10 CO 216/2020 - 200

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. et Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalované: ; [země] - [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa] o 400 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 5. 2020, č. j. 14 C 137/2018-49, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje a ve výroku II. se mění tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 18 694,50 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího ve výši 10 920 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 14 C 137/2018-49, žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 16. 7. 2018 do zaplacení, a to vše do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a dále žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 61 710 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala si žalovaná včasné odvolání z důvodu uvedeného v ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tedy z důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci přitom žalovaná spatřovala v tom, že soud nesprávně právně věc posoudil podle ust. § 95 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neboť dle ní je třeba nárok uplatněný žalobkyní podřadit pod ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. V té souvislosti žalovaná namítala, že soud prvního stupně s ohledem na nesprávnou aplikaci právního předpisu nesprávně posoudil otázku promlčení uplatněného nároku ze strany žalobkyně, jelikož v případě, pokud by byl nárok žalobkyně správně podřazen pod nároky vyplývající ze zákona č. 82/1998 Sb., byl by již promlčen; požadovaný úrok z prodlení byl by přitom dle žalované promlčen v každém případě. Ve prospěch tohoto svého názoru pak v podaném odvolání žalobkyně obsáhle argumentovala a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá a žalované přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. S ohledem na to, že ve skutkově i právně, až na osobu poškozené pozůstalé osoby, totožné věci bylo žalovanou proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2020, č. j. 61 Co 17, 18/2020-156, podáno dovolání, ve kterém přezkumu dovolacího soudu předestřela právě otázku správného právního posouzení uplatněného nároku a jeho promlčení, navrhla současně žalovaná přerušení odvolací řízení do doby pravomocného rozhodnutí dovolacího soudu o jí podaném dovolání.

4. Odvolací soud tomuto návrhu žalované vyhověl a usnesením ze dne 22. 9. 2020, č. j. 10 Co 216/2020-82, odvolací řízení přerušil do pravomocného skončení dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 2249/2020, přičemž následně usneseními ze dne 25. 3. 2021, č. j. 10 Co 216/2020-111, a ze dne 16. 9. 2021, č. j. 10 Co 216/2020-128, zamítl návrhy žalobkyně ze dne 18. 2. 2021 a ze dne 30. 6. 2021 na pokračování v odvolacím řízení, kdy žalobkyně v těchto svých návrzích vedle otázek týkajících se procesního postupu odvolacího soudu a přerušení daného odvolacího řízení argumentovala rovněž ve prospěch správnosti závěru soudu prvního stupně ve vztahu k posouzení nároku uplatněného v této věci podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a ohledně správnosti jeho závěru v tom směru, že nárok uplatněný v této věci promlčen není.

5. Řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 2249/2020 bylo následně u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 30 Cdo 2249/2020 a o dovolání žalované bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, č. j. 30 Cdo 2249/2020-236, jímž bylo dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu (Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2020, č. j. 61 Co 17, 18/2020-156) ve věci samé zamítnuto a zbývajícím rozsahu dovolání žalované odmítnuto. Tento rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci dne 9. 4. 2022, a proto bylo následně usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2022, č. j. 10 Co 216/2020-146, rozhodnuto o pokračování v odvolacím řízení v této věci.

6. Na podkladě včasného odvolání žalované přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalované a stanovisku žalobkyně k němu, a poté co ve věci konal dne 26. 5. 2022 jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalované za důvodné považovat nelze.

7. V této věci se žalobkyně žalobou ze dne 16. 7. 2018 podanou u Okresního soudu v Chebu dne 17. 7. 2018 domáhala zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč způsobené jí usmrcením jejího syna [jméno] [příjmení] dne [datum] na [anonymizována dvě slova] [obec] u [obec] [anonymizováno] [jméno] [příjmení], příslušníkem [stát. instituce], při řízení [anonymizována dvě slova] při výkonu hlídkové služby. V žalobě popsala, jaký vztah se synem měla a jakým způsobem je jeho smrt jí pociťována, a rovněž popsala, kdy a jakým způsobem se na žalovanou s požadavkem na náhradu nemajetkové újmy obrátila s tím, že se tak stalo výzvou ze dne 25. 6. 2018, která byla žalované doručena dne 5. 7. 2018, se stanovenou 10 denní lhůtou k plnění. Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně potvrdila, že se na ni žalobkyně prostřednictvím jejího zástupce výzvou ze dne 25. 6. 2018 doručenou jí dne 5. 7. 2018 obrátila, nesouhlasila ale s tím, že by nárok žalobkyně měl být posouzen dle § 95 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, nýbrž dle ní bylo jej třeba posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, přičemž v takovém případě bylo třeba považovat nárok uplatněný žalobkyní za promlčený, a tedy s ohledem na uplatněnou námitku promlčení navrhla zamítnutí podané žaloby.

8. Podáním ze dne 18. 5. 2020, téhož dne podaným u nalézacího soudu, žalobkyně navrhla změnu žaloby v tom směru, že nadále požadovala zaplatit také úrok z prodlení z částky 400 000 Kč ve výši 9 % ročně od 16. 7. 2018 do zaplacení, přičemž soud prvního stupně změnu žaloby při jednání dne 19. 5. 2020 připustil. Při jednání dne 19. 5. 2020 žalovaná navrhla přerušení řízení (do doby pravomocného rozhodnutí o jí tehdy teprve avizovaném dovolání ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 61 Co 17, 18/2020), se kterým žalobkyně nesouhlasila, přičemž soud prvního stupně formálně o tomto návrhu žalované nerozhodl a v řízení dále pokračoval (již zde odvolací soud uvádí, že tímto svým postupem nezatížil soud prvního stupně řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Rovněž při tomto jednání žalovaná namítala promlčení uplatněného nároku, oproti tomu k uplatněné výši náhrady nemajetkové újmy požadované ze strany žalobkyně žádné výhrady neměla. Soud prvního stupně při tomto jednání provedl důkazy předžalobní upomínkou ze dne 25. 6. 2018 a dále listinami ze spisu Okresního soudu v Chebu, sp. zn. [spisová značka], zejména pak rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým byl [anonymizováno] [jméno] [příjmení] v souvislosti s usmrcením syna žalobkyně uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, dále vyslechl žalobkyni a jako svědka manžela žalobkyně [jméno] [příjmení] k otázce újmy žalobkyně, která jí byla usmrcením syna způsobena a ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když při výpočtu náhrady nákladů řízení žalobkyně v podobě odměny jejího zástupce vycházel z tarifní hodnoty věci ve výši 400 000 Kč.

9. Soud prvního stupně dospěl na podkladě provedených důkazů a svých skutkových zjištění z nich k závěru, že žalovaná za újmu způsobenou žalobkyni usmrcením jejího syna odpovídá, a to podle ust. § 95 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, dále že nárok uplatněný žalobkyní není promlčen, kdy za rozhodné datum počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty považoval datum 30. 1. 2017, kdy bylo v trestním řízení najisto postaveno, že jednání [anonymizováno] [příjmení] nebylo excesem, a tedy odpovědnost nese žalovaná. Tříletá promlčecí lhůta dle ust. § 609 a násl. o. z. tedy dle názoru soudu prvního stupně v době podání žaloby ještě neuplynula. Dále s ohledem na to, že vztah mezi žalobkyní a usmrceným synem posoudil jako velice blízký, kdy se předpokládalo, že o žalobkyni i svého otce se v jejich stáří postará, a také s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně se se smrtí syna nesmířila, jako zásah ji stále pociťuje, syn jí stále chybí a žádné kompenzace se jí od žalované nedostalo, uzavřel, že došlo ke způsobení nemajetkové újmy žalobkyni, za kterou je povinna žalovaná poskytnou jí náhradu ve smyslu ust. § 2959 o. z. Při posouzení výše této náhrady vyšel z kritérií uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, a s ohledem na intenzivní vztah mezi žalobkyní a synem, strádání žalobkyně, psychické útrapy a její obavy o budoucnost, dospěl k závěru, že požadovaná náhrada nemajetkové újmy, jejíž výši žalovaná ani nerozporovala, je v naprostém souladu s posuzovanými kritérii a neměl pochyb, že by nebyla odpovídající duševním útrapám žalobkyně. Žalobkyni pak přiznal i požadovaný úrok z prodlení, jelikož dospěl k závěru, že i tento nárok byl uplatněn včas a promlčen není.

10. S ohledem na to, že stěžejní námitkou ze strany žalované byla otázka právního posouzení věci, a tedy otázka, jakým právním předpisem se odpovědnost žalované za újmu způsobenou žalobkyni řídí, a že tato otázka byla vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2249/2020, ve prospěch toho závěru, který zaujal taktéž nalézací soud v této věci, tedy že odpovědnost žalované za újmu způsobenou pozůstalým osobám je dána dle ust. § 95 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, kdy v takovém případě je třeba otázku rozsahu nahrazované újmy a promlčení nároku řešit podle obecných ustanovení občanského zákoníku, odvolací soud na tomto místě pro stručnost na výše citovaný rozsudek dovolacího soudu a argumentaci v něm uvedenou odkazuje s tím, že má za to, že tuto argumentaci není třeba v tomto rozsudku odvolacího soudu opakovat, jelikož obě účastnice jsou s ní seznámeny.

11. Odvolací soud tudíž ve shodě s těmito závěry Nejvyššího soudu, které se týkají stejné skutkové i právní situace a pouze jiné osoby pozůstalého po zemřelém [jméno] [příjmení], vychází z toho, že v posuzované věci vznikla žalované povinnost nahradit újmu žalobkyni podle ust. § 95 odst. 1 až 6 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v rozsahu stanoveném podle § 2959 o. z. (zákon č. 89/2012 Sb.), jelikož zákon o Policii České republiky neobsahuje zvláštní úpravu rozsahu nahrazované újmy. Rovněž otázka promlčení uplatněného nároku se posoudí podle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), jelikož ani zvláštní úpravu promlčení zákon o Policii České republiky neobsahuje.

12. V takovém případě však nelze považovat nárok uplatněný žalobkyní v této věci na náhradu nemajetkové újmy za promlčený, a to i za situace, pokud by počala tříletá promlčecí lhůta (§ 629 o. z.) běžet již dne [datum], tedy v den, kdy byl [jméno] [příjmení] usmrcen, jelikož žaloba v této věci byla podána u soudu dne 17. 7. 2018, tedy před uplynutím tříleté promlčecí lhůty. Jelikož s ohledem na to není nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatněný žalobkyní v této věci promlčen v žádném případě, nebylo se třeba podrobněji zabývat tím, zda je správným názor soudu prvního stupně, že tříletá promlčecí lhůta počala běžet (viz také § 619 o. z. a § 620 odst. 1 o. z.) až ode dne [datum], kdy bylo v trestním řízení najisto postaveno, že jednání [anonymizováno] [příjmení] nebylo excesem, a tedy odpovědnost za újmu způsobenou žalobkyni nese žalovaná, byť ani tuto úvahu soudu prvního stupně nepovažuje odvolací soud za nepřiměřenou.

13. K otázce zjištění skutkového stavu věci soudem prvního stupně odvolací soud jen pro úplnost poznamenává, že sice nelze přisvědčit soudu prvního stupně v jeho výkladu ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. ohledně vázanosti soudu v civilním řízení rozsudkem vydaným v trestním řízení s ohledem na to, že taková vázanost soudu v civilním řízení se může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy, a tedy naopak se tato vázanost nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení takovou možnost neměly, tak jako v poměrech posuzované věci žalovaná (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09), přesto je však třeba, a není to ostatně ani žalovanou nijak zpochybňováno, skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně na podkladě provedených důkazů ohledně usmrcení [jméno] [příjmení] dne [datum] na [anonymizována dvě slova] [obec] u [obec] [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jako příslušníkem Policie České republiky při řízení [anonymizována dvě slova] při výkonu jeho hlídkové služby považovat za správný.

14. Pokud jde o výši přiznané náhrady nemajetkové újmy žalobkyni, ta dle přesvědčení odvolacího soudu odpovídá ust. § 2959 o. z. a judikaturou Nejvyššího soudu vymezeným kritériím (např. soudem prvního stupně uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018), která soud prvního stupně správně vyhodnotil, kdy ve shodě s ním odvolací soud nepochybuje, že požadovaná náhrada v částce 400 000 Kč těmto kritériím vyhovuje; ostatně žalovaná ve vztahu k výši požadované náhrady nemajetkové újmy ani žádné námitky neuplatňovala, a to již v řízení před soudem prvního stupně, stejně tak jako v podaném odvolání, kde naopak výslovně uvedla, že přiznaná výše náhrady nemajetkové újmy ustálené judikatuře dopadající na nároky pozůstalých osob spojené s usmrcením osob blízkých odpovídá.

15. Jde-li o požadovaný úrok z prodlení z náhrady nemajetkové újmy uplatněné v této věci, pak odvolací soud považuje za věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně i v této otázce, jelikož žalobkyně žalovanou výzvou ze dne 25. 6. 2018 doručenou žalované dne 5. 7. 2018 v souladu s ust. § 1958 odst. 2 o. z. k zaplacení této náhrady vyzvala v 10 denní lhůtě, přičemž žalovaná v takto stanovené lhůtě, kterou odvolací soud považuje za přiměřenou, svoji povinnost nesplnila, a tedy se dostala v souladu s ust. § 1968 o. z. ode dne 16. 7. 2018 do prodlení, a žalobkyně je tak oprávněna v souladu s ust. § 1970 o. z. požadovat po žalované vedle náhrady nemajetkové újmy rovněž zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tedy právě ve výši 9 %.

16. K otázce úroku z prodlení odvolací soud dodává, že ani nárok na zaplacení úroku z prodlení uplatněný žalobkyní v této věci za promlčený považovat nelze, neboť jednak není promlčen nárok na náhradu nemajetkové újmy jako takový (jistina pohledávky) a současně není promlčen ani nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení jako relativně samostatný nárok, byť v podobě příslušenství pohledávky na náhradu nemajetkové újmy, jelikož žalovaná se dostala do prodlení se splněním své povinnosti k náhradě nemajetkové újmy až ode dne 16. 7. 2018, a teprve od tohoto dne tedy byla žalobkyně oprávněna úrok z prodlení požadovat (uplatnit), a pokud jej u soudu uplatnila dne 18. 5. 2020 prostřednictvím změny žaloby, která byla soudem prvního stupně připuštěna, stalo se tak opětovně před uplynutím tříleté promlčecí lhůty dle § 609 a násl. občanského zákoníku (k tomu srovnej také závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, a závěry usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, použitelné i v poměrech nového občanského zákoníku).

17. V této otázce dospěl tedy odvolací soud ke stejnému závěru jako Okresní v Chebu v rozsudku ze dne 30. 3. 2021, č. j. 11 C 222/2018-275, a Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 22. 9. 2021, č. j. 61 Co 108/2021-300.

18. V případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení postupoval soud prvního stupně správně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalobkyni přiznal právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Dle názoru odvolacího soudu však již nepostupoval nalézací soud zcela správně při vyčíslení této náhrady nákladů řízení v případě odměny zástupce žalobkyně, pokud za tarifní hodnotu věci považoval částku 400 000 Kč a pokud za úkon právní služby v podobě námitek proti usnesení o zaplacení soudního poplatku přiznal odměnu zástupce žalobkyně v plné výši. Na rozdíl od soudu prvního stupně a v souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou např. usnesením ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, je totiž třeba dle odvolacího soudu v případě peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením či těžkým poškozením zdraví osoby blízké (tj. do osobnostního práva) považovat za tarifní hodnotu věci částku 50 000 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT (vyhláška č. 177/1996 Sb.), jež podle výslovného znění na věci osobnostních práv, v nichž je navrhována náhrada nemajetkové újmy, dopadá, a nikoli tedy výši náhrady nemajetkové újmy uplatněné v daném řízení ve smyslu § 8 odst. 1 AT, jelikož toto ustanovení nereflektuje povahu řízení o peněžitých náhradách za újmu na přirozených právech člověka. V takovém případě ale podle ust. § 7 AT činí mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby, za který náleží mimosmluvní odměna v plné výši, částku 3 100 Kč a za jeden úkon právní služby, za který náleží odměna ve výši poloviny mimosmluvní odměny, pak částku 1 550 Kč. Vyjde-li shodně jako soud prvního stupně odvolací soud z vyúčtování provedeného zástupcem žalobkyně, které obsahu spisu odpovídá, pak zástupcem žalobkyně byly v řízení před soudem prvního poskytnuty celkem čtyři úkony právní služby, za které náleží odměna v plné výši, tedy příprava a převzetí zastoupení, předžalobní upomínka, sepis žaloby a účast při jednání soudu dne 19. 5. 2020 (§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT), a jeden úkon právní služby, za který náleží odměna ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, tedy námitky proti usnesení o zaplacení soudního poplatku, neboť nejde o podání ve věci samé (§ 11 odst. 2, odst. 3 AT), a celkem tak odměna zástupce žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně činí 13 950 Kč. S připočtením náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně dle ust. § 13 odst. 4 AT ve výši 1 500 Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) z odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně představují tudíž celkové náklady žalobkyně před soudem prvního stupně částku 18 694,50 Kč, a nikoli soudem prvního stupně uvažovaných 61 710 Kč.

19. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil a výroku II. jej podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiam změnil tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 18 694,50 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), kdy stejně jako soud prvního stupně poskytl odvolací soud žalobkyni lhůtu k plnění delší tak, aby mohla být její povinnost při naplnění všech administrativních předpokladů včas splněna (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).

20. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. a převážně úspěšné žalobkyni přiznal právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, jelikož její neúspěch v podobě snížení náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně je třeba v kontextu celého tohoto odvolacího řízení, byla-li úspěšnou ve věci samé a v základu požadavku na náhradu nákladů řízení, považovat za neúspěch toliko v nepatrné části. Zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení vyúčtoval podáním ze dne 27. 5. 2022, kterým požadoval přiznat odměnu za dva úkony právní služby v podobě sepisu návrhu na pokračování v přerušeném řízení dne 8. 4. 2022 a účasti na jednání odvolacího soudu dne 26. 5. 2022 a dále v podobě dvou režijních paušálů, náhrady cestovních výdajů a náhrady za ztrátu času v souvislosti s jednáním odvolacího soudu dne 26. 5. 2022 Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni náhrada nákladů řízení v podobě nákladů jejího právního zastoupení advokátem v odvolacím řízení náleží, přičemž je možné zástupci žalobkyně přiznat odměnu za celkem dva úkony právní služby dle ust. § 11 odst. 1 písm. k), g) AT, za které mu náleží odměna v plné výši, opět stanovená z tarifní hodnoty věci dle ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT ve výši 50 000 Kč na částku 3 100 Kč (§ 7 AT) na jeden úkon právní služby. Odvolací soud přitom vychází z toho, že zástupce žalobkyně v rámci svých podání v odvolacím řízení týkajících se přerušení řízení ze dne 18. 2. 2021 (zde zejména) a ze dne 30. 6. 2021 vyjadřoval se rovněž k otázce promlčení namítané žalovanou v jejím odvolání, tedy ve své podstatě činil jejich prostřednictvím rovněž vyjádření k odvolání žalované, a tudíž mu lze (souhrnně) za jeden úkon právní služby ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. k) AT odměnu za tato jeho podání v rámci odvolacího řízení poskytnout, ačkoli jinak by úkony právní služby poskytnuté jím ve vztahu k přerušení odvolacího řízení za účelně vynaložené považovat nebylo možné, pokud první dva návrhy žalobkyně na pokračování v odvolacím řízení byly pro svoji nedůvodnost zamítnuty a pokud třetí návrh na pokračování v odvolacím řízení ze dne 8. 4. 2022 byl žalobkyní podán v situaci, kdy odvolacímu soudu skončení dovolacího řízení, ve vztahu ke kterému bylo odvolací řízení přerušeno, bylo známo (od 17. 3. 2022) a sám již činil kroky ke zjištění právní moci příslušného rozhodnutí Nejvyššího soudu (dotazem odeslaným dne 21. 3. 2022) tak, aby i bez návrhu žalobkyně mohl o pokračování v odvolacím řízení rozhodnout. Účast u jednání odvolacího soudu je samozřejmě úkonem, za který zástupci žalobkyně odměna náleží. Za dva úkony právní služby, za které lze i dle názoru odvolacího soudu odměnu zástupci žalobkyně poskytnout, činí tak odměna celkem 6 200 Kč. Dále náleží zástupci žalobkyně rovněž náhrada jeho hotových výdajů ve smyslu ust. § 13 odst. 4 AT ve výši 2 x 300 Kč, náhrada za ztrátu času cestou k jednání odvolacího soudu [obec] – [obec] a zpět dne 26. 5. 2022 dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT ve výši 600 Kč (6 x 100 Kč) a dle ust. § 13 odst. 1, 5 AT za použití § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve znění účinném od 14. 5. 2022 rovněž náhrada cestovních výdajů ve výši 1 624,80 Kč (základní náhrada 214 – počet najetých kilometrů x 4,70 Kč + náhrada za spotřebované pohonné hmoty 6,5 – průměrná spotřeba pohonné hmoty pro kombinovaný provoz užitého vozidla dle technického průkazu vozidla x 2,14 – počet najetých kilometrů ve stech x 44,50 Kč – cena benzínu automobilového 95 oktanů dle vyhlášky platná v době jednání odvolacího soudu). Celkem tedy náklady právního zastoupení žalobkyně v tomto odvolacím řízení činí 9 024,80 Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) pak 10 920 Kč Odvolací soud tedy uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení částku 10 920 Kč, a to opět ve lhůtě třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (odvolací soud stejně jako soud prvního stupně stanovil ve smyslu ust. § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. delší lhůtu k plnění tak, aby žalovaná při naplnění všech administrativních předpokladů mohla včas svoji povinnost splnit, přičemž platebním místem určil zástupce žalobkyně v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.).