je součástí předmětných pozemků a je ve vlastnictví žalobce. Na danou věc aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, dle kterého„ nedisponuje-li město jako vlastník místní komunikace právním titulem opravňujícím ho k užívání pozemků (pod komunikací) ve vlastnictví jiné osoby, dochází k naplnění jedné ze skutkových podstat vzniku bezdůvodného obohacení – užívání věci bez právního důvodu. Na základě tohoto právního posouzení žaloby v plném rozsahu vyhověl. Dle názoru žalované se však citovaný rozsudek Nejvyššího soudu na řešenou věc vůbec nevztahuje. Soud prvního stupně dovodil, že vlastník místní komunikace a vlastník pozemků pod nimi je žalobce. Tím je tak vyvráceno, že by vlastníkem místní komunikace byla žalovaná. Soud dokonce dovodil, že místní komunikace a předmětné pozemky jsou jedinou a nemovitou věcí. Žalovaná se tudíž nemůže bezdůvodně obohacovat na žalobci tím, že místní komunikace ve vlastnictví žalobce leží na pozemcích ve vlastnictví žalobce. Nejedná se o případ umístění stavby obce na pozemku třetí osoby bez právního důvodu. Napadený rozsudek je tedy zatížen vadou absolutně nesprávného právního posouzení celé věci a nebyla ani správně hodnocena kategorie pozemní komunikace na předmětných pozemcích. Soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů (kolaudační souhlas s užíváním stavby ze dne 27. 11. 2009 vydaný [stát. instituce], odbor výstavby a dražební vyhláška) zcela opomenul skutečnost, že místní komunikace jsou ze zákona ve vlastnictví obce a nijak nehodnotil, jak vůbec mohl být vydán kolaudační souhlas k místní komunikaci, když ze stejného důkazu současně plyne, že žadatelem a stavebníkem nebyla obec, ale fyzická osoba [jméno] [příjmení]. Současně nemůže soud prvního stupně hodnotit, že žalobce nabyl pozemky v dobré víře v to, že se jedná o místní komunikaci, když žalobci muselo (mělo) být zřejmé, že místní komunikace jsou ve vlastnictví obce, nikoliv osob od obce odlišných. Uvedené je patrné i z faktu, že sám žalobce žádal o změnu kategorie veřejně přístupné účelové komunikace na neveřejně přístupnou účelovou komunikaci (stanovisko k žádosti o závazné stanovisko k záměru změny účelu užívání stavby – veřejná účelová komunikace na účelovou komunikaci neveřejnou vydaného [anonymizováno] [obec] dne 28. 5. 2019).

3. Pokud soud prvního stupně uvádí, že na předmětných pozemcích mělo vzniknout veřejné prostranství, pak je odůvodnění napadeného rozsudku vnitřně rozporné, když na jedné straně dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení na straně žalované mělo vzniknout z titulu umístění místní komunikace, která je ale ve vlastnictví žalobce, na pozemku žalobce, na druhé straně obsahuje pasáže týkající se toho, že na předmětných pozemcích vzniklo veřejné prostranství dle § 34 zákona o obcích. Obě tato právní hodnocení však nemohou platit současně. Žalovaná v uvedené souvislosti namítla, že není z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, z jakého důvodu bylo žalobě vyhověno, pokud z důvodů shora popsaných, pak úvahy soudu nad veřejným prostranstvím jsou zcela nadbytečné. Žalovaná odkázala na citované ust. § 34 zákona o obcích a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, dle kterého prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru, který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy jeho obecnému užívání brání faktická překážka (zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákaz vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastník, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího). Žalovaná řádně tvrdila a prokázala, že pozemky žalobce jsou osazeny značkou zákaz vjezdu s dodatkovou tabulkou„ soukromý pozemek, vstup jen na povolení majitele“, značkou je tedy zakázán i vstup na pozemek nikoliv jen vjezd. Z uvedeného zjištění je zřejmé, že první (prvotní) formální znak veřejného prostranství nejpozději ke dni 7. 1. 2020, tj. ke dni oznámení, na které Sdělení [anonymizováno] [obec] ze dne 24. 2. 2020 svým obsahem reaguje, absentoval. Nebyl tedy splněn jeden z kumulativních formálních znaků veřejného prostranství, od uvedené doby se tedy o veřejné prostranství jednat nemohlo, a protože veřejné prostranství neexistovalo, nemohl ani tvrzený nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vzniknout. Soud prvního stupně se však vznikem veřejného prostranství na pozemcích žalobce nezabýval, stejně tak tím, pokud vznikl, zda byly všechny jeho formální a materiální znaky naplněny po celou rozhodnou dobu, tj. od 20. 11. 2018 do 20. 3. 2021. Soud prvního stupně se nezabýval ani znakem materiálním, který dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014, spočívá v „ určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec (především prostřednictvím územně plánovací dokumentace) nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích, pročež jeho užívání neohraničenou veřejností nedává vzejít bezdůvodnému obohacení na straně obce“. Nebylo ani řádně posuzováno a zdůvodněno, zda takové formální a materiální znaky veřejného prostranství splňují všechny předmětné pozemky či nikoliv a zda v celém rozsahu či například bez zeleně. Žalovaná uváděla, že žalobcem tvrzená„ veřejná zeleň“ je ve skutečnosti zelení soukromou a veřejným prostranstvím rozhodně není. Opak prokázán nebyl.

4. Závěr soudu prvního stupně, že údajně nebylo tvrzeno, že by uvedené dopravní značení kohokoliv odradilo od využívání předmětných pozemků nebo že by jim bylo žalobcem bráněno na pozemky vůbec vstupovat, je opět zcela nesprávný. Existence předmětné dopravní značky včetně její dodatkové tabulky automaticky znamená zánik veřejného prostranství. Na základě této značky jsou osoby vyloučeny z užívání takových pozemků (jak vjezdem, tak vstupem), předmětné pozemky tedy nejsou přístupné komukoliv bez omezení, a proto se o veřejné prostranství nejedná. Pokud existují osoby, které předmětnou faktickou překážku ignorují, byly by případně za splnění podmínek, což evidentně nejsou, k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimovány tyto osoby, nikoliv však žalovaná obec. Za nesprávné právní posouzení celé věci žalovaná považuje i fakt, že soud se nezabýval tvrzeným uděleným souhlasem (viz nález ÚS ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06). Žalovaná od počátku tvrdí, že takový souhlas předchozího vlastníka pozemní komunikace měla a soud se s tímto tvrzením nijak nevypořádal, když udělený souhlas má nejen veřejnoprávní, ale i soukromoprávní charakter, a právě udělený souhlas je právním titulem k bezplatnému užívání předmětné komunikace ze strany žalované. Žalovaná k prokázání této skutečnosti navrhla svědecké výpovědi dvou osob, soudem prvního stupně nebyla poučena o tom, že by tyto důkazy byly k prokázání uvedeného tvrzení nedostatečné, přesto bylo jejich provedení odmítnuto. Skutečnost, že souhlas k bezplatnému užívání předmětné komunikace ze strany žalované (zřejmě myšleno žalobce) udělen byl, plyne implicitně ostatně i z toho, že žalovaná v minulosti prováděla servisní úklidové a údržbové práce na této komunikaci. Soud prvního stupně měl tedy přinejmenším dospět k tomu, že od 7. 1. 2020 se o veřejné prostranství na předmětných pozemcích ani jednat nemohlo, a proto měl žalobu v rozsahu období od 7. 1. 2020 do 20. 3. 2021 zamítnout. V rámci zbylého období mělo být posuzováno, zda byly naplněny formální a materiální znaky veřejného prostranství, a pokud ano, zabývat se tvrzením žalované, že existoval právní titul k bezplatnému užívání pozemků ze strany obce. Tyto úvahy však v rozsudku soudu prvního stupně napadeného odvoláním žalované zcela chybí, když uzavřel, že celé pozemky mají být veřejným prostranstvím, a to po celou rozhodnou dobu, avšak odůvodnění chybí.

5. Tvrzení žalobce o tom, že pozemky jsou užívány občany obce, nebylo žádným důkazem prokázáno, přesto soud prvního stupně takový závěr učinil. Odkaz soudu prvního stupně na znalecký posudek není relevantní, neboť z něj rozhodně nemůže plynout užívání občany obce v rozhodném období od 20. 11. 2018 do 20. 3. 2021. Fotografie znalcem pořízené dne 7. 2. 2022 zachycují stav zcela mimo rozhodné období, jak i žalovaná při jednání dne 19. 10. 2022 namítala. Ani s touto námitkou se soud prvního stupně žádným způsobem nevypořádal. Navíc z těchto fotografií nelze jakkoliv prokázat, že by vozidla na fotografiích zachycená, byla vozidly ve vlastnictví občanů obce, kteří jsou jimi dle § 16 odst. 1 obecního zřízení, pokud jsou státními občany České republiky a jsou v obci hlášeny k trvalému pobytu. Z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by pozemky vůbec kdokoli v rozhodné době užíval, tím spíše ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by je primárně užívali občané obce a nikoliv ostatní osoby. Nesprávným je rovněž právní posouzení věci soudem, že pokud by žalobce udělil souhlas s užíváním předmětných pozemků svým sousedům, že by taková skutečnost měla mít za důsledek vznik veřejného prostranství. Naopak, jestliže žalobce rozhoduje o tom, kdo na jeho pozemky vstoupí, smí vjet a kdo nikoliv, nemůže být ani naplněn prvotní formální znak veřejného prostranství – přístupnost komukoliv bez omezení.

6. Pod bodem VI. odvolání žalovaná shrnula námitky týkající se určení výše bezdůvodného obohacení, když soud prvního stupně neaplikoval všechny právní předpisy, které se na danou věc vztahují, a to přestože na ně žalovaná opakovaně upozorňovala (cenové výměry Ministerstva financí). Rovněž poukázala na judikaturu vyšších soudů s tím, že s ohledem na rozhodné období soud prvního stupně v rozporu s právními předpisy na danou věc neaplikoval výměry Ministerstva financí č. 01/2018, 01/ 2019, 01/2020 a 01/ 2021. Maximální cena 20 Kč, resp. 22 Kč/m2 ročně je pak stanovena pro všechny obce do 25 000 obyvatel, přičemž žalovaná měla v celém rozhodném období vždy pouze cca 3 300 obyvatel. Z vadného znaleckého posudku zadaného soudem prvního stupně však vyšla cena 84 Kč/m2 za rok. Jeho závěry tak nemají a nemůžou mít přednost před aplikací právních předpisů. I kdyby žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikl, s čímž však žalovaná nesouhlasí, v celém tvrzeném rozsahu, maximální výše přiznané částky by byla za celé rozhodné období ve výši 36 612,18 Kč. Již nyní je ale zřejmé, že veřejné prostranství neexistovalo nejpozději od 7. 1. 2020, pak za období od 20. 11. 2018 do 7. 1. 2020, by mohlo jít maximálně o částku 17 726,60 Kč. Žalovaná namítla, že tedy i hodnocení znaleckého posudku soudem prvního stupně je zcela nekritické a nesprávné (viz nález ÚS ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, nález ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, či rozsudek NS ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013). Dle žalované jsou odborné závěry znalce v této věci tak pochybné (v důsledku neaplikace cenových výměrů a absolutní nesprávnosti výběru porovnávaných pozemků), že by je nešlo zhojit ani výslechem znalcem. Naopak mělo být přistoupeno k doplnění znaleckého posudku, aby se znalec vypořádal přinejmenším s cenovými výměry.

7. Žalovaná dále poukázala na nesprávné skutkové zjištění soudu prvního stupně ve 4. bodě odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém uvádí, že z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 5. 4. 2017 k [list vlastnictví] vyplývá, že předmětné pozemky měly být evidovány jako ostatní plocha. Z tohoto výpisu však naopak plyne, že největší část předmětných pozemků – tj. pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec], který má tvořit dle žalobce místní komunikaci, je v rámci katastru nemovitostí veden jako orná půda, což žalobce uváděl i v žalobě. Zavádějící je i konstatování soudu v bodu 10. odůvodnění, že ze sdělení [anonymizováno] [obec] ze dne 24. 2. 2020 bylo zjištěno, že osazení dopravního značení na předmětných pozemcích žalobcem bylo vyřešeno pokutou a výzvou k odstranění neoprávněného osazení dopravního značení. Chybí však skutkový závěr, že obsahem tohoto sdělení je rovněž informace, že podnět k prošetření neoprávněně osazených značek byl úřadu doručen již dne 7. 1. 2020. Stejně tak odůvodnění v bodu 11., že z fotografií v rámci znaleckého posudku zjistil, že komunikace slouží jako příjezdová cesta k domům, součástí je travní porost, na parkovacích místech stojí automobily, aniž však bere v úvahu rozhodné období v této věci, kterým je období od 20. 11. 2018 do 20. 3. 2021, avšak fotografem byly pořízeny až dne 7. 2. 2022, se k rozhodnému období nevztahuje. Není ani zřejmé, jak z těchto fotografií mohlo být zjištěno, že travní porost je rovněž veřejným prostranstvím (viz argumentace shora).

8. Žalovaná také namítla, že skutkový stav byl zjištěn neúplně, a to ve vztahu k důkazním návrhům žalované o tom, že existoval souhlas předchozího vlastníka předmětných pozemků. Soud prvního stupně tyto důkazy však zamítl pro jejich údajnou nadbytečnost. Existence souhlasu s platným užíváním žalovanou je zcela klíčové pro rozhodnutí věci, a to za situace, že by byly shledány formální a materiální znaky veřejného prostranství. Žalovaná nebyla řádně poučena podle ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. k prokázání existence právního titulu k užívání veřejného prostranství, které mělo vzniknout na předmětných pozemcích, proto navrhla k důkazu svědeckou výpověď [jméno] [příjmení], předchozího vlastníka předmětných pozemků, který žalované souhlasit udělil, a to k bezplatnému užívání předmětných pozemků.

9. Soud prvního stupně rovněž opomenul argumentační tvrzení žalované týkající se absence vypořádání se s tím, že pozemní komunikace má být umístěna i na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], který je ovšem veden jako orná půda se způsobem ochrany – zemědělský půdní fond, že údajná veřejná zeleň není veřejná a není ani občany obce jakkoliv užívána. Dále, že veřejné prostranství nemůže na předmětných pozemcích existovat z důvodu existence dopravní značky zákaz vjezdu s dodatkovou tabulkou„ soukromý pozemek, vstup jen na povolení majitele“, absentuje vypořádání se s cenovými výměry MF a jejich aplikace, vypořádání se s faktem, že fotografie pořízené v rámci vypracování znaleckého posudku zachycují stav zcela mimo rozhodné období a soud prvního stupně se nevypořádal ani s tvrzením žalované, že jednání žalobce je v rozporu s § 3, 6, a 8 o. z. Žalovaná již ve svém vyjádření ze dne 17. 12. 2021 uváděla, že se žádné veřejné dražby předmětných pozemků ani zúčastnit nemohla, když žalobce podal návrh ve smyslu § 90 soudního řádu správního a volby do obecního zastupitelstva žalované byly přezkoumávány Krajským soudem v Plzni. Z tohoto důvodu se nemohla ani konat ustavující schůze nově zvoleného zastupitelstva. Už jen z toho důvodu nelze ze strany soudu prvního stupně právně hodnotit, že žalobce nabyl předmětné pozemky v dobré víře, když je tomu právě naopak. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a žalobce zaváže povinností zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalobce v rámci vyjádření k odvolání žalované uvedl, že některé úřední dokumenty žalované označovaly komunikaci řešenou v dané věci jako účelovou a jiné jako místní komunikaci. V průběhu řízení vyšlo najevo, že to byl orgán žalované [příjmení] [jméno], odbor výstavby, který dne 27. 11. 2009 vydal kolaudační souhlas s užíváním stavby s vymezením účelu jako místní komunikace (obytná zóna) na základě žádosti stavebníka [jméno] [příjmení] (původního vlastníka pozemků). Provedené dokazování nasvědčuje tomu, že na pozemcích žalobce je místní pozemní komunikace, protože tak bylo rozhodnuto stavebním úřadem žalované. Pokud původní vlastník pozemků vybudoval komunikaci, která byla označena jako„ místní“, bylo povinností žalované odkoupit pozemky i silnici, která byla zbudována. Žalovaná na komunikace ostatně provádí například zimní údržbu, tj. jedná, jakoby se o místní komunikaci jednalo. Jelikož předmětné pozemky a zřejmě i komunikace jsou ve vlastnictví žalobce, vzniká žalované bezdůvodné obohacení z důvodu, že žalovaná porušila povinnost zajistit odkup pozemku i komunikace, tj. ve vlastnictví žalobce jsou věci, které mají náležet žalované, má je užívat, užívají je občané obce a žalovaná by k ní měla vykonávat ex lege jak vlastnická práva, tak povinnosti (viz rozsudek NS ze dne 12. 3. 2019, č. j. 28 Cdo 3082/2018-272). Soud prvního stupně správně uzavřel, že kdyby byla komunikace účelová, zjišťoval by souhlas žalobce s veřejným užíváním, který však od nabytí komunikace ve veřejné dražbě činil prokazatelně úkony směřující k tomu, aby užívání bylo omezeno. Pokud jde o ostatní části pozemků, na kterých se nachází zeleň, vzniká bezdůvodné obohacení rovněž (viz rozsudek NS ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013). Žalobce dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu řešící bezdůvodné obohacení, které vzniká i v okolí komunikace (viz rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, či rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4208/2016). Žalobce je přesvědčený, že není důvod pro aplikaci výměrů Ministerstva financí, když majetkový prospěch nabytý užíváním pozemku jiné osoby bez právního důvodu odpovídá částce obvyklé v daném místě a čase vynakládané na nájem srovnatelných nemovitostí. Pokud znalkyně použila komparativní metodu, jednala v souladu s ustálenou judikaturou. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

11. V průběhu odvolacího řízení se opakovaně vyjadřovaly obě strany sporu. Žalovaná s vyjádřením žalobce k odvolání nesouhlasila, mimo jiné uvedla, že nerozumí tomu, proč žalobce opakovaně směšuje žalovanou obec s [stát. instituce]. Tvrzenou zmatečnost a nejasnost ohledně charakteru předmětné pozemní komunikace v řízení způsobil primárně žalobce, který v žalobě opakovaně označil pozemní komunikaci za účelovou, následně v replice ze dne 6. 9. 2021 ji označil za místní asfaltovou komunikaci, současně za veřejně přístupnou účelovou komunikaci a rovněž žalobce sám ve svém vyjádření ze dne 19. 11. 2021 tvrdil, že usiloval o změnu veřejně přístupné účelové komunikace na neveřejnou. Tvrzení žalobce, na základě kterého mělo vzniknout bezdůvodné obohacení tak, že obec porušila povinnost zajistit odkup pozemků i komunikace, je novým, s tím, že obec žádnou svou povinnost neporušila, když v rozhodné době předmět řízení odkoupit objektivně nemohla z důvodů žalobcova návrhu ve smyslu ust. § 90 soudního řádu správního. Žalovaná zdůraznila, že sám žalobce potvrzuje tvrzení žalované o nezákonném osazení značek, když přiznává, že činil prokazatelné úkony směřující k tomu, aby užívání bylo omezena. Právě tato činnost žalobce vylučuje, aby vzniklo veřejné prostranství dle § 34 obecního zřízení. Judikatura odkazovaná žalobcem se na danou věc nevztahuje. Žalovaná odkázala na argumentaci vyjádřenou v rámci odvolání a zopakovala, že zjištění soudu, že pozemky jsou využívány občany obce, je ničím nepodloženou domněnkou soudu, neboť ze strany žalobce nebylo nikdy prokázáno, že by pozemky byly využívány primárně občany obce a nebylo ani prokázáno, že by byly v předmětném období využívány kýmkoliv. Žalovaná připomněla důvody aplikace cenových výměrů popsaných v jím podaném odvolání s odkazem na rozsudek NS ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018.

12. Ve vyjádření ze dne 28. 2. 2023 žalobce uvedl, že není podstatné, pokud přehlédl, že některé úřední dokumenty nevyhotovil orgán žalované, nýbrž [anonymizováno] [obec] s rozšířenou působností a nemá vliv na skutečnost, že žalovaná měla mít více informací o tom, zda na části plochy předmětných pozemků je komunikace, která je místní nebo účelovou. Žalobce zjistil, že žalovaná obec do roku 2021 neměla aktualizovaný pasport místních komunikací a měla by vysvětlit, zda probíhalo správní řízení o případné změně účelu komunikace. Žalovaná měla v koncentrační lhůtě tvrdit a prokazovat skutečnosti, které by vyvracely uvedený závěr o místní komunikaci, ani dostatečně netvrdila, v čem měl spočívat souhlas s veřejným užíváním právního předchůdce žalobce, nenabídla žádnou písemnou listinu, ale pouze obecný odkaz na výslech starosty, který vede spory se žalobcem. Žalobce se zásadně ohradil proti tomu, že měl„ prokazatelným úkonem směřujícím k omezení veřejného užívání“ na mysli osazení dopravní značky. Žalobce dne 26. 3. 2019 podal žádost o změnu veřejné komunikace na účelovou neveřejnou na pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec], když v důsledku nečinnosti tohoto úřadu byla věc Krajským úřadem Plzeňského kraje postoupena na [stát. instituce], kde je aktuálně vedena pod sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka] O změně užívání doposud nebylo rozhodnuto (což žalobce potvrdil i při odvolacím jednání). Velkou část plochy netvoří„ vlastní komunikace“, na pozemcích se nachází zeleň, chodníky, parkovací místa, u nichž dochází k veřejnému užívání, které bez jakýchkoliv pochybností zakládá bezdůvodné obohacení z důvodu, že na ně doléhá veřejnoprávní užívání. Pokud žalovaná tvrdí, že komunikace a veřejná prostranství nebyla veřejně užívána, není toto tvrzení zjevně pravdivé. Minimálně sousedé coby občané obce zjevně musí každodenně užívat komunikaci, chodníky a parkovací místa a žalobce by byl schopen v případě potřeba doložit další důkazy o tom, že komunikace i zeleň a chodníky byly v rozhodném období a na dále jsou užívány veřejností. Komunikaci a chodníky užívali v žalovaném období nejen vozidla, ale chodci a cyklisti a pravidelně a prokazatelně i vozidla odvozu komunálního odpadu přepravních služeb apod. Žalovaná prostřednictvím lamp na komunikaci svítí, tj. prostor je fakticky užíván i za podpory žalované jako veřejné prostranství obce (viz také hydrant na pozemku žalobce, který si žalovaná přisvojila jako hydrant požární ochrany v obci a výzva žalované žalobci, aby si odstranil vrak svého vozu pod pohrůžkou jeho odtažení). Soudy nikdy neřešily skutkový a právní stav, aby místní komunikace byla ve vlastnictví soukromého vlastníka a nikoliv obce. Byla-li v rozhodném období komunikace vedena jako místní, platil zákonný imperativ, aby obec byla vlastníkem. Není žádné soudní rozhodnutí řešící otázku, zda se obec stane ex lege dle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. vlastníkem proto, že je komunikace silničně správním úřadem zařazena mezi místní. Dle žalobce komunikace podléhá veřejnému užívání bez ohledu na vůli vlastníka, celý prostor nad všemi pozemky byl po celé žalované období využíván jako veřejné prostranství. Pokud by v řízení vyšlo najevo, že v žalovaném období byla část předmětné plochy účelovou komunikací, žalobce žádostí o změnu užívání vyjádřil kvalifikovaný nesouhlas (žádost ze dne 26. 3. 2019) s jejím užíváním s tím, že o této žádosti však nebylo doposud rozhodnuto. K námitce žalované týkající výše bezdůvodného obohacení žalobce odkázal na rozhodnutí NS ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018 s tím, že jde o znalecký úkol. V uvedené souvislosti by i výše náhrady nákladů řízení měla být posuzována dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobci přiznána náhrada v plné výši.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející v intencích ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolání žalované, vyjádření žalobce a ke všem podáním učiněným účastníky v průběhu odvolacího řízení, a poté co věci částečně doplnil a zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

14. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku konstatoval mezi účastníky nespornou skutečnost, že předmětné pozemky parc. [číslo] (celkem 717 m2) jsou ve vlastnictví žalobce. Z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 5. 4. 2017 [list vlastnictví] zjistil, že vlastnické právo k těmto nemovitostem svědčilo [jméno] [příjmení] a nemovitosti byly evidovány jako ostatní plocha. Pod bodem 13. odůvodnění vysvětlil, proč nedoplnil dokazování o žalovanou předložený pasport a evidenci komunikací [územní celek], a to z důvodu uplynutí koncentrační lhůty s tím, že svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] (současného starostu) a člena zastupitelstva žalované [jméno] [příjmení] nevyslechl pro nadbytečnost. Soud prvního stupně v případě řešených pozemků dospěl k závěru, že jsou komunikací místní, vycházeje z kolaudačního rozhodnutí ze dne 27. 11. 2009 a dražební vyhlášky, na jejímž základě na žalobce přešlo vlastnické právo k nim. Žalobce nemovitosti takto označené v dobré víře nabyl a jejich nepřesné označování v rámci tohoto řízení na jejich povaze nic nemění. Jako účelová komunikace byla v rámci provedeného dokazování označena pouze ve stanovisku vydaném [anonymizováno] [obec] dne 28. 5. 2019. Otázka, zda se jedná o místní komunikaci, u které zákon vyžaduje vlastnictví obce, přičemž žalovaná uvedla, že není vlastníkem, když na ni měla být cesta spolu s veškerou infrastrukturou bezúplatně převedena po dokončení stavby, nicméně se tak doposud nestalo, zůstává nadále nedořešena a je namístě vlastnické právo v dané věci vyřešit tak, aby bylo v souladu se zákonem. Uvedené však nebylo předmětem tohoto řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že bezpochyby jsou celé pozemky veřejným prostranstvím, když se jedná nejen o příjezdovou cestu, ale i parkovací stání a veřejnou zeleň. I sama žalovaná podáním ze dne 17. 12. 2021 sdělila, že na pozemcích vykonává servisní, úklidové a údržbové práce. Pokud by neměla za to, že pozemky slouží účelům užívání, lze si jen těžko představit, že by tyto činnosti na pozemcích žalobce prováděla, když v takovém případě by nejednala s ohledem na vstupní náklady na tyto činnosti jako řádný hospodář (body 25. až 27. odůvodnění napadeného rozsudku). S ohledem na závěr spočívají v tom, že pozemky žalobce jsou místní komunikací, se již soud nezabýval tvrzením žalované týkající se souhlasu předchozího vlastníka s užíváním, neboť ten by byl podstatný, jen pokud by se jednalo o komunikaci účelovou. Dále soud prvního stupně uzavřel, že vybudovaná asfaltová komunikace, parkovací místa a další infrastruktura nejsou liniovou stavbou a jsou součástí pozemků žalobce, popřípadě jsou v jeho vlastnictví. I pokud by se nestaly součástí pozemků, přešly by na žalobce jako samostatné věci na základě nabývacího titulu – dražební vyhlášky, kde je předmět dražby definován jako komunikace a parkoviště, standardní asfaltová místní komunikace. Vyloučil, že původní vlastník dražbou pozbyl pozemky bez jejich povrchových úprav, když by taková situace u dražebního prodeje zmařila účel dražby. Soud rovněž dospěl k závěru, že pozemky jsou užívány občany žalované, ačkoliv tato argumentovala tím, že vlivem osazení dopravního značení„ zákaz vjezdu“ žalobcem jsou její obyvatelé z užívání komunikace vyloučeni. V řízení nebylo tvrzeno, že by uvedené dopravní značení kohokoliv odradilo od využívání předmětných pozemků například tím, že by vlastníci přilehlých nemovitostí parkovali před dopravním značením a následně domů docházeli, čímž by rovněž byly pozemky žalobce využívány stejně, nebo že by jim bylo žalobcem bráněno na pozemky vůbec vstupovat. I kdyby žalobce povolil věc pouze vlastníkům okolních domů – svým sousedům, stále se jedná o občany žalované, kteří předmětné nemovitosti využívají (body 29. a 30. odůvodnění). V souladu s judikaturou tak žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně obce bez právního důvodu, a jeho výši soud prvního stupně stanovil dle znaleckého posudku, který považuje za správný. Znalkyně posudek podala jako odborník na oceňování nemovitostí a právě za tímto účelem ji soud do věci přibral. Cena uvedená v posudku převyšuje cenu požadovanou žalobcem, a proto nebylo důvodu žalobě za požadované období nevyhovět, včetně požadovaného příslušenství. Žalobce přiloženými listinnými důkazy prokázal žalobní tvrzení, a proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl (body 31. až 33. odůvodnění). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., o nákladech státu soud rozhodl ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., s tím, že lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

15. Při odvolacím jednání účastníci řízení potvrdili neměnná procesní stanoviska, odvolací soud přistoupil k poučení dle § 118a o. s. ř., když žalovanou poučil o povinnosti tvrdit všechny další významné skutečnosti týkající se charakteru předmětné komunikace a existence liniové stavby a jejího vlastnictví, umístněné na pozemcích ve vlastnictví žalobce a skutečnosti ohledně jí zpochybněného veřejného prostranství a o nutnosti označení všech důkazů k jejich prokázání. Žalobce byl poučen dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit všechny další významné skutečnosti týkající se charakteru předmětné komunikace a k označení všech důkazů k jejich prokázání a o povinnosti označit důkazy, že pozemky představují veřejné prostranství a jsou užívány občany žalované obce. Obě strany sporu byly poučeny o následcích neunesení břemene tvrzení a důkazního spočívajících v neúspěchu ve věci a poskytnuta lhůta deseti dnů ode dne 2. 3. 2023 (usnesení ze dne 2. 3. 2023, č. j. 10 Co 16/2023-198).

16. Žalobce v reakci na poučení ve vyjádření ze dne 10. 3. 2023 k charakteru komunikace opakovaně odkázal na kolaudační souhlas [anonymizováno] [obec] ze dne 27. 11. 2009 s tím, že jako vlastník hodnotí obsah tohoto kolaudačního rozhodnutí tak, že bylo vydáno silničně správním úřadem, je rozhodnutím ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, dle kterého o zařazení komunikace do kategorie mj. místní komunikace rozhoduje. Dle informací žalobce pasport místních komunikací vznikl až v lednu 2021 s tím, že tyto skutečnosti by měla vysvětlit žalovaná. V návrhu územního plánu nedotčeného změnou jsou v hlavním výkresu žalobcem vlastněné pozemky zakresleny jako plochy veřejných prostranství s převahou zpevněných ploch (b1) a v hlavním výkresu b2 jako vybrané místní komunikace. Dle platného územního plánu žalované byly dotčené pozemky zahrnuty do plochy bydlení. Kolaudačním rozhodnutím bylo tedy rozhodnuto o zařazení komunikace mezi místní, plocha byla určena k užívání jako obytná zóna a celý prostor byl zkolaudován a fakticky užíván jako obytná zóna, jak dokládá původní i navrhovaná územně plánovací dokumentace žalované. Na celé ploše popsaných nemovitostí v žalobě je veřejné prostranství – místní asfaltová komunikace, zelené plochy, zpevněné plochy dlažbou vjezdů na pozemky sousedů a parkovací místa. Uvedené veřejné prostranství bylo po celou dobu žalovaného období užíváno občany obce. Situace se nezměnila ani po umístění značky zákazu vjezdu všech vozidel s textem„ soukromý pozemek, vstup jen na povolení majitele“. Z fotografií pořízených po umístnění značky je zjevné, že nemovitosti užívají nadále nejen sousedé, jejich návštěvy, ale i ostatní občané obce, zimní údržba prováděná obcí, provozovatelé svoz komunálního odpadu atd. Žalobce dlouhodobě pořizuje fotografie a videa, z kterých je patrné, že komunikace je užívána Českou poštou, zásilkovými a přepravními společnostmi, ale i člen rady [územní celek]. [jméno] [příjmení] při venčení psa. Žalobce disponuje fotografiemi multikáry, kterou používá obec při údržbě veřejného osvětlení, parkovací státní jsou využívána nejen sousedy, ale i jinými občany atd.

17. Žalovaná v reakci na poučení odvolacího soudu zopakovala nesouhlas s tím, že by stavba místní komunikace byla součástí předmětných pozemků, jak věc hodnotil soud prvního stupně, když z hlediska občanského zákoníku je předmětná komunikace liniovou stavbou, která není součástí pozemku. I z hlediska zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích platí, že místní komunikace nejsou součástí pozemku. Ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu je předmětná stavba místní komunikace samostatnou stavbou i ze stavebně-technického hlediska a nelze aplikovat ust. § 3054 o. z., tedy že předmětná místní komunikace se měla stát součástí pozemku v den nabytí účinnosti občanského zákoníku, jak dovodil soud prvního stupně. Rovněž dle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 28 Cdo 970/2022) platí, že na místní komunikace je potřeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů. Oddělenost místní komunikace od pozemků žalobce plyne i z toho, že předmětné pozemky jsou v rámci katastru nemovitostí vedeny jako orná půda (parc. [číslo]) či jako ostatní plocha (parc. [číslo]). Místní komunikace není ani příslušenství pozemku a nejedná se o žádnou věc vedlejší k pozemku. S odkazem na dražební vyhlášku je názoru, že žalobce nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům, ovšem nemohl nabýt vlastnictví k místní komunikaci, neboť ta v dražební vyhlášce není uvedena jako samostatná nemovitá věc a zároveň není ani součástí, ani příslušenstvím pozemku. Žalobce tudíž není vlastníkem místní komunikace. Současně není ani důkaz o tom, že by žalovaná byla vlastníkem místní komunikace, když neexistuje žádný právní titul, na základě kterého by bylo vlastnické právo k této komunikaci na žalovanou převedeno. Žalovaná se tudíž nemůže jakkoliv bezdůvodně obohacovat na základě umístění stavby místní komunikace na pozemcích žalobce, protože žalovaná není jejím vlastníkem. Protože žalobce je vlastníkem pouze pozemku a nikoliv místní komunikace, nemůže se žalovaná bezdůvodně obohacovat ani z titulu vzniku veřejného prostranství, které pokud by vůbec vzniklo, pak by vzniklo na místní komunikaci a nikoliv na pozemku (viz rozsudek NS ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009). Pokud mělo vzniknout veřejné prostranství, je třeba posuzovat, zda vzniklo za celou žalobcem určenou dobu, když dle žalované již z provedeného dokazování je zřejmé, že nejpozději dne 7. 1. 2020 zanikl prvotní znak veřejného prostranství, a to přístupnost komukoliv bez omezení. Tento znak veřejného prostranství zanikl již dne 31. 5. 2019, kdy žalobce doručil žalované dopis, ve kterém uvádí, že zakazuje využívání dotčené komunikace a pozemku k průjezdu a parkování bez jeho předchozího souhlasu. Žalovaná navrhla k důkazu fotografie ze dne 27. 8. a 5. 12. 2019, na kterých je zachyceno vozidlo žalobce, které je opakovaně zaparkováno v rámci místní komunikace tak, aby byl zablokován průjezd a užívání komunikace před osazením dopravního značení. Dále poukázala na příkaz [anonymizováno] [obec] ze dne 24. 2. 2020, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 500 Kč za neoprávněné osazení značek. Z odůvodnění příkazu plyne, že žalobce sám přiznal, že značky nechal osadit z obou stran dne 19. 12. 2019. K důkazu žalovaná předložila i fotografii ze dne 11. 10. 2020, která prokazuje, že značky jsou stále osazeny. Dle žalované tedy nejpozději od 31. 5. 2019 až do současné doby žádné veřejné prostranství neexistuje z důvodu, že není splněná zákonná podmínka přístupnosti každému bez omezení (viz rozsudek NS ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016). Žalobce ale ani nijak neprokázal, že by veřejné prostranství existovalo od 20. 11. 2018 do 31. 5. 2019 (resp. po celou jím žalovanou dobu) a důkazní břemeno v tomto ohledu leží na žalobci. Žalovaná však měla k užívání komunikace právní titul dohodou s [jméno] [příjmení], předchozím vlastníkem pozemku, a stávajícím vlastníkem komunikace. Předmětem dohody bylo převedení předmětného pozemku a místní komunikace do vlastnictví obce za 1 Kč a právo bezplatně užívat komunikaci až do doby jejího převodu do vlastnictví obce. Tento právní titul nezanikl, ani nebyl zrušen a platí s ohledem na vlastnictví místní komunikace do současné doby, přičemž tento právní titul by platil i v případě, že by vlastníkem místní komunikace byl žalobce. Žalovaná navrhla k důkazu e-mail [jméno] [příjmení] ze dne 28. 2. 2023, svědeckou výpověď [jméno] [příjmení], bývalého starosty žalované, který s [jméno] [příjmení] ohledně popsané dohody jednal. Žalovaná dále uvedla, že sám žalobce v minulosti zcela popřel, že by na předmětu řízení mělo veřejné prostranství vzniknout, jak vyplývá z rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje (strana 2. a 3. tohoto rozhodnutí), když žalobce uvedl, že žalovaná o údržbu a celkový stav dotčeného pozemku nikdy neprojevila sebemenší zájem. Zopakovala důležitost aplikace cenových výměrů při stanovení případného bezdůvodného obohacení žalované, které by za období od 20. 11. 2018 do 31. 5. 2019 činilo částku maximálně ve výši 8 093,26 Kč. Žalovaná navrhla k důkazu Územní plán [územní celek], ve kterém nejsou předmětné pozemky jakkoliv vymezeny jako veřejné prostranství. V rámci doplňujícího podání v reakci na poučení odvolacího soudu, došlému dne 13. 3. 2023 (tj. v rámci soudem stanovené lhůty pro doplnění tvrzení a označení důkazů) žalovaná reagovala i na vyjádření žalobce ze dne 28. 2. 2023, přičemž setrvala na svých stanoviscích a mimo jiné zopakovala, že není v postavení silničního správního úřadu, předmětnou stavbu nebudovala a ani není jejím vlastníkem. Sám žalobce přiznal, že na komunikaci veřejné prostranství nevzniklo, sám zakázal užívání komunikace a rovněž fakticky zamezil užívání a následně Policii ČR také přiznal, že dopravní značky osadil dne 19. 12. 2019. Pokud žalobce udělil svým sousedům souhlas s užíváním pozemní komunikace, nemůže současně požadovat vydání bezdůvodného obohacení na obci, jestliže žalobce rozhoduje o tom, kdo na jeho pozemky osazené značkami vstoupí, vstoupit smí a kdo nikoliv, pak se nemůže jednat o žádné veřejné prostranství. K užívání komunikace vozidly odvozu komunálního odpadu a přepravních služeb žalovaná uvedla, že tito nejsou občany obce a žalovaná nevidí jedinou souvislost s předmětem tohoto řízení. Nesouhlasí s názorem žalobcem, že by svícení na komunikaci znamenalo užívání komunikace ze strany obce, nadto v takovém případě se bezdůvodně obohacuje žalobce na úkor žalované (shodné stanovisko k umístěnému hydrantu apod.). Žalovaná zdůraznila, že předmětná komunikace byla od počátku dobrovolně zřízena s vědomím a se souhlasem jejího obecného bezplatného užívání. Souhlas vlastníka komunikace [jméno] [příjmení] s jejím bezplatným obecným užíváním byl dokonce vyjádřen výslovně jednak její dobrovolnou výstavbou, jednak tím, že její vlastník [jméno] [příjmení] se žalovanou uzavřel dohodu o jejím budoucím převedení do vlastnictví obce a o bezplatném užívání do té doby. Tato dohoda stále trvá. Pokud sám žalobce uvádí, že dne [datum] údajně vyjádřil kvalifikovaný nesouhlas, pak to znamená, že až do dne 26. 3. 2019 by bylo stejně případné užívání komunikace naprosto bezplatné pro všechny občany obce i žalovanou a bezdůvodné obohacení vzniknout vůbec nemohlo.

18. Žalovaná na vyjádření žalobce ze dne 10. 3. 2023 reagovala duplikou došlou odvolacímu soudu dne 6. 4. 2023, jíž se vymezila vůči návrhu žalobce na vysvětlovací povinnost ohledně pasportu komunikací, územního plánu či ohledně rozhodnutí silničního správního úřadu, rovněž opětovně k otázce veřejného prostranství a jeho užívání občany žalované obce, což žalovaná důrazně popírá. Podáním ze dne 24. 4. 2023 žalovaná odvolací soud informovala o tom, že jí bylo doručeno oznámení o zahájení správního řízení – o omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci, na žádost žalobce a na pozemcích, které jsou předmětem i tohoto řízení. Současně byl žalované doručen návrh dopravního opatření společně s vyznačením stávajícího stavu, z něhož plyne, že žalobce opět označuje předmětnou pozemní komunikaci jako účelovou, což je ovšem zcela v rozporu s jeho tvrzením o charakteru místní komunikace a dále že předmětné zákazové značky jsou na pozemcích stále osazeny bez jakéhokoliv přerušení již ode dne 19. 12. 2019. Na toto podání žalované opětovně reagoval žalobce (podáním ze dne 11. 5. 2023), v rámci kterého se vyjádřil k provedeným důkazům (výpověď svědka [příjmení] a návrh na výslech svědka [příjmení]) s tím, že stanoviska představitelů obce jsou v průběhu řízení poměrně odlišná. Žalobce zpochybnil věrohodnost svědka [příjmení], přičemž svědek [příjmení] je dlužníkem žalobce, kdy jeho pohledávka vznikla při prodeji domů přilehlých předmětných nemovitostí z důvodů odpovědnosti za vady. Žalovaná reagovala opětovnou duplikou ze dne 22. 5. 2023, v rámci které namítla nepřípustnost důkazů označených žalobcem v jeho posledním vyjádření. Závěr žalobce, že by se žalovaná měla starat o místní komunikaci, když není jejím vlastníkem, je pro žalovanou zcela nepochopitelný. Pokud by mělo bezdůvodné obohacení vzniknout z titulu existence veřejného prostranství, dle žalované jde o nový důvod pro nezachování tzv. totožnosti skutku a z procesní opatrnosti namítla promlčení takového údajného nároku žalobce.

19. Svědek [jméno] [příjmení] přiznal negativní vztah k žalobci pro zkušenosti z doby, kdy vykonával funkci starosty. Žalobce je vlastníkem pozemků, což je orná půda a jiná plochy, ale již není vlastníkem komunikace, jímž je [jméno] [příjmení], pro kterého bylo vydáno stavební povolení, a měl komunikaci předat obci, k čemuž z důvodu exekuce na jeho straně nedošlo. Svědek [příjmení] žalované předal stavby na pozemcích obce a následovala jeho exekuce. Žalovaná se chtěla dražby zúčastnit, ale konala se v době, kdy nebylo ustanoveno nové zastupitelstvo po volbách. Byl to žalobce, který si podal stížnost na volby, v důsledku čehož se celý proces prodloužil z účelových pohnutek žalobce. Dohoda s [jméno] [příjmení] byla obsažena ve vyjádření žalované k žádosti o stavební povolení, které však již není k dispozici, bylo skartováno a zaměstnanci [stát. instituce], kteří byli o něm informováni, již zemřeli. [jméno] [příjmení] existenci této dohody potvrdil a vyplývá i z praxe s ostatními developery. Svědek považuje komunikace za veřejné i proto, že tam byl umístěn zásobovací vodovodní řad pro [obec] a [obec], nyní je tam již provedena přeložka. Umístěna je tam ale také voda, plyn a veškerá infrastruktura. Dohoda s [jméno] [příjmení] o převodu předmětných pozemků na žalovanou nebyla realizována z důvodu exekuce vedené proti [jméno] [příjmení]. Řešené pozemky jsou vedeny jako účelová komunikace. [jméno] [příjmení] souhlasil s tím, že budou užívány bezplatně a mělo dojít k jejich předání písemnou formou za 1 Kč.

20. Svědek [jméno] [příjmení] potvrdil, že v žalované obci prováděl výstavbu šesti rodinných domů, jeden z nich prodal žalobci, dále komunikací a parkovacích míst. Vše realizoval na svých pozemcích, přičemž s žalovanou měl ústní dohodu, že na ni komunikace a parkoviště převede. K dohodě došlo před rokem 2009 a v tomto období rovněž realizoval projekt výstavby, který ukončil ve fázi hrubých staveb bez vybavení, byly hotové příjezdové cesty a oplocení z pletiva. Ústní dohoda uzavřená s obcí realizována nakonec nebyla, na důvody si nevzpomněl, měl tehdy úraz. Svědek potvrdil, že e-mail ze dne 28. 2. 2023, adresovaný starostovi žalované, psal. Ústní dohodu s obcí uzavřel s tehdejším starostou [příjmení] (svědkem slyšeným v tomto řízení). O užívání komunikací nejednali, když do této fáze nedošli.

21. Odvolací soud k návrhu žalobce provedl k důkazu fotodokumentaci k prokázání tvrzení o užívání řešených nemovitostí občany žalované (ve spise založena na č. listu 202 – 322), která zachycuje stav z období roku 2022 a 2023. Dále provedl k důkazu fotodokumentaci k návrhu žalované (ve spise na č. listu 331 – 334), která ukazuje stav na předmětné komunikaci v průběhu roku 2019, a sice vozidlo žalobce, které je zaparkováno tak, aby byl zablokován průjezd a užívání komunikace před osazením dopravního značení. Dopisem ze dne 31. 5. 2019 (ve stejný den doručený [stát. instituce]) žalobce v návaznosti na vydané Opatření obecné povahy ze dne 23. 5. 2019, vyslovil s okamžitou platností zákaz vstupu, průchodu, průjezdu a parkování na níže uvedených a jím vlastněných pozemcích, na nichž se nachází účelová komunikace a parkovací místa s tím, že zákaz rozšiřuje i na veřejnost, která bez předchozího souhlasu využívala dotčenou účelovou komunikaci a pozemky k průjezdu a k parkování svých osobních vozidel. Ze stanoviska žalované ke změně užívání stavby veřejně přístupné účelové komunikace na neveřejnou – lokalita [ulice] (řešená komunikace) ze dne 18. 6. 2018 (předloženého žalobcem), tj. ještě před nabytím vlastnictví pozemků žalobcem, vyplývá, že předmětná komunikace byla uvedena do trvalého užívání jako veřejně přístupná účelová komunikace sloužící pro dopravní obsluhu [adresa] a rozestavěné stavby rodinného domu na parcele [číslo]. Jako taková je zanesena do pasportu komunikací žalované zpracovaného autorizovaným komunikačním inženýrem v platnosti od listopadu 2014. Žalovaná předmětné parcely užívá jako veřejná prostranství sloužící obecnému užívání, bez omezení a bez ohledu na vlastnictví s tím, že v předmětných parcelách je uloženo podzemní kabelové vedení veřejného osvětlení, vedení vodovodu atd. Z těchto důvodů žalovaná se změnou užívání komunikace na neveřejně přístupnou nesouhlasí. Příkazem [anonymizováno] [obec] ze dne 24. 2. 2020 byla žalobci za porušení ust. § 16 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 2 500 Kč s odůvodněním, že je nepochybně prokázáno, že na veřejně přístupné účelové komunikaci (pozemek p. [číslo] v k. ú. [obec]) umístil po obou stranách této pozemní komunikace svislé dopravní značení – zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech s textem„ soukromý pozemek, vstup jen na povolení majitele“ bez řádného povolení, čímž znemožnil její obecné užívání. V e-mailu ze dne 28. 2. 2023 adresovanému žalované obci – starostovi [příjmení] svědek [příjmení] potvrdil dohodu s bývalým starostou, že komunikace, které byly součástí výstavby šesti rodinných domů v lokalitě [obec] – [ulice], budou převedeny za 1 Kč na obec, a to včetně pozemků pod nimi a že se pak obec bude o ně starat. Rovněž bylo dohodnuto, že do té doby, než k převodu dojde, bude obec pozemky a komunikace využívat zdarma. Jde o standardní postup developerů, kteří staví bytové jednotky nebo rodinné domy v obcích. Z rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje, ze dne [datum] (předloženého žalovanou) vyplývá, že jím bylo zrušeno rozhodnutí [anonymizováno] [obec], odbor výstavby, ze dne 12. 8. 2019 a věc vrácena správnímu orgánu uvedenému shora k novému projednání. V jeho odůvodnění se podává, že dne 26. 3. 2019 žalobce podal u stavebního úřadu oznámení změny v užívání stavby„ veřejně přístupná komunikace na účelovou komunikaci neveřejnou“ na pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [obec]. Dále mimo jiné, že dle názoru vlastníka uvedených pozemků (žalobce) se nejedná o veřejné prostranství, resp. obec se tak k němu rozhodně nechová, a ani v územně plánovací dokumentaci předmětné pozemky takto zařazeny nejsou. Žalovaná obec o údržbu a celkový stav dotčeného pozemku nikdy neprojevila sebemenší zájem.

22. K důkazu odvolací soud provedl i technickou zprávu předloženou žalovanou spolu s důkazním návrhem ze dne 24. 4. 2023 dokládající zahájení správního řízení o omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci k žádosti žalobce na pozemcích, které jsou předmětem i tohoto řízení.

23. Z důkazů provedených před soudem prvního stupně odvolací soud zopakoval dražební vyhlášku ze dne 18. 10. 2017, z níž vyplývá, že předmětem elektronické dražby dobrovolné byly v této věci řešené pozemky (nyní ve vlastnictví žalobce) s tím, že předmětem dražby jsou i veškeré součásti a příslušenství uvedené nemovitosti v rozsahu, v jakém je navrhovatel byl oprávněn užívat, nezapsané v katastru nemovitostí, tj. zejména venkovní úpravy, trvalé porosty apod. Jedná se původně o ornou půdu, která díky místní soustředěné výstavbě rodinných domů byla využita jako komunikace a parkoviště. Jedná se o standardní asfaltovou místní komunikaci. Navrhovatelem dražby byl insolvenční správce vlastníka nemovitostí a dlužníka [jméno] [příjmení] (svědka slyšeného v tomto řízení). I z oznámení o konání opakované dražby ze dne [datum] vyplývá shodný předmět dražby a rovněž i poznámka, že se jedná o standardní asfaltovou místní komunikaci. Shodě jsou řešené nemovitosti zachyceny i v oznámení o konání opakované dražby ze dne [datum] [stát. instituce], odbor výstavby, v pozici silničního správního úřadu, dne 27. 11. 2009 vydal kolaudační souhlas s užíváním stavby k žádosti ze dne 12. 10. 2009, podané [jméno] [příjmení] (stavebníkem) s tím, že je dokladem o povoleném účelu užívání stavby – komunikace – 6 RD [ulice] – [obec], povolené na pozemcích mj. p. [číslo] v k. ú. [obec]. V rámci vymezení účelu užívání stavby je uvedeno – místní komunikace (obytná zóna), která obsahuje zpevněné vjezdy k jednotlivým pozemkům, 7 kusů parkových stání, odvodnění komunikace, svislé dopravní značení, sadové úpravy, VO. K důkazu byla provedena i pasportizace místní komunikace předložená žalovanou a mapující místní komunikace se stavem k 1. 3. 2021, sdělení [stát. instituce] ze dne 24. 2. 2020 adresované žalované o tom, že [anonymizováno] [obec] obdržel dne 7. 1. 2020 žádost o prošetření osazení dopravního značení na pozemcích p. [číslo] v k. ú. [obec] a následně bylo doručeno oznámení o přestupku o porušení ust. § 19 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, přičemž obviněnému (žalobci) byla dne [datum] uložena pokuta a zaslána výzva k odstranění neoprávněně osazeného dopravního značení (viz fotodokumentace ve spise na č. l. 146 a 147). K důkazu byl proveden i Územní plán obce (žalované), a to jak textová, tak grafická část, z něhož bylo zjištěno, že dle legendy v části řešených pozemků se jedná o území čistého bydlení a nikoliv veřejné prostranství.

24. Odvolací soud dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům.

25. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětné pozemky jsou místní komunikací, vycházeje z kolaudačního souhlasu z roku 2009. V uvedeném rozhodnutí je sice uvedeno, že komunikace mj. st. p. [číslo] a [číslo] je určená k využití jako místní komunikace (obytná zóna), ovšem aniž by tomuto„ určení“, byť silničním správním orgánem, předcházelo vyřešení majetkoprávního režimu ve prospěch obce, tedy žalované. Bez jakýchkoliv pochybností je skutečnost, že řešená komunikace není ve vlastnictví žalované, což je zásadní podmínka pro konstatování, že komunikace je komunikací místní (viz eprávo.cz ze dne 10. 5. 2006, rozsudek NS ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 341/2004). Nejvyšší správní soud konstatoval, že jestliže vlastníkem pozemku, charakterizovaným jako místní komunikace, je fyzická osoba, může se jeho vlastníkem stát obec jen za předpokladu legální změny vlastnictví, tedy nabytím tohoto pozemku v souladu se zákonem. Pokud se tak nestalo, pak ani skutečnost, že příslušný pozemek jako místní komunikace začal sloužit, sloužil či slouží, nemůže znamenat změnu jeho vlastnictví. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. je vlastníkem komunikací obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. I kdyby bylo uvažováno tak, že místní komunikace je stavbou, která je samostatnou věcí, nikoliv pouze zpracováním povrchu pozemku, mohla by být stavbou ve vlastnictví obce na pozemku, jehož vlastníkem není. Podle judikatury však vlastníkem pozemní komunikace nemůže být osoba odlišná od osoby vlastníci pozemek, na němž komunikace byla zřízena (viz článek Právní vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem pozemní komunikace, JUDr. Aleš Mácha, Bulletin advokacie, publikováno dne 25. 7. 2016) a v úvahu přichází toliko zřízení věcného břemene pro užívání komunikace, avšak podle zákona je vlastníkem místní komunikace obec, pak by muselo dojít k vyvlastnění pozemku či zřízení věcného břemene. V řešené věci, ať již je komunikace samostatnou věcí, tedy liniovou stavbou (dále viz bod 29.), jak tvrdí žalovaná či je součástí pozemku, jehož vlastníkem se v dobrovolné dražbě stal žalobce, nezpochybnitelným faktem je, že vlastníkem pozemku a ani komunikace na něm umístěné není žalovaná obec a ani jí nikdy nebyla. Předchozím vlastníkem pozemku byl svědek [jméno] [příjmení], který komunikaci vystavěl a stal se jejím vlastníkem, a byť s žalovanou jednal o jejím budoucím převodu spolu s pozemkem na žalovanou, k realizaci této ústní dohody nedošlo, jak potvrdil svědek [příjmení] a svědek [příjmení]. Tudíž nelze považovat žalovanou za pasivně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení z titulu umístění místní komunikace na pozemku žalobce, který se stal jejím vlastníkem spolu s pozemkem, jak dle názoru odvolacího soudu vyplývá z dražebních vyhlášek, týkajících se opakovaně konané dobrovolné elektronické dražby. O komplexním přechodu pozemku spolu s komunikací tak nemá po provedeném dokazování odvolací soud pochybnost.

26. Za tohoto stavu věci se odvolací soud zabýval posouzením této komunikace ve smyslu veřejně účelové komunikace jako podskupiny veřejných prostranství. Veřejně přístupné cesty jsou jen tzv. pozemní komunikace upravené v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Pokud cesta není pozemní komunikací, není veřejně přístupná. Existují čtyři druhy pozemních komunikací – dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace. Rozpoznání dálnice, silnice nebo místní komunikace problémy nečiní. O zařazení cesty do některé z těchto kategorií totiž muselo předcházet vydání správního rozhodnutí (resp. místní komunikace zřízené před účinností současného zákona o pozemních komunikacích musely být zařazeny do sítě místních komunikací). Pokud takové rozhodnutí ohledně konkrétní cesty nebylo vydáno, resp. cesta nebyla zařazena do sítě místních komunikací, pak taková cesta není dálnicí, silnicí ani veřejnou komunikací. Bude tedy veřejně přístupnou, pouze pokud je účelovou komunikací, která vzniká bez rozhodnutí silničního úřadu, jinými slovy pro vznik účelové komunikace se žádné správní rozhodnutí nevyžaduje. Vzniká totiž automaticky po splnění faktických znaků stanovených zákonem a některých dalších podmínek vyžadovaných judikaturou. Splnění faktických znaků účelové komunikace bude vždy záležet na konkrétních okolnostech případu. Dle zákona je účelovou komunikací„ dopravní cesta“ určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Judikatura stanoví další podmínku, která musí být splněna, aby cesta byla účelovou komunikace, a sice dle Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu nemůže účelová komunikace vzniknout bez souhlasu jejího vlastníka. Vznik účelové komunikace má totiž za následek podstatné omezení práv vlastníka pozemku, přes který cesta vede. K takovému omezení tedy nemůže dle soudů dojít bez vlastníkova souhlasu, který může být udělen výslovně i konkludentně. Postačí tedy, že z jednání vlastníka je zřejmé, že s veřejným užíváním cesty souhlasí. Jednou udělený souhlas nelze později odvolat a souhlas navíc zavazuje i všechny pozdější vlastníky cesty. Účelovou komunikaci tedy nelze zrušit jednostranným rozhodnutím vlastníka ani převodem pozemků, na kterém se cesta nachází, na třetí osobu. Účelové komunikace zanikají pouze tak, že vyjdou z užívání. Musí jít přitom o vyjití z užívání pokojně a dlouhodobě. Vlastník pozemku zásadně nemůže ovlivnit, jestli účelová komunikace zanikne a kdy se tak stane.

27. Svědek [příjmení] v jím psaném e-mailu ze dne 28. 2. 2023 a adresovaném žalované obci potvrdil, že s ní jednal o převodu pozemků (řešených v dané věci) včetně jím vybudované komunikace, které vlastnil (pozemky i komunikaci), na žalovanou a že souhlasil s užíváním této komunikace jako veřejně přístupné. Ve výpovědi však nepotvrdil, byť stvrdil, že e-mail psal, že by s žalovanou jednal i o užívání komunikace. Při hodnocení této části výpovědi dospěl odvolací soud k názoru, že svědek jen zcela nepochopil dotaz zástupce žalované ohledně dohody o užívání komunikace a že měl zřejmě na mysli, že nejednali ve smyslu dohody o konkrétních aspektech užívání, pokud v e-mailu uvedl, že s užíváním komunikace jako veřejně přístupné souhlasil s odkazem na běžnou developerskou praxi. V takovém případě by svědek [příjmení], o jehož věrohodnosti nemá soud důvod pochybovat, s obecným užíváním komunikace ústně souhlasil, faktem však zůstává, že k převodu pozemků spolu s komunikací na žalovanou nedošlo. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 320/2007, jestliže byla účelová komunikace zřízena s vůlí vlastníka, pak vlastník nemůže svým jednostranným vyhlášením (prohlášením) zamezit jejímu obecnému užívání. Pokud by tento souhlas předchozího vlastníka pozemku a komunikace v osobě svědka [příjmení] byl co do přechodu na dalšího vlastníka v osobě žalobce zpochybněn, nelze přehlédnout, že za situace, kdy na pozemcích žalobce se účelová komunikace nachází, sám žalobce s odkazem na dražební vyhlášku argumentuje tím, že předmětem převodu byla mimo jiné i místní asfaltová komunikace, kterou však z důvodů shora uvedených za místní komunikaci považovat nelze, do vlastnictví žalobce přešla účelová komunikace. Současně do dne 31. 5. 2019, kdy žalobce informoval žalovanou prostřednictvím [stát. instituce], že zakazuje vstup, průchod, průjezd a parkování na pozemcích parc. [číslo] na nichž se nachází účelová komunikace a parkovací místa, přinejmenším konkludentně s jejím veřejným užíváním souhlasil, což má za následek, že její užívání veřejností je bez náhrady, jak judikatura vyšších soudů dovodila. Do uvedeného data totiž proti veřejnému užívání, ať již z titulu veřejné účelové komunikace nebo veřejného prostranství jako prostoru přístupnému každému bez omezení, do něhož spadá i pozemní komunikace, žalobce nebrojil, či alespoň se nic takového z obsahu spisu nepodává. Souhlas s užíváním veřejně přístupné účelové komunikace odvolat dle právní teorie nelze (dále viz bod 30. odůvodnění).

28. Veřejný přístup na pozemní komunikaci sice může být omezen rozhodnutím silničního úřadu, pokud je to nezbytné k ochraně zájmu jejího vlastníka, jak také žalobce aktuálně činí kroky ke změně z veřejně účelové na neveřejnou účelovou komunikaci, pouhé rozhodnutí vlastníka však k omezení přístupu na účelovou komunikaci nestačí (www.e15.cz/magazin/verejny-pristup-a-uzivani-ucelovych-komunikaci -978040).

29. Zákon o pozemních komunikacích výslovně stanovuje, že stavba dálnice, silnice a místní komunikace není součástí pozemku a lze dovodit, že se v případě těchto staveb jedná o samostatnou nemovitou věc. Uvedené pravidlo však zákon pro účelové komunikace nestanoví, je tedy nutno vycházet z obecné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., či z občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., v případě vzniku komunikace do 31. 12. 2013. Pro správné určení věcně právního režimu účelových komunikací je klíčové ust. § 509 zákona č. 89/2012 Sb., které bylo změněno v rámci tzv. první novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 460/2016 Sb., a které s účinností od 28. 2. 2017 do soukromoprávních předpisů zakotvilo institut tzv. liniových staveb, které ze své povahy pravidelně zasahují více pozemků a nejsou součástí pozemku. Pak by účelová komunikace mohla být liniovou stavbou a tedy i samostatnou nemovitou věcí. Není však zřejmé, zda účelové komunikace splňující definici staveb spadají do kategorie liniových stav en block nebo jsou liniovými stavbami pouze některé účelové komunikace, případně nemohou být liniovými stavbami nikdy. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2020, č. j. 10 As 193/2020-59, záleží na konkrétních okolnostech výstavby účelové pozemní komunikace, vzniklé za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (tak jako v dané věci) a jejím stavebně-technickém provedení, zda je účelová pozemní komunikace samostatnou věcí v právním smyslu nebo pouze součástí pozemku (viz také rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 55 A 9/2022-62). Autoři článku„ Právní povaha účelových komunikací“ publikovaného v epravu.cz dne 18. 10. 2022 dospěli k závěru, že při posouzení majetkoprávní povahy konkrétní účelové komunikace je primárně nutno zohlednit právní stav v okamžiku jejího vzniku. V případě účelových komunikací vzniklých do 31. 12. 2013 se přikládání k názoru Nejvyššího správního soudu, podle kterého se jedná o samostatnou nemovitou věc, pokud to připouští stavební povolení. Účelové komunikace vzniklé od období od 1. 1. 2014 do 27. 2. 2017 budou zřejmě zpravidla tvořit součást pozemku a po 28. 2. 2017 mají povahu samostatné věci ty účelové komunikace, které je možno považovat za liniové stavby podle občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 970/2022). Odvolací soud se v souladu s výše uvedeným právním rozborem kloní k názoru, že předmětná komunikace je liniovou stavbou, která však, jak již bylo shora konstatováno, přešla spolu s pozemky do vlastnictví žalobce.

30. Účelové komunikace obecně spadají do práva bezplatného obecného užívání obvyklým způsobem a k obvyklým účelům podle § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., pokud zákon nestanoví pro speciální případ jinak. Nejvyšší správní soud ČR (rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003-64) vyjádřil názor, že účelová komunikace a její veřejný charakter vzniká i věnováním. Veřejná přístupnost cesty nečiní sama o sobě cestou veřejnou, ale je k tomu třeba výslovného nebo konkludentního souhlasu vlastníka, který již vlastník nemůže vlastním rozhodnutím vzít zpět a užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. V otázce souhlasu vlastníka pozemku s jeho užíváním jako veřejně přístupné účelové komunikace odvolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2016, č. j. 6 As 19/2016-24, který mimo jiné konstatoval, že jestliže cesta třetími osobami fakticky užívána byla, přičemž okruh uživatelů byl z pohledu vlastníka cesty vcelku neurčitý, pak pasivita vlastníka mohla vést ke vzniku veřejné cesty na jeho pozemku. Jak se uvádí v komentáři, k udělení konkludentního souhlasu postačuje pouhá nečinnost. Jestliže vlastník po dostatečně dlouhou dobu toleruje užívání svého pozemku veřejností k dopravním účelům a nic zjevného proti tomu nečiní, pak se má za to, že se vznikem veřejné cesty na svém pozemku souhlasí. Tedy pokud určitý pozemek začíná užívat jako cestu veřejnost a vlastník nesouhlasí s tímto stavem, pak musí dát nesouhlas najevo aktivně. Souhlas se vznikem účelové komunikace přechází z vlastníka na jeho právní nástupce, výjimkou z pravidla o přechodu souhlasu je nabytí pozemku v restituci. V souladu s těmito závěry odvolací soud dovodil, že v místě, kde se nachází tato komunikace, tudíž bezdůvodné obohacení žalobci nenáleží, neboť k němu na straně žalované ani nemohlo dojít. Komunikace minimálně v rozhodném období byla veřejně přístupnou účelovou komunikací, za jejíž užívání náhrada dle ustálené soudní praxe nepřísluší.

31. V období po 31. 5. 2019, kdy žalobce započal činit aktivní kroky k zamezení veřejného užívání řešeného prostoru, nelze dle přesvědčení odvolacího soudu o náhradě z titulu bezdůvodného obohacení uvažovat ani z hlediska širšího nahlížení na charakteristiku veřejného prostranství. Ač byl žalobce poučen dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že jeho tíží důkazní břemeno, že pozemky představují veřejné prostranství, které byly občany žalované užívány ve smyslu ustálené judikatury organizovaně a nikoliv pouze živelnou formou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 311/2022), toto břemeno ve smyslu naplnění podmínek pro vznik veřejného prostranství, které se má na jeho pozemcích nacházet, neunesl. Žalobce žádné relevantní důkazy (například svědky), které by prokazovaly jeden z podstatných znaků pro založení veřejného prostranství, a sice že je tento prostor užíván organizovaně, že je předmětem veřejného užívání předem neomezeným okruhem uživatelů, musí jít přitom o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele, to vše ve smyslu zákonné úpravy obsažené v ust. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, neoznačil.

32. Žalobcem předložené fotografie k doložení nároku z titulu užívání veřejného prostranství mají jednak dokumentovat stav následující až po období, které je předmětem tohoto řízení, a jednak ani nedokládají, že je užíváno právě občany žalované a bez souhlasu žalobce, jak namítá žalovaná (srovnej článek Veřejná prostranství, terra incognita, publikovaný v Právním prostoru dne 6. 12. 2019, autor Mgr. Karel Černín, Ph.D.). Pokud žalobce brojí tvrzním, že žalovaná na jeho pozemcích koná zimní údržbu a svoz odpadu, což naopak v rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje z [datum], resp. v jeho odůvodnění, popírá, pak se dle názoru odvolacího soudu jedná o argumentaci proti samotnému účelu zmíněných služeb a zejména konaných i ve prospěch žalobce, pokud žalovaná sjízdnost jeho komunikace (pozemku) a odvoz odpadu, který požaduje, zajišťuje.

33. Za daného stavu věci odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání účelové komunikace či veřejného prostranství v širším slova smyslu, jejímž je vlastníkem, žalovanou, není důvodný pro neunesení důkazního břemene, a proto se již nezabýval jeho výší a v souvislosti s ní námitkami žalované ve vtahu ke znaleckému posudku, spočívajících v opominutí cenových výměrů. Odvolací soud se tudíž neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, že pozemky žalobce jsou veřejným prostranstvím, tedy prostorem přístupným každému bez omezení, tj sloužícímu obecnému užívání a že v rozhodném období byly užívány občany žalované, když v tomto směru bylo dokazování po poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. doplněno.

34. Odvolací soud si je vědom i argumentace žalované v rámci řízení před soudem prvního stupně spočívající v tom, že jednání žalobce z důvodů blíže popsaných je v rozporu s ust. § 3, § 6 a § 8 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., kterou však v rámci odvolání již neakcentovala, a proto již v této rovině nebyla v rámci poučení dle § 118a odst. 1,3 o. s. ř. k doplnění tvrzení či důkazů vyzvána. V této souvislosti odvolací soud rovněž vyjadřuje srozumění s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 18. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 2049/21, věnující se otázce dobrých mravů ve skutkově podobné věci, ve které Ústavní soud mimo jiné zpochybnil závěry soudů prvého a druhého stupně o tom, že obec postupovala s péčí řádného hospodáře, když si měla být vědoma toho, že pokud se o pozemky ve veřejné dražbě nebude sama ucházet, nabyde je jiný subjekt a zhodnotil, že obec nejednala s dostatečným zájmem a opatrností. V dané věci žalovaná vysvětlila a částečně i vyplynulo z výpovědi svědka [příjmení], jíž odvolací soud s ohledem na zjištěný kontext celkových poměrů u žalované považuje za věrohodnou, byť svědek neskrýval negativní postoj k žalobci, z jakých důvodů se dražby neúčastnila, a které žalobce ani nezpochybnil. Nicméně v tomto směru odvolací soud, jak již shora uvedl, dokazování pro nadbytečnost nevedl. Stejně tak se nezabýval námitkou promlčení vznesenou v posledním podáním žalovanou, kterou považuje za nedůvodnou, neboť její odůvodnění spočívající v nových skutečnostech tvrzených žalobcem není přiléhavé.

35. Odvolací soud s ohledem na závěry výše přijaté napadený rozsudek dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.).

36. Dle § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. dle kritéria úspěchu ve věci. Žalovaná byla zcela úspěšná, proto uložil žalobci povinnost zaplatit jí k rukám jejího zástupce náhradu nákladů obou stupňů řízení, a to v celkové výši 124 944,60 Kč, v obvyklé třídenní lhůtě, počínaje právní mocí tohoto rozsudku. V řízení před soudem prvního stupně odvolací soud přiznal žalované odměnu za devět úkonů právní služby po 5 420 Kč, devět režijních paušálů po 300 Kč a 21 % DPH ve výši 10 810,80 Kč, tj. 62 290,80 Kč. V řízení před odvolacím soudem byla žalované rovněž přiznána odměna za devět úkonů právní služby po 5 420 Kč, deset režijních paušálů po 300 Kč a 21 % ve výši 10 873,80 Kč, tj. celkem 62 653,80 Kč, vše v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. (AT) a ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. (výrok III.). Za vyjádření ve věci ze dne 24. 4. 2023 byla přiznána žalované odměna pouze v poloviční výši v souladu s § 11 odst. 3 AT, neboť bylo stručné a pouze komentující předložený důkaz.

37. Odvolací soud v souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. rovněž znovu rozhodl o nákladech dokazování, když s ohledem na úspěch žalované ve věci uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu Plzeň-sever částku 406,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, odpovídající rozdílu soudem přiznaného znalečného ve výši 5 406,50 Kč a zaplacené zálohy žalobcem ve výši 5 000 Kč na účet soudu prvního stupně (výrok II.).

Poučení