10 CO 21/2023 - 414

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [anonymizována dvě slova] [adresa], [obec], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o žalobu o splnění povinnosti o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 29. 9. 2022, č. j. 11 C 261/2020-218 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou by byla žalovanému uložena povinnost doložit žalobci náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh na služby a provedení vyúčtování za rok 2018 a umožněno mu pořízení kopie podkladů. Dále žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 21 780 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který v odvolání namítl nesprávně zjištěný skutkový stav věci, nesprávná skutková zjištění, nesprávné právní posouzení a postižení řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud jde o neúplné zjištění skutkového stavu věci, pak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v této věci již rozhodoval usnesením č. j. 26 Cdo 3141/2021-188, dne 26. 4. 2022, a poukázal na stranu 8 odůvodnění tohoto rozsudku. Citoval z tohoto rozhodnutí část týkající se závěrů Nejvyššího soudu, že z předchozích závěrů odvolacího soudu je zřejmé, že k dohodě o místu a čase v tomto konkrétním případě (který je předmětem sporu) mezi účastníky nedošlo. Nevyplývá však z nich, zda je mezi nimi dohoda (obvyklá praxe) o místu, kde běžně jednají a plní další povinnosti vyplývající z jejich vztahu vlastníka jednotky a společenství vlastníků. Pokud by taková dohoda existovala, mělo ke splnění povinnosti dle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. dojít na místě vyplývajícím z této dohody. V opačném případě měl žalovaný žalobci umožnit seznámit se s podklady pro vyúčtování služeb v místě svého sídla. Soud prvního stupně také žalobce poučil o tom, že jeho povinností tvrdit a prokazovat, že mezi účastníky existovala dohoda nebo zavedená praxe. Žalobce toto však popřel a také popřel to, že mu bylo doručeno oznámení o možnosti nahlédnutí do podkladů vyúčtování služeb za roky 2015 až 2020 ze dne 28. 7. 2021. Žalobce navrhoval k tvrzeným okolnostem účastnický výslech žalobce, neboť nic jiného navrženo být nemohlo. Soud však tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl a podle žalobce tento postup je procesně nesprávný, protože skutkový stav věci byl zjištěn neúplně. Pokud by byl tento důkaz proveden, byl by zjištěn skutkový stav jinak, a to úplně (minimálně co do otázky doručování oznámení, které žalobce sporuje). Pokud soud dospěl ke svému skutkovému závěru, že žalovaný umožnil žalobci seznámení se s podklady k vyúčtování za rok 2018 ze dne 4. 8. 2021 v sídle žalovaného, pak vycházel pouze ze dvou důkazů, a to oznámení založeném ve spise na č. listu 205 a protokolu o doručení o možnosti nahlédnout k vyúčtování založeném na č. listu 206. Pokud se jedná o vyvěšení oznámení po dobu jednoho týdne ve vitríně domu, tato skutečnost nebyla žalovaným jakkoli prokázána. Nebylo prokázáno, že oznámení bylo skutečně vyvěšeno a v jaké vitríně (a jakého domu). Není tedy zřejmé, jak soud dospěl k závěru, od kdy do kdy bylo toto oznámení vyvěšeno. Podle žalobce soud nekriticky převzal neprokázané tvrzení žalovaného a rozsudek je v této části nepřezkoumatelný. Žalovaný doložil pouze list oznámení, který ale neprokazuje, že by tento byl doručen alespoň do sféry žalobce zákonem předpokládaným způsobem. Pokud žalovaný tvrdí (avšak neprokazuje), že měl v blíže nespecifikovaném domě vyvěsit předmětné oznámení, je možno toto vyvěšení považovat za adresné právní jednání. Jde o hmotněprávní jednání, k jehož platnosti a účinnosti je třeba, aby kumulativně byly splněny zákonné podmínky pro platnost a účinnost právních jednání ve smyslu občanského zákoníku. Adresovaná právní jednání vyžadují ke svému vzniku, aby byla doručena do dispoziční sféry adresáta. Bez tohoto doručení z hlediska práva neexistují. Pokud adresát právního jednání není přítomen, vzniká právní jednání až v okamžiku, kdy projev vůle adresátovi dojde. Ze spisu doložené oznámení nelze považovat za právní jednání učiněné vůči žalobci. Jedná se o výtisk dokumentu, který byl z doložení jakýchkoli jiných podkladů (např. podací lístku) neprokazuje ničeho. Z žádné obecně závazného právního předpisu ani ze stanov žalovaného nevyplývá, že by žalobce měl povinnost sledovat blíže nespecifikovanou vitrínu v blíže nespecifikovaném domě. Soud také nezjišťoval, zda se žalobce v rozhodném období na předmětné adrese zdržoval a zda vůbec chodil kolem předmětné vitríny. Žalobce má na adrese [ulice a číslo] hlášen pouze trvalý pobyt. Ani protokol o doručení nemůže být způsobilým důkazem o doručení předmětného oznámení. Jedná se o soukromou listinu. Žalobce odmítl, že by mu toto oznámení bylo kdykoli doručeno. Doložení těchto dvou listin vnímá pouze jako snahu žalovaného sanovat předchozí neúspěch ve věci u Nejvyššího soudu. Žalovaný by mohl doložit podací lístek vyhotovený provozovatelem poštovních služeb, žalovaný však tento způsob nezvolil a není možné zpětně prokázat doručení listin vyhotovením soukromé listiny. Žalovaný také neprokázal, že v rozhodném období měl žalobce na uvedené adrese zřízenou doručovací (poštovní) schránku. Pokud žalobce sporuje doručení předmětného oznámení, žalovaný není schopen prokázat opak, není možné učinit závěr o tom, že je prokázané, že žalovaný umožnil žalobci seznámení se s podklady k vyúčtování za rok 2018. Další námitka spočívá v nesprávném právním posouzení věci, neboť pokud žalovaný prokazatelně nedoručil žalobci oznámení o tom, že tento má možnost nahlédnout do podkladů vyúčtování, nemohl žalovaný splnit své povinnosti.

3. Další námitkou ze strany žalobce bylo to, že rozsudek soudu prvního stupně je zásadně nepřezkoumatelný, když soud došel k závěru, že žalovaný splnil své zákonné povinnosti toliko na základě tří kopií dokumentů, které ničeho neprokazují. Podle názoru žalobce není rozsudek soudu prvního stupně dostatečně odůvodněn. V rozsudku chybí, proč ke svému závěru došel a tímto bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V soudním řízení nebylo prokázáno, že žalovaný žalobci cokoli předložil. Rozhodnutí je tedy vnitřně rozporné.

4. Podle žalobce důkazy založené do spisu na soudním jednání dne 29. 9. 2022 neměly být provedeny, protože v té době již bylo soudní řízení koncentrováno.

5. Další námitky se týkaly nákladů řízení, když žalobce odkázal především na časový rámec celého sporu. Žalobce požádal dopisem ze dne 29. 5. 2019 o doložení nákladů na jednotlivé služby za rok 2018. Jelikož žalovaný své povinnosti nesplnil, žalobce podal předmětnou žalobu dne 2. 8. 2020. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem krajského soudu dne 20. 7. 2021 a následně Nejvyšším soudem bylo toto rozhodnutí zrušeno. Až na jednání dne 29. 9. 2022 žalovaný tvrdil, avšak nikterak neprokázal, že údajně měl žalobci umožnit nahlížení do předmětných podkladů v červenci 2021. I kdyby odvolací soud došel k závěru, že žalovaný splnil své zákonné povinnosti, když 4. 8. 2021 umožnil nahlédnutí do předmětných podkladů, pak k takové okolnosti mělo dojít až poté, co byla věc již jedenkrát pravomocně skončena. Od zaslání žádosti žalobce, tj. od 29. 5. 2019 do rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2021, žalovaný své povinnosti nesplnil. Ke splnění těchto povinností mělo údajně dojít až po rozhodnutí odvolacího soudu. Tato okolnost by měla mít vliv na rozhodování o nákladech řízení a je nepochybné, že žaloba byla podána zcela důvodně. Ke splnění došlo až po rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle názoru žalobce zde tedy byly dány nepochybně důvody hodné zvláštního zřetele, protože spor zavinil žalovaný (§ 143 o. s. ř.).

6. Žalobce navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn, žalobě žalobce vyhověno a žalovanému uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci.

7. Žalovaný se k odvolání žalobce písemně vyjádřil. K namítanému důvodu spočívajícím v tom, že soud prvního stupně neprovedl všechny navrhované důkazy, žalovaný uvedl, že soud postupoval dle § 120 odst. 1 a je na rozhodnutí soudu, který z navrhovaných důkazních prostředků provede či nikoli. Žalobce navrhl důkaz účastnickým výslechem, který měl podle něj zajistit zjištění skutkového stavu s tím, že tímto důkazem mělo být prokázáno, že mezi stranami neexistuje zavedená praxe ve vztahu k nahlížení do podkladů k vyúčtování. Podle názoru žalovaného soud prvního stupně zdůvodnil správně, z jakého důvodu nebyl předmětný důkaz proveden. Důvod účastnického výslechu vyplývá z jednání, které proběhlo dne 29. 9. 2022 a je z něj jasné, že důkaz účastnickým výslechem žalobce byl navržen ve vztahu k zavedené praxi stran, resp. k její neexistenci, nikoli ve vztahu k doručování.

8. Žalovaná dále nesouhlasila s tím, že by soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Z rozhodnutí je zjevné, že soud vycházel ze všech předložených relevantních důkazů, které vyhodnotil zcela správně. Protokol o doručení oznámení podepsaný panem [příjmení] a panem [příjmení] byl proveden jako důkaz a tento důkaz prokazuje, že oznámení bylo vyvěšeno 28. 7. 2021 ve vitríně v obou vchodech budovy na adrese [adresa]. Oznámení zůstalo ve vitríně do termínu nahlížení, tj. do 4. 8. 2021, což vyplývá z prezenční listiny seznámení se s hospodařením za rok 2015 až 2020, která byla provedena jako důkaz a která dokládá, že jiní vlastníci či nájemníci patrně měli dostatek času oznámení zaregistrovat a řádně se s ním seznámit. Soud řádně provedl navržené důkazy, které byly dostatečné ke zjištění skutkového stavu. Oznámení bylo žalobci řádně a v souladu se zákonem doručeno. Způsob doručení v rámci doručovací praxe předpokládá vyvěšení ve vitríně. Slovní spojení„ dostane se do sféry jeho dispozice“ se nevykládá ve smyslu procesně právních předpisů, ale znamená umožnění nepřítomné osobě seznámit se s adresovaným právním úkonem, který je jí určen. Stačí, že tato osoba měla objektivně příležitost takto učinit. Žalobce měl objektivně příležitost seznámit se s oznámením o možnosti nahlížení a toto bylo prokázané. Oznámení o možnosti k nahlížení bylo doručeno do dispoziční sféry adresáta. Žalovaná se neztotožňuje s názorem žalobce, že neexistuje žádná jeho povinnost sledovat vitrínu a že soud nezabýval tím, zda žalobce vůbec chodil kolem předmětné vitríny. V této souvislosti žalovaný odkázal na článek 6 odst. 7 větu posledních stanov společenství, kde je zakotveno, že se tam umísťují všechny informativní písemnosti v předmětných vitrínách. Výkladem pak lze dojít k závěru, že tomu odpovídá povinnost člena společenství se s takovými informacemi seznámit. Vitríny jsou umístěny tak, aby byly na očích co možná největšímu počtu členů společenství. Informace tam umístěné mají odezvu společenství, což se dokládá prezenčními listinami. Sám žalobce také uvedl, že vitrína je jeho osobou kontrolována, a to dokonce pravidelně. I z toho lze také usuzovat, že kolem vitríny zřejmě pravidelně chodí a že se na adrese zdržuje (viz jednání ze dne 26. 11. 2020). Zákon neukládá povinnost dokazovat doručení prostřednictvím veřejné listiny nebo soukromé listiny vypracované nezávislou třetí osobou. Oznámení před konáním nahlížení bylo doručeno jednotlivým uživatelům bytových jednotek s dostatečným předstihem, o čem svědčí čestná prohlášení [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a z dopisu, který jim byl vhozen do schránky. Obě tato prohlášení prokazují, že oznámení bylo vyvěšeno, vhozeno do schránek jednotlivým uživatelům bytových jednotek s dostatečnou časovou rezervou a že někteří z obyvatel také této možnosti využili. Pokud žalobce tvrdí, že nebylo prokázáno, že měl v rozhodném období poštovní schránku, pak má žalovaný za to, že toto tvrzení je bezpředmětné. Podle názoru žalovaného se jedná o zcela nové, dosud nepoužité tvrzení ze strany žalobce.

9. K další námitce žalobce, že soud vycházel pouze ze tří kopií dokumentů, které podle jeho názoru nic neprokazují, žalovaný uvedl, že dokazování podle jeho názoru bylo dostatečné, provedené důkazy dostatečně vyvrací žalobcem tvrzenou skutečnost, že došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu věci. Není důvod pochybovat o tom, že po právní stránce byla věc posouzena bezvadně, tedy, že žalovaná oznámení o nahlížení žalobci řádně doručila a splnila tak svoji zákonnou povinnost. Rozhodnutí soudu prvního stupně je dostatečně zdůvodněné a v této souvislosti žalovaný odkázal na bod 14. rozsudku soudu prvního stupně. K porušení žalobcova práva na spravedlivý proces nedostatečným zdůvodněním rozhodnutí nedošlo. Žalovaný odmítl formulaci žalobce o tom, že i kdyby žalovaný prokázal vyvěšení předmětného oznámení, tak se tak stalo ve vitríně blíže nespecifikovaného domu. Žalovaný odkázal na protokol o doručení oznámení o možnosti nahlížení, ze kterého je zřejmé, v jakém domě, resp. v jakých domech bylo oznámení vyvěšeno. Soud prvního stupně také považoval povinnosti žalovaného za splněné umožněním žalobci nahlédnutím do podkladů a polemizace vycházející z odůvodnění soudu prvního stupně ze strany žalobce je vytrhávána z kontextu. Pro vyloučení všech pochybností o způsobu splnění zákonné povinnosti odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího soudu 26 Cdo 3141/2021, kde se uvádí, že poskytovatel služeb povinnost, která mu vyplývá z tohoto ustanovení, splní jen v případě, že příjemci služeb umožní nahlédnout do všech relevantních dokladů bez omezujících podmínek tak, aby měl vskutku reálnou možnost se s nimi seznámit. Podklady byly předloženy k nahlédnutí dne 4. 8. 2021, ostatní členové společenství této možnosti využili, ale žalobce nikoli. Nenahlédnutí do podkladů k vyúčtování je tak jen pouze výsledkem volního projevu žalobce, za který žalovaná nenese odpovědnost.

10. Koncentrace řízení byla částečně prolomena po právu, a to s ohledem na to, že soud prvního stupně žalovaného vyzval, aby prokázal svá tvrzení, když v předchozích řízeních stádií tuto skutečnost možné zkoumat ještě nebylo, protože ani nenastala. Odvolání žalobce žalovaný považoval za nedůvodné. Z jednání žalobce je zjevné, že jeho cílem není dosáhnout spravedlnosti, neboť pokud by tomu tak bylo, postupoval by odlišně. Cílem žalobce je poškodit žalovaného. To vyplývá i z ostatních sporů, které jsou vedeny mezi žalobcem a žalovaným. Cílem žalobce není dosáhnout spravedlnosti, ale pouze neúměrně zatížit žalovaného.

11. Žalovaný jako přílohu k odvolání přiložil čestné prohlášení [jméno] [příjmení] ze dne 10. 1. 2023 a [jméno] [příjmení] ze dne 11. 1. 2023.

12. Odvolací soud ještě předtím, než přistoupil k odvolacímu jednání, přistoupil k poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. a poučil žalovaného o tom, že je jeho povinností prokázat, že listina nazvaná oznámení o možnosti nahlédnutí do podkladů ze dne 19. 7. 2021 byla umístěna ve vitríně domu [adresa] ve [obec], že protokol o doručení byl vhozen do poštovní schránky žalobce a že žalobce měl v rozhodném období na adrese [adresa], poštovní schránku, neboť dosud předložené listiny tyto skutečnosti neprokazují. Zároveň žalovaného poučil o tom, že je jeho povinností doplnit tvrzení a důkaz o tom, že cílem jednání žalobce není dosáhnout spravedlnosti, ale pouze neúměrně zatížit žalovaného. Poučil jej také o následcích nesplnění těchto povinností.

13. Žalovaný reagoval na poučení ze strany soudu a uvedl, že je bezpečně prokázané, že oznámení o možnosti nahlédnout do podkladů ze dne 19. 7. 2021 bylo v rozhodné době umístěno ve vitríně domu [adresa], a že toto oznámení bylo žalobce řádně a účinně doručeno. Toto dovodil žalovaný z několika soudních rozhodnutích, přitom ale odkázal na rozsudek vydaný v této věci ze dne 10. 6. 2021, který byl však zrušen Nejvyšším soudem. Odkázal ale také na judikaturu k nepřímým důkazům (rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 3228/2018, rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 439/19, rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 866/2020). Dále k důkazu navrhl rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 11 C 261/2020, ze dne 29. 9. 2022. Oznámení o možnosti nahlédnutí do podkladů ze dne 19. 7. 2021 bylo dostatečně prokázáno již důkazy, které jsou založeny ve spise a jedná se o protokol o doručení oznámení podepsaný panem [jméno] [příjmení] a panem [příjmení], prezenční listina seznámení se s hospodaření za rok 2015 až 2020 podepsaná [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a paní [příjmení], čestné prohlášení paní [příjmení] o tom, že byla seznámena s možností nahlížení do pokladů prostřednictvím oznámení vyvěšeného ve vitríně a čestné prohlášení [jméno] [příjmení] o tom, že byl seznámen s možností nahlížení do podkladů prostřednictvím oznámení vyvěšeného v předmětné vitríně. Krom toho navrhl svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Poukázal na to, že žalovaný nikdy netvrdil a nikde neuváděl, že do poštovní schránky žalobce byl vhozen protokol o doručení oznámení. Tuto skutečnost žalovaný z logiky věci prokázat nemůže. Žalovaný totiž tvrdil, že do poštovní schránky bylo doručeno samotné oznámení o možnosti nahlédnutí do podkladů ze dne 19. 7. 2021, nikoli již protokol o jeho doručení. Oznámení se dostalo do dispoziční sféry žalobce a o tom vypovídá protokol o doručení oznámení podepsaný panem [jméno] [příjmení] a panem [příjmení] a dodejka do vlastních rukou vystavená poskytovatelem poštovních služeb. Z té jasně vyplývá, že dne 22. 7. 2021 proběhl pokus o doručení dvou dopisů v jedné obálce nazvaných nahlížení 2015 – 2020 a námitka neplatnosti jednostranného zápočtu do vlastních rukou žalobce. Tento pokus byl neúspěšný, žalobci byla zanechána výzva, aby si korespondenci vyzvedl. Ten si ji dne 23. 7. 2021 na poště vyzvedl. Oznámení se tedy ocitlo v dispoziční sféře žalobce celkem třikrát. Poprvé dne 23. 7. 2021, kdy si žalobce vyzvedl toto u poskytovatele poštovních služeb, podruhé vyvěšením ve vitrínách v obou vchodech budovy na adrese [adresa], a nakonec potřetí vhozením do poštovní schránky žalobce dne 28. 7. 2021. Žalovaný také poukázal na to, že jestliže žalobce reagoval na oznámení pošty o uložení dopisu a tím, že si vyzvedl tuto výzvu ze schránky, je zřejmé, že měl na adrese [adresa], poštovní schránku. Žalovaný tuto skutečnost dokládá rovněž dalšími dodejkami z období blízkému rozhodnému období, což je dodejka ze dne 9. 3. 2021 a dodejka ze dne 13. 4. 2021 a v neposlední řadě dodejka ze dne 31. 12. 2021. Vše tedy nasvědčuje tomu, že minimálně po celý rok 2021 měl žalobce zřízenou poštovní schránku v místě jeho bydliště. Žalovaný také přiložil fotografii ze dne 13. 10. 2022, na které je jasně vidět, že žalobce má v domě označenou poštovní schránku. K prokázání tvrzení o tom, že cílem jednání žalobce není dosáhnout spravedlnosti, ale pouze neúměrně zatížit žalovaného opravil žalovaný poučení ze strany odvolacího soudu, kde je uvedeno, aby tato tvrzení a důkazy doplnil s ohledem na obsah odvolání, že to nebyl on, kdo odvolání podával, ale patrně se má na mysli obsah jeho vyjádření. Žalovaný inicioval celou řadu soudních sporů, aniž by pro to měl rozumný důvod, žalovaný i soudy jsou pravidelně konfrontovány s lichými tvrzeními žalobce, který není schopen ani specifikovat, v čem shledává nezákonnost jednání žalovaného. Žalobce se omezuje na zpochybňování a sporování takřka jakékoli skutečnosti, kterou uvádí žalovaný, a to bez reálného základu. V podstatě pouze konstatuje negativní skutečnost. Soudy daly žalovanému za pravdu, že žalobce takovým postupem nesleduje domožení ochrany svých práv, ale že jeho vystupování vykazuje znaky šikanózního jednání než legitimního hájení jeho práv. V té souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 10 Co 210/2022-244, ze dne 13. 10. 2022, a bod 36. tohoto odůvodní. Dále odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 61 Co 243/2022, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih, č. j. 25 C 109/2022-98, ze dne 24. 2. 2023. V této věci dokonce žalovaný k ústnímu jednání donesl podklady k vyúčtování za rok 2021 pro případ, že by se žalobce dostavil a měl zájem se s doklady seznámit. Krom toho zde byly další možnosti, aby se žalobce seznámil s těmito podklady. Žalobce navíc možnosti nevyužil, v navrhnutém termínu se k seznámení nedostavil, a proto také byla žaloba zamítnuta. Pro dokreslení žalovaný přiložil soudu dopis zaslaný ze strany žalobce. Jedná se o zcela prázdný dopis, který žalobce zaslal na adresu sídla žalovaného, avšak neexistujícímu subjektu s názvem Společenství vlastníků [anonymizováno], [ulice a číslo]. I z toho vyplývá, jak absurdní je chování žalobce. Žalobce tedy úmyslně, dlouhodobě a opakovaně zatěžuje žalovaného bez jediného důvodu a je zcela zjevné, že jeho chování se v tomto směru neustále stupňuje.

14. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce, vyjádření žalovaného i k dalším podáním ze strany účastníků po poučení odvolacím soudem a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

15. Na tomto místě se odvolací soud nejprve vyjádří k námitce žalobce, kterou uplatnil až na samotném konci řízení a namítl, že dokazování prováděné před odvolacím soudem vykazuje znaky vadného řízení a k těmto by mělo být přihlédnuto.

16. Podle zastávané judikatury platí, že rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu není ovládán zásadou dvojinstančnosti. Odvolací soud je skutkovou instancí. Žalobce přitom uplatnil námitky do neúplně zjištěného skutkového stavu. Navíc odvolací soud přistoupil k poučení dle ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., poučil žalovaného, ten navrhl důkazy, stejně tak navrhl důkazy i žalobce (v usnesení o poučení bylo odvolacím soudem konstatováno, že soud prvního stupně účastníky nepoučil podle ust. § 119a o. s. ř. a prostor k dokazování tedy byl otevřen. Absence ust. § 119a o. s. ř. má pak za následek režim úplné apelace. Z těchto důvodů pak mohly být i provedené důkazy k otázce zneužití práva ze strany žalobce, které ostatně bylo namítáno již od samotného počátku řízení (viz vyjádření žalovaného k žalobě na č. listu 17). Provedení těchto důkazů nemohlo být v rozporu s pravidly občanského soudního řádu.

17. Odvolací soud z čestných prohlášení [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (který byl také v tomto řízení vyslechnut jako svědek) zjistil, že čestně prohlásili, že dne 4. 8. 2021 se osobně zúčastnili nahlížení do podkladů k vyúčtování služeb za roky 2015 až 2020, které se konalo v sušárně budovy [adresa], [ulice] ulice, [obec], a že se dozvěděli o možnosti nahlížení do podkladů k vyúčtování služeb za roky 2015 až 2020 z písemného oznámení, které bylo po určitou dobu před konáním nahlížení vyvěšeno ve vitrínách v domě [adresa], a také jim byla možnost nahlédnutí oznámena v dopise, který měli vhozený ve své poštovní schránce. [jméno] [příjmení] podepsala toto čestné prohlášení, které má stejnou formu jako čestné prohlášení [jméno] [příjmení], jakožto členka žalovaného a pan [jméno] [příjmení] jako nájemce bytové jednotky.

18. Z čestných prohlášení [jméno] [příjmení] ze dne 21. 3. 2023, [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že se jedná o obsahově totožná čestná prohlášení s datem 21. 3. 2023 a podepsaní v těchto čestných prohlášeních prohlásili, že se o možnosti nahlížení do podkladů k vyúčtování služeb za období let 2015 až 2020 dozvěděli z písemného oznámení, které bylo po určitou dobu před konáním nahlížení vyvěšeno ve vitrínách v obou vchodech v domě [adresa], v k. ú. [obec], v ulici [ulice], a že jim bylo možnost nahlédnutí oznámena v dopise, který našli vhozený ve své poštovní schránce. I přestože se nahlížení nezúčastnili, byli předem informováni o tom, že proběhne dne 4. 8. 2021. [jméno] [příjmení] podepsala prohlášení jako nájemkyně jednotky, ostatní jmenovaní jako členové žalovaného.

19. Žalovaný dále dodejkami založenými na č. listu 273, 271, 285 a 294 doložil, že zasílal informace žalobci poštou, a pokud se jedná o nahlížení 2015 až 2020, zaslal je na adresu [jméno] [příjmení], [adresa]. Dne 22. 7. 2021 je zde poznámka pošty, že adresát nebyl zastižen, že zásilka je připravena k vyzvednutí a byla vyzvednuta dne 20. 7. 2021 [jméno] [příjmení]. Z dalších dodejek vyplývá, že byly zasílány stejným způsobem, jednalo se o sdělení informací ke dni 12. 12. 2017, které bylo převzato 9. 3. 2021, sdělení informací dle ust. § 1178, které bylo převzato dne 12. 1. 2022, a zásilka označení SA, která byla převzata dne 21. 4. 2021.

20. Žalovaný doložil fotografii poštovní schránky (viz č. listu 286). Z fotografie je jasné, že je zde umístěna mezi ostatními schránkami poštovní schránka s označením příjmení [příjmení].

21. Z rozsudku Krajského soudu v Plzni, č. j. 10 Co 210/2022-244, ze dne 13. 10. 2022, bod 36. odůvodnění vyplývá, že v této věci Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek prvního stupně, který rozhodoval o splnění povinnosti doručit žalobci vyúčtování služeb spojených či souvisejících s užíváním bytové jednotky. Zde odvolací soud dospěl k závěru, že argumentace žalobce v tomto řízení a další jeho jednání neodpovídají tomu, že by měl skutečný zájem domoci se řádného vyúčtování za rok 2019 a seznámit se s podklady vyúčtování za rok 2019. Jeho pravým zájmem není řešení otázky vyúčtování, ale nasvědčuje spíše tomu, že mu jde primárně o vedení sporů s žalovaným. Odvolací soud k tomu dospěl i v kontextu řady dalších sporů, které jsou mezi účastníky vedeny. Žalovaný se také domáhá zaplacení nedoplatku dle vyúčtování služeb za rok 2019 v soudním řízení.

22. Z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, č. j. 6 C 318/2021-197, ze dne 12. 7. 2022 (bod 17.) mimo jiné vyplývá, že spor se týkal žaloby žalobce, který se domáhal toho, aby mu žalovaný doručil vyúčtování služeb spojených s užíváním bytové jednotky za rok 2020. Soud tuto žalobu zamítl s tím, že žalovaný své povinnosti splnil a dospěl k závěru, že žalobce měl možnost nahlédnout do podkladů do vyúčtování, pokud by se s nimi chtěl skutečně seznámit, mohl tak bez problémů učinit, a to dokonce ve dvou termínech. Pokud se s těmito informacemi vlastní vinou neseznámil, nemůže to klást za vinu žalovanému. Soud také poukázal na několik žalob s obdobnými nároky, ze kterých lze usuzovat na určitý druh animozity ve vztahu k žalovanému, jehož příčiny nebyly objasněny, přesto se soud pokoušel o smírné řešení sporu, avšak neúspěšně.

23. Z rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 61 Co 243/2022, ze dne 23. 11. 2022, bylo zjištěno, že tímto byl přezkoumáván rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih, č. j. 6 C 318/2021-197, který byl v předchozím odstavci citován a který byl odvolacím soudem potvrzen a mimo jiné zde odvolací soud konstatoval, že žalobce neuplatnil námitky proti vyúčtování, ačkoli byl o této možnosti poučen, že neusiluje o doručení jiného vyúčtování, ale jeho cílem je vedení sporů se žalovaným. O tom svědčí i řada dalších řízení, které jsou účastníky na základě žalobcových žalob vedeny.

24. Z aktuálního rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, č. j. 25 C 109/2022-98, ze dne 24. 2. 2023, odstavec 10., bylo zjištěno, že touto žalobou se žalobce domáhá toho, aby žalovanému byla uložena povinnost doložit žalobci náklady na jednotlivé služby spojených s užíváním bytové jednotky za rok 2021. Žaloba byla zamítnuta a z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobce dne 13. 5. 2022 požádal žalovaného o doložení nákladů na jednotlivé služby a umožnění pořízení kopií. Žádost byla doručena žalovanému 20. 5. 2022. Žalovaný reagoval dopisem, ve kterém žalobci sdělil, že společenství vlastníků zajistilo nahlížení do podkladů k vyúčtování služeb za rok 2021 ve společenské místnosti domu [adresa], dne 8. 2. 2023. Zároveň také žalobci byla dána možnost domluvit se se zástupcem žalovaného [jméno] [příjmení] na náhradním termínu, neboť ten měl od 8. 2. 2023 do 10. 3. 2023 podklady k vyúčtování u sebe. Žalobce této možnosti nevyužil.

25. Žalobce dále doložil (viz č. listu 331 až 393), jakým způsobem žalobce plní své povinnosti vyplývající z členství u žalovaného a jak se vůči žalovanému chová. Z těchto listin bylo zjištěno, že v určitých obdobích žalobce platil nesmyslné částky na účet žalovaného. Jde například o období května, června, července, srpna 2019 (jde o několik plateb v měsících pohybujících se například v částce 2,28 Kč, 2,22 Kč, 1,18 Kč, 4,48 Kč, 18,99 Kč atd.). Mezi účastníky se pak rozvinula korespondence, neboť žalovaný tyto platby odmítal, poukazoval na ust. § 1930 o. z. a na zneužívání jednání žalobce s tím, že jde o zlomyslné zatížení společenství a šikanózní výkon práva. Žalobce byl také upozorněn na to, že společenství vzniká jeho jednáním škoda. Poplatek banky za každou příchozí platbu je 6 Kč, za každou odchozí platbu 3 Kč a jde vůbec i o další náklady v souvislosti s korespondencí mezi účastníky. Z korespondence také vyplývá, že sdělení o odmítnutí plateb, upomínka na nové dluhy, potvrzení provedených zápočtů bylo zasíláno na adresu [adresa], adresát nebyl a ni v jednom případě zastižen a zásilky byly převzaty na poště.

26. Žalovaný u odvolacího jednání předložil listiny svědčící o aktuálním dluhu žalobce s tím, že dle těchto dokumentů by aktuální dluh žalobce ke dni rozhodování odvolacího soudu měl z pohledu žalovaného činit 178 066,06 Kč.

27. Přítomný zástupce žalobce u jednání uvedl, že žalobce žádné částky žalovanému podle jeho informací nedluží, pokud nějakým soudním rozhodnutím mu byla ukládána povinnost k placení, vždy tyto své povinnost splnil a žádná exekuce vůči žalobci nikdy vedena nebyla. Také poukázal na to, že má pohledávku za žalovaným v souvislosti s tímto řízení, kdy Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým byla uložena žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení a že tyto částky mu ze strany žalovaného nebyly vráceny, tudíž se na jeho úkor bezdůvodně obohacuje. Zástupce žalovaného potvrdil, že se snažil vrátit tuto částku představující náklady řízení ze zrušeného rozhodnutí Nejvyšším soudem, nejprve zasílal tuto částku na účet žalobce, peníze se však vrátily s tím, že patrně tento pokyn dal žalobce, žádali o spolupráci zástupce žalobce. Ten při odvolacím jednání potvrdil, že byl takto tázán žalovaným, že odpovídal tak, aby žalovaný zaslal tyto peníze jiným způsobem odpovídajícím úpravě občanského zákoníku. Zástupce žalovaného uvedl, že zasílal tyto peníze poštovní poukázkou, ale doposud nemá informace o tom, že by si je převzal. Zástupce žalobce uvedl, že o tom také žádné informace nemá a že podle jeho názoru tyto peníze žalobce nepřevzal s tím, že důvěřuje svému klientu.

28. Žalovaný také předložil dopis, který žalobce zaslal žalovanému. Adresátem byl sice neexistující subjekt, který byl nazván jako Společenství vlastníků [anonymizováno] pod adresou žalovaného, ale poštou byl doručen žalovanému, a proto jej žalovaný přijal a otevřel. Tento dopis obsahoval pouze prázdný papír. Z tohoto dopisu (viz č. listu 284 až 285) vyplývá, že jako odesílatel je uveden [jméno] [příjmení], [adresa], a je adresován Společenství vlastníků [anonymizováno], [ulice a číslo].

29. Žalobce poté, co žalovaný reagoval na výzvu soudu dle ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., předložil k důkazu čestná prohlášení žalobce (viz č. listu 312 a 313) a v nich žalobce uváděl, že s listinou nazvanou oznámení o možnosti nahlížení do podkladů ze dne 19. 7. 2021 se seznámil až ze soudního spisu a odmítl, že by se předtím dostala do jeho dispoziční sféry nebo do dispoziční sféry jiné osoby. Dále prohlásil, že na adrese [adresa], a adrese [adresa], nemá a nikdy neměl zřízenou poštovní schránku. Tyto listiny odvolací soud neprováděl k důkazu, neboť se jedná o čestná prohlášení žalobce jakožto účastníka řízení a obsah těchto prohlášení je nutno považovat za jeho tvrzení. Ze spisu Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 11 C 78/2022, a sp. zn. 8 C 67/2023, založil do spisu žalobce listiny, z nichž vyplývá, že v těchto věcech byla prováděna lustrace CO a bylo zjištěno, že na adrese [adresa], je od 16. 12. 1985 trvale hlášen [jméno] [příjmení], narozen [datum], a také od 16. 12. 1985 [jméno] [příjmení], [datum narození]. V této věci bylo také žádáno o ztotožnění osoby k žádosti data narození žalovaného ze strany soudu a Policie České republiky zjistila, že se jedná o [jméno] [příjmení], narozeného [datum]. Následujícím přípisem ze dne 22. 1. 2018 bylo zjištěno, že policie žádala o upřesnění, zda žalovaný [jméno] [příjmení], narozen [datum], nebo [datum], s tím, že na uvedené adrese bydlí dvě osoby stejného jména a příjmení.

30. Z výpisu z katastru nemovitostí založeného ve spise na č. listu 316 bylo zjištěno, že manželé [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jsou vlastníky bytové jednotky na adrese [adresa], [anonymizováno], na základě smlouvy o převodu vlastnictví ze dne [datum]. Právní účinky zápisu byly provedeny k okamžiku dne [datum].

31. Jednou z odvolacích námitek žalobce bylo také to, že důvodem nesprávného skutkového stavu věci je neprovedení účastnické výpovědi žalobce, která jím byla navrhována. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, který tento výslech neprovedl a důvod pro jeho provedení neshledal ani odvolací soud a ztotožňuje se s argumentací, kterou k této otázce soud prvního stupně zaujal. Výslech žalobce jako účastníka řízení by byl nadbytečný, neboť podstatou obsahu tvrzení žalobce je popírání těch skutečností, že byl s informacemi o možnosti nahlížení do podkladů seznámen. Další tvrzení se týká toho, že nemá schránku v bytovém domě a že se mu informace nedostala do dispoziční sféry. V obecné rovině je sice výslech účastníka důkazním prostředkem. Platí však také, že soud není povinen provést každý navržený důkaz, ale provádí jenom pouze ty důkazy, které mohou přispět ke zjištění skutkového stavu věci. Žalobcem označený důkaz provedením jeho účastnické výpovědi nebyl proveden proto, že tímto důkazem nebylo možné prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, jednak prostřednictvím ostatních důkazů byly objasněny skutečnosti jiným způsobem, než jak žalobce tvrdí a s ohledem na to, že takový důkaz se provádí pouze tehdy, jestliže prokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. Tvrzení žalobce byla pouze v negativní rovině a to ve formě popírání skutečností prokazovaných žalovaným. Sice platí, že lze dokazovat negativní skutečnosti, tzn., že něco neexistuje, ale o takovou situaci se v daném případě nejedná. Obsahem argumentace žalobce bylo to, že určitá skutková tvrzení nenastala, například to, že žalovaná jej o ničem neinformovala, že mu něco nesdělila nebo něco neposlala. Ostatními důkazy, a byly to především provedené listinné důkazy a svědecké výpovědi, bylo prokázáno, že tomu tak nebylo. O účastnické výpovědi by bylo možno uvažovat pouze v krajním případě, protože účastnická výpověď má pouze význam podpůrný a odvolací soud má za to, že právě s ohledem na subsidiární povahu tohoto důkazu a s ohledem na obsah argumentace žalobce by takový důkaz k objasnění skutkového stavu skutečně nic nepřinesl.

32. Odvolací soud přistoupil k výslechu svědků, a to z toho důvodu, že nepovažoval za dostatečná žalovaným předložená čestná prohlášení za situace, že osoby, které je podepsali, mohly skutečnosti uvedené v těchto prohlášeních osvědčit po poučení podle § 126 o. s. ř. přímo před soudem. Vyslechl tedy žalovaným navržené svědky [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Výpovědi těchto svědků považuje odvolací soud za věrohodné. Odvolací soud se o tom bezprostředně přesvědčil. Jsou v souladu s obsahy předchozích čestných prohlášení a dalších důkazů a v jejich výpovědích nebyl obsažen žádný zásadní rozpor. Rozpory, na které poukazuje žalobce, jsou skutečně marginální a to, že svědci uvedli určité nepřesnosti např. v označení žalovaného či v označení práva k bytové jednotce, nedosahují rozhodně takové intenzity, aby jejich výpovědi mohly být považovány za nevěrohodné. Naopak tyto nepřesnosti jsou v dané věci zcela pochopitelné. Vycházejí z toho, že na straně žalovaného stojí společenství vlastníků jednotek, ale jeho statutárním zástupcem je stavební bytové družstvo. Předchozím vlastníkem bylo stavební bytové družstvo, někteří ze současných vlastníků žalovaného byly předtím nájemci a někteří jsou nájemci do současné doby. Hledat v těchto rozporech důvody pro znevěrohodnění svědků svědčí o slovíčkaření, upřednostňování nevýznamného nad významným bez ohledu na celkový kontext. Tito svědci potvrdili obsah svých čestných prohlášení, potvrdili, že v předchozích letech je informoval o možnosti nahlížet do těchto listin [jméno] [příjmení]. Jeho současnou práci vykonává právě svědek [jméno] [příjmení].

33. Svědek [příjmení] vypověděl o tom, že pokud se jedná o informace o nahlížení do dokumentů v předmětném období, pak se konala zhruba před dvěma lety schůze, kde byla malá účast, a informace o nahlížení byly dány do každého vchodu do vitríny, což svědek také kontroloval a tyto skutečnosti ověřil. Pro jistotu tato informace byla také dána všem nájemníkům a majitelům do poštovní schránky v obálce. Protože svědek již věděl o problémech s komunikací se žalobcem, vyhověl žádosti [jméno] [příjmení], aby s ním šel toto oznámení předat žalobci. Šli tedy ke dveřím žalobce, tam zvonili marně deset minut, zvonek zvonil, ale nikdo neotevřel. Potom obálku s oznámením o tom, že bude možné nahlížet do podkladů k vyúčtování za roky 2015 až 2020, vhodili žalobci do jeho poštovní schránky. Svědek potvrdil, že v domě je schránka se jménem [příjmení]. Svědek také potvrdil, že dříve bydlel žalobce se svým otcem, ale v současné době má jejich rodina nějakou chalupu u [anonymizováno], těžko říci, zda tam tedy jeho otec i nadále bydlí. Oznámení o nahlížení do listin bylo vyvěšeno také ve vitríně domu. Jedná o se o nástěnky v domě u každého vchodu. Svědek také vysvětlil, že on v předchozí době byl nájemcem bytu, v mezidobí se stal vlastníkem bytové jednotky.

34. Svědek [příjmení] uvedl, že v domě jsou nástěnky, kam se vyvěšují informace o schůzi, o odečtu apod. Byl také informován o tom, že se provádí oznámení o nahlížení do dokumentů o vyúčtování, např. nyní měl tyto dokumenty k dispozici u sebe od 8. 2. 2023 do 10. 3. 2023. Žalobce zná, žalobce v bytě bydlí sám, pouze mu tam chodí uklízet jeho maminka. Čestné prohlášení založené ve spise na č. listu 253 podepsal a také potvrdil podpis na prezenční listině na č. listu 207. Svědek uvedl, že poštovní schránka v domě je pana žalobce. Dříve tam bydlel s rodiči, ti tam ale nyní nebydlí, takže jde o jeho schránku.

35. Po doplněném dokazování se odvolací soud plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně tak, jak jsou obsaženy v bodě 5. až 15. jeho rozsudku a odvolací soud na závěry soudu prvního stupně odkazuje. V této věci odvolací soud přezkoumává rozsudek soudu prvního stupně již podruhé, neboť předchozí potvrzující rozsudek odvolacího soudu Nejvyšší soud zrušil se závěrem, že pokud žalovaný žalobci umožnil nahlížení do podkladů pro vyúčtování v místě svého statutárního orgánu, pak se nejedná o místo plnění závazku ve smyslu ust. § 1954 až 1957 o. z. za situace, že se účastníci na takovém místě nedohodli. Místo plnění by mělo být v sídle žalovaného, pokud jsou tam k tomu vhodné prostory. Nejvyšší soud také zaujal závěr, že žalovaný má povinnost poskytnout prostudování těchto dokumentů, jestliže ho o to příjemce služeb požádá a že ho také může žádat opakovaně. Právo příjemce služeb ale nesmí být vykonáváno šikanujícím způsobem.

36. Podle soudu prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná umožnila žalobci seznámení se s podklady k vyúčtování za rok 2018 dne 4. 8. 2021 v sídle žalovaného. Tato informace byla vyvěšena ve vitríně domu po dobu jednoho týdne od 28. 7. 2021 do 4. 8. 2021 a také svědci [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] potvrdili svou svědeckou výpovědí, že toto oznámení bylo vhozeno do každé schránky v domě. Žalovaná tedy svoji povinnost splnila. Pokud se žalobce s podklady neseznámil, může podat žádost o umožnění seznámení se s těmito podklady. Žádost může být opakovaná, ovšem nesmí být šikanózní.

37. Po doplněném dokazování odvolací soud k závěru soudu prvního stupně dodává, že žalovaný vyvinul veškerou možnou iniciativu k tomu, aby potřebné informace žalobci o tom, že může prostudovat podklady pro vyúčtování za roky 2015 až 2020. Oznámení tohoto obsahu viselo na nástěnce, což bylo prokázáno svědeckými výpověďmi a i fotografií, na které jsou poštovní schránky. Nástěnka v domě existuje a toto oznámení bylo rovněž vhozeno i do schránky žalobce, když předtím byl ještě činěn pokus o osobní předání tohoto oznámení svědkem [příjmení] [jméno] [příjmení] a panem [jméno] [příjmení]. Na žalobce zvonili, ten však neotevřel, zvonek byl funkční. Sám žalobce pak v průběhu tohoto řízení potvrdil, že vitrína v domě existuje. Při jednání 26. 11. 2020 bylo sděleno zástupkyní žalobce, že žalobce nástěnku čte pravidelně a případné informaci o tom, že je možné nahlížet do dokumentů, by si všiml. Odvolací soud nemá žádné pochybnosti o tom, že oznámení o nahlédnutí do podkladů na nástěnce v obou vchodech viselo a že bylo vloženo do každé schránky v domě. Toto oznámení bylo také žalobci doručeno poštou (viz odstavec 19 tohoto odůvodnění). Žalobce měl tedy možnost se seznámit s touto informací a využít možnosti k nahlížení do podkladů pro vyúčtování, pořizovat kopie z těchto dokumentů, a to v místě žalovaného.

38. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky neexistovala dohoda o tom, kde k plnění povinností žalovaného bude docházet, případně že existovala zavedená praxe, neboť se to poučenému žalovanému ve smyslu § 118a odst. 1 - 3 o. s. ř. nepodařilo prokázat a s těmito závěry se odvolací soud rovněž ztotožňuje. Nelze tedy souhlasit s argumentací žalobce, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně řádně vysvětlil, z čeho vycházel a odvolací soud pak dokazování doplnil a odkazuje na shora uvedené závěry.

39. Žalobce v odvolání argumentoval také tím, že soud se nezabýval tím (že i kdyby skutečně žalobce prokázal, že oznámení ve vitríně vyvěsil), zda se žalobce v rozhodném období zdržoval na předmětné adrese a zda vůbec chodil kolem předmětné vitríny. K tomu odvolací soud dodává, že žalobce v průběhu celého řízení netvrdil, že by se situace nějak změnila od doby, kdy ponejprv v průběhu tohoto řízení sám říkal, že vitrínu pravidelně sleduje (listopad roku 2020). Jeho argumentace je tedy nevěrohodná a účelová, neboť se přizpůsobuje situaci, která se žalobci hodí. Lze poukázat na výslech svědka [jméno] [příjmení], který byl proveden soudem prvního stupně dne 26. 1. 2021. Tento svědek potvrdil před soudem jednak existenci vitríny a jednak také to, že žalobce v domě bydlí. Tohoto jednání byl žalobce osobně přítomen a svědek ho v jednací síni viděl.

40. V rámci závěrečného návrhu při odvolacím jednání pak kromě námitek shora uvedených žalobce ještě rozvinul svoji argumentaci o tom, že oba svědci (míněno svědky [příjmení] a [anonymizováno]. [příjmení]) fakticky potvrdili, že na adrese [adresa]. Pokud zásilky adresované žalobci nejsou opatřeny datem narození a stejně tak nelze určit, kterému panu [příjmení] náleží schránka, když sám žalobce čestně prohlásil, že schránku zřízenou nemá, stejně jako také čestně prohlásil, že se o oznámení o možnosti nahlížení do podkladů k vyúčtování nedozvěděl, pak nelze uzavřít, že žalovaný cokoli doručil do dispoziční sféry žalobce.

41. S tímto závěrem nelze souhlasit z několika důvodů. Žalobce nikdy neoznámil žalovanému jinou adresu, na které by měl pobývat. Žalobce nikdy neoznámil žalovanému, že v bytě pobývá více osob, ač taková povinnost žalobci vůči žalovanému dle stanov svědčí. Žalobce v domě bydlí, což potvrdili svědci, a tudíž do jeho dispoziční sféry se informace nepochybně dostala. Sám žalobce pak komunikuje se žalovaným tak, že také se neoznačuje datem narození (viz dopisy psané žalobcem žalovanému na č. listu 4 a na č. listu 8). Žalobce svoji argumentaci v tomto řízení rozvíjí až neuvěřitelným způsobem, když v závěrečném návrhu hovoří o tom, že na adrese [adresa]. Není tedy zřejmé, zda na této adrese podle názoru žalobce bydlí ještě např. další (třetí) osoba se jménem [jméno] [příjmení]. Sám žalobce pak v závěrečném návrhu připouští, že na té adrese bydlí, i když tam podle jeho názoru bydlí dvě osoby stejného jména. Jelikož žalobce je vlastníkem bytové jednotky, jiná osoba žalovanému oznámena nebyla, není žádný rozumný důvod, aby nebyl vzhledem ke všem uvedeným důvodům, zaujat závěr, že do dispoziční sféry žalobce se jím žádané informace dostaly.

42. Na podporu těchto důkazů pak byly předloženy ze strany žalovaného dodejky, z nichž vyplývá, že dochází k doručování na tuto adresu a na poště jsou pak tyto zásilky vyzvedávány.

43. Souhra okolností, že otec žalobce se jmenuje stejně jako on, je podle názoru odvolacího soudu pouze zneužívání této shody jména žalobcem.

44. Nejenom z této posledně uvedené skutečnosti odvolací soud vyvozuje závěr o jednání žalobce vůči žalovanému mající znaky zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Podle toho ustanovení zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Je totiž evidentní, že i kdyby se žalovaný snažil sebevíce, žalobce není ochotný s žalovaným vůbec spolupracovat, odmítá vlastně veškeré úkony ze strany žalovaného, ať už se jedná o převzetí například peněz z titulu bezdůvodného obohacení, začne popírat, že vůbec má účet, nesdělí číslo účtu, popírá oznámení na vitrínách, popírá, že by užíval poštovní schránku v domě, popírá vhození listin do schránky, zpochybňuje, že listiny zasílané žalovaným patří jemu, vede s žalovaným řadu sporů, prostě zkrátka maximálně komplikuje vzájemnou spolupráci. Dle žalovaného má žalobce vůči žalovanému dluhy. Jaká je přesná výše dluhů, nebylo předmětem tohoto řízení. Jisté ale je, že pokud žalobce opakovaně zpochybňuje řádnost vyúčtování služeb (ovšem zcela paušálně a bez konkrétních námitek) a tedy i jeho splatnost, nelze zatím k této otázce zaujmout definitivní stanovisko. Tento postoj a tato řízení jen ilustrují postoj žalobce. Charakter zneužívání má i jednání žalobce, který zasílá žalovanému platby, k nimž je jako vlastník bytové jednotky povinen, avšak po drobných korunových i haléřových částkách, ač toto nemá a nemůže mít žádný racionální důvod a vznikají tím zvýšené (a také zcela zbytečné) náklady na straně žalovaného. Žalobce toto své chování nijak rozumně nevysvětlil ani prostřednictvím přítomného zástupce u odvolacího jednání, který na dotaz soudu ohledně důvodu takového jednání žalobce uvedl, že nejedná o nic protiprávního. Žalobce zasílá na adresu žalovaného subjektu se zaměnitelným názvem nesmyslně prázdný papír.

45. Zákony v obecné rovině mají především svůj smysl. Právo je nutné chápat jako soubor norem sloužících k posouvání společnosti k určitým standardům chování jako je právě spravedlnost a slušnost. Jednání žalobce ovšem takové závěry nesleduje, jeho jednání lze označit jako chování, které celou situaci komplikuje, je absurdní a žalobce dosud nebyl schopen vysvětlit motiv svého jednání. Jeho jednání má znaky obstrukční a jde skutečně o zjevné zneužití práva. Lze odkázat na komentář k ust. § 8 o. z. autorů Jiří Švestka, Jan Dvořák, Josef Fiala a kolektiv (druhé vydání Wolters Kluwer z roku 2020). Zneužívající výkon práva znamená, že ve skutečnosti nejde o výkon práva, ale jde o protiprávní jednání a takové nemůže požívat právní ochrany. Jiný právní princip říká, že nikdo nemůže těžit z vlastního protiprávního jednání. To je princip, který brání tomu, aby někdo například dovoláním se neplatnosti zneužívajícího jednání měl z protiprávnosti prospěch. Do právního vědomí u nás tyto principy stále ještě nepronikly. Zjevné zneužívání práva nebo těžení z vlastního protiprávního jednání či obcházení zákona, které se ani neskrývá je považováno za„ šikovnost“, kterou mnohdy ani veřejnost neodsuzuje a soudy k ní přistupují mnohdy smířlivě. Přitom se jedná o hrubé protiprávnosti. Zákaz zneužívajícího jednání by tak v prostředí nízké právní kultury mohl vést k oslabení právní jistoty a předvídatelnosti práva. Je na soudech, aby ustálily posuzování těchto námitek na správné úrovni. Je pravdou, že je potřeba s touto námitkou nakládat střídmě. Proto také zákon hovoří o zjevném zneužití práva. Termín zjevné musí být tedy chápán jako kvalitativní a kvantitativní prvek zneužití zároveň. Nejde tedy o bezvýznamné, zanedbatelné jednání či chování. Jde jednoznačně o zjevné zneužití práva ze strany žalobce, když ze všech těch zjištění vyplývá závěr, že skutečným cílem žalobce není domoci se svých práv, ale jde o šikanózní výkon práva vůči žalovanému. Tento charakter měla žaloba od samotného počátku, protože pokud by žalobce měl skutečný zájem na tom, aby si dokumenty, jakožto podklady pro vyúčtování, prohlédl, měl možnost prohlédnout nejenom tedy v sídle žalovaného, ale i potom v sídle statutárního zástupce, pak této možnosti nevyužil nikoli z toho důvodu, že by využít nemohl, ale že evidentně toho využít nechtěl. Pokud by takto postupoval každý vlastník jednotky, činnost žalovaného by byla zcela paralyzována. Rubem každého práva je tomu odpovídající povinnost. Tímto se však žalobce neřídí.

46. Nelze také pominout, že žalobce v žalobě sice požadoval umožnění nahlédnout do podkladů za rok 2018 v místě sídla žalovaného, ale v předžalobní upomínce (viz čl. 4) a v žádosti do nahlížení (viz čl. 8) ze dne 29. 5. 2019 takový požadavek neuplatnil. V těchto podáních žádné konkrétní místo nenavrhl. Závěr, že žalobce žádné možnosti, kterou mu žalovaný nabídl k seznámení se podklady pro vyúčtování, a to i před oznámením z léta 2021, nevyužil a využít ani nechce, je nutno vztahovat k celému řízení.

47. Po právní stránce se závěr opírá o ustanovení, která jsou citována v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 9. 2022 (odstavce 6 - 9) a § 1955 odst. 1 a § 8 o. z.

48. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle 219 o. s. ř, a to i v části, která se týká nákladů řízení, ač žalobce v odvolání argumentoval tím, že pokud by bylo prokázáno, že žalovaný splnil své povinnosti, pak je splnil až po rozhodnutí Nejvyššího soudu a část nákladů řízení by žalovanému přiznána být neměla. Takový závěr ale odvolací soud nepřijal.

49. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 221 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný a má proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému byly přiznány náklady řízení za 7 úkonů právní pomoci, a to za podání vyjádření ze dne 16. 1. 2023, podání vyjádření ze dne 23. 3. 2023, doloženou poradu s klientem přesahující 1 hodinu ze dne 18. 4. 2023, účast na jednání dne 4. 5. 2023, doloženou poradu s klientem přesahující jednu hodinu dne 23. 5. 2023 a účast na jednání dne 25. 5. 2023 po 1500 Kč podle vyhl. č. 177/96 Sb. s připočtením 300 Kč ke každému úkonu podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. a 21 % DPH, celkem 15 246 Kč Lhůta k zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení