10 CO 184/2021 - 522

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] proti; žalované: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni a na určení práva nezbytné cesty o odvolání účastníků řízení proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 6. 2021, č. j. 13 C 37/2015-394 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje, že žalobkyně jako vlastnice nemovitých věcí, pozemku par. č. st. [anonymizováno] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba [adresa], pozemku par. [číslo] (zahrada) a pozemku par. [číslo] (zahrada), vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, [stát. instituce], na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí], je oprávněnou osobou z věcného břemene, spočívajícím v právu chůze a jízdy přes část pozemku žalované par. č. st. [číslo] zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, [stát. instituce], na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí], podle geometrického plánu [anonymizováno] [jméno] [příjmení], č. [rok] [číslo], ze dne 18. 11. 2015, který je přílohou tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 97 727 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Státu se nepřiznává právo na náhradu nákladů placených státem.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že jako vlastník nemovitých věcí, pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa], pozemku par. [číslo] pozemku par. [číslo] vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec], je oprávněnou osobou z věcného břemene, spočívajícím v právu chůze a jízdy přes část pozemku žalované parc. č. st. [číslo], zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] (výrok I.), a povolil právo nezbytné cesty přes část pozemku žalované par. č. st. [číslo] zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, a s další specifikací uvedenou ve výroku I., a to v rozsahu, který je vymezen připojeným geometrickým plánem jako služebnost ve prospěch žalobkyně, jako vlastníka pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa], pozemku parc. [číslo] par. [číslo] vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec], a to za jednorázovou úplatu ve výši 37 800 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) s tím, že přílohou tohoto rozsudku je geometrický plán [anonymizováno] [jméno] [příjmení], č. [rok] [číslo] ze dne 18. 11. 2015 (výrok IV.).

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolali oba účastníci řízení.

3. Žalobkyně podala odvolání proti výroku I. a III. z důvodu, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž poukázala na žalobní tvrzení, mimo jiné, že se domáhá určení, že je oprávněnou z věcného břemene – služebnosti, která byla zřízena kupní smlouvou z roku 1920 ve prospěch nemovitých věcí žalobkyně, přičemž tato služebnost nebyla nikdy zrušena, případně došlo k jejímu vydržení. V rámci eventuálního žalobního návrhu žádala, aby jí bylo povoleno právo nezbytné cesty. Žalobkyně zrekapitulovala, že oba objekty hotelu byly původně ve vlastnictví stejných majitelů, manželů [příjmení], kteří hotel [anonymizováno] s přilehlými pozemky prodali paní [jméno] [příjmení] za současného zřízení služebnosti, které opravňovalo vlastníky hotelu [anonymizováno] (dnes hotel [jméno]) k přístupu – vjezdu a výjezdu všemi provozy, přes pozemek náležející k hotelu [anonymizováno]. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že služebnost založená kupní smlouvou z roku 1920 zanikla splynutím, neboť oba hotely byly po určitou dobu ve vlastnictví [anonymizována dvě slova]. Soud prvního stupně neuvádí okamžik, který považuje za rozhodný pro posouzení zániku služebnosti, ani neuvádí, o jaké konkrétní zákonné ustanovení opírá svůj závěr, že došlo v důsledku splynutí práv a povinností k zániku služebnosti. Ust. § 186 a 187 zákona č. 141/1950 Sb. (středního občanského zákoníku) upravuje zánik věcných břemen, přičemž splynutí není uváděno jako jeden z důvodů zániku věcného břemene. Obě nemovitosti byly v určité době sice evidovány jako vlastnictví [anonymizována dvě slova], avšak ve správě rozdílných subjektů, přičemž [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] byly národním podnikem, tj. samostatnou právnickou osobou. Jednalo se tedy o specifickou situaci, kdy čistě formálně byl sice vlastníkem stát, ale výkon vlastnického práva v rámci správy nemovitostí náležel rozdílným subjektům, přičemž právnické osoby, včetně národních podniků, vykonávaly vlastnické právo svým jménem. Ke splynutí práva a povinnosti na straně [anonymizována dvě slova] proto nedošlo, neboť nenastala situace, kdy by práva a povinnosti ze služebnosti, resp. oprávnění k jejich výkonu, náležely fakticky pouze jednomu subjektu. Je nepochybné, že organizace, které vykonávaly správu dotčeného nemovitého majetku, převzaly jako právní nástupci původních vlastníků, veškerá práva a povinnosti s vlastnictvím a užíváním nemovitostí spojená, tj. včetně dotčeného práva služebnosti vjezdu a výjezdu. Skutečnost, že organizační složky státu mohou být vůči sobě navzájem oprávněny či povinny z věcných břemen a dokonce jsou oprávněny tato vůči sobě zřizovat, vyplývá z ust. § 19 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, z čehož lze dovodit, že obdobné principy platily také v rozhodné době, neboť nic nesvědčí o opaku. Žalobkyně je přesvědčena, že výklad soudu prvního stupně, kterým je dovozován zánik služebnosti v důsledku splynutí práva a povinnosti poté, kdy došlo ke znárodnění, tj. faktické konfiskaci dotčeného majetku, nelze považovat za výklad zákonný ani ústavně konformní. Postupem [anonymizována dvě slova] došlo k neoprávněnému narušení kontinuity vlastnických a dalších práv. Takový postup však nelze považovat za zákonný důvod pro zánik práv, které mezi vlastníky jednotlivých nemovitostí byly platně ujednány, a které nakonec byly vykonávány kontinuálně i poté, kdy došlo ke znárodnění dotčených nemovitých věcí. I pokud by předmětná služebnost skutečně zanikla splynutím, došlo ze strany její právní předchůdkyně nepochybně k vydržení této služebnosti. K existenci dobré víry se žalobkyně podrobně v průběhu řízení písemně vyjádřila s tím, že služebnost byla zapsána v pozemkových knihách panující i služebné nemovité věci jako právo váznoucí na pozemcích, tj. jako právo věcné. Žalobkyně a její právní předchůdkyně v osobě její matky byly v dobré víře, že dotčená služebnost zřízená kupní smlouvou ze dne 9. 4. 1920 stále existuje, a to i v době, kdy byly právní předchůdkyni v rámci restituce nemovitosti navráceny, neboť služebnost nebyla nikdy zrušena, a byla po celou dobu od jejího vzniku kontinuálně vykonávána. Žalobkyni a její předchůdkyni byly okolnosti vzniku služebnosti známy a existence společného vjezdu, resp. právo tento vjezd na základě služebnosti užívat, nebylo nikdy zpochybňováno, k tomuto došlo až v souvislosti s tímto sporem. Žalobkyně zdůraznila, že dotčená služebnost nebyla platně zrušena, neboť [ulice] [anonymizována dvě slova] ([příjmení]) nebyla oprávněna služebnost zrušit, jak již bylo žalobkyní v průběhu řízení opakovaně odůvodněno. Navíc soud prvního stupně ani tento úkon za důvod zániku služebnosti nepovažuje. K výmazu zápisu služebnosti ke dni uzavření knihovní vložky [číslo] nedošlo, tj. zápis této služebnosti ve prospěch oprávněných zůstal zapsán a zachován. Žalobkyně shrnula, že její dobrá víra a její právní předchůdkyně tedy byla založena jednak kupní smlouvou z roku 1920, kterou byla služebnost zřízena, skutečností, že tato služebnost nebyla nikdy zrušena a nakonec také zápisem této služebnosti v pozemkové knize, týkající se hotelu [jméno], z níž nebyla dotčená služebnost nikdy vymazána. Tyto okolnosti jsou nepochybně plně způsobilé založit dobrou víru žalobkyně a její právní předchůdkyně, neboť věrohodnější zdroj údajů o nemovitých věcech, než právě pozemkové knihy, pro rozhodné období objektivně k dispozici není. Ani žalobkyně, ani její právní předchůdkyně nemohly tedy předvídat případný zánik služebnosti jiným způsobem, než jejím řádným zrušením, přičemž jim nebyly známy ani okolnosti týkající se změn vlastnických poměrů hotelu [anonymizováno]. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil ve výroku č. I. tak, že žalobkyně je oprávněnou z věcného břemene, jak bylo primárním žalobním návrhem žalobkyně navrhováno a žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaná se odvolala do výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, namítaje, že nalézací soud se mýlí, když má za prokázané, že hlavní vstup do objektu [jméno] byl vždy z komunikace přes příjezdovou cestu, která se nachází mezi oběma objekty, a která je předmětem sporu. Rovněž se mýlí, pokud konstatuje, že příjezd k objektu [číslo]„ [jméno]“ je pouze přes předmětný přístup. Žalovaná dále podrobně odůvodnila svůj nesouhlas se zřízením nezbytné cesty, a to mimo jiné poukazem na katastrální mapu, sdělení odboru dopravy a vnitřních věcí [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne 17. 8. 2015, č. j. [spisová značka]. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, s tím, že skutečnost, že žalobkyně má na svém pozemku keře a stromy, které přístup komplikují, je z pohledu nároku na zřízení nezbytné cesty zcela irelevantní. Žalobkyně měla v minulosti zachovánu cestu na parcelu [číslo] v k. ú. a obci [obec], jednak kolem jihovýchodního okraje nemovitosti, jednak okolo, resp. za objektem hotelu, přičemž tuto možnost si však stavbou nového vstupu do nemovitosti a rozšířením letním terasy povolenou stavebním povolením a výstavbou přístavby za hotelem sama znemožnila. Současně měla a má přístup kolem celé nemovitosti, když stavba za hotelem v jeho severovýchodní části je zcela jistě nelegální, když na ni nikdy nebylo vydáno žádné povolení. Žalovaná dále poukázala na kolaudační rozhodnutí ze dne 17. 5. 1993, č. j. [spisová značka], z něhož lze vyčíst, že jednou z podmínek jeho vydání bylo mimo jiné i to, že plocha za hotelem nebude používána k parkování ani odstavení vozidel. V mezidobí sice bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby ze dne 6. 4. 1993, týkající se devíti parkovacích stání, k realizaci a kolaudaci tohoto záměru nakonec nedošlo. Dle žalované je v demokratickém státě nemyslitelné, aby soud povolil cestu přes pozemek jednoho vlastníka k pozemku vlastníka druhého, který je současně vlastníkem pozemku, který s pozemkem zatěžovaného přímo sousedí a přes který lze cestu k dalšímu pozemku rovněž vést jenom proto, že takové rozhodnutí by si vyžádalo stavební úpravy oprávněného vlastníka a přesazení vzrostlého rododendronu. Žalovaná poukázala na obsáhlou fotodokumentaci, z níž je patrné, že přístup k nemovitosti jako takové je zachován, zachován není jen příjezd vozidel, který však ani stavebním úřadem není povolen. Z uvedeného je zřejmé, že závěr soudu o nutnosti zřídit nezbytnou cestu přes pozemek žalované se jeví jako nepřiměřeně přísný zásah do vlastnického práva žalované. Žalovaná rovněž nesouhlasí se znaleckým posudkem, a to jednak s výší ceny úplaty za užívání služebnosti na dobu určitou, jednak s tím, že tato cena byla stanovena jako jednorázová, neboť ta by měla být stanovena ve výši minimálně v nájmu v místě a čase a měla by respektovat především skutečnost, jak který z uživatelů tento pozemek bude využívat. Nemovitosti, které v posudku slouží jako porovnávací vzorek, jsou zcela jiného charakteru, nebo leží v jiné části [obec] nebo dokonce mimo ně. Soud prvního stupně měl zvolit k reviznímu znaleckému posudku jiného znalce. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a žalobu v celém rozsahu zamítl a své odvolání následně doplnila k otázce nesouhlasu se znaleckým posudkem, a to poukazem na právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, ze dne 10. 3. 2021.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání obou účastníků řízení, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné je, a odvolání žalované s ohledem na důvody dále podané nebylo předmětem věcného přezkumu odvolacím soudem.

6. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že žalobkyně se domáhá určení, že jako vlastník nemovitých věcí specifikovaných ve výroku I. (potažmo i II.) je oprávněnou osobou z věcného břemene spočívajícím v právu chůze a jízdy přes část pozemku žalované parc. č. st. [číslo], eventuálně pro případ, že návrh na určení existence věcného břemene bude soudem zamítnut, navrhla, aby soud povolil právo nezbytné cesty přes část pozemku žalované parc. č. st. [číslo] v rozsahu, který je vymezen připojeným geometrickým plánem jako služebnost ve prospěch žalobkyně jako vlastníka pozemku par. č. st. [anonymizováno], pozemku par. [číslo] pozemku par. [číslo] za jednorázovou úplatu ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně je vlastníkem nemovitostí výše uvedených, kdy stavba je užívána jako hotel [jméno] (stavba [adresa], která je součástí pozemku par. č. st. [anonymizováno]), které sousedí s pozemkem žalované par. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba hotelu [anonymizováno]. Žalobkyně popsala umístění obou hotelů a přístup k nim s tím, že příjezdová cesta od nepaměti slouží jako přístupová cesta k oběma hotelům. Přístup k objektu hotelu [jméno] byl od samého počátku zajištěn částečně přes pozemek náležející k hotelu [anonymizováno], tj. přes pozemek parc. č. st. [číslo]. Babička žalobkyně [jméno] [příjmení] objekt hotelu [jméno] koupila s vědomím, že má právo užívat společnou vstupní bránu za účelem přístupu ke svým nemovitostem, neboť ani jinou možnost přístupu neměla a nepochybně tak činila se souhlasem vlastníka sousední nemovitosti hotelu [anonymizováno]. Hotel [jméno] byl následně v roce 1952 znárodněn a přešel do vlastnictví [anonymizována dvě slova], později byl bezplatně převeden do užívání [obec] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec]. Po celou dobu existoval pouze jeden společný příjezd k oběma objektům a nikdy nebyly vznášeny žádné námitky. Dohodou o vydání věci v roce 1991 byly předmětné nemovité věci (hotel [jméno] s pozemky) vydány v rámci restituce matce žalobkyně, která využívala popsaný přístup k hotelu s vědomím dřívější dohody ohledně tohoto práva. Žalobkyně pak získala vlastnické právo od své matky darovací smlouvou. Existence přístupové cesty k hotelu [jméno] je záležitosti historickou a podloženou souhlasem právních předchůdců vlastníků hotelu [anonymizováno]. Žalobkyně odůvodnila existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s tím, že jí k podání žaloby odkázal stavební úřad. Navíc se jedná o právo, které se zapisuje do katastru nemovitostí. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že došlo k vydržení práva cesty, neboť předmětný příjezd k hlavnímu vchodu hotelu [jméno] zde kontinuálně existuje již od roku 1910. Žalovaná namítla, že služebnost, která byla zapsána ke knihovní vložce [číslo] zanikla splynutím ve smyslu ust. § 526 zákona č. 946/1811 Sb., když obě nemovitosti byly ve vlastnictví [anonymizována dvě slova]. Ke dni 3. 6. 1955 byl na návrh tehdejší organizace [příjmení] vložen výmaz služebnosti váznoucích pod položkou 3 a 12, tudíž věcné břemeno zaniklo. Zřízení práva nezbytné cesty přes pozemek žalované je vyloučeno tou okolností, že pozemek žalobkyně přímo sousedí s veřejnou cestou, a to po celé své délce u jižní strany objektu. To, že má žalobkyně na svém pozemku stromy a keře, které přístup komplikují, je z pohledu nároku žalobkyně na zřízení nezbytné cesty zcela irelevantní, když zásah do vlastnického práva by měl být dle ustálené judikatury zcela výjimečným řešením.

7. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že žalobkyně je vlastníkem výše specifikovaných pozemků a žalovaná vlastníkem pozemku par. č. st. [číslo] s bližší specifikací uvedenou ve výroku napadeného rozsudku (bod 3. odůvodnění). Pod bodem 4. soud prvního stupně shrnul skutečnosti, které má za prokázané, mimo jiné o tom, že počátkem dvacátého století byly vybudovány v k. ú. [obec] hotely [jméno] (dříve [příjmení], [jméno], [jméno]) a [anonymizováno], prvý z hotelů byl postaven na parcele č. st. [anonymizováno] a druhý z hotelů na sousední parcele par. č. st. [číslo]. Dne 9. 4. 1920 původní vlastníci obou hotelů manželé [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] prodali nemovité věci, které tvořily hotel [anonymizováno] s pozemky kupující [jméno] [příjmení]. Současně si tyto smluvní strany sjednaly, že paní [jméno] [příjmení] udělila za sebe i své nástupce ve vlastnictví nemovitosti [číslo]„ [anonymizováno]“ prodávajícím, co by vlastníkům domu [číslo]„ [anonymizováno]“ v [obec] pro ně a jejich majetkové nástupce právo vjezdu a výjezdu se všemi povozy sloužícími provozu domu [číslo] přes existující vjezd na západní straně domu [číslo] tedy mezi domy [číslo] vyslovila souhlas, aby tato služebnost na držebnosti [číslo]„ [anonymizováno]“ v [obec], vložka [číslo] coby sloužícímu majetku, byla vložena ve prospěch současných vlastníků objektu [číslo]„ [anonymizováno]“ coby panujícímu majetku. V roce 1952 došlo ke znárodnění majetku – [anonymizována čtyři slova]„ [jméno]“ v [obec], přičemž znárodnění se týkalo stavební parcely č. kat. [anonymizováno] s domem [adresa], stavební parcely č. kat. [číslo] a pozemkové parcely č. kat. [číslo]. Vlastnické právo k nemovitostem nabyl [anonymizována dvě slova] U hotelu [anonymizováno] bylo vlastnictví pro stát zapsáno ke dni 12. 5. 1958, nemovitost [číslo]„ [jméno]“ byla dne 27. 12. 1963 bezplatně převedena do vlastnictví [obec] [anonymizována dvě slova]. Po změně společenských poměrů byla tato nemovitost vydána [jméno] [příjmení], narozené [rok], darovací smlouvou ze dne 16. 1. 2008 jmenovaná darovala předmětné nemovitosti tvořící mimo jiné hotel [jméno] své dceři – žalobkyni. Hlavní vstup do objektu„ [jméno]“ byl vždy z komunikace přes příjezdovou cestu, která se nachází mezi oběma objekty a která je předmětem sporu. Rovněž bylo prokázáno, že již od devadesátých let minulého století se objevují spory mezi tehdejšími vlastníky o přístup k hotelu [jméno] a užívání části pozemku par. č. st. [číslo] k příjezdu k uvedenému objektu. Příjezd k objektu [číslo]„ [jméno]“ je pouze přes předmětný přístup. Pod bodem 5. odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně vyjmenoval listinné důkazy, z nichž jím učiněná skutková zjištění vyplývají s tím, že okolnost týkající se fakticity možného vjezdu na pozemek žalobkyně k hotelu [jméno] byla zjištěna ohledáním na místě samém.

8. Soud prvního stupně se nejdříve zabýval otázkou existence práva nezbytné cesty na předmětném pozemku žalované ve prospěch žalobkyně a uzavřel, že služebnost spočívající„ v právu vjezdu a výjezdu se všemi povozy sloužícími k provozu domu [číslo] přes existující vjezd na západní straně domu [číslo] tedy mezi domy [číslo]“ vznikla kupní smlouva z roku 1920, později však došlo ke splynutí vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem a tedy i ke splynutí osoby oprávněné a osoby povinné ze služebnosti v osobě [anonymizována dvě slova]. Z povahy věci tak došlo k zániku služebnosti spočívající v právu nezbytné cesty, když u hotelu [anonymizováno] bylo vlastnické právo pro [anonymizována dvě slova] zapsáno ke dni 12. 5. 1958 a u hotelu [anonymizováno] ([jméno]) pak ke dni 13. 12. 1952, jiná dohoda ohledně zřízení práva nezbytné cesty nebyla v řízení předložena, ani nebylo žádnou z účastnic tvrzeno, že by taková dohoda existovala. Soud proto uzavřel, že služebnost spočívající v právu vjezdu a výjezdu zanikla a později nebyla smlouvou zřízena. Následně se soud zabýval otázkou vydržení práva odpovídajícímu právu nezbytné cesty a nabyl přesvědčení, že žalobkyně nemohla být v dobré víře, jak odůvodnil v bodu 9. Na základě výše uvedených závěrů soud nárok žalobkyně, kterým se domáhala určení, že jako vlastník nemovitých věcí je oprávněnou osobou z věcného břemene, spočívajícím v právu chůze a jízdy přes část pozemku žalované par. č. st. [číslo], zamítl (bod 10.). S ohledem na eventuálně konstituovaný petit žaloby se pak soud zabýval tím, zda žalobkyně má možnost předmětné nemovité věci řádně užívat z důvodu nedostatečného spojení s veřejnou cestou a s odkazem na ohledání na místě samém dospěl k závěru, že bez využití části pozemku žalované nemá žalobkyně žádnou jinou možnost dostat se k objektu hotelu autem či jiným motorovým vozidlem. Jedná se tedy o nezbytnost k tomu, aby žalobkyně mohla svoji nemovitou věc řádně užívat, a proto soud povolil v rozsahu, který odpovídá potřebě žalobkyně řádně užívat svoji nemovitost, nezbytnou cestu přes pozemek žalované v části, jež je zachycena v geometrickém plánu, který je součástí tohoto rozsudku (bod 11.). Pod bodem 12. soud odůvodnil stanovenou výši úplaty za nezbytnou cestu, a to dle revizního znaleckého posudku [obec] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [číslo] částkou 37 800 Kč. Dále konstatoval, že příloha – geometrický plán obsahuje přesné zachycení části pozemku, který je žalobkyně oprávněna užívat k zajištění svého práva nezbytné cesty. K ostatním důkazům, které v řízení soud provedl, a které neuvedl, nepřihlížel, neboť nebyly podstatné, současně zamítl návrhy na doplnění dokazování výslechy svědků ([jméno] [anonymizováno], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] st.), neboť je považoval za nadbytečné. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když v předmětné věci měly obě účastnice částečný úspěch, a proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

9. Soud prvního stupně řešil tři sporné momenty, zda stále existuje služebnost spočívající v právu nezbytné cesty ve prospěch žalobkyně na pozemku žalované par. č. st. [číslo], dále zda případně došlo k jeho vydržení a zda jsou naplněny podmínky pro povolení nezbytné cesty ve smyslu ust. § 1029 o. z.

10. Odvolací soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 10 Co 184/2021-435 tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že žalobkyně jako vlastnice blíže specifikovaných nemovitých věcí je oprávněnou osobou z věcného břemene, spočívajícím v právu chůze a jízdy přes část pozemku žalované parc. č. st. [číslo] zapsaného na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] dle geometrického plánu [anonymizováno] [jméno] [příjmení] č. [rok] [číslo] ze dne 18. 11. 2015, který učinil přílohou rozsudku. Dále žalovanou zavázal povinností zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částkou 79 683,70 Kč, v obvyklé třídenní lhůtě k rukám zástupce žalobkyně, počínaje právní mocí rozsudku a státu nepřiznal právo na náhradu nákladů placených státem. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že služebnost založená v roce 1920, mající věcný charakter, ve prospěch objektu, nyní ve vlastnictví žalobkyně, existuje, uplatněná jako právo z věcného břemene, spočívajícím v právu chůze a jízdy, a proto se již nezabýval otázkou vzniku práva věcného břemene z titulu vydržení a tudíž ani povolením nezbytné cesty v souladu s ust. § 1029 o. z., na němž soud prvního stupně založil úspěch žalobkyně s jí uplatněným eventuálním petitem. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že z důvodů blíže popsaných v bodech 14. až 16. odůvodnění, k zániku práva nezbytné cesty založeného kupní smlouvou ze dne 9. 4. 1920 nedošlo, jak vysvětlil v bodu 17. odůvodnění rozsudku. Pod bodem 19. odůvodnil nákladový výrok týkající se dokazování ve vztahu k vyplacenému znalečnému a pod bodem 20. výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů poukazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za užití ust. § 224 odst. 2 o. s. ř.

11. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 1057/2022-463 shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2021 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť názor odvolacího soudu o existenci služebnosti z roku 1920 uplatněné jako právo z věcného břemene spočívajícím v právu chůze a jízdy ve prospěch objektu ve vlastnictví žalobkyně nesdílí. Poukázal na svoji rozhodovací praxi ustálenou v tom, že pokud se oprávněná osoba za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, kdy neplatil intabulační princip, stala vlastníkem nemovité věci věcným břemenem zatížené, věcné břemeno spojením práva s povinností v jedné osobě zaniklo analogicky dle § 333 o. z. (viz rozsudek NS z 27. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5342/2007 a usnesení NS ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3981/2010). Dovolací soud se neztotožnil s názorem odvolacího soudu spočívající v tom, že je otázkou, zda došlo ke splynutí oprávněného a povinného subjektu ze služebnosti v osobě [anonymizována dvě slova], a že i kdyby k takovému splynutí došlo, k zániku služebnosti by nevedlo, neboť později se vlastnictví k panujícím a služebním pozemkům zase odloučilo a současně služebnost nebyla vymazána z veřejných knih, konkrétně z knihovní vložky [číslo] vztahující se k hotelu [jméno].

12. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud se při posuzování otázky zániku služebnosti splynutím vlastnictví k pozemku oprávněného a povinného dle OZ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto jeho rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud podotkl, že odvolací soud zjevně nesprávně vyložil názor [anonymizováno]. [příjmení], jenž se zabýval otázkou zániku věcného břemene v důsledku splynutí práv a povinností v jedné osobě dle zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, poté, co byl do našeho právního řádu znovu zaveden intabulační princip. S tím, že pro rozhodnutí ve věci je irelevantní, zda služebnost byla z pozemkových knih, resp. z které jejich složky vymazána, případně i to, kdo výmaz služebnosti z pozemkové knihy navrhl. A bezpředmětné je rovněž zjištění, že se později vlastnické právo k pozemkům panujícím a služebnému zase odloučilo. Vymezil se proti nesprávné úvaze odvolacího soudu založené na tom, že by jednotlivé organizační složky státu byly v oblasti soukromého práva samostatnými odlišnými subjekty s tím, že [anonymizováno 5 slov] nebyly„ organizační složkou státu“, nýbrž samostatným subjektem – národním podnikem, který však znárodněný majetek státu pouze spravoval. Závěr soudu prvního stupně o tom, že stát nabyl vlastnictví k panujícím i služebním nemovitostem na základě znárodnění, a že v dalších letech byly oba objekty se souvisejícími pozemky ve vlastnictví [anonymizována dvě slova], považuje za správný. O totožnosti oprávněného a povinného subjektu nemůže být pochyb bez ohledu na to, kdo následně správu státního majetku fakticky vykonával, neboť znárodněním nabýval vlastnické právo ke znárodňovaným nemovitostem stát, jako takový.

13. Byť si je odvolací soud vědom vázaností vysloveného právního názoru dovolacího soudu v rozsudku výše uvedeném, a který také v dalším řízení respektoval, nad tento rámec si dovoluje uvést, že se dovolací soud však nevyjádřil k výkladu ust. § 10 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a § 11 zákona č. 403/1990 Sb. (viz bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2021), stejně tak k závěrům v usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3851/13 a k okolnostem, za kterých došlo k zápisu vlastnického práva pro [anonymizována dvě slova], a to v důsledku znárodňovacího procesu na základě rozhodnutí politických orgánů v období 50. let minulého století, všeobecně známého jako období totalitního režimu oproštěného od práva (body 16. a 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2021).

14. Jak již bylo s odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně zmíněno, soud řešil tři sporné momenty, zda stále existuje služebnost spočívající v právu nezbytné cesty ve prospěch žalobkyně na pozemku žalované parc. č. st. [číslo], dále zda případně došlo k jeho vydržení a zda jsou naplněny podmínky pro povolení nezbytné cesty ve smyslu ust. § 1029 o. z.

15. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními promítnutými pod bodem 4. a 5. odůvodnění napadeného rozsudku, týkající se vybudování hotelu [jméno] a [anonymizováno] a jejich vlastníků, dále zjištění z kupní smlouvy ze dne 9. 4. 1920, zejména pak ohledně založení služebnosti ve prospěch pozdějších nabyvatelů domu [číslo]„ [anonymizováno]“. Souhlasí i se zjištěními o znárodňovacím procesu a převodu a vydání věci (nemovitostí) restituční dohodou ze dne 24. 6. 1991 matce žalobkyně a jejím následném darování žalobkyni.

16. Otázku existence služebnosti vyřešil Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 17. 5. 2023 v neprospěch žalobkyně, proto se odvolací soud zabýval otázkou vzniku služebnosti v důsledku jejího vydržení, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že k tomuto nedošlo, odůvodněný však pouze konstatováním, že vydržení brání spory prostřednictvím komunikace mezi účastníky v 90. letech (viz bod 9 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil, a konstatuje, že jej nepovažuje ani za přesvědčivě odůvodněný, pokud učinil pouze obecný odkaz na vzájemnou komunikaci mezi žalobkyní a žalovanou, potažmo jejího právního předchůdce a na správní spisy vedené ohledně různých záležitostí u [stát. instituce], z nichž dovodil, že žalobkyně nemohla být v dobré víře, že ji předmětná část pozemku patří, když minimálně od konce 90. let je mezi účastnicemi řešena otázka pohybu vozidel i osob po pozemku žalobkyně přes pozemek žalované s tím, že skutečnost, že žalovaná a její právní předchůdce nebránili žalobkyni v průchodu a průjezdu přes její pozemek, neznamená, že by žalobkyně mohla být v dobré víře, že jí pozemek patří, případně, že jí náleží právo průchodu a průjezdu přes pozemek žalované. Soud prvního stupně konstatoval, že důkazní břemeno ohledně vydržení takového práva odpovídajícímu právu nezbytné cesty ležel na žalobkyni a uzavřel, že k vydržení žádného z těchto práv nedošlo.

17. Odvolací soud doplnil dokazování o listinné důkazy označené žalovanou v důsledku jejího poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. a důkazy označené žalobkyní. Žalobkyně tvrdila a z pohledu odvolacího soudu unášela důkazní břemeno, že právo odpovídající sporné služebnosti opravňující ji k právu chůzi a jízdy přes část pozemku žalované parc. č. st. [číslo] jí náleží, proto břemeno tvrzení a důkazní přešlo na žalovanou (o povinnosti doplnit všechna tvrzení o tom, od kdy započaly spory mezi žalovanou a žalobkyní, její právní předchůdkyní ohledně užívání části pozemku ve vlastnictví žalované - parc. č. st. [číslo] - a označit k tvrzením všechny důkazy. Současně byla žalovaná poučena o důsledcích neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ve věci námitky neexistujícího práva v důsledku vydržení.

18. Žalovaná v doplňujícím podání ze dne 2. 8. 2023 vyjádřila názor, že věcné břemeno služebnosti chůze a jízdy nemohlo být žalobkyní či její právní předchůdkyní vydrženo, neboť nikdo z nich nebyl, ani nemohl být v dobré víře, když v řízení bylo prokázáno, že jak žalobkyně, tak její právní předchůdci užívali předmětnou část nemovitosti na základě výprosy, resp. souhlasu vlastníka, či před vydáním stavebního povolení na počátku 90. let na základě dohody o recipročním využívání ploch přiléhajících k hranici, která byla uzavřena mezi [jméno] [příjmení] a [právnická osoba], které byly tehdejšími vlastníky hotelu [anonymizováno] (dopis ze dne 3. 3. 1992, vyjádření ke stavebnímu řízení ze dne 7. 9. 1992 - [právnická osoba] – dále již jen„ [anonymizováno]“, doplňující vyjádření ke stavebnímu řízení ze dne 26. 2. 1993, a bod 5. oddílu B Souhrnné technické zprávy). Dle přesvědčení žalované žalobkyně věděla, že používání této části parcely je čistě na základě souhlasu žalované a jejích právních předchůdců, nikoliv na základě smlouvy o zřízení věcného břemene, jak se nyní snaží tvrdit, neboť žádné takové věcné břemeno nebylo v katastru nemovitostí evidováno a nebyla o něm ani zmínka v dohodě o vydání nemovitosti, kterou byl hotel [jméno] vydán matce žalobkyně. Žalovaná dále poukázala na ust. § 1090 občanského zákoníku a podmínky vydržení (rovněž viz odkaz na rozsudek NS 22 Cdo 2887/2004). Dále na souvislost s převodem domu [adresa], kdy došlo k rozdělení parcely [číslo] z níž byla oddělena část o velikosti 33,2 m2 (v dokumentárním plánu označena jako [číslo]) a tato parcela byla následně spojena s parcelou [číslo]. Z dokumentárního plánu je patrné, že vzdálenost hranice mezi pozemky [číslo] [číslo] ([číslo]) od domu [adresa] činí u západní paty domu 3,27 m. Kovový sloupek instalovaný žalobkyní je však umístěn ve vzdálenosti cca 2,8 m, tedy téměř o 50 cm domu blíže, než má skutečně být a právě tato část kdysi byla obsahem služebnosti a používána na základě kupní smlouvy z roku 1920. Žalovaná tvrdí, že si žalobkyně postupem času nárokuje stále větší část parcely ve vlastnictví žalované. Ke sporům o užívání docházelo po celou dobu od okamžiku, co se ujala vlastnictví matka žalobkyně a pokaždé, když se změnil majitel hotelu [anonymizováno], či majetková struktura žalované, právní předchůdkyně žalobkyně se snažila získat část parcely ve svůj vlastní prospěch.

19. Žalovaná argumentovala aktivitami žalobkyně ve stavebním řízení, která na základě stavebního povolení ze dne 26. 2. 1997 provedla stavbu vstupního portálu do domu, čím zúžila o cca 2 metry vzdálenost od domu k hranici pozemku žalované a tím si prakticky znemožnila vjezd na svou parcelu a okolo domu (viz také výstavba opěrné zídky). Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně byla vyzývána k tomu, aby neužívala neoprávněně parcelu žalované, když v roce 2013 instalovala na pozemku žalované kovový plot a žalovaná ji k odstranění plotu vyzvala a dokonce musela podat žalobu o vyklizení k soudu, kdy ta byla vedena u [název soudu] pod č. j. [spisová značka], s tím, že soustavně žalobkyni upozorňuje, že neoprávněně užívá její část pozemku a tuto skutečnost prokazuje i protokol o vytyčení hranice pozemku ze dne 15. 3. 2006 a geometrický plán [číslo] 2003, kterým matka žalobkyně nechala vytyčit dotčené území a snažila se věcné břemeno dohodou zřídit. Z uvedeného vyplývá, že věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy po předmětném pozemku nebylo vydrženo, neboť žalobkyně nebyla a nemohla být v dobré víře, že jí svědčí oprávněná držba. Navíc smlouvou ze dne 9. 4. 1920 byla zřízena služebnost vjezdu a výjezdu, což je daleko užší rozsah služebnosti, než práva chůze a jízdy.

20. Žalobkyně v rámci vyjádření k doplnění skutkových tvrzení žalovanou uvedla, že tvrzení a žalovanou předložené listiny nejsou způsobilé zpochybnit, že došlo k vydržení věcného břemene žalobkyní, resp. její právní předchůdkyní. Žalobkyně zrekapitulovala skutečnosti rozhodné pro posouzení vydržení a spočívající v tom, že objekty obou hotelů byly původně ve vlastnictví jedné osoby, od samého počátku se vjezd nacházel u hotelu [anonymizováno] a byl koncipován jako vjezd společný. Při prodeji hotelu [anonymizováno] kupní smlouvou ze dne 9. 4. 1920 byla článkem XI. zřízena ve prospěch vlastníků budovy [číslo] – hotelu„ [anonymizováno]“ služebnost spočívající v právu vjezdu a výjezdu, ve smlouvě podrobně specifikovaná. Služebnost byla zapsána v pozemkových knihách panující i služebné nemovité věci jako právo váznoucí na pozemcích, tj. jako právo věcné. Dotčená služebnost nebyla nikdy platně zrušena. Připomněla historii vlastnických vztahů v rozhodném období s tím, že následně byly v rámci restituce navráceny nemovitosti dohodou o vydání věci ze dne 24. 6. 1991 matce žalobkyně. Pokud dle názoru Nejvyššího soudu došlo k zániku služebnosti splynutím práva v době, kdy byly oba hotely ve vlastnictví státu, nemohla tato skutečnost nějak ovlivnit dobrou víru v existenci služebnosti na straně žalobkyně, ani jejích právních předchůdců. V rozhodné době totiž nebylo možné objektivně předvídat budoucí právní posouzení věci, tj. ani závěr o zániku tohoto práva. Dle přesvědčení žalobkyně od okamžiku, kdy opětovně došlo k rozdělení vlastnického práva, tj. od okamžiku převodu hotelu [jméno] do vlastnictví [obec] [anonymizována dvě slova] (k 27. 12. 1963), byla služebnost opět vykonávána, přičemž dobrá víra založená historicky existující služebností nadále trvala a nebyla ničím a nikým zpochybněna. Do 31. 12. 1991 zákon vydržení neumožňoval, ke změně došlo novelizací občanského zákoníku účinného od 1. 1. 1992. V dobré víře v existenci služebnosti zakládající právo užívat dotčený pozemek byla také matka žalobkyně, která navíc jako potomek původních vlastníků legitimně předpokládala, že vstupuje v rámci restituce do všech původních práv a povinností, jak existovaly v době konfiskace dotčeného majetku, zejména pak ve vztahu ke služebnosti, která byla zapsána v pozemkových knihách hotelu [jméno], a která nebyla nikdy vymazána. Diskontinuita práv a povinností restituovaného majetku dovozovaná pozdější judikaturou Nejvyššího soudu je rovněž věcí právního posouzení, kterou rovněž nebylo v době navrácení majetku objektivně možno předvídat.

21. Dle žalobkyně je podstatná skutečnost, že důkazy, jichž se dovolává i žalovaná, opakovaně uvádí, že oba hotely mají společný vjezd, právo společného vjezdu bylo tedy kontinuálně vykonáváno vlastníkem hotelu [jméno] po celou dobu, kdy byly dotčené hotely ve vlastnictví různých vlastníků. I z této skutečnosti je zjevné, že zde dobrá víra v existenci práva vjezdu být na straně vlastníků hotelu [jméno] objektivně dána být musela, neboť pojmově k výkonu práva„ společného vjezdu“ musel existovat odpovídající právní titul, jímž mohlo být pouze spoluvlastnictví dotčeného pozemku, případně právo odpovídající věcnému břemeni. V případě jiných titulů užívání, tj. ani v případě nájmu či výprosy by se nemohlo jednat o„ společný vjezd“.

22. Z dopisů„ [anonymizováno]“ nevyplývá, že by dobrá víra na straně právní předchůdkyně žalobkyně byla narušena. Žádná dohoda o recipročním užívání pozemků, jak tvrdí žalovaná, nebyla její právní předchůdkyní uzavřena, nicméně ani případná dohoda by nemohla mít pro existenci věcného břemene, ani pro existenci dobré víry žádný právní význam. Právo odpovídající věcnému břemeni by totiž mohlo být měněno či rušeno jen v odpovídající formě, tj. formě písemné. I vymezení předmětu údajné dohody je neurčité, co se týká rozsahu údajného užívání dotčených pozemků. Žalobkyně rovněž poukázala na účel, pro který byla uvedená potvrzení vystavena a tím je stavební řízení, týkala se tudíž stavební činnosti. Žalobkyně žalovanou odkazovanou listinu„ B. Souhrnná technická zpráva - bodu 5“ zpochybnila co do její pravosti, neboť žalobkyně touto souhrnnou technickou zprávou disponuje, každá strana obsahuje autorizaci stavebního úřadu s tím, že není zřejmé, z jaké listiny pochází stránka, na níž se nachází žalovanou odkazovaný bod 5.

23. Žalobkyně je přesvědčena, že ani jednání právní předchůdkyně žalobkyně s aktuálními vlastníky hotelu [anonymizováno] za účelem utvrzení existence stávajícího práva užívání dotčeného pozemku, tj. zachování společného vjezdu, nijak nesvědčí o narušení dobré víry, naopak je zřejmé, že bylo postupně vlastníky hotelu [anonymizováno] potvrzováno, že toto právo akceptují. Žalobkyně zdůraznila, že dobrá víra se v případě vydržení posuzuje vždy objektivně, čemuž odpovídá i konstantní judikatura Nejvyššího soudu, neboť není přípustné, aby různé subjektivní vnímání rozhodných okolností vedlo ze stejného skutkového stavu k rozdílným závěrům o existenci dobré víry. Žalobkyně shrnula, že objektivní služebnost užívání dotčeného pozemku vjezdu a výjezdu existovala na základě platné smlouvy, a byla zapsána do pozemkových knih, přičemž z pozemkové knihy hotelu [anonymizováno] byla služebnost protiprávně vymazána. Zánik služebnosti byl sporný a závěr o něm spočívá pouze na právním posouzení věci, které objektivně nebyla žalobkyně ani její právní předchůdci schopna předjímat. Dobrá víra v existenci služebnosti byla tudíž na straně žalobkyně, resp. jejich právních předchůdců dána.

24. Žalobkyně se vymezila proti tvrzení žalované, že si nárokuje v průběhu času více, neboť uplatňuje nárok na určení existence věcného břemen v rozsahu podstatně menším, než v jakém byla služebnost původně zřizována a realizována. Současně potvrdila, že její právní předchůdkyně měla zájem sousedící pozemek náležející k hotelu [anonymizováno] koupit, což však rozhodně nemělo žádný vliv na existenci věcného břemene, ani na existenci dobré víry na straně právní předchůdkyně žalobkyně. Tvrzení žalované o údajných nelegálních stavbách a omezení přístupu ze strany žalobkyně a její právní předchůdkyně směřují k argumentaci o právu nezbytné cesty a nikoliv vydržení věcného břemene. Žalobkyně shrnula, že žalovanou odkazované listiny z roku 2006 či 2013 nejsou pro posouzení vydržení věcného břemene právně významné, neboť z uvedeného je zřejmé, že k vydržení došlo dříve a tyto listiny tak nemohly dobrou víru v době předcházející vydržení žádným způsobem ovlivnit.

25. Žalovaná k dotazu odvolacího soudu potvrdila, že nedisponuje tvrzenou písemnou dohodou o recipročním užívání pozemků, a blíže nespecifikovanou kompletní stavební dokumentaci k domu [adresa] označila pouze z procesní opatrnosti, když listiny v kopii jí označené k důkazu opatřila právě z ní. Pokud žalobkyně zpochybnila pravost listiny„ B. Souhrnná technická zpráva“, pak ji zajistila právě ze stavební dokumentace.

26. Odvolací soud z provedených listinných důkazů zjistil, že [anonymizováno 5 slov] dopisem ze dne 3. 3. 1992 adresovaným [jméno] [příjmení] (a k její žádosti) vyjádřili souhlas s průjezdem vozidel po stavební parcele [číslo] sousedící s nemovitostí [číslo] [ulice] ulici v [obec], recipročně s možností průjezdu jejich vozidel po stavební parcele [číslo] která je ve vlastnictví [jméno] [příjmení]. Shodné stanovisko je pak i ve vyjádření ke stavebnímu řízení ze dne 7. 9. 1992, adresované [anonymizováno] [obec] a aktualizované dne 26. 2. 1993. Z listiny označené„ B. Souhrnná technická zpráva“ vyplývá, že rekonstruovaný objekt (hotel [jméno]) sousedí s lázeňským domem [anonymizováno], se kterým má společný vjezd, přičemž tato koncepce přístupu pro příjezd hostů a zásobování zůstane zachována. V jeho bodu 5. Věcné a časové vazby na okolí - je uvedeno, že oba domy mají společný vjezd, zřizování samostatného přístupu ke každé nemovitosti je pro oba partnery nevýhodné, proto byla uzavřena písemná dohoda o recipročním využívání ploch přiléhajících ke společné hranici. K dotazu odvolacího soudu žalovaná k existenci tvrzené reciproční písemné dohody uvedla, že by jí měla být listina z 3. 3. 1992 (dopis ve spise na č. l. 482) s vědomím, že na ní chybí podpis právní předchůdkyně žalobkyně.

27. Odvolací soud zopakoval k důkazu i Dohodu o vydání z 24. 6. 1991, jíž byly předmětné nemovité věci (hotel [jméno] s pozemky) vydány v rámci restituce matce žalobkyně, která uvedla, že využívala popsaný přístup k hotelu s vědomím dřívější dohody ohledně tohoto práva. Byť v této dohodě zmínka o sjednané pozemkové služebnosti v rámci kupní smlouvy z roku 1920 není. Odvolací soud zopakoval k důkazu i čestná prohlášení osob, které se vyjádřily k otázce užívání přístupu hotelu [jméno], fotodokumentaci, geometrický plán, a protokol o vytyčení hranice pozemku z 15. 3. 2006. Listiny týkající se stavebního řízení vyvolaného v souvislosti s rekonstrukcí objektu hotelu [jméno] nevypovídají o skutečnostech týkajících se tvrzeného vydržení práva žalobkyně, proto z nich odvolací soud nečiní konkrétní zjištění. Odvolací soud připomíná nikým nerozporovanou skutečnost, že služebnost založená ve prospěch nástupců nových vlastníků domu [číslo]„ [anonymizováno]“, nyní hotelu [jméno], zůstala zapsána v knihovní vložce [číslo] k jejímu výmazu nedošlo. K výmazu této služebnosti došlo pouze v knihovní vložce [číslo] vztahující se k hotelu [anonymizováno].

28. Podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněný. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

29. Podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li je nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

30. Dle žalobkyně byla splněna podmínka pro tzv. řádné vydržení a vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vznik práva služebnosti odpovídající oprávnění z věcného břemene, spočívajícího v právu chůze a jízdy přes část pozemku žalované parc. č. st. [číslo], měly nastat před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ust. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (ust. § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014). K vydržení fyzickými osobami mohlo dojít až od 1. 1. 1992, přičemž do vydržecí doby se započte i doba, kterou měl oprávněný držitel v nepřetržité držbě před 1. 1. 1992 (viz NS 22 Cdo 1193/98).

31. V otázce existence dobré víry držitele zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1253/1999, který založil následnou judikaturu Nejvyššího soudu.

32. K vydržení dochází v situaci, kdy je spravedlivé a legitimní, aby držitel, který není pouze subjektivně, ale na základě vnějších okolností přesvědčen o tom, že mu věc či právo náležejí, se stal po čase jejich vlastníkem. Dobrá víra musí vyplývat z okolností, které by ke shodnému přesvědčení a úvahám vedly každého člověka. Konstrukce vydržení je postavena na kumulativním splnění podmínek hypotézy vydržení, tj. trvání držby, dobré víry držitele a uplynutí stanovené doby.

33. V dané věci po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně své právo z věcného břemene, založené v rámci kupní smlouvy z roku 1920, k jehož zániku však dle názoru Nejvyššího soudu došlo splynutím v osobě [anonymizována dvě slova], vydržela. Žalobkyně se svojí argumentací obstála, odvolací soud se s ní ztotožňuje, zejména akcentuje okolnosti, za nichž předmětná pozemková služebnost vznikla. Rovněž dobová specifika zakládající její zánik, dále restituční dohodu a s ní související přesvědčení, že dochází k obnově všech právních vztahů týkajících se předmětných nemovitostí, jejíž vlastníkem se právní předchůdkyně žalobkyně na základě dohody o vydání z roku 1991 stala, přičemž odvolací soud nemá důvod její dobrou víru jakkoliv zpochybňovat. Významným je i fakt, že nedošlo k výmazu tohoto práva v knihovní vložce [číslo] vztahující se k hotelu [jméno] ve vlastnictví žalobkyně a tudíž tomu odpovídající přesvědčení žalobkyně o kontinuitě všech práv souvisejících s předmětnými nemovitostmi, které je jím podpořeno. K uplynutí desetileté vydržecí doby došlo dle názoru odvolacího soudu nejpozději v roce 2001, počítaje od uzavření dohody o vydání věci s právní předchůdkyní žalobkyně, tj. ode dne 24. 6. 1991. Námitky žalované, zopakované i v doplňujícím podání po poučení odvolacího soudu dle § 118a o. s. ř., jím nebyly shledány přiléhavými. Ve shodě se stanoviskem žalobkyně odvolací soud konstatuje, že komunikace z 90. let mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalované o souhlasu s průjezdem vozidel poslední parcely [číslo] sousedící s nemovitostí právní předchůdkyně žalobkyně, potvrzené i ve vyjádření ke stavebnímu řízení se zmínkou o souhlasu o recipročním pojíždění parc. [číslo] dobrou víru žalobkyně, potažmo její právní předchůdkyně nijak nenarušuje. Naopak, vycházeje z žalovanou odkazované stavební dokumentace, zmínky o společném vjezdu obou objektů hotelu ([jméno] a [anonymizováno]) jen prokazují, že přístup ke každé nemovitosti byl formou společného vjezdu tradičně užíván a pokud žalovaná argumentovala písemnou dohodou o recipročním využívání prostoru přiléhajícího ke společné hranici obou nemovitostí (hotelu [anonymizováno] a [jméno]), její existenci z dopisu ze dne 3. 3. 1992 dovodit rozhodně nelze, neboť svým obsahem nesvědčí o smluvním závazkovém vztahu, stvrzeném podpisy obou smluvních stran a za situace, kdy žalobkyně existenci takové dohody zásadně popírá. Odvolací soud na rozdíl od žalované v komunikaci právních předchůdců účastníků z 90. let sporný prvek nespatřuje, a vnímá ji jako utvrzování stavu věci. Pokud žalovaná navrhla k důkazu spis vedený u [název soudu] sp. zn. [spisová značka], dokládající spor mezi účastníky řízení a týkající se instalace kovového plotu žalobkyní na pozemku žalované, odvolací soud jej neprovedl proto, že dle jeho závěru k vydržení práva žalobkyně došlo nejpozději v roce 2001, přičemž tvrzený spor je z doby následné. Stejný závěr platí i pro důkaz protokolem o vytyčení hranice pozemku ze dne 15. 3. 2006, či geometrickým plánem z roku 2003 Ani snahy matky žalobkyně o odkup předmětné části sporného pozemku nevypovídají o nedostatku její dobré víry, neboť oprávnění z věcného břemene nelze ztotožnit s vlastnictvím služebného pozemku. Je nutno mít také na zřeteli, že dle ust. § 130 odst. 1 občanského zákoníku se má v pochybnostech za to, že držba je oprávněná. Za daného skutkového stavu věci, posouzeného v souladu s platnou právní úpravou, dospěl odvolací soud k přesvědčení, že sporné právo žalobkyně řádně vydržela, neboť všechny zákonné předpoklady pro vydržení ve smyslu občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, splnila. Žalovaná naopak své břemeno tvrzení a důkazní neunesla.

34. Odvolací soud z důvodu výše uvedeného proto rozsudek soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobě, kterou se žalobkyně domáhá určení, že jako vlastník blíže specifikovaných nemovitých věcí je oprávněnou osobou z věcného břemene spočívajícím v právu chůze a jízdy přes část pozemku žalované, par. č. st. [číslo], vymezeného v geometrickém plánu [anonymizováno] [jméno] [příjmení], č. [rok] [číslo], ze dne 18. 11. 2015, který je přílohou tohoto rozsudku, vyhověl (výrok I.)

35. Soud prvního stupně opomněl rozhodnout o nákladech dokazování spočívajících ve vyplaceném znalečném v celkové výši 49 909 Kč, sestávající z přiznaného znalečného ve výši 5 783 Kč a ve výši 44 126 Kč, a to v souvislosti se stanovením obvyklé ceny úplaty za užívání služebnosti – práva nezbytné cesty přes část pozemku žalované, par. č. st. [číslo]. S ohledem na výsledek řízení by státem zálohované náklady dokazování měla hradit žalovaná jako neúspěšná strana sporu, avšak s ohledem na neúčelnost tohoto důkazu ve smyslu jeho nadbytečnosti, když odvolací soud zaujal právní názor o existenci práva nezbytné cesty v návaznosti na jeho založení smlouvou z roku 1920, a maje za spravedlivé s ohledem na stanovisko žalované k nároku žalobkyně rozhodnout tak, že stát nemá právo na náhradu jím placených nákladů dokazování (výrok III.).

36. Výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za užití ust. § 224 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v dané věci úspěšná a má právo na náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s jejím právním zastoupením. Náhrada sestává z mimosmluvní odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za celkem 18 úkonů právní služby po 2 500 Kč, když oproti vyčíslení náhrady nákladů řízení žalobkyní, podáním ze dne 7. 6. 2021, nepřiznal odměnu za celý úkon, ale jen v poloviční výši, a to uvedený pod bodem 5. (za sepis doplnění skutkových tvrzení ze dne 20. 2. 2017), 15. (sepis doplnění argumentace ze dne 13. 3. 2019), 18. (sepis vyjádření žalobkyně ze dne 11. 3. 2020 – vyjádření k procesnímu postupu soudu) a pod bodem 19. (sepis žádosti o přednostní projednání věci ze dne 25. 2. 2021), s ohledem na obsah a rozsah uvedených podání, která odvolací soud vyhodnotil jako podání jednoduchá. Dále se skládá z paušální náhrady hotových výdajů dle citované vyhlášky za 20 úkonů právní služby po 300 Kč, z náhrady za promeškaný čas spojený s účastí u pěti ústních jednání odpovídající 20 půlhodinám po 100 Kč, tj. 2 000 Kč, z náhrady cestovného v celkové výši 2 851 Kč (s odkazem na vyúčtování cestovní náhrady žalobkyní podáním ze dne 7. 6. 2021 s drobnou korekcí cestovného k jednání dne 9. 11. 2017, kdy namísto částky 558 Kč odvolací soud přiznal 557 Kč a k jednání dne 28. 11. 2018, kdy místo částky 561 Kč přiznal částku 560 Kč), dále z 21 % DPH vypočtené ze součtu odměny, režijního paušálu, náhrady za promeškaný čas a náhrady cestovného ve výši 11 728,71 Kč (ust. § 137 odst. 3 o. s. ř.), v součtu pak náklady řízení před soudem prvního stupně činí 67 579,71 Kč. Pokud žalobkyně vyúčtovala i úhradu soudního poplatku ve výši 5 000 Kč, pak v tomto ohledu odvolací soud poznamenává, že soudní poplatek byl sice soudem prvního stupně předepsán, avšak k žádosti žalobkyně byla tato soudem prvního stupně od placení soudních poplatků v celém rozsahu osvobozena. Před odvolacím soudem žalobkyni náleží náhrada za tři úkony právní služby po 2 500 Kč, tj. 7 500 Kč, 3 režijní paušály po 300 Kč, tj. 900 Kč, náhrada za promeškaný čas za šest započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč, a náhrada cestovného ve výši 1 003 Kč, rovněž pak 21 % DPH ze součtu výše uvedených položek ve výši 2 101 Kč (po zaokrouhlení), v souhrnu pak náhrada nákladů odvolacího řízení činí celkem 12 104 Kč Odvolací soud žalované pak uložil povinnost zaplatit žalobkyni z titulu náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 79 683,70 Kč, v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o místo plnění. Žalobkyni dále vznikly náklady spojené s dovolacím řízením vyvolaném žalovanou, v němž sice byla žalobkyně neúspěšná (viz vyjádření žalobkyně ze dne 11. 3. 2022), avšak ve výsledku má v tomto sporu úspěch. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu je proto i vyjádření žalobkyně k dovolání účelně vynaloženým úkonem, za který jí náleží odměna související s jejím právním zastoupením (NS sp. zn. 32 Cdo 3521/2017, či sp. zn. 30 Cdo 628/2015). Dále žalobkyni vznikly náklady právního zastoupení spojené s účastí u odvolacího jednání dne 27. 7. 2023 a dne 5. 10. 2023 a s podáním vyjádření k doplnění skutkových tvrzení žalovanou ze dne 15. 8. 2023. Žalobkyni tudíž náleží odměna za 4 úkony právní služby po 2 500 Kč, tj. 10 000 Kč, za 4 režijní paušály po 300 Kč, tj. 1 200 Kč, náhrada promeškaného času v rozsahu 2 x 6 půlhodin spojená se dvěma cestami k odvolacímu soudu, tj. ve výši 1 200 Kč, dále náhrada cestovného v celkové výši 2 512 Kč a 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3 131,52 Kč, vše v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. Celkem je tudíž žalovaná povinna zaplatit žalobkyni za náklady řízení před soudy všech stupňů včetně řízení před dovolacím soudem částku 97 727 Kč, a to v obvyklé třídenní lhůtě, počínaje právní mocí tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Poučení