10 Co 167/2021-283

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalovanému: za účasti vedlejší účastnice: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený zákonnou zástupkyní [jméno] [příjmení] bytem [adresa] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu vlastnického práva o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 4. 2021, č. j. 5 C 268/2019-201 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje a ve výrocích II. a III. se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 8 250 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 4 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejich zástupkyně.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 750 Kč a vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejich zástupkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 13 550 Kč a vedlejší účastnici náklady řízení v částce 6 900 Kč, a to v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí rozsudku na účet advokátky JUDr. [jméno] [příjmení] (výroky II. a III.).

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce s odůvodněním, že právo odpovídajícímu věcnému břemeni nebylo a ani nemohlo být za daných okolností vydrženo, když základním předpokladem pro vydržení by byla držba práva, tzv. poctivá. Tu ale určitě žalovaný ani jeho právní předchůdce ve vlastnictví jeho nemovitostí neměli. Právo odběru podzemní vody ze studny lze platně získat na základě povolení státního orgánu a každý, kdo vodu ze studny odebírá bez povolení, jedná protiprávně, dopouští se přestupku a stát jej za to postihuje sankcemi. Takový odběratel vody drží domnělé právo čerpat vodu nedovoleně, v rozporu s platným právem a úvahu o tom, že jeho držba by byla založena na poctivosti jeho úmyslu, je vyloučena. V případě jednání rodiny žalovaných se jedná o rozpor se stavebním právem, který nelze přejít jen konstatováním, že občanskoprávní rozhodování takový stav nezajímá a je na správních orgánech, aby se jím zabývaly. Právě při vědomí toho, že jako někdejší stavebníci manželé [příjmení] porušili podmínky stavebního povolení a věděli, že by pro tento rozpor nemohla být jejich novostavba zkolaudována, o kolaudaci vůbec nikdy nepožádali a domek je tudíž po právní stránce rozestavěný dodnes. Daný zdroj vody tudíž nemůže být právě pro nedostatek státního souhlasu s čerpáním vody nikdy uznán a manželé [příjmení] již od osmdesátých let si této skutečnosti byli dobře vědomi. Z tohoto důvodu jsou nuceni nechávat svoji stavbu nezkolaudovanou a není lepšího důkazu pro to, že jsou ve skutečnosti dobře seznámeni s protiprávností svého odběru a ani z toho důvodu tedy nikdy nemohli odpovídající právo vydržet.

3. Žalobce dále namítl, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil význam„ souhlasu“ lesního závodu ze [obec]. Nemůže být pravdou to, co jednotlivé vyslýchané osoby v minulém soudním řízení uváděly (například svědek [příjmení]), když ústní souhlas nemohl navíc založit právo odpovídající věcnému břemeni čerpání vody, stejně tak skutečnost, že lesní závod zajišťující toliko služby nemá právní subjektivitu, a tudíž jeho ředitel nemůže o hospodaření s majetkem v této míře rozhodovat, věděl každý průměrně informovaný občan. Zejména se však jedná o rozpor se správním právem a souhlas vlastníka studny by nemohl nahradit povolení státního orgánu v čerpání podzemní vody, kterého je třeba ke vzniku odpovídajícího práva a založení dobré víry držitele. Dle soudu prvního stupně byla stěžejním důkazem výpověď svědka [příjmení], vůbec však nepostřehl, že tento svědek musel nutně lhát ve prospěch tehdejší žalovaného, jak by vyplynulo z konfrontace jeho výpovědi s výpovědí samotného svědka [příjmení]. Žalobce zdůraznil, že jeho studna je studnou tzv. soukromou, domovní, slouží pro potřebu jen jedné nemovitosti, sám si ji spravuje vlastním jménem, nákladem a na vlastní odpovědnost. Nikdo další z veřejnosti k ní nesmí mít přístup, jak doložil v řízení sp. zn. [spisová značka] a odkázal na příslušné záznamy z evidence vodoprávního úřadu. Když Státní lesy nechávaly v roce 1990 novou studnu kolaudovat, nevěděly vůbec nic o tom, že by vodu z ní odebíraly ještě další subjekty včetně třeba [anonymizováno]. Jinak by je ze zákona musely zahrnout do řízení jako další uživatele studny, a tudíž účastníky řízení. Tudíž Státní lesy nemohly nikomu dalšímu souhlas s čerpáním vody dát, když řízení před státními orgány se o nikom takovém nezmínily. V řízení se neprokázalo a ani neprokazovalo tvrzení, že rodina [příjmení] je vlastníkem pozemků, na kterém je studna situována, že na jejich pozemku leží její prameniště apod. Vlastnická historie pozemkové parcely č. parc. [anonymizováno] je z obou soudních řízení dostatečně patrná a neobjevuje se v ní nikdo z rodiny žalovaného. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. K odvolání žalobce se vyjádřil žalovaný tak, že s tvrzením žalobce o tom, že se v dané věci o poctivou držbu u žalovaného nejedná a tedy ani o vydržení práva čerpat vodu z předmětné studny, zásadně nesouhlasí. Sám žalobce až do roku 2017, přesněji do právní moci rozsudku Okresního soudu v Klatovech, č. j. [spisová značka], čerpal vodu ze stejné studny, a pokud by bylo toto tvrzení žalobce pravdivé, pak i on čerpal vodu v uvedeném období nezákonně a nejednalo by se u něj o poctivou držbu. Nelze hovořit o tom, že by žalobce měl mít jiné podmínky pro poctivou držbu, než má žalovaný. Pokud žalobce namítá, že právo odběru podzemní vody ze studny lze získat jen na základě povolení státního orgánu, pak je otázkou, jaké povolení měl žalobce v době, kdy čerpal vodu ze studny až do roku 2017, kdy nabyl studnu do vlastnictví. Žádné povolení neměl, a přesto vodu ze stejné studny čerpal. V současné době jsou zcela odlišné právní předpisy týkající se odběru podzemní vody, než tomu bylo v minulosti, v současné době k řešení takové záležitosti slouží institut vydržení práva čerpat vodu ze studny. V žádném případě nelze hovořit o nepoctivém úmyslu ze strany právních předchůdců žalovaného, jehož dědeček spolu se Státními lesy vybudoval zmíněnou studnu a dokonce na jeho vlastním pozemku, nyní pozemku žalovaného, je pramen vody pro tuto studnu. Pokud žalobce namítá rozpor se stavebním právem, pak v daném případě nebylo nutné vybudovat u právních předchůdců žalovaného žádnou studnu, neboť měli právo odebírat vodu ze stávající výše zmíněné studny, k čemuž bylo přihlédnuto. Pokud by právní předchůdci žalovaného cokoliv ohledně stavebního zákona porušili, zcela určitě by jim takové jednání za tvrdého socialistického režimu neprošlo. Tvrzená protiprávnost jednání právních předchůdců žalovaného spočívající v nezkolaudování stavby nemá žádnou souvislost s oprávněným odběrem vody z předmětné studny.

5. Žalovaný zdůraznil, že o oprávněnosti čerpání vody jeho právních předchůdců nemůže být žádných pochyb, jak vyplývá z žalovaným doložených důkazů. Svědci [příjmení], [jméno] a další jasně hovořili o tom, že byla skutečně dána oprávněnost právních předchůdců žalovaného čerpat z předmětné studny vodu, a pokud se žalobce odvolává na výslechů svědků ze soudního jednání o vlastnictví vedeného pod sp. zn. [spisová značka], pak dle přesvědčení žalovaného tito svědci vypovídali ve zcela jiné věci než je ochrana vlastnického práva, což je důvod, pro který se nyní soudí žalobce. Navíc výpověď svědků v žádném případě nesvědčí ve prospěch žalobce. Žalobcem tvrzený soukromý a domovní charakter studna nabyla až právní mocí rozsudku Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. [spisová značka]. Není pravdou, že zmíněná studna slouží pro potřebu jen jedné nemovitosti, a to žalobce, neboť bylo doloženo, že orgány státní správy jasně uvedly, že studna slouží pro celkem pět domů, nemovitost žalovaného byla jednou z nich, ale také jednou z nich byla i nemovitost právních předchůdců žalovaného. Právo čerpat vodu z předmětné studny nacházející se na pozemku žalovaného (zřejmě myšleno na pozemku žalobce) žalovaný jednoznačně má, žalobce měl žalovat o něco jiného, než je ochrana vlastnického práva, neboť žalovaný mu v žádném případě jeho vlastnictví neupírá. Právo žalovaného čerpat vodu z předmětné studny bylo jednoznačně vydrženo. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání, vyjádření žalovaného a poté, co konal jednání, při němž částečně zopakoval a doplnil dokazování, dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

7. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že žalobce se domáhá uložení povinnosti žalovanému odstranit prostřednictvím instalatérské firmy sací koš ze studny žalobce na pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce] a povinnosti zdržet se jakéhokoliv jiného odběru vody ze studny žalobce. Žalovaný uvedl, že napojení na vodovodní potrubí domu [adresa] umožnily babičce žalovaného [jméno] [příjmení] České státní lesy. [adresa] v [část obce] původně odebíral vodu ze studny na pozemku parc. [číslo] v [část obce] a posléze v roce 1990 ze studny, která byla posunuta o několik metrů. Na čištění studny se podíleli všichni vlastníci napojených nemovitostí, naposledy v roce 2006. Studna je užívána po několik desetiletí, proto bylo právo brát vodu z této studny vydrženo. Žalovaný nemovitost nabyl děděním v roce 2012 po svém otci [jméno] [příjmení], který ji zakoupil v roce 2005 od svých rodičů [jméno] a [jméno] [příjmení], kteří zakoupili nemovitost [adresa] od [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] v roce 1968, ti nemovitost vlastnili na základě kupní smlouvy uzavřené s [jméno] a [jméno] [příjmení] z roku 1962 O údajném neoprávněném odběru vody se babička žalovaného dozvěděla půl roku až rok před podáním žaloby. Podáním ze dne 24. 7. 2020 přistoupila do řízení vedlejší účastnice na straně žalovaného [jméno] [příjmení], která vlastní dům [adresa] (původně 14) v [část obce], a taktéž užívá vodu z předmětné studny. Ztotožnila se s vyjádřeními žalovaného.

8. Mezi účastníky byla nesporná skutečnost o existenci předmětné studny na parc. [číslo] v k. ú. [část obce] a o odběru vody z předmětné studny žalovaným a následně dalšími napojenými třetími osobami. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem stavební parcely [číslo] jejíž součástí je stavba rodinného domu [adresa] v k. ú. [část obce] a dále vlastní s manželkou v SJM parcelu parc. [číslo] v k. ú. [část obce], kterou zakoupili od Ing. [jméno] [příjmení] na základě smlouvy ze dne [datum]. Žalovaný je vlastníkem parc. č. st. 42, jejíž součástí je stavba rodinného domu [adresa] v k. ú. [část obce]. Přídělovou listinou ze dne 17. 12. 1947 získali usedlost [adresa] v [část obce] do vlastnictví [jméno] a [jméno] [příjmení], nemovitost přešla dle kupní smlouvy ze dne [datum] na [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], od kterých nemovitost dne 19. 4. 1968 zakoupili [jméno] a [jméno] [příjmení] Kupní smlouvou ze dne 1. 8. 2005 zakoupil nemovitost [adresa] [jméno] [příjmení] a dle usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 12. 2012, č. j. [číslo jednací], nabyl vlastnictví k nemovitosti [adresa] na stavební parcele č. st. [anonymizováno] v k. ú. [část obce] nezletilý [jméno] [příjmení] (žalovaný) jako dědictví po svém otci [jméno] [příjmení], zemřelém dne [datum] (body 6. a 7. odůvodnění napadeného rozsudku).

9. Pod bodem 8. odůvodnění soud prvního stupně shrnul zjištění z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 3. 2017, č. j. [číslo jednací], mj. o tom, že žalobce uvedl, že se přestěhoval do [adresa] v roce 1994 jako nájemník Státních lesů ČR, stal se vlastníkem celého objektu včetně sporné studny na základy dražby a následně uzavřené kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2003. Pozemek č. parc. [anonymizováno], na kterém stojí studna, nabyl až v roce 2007 kupní smlouvou. U rodinného domu je původní studna, která by nestačila svojí kapacitou, proto v osmdesátých letech postavily Lesy ČR studnu novou včetně přípojky, která vede ke dvěma budovám [adresa]. Jiné napojení na [adresa] není zdokumentováno. Žádné povolení k čerpání vody z předmětné studny od Státních lesů nikdo jiný nezískal a kolaudační rozhodnutí bylo vydáno pouze na žádost Státních lesů a nikoho jiného. V roce 2003, když nemovitosti žalobce od žalovaného kupoval, byly na studnu napojeny další tři domy (mimo jiné paní [příjmení]), žalobce však nevěděl, zda se jedná o oprávněné napojení či nikoliv. Nemovitost kupoval s tím, že na studnu jsou napojeny tři nemovitosti. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2017, č. j. [číslo jednací], bylo rozhodnuto o vlastnictví studny s vodovodem vybudované v roce 1990 na pozemkové parc. [číslo] v osobě žalobce (bod 9. odůvodnění). Dopisem ze dne 11. 1. 2019 se žalobce pokoušel uzavřít dohodu s babičkou žalovaného o odběru vody ze studny za úplatu, pokud nedisponuje platným oprávněním braní vody a nehodlá si zřídit vlastní zdroj. Pod body 11. až 13. odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně uvedl skutková zjištění z listinných důkazů – žádosti o povolení stavby studny a povolení odběru vody ze dne 2. 5. 1990, rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami – legalizace výstavby studny ze dne 11. 5. 1990, žádost o legalizaci studny ze dne 4. 5. 1990, kolaudační rozhodnutí odboru životního prostředí ze dne 27. 7. 1990, rozhodnutí MÚ [obec] ze dne 12. 11. 2008 o umístění stavby pro [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a dopis Lesů ČR ze dne 19. 6. 2014. Dále učinil zjištění z vyjádření [jméno] [příjmení] ze dne 15. 4. 2015, z potvrzení [územní celek] ze dne 10. 9. 2015 a dopisu bývalé zástupkyně žalovaného a dalších odběratelů vody ze studny žalobce ze dne 8. 8. 2016. Soud prvního stupně vzal v úvahu i čestné prohlášení [jméno] [příjmení] ze dne 11. 1. 2020 k otázce užívání studny a ze spisu soudu prvního stupně, sp. zn. [spisová značka], vycházel z výpovědí svědků – [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], jak vyplývá z bodů 20. až 25. odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na provedení důkazu spisem [stát. instituce] ohledně stavebního řízení k domu [adresa] z roku 1971 k tvrzení, že právní předchůdci žalovaného měli dle stavebního povolení zřídit vlastní studnu a rozhodnutí [stát. instituce], odboru životního prostředí, úseku ochrany vod, na základě podnětu žalobce ze dne 26. 3. 2021, když v tomto správním řízení má být posouzeno, zda se žalovaný dopouští přestupku. Uvedené důkazy soud prvního stupně vyhodnotil jako nadbytečné.

10. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba důvodná není, když vzal za prokázané, že k odběru vody ze studny právními předchůdci žalovaného docházelo nejpozději od roku 1990 (spíše dříve), kdy k faktickému odběru docházelo již před vydáním kolaudačního rozhodnutí a k výstavbě studny došlo již v sedmdesátých letech, přičemž na skutečnost o možném neoprávněném odběru byla právní předchůdkyně žalovaného [jméno] [příjmení] upozorněna dle tvrzení žalobce nejdříve v roce 2007, nejpozději tato pochybnost mohla vzniknout v letech 2015 2016 v souvislosti se sporem o určení vlastnictví studny vedeným u soudu prvního stupně ve věci sp. zn. [spisová značka], případně v rámci písemné komunikace žalobce a bývalé zástupkyně žalovaného v roce 2016. Již v roce 2016 byl naopak žalobce upozorněn žalovaným, že považuje právo odběru vody ze studny za vydržené. Prokazatelně vznikla pochybnost o oprávněnosti odběru vody ze studny na základě dopisu žalobce ze dne 31. 8. 2016. Pokud by tedy do této doby byl žalovaný a jeho právní předchůdci v dobré víře o oprávněnosti své držby práva na odběr vody ze studny, pak toto právo mohl vydržet žalovaný při započtení držby jeho otcem [jméno] [příjmení], který nemovitost nabyl dne 1. 8. 2005, tedy desetiletá vydržecí doba byla takto splněna. Pokud by soud připustil, že dobrá víra rodiny žalovaného, tedy jeho právních předchůdců, zanikla již dříve v souvislosti s tzv. akcí„ legalizace studní“ z roku 2007, posuzoval dále možnost vydržení dalšími právními předchůdci žalovaného, kteří vlastnili dům od 19. 4. 1968 do 1. 8. 2005 (prarodiče [jméno] a [jméno] [příjmení]). Prarodiče žalovaného i dle výpovědí svědků odebírali po celou dobu do svého domu ze„ staré“ studny či tzv.„ jímání“, ovšem poté, co lesní závod prováděl rekonstrukci jejich nemovitostí, místní„ usedlíci“ o vodu ze svých studní přišli. Vybudováním nové studny lesním závodem došlo k přerušení odběru vody ze stávajících studní a jako zcela logické řešení se soudu jeví dohoda vlastníků„ postižených nemovitostí“, zejména rodiny [příjmení] o odběru vody z nové studny vybudované lesním závodem, tedy studny na parc. [číslo] v k. ú. [část obce]. Nejdůvěryhodnější se soudu prvního stupně jeví výpověď [jméno] [příjmení] ve věci [spisová značka], který se v minulosti přímo účastnil výstavby nové studny jako stavbyvedoucí, zastupoval v jednání s panem [příjmení] Lesní závod, který žádal o souhlas s vybudováním nové studny pana [příjmení], neboť si byli vědomi, že tímto vezmou vodu z jeho místa odběru, tedy„ z jeho pramene“. O srozumění Lesního závodu, případně jeho právního nástupce s odběrem vody ze studny k domu [adresa] a dalších svědčí i výpověď svědka [příjmení], z níž vyplývá, že výstavby nové studny vzala vodu i dalších dříve postavených studní, a proto soud prvního stupně uvěřil tvrzení, že souhlas s odběrem vody byl jak právním předchůdcům žalovaného, tak posléze některém dalším osobám skutečně dán. Zkoumání oprávněné osoby k vydání souhlasu soud prvního stupně vyhodnotil jako přílišný formalismus, neboť Lesní závod [obec] nemovitost včetně studny spravoval a s dotčenými osobami ve věci prokazatelně jednal. Pro vznik věcného břemene odebírat vodu ze studny nebyla nutná písemná smlouva, [příjmení] své právo odvozovali od vlastnictví nemovitost [adresa] a z dřívějšího odběru vody, který jim činností Lesního závodu zanikl, navíc zde byla zjevná součinnost tehdejších zaměstnanců Lesního závodu při napojení sacích košů a položení potrubí, kdy tito o jeho napojení minimálně věděli a souhlasili s ním a nelze vyloučit, že se dokonce přímo Lesostavby na jeho vybudování podílely. Na dobrou víru právních předchůdců žalovaného lze usuzovat i z té skutečnosti, že přestože došlo následně ke změně vlastnických vztahů k nemovitostem Lesních závodů, jakož i studny, minimálně do roku 2007 oprávněnost jejich odběru nikdo nesporoval, ačkoliv bylo zjevné, že nemovitosti na studnu napojeny jsou, když se jednotliví vlastníci v minulosti podíleli i na čištění studny (bod 34. odůvodnění).

11. Soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdci žalovaného (zejména paní [jméno] [příjmení]) odebírali vodu ze studny v dobré víře nepřetržitě minimálně od roku 1990 do roku 2005, tedy patnáct let. Tím již před převodem vlastnictví nemovitosti na [jméno] [příjmení] došlo k vydržení věcného břemene odběru vody ze studny a toto právo následně přešlo na další právní nástupce. Podstatou tohoto práva na vodu je právo oprávněného mít přístup a brát vodu z vodního zdroje umístěného na služebném pozemku, v tomto případě pozemku žalobce. Na dobrou víru právních předchůdců ve vztahu ke studni na pozemku parc. [číslo] nemůže mít vliv případný rozpor s kolaudačním rozhodnutím k jejich nemovitosti ze sedmdesátých let. Žalovanému tedy svědčí věcné břemeno, dle současné právní úpravy služebnost práva na vodu a vedení vodovodu, proto byla žaloba zamítnuta s tím, že je na účastnících, jakým způsobem budou řešit případný rozpor odběru vody se správními předpisy, o němž jsou příslušné rozhodovat správní orgány (bod 37. a 38. odůvodnění). Výroky o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému a vedlejší účastnici náklady řízení soud prvního stupně odůvodnil úspěchem ve věci dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (body 39. a 40).

12. Žalovaný po poučení odvolacího soudu dle ust. § 118a odst. 1 – 3 o.s.ř. (o povinnosti doplnit tvrzení ohledně existence právního či domnělého titulu odpovídajícího právu věcného břemene – služebnosti odběru vody ze studny žalobce a vedení vodovodu k této studně a k tomuto tvrzení označit odpovídající důkazy) doplnil, že studna s vodovodem na pozemku parc. [číslo] v [část obce] byla postavena v roce 1975 či 1976, a to Západočeskými státními lesy pro zásobování pitnou vodou bývalé české školy (dům [adresa], nyní ve vlastnictví žalobce), ale i pro manžele [příjmení], kteří byli napojeni na tuto studnu. Předmětná studna však byla zkolaudována až v roce 1990, a to proto, že voda v ní byla závadná a nebyla pitná. Jednalo se o investiční akci a svědek [jméno] [jméno] se zabýval organizací práce a zajišťováním materiálu. Vypověděl, že pokud prováděli rekonstrukci nemovitosti – domu [adresa], rovněž prováděli rekonstrukci připojení se na vodu. Předmětné nemovitosti byly asi tři roky uzavřeny a nikdo v nich nebydlel a za tuto dobu se potrubí zaneslo. Po dohodě s panem [příjmení], když dřívější stávající studna byla dle zjištění svědka [příjmení] právě ve vlastnictví pana [příjmení] (manželů Hofmanových), se rozhodli pro zajištění funkčnosti studny, k čemuž byl zpracován projekt a průběžně jednotlivé dílčí úkony byly řádně fakturovány Podnikovým ředitelstvím [obec]. S ohledem na skutečnost, že kolaudace studny s nezávadnou pitnou vodou byla provedena až v roce 1990, je evidentní, že minimálně od té doby manželé [příjmení] odebírali předmětnou vodu ze studny, a to zcela oprávněně. Dle žalovaného lze věřit dokumentům v minulosti vydaným k tomu oprávněným a kompetentním správním orgánem či organizací (žádost o povolení stavby studny a povolení odběru vody ze dne 2. 5. 1990, přípis Lesů ČR, s.p., [ulice] správa [obec], ze dne 19. 6. 2014). Žalovaný poukázal na rozsudek Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. [spisová značka], a navazující rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. [spisová značka], z nichž vyplývá, že vlastníkem předmětné studny byl od počátku, tj. od 12. 11. 2003 žalobce, který, pokud v té době souhlasil s odběrem vody a nečinil nic pro zákaz odběru vody právními předchůdci žalovaného, pak i z tohoto důvodu se jedná o oprávněnou držbu předmětného práva odebírat vodu a oprávněný titul, který odpovídá právu věcného břemene odběru vody ze zmíněné studny. Ve vztahu k poukazu žalobce na rozhodnutí o přípustnosti stavby – rodinného domu manželů [příjmení] a jednu z podmínek pro povolení stavby, a to, že zásobování vodou bude zajištěno vybudováním vlastního zdroje studně s domácí vodárnou, žalovaný uvedl, že ONV v [obec], odbor výstavby, tehdy upustil právě od této podmínky z důvodu, že prokazatelně odběr vody ze studny na pozemkové parcele [číslo] v [část obce] měli právní předchůdci žalovaného zajištěno právě ze zmíněné studny. Pokud by tak tomu nebylo, zcela jistě by za právní úpravy i minulého režimu nebyla stavba zapsána do katastru nemovitostí jako stavba hotová. K otázce potrubí, kterým voda ze studny na pozemek parc. [číslo] tekla, žalovaný poukázal na výpověď [jméno] [příjmení], kterou nikdo nezpochybnil, mimo jiné o tom, že součástí celé akce bylo obnovení vodoinstalace, protože po vystěhování minulého nájemníka voda do budovy české školy ([adresa] v [část obce]) téměř netekla. Hofmanů studánka, na kterou byla v té době škola napojena, byla nevyhovující, a proto po domluvě s panem [příjmení] byla vybudována studna nová, přičemž vedení potrubí pana [příjmení] bylo zachováno. Podmínkou zrušení [anonymizováno] studánky bylo zachovat vodovodní řad pro objekt [anonymizováno]. Žalovaný opakované poukázal na potvrzení [územní celek] ze dne 10. 9. 2015 a předložil čestné prohlášení ze dne [datum] [jméno] [příjmení], která uvedla, že již v roce 1976 byli s manželem [jméno] [příjmení] Lesním závodem [obec] informováni o nově vybudované studni s pitnou vodou. Dále, že v té době na nově vybudovanou studnu bylo napojeno více objektů, mj. i dům [adresa] patřící právním předchůdcům žalovaného. Odstěhovala se v roce 1988 a za dobu užívání bytu v předmětném domě [adresa] nikdy nebyl žádný problém s nedostatkem vody. Žalovaný poukázal na skutečnost, že dům [adresa] dostal své číslo popisné MNV ve [obec] [anonymizována dvě slova] rozhodnutím Rady MNV ve [obec] ze dne 7. 12. 1978 a i tato skutečnost svědčí o tom, že nebylo nutné, aby právní předchůdci žalovaného stavěli po výstavbě rodinného domku č. p. svoji vlastní studnu. Voda totiž byla zajištěna právě napojením na potrubí vedoucí ze studny na pozemku [adresa] v k. ú. [část obce] Vedlejší účastnice je již více než deset let majitelkou domu [adresa], k napojení na předmětnou studnu však došlo více než před deseti lety. V každém případě je však splněna podmínka čerpat vodu více než po dobu deseti let, tedy i u vedlejší účastnice jsou splněné podmínky odpovídající právu věcného břemene (služebnosti) odběru vody ze studny a vedení vodovodu k této studni. Vedlejší účastnice nabyla předmětné nemovitosti darem od strýce žalovaného, který nemovitost užíval po mnoho let. Jsou tedy splněny všechny podmínky opravňující i vedlejší účastnici k odběru vody ze studně a vedení vodovodu k této studni.

13. Žalobce podáním ze dne 9. 11. 2021 zdůraznil, že předmětná stavba nebyla vybudována pro zásobování vodou nemovitosti [adresa] i nemovitosti [adresa], byla projektována, budována, schvalována, kolaudována i dimenzována jen a jen pro tzv. starou školu, tedy budovu [adresa], která obsahovala více stavebně samostatných objektů. Zpochybnil věrohodnost výpovědi svědka [příjmení], jehož pravdivost popřel i svědek [jméno] [příjmení], který nevěděl nic o údajné své předchozí dohodě s investorem studny. Za nehorázné označil tvrzení, že předchozí studna patřila vlastnicky [anonymizováno] a vodu sbírala z jejich pozemků a stejně nesmyslné je pro žalobce i tvrzení, že v žádosti o povolení ke stavbě studny a odběru vody bylo počítáno i s rodinou [příjmení] a dalšími čtyřmi domky z jejich okolí. Jen v domě [adresa] v roce 1990 bydlely tři rodiny a ty čítaly v té době zhruba dvanáct osob. Přidělení čísla popisného ze strany obecního úřadu neznamená ani odpuštění podmínky ze stavebního povolení ani nahrazení chybějícího kolaudačního rozhodnutí. Přidělením totožného čísla úřad konstatoval jen určitou kontinuitu stavby někdejší a stavby pozdější. Žalobce poukázal na kopie projekčních plánů rekonstrukce svého objektu i jeho zásobování vodou, z nichž nevyplývá záměr jakéhokoliv připojení potrubí do jiných čísel popisných. Takovou úvahu neumožňuje ani časový sled událostí. Projekt je z února roku 1972, zatímco stavební povolení [anonymizováno] je z listopadu 1971.

14. Byť žalovaný v rámci doplnění svých tvrzení a označení důkazů předložil shora citované čestné prohlášení [jméno] [příjmení], odvolací soud jej považoval z procesního hlediska za nedostatečné, proto jmenovanou předvolal a slyšel v pozici svědkyně. Svědkyně potvrdila, že do domu [adresa] se přestěhovala v červenci roku 1976, objekt byl rekonstruovaný, protože dříve sloužil jako škola a okolo bylo asi čtyři až pět domů. Sousedem [příjmení] byli informováni, že dříve byly problémy s vodou, ale byla vybudována nová studna a stará již částečně zasypaná. Na novou studnu měli být napojeni pan [příjmení], [příjmení], [příjmení] a pan [příjmení]. Vodu vždy měli k dispozici, nikdy se nestalo, že by netekla. Studnu budovaly Lesy. Z objektu se svědkyně odstěhovala v roce 1987 a manžel v únoru roku 1988 O vybudování studny žádné jiné informace svědkyně nemá, ani se to tenkrát tak neřešilo. Svědkyně potvrdila, že žádné problémy s přerušením dodávky či problémy právního charakteru nevznikly, voda tekla všem. Za odběr vody platili z dnešního pohledu směšnou částku. Odvolací soud dále zopakoval k důkazu výpověď svědka [příjmení] a [příjmení] (ze spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. [spisová značka]), přičemž v tomto ohledu odkazuje na správná zjištění učiněná soudem prvního stupně pod body 23. a 25 odůvodnění napadeného rozsudku. Dále zopakoval k důkazu žádost o povolení stavby studny ze dne [datum], rozhodnutí o povolení nakládat s vodami ze dne 11. 5. 1990, kolaudační rozhodnutí ze dne 27. 7. 1990, přípis Lesů ČR, s.p., Lesní správa [obec], ze dne 19. 6. 2014, dopis [územní celek] ze dne 10. 9. 2015 a čestné prohlášení [jméno] [příjmení]. I tato zjištění korespondují zjištěním soudu prvního stupně promítnutými pod body 11., 13., 15. a 17. odůvodnění napadeného rozsudku, proto pro stručnost na ně rovněž zcela odkazuje. Z rozhodnutí o udělení čísla popisného 15 odvolací soud zjistil, že Rada MNV ve [obec] dne 7. 12. 1978 rozhodla přidělit [jméno] [příjmení], bytem [adresa] 42 v k. ú. [část obce] číslo popisné 15, a to v souladu s vyhláškou [číslo] ze dne 4. 9. 1961 o názvech obcí a číslování domů. Vedlejší účastnice [jméno] [příjmení] se stala vlastníkem nemovitosti – domu [adresa] se st. [parcelní číslo] (a dalších pozemků) na základě darovací smlouvy uzavřené s [jméno] [příjmení], narozeným [datum], dne 10. 7. 2009 Odvolací soud k důkazu k návrhu žalobce rovněž provedl jím předložený projekt [číslo] [anonymizováno 7 slov] - [anonymizováno], který zakresluje vedení vodovodního potrubí v období únor roku 1972.

15. V závěrečném návrhu žalobce vyjádřil pochybnost o tom, zda žalovaný dostatečně vysvětlil, o co opírá názor, že jeho právní předchůdci začali vodu odebírat z předmětné studny právě formou práva odpovídající věcnému břemeni, stejně pochybuje, jaký měli jeho právní předchůdci tzv. titulus k uchopení se držby tvrzeného práva. Věcná břemena tohoto typu se v zákoně objevila až později a v době napojení domku [anonymizováno] na studnu je občanský kodex vůbec neznal a nepředpokládal. Prarodiče žalovaného vlastnili domek [adresa] od roku 1968, na studnu se napojili v roce 1976, přičemž zákon zavedl institut vydržení práva od 1. 4. 1983, přičemž eventuální držitel práva si mohl započítat vydržecí dobu i před tímto datem s tím, že tato doba nemohla ale skončit dříve než 1. 4. 1984. [příjmení] by však takové právo drželi až do roku 2005, kdy převedli nemovitost [adresa] svému synovi [jméno] a po něm ji teprve v roce 2012 zdědil žalovaný, zřejmě ke dni otcova úmrtí, tj. k 12. 9. 2012. Ve světle současné judikatury by tak nemohl o započtení vydržecí doby svých právních předchůdců případně uvažovat nejen [jméno] [příjmení], ale ani žalovaný, protože by tak činili na úkor právního postavení manželů [příjmení], kteří by tvrzené právo vydrželi sami od roku 1976 do roku 2005 (viz rozhodnutí NS 22 Cdo 2082/2019 a 22 Cdo 4282/2009). V osmdesátých letech minulého století každý občan, který se o věci vážně zajímal, musel vědět, že takové věci (poctivost držby tvrzeného práva) se řeší písemnými smlouvami, a že tedy ústní souhlas ředitele závodu k odebírání vody nemůže dát vznik žádnému věcnému břemeni. O omluvitelnosti omylu jako dalším aspektu úvah o případném vydržení práva nemůže být ani řeč. Žalobce dále poukázal na vyjádření týkající se pochybnosti o existenci dobré víry a poctivé držby v situaci, kdy ten, kdo právo vykonává, vědomě porušuje jiné předpisy. Pouze žalobce je odpovědný za stav studny a její bezpečnost, z čehož vychází i ochota k uzavírání dohody se žalovaným, kterému dohodu prostřednictvím jeho babičky nabídl a k jinému řešení ochoten není.

16. Žalovaný a vedlejší účastnice v závěrečném návrhu odkázali na všechna svá vyjádření, zejména však na provedené dokazování, ze kterého vyplynulo, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdci vodu ze studny umístěné na pozemku parc. [číslo] v [část obce] čerpali od vybudování této studny, což bylo přibližně v roce 1975. Pokud měli ve stavebním povolení týkající se stavby [adresa] v [část obce] uvedeno, že voda bude v podstatě zajištěna z vlastní studny, pak tuto nebylo nutné vlastní stavbou studny zajišťovat, neboť voda pro dům [adresa] byla zajištěna odběrem vody ze studny [číslo]. I když kolaudace předmětné studny proběhla až v roce 1990, nic to nemění na skutečnosti, že právní předchůdci žalovaného předmětnou studnu užívali a měli právo užívat ještě mnohem dříve než sám žalobce, který své nemovitosti nabyl až v roce 2003. Předmětnou studnu však nabyl žalobce až po skončení soudního sporu. Žalovaný předložil kolaudační rozhodnutí týkající se studny Odboru životního prostředí ze dne 27. 7. 1990, tedy v pozici příslušného vodohospodářského orgánu dle tehdy platného vodního zákona. Rovněž byly předloženy další doklady jednoznačně hovořící o tom, kolik vody je možné z uvedené studny čerpat, což odpovídalo odběru vody pro patnáct osob denně, představujících obyvatele pěti rodinných domků. Jedná se u právních předchůdců žalovaného, samotného žalovaného, stejně tak i u vedlejší účastníce o odběr vody, který měl a stále má své opodstatnění, zejména ve výše uvedených rozhodnutích, v žádném případě se tedy nejedná o nepoctivý odběr vody a ze strany žalovaného i vedlejší účastnice došlo k poctivé držbě práva čerpat vodu z předmětné studny, odpovídající věcnému břemenu odběru vody. Žalovaný a vedlejší účastnice zdůraznili, že nemají možnost čerpat vodu z jiného zdroje než z předmětné studny, která je pro ně jediným zdrojem vody, což znamená, že bez pitné vody v domě žalovaného i vedlejší účastnice by nebylo možné vůbec existovat. Jsou tu tedy dány mimořádné okolnosti pro další čerpání vody z předmětné studny. S poukazem na článek 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání práva na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

17. Odvolací soud po doplňujícím dokazování konstatuje, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně tak, jak byla shora konkretizována a souhlasí i s věcným posouzením věci, a tudíž odvolací námitky neshledal důvodnými. Odvolací soud má za prokázané, že voda z předmětné studny, nyní ve vlastnictví žalobce, byla právními předchůdci žalovaného fakticky odebírána již od druhé poloviny sedmdesátých let. S ohledem na historické okolnosti odběru vody a skutková zjištění, a to jednak z listinných důkazů (žádost o povolení stavby studny a povolení odběru vody ze dne 2. 5. 1990, rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami ze dne 11. 5. 1990 a kolaudační rozhodnutí ze dne 27. 7. 1990), a jednak z výpovědí svědků (zejména [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), mezi nimiž odvolací soud oproti žalobci neshledal významné rozpory, a byť byli slyšeni v rámci jiného soudního řízení, je namístě učinit závěr o vydržení práva žalovaného, resp. jeho právních předchůdců brát vodu. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž souhlasí. Pokud žalobce poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2082/2019, v souvislosti s námitkou, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdci nedisponovali oprávněnou držbou, a to v otázce započtení vydržecí doby právních předchůdců žalovaného, pak odvolací soud uvádí, že toto rozhodnutí není na danou věc aplikovatelné, neboť řeší problematiku vydržení vlastnického práva, nikoliv práva odpovídajícího věcnému břemeni či služebnosti, na které z důvodu odlišného právního režimu nedopadá. Odvolací soud souhlasí s žalobcem potud, že právní řád zavedl institut věcného břemene až s účinností od 1. 4. 1983 a do té doby tudíž nebylo právo věcného břemene v kodexu upraveno, ačkoliv situace často takovou úpravu vyžadovala. Právě z tohoto důvodu je třeba posuzovat okolnosti, za jakých bylo právo uplatňováno (či požívány užitky z něho plynoucí). V této souvislosti odvolací soud poukazuje na rozsáhlou judikaturu zabývající se putativním titulem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2114/2005) a ohledně institutu vydržení pak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1335/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, jehož právní větu cituje:„ Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním. Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než padesát let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na dlouhodobou držbu váže nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§ 1095). Podobně lze nahlížet na držbu trvající nerušené (nejméně) 35 let“.

18. Odvolací soud si je vědom, že obě posledně citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se vztahují k problematice vydržení vlastnického práva, avšak mající širší dosah při posouzení tzv. putativního či domnělého právního titulu vycházet. Institut mimořádného vydržení (zmiňovaný rovněž v citovaném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1646/2018) předpokládá absenci nepoctivého úmyslu, který musí prokazovat ten, kdo mimořádné vydržení popírá. Nepoctivý úmysl vyplývá z toho, že držitel by ji nebo z okolností by vědět měl, že vykonává právo, kterému nenáleží. Účelem této úpravy není poskytnout zvýšenou ochranu podezřelým majetkovým stavům vzniklých před účinností nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.), ať již k nim došlo v období roku 1948 až 1989 anebo zejména v devadesátých letech minulého století. U nemovitých věcí (viz ust. § 3066) bude možné mimořádné vydržení uplatnit nejdříve od 1. 1. 2019. Vzhledem k výše uvedenému není v předmětné věci institut mimořádného vydržení aplikovatelný, a to vzhledem k okamžiku zahájení sporu v řešené věci, resp. již sporu o určení vlastnictví studny žalobce (viz ust. § 3066 o. z.).

19. I když z provedených listinných důkazů jednoznačný závěr o dohodě o odběru vody z předmětné studny i jinými uživateli přilehlých nemovitostí, tedy že by ve vydaných rozhodnutích bylo pamatováno i na odběr vody ostatními obyvateli nemovitostí mimo dům [adresa], jehož současným vlastníkem je žalobce, nevyplývá, lze konstatovat, že právní předchůdci žalovaného po celou dobu faktického odběru vody nebyli nikým informováni či vyrozuměni v tom směru, že by vodu čerpali protiprávně. Z popsaných okolností doložených listinami i výpověďmi svědků má odvolací soud za přesvědčivě prokázané, že právní předchůdci žalovaného vydrželi právo odebírat vodu, v současné právní terminologii právo věcného břemene, nyní služebnosti, když naplnili jak podmínku poctivosti – dobré víry, tak podmínku časovou. Žalobcem předložený projekt z období února roku 1972 mapuje dobu, která samotné výstavbě předmětné studny předchází, tudíž odvolací soud z tohoto důkazu žalobcem tvrzenou skutečnost, a sice nezakládající vydržení práva odebírat vodu právními předchůdci žalovaného, nedovodil. Žalobce netvrdil, a tudíž ani neprokazoval, že by žalovaný měl jiný zdroj vody, když nezpochybnil, že žalovaný si nechal provést v průběhu soudního řízení sondu na zjištění jiného zdroje vody, ta však nebyla úspěšná. Žalovaný spatřuje mimořádné důvody pro závěr o vydržení práva odpovídajícímu věcnému břemeni odběru vody právě ve skutečnosti, že jiný zdroj vody nemá. V tomto směru byl pro odvolací soud inspirativním nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, ve kterém Ústavní soud zaujal závěry k otázce věcného břemene – služebnosti cesty k rekreační chatě stojící na cizím pozemku, k níž je možný přístup jedině přes další cizí pozemek. Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti ve smyslu ust. § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Připomněl, že obsahem vlastnického práva je právo věc držet, s věcí disponovat, právo věc užívat a požívat její plody a užitky. Bez spojení s nemovitou věcí jsou vlastníkova výše vyjmenovaná práva výrazně omezena nebo zcela vyloučena a dochází tak k zásadnímu zásahu do jeho vlastnické práva chráněného článkem 11 Listiny. Při výkladu právního předpisu, který zasahuje do základního práva zaručeného ústavním pořádkem, je třeba postupovat velmi obezřetně a s respektem k základnímu právu. Mimo jiné je nutné zvažovat i ekonomické dopady, pokud by nebylo možné zřídit přístup k obrovskému množství nemovitostí, což by mělo dopady do celé řady oblastí, včetně způsobilosti takových nemovitostí být předmětem zajištění, dražeb či nucených prodejů.

20. Svědkyně [příjmení] sice nemohla vypovědět o poměrech odběru vody v období kolaudace stavby studny, ale potvrdila jeho fakticitu místními obyvateli v předmětné lokalitě (bez příslušných povolení) v době předcházející, a tedy i historické souvislosti a skutečnosti tvrzené žalovaným. Ve shodě se soudem prvního stupně je odvolací soud názoru, že výsledek správního řízení zahájeného z iniciativy žalobce nemá pro danou věc relevanci.

21. Odvolací soud tak nabyl přesvědčení, že nejen ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu je namístě žalobu zamítnout, a tudíž napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a zákonu odpovídající potvrdil, neboť žalovaný, jak bylo prokázáno, disponuje z důvodů výše podaných titulem k legálnímu odběru vody, jímž je právo odpovídající věcnému břemeni, založené vydržením. I skutečnost, že žalobce nabízí žalovanému odebírat vodu za jím nastavených podmínek, a to za 2 500 Kč měsíčně, z titulu jakéhosi pronájmu studny, dle názoru odvolacího soudu nasvědčuje nikoliv vážnému přesvědčení žalobce o nepoctivosti či nedostatku dobré víry žalovaného, resp. jeho právních předchůdců ohledně odběru vody skrze studnu žalobce, k němuž docházelo neměnným způsobem od poloviny sedmdesátých let. Odvolací soud si je vědom, že tato skutečnost zásadní význam pro věc nemá, a proto ji uvádí jen na okraj a v uvedeném ohledu současně apeluje na žalovaného, aby zvážil, zda a případně, v jakém rozsahu se na údržbě studny, jak předestřel žalobce, bude podílet. Ve výroku I. proto odvolací soud rozsudek dle § 219 o. s. ř. potvrdil, ve výroku II. a III. dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z důvodu odlišného východiska týkajícího se tarifní hodnoty změnil. Dle názoru odvolacího soudu je třeba vycházet z tarifní hodnoty dle ust. § 9 odst. 1 AT, a nikoliv dle ust. § 9 odst. 3 AT.

22. Žalovaný i vedlejší účastník má dle úspěchu ve věci právo na náhradu vzniklých nákladů řízení před soudem prvního stupně v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., a pokud jde o odůvodnění jednotlivých úkonů právní služby, vyhodnocených jako účelně vynaložených, odvolací soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje a pro stručnost proto odkazuje na bod 39. a 40. odůvodnění napadeného rozsudku. Za jeden úkon právní služby za zastupování žalovaného náleží odměna nikoliv ve výši 2 500 Kč, ale 1 500 Kč, za úkony od 7. 7. 2010 pak z důvodu společného zastupování činí odměna snížená o 20 % za jeden úkon právní služby částku 1 200 Kč. V případě společného zastupování pak nutno počítat s režijním paušálem pro oba zastoupené v celkové výši 300 Kč, nikoliv pro každého zastupovaného po 300 Kč. Žalobce je tak povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně celkem částku 8 250 Kč (příprava a převzetí 1 500 Kč, účast u ústního jednání dne 2. 7. 2020, které nebylo zahájeno 750 Kč a za úkony společného zastupování – dvě písemná podání a dvojí účast u ústního jednání, tj. 4 x 1 200 Kč, celkem 4 800 Kč), z titulu odměny pak jde o částku 7 050 Kč, za první dva úkony předcházející společnému zastupování dva režijní paušály po 300 Kč, tj. 600 Kč a za čtyři úkony právní služby společného zastupování 4 x 150 Kč, tj. 600 Kč, celkem 1 200 Kč, v součtu tedy 8 250 Kč. Dále je žalobce povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 4 050 Kč sestávající z odměny za tři úkony právní služby po 1 200 Kč a z třech režijních paušálů po 150 Kč, celkem 4 050 Kč. Obě povinnosti je žalobce povinen splnit v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně (výrok I.).

23. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za užití § 224 odst. 1 o. s. ř., tj. rovněž dle úspěchu ve věci. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, proto je povinen zaplatit jak žalovanému, tak vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení každému z nich částku 6 750 Kč, sestávající z odměny za pět úkonů právní služby po 1 200 Kč, tj. 6 000 Kč a z pěti režijních paušálů po 150 Kč, tj. 750 Kč. I ke splnění této povinnosti je žalobce zavázán v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně (§ 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o místo plnění).

Poučení