10 Co 23/2022-120

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; Česká republika - Státní pozemkový úřad, [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [jméno], Ph.D. sídlem [adresa] proti; žalované: ; Mgr. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 17 530 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného do rozsudku Okresního soudu v Tachově, č. j. 3 C 266/2021-101, ze dne 10. 12. 2021 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, a to ve správném znění označení žalobce: Česká republika – Státní pozemkový úřad, [IČO], sídlem [adresa].

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným č. 1, 2 náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 565,20 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 3 C 255/2021-105, zamítl návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 17530 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech částku 7695,60 Kč, splatnou do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání, ve kterém soudu prvního stupně vytkl, že nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným žalobcem a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní pochybení vidí žalobce v tom, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru, pokud dle něj nelze žalobě vyhovět. Zcela zásadní pro posouzení věci je přitom dle žalobce to, že v řešeném případě smluv uzavřených mezi SPÚ a uživateli pozemků v zahrádkové osadě v režimu nárokového převodu dle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, resp. dle § 10b tohoto zákona, kdy v důsledku novely došlo k přečíslování, nešlo o projev svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést na uživatele pozemků v zahrádkové osadě pozemky, a to v souladu s § 14 odst. 1 citovaného zákona za cenu obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Z dikce § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., resp. jeho § 10b ve spojení s § 14 odst. 1 téhož zákona jednoznačně dle žalobce vyplývá, že SPÚ převod musí a musel realizovat za splnění zákonem stanovených podmínek, tedy i za zákonem definovanou cenu. Nejde tedy o případ, kdy by bylo na úvaze SPÚ, resp. žalobce, zda a za jakých cenových podmínek bude převod realizovat, zákon mu nedává možnost realizovat převod za dohodnutou cenu.

3. Žalobce dále poukázal na judikaturu k nastíněné problematice s tím, že je celkem jednotná, a podle ní smlouvy, kterými převádí pozemky v režimu nárokového převodu Pozemkový fond ČR, resp. SPÚ, nejsou projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejich prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést pozemky za zákonem stanovených podmínek zákonem stanoveným subjektům. Pokud přitom v těchto případech došlo k převodu pozemku v hodnotě vyšší než zákonné, učinil tak převádějící subjekt mimo rámec zákona, a proto bez právního důvodu, čímž se žalovaní (nabyvatelé pozemků) na úkor žalobce jako převádějícího bezdůvodně obohatili. K vydání byli legitimováni ti, kteří se obohatili, nikoli znalec, který pochybil při zpracování znaleckého posudku. Jako na nejpodobnější řešený případ poukázal žalobce na případ řešený rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, s tím, že sice šlo o převod k vypořádání restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, princip je však dle žalobce stejný, jelikož zákon stanovuje, za jakou cenu má být pozemek převeden, a v daném případě v důsledku nesprávného ocenění došlo k tomu, že nedošlo k převodu v zákonné hodnotě. I v tomto případě, kdy měla být převodem saturována majetková křivda a žalovaným de facto vznikla křivda nová, Nejvyšší soud dospěl k tomu, že musí bezdůvodné obohacení vydat, a také zde neshledal rozpor takového požadavku s dobrými mravy, i pokud znalecký posudek, ze kterého se při stanovení ceny pozemku v převodní smlouvě vycházelo, objednal SPÚ, resp. Pozemkový fond ČR. Uvedené principy ve vztahu k vydání bezdůvodného obohacení pak dle žalobce musí platit i pro kupní smlouvy uzavřené s uživateli pozemků v zahrádkových osadách, přičemž na věci nic nemění ani to, že tento rozsudek byl vydán za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. v rozhodném znění, protože i tento zákon neposkytoval právní ochranu v případě, že by výkon práva byl v rozporu s dobrými mravy. Žalobce dále odkázal také na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, kterým byl i za platnosti nového občanského zákoníku potvrzen názor ohledně vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě, aniž by Nejvyšší soud dovozoval nějakou limitaci ohledně výše, kdy také musel brát v potaz principy uvedené v novém občanském zákoníku. K námitce, že uvedená rozhodnutí nejsou případná, žalobce uvedl, že převod náhradního pozemku za pozemky nevydané je nutné odlišit od vydání pozemku v tzv. přímé restituci dle zákona č. 229/1991 Sb., kdy je ve správním řízení rozhodováno o vydání, resp. obnově vlastnického práva ke konkrétnímu pozemku. V případě převodu náhradního pozemku má Státní pozemkový úřad zákonem stanoven okruh osob, na které za zákonem stanovených podmínek mimo jiné i hodnotových, smlouvou nikoliv ve správním řízení převede pozemek jako náhradní, proto je zde nepopiratelná podobnost s nárokovým převodem na uživatele pozemků v zahrádkových osadách, kdy podstatným dle žalobce není ani to, že v daném případě stanovil cenu zákon č. 229/1991 Sb. a nikoli zákon č. 503/2012 Sb., protože oba tyto zákony definují dispoziční oprávnění pro žalobce a podmínky i cenové, za jakých může, resp. musí dispozici realizovat.

4. Navíc dle žalobce lze analogicky aplikovat ust. § 1792 odst. 2 nového občanského zákoníku, kdy cena dle předloženého revizního posudku podle žalobce„ platí za ujednanou“, protože jde o cenu podle právního předpisu přípustnou.

5. S ohledem na výše uvedené tak dle žalobce za situace, kdy z revizního posudku bylo zjištěno, že předmětnými smlouvami došlo k převodu pozemků v hodnotě vyšší než zákonné (za„ ujednanou“ lze považovat cenu stanovenou na základě revizního posudku), učinil tak SPÚ mimo rámec zákona, a proto i bez právního důvodu, čímž se kupující na úkor SPÚ, resp. státu, bezdůvodně obohatil a SPÚ má legitimní právo se vydání bezdůvodného obohacení domáhat. Soud prvního stupně tedy dle žalobce v napadeném rozsudku rozhodl v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR k otázce vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy došlo smlouvou k převodu pozemků v hodnotě vyšší než zákonné. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci vzniklé náklady řízení.

6. Žalovaný v rámci vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že s odvoláním nelze v žádném případě souhlasit. Žalobce dle žalovaného jednoduše nepřípustně zobecňuje závěry jím zmíněných judikátů a snaží se je aplikovat na věci, na které se vztahovat nemohou. Zásadní rozdíl mezi kauzami řešenými žalobcem uváděnou judikaturou a danou věcí spočívá dle žalovaného v tom, že judikáty řešily jen zcela specifickou a úzkou otázku vydání, resp. oceňování náhradních pozemků, dle příslušných ustanovení zákona o půdě č. 229/1991 Sb. Předmětem zkoumání Nejvyššího soudu byly vždy jen dohody o vydání náhradních pozemků, nikdy se nejednalo o převody pozemků formou kupní smlouvy, už jen to je dle žalovaného zásadní rozdíl. Oceňování náhradních pozemků dle zákona o půdě se také mělo dít přesně podle podmínek stanovených zákonem, tedy ocenění mělo být učiněno ke konkrétnímu datu a dle zcela konkrétně označené oceňovací vyhlášky. V řešené věci však byla uzavírána kupní smlouva a dle zákona měl žalobce prodávat pozemky v dané zahrádkové osadě za obvyklou cenu. Skutečnost, že zákon o pozemkovém úřadu ukládá tomuto úřadu povinnost určitým osobám za určitých podmínek převést pozemky, neznamená dle žalovaného automaticky nedostatek autonomní svobodné vůle na straně prodávajícího. Žalobce označuje tento případ za tzv. nárokový převod, v podstatě by se ovšem dalo dle žalovaného říci, že se jedná o tradiční právní institut, kterým je smluvní přímus. Osoba v zákoně označená, pokud si podá žádost o převod pozemku ve lhůtě k tomu stanovené a pokud splňuje i další podmínky, má právo na to, aby s ní Státní pozemkový úřad smlouvu uzavřel a pozemek jí převedl. Co se pak týče obsahu smlouvy, není autonomie svobodné vůle Státního pozemkového úřadu, tj. prodávajícího, dle žalovaného nijak zvlášť omezována. Skutečnost, že má prodat pozemek za obvyklou cenu, je stanovena v daném případě zákonem, ale obecně vzato i ostatní státní instituce a dokonce i státní podniky jsou v dispozicích se svým majetkem zavazovány zákonem k určitým podmínkám a k použití obvyklé ceny. To ale dle žalovaného obecně neznamená, že by neměly svobodnou vůli a že by smlouvy jimi uzavřené mohly být libovolně revidovány právě třeba v otázce ceny a třeba jen na základě revizního posudku. Do důsledku vzato by závěry žalobce o nedostatku autonomie svobodné vůle vedly dle žalovaného k nastolení situace právní nejistoty všech účastníků, kteří si od státních institucí cokoliv kupují.

7. Byl to přitom dle žalovaného žalobce, kdo stanovil výši kupní ceny, a kupující na takovou cenu přistoupili a učinili tak v přesvědčení (dobré víře), že i ohledně kupní ceny je smlouva v naprostém pořádku. O závaznosti smlouvy a o tom, že ji obě strany uzavírají nejen svobodně, ale i vážně, žalovaného přesvědčil také článek X. smlouvy, kde obě strany proklamují, že smlouva je výrazem jejich svobodné a vážné vůle. O tom, že je smlouva uzavírána kvalifikovaně a vážně, byl žalovaný přesvědčen i s ohledem na to, že považuje Státní pozemkový úřad za jednu z vrcholných státních institucí, která je vybavena potřebným aparátem a které lze důvěřovat. Způsob stanovení obvyklé ceny byl přitom dle žalovaného zcela na svobodné vůli žalobce, přičemž obvyklá cena nemusí být vůbec cenou zjištěnou znaleckým posudkem, což ani zákon o oceňování majetku nepředepisuje. Obvyklá cena je cenou, za kterou je prodávající ochoten něco prodat a kupující je ochoten koupit, a za takovou cenu se obvykle převody či koupě v daném místě a čase realizují. Proto také znalci používají tzv. srovnávací metodu a zjišťují, za jaké ceny se srovnatelné pozemky prodávají. Takové zjištění či srovnání nemusí činit dle žalovaného ale právě a jen soudní znalec, je to možno provést kupříkladu dotazy na realitní kanceláře a v řešené věci má dokonce žalobce možnost nahlédnout do svých vlastních spisů a podívat se, za jaké ceny prodával zahrádky v ostatních zahrádkových osadách v [obec]. Žalobce pak dle žalovaného musí vědět, že to činil za ceny ve skutečnosti nižší, než za jaké prodával zahrádky v osadě [anonymizována dvě slova]. Nelze dále dle žalovaného pominout, že zahrádky v zahrádkové kolonii mohou mít specifickou cenu a obvyklou cenu takových zahrádek v zahrádkových osadách ve skutečnosti tvořil sám žalobce a mohl vycházet z desítek srovnatelných příkladů. Jestliže žalobce zvolil způsob stanovení ceny znaleckým posudkem, jedná se o způsob přípustný, ale jakmile uzavřel smlouvu na konkrétní cenu, smlouva dle žalovaného platí a nelze ji jednostranně měnit ani s odkazem na to, že si po letech nechal zpracovat další posudek a následně ještě další revizní posudek znaleckým ústavem. Na skutečnost, že smlouva byla uzavřena a je platná, žádné další znalecké posudky dle žalovaného nemohou mít vliv. Žalovaný tedy napadený rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný a zákonný a navrhl jej potvrdit s tím, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení.

8. Na podkladě včasného odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce a vyjádření žalovaného k němu, a aniž by musel ve věci konat jednání, jelikož oba účastníci souhlasili s rozhodnutím odvolacího soudu bez nařízení jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobce za důvodné považovat nelze.

9. Zamítnutí žaloby odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobce jako prodávající převedl do vlastnictví žalovaného kupní smlouvou, přičemž žalovaný kupní cenu sjednanou v kupní smlouvě ve výši 4 020 Kč žalobci zaplatil. Dle soudu prvního stupně jde přitom o platnou kupní smlouvu, a to i ohledně sjednané kupní ceny, která je pro účastníky závazná, a tudíž k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného nedošlo. Případná následně zjištěná nesprávnost stanovení obvyklé ceny nemá na platnost smlouvy dle soudu prvního stupně vliv a významnou by mohla být pouze tehdy, pokud by byla zjištěna před uzavřením kupní smlouvy. Žalobcem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažoval soud prvního stupně za přiléhavá, jelikož v předmětných judikátech šlo o situaci upravenou zákonem o půdě s jinak upraveným způsobem ocenění.

10. Po zhodnocení výše uvedených skutečností odvolací soud nejprve uvádí, že považuje skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné, a proto také na odůvodnění napadeného rozsudku na tomto místě odkazuje a dále dodává, že v posuzované věci je nesporné, že předmětné nemovité věci byly na žalovaného převedeny kupní smlouvou uzavřenou (s ohledem na dobu podání žádosti o převod) ve smyslu ust. § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb. v rozhodném znění (resp. případně ve smyslu ust. § 10b zákona č. 503/2012 Sb. ve znění účinném od 1. 8. 2016) na základě žádosti žalovaného, tj. v každém případě v režimu nárokového převodu, kdy žalobce měl zákonnou povinnost pozemky do vlastnictví žalovanému převést za cenu obvyklou (dle § 14 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.). Co se rozumí cenou obvyklou, v době uzavření kupní smlouvy stanovil § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, podle něhož obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, případně obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího, ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Obvyklá cena vyjadřuje hodnotu věci a určí se porovnáním.

11. V projednávané věci byla kupní cena za převáděné pozemky stanovena na základě znaleckého posudku, kdy objednávku tohoto posudku učinil Státní pozemkový úřad. Tímto způsobem stanovená obvyklá cena předmětných pozemků byla následně mezi účastníky sjednána jako kupní cena v kupní smlouvě, v době uzavření smlouvy obě strany sjednanou kupní cenu považovaly za cenu obvyklou a okamžikem podpisu (uzavření) se smlouva stala závaznou pro obě smluvní strany.

12. Odvolací soud se dále zcela ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně i žalovaného, že judikatura, na kterou poukazuje žalobce, není přiléhavá na projednávanou věc, když v této judikatuře skutečně byla posuzována jiná otázka, a to otázka oceňování náhradních pozemků podle zákona o půdě, nikoliv otázka stanovení obvyklé ceny věci pro účel sjednání kupní ceny ve smlouvě o převodu nemovité věci. Podobnost je pouze v tom, že v obou případech stát nemá svobodnou vůli při stanovení výše ceny převáděných pozemků, když v obou případech musí postupovat podle zákona. V případě vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě jejich ocenění musí být provedeno podle konkrétně označené oceňovací vyhlášky (vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), zatímco v případě prodeje věci kupní cena musí být stanovena ve výši ceny obvyklé. Podstatný rozdíl je ale v tom, že vydáváním náhradních pozemků stát plní svoji zákonnou povinnost poskytnout restituentům náhradu za nevydané věci, kdy způsob stanovení výše náhrady vyplývá ze zákona a jen do výše této náhrady má stát povinnost oprávněným osobám plnit, včetně plnění poskytnutého formou náhradních pozemků. Správné stanovení ceny náhradních pozemků v souladu se zákonem je tak podstatné pro závěr, zda restituční nároky konkrétních oprávněných osob již byly zcela uspokojeny či nikoliv, a je i logické, že poskytne-li stát oprávněné osobě náhradu v rozsahu větším, než na kterou má oprávněná osoba zákonný nárok, dochází tím k bezdůvodnému obohacení oprávněné osoby. V případě prodeje věci má ale zjištění obvyklé ceny věci význam jen z hlediska stanovení kupní ceny věci, tzn. jen do doby uzavření kupní smlouvy, po jejím uzavření je smlouva, jak již bylo výše uvedeno, pro strany závazná a na platnost smlouvy nemůže mít vliv ani případně následně zjištěná nesprávnost zjištění obvyklé ceny věci (sloužící jako podklad pro sjednání kupní ceny) před uzavřením kupní smlouvy.

13. V tomto směru odvolací soud naopak za přiléhavější na projednávanou věc považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1693/2009, podle něhož jestliže strany dodrží povinnosti, které jim ukládá ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., znalci poskytnou potřebnou součinnost a ani jinak (nepřípustně) neovlivní jeho závěry, následně zjištěná nesprávnost hodnoty převáděného majetku určené znalcem ve znaleckém posudku nemá za následek neplatnost uzavřené smlouvy pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. Byť si je odvolací soud vědom, že v tomto rozhodnutí byla řešena jiná problematika (povinnost při převodu majetku dle § 196a odst. 3 obchodního zákoníku stanovit hodnotu převáděné věci znaleckým posudkem), i v tomto případě ale byly (shodně jako v projednávané věci) zákonem upraveny podmínky pro stanovení kupní ceny, byť odlišným způsobem. V případě zjišťování obvyklé ceny sice zákon o oceňování majetku (zákon č. 151/1997 Sb.) a ani zákon č. 503/2012 Sb. nestanoví, jaký konkrétní postup má žalobce při zjišťování obvyklé ceny zvolit, je ale v praxi obvyklé, že obvyklá cena je určována právě znaleckým posudkem, jak tomu bylo i v projednávané věci.

14. V projednávané věci také žalovaný žádným způsobem nezapříčinil chybné ocenění převáděného majetku, pokud k němu (chybnému ocenění) vůbec došlo. Naopak to byl žalobce, kdo koncipoval jak samotnou kupní smlouvu, tak i zajišťoval stanovení obvyklé ceny převáděného majetku, když sám zadal vypracování znaleckého posudku, přičemž ani žalobce v době přípravy kupní smlouvy neshledával cenu obvyklou určenou znaleckým posudkem znalce [příjmení] za nesprávnou, proto za takto stanovenou obvyklou cenu pozemky žalovanému převedl. Pokud má žalobce na podkladě následně zpracovaných dalších znaleckých posudků nyní za to, že obvyklá cena byla stanovena nesprávně, nemůže jen z toho důvodu revidovat kupní cenu v rámci platně uzavřené kupní smlouvy se žalovaným, a to i s přihlédnutím k těm základním zásadám právního státu a soukromého práva, na kterých je právní řád České republiky vybudován (zásada právní jistoty, zásada, že smlouvy mají být splněny, zásada, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě, zásada, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, zásada, že každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání).

15. Žalobce se dále mýlí v tom, že by bylo možné v posuzované věci aplikovat, byť i jen obdobně, ust. § 1792 odst. 2 o. z., podle kterého, byla-li úplata ujednána v rozporu s právními předpisy o cenách, platí za ujednanou ta, která je podle těchto předpisů přípustná. Kupní cena sjednaná v kupní smlouvě uzavřené účastníky totiž není úplatou, která by byla stanovena (regulována) právními předpisy o cenách. Za právní předpisy o cenách je třeba považovat zejména zákon č. 526/1990 Sb. a zákon č. 265/1991 Sb. a jejich prováděcí předpisy, nikoli tedy občanský zákoník, jiné soukromoprávní předpisy a ani zákon č. 503/2012 Sb. (§ 14 odst. 1), byť stanoví či omezují přípustnou výši plnění. Rovněž zákon č. 151/1997 Sb. není právním přepisem o cenách, nýbrž právním předpisem o oceňování majetku.„ Obvyklá cena“ tak, jak je uvedena v ust. § 14 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., tedy nepředstavuje cenu stanovenou (regulovanou) právními předpisy o cenách.

16. Odvolací soud tak uzavírá, že kupní smlouva byla mezi stranami uzavřena platně, včetně sjednané kupní ceny, takže k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor žalobce nedošlo (pokud zde existuje platný právní titul k plnění, nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení žalovaného), kdy odkázat je možné i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2422/99, použitelné i v poměrech nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), podle kterého„ okolnost, že účastníky sjednaná kupní cena neodpovídá kvantitativním či kvalitativním vlastnostem prodávané věci, nezakládá kupujícímu nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu“. V poměrech nového občanského zákoníku by dle názoru odvolacího soudu bylo maximálně možné uvažovat o aplikaci ust. § 1793 a násl. o. z. ohledně neúměrného zkrácení, kdy však případné právo na využití tohoto institutu, i pokud by žalobci svědčilo, v souladu s ust. § 1795 o. z. v každém případě žalobci zaniklo, neboť toto právo do jednoho roku od uzavření smlouvy se žalovaným neuplatnil.

17. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, když žalobce nebyl ve sporu úspěšný a vznikla mu tak dle § 142 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit úspěšnému žalovanému náklady řízení, které soud prvního stupně správně vypočetl. Pouze s ohledem na zjevnou nesprávnost v označení žalobce v záhlaví napadeného rozsudku soudu prvního stupně, kde soud prvního stupně neuvedl označení„ Česká republika“, ačkoli žalobce se vždy označoval jako„ Česká republika – Státní pozemkový úřad“, aby předešel případným pochybnostem, uvedl odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí správné znění označení žalobce.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení uložil žalobci, neboť žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný. Žalovanému tak náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v podobě nákladů jeho právního zastoupení advokátem, a to za jeden poskytnutý úkon právní služby dle ust. § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu v podobě sepisu vyjádření k odvolání žalobce. Za tento úkon právní služby náleží v souladu s ust. § 8 odst. 1 za použití § 7 advokátního tarifu zástupci žalovaného odměna ve výši 1 820 Kč, dále v souladu s ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč a v souladu s ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů. Celkem tak náklady odvolacího řízení na straně žalovaného představují částku 2 565,20 Kč, a proto odvolací soud právě tuto částku uložil žalobci žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit, a to v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení