10 Co 27/2022-343

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalované: za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: ; [země] - [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa] [územní celek], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vydání náhradních pozemků, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 9. 2021, č. j. 4 C 309/2020-222, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 201 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 164 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce vedlejšího účastníka.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 13. 9. 2021, č. j. 4 C 309/2020-222, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu pozemků specifikovaných v žalobě ležících v k. ú. [příjmení], [anonymizována tři slova] [obec] a [obec] na [anonymizováno] (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 7 589 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náklady řízení v částce 15 824 Kč na účet advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] do tří od právní moci rozsudku (výrok III.) a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech náklady svědečného v částce 2 339 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř., které následně obsáhle odůvodnil svým podáním ze dne 3. 12. 2021. Žalobce předně nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce není k podání žaloby aktivně legitimován, neboť postoupit celý svůj restituční nárok plynoucí z rozhodnutí pozemkového úřadu [číslo jednací] a v postupních smlouvách nevymezil, že si ponechává zbývající část nároku v neevidované výši. Na rozdíl od soudu prvního stupně má přitom žalobce za to, že příslušnými postupními smlouvami nemohl postoupit a nepostoupil nic víc, než je v postupních smlouvách uvedeno, přičemž je dle něj také naprosto zjevné, že žalobce by nárok ve výši přesahující 35 000 000 Kč nikdy nepostoupil za částky, které jsou v postupních smlouvách uvedeny. Závěr okresního soudu, že by postupní smlouva měla obsahovat vymezení, že si žalobce ponechává zbývající část nároku v neevidované výši, dle žalobce nemá žádnou oporu v zákoně, a nebylo tedy povinností žalobce takovou skutečnost v postupní smlouvě uvádět. Žalobce tedy setrval na svém tvrzení uvedeném již v řízení před soudem prvního stupně, že jím byla postoupena pouze část restitučního nároku, jak z obsahu postupních smluv vyplývá, kde jsou tyto části specifikovány a explicitně je uvedeno, že je postupována pouze část nároku. Odkaz soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, je dle názoru žalobce nepřípadný, jelikož žalobce v obou postupních smlouvách vždy výslovně uvedl, že postupuje pouze část nároku a nikoli nárok celý. Vedle znění vlastních postupních smluv, ve kterých se nehovoří o postoupení celého restitučního nároku či v případě pozdější smlouvy ohledně zbytku restitučního nároku, ale vždy pouze o postoupení jeho části, žalobce poukázal na to, že ještě před postoupením části svého restitučního nároku požádal o přecenění původních pozemků, avšak této jeho žádosti nebylo vyhověno. Z toho dle žalobce vyplývá, že v době uzavření předmětných postupních smluv již věděl o skutečnosti, že jeho restituční nárok je oceněn chybně, sám usiloval o ocenění správné, pro což také vyvinul snahu, která nebyla ze strany žalované vyslyšena, když na ni nebylo reagováno vůbec. Je tudíž dle žalobce rovněž evidentní, že úmyslem žalobce bylo dosáhnout správného ocenění restitučního nároku, jelikož s oceněním žalované nesouhlasil, a pokud jím byla postoupena pouze část restitučního nároku v celkové výši 1 434 058,80 Kč, nemohlo být úmyslem žalobce postoupení celého restitučního nároku, jelikož sám žalobce tuto výši restitučního nároku (1 434 058,80 Kč) jako celkovou jeho výši neuznával. Pokud v dalších letech neusiloval o správné ocenění restitučního nároku, bylo to tím, že nevěděl, jakým způsobem by toho mohl dosáhnout, ovšem skutečnost, že nárok za správně oceněný nepodkládal, vyplývá z jeho aktivity od roku 2020, kdy na základě vyhledané odborné pomoci zjistil, jakým způsobem se může správného ocenění, a tedy i úplného vypořádání svého nároku, domoci. Dle žalobce tedy již ze samotného obsahu smluv o postoupení pohledávky je zřejmý jeho úmysl postoupit nárok mu přiznaný na oba postupníky pouze v rozsahu jeho nesporné výše dle ocenění žalované a za postoupení nároku v tomto rozsahu obdržet odpovídající peněžité plnění. Vůle smluvních stran tak dle žalobce jistě nesměřovala k převodu celého restitučního nároku, což ani z textace daných smluv o postoupení nevyplývá. Rovněž svědek [příjmení] ve své výpovědi potvrdil, že na něj žalobce postoupil svůj nárok v určité výši a nikdy neměl za to, že by na něj mělo být postoupeno více. Společný úmysl stran týkající se významu smlouvy má přitom přednost před samotným zněním smlouvy. Pokud žalobce ve své účastnické výpovědi před soudem prvního stupně uvedl, že pokládal pana [příjmení] za majitele restitučního nároku a že se svého nároku zbavil, pak ale současně uvedl, že takto situaci vnímal vždy pouze ve vztahu k té části nároku, která je v postupní smlouvě specifikována, nikoli tedy k nároku jako celku. Na to se ho ostatně soud ani při jeho výslechu neptal, kdy rovněž výslech žalobce byl dle něj veden značně konfrontačně, přičemž žalobce se také nebyl s ohledem na psychické vypětí a únavu v kombinaci s velkým horkem schopen v otázkách soudu a zástupce žalované orientovat. Na podporu své argumentace poukázal žalobce na závěry přijaté v rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 9. 2019, č. j. 13 C 260/2017-287, Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2020, č. j. 10 Co 392/2019-335, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2428/2020, z nichž obsáhle citoval. Závěrem k této otázce tedy žalobce uzavřel, že z rozhodnutí [stát. instituce] – [anonymizována dvě slova] ze dne 20. 2. 1995, [číslo jednací], byla jím postoupena pouze část restitučního nároku ve výši 1 434 058,80 Kč z celkového restitučního nároku ve výši 35 148 500 Kč, a tedy žalobce je i nadále držitelem restitučního nároku z tohoto rozhodnutí ve výši 33 714 441,20 Kč a je v daném sporu aktivně legitimován.

3. Dále se žalobce vyjádřil k otázce liknavosti a svévole na straně žalované a své aktivitě v rámci uspokojování restitučního nároku. Žalobce přitom nesouhlasil s argumentací soudu prvního stupně, že by nevyvinul dostatečnou aktivitu směřující k uspokojení svého restitučního nároku a že by nebyla prokázána liknavost a svévole žalované při jeho uspokojování. Dle žalobce je naopak z konstantní judikatury zřejmé, že o liknavosti a svévoli žalované svědčí již nesprávné ocenění původních (nevydaných) pozemků, resp. restitučního nároku žalobce, neboť ten se v případě nesprávného ocenění nemůže ucházet o pozemky, o jaké by se mohl ucházet v případě, kdyby jeho restituční nárok byl oceněn správně, zejména co se pozemků s větší výměrou či vyšší kvalitou půdy a tím související i vyšší cenou týče. Z toho důvodu také dle žalobce nelze v souladu s konstantní judikaturou po oprávněných osobách účast ve veřejných nabídkách požadovat. Na podporu tohoto závěru poukázal žalobce na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to jeho rozhodnutí ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 999/2021, ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1276/2021, ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021, ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2429/2020, ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020, a ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, z nichž opětovně obsáhle citoval. Z uvedené judikatury je tak dle žalobce zřejmé, že po žalobci není možné požadovat účast ve veřejných nabídkách, neboť jeho restituční nárok není k dnešnímu dni správně oceněn a žalobce by ve veřejných nabídkách nemohl usilovat o pozemky takové kvality či velikosti, o jaké by mohl usilovat v případě, kdyby jeho restituční nárok byl oceněn správně. Nadto s ohledem na aktuální vyčíslení nároku žalobce z uvedeného rozhodnutí uplatněného v této věci je úspěch žalobce ve veřejných nabídkách v podstatě vyloučen. Žalobce tedy setrval na tom, že postup žalované v souvislosti s uspokojením jeho restitučního nároku byl bezpochyby liknavý a svévolný, čímž byly splněny podmínky pro podání žaloby oprávněnou osobou o převod náhradních pozemků.

4. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo aby eventuálně napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že je považuje za nedůvodné, neboť dle názoru žalované soud prvního stupně posoudil věc právně správně na základě správného hodnocení skutkového stavu věci, zjištěného na základě hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Na rozdíl od žalobce považuje žalovaná závěry soudu prvního stupně za správné, přičemž na podporu tohoto svého závěru citovala z výpovědi žalobce před soudem prvního stupně, kdy s ohledem na obsah této výpovědi soud prvního stupně dle žalované ani k jinému závěru, než že žalobce nositelem nároku z namítaného rozhodnutí není, dospět nemohl. Tomu dle žalované odpovídá i obsah výpovědi svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], a je tudíž třeba dle ní uzavřít, že žalobce postoupil celý svůj nárok na dvě třetí osoby a po dobu více než 20 let nežádal o jakékoli přecenění. Současné tvrzení žalobce, že postoupil pouze část nároku, neboť si sám nárok nechal přecenit, a to několik měsíců poté, kdy předmětnou žalobu podal, je ryze účelové a spekulativní. Žalobce tedy dle žalované požádal o přecenění svého nároku teprve dne 8. 3. 2021 a žalovaná tento nárok žalobce přecenit odmítla jednak z důvodu jeho postoupení na třetí osoby v roce 2000 a rovněž z důvodu, že předmětné pozemky, jejichž přecenění se žalobce domáhá, nejsou v pravém slova smyslu pozemky stavebními, jak plyne ze samotné dokumentace předkládané žalobcem. Žalobce tedy dle žalované také nevyvinul po dobu více než 20 let žádnou aktivitu ve směru k přecenění jeho nároku a ani neprokázal důvodnost svého požadavku, a to přes poučení soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., kterého se mu dostalo. Žalovaná tedy považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za správné a navrhla jeho potvrzení.

6. Vedlejší účastník na straně žalované ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že rovněž dle něj soud prvního stupně posoudil skutkový stav věci náležitě a na základě provedeného dokazování učinil správné závěry. Argumentaci uplatněnou žalobcem v podaném odvolání tedy vedlejší účastník na straně žalované nesdílí a považuje ji za účelovou. Dle vedlejšího účastníka na straně žalované je nepochybné, že na základě postupních smluv uzavřených nejprve s Ing. [jméno] [příjmení] a následně s Ing. [jméno] [příjmení] převedl žalobce na jmenované postupníky celý svůj restituční nárok, ostatně sám se tak vyjádřil i v rámci své účastnické výpovědi před soudem prvního stupně, na což správně poukazuje žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce. Současně tomu odpovídá dle vedlejšího účastníka na straně žalované i chování žalobce následující po uzavření obou smluv o postoupení pohledávky, kdy po dobu více než 20 let neuplatňoval žádná práva související s částí restitučního nároku, o kterém nyní tvrdí, že je jeho držitelem. Vedlejší účastník na straně žalované se dále ztotožnil s odůvodněním vyjádření k odvolání ze strany žalované, na které odkázal. Nad rámec toho, co bylo soudem prvního stupně v napadeném rozsudku řešeno, vedlejší účastník na straně žalované ještě uvedl, že dle něj větší část pozemků, jejichž vydání se žalobce v probíhajícím řízení domáhá, není ani pro uspokojení restitučního nároku žalobce vhodná, kdy v té souvislosti poukázal na své vyjádření k nesouhlasu žalobce se vstupem vedlejšího účastníka do řízení. Překážky vylučující převod pozemků do vlastnictví žalobce přitom existují dle vedlejšího účastníka na straně žalované nejen v případě pozemků v k. ú. [anonymizováno] [obec], nýbrž i v případě pozemků v k. ú. [anonymizováno] Vedlejší účastník na straně žalované tedy navrhl napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit.

7. Žalobce se ještě vyjádřil k vyjádření k odvolání ze strany žalované a vedlejšího účastníka na její straně podáním ze dne 25. 4. 2022, ve kterém ale v podstatě jen zopakoval nebo prohloubil svoji argumentaci uplatněnou v odvolání. K otázce své aktivní věcné legitimace zejména zdůraznil, že o přecenění svého nároku žádal již žádostí ze dne 9. 3. 2000, na kterou žalovaná reagovala dopisem ze dne 16. 8. 2000, a tedy námitky žalované ohledně jeho neaktivity ve vztahu k ocenění nároku jsou nesprávná a nepravdivá, kdy také žalobce o přecenění nároku začal následně jednat již v průběhu roku 2020 a nikoli až v roce 2021, jak je žalovanou namítáno. Znovu také žalobce argumentoval ve prospěch svého závěru ohledně postoupení jen části restitučního nároku tak, jak je v postupních smlouvách uvedeno, kdy v těchto postupních smlouvách je vyjádření vůle stran postoupit jen část pohledávky zcela zřejmé a nemohlo být vyjádřeno jasněji a konkrétněji. Při hodnocení účastnické výpovědi žalobce je dále třeba brát v úvahu dle něj značný časový odstup této výpovědi od uzavření postupních smluv, pročež žalobce nemohl zpětně popsat přesně veškeré okolnosti uzavírání předmětných smluv. Je však třeba vzít v potaz zejména vlastní znění postupních smluv, podle kterého žalobce zjevně měl v úmyslu postoupit svůj nárok jen částečně. Žalovaná se tedy dle žalobce snaží zpochybnit uvedenou vůli stran, aby„ obhájila“ svůj nezákonný postup. Podle názoru žalobce jeho závěry nejsou zpochybněny ani tím, co Nejvyšší soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, neboť i podle závěrů tohoto rozhodnutí je závěr o tom, zda byl postoupen celý restituční nárok či jenom jeho část, závislý na konkrétním obsahu postupní smlouvy. Žalobce přitom podle obsahu postupních smluv posuzovaných v této věci postoupil vždy jen část svého nároku, což odpovídá vůli obou smluvních stran, přičemž opačný výklad by byl zcela absurdní a nemístný. Znovu zde žalobce na podporu svého stanoviska poukázal na rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 9. 2019, č. j. 13 C 260/2017-287, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2020, č. j. 10 Co 392/2019-335, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2428/2020, a také na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 3348/20, z nichž opět obsáhle citoval. Podle žalobce dále nemohl celý svůj restituční nárok postoupit i z toho důvodu, že v době postoupení části nároku nebyl nárok žalovanou správně oceněn a evidován ve správné výši, kdy v té souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012. Dále poukázal žalobce také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3122/2021, ve kterém se Nejvyšší soud obdobnou situací také zabýval, kdy z tohoto rozhodnutí vyplývá, že na postupníka přechází právo domáhat se přecenění nároku pouze v případě postoupení celého nároku, což ale není případ žalobce. Závěry žalované a rovněž soudu prvního stupně označil dále žalobce za rozporné s dobrými mravy a základními principy spravedlnosti, pokud je za situace, kdy je žalobci přiznán pouze zlomek skutečné hodnoty nevydaných pozemků, tento stav aprobován poukazem na postoupení zjevně toliko části restitučního nároku a žalobci není přiznána spravedlivá (a zákonná) náhrada a je mu znemožněno, aby se domohl toho, co mu po právu náleží. Postoj žalované je dle žalobce v rozporu nejenom se základním smyslem a účelem zákona o půdě, ale rovněž v rozporu se základními zásadami demokratického právního státu a spravedlnosti jako takové. Dle žalobce soud prvního stupně svým rozhodnutím nedostál základnímu poslání soudní moci vyjádřenému v ust. § 1 o. s. ř. Smyslem restitučního zákonodárství také dle žalobce není, aby oprávněné osoby získaly jako náhradu za křivdy způsobené státem co nejméně, ale naopak, aby došlo k jejich zmírnění a alespoň částečné a důstojné kompenzaci těchto křivd, aby byly nároky oprávněných osob vypořádány plně a poměrně k cenám převáděných náhradních pozemků. Soud prvního stupně tato východiska dle žalobce nezohlednil a fakticky žalobce na jeho právech zkrátil.

8. K aktivitě žalobce při uplatňování a upokojování jeho nároku žalobce dále v tomto svém podání popsal, jak a kdy svůj nárok uplatnil a kdy o něm bylo rozhodnuto, jakým způsobem se snažil v letech 1996 až 1998 svůj nárok uspokojit, jak požádal 9. 3. 2000 o přecenění nároku s tím, že takto vyvinul dle svého přesvědčení v minulosti dostačující aktivitu ve snaze svůj nárok přecenit a uspokojit. Následně v roce 2020 začal své restituční nároky znovu řešit, a to po vyhledání odborné pomoci, kdy v té souvislosti byl nárok z jiného rozhodnutí pozemkového úřadu také žalovanou přeceněn. Tvrzení o neaktivitě žalobce tak není pravdivé. K otázce liknavosti a svévole žalované žalobce znovu zdůraznil, že žalovaná dle něj jednala při uspokojování jeho nároku dlouhodobě liknavě a svévolně, a to zejména tím, že odmítá žalobci správně ocenit nevydané pozemky. Podle svého názoru přitom předložil dostatek důkazů k prokázání tvrzení, že nevydané pozemky z namítaného rozhodnutí byly nesprávně oceněny. Poukázal dále na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2429/2020, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 293/2022, z nichž na podporu svých závěrů obsáhle citoval.

9. K vyjádření vedlejšího účastníka k odvolání dále žalobce odkázal na svá předchozí vyjádření a k otázce námitek stran převoditelnosti některých náhradních pozemků uvedl, že tyto námitky považuje za předčasné, jelikož k těmto otázkám nebylo dosud v řízení ani provedeno dokazování a soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval.

10. V rámci odvolacího řízení žalobce uplatnil rovněž nesouhlas se vstupem vedlejšího účastníka na straně žalované do řízení, k němuž se vedlejší účastník na straně žalované podrobně vyjádřil, a své vyjádření v rámci vyjádření k odvolání žalobce podala rovněž žalovaná, která stejně jako vedlejší účastník na straně žalované oproti žalobci zákonné předpoklady pro možnost vedlejšího účastníka na její straně v řízení vystupovat za splněné považovala. Odvolací soud o přípustnosti vedlejšího účastenství rozhodl svým usnesením ze dne 23. 2. 2022, č. j. 10 Co 27/2022-277, a to tak, že vedlejší účastenství [územní celek] na straně žalované [země] – [anonymizována tři slova] je přípustné. V podrobnostech odvolací soud na toto své podrobně odůvodněné usnesení odkazuje, a tedy otázkou přípustnosti vedlejšího účastenství [územní celek] na straně žalované [země] – [anonymizována tři slova] se již v tomto rozsudku znovu zabývat nebude.

11. Na podkladě včasného odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce, vyjádření žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované k němu a vyjádření žalobce k těmto vyjádřením, a poté, co ve věci konal dne 28. 4. 2022 jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobce za důvodné považovat nelze.

12. V posuzované věci se prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu pozemků podané u Okresního soudu v Klatovech dne 11. 12. 2020 domáhal žalobce vydání náhradních pozemků v k. ú. [příjmení], [anonymizována tři slova] [obec], [obec] na [anonymizováno] a [obec] u [obec] s tvrzením, že jeho restituční nárok vycházející z rozhodnutí [stát. instituce] – [anonymizována čtyři slova] [územní celek]) ze dne 20. 2. 1995, zn. [anonymizováno] [číslo] (dále jen příslušné, uplatněné či namítané rozhodnutí pozemkového úřadu) byl žalovanou nesprávně oceněn, jelikož dle něj nevydané pozemky měly být oceněny jako pozemky stavební a rozdíl v ocenění provedeném ze strany žalované a oceněním dle žalobce správným činí 33 714 441,20 Kč. S ohledem na to jsou dle žalobce splněny také judikaturní předpoklady pro to, aby se mohl domáhat vydání náhradních pozemků prostřednictvím žaloby.

13. Soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 12. 2020, č. j. 4 C 309/2020 – 34, vyloučil část věci týkající se vydání náhradních pozemků v k. ú. [obec] u [obec] k samostatnému řízení, vyslovil v této části předmětu řízení svoji místní nepříslušnost a věc postoupil v tomto rozsahu Okresnímu soudu Plzeň-sever jako soudu místně příslušnému.

14. Žalovaná s žalobou uplatněnou žalobcem nesouhlasila, neboť dle ní žalobce není věcně aktivně legitimován v daném sporu, jelikož celý svůj restituční nárok postoupil, přičemž dle ní nejsou splněny ani judikaturní předpoklady pro možnost domáhat se vydání konkrétních náhradních pozemků ze strany žalobce s ohledem na neaktivitu žalobce a skutečnost, že na straně žalované nelze shledat liknavost a ani svévoli při uspokojování nároku žalobce.

15. S touto argumentací žalobce již v řízení před soudem prvního stupně nesouhlasil, neboť dle svého tvrzení postoupil jen část svého nároku v přesně vyčíslené výši a nesouhlasil ani s tím, že by nebyly splněny judikaturní předpoklady pro možnost uplatnění žaloby z jeho strany.

16. Soud prvního stupně konal ve věci několik jednání, kdy při prvním jednání konaném dne 17. 3. 2021 poskytl žalobci poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a prokázání veškeré jeho aktivity k přecenění jeho restitučního nároku do doby podání žaloby, a naopak žalovanou poučil o její povinnosti prokázat svá tvrzení ohledně převodu restitučního nároku z příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu žalobcem na třetí osoby, řádně také při tomto jednání poučil účastníky dle ust. § 118b o. s. ř. a stanovil jim lhůtu k doplnění tvrzení a označení důkazů, ve které účinky koncentrace řízení nastanou.

17. Oba účastníci včas na výzvu soudu prvního stupně reagovali. Žalovaná zopakovala svoji argumentaci a předložila postupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a postupníky Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] v roce 2000 (2. 11. 2000 a 11. 12. 2000), žalobce doplnil svá tvrzení o své aktivitě od počátku uplatňování restitučního nároku do současné doby s tím, že k tomu předložil jednak listinné důkazy a rovněž navrhl výslechy svědků [příjmení] [jméno] [jméno] a Ing. [jméno] [příjmení] ve vztahu k jednání o přecenění nároku z uplatněného rozhodnutí pozemkového úřadu v této věci v roce 2020. Žalobce v reakci na vyjádření žalované svoji argumentaci ohledně postoupení jen části restitučního nároku a ohledně liknavosti či svévoli žalované dále ještě také doplnil a prohloubil ve svém podání ze dne 29. 4. 2021.

18. Poté, co byl podáním ze dne 3. 5. 2021 (doručeno soudu dne 4. 5. 2021) oznámen vstup vedlejšího účastníka na straně žalované, [územní celek], do řízení, vystupoval dále v řízení i vedlejší účastník na straně žalované.

19. Žalovaná dále okresnímu soudu podáním ze dne 17. 6. 2021 sdělila svůj nesouhlas s oceněním restitučního nároku požadovaným žalobcem a jím v průběhu řízení předloženým znaleckým posudkem k ocenění jeho nároku s tím, že žádost o přecenění měla být žalobcem podána dne 8. 3. 2021 a měla být odmítnuta [anonymizována tři slova] dne 29. 3. 2021.

20. Soud prvního stupně se vedle provedení listinných důkazů navržených účastníky rozhodl ve smyslu ust. § 120 odst. 2 o. s. ř. vyslechnout účastníky postupních smluv předložených ze strany žalované, jimiž byl postupován nárok žalobce z příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu. S ohledem na jeho zdravotní stav nevyslechl nakonec svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] a při jednání dne 21. 6. 2021 tedy vyslechl jen žalobce a svědka [příjmení] [jméno] [příjmení]. Žalobce při tomto jednání soudu prvního stupně zopakoval důkazní návrh na výslech svědka [příjmení] [jméno] [jméno] a uvedl, že zváží navržení výslechů dětí žalobce, následně podáním ze dne 12. 7. 2021 k důkazu opět navrhl výslech Mgr. [jméno] [jméno] a dále Ing. [jméno] [příjmení] a část restitučního spisu žalobce k prokázání dříve uděleného zmocnění pro Ing. [jméno] [příjmení].

21. Poslední jednání konal soud prvního stupně dne 13. 9. 2021, při kterém zamítl důkazní návrhy na výslechy svědků [příjmení] [jméno] [jméno] a Ing. [jméno] [příjmení], dokazování ukončil s tím, že další důkazy prováděny nebudou, a o věci rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl.

22. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku věnoval nejprve posouzení té otázky, zda žalobce je ve věci aktivně věcně legitimován, a to s ohledem na námitku žalované, že nároky žalobce z příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu byly již zcela vypořádány a žalobce postoupil celý svůj restituční nárok na třetí osoby. Na podkladě provedených důkazů k této otázce, tedy příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu, evidence oprávněných osob, postupních smluv ze dne 2. 11. 2000 a 11. 12. 2000 a s přihlédnutím k výpovědím žalobce a svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], dospěl okresní soud k závěru, že žalobce měl v úmyslu postoupit a také postoupil Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] celý restituční nárok plynoucí z rozhodnutí pozemkového úřadu zn. [anonymizováno] [číslo], a to přesto, že je v článku II. obou postupních smluv uvedeno, že žalobce postupuje část své pohledávky uvedené v článku I. postupní smlouvy, kde byl restituční nárok z příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu specifikován s odkazem na jeho ocenění znalcem částkou 1 434 050,80 Kč, jelikož z kontextu obou postupních smluv uzavřených s krátkým časovým odstupem a ve vzájemné souvislosti je zřejmé, že slova„ část pohledávky“ byla užita právě a jen proto, že postupníci byli dva a žalobce každému postoupil jednu část celku, avšak dohromady tyto dvě části dávají hodnotu celého restitučního nároku, a nikoli tedy proto, že by si žalobce nějakou část restitučního nároku ponechával. Výpověď žalobce dle soudu prvního stupně s tímto výkladem jednoznačně koresponduje, jelikož žalobce měl v úmyslu a vnímal situaci tak, že postupuje celý restituční nárok a jako celku se jej zbavuje. Dle soudu prvního stupně nemůže tak obstát argumentace žalobce, že vzhledem k nesprávnému ocenění nároku v době postoupení pohledávky je třeba brát za postoupenou pouze jeho část. Pokud žalobce odkazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 10 Co 392/2019, pak dle soudu prvního stupně toto rozhodnutí řeší situaci odlišnou, kdy byla skutečně postoupena jen část pohledávky a zbytek evidentně zůstal restituentovi. Dle názoru soudu prvního stupně ale taková skutečnost, tedy vůle postupitele ponechat si onen nedoceněný, státem neevidovaný„ zbytek“ pohledávky musí být uvedena v postupní smlouvě, popřípadě musí z jejího obsahu jednoznačně vyplývat, a teprve pak by bylo možno uzavřít, že byla postoupena jen část pohledávky, což však není projednávaný případ. Znovu tedy zopakoval, že v posuzovaném případě z postupních smluv v kontextu s výkladem vůle postupitele jednoznačně vyplývá, že byl postoupen celý restituční nárok, kdy v té souvislosti poukázal soud prvního stupně rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, z něhož dle soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že podstatný pro závěr, zda došlo k částečnému či úplnému postoupení je obsah konkrétní postupní smlouvy a nikoli správnost ocenění postupované pohledávky státem. Jinými slovy, i pokud byl postoupen restituční nárok v nesprávně oceněné výši, je dle soudu prvního stupně podstatné, zda zde byl úmysl postoupit jej jako celek či zda zde byl úmysl postoupit jen jeho evidovanou část a zbytek si ponechat, což se vždy musí odrážet v obsahu smlouvy. Byl-li postoupen nárok, byť nesprávně oceněný, jako celek, budoucí přecenění nároku jde již ku prospěchu jeho nabyvatele. Znovu zopakoval, že v postupních smlouvách posuzovaných v této věci bylo slovo„ část“ pohledávky užito jen a právě proto, že byly dva postupníci a nikoli proto, že by si chtěl žalobce nedoceněnou část nároku ponechat, což podporuje dle soudu prvního stupně i to, že žalobce naposledy požadoval přecenění svého restitučního nároku dne 9. 3. 2000, pak následovalo postoupení pohledávky, a od roku 2000 do roku 2020, tedy po dobu 20 let žalobce nevyvinul žádnou aktivitu směřující k přecenění svého restitučního nároku z předmětného rozhodnutí. Žalobce si přitom dle soudu prvního stupně byl vědom, že ocenění je nízké, což uvedl ve své výpovědi a koresponduje to i s jeho dopisem ze dne 9. 3. 2000, přesto po 20 let nevyvinul žádnou snahu k jeho přecenění, a lze se tak důvodně domnívat, že tomu bylo proto, že se již nepokládal za majitele tohoto restitučního nároku. Soud prvního stupně tudíž uzavřel, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován, neboť mu již nárok z rozhodnutí pozemkového úřadu zn. [anonymizováno] [číslo] nesvědčí.

23. Nad rámec toho soud prvního stupně ještě dodal, že ani v případě, pokud by byl učiněn závěr o postoupení nikoli celého nároku a byla zde dána aktivní legitimace žalobce, by žaloba stejně nemohla být úspěšnou, jelikož aktuální judikatura Nejvyššího soudu vyžaduje pro přípustnost žaloby oprávněné osoby o převod náhradních pozemků splnění podmínek liknavosti či svévole na straně státu při uspokojování nároku oprávněné osoby, přičemž jedním ze zásadních faktorů při zkoumání této liknavosti či svévole je aktivita samotného restituenta, ať již v podobě bezvýsledné účasti ve veřejných nabídkách či neúspěšného usilování o přecenění restitučního nároku, pokud restituent s oceněním nesouhlasí. Žalobce přitom předložil doklady prokazující jeho aktivitu týkající se uplatnění a uspokojení jeho nároku naposledy z roku 2000, kdy následně došlo k postoupení pohledávky s tím, že po dobu následujících 20 let žalobce žádnou aktivitu stran tvrzeného restitučního nároku nevyvinul, až dne 18. 12. 2020 poprvé po 20 letech požádal o ocenění (nikoli přecenění) tvrzeného nároku. Nebyla tak splněna dle soudu prvního stupně ani podmínka nutné aktivity žalobce směřující k uspokojení restitučního nároku, a proto by ani v případě, pokud by žalobce měl být držitelem nedoceněné části restitučního nároku, nemohlo být konstatováno, že žalovaná postupovala vůči žalobci liknavě či svévolně a žaloba by tak nemohla být ve světle ustálené judikatury stejně přípustnou.

24. Dále soud prvního stupně s ohledem na výše uvedené nevyvozoval již žádné závěry z dalších provedených důkazů týkajících se správnosti ocenění restitučního nároku žalobce z rozhodnutí pozemkového úřadu zn. [anonymizováno] [číslo], dále týkajících se ocenění nároku žalobce z jiného rozhodnutí pozemkového úřadu zn. [anonymizováno] [číslo], s tím, že žádné podstatné zjištění neplynulo dle soudu prvního stupně ani z evidence restitučních nároků žalobce předloženého pro účely prokázání zastoupení žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], jelikož případné udělení plné moci Ing. [příjmení] není pro řízení podstatné. Dále soud prvního stupně zdůvodnil, proč neprovedl výslechy svědků [příjmení] [jméno] [jméno] a Ing. [jméno] [příjmení], kteří měli poskytovat žalobci v souvislosti s přeceněním jeho nároku odbornou pomoc, jelikož zmocnění Mgr. [jméno] žalobcem je ze spisu patrné a jeho činnost plyne z předkládaných listin žalobcem, ale týká se jiného restitučního nároku. Pokud žalobce navrhoval tyto svědky k prokázání jejich aktivity i v souvislosti s jeho nárokem vyplývajícím z rozhodnutí pozemkového úřadu uplatněného v této věci, šlo dle soudu prvního stupně o důkazy navržené opožděně mimo rámec koncentrační lhůty, avšak i v případě, pokud by byly navrženy včas, soud by je pro nadbytečnost neprováděl, byla-li žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobce z důvodu postoupení pohledávky.

25. O nákladech řízení mezi účastníky a vedlejším účastníkem na straně žalované rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., a tedy uložil povinnost k náhradě těchto nákladů žalobci, přičemž v případě žalované vypočetl je na celkovou částku 7 589 Kč a v případě vedlejšího účastníka na straně žalované na částku 15 824 Kč. Dále s ohledem na výsledek sporu rozhodl podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. rovněž o povinnosti žalobce zaplatit státu náklady spočívající v zaplaceném svědečném svědku [příjmení] [jméno] [příjmení].

26. Po zhodnocení výše uvedených skutečností s přihlédnutím k námitkám uplatněným ze strany žalobce v jeho odvolání dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v dané věci v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, včetně výslechu žalobce a výslechu svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], které provedl v souladu s ust. § 120 odst. 2 o. s. ř., že provedené důkazy řádně v souladu s občanským soudním řádem zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti (viz § 132 o. s. ř.), že na podkladě správného hodnocení důkazů dospěl také ke správným skutkových zjištěním a skutkovým závěrům, které také správně právně posoudil tak, že žalobce není v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť celý svůj restituční nárok z namítaného rozhodnutí pozemkového úřadu postoupil na třetí osoby, přičemž i pro případ, že by žalobci aktivní věcná legitimace v tomto sporu svědčila, nejsou z důvodu pasivity žalovaného trvající po dobu 20 let splněny další judikaturou požadované předpoklady pro možnost vyhovění žalobcem uplatněné žalobě jako výjimečného prostředku pro uspokojení nároku oprávněné osoby za situace, kdy s ohledem na liknavost, svévoli či diskriminaci ze strany žalované nemůže přes svoji aktivitu (přes své aktivní přičinění) dosáhnout uspokojení svého nároku cestou zákonem zásadně předvídanou, tedy účastí ve veřejných nabídkách.

27. K otázce neprovedených důkazů soudem prvního stupně odvolací soud již na tomto místě uvádí, že není správný závěr soudu prvního stupně, že by byl výslech Mgr. [jméno] [jméno] navržen žalobcem opožděně, jelikož tento výslech byl žalobcem navržen včas po poučení soudu ve smyslu ust. § 118b o. s. ř. a § 118a o. s. ř. v jeho podání ze dne 6. 4. 2021 ještě spolu s výslechem Ing. [jméno] [příjmení]. Soud prvního stupně však přesto dle názoru odvolacího soudu nepochybil, pokud výslechy těchto svědků neprovedl, neboť těmito výslechy měla být prokazována aktivita žalobce v průběhu (na podzim) roku 2020 v souvislosti s údajnou snahou o přecenění jeho restitučního nároku i z namítaného rozhodnutí pozemkového úřadu, tedy opětovně jeho aktivita nastupující téměř 20 let poté, co svůj restituční nárok z namítaného rozhodnutí pozemkového úřadu postoupil, a to z iniciativy jiných osob než samotného žalobce, jak z výpovědi žalobce vyplynulo. I pokud by tedy výpověďmi těchto osob bylo prokázáno, že se Mgr. [příjmení] [jméno] zajímal u Ing. [jméno] [příjmení] o přecenění nároku rovněž z rozhodnutí pozemkového úřadu řešeného v této věci na podzim roku 2020, na závěrech soudu prvního stupně (a ani soudu odvolacího) by to nic neměnilo, jelikož i tak by neaktivita žalobce po dobu téměř 20 let podporovala právě ten závěr, že žalobce aktivitu v takto dlouhém období nevyvíjel z důvodu, že se již nepokládal za majitele tohoto restitučního nároku. Nadto se dle tvrzení samotného žalobce mělo jednat o aktivity spíše neformální, neboť žádný formalizovaný výstup v podobě žádosti o přecenění nároku žalobce předcházející aktivitě vyvinuté až prostřednictvím jeho současného zástupce nejprve v prosinci roku 2020 tvrzen a předkládán nebyl. Výslech svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] byl pak navržen skutečně opožděně, jelikož výslech této osoby žalobce přes poučení soudu prvního stupně dle ust. § 118a o. s. ř. a § 118b o. s. ř. včas neoznačil, ačkoli mu v tom nic nebránilo, neboť mu muselo být již v té době známo, že právě s touto osobou v souvislosti s přeceněním svého nároku jednal. Stejně tak byly opožděně označeny i důkazy výslechy dětí žalobce, ve vztahu k nimž ostatně žalobce ani svůj důkazní návrh nedoplnil a jen jej zvažoval a neuvedl ani jaké konkrétní skutečnosti by jimi měly být prokazovány. Samotné zmocnění pro Ing. [jméno] [příjmení] zaznamenané v příslušném spise pozemkového úřadu také neprokazuje nic o tom, že by v souvislosti s přeceněním nároku dle příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu uplatněného v této věci bylo postupováno ještě jinak, než bylo listinnými důkazy prokazováno.

28. Odvolací soud tedy dále pro stručnost na skutková zjištění soudu prvního stupně, jeho skutkové závěry i právní hodnocení odkazuje, jelikož s nimi souhlasí, a s ohledem na námitky uplatněné žalobcem je pouze doplňuje následujícím způsobem.

29. Ve shodě se žalobcem má odvolací soud za to, že pro závěr o tom, že byla postoupena pouze část restitučního nároku ze strany oprávněné osoby na třetí osobu, není nezbytně nutné, aby v postupní smlouvě bylo výslovně uvedeno, že si zbývající část nároku oprávněná osoba ponechává, neboť postačuje, že taková skutečnost z obsahu postupní smlouvy vyplývá, a to případně i po jejím výkladu za využití pravidel pro výklad právních úkonů jednajících osob. Na rozdíl od žalobce ale podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně uvažoval stejně a jeho vyjádření v odůvodnění napadeného rozsudku je třeba interpretovat tak, že k závěru o tom, že byla postoupena pouze část restitučního nároku, je možno dospět jednak tehdy, pokud je v postupní smlouvě výslovně uvedeno, že si oprávněná osoba zbývající část svého restitučního nároku ponechává (a v takovém případě je situace zcela jasná), ale dále i tehdy, pokud taková skutečnost sice v postupní smlouvě výslovně uvedena není, ale z obsahu postupní smlouvy jednoznačně vyplývá. V souladu s takto interpretovanou úvahou také soud prvního stupně v této věci postupoval, jelikož své rozhodnutí nezaložil na tom, že subjektivní věcná legitimace žalobci nesvědčí jen proto, že by v postupních smlouvách ze dne 2. 11. 2000 a 11. 12. 2000 nebylo výslovně uvedeno, že si žalobce jako postupitel ponechává nedoceněný státem neevidovaný„ zbytek“ pohledávky, nýbrž založil svůj závěr na tom, že s ohledem na obsah obou postupních smluv, vyjádření žalobce v rámci jeho účastnické výpovědi, vyjádření svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] v rámci jeho svědecké výpovědi a i s přihlédnutím k následnému chování žalobce v souvislosti s tímto jeho nárokem, z obsahu postupních smluv postoupení jen části restitučního nároku nevyplývá, ale naopak z jejich obsahu vyloženém v souladu s vůlí jednajících osob plyne, že žalobce prostřednictvím obou postupních smluv postoupil na postupníky souhrnně celý svůj restituční nárok vyplývající z příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu.

30. K námitce žalobce týkající se výkladu vůle jednajících osob dále odvolací soud uvádí, že nelze v dané věci při výkladu postupních smluv uzavřených v roce 2000 postupovat podle nového občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb. v rozhodném znění, jak to činí žalobce, nýbrž je třeba postupovat podle občanského zákoníku, tedy zákona č. 40/1964 Sb. v rozhodném znění (dále jen obč. zák.), a tedy výklad těchto právních úkonů provést dle ust. § 35 odst. 2 obč. zák., ovšem tedy opět zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li v rozporu s jazykovým projevem.

31. Soud prvního stupně se přitom dle názoru odvolacího soudu při výkladu postupních smluv správně vypořádal se stěžejní námitkou žalobce, že v obou postupních smlouvách je výslovně uvedeno, že postupována je pouze část nároku (pohledávky) žalobce v určité výši, jelikož je správnou úvaha soudu prvního stupně, že je třeba posuzovat obě postupní smlouvy uzavřené v krátkém časovém odstupu jen několika týdnů ve vzájemné souvislosti a že v takovém případě ve svém součtu restituční nárok postoupený po částech oběma postupními smlouvami odpovídal celému restitučnímu nároku z příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu, jak byl tehdy žalovanou (resp. Pozemkovým fondem České republiky) vyčíslen a evidován a v obou postupních smlouvách také svojí výší popsán s odkazem na znalecký posudek, kterým k jeho vyčíslení v této výši došlo. Uvedení postoupení jen části restitučního nároku v postupních smlouvách tedy soud prvního stupně správně interpretoval tak, že vyjadřuje jen to, že každému z postupníků žalobce postoupil jen část svého restitučního nároku, ve svém souhrnu však oběma dohromady nárok celý, a nevyjadřuje tedy to, že by si žalobce část restitučního nároku hodlal (i po uzavření druhé z postupních smluv) ponechat, jak to namítá žalobce.

32. Správně se dále soud prvního stupně vypořádal i s námitkou žalobce, že žalobce v době předcházející uzavření postupních smluv i v době jejich uzavření považoval ocenění svého restitučního nároku za nízké, a tedy nesprávné, což dle něj přisvědčuje tomu, že skutečně chtěl postoupit jen část svého restitučního nároku ve výši tehdy vyčíslené a evidované a nikoli nárok celý (vyjádření samotného žalobce ohledně této otázky v rámci odvolacího řízení takto jednoznačně sice již nevyznělo, ale odvolací soud vyšel z toho, co žalobce v odvolání namítal). Soud prvního stupně přitom nezpochybnil, že žalobce skutečně před uzavřením postupních smluv vyjadřoval nesouhlas s tím, jak byl jeho restituční nárok oceněn, přesto ale s ohledem na obsah výpovědi žalobce uzavřel, že v době uzavření postupních smluv bylo úmyslem žalobce postoupit celý restituční nárok a jako celku se jej zbavit, čemuž odpovídá i to, že žalobce následně po dobu cca 20 let žádnou aktivitu ve vztahu k možnému uplatnění či přecenění svého restitučního nároku nevyvinul a k takové aktivitě přistoupil až poté, jak to sám uvedl ve své výpovědi, co byl Ing. [příjmení] kontaktován s nabídkou možnosti pomoci mu s přeceněním pozemků.

33. Ani této úvaze soudu prvního stupně není tedy co vytknout, neboť žalobce skutečně ve své výpovědi (z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně, při kterém byl výslech žalobce jako účastníka řízení proveden, přitom nevyplývá nic, z čeho by bylo možné usuzovat na to, že by výslech žalobce byl veden značně konfrontačně a že by se žalobce nebyl s ohledem na psychické vypětí a únavu v kombinaci s velkým horkem schopen v otázkách soudu a zástupce žalované orientovat, jak to žalobce namítá ve svém odvolání; je sice pravdou, že je zde značný časový odstup výpovědi žalobce od uzavření postupních smluv, což mohlo mít určitý vliv na přesnost popisu okolností uzavírání postupních smluv z jeho strany, jak žalobce také namítá, ale základní skutečnosti si žalobce jistě zapamatoval a také o nich před soudem prvního stupně vypověděl a z jeho výpovědi lze tak bezpochyby při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) o tom, že se chtěl svého restitučního nároku jeho postoupením„ zbavit“, že věc takto považoval za vyřešenou a po podpisu smlouvy už to„ dál neřešil“, že Ing. [příjmení] byl majitelem tohoto nároku, vypověděl, (aniž by se současně žalobce vyjádřil tak, jak je namítáno v odvolání, tedy že takto situaci vnímal jen ve vztahu k části nároku specifikovanému v postupní smlouvě) a také skutečně po dobu cca 20 let po uzavření postupních smluv o uplatnění zbytku restitučního nároku v podobě jeho přecenění a uspokojení neusiloval (alespoň nic jiného prokázáno nebylo). Taková mnohaletá pasivita žalobce tedy skutečně významně podporuje závěr o tom, že skutečnou vůlí žalobce bylo v roce 2000 dvěma postupními smlouvami postoupit celý restituční nárok z příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu a ničeho si z něj již neponechat, a to i s přihlédnutím k tomu, že (v kontrastu s tím) naopak v době před uzavřením postupních smluv žalobce aktivně o uspokojení svého nároku usiloval.

34. Žalobcem namítanou současnou aktivitu ve vztahu k přecenění jeho restitučního nároku z namítaného rozhodnutí pozemkového úřadu počínající nejdříve v roce 2020 nelze v kontextu jeho předchozí mnohaleté pasivity vykládat tak, jak to činí žalobce, tedy jako důkaz toho, že žalobce hodlal postoupit jen část svého nároku a část svého nároku si ponechal, a to i s přihlédnutím k tomu, že podle vlastní výpovědi žalobce současná iniciativa k přecenění restitučního nároku nevyšla z jeho strany, nýbrž ze strany třetích osob, které se na žalobce s nabídkou pomoci mu samy obrátily. Ani případná aktivita žalobce v souvislosti s řešením dalších jeho restitučních nároků také nic nevypovídá o vůli žalobce v souvislosti s postoupením restitučního nároku z rozhodnutí pozemkového úřadu namítaného žalobcem v této věci, neboť žalobce nepochybně mohl nárok z namítaného rozhodnutí pozemkového úřadu (celý) postoupit a nároky z jiných rozhodnutí pozemkového úřadu si ponechat a o jejich uspokojení dále usilovat, resp. se jejich přiznání teprve domáhat a následně o jejich uspokojení usilovat.

35. Pokud žalobce argumentuje tím, že by bylo nelogické, aby postoupil svůj restituční nárok třetím osobám jen za zlomek jeho skutečné hodnoty, je sice možné připustit, že žalobce vyčíslenou výši svého restitučního nároku Pozemkovým fondem České republiky považoval za nízkou (žalovaná přitom teprve v průběhu odvolacího řízení začala výslovně zpochybňovat, že by se žalobce na Pozemkový fond České republiky s žádostí o přecenění nároku dopisem ze dne 9. 3. 2000 vůbec obrátil, na druhou stranu je pravdou, že žalobce doručení této žádosti nedokládal a nebyl k tomu ani soudem prvního stupně veden), nakonec ale v době postoupení nároku v každém případě právě z takto vyčíslené výše svého restitučního nároku sám žalobce vycházel (k dotazu, zda souhlasil s oceněním žalobce ve své výpovědi uvedl:„ když jsem to podepsal, tak asi jo“), pokud s tím podle jeho výpovědi nebylo možné dle jeho tehdejšího zástupce Ing. [jméno] [příjmení] nic dělat („ bylo mi řečeno, že není jiné možnosti“) a na radu svého tehdejšího zástupce a s jeho pomocí také svůj restituční nárok postoupil (zčásti přímo jemu), kdy jej také v postupních smlouvách ve výši evidované Pozemkovým fondem České republiky specifikoval, a to z toho důvodu, aby z tohoto nároku měl alespoň nějaký prospěch, neboť jiný způsob jeho uspokojení neviděl s ohledem na informace od svého tehdejšího zástupce podle své výpovědi jako reálný (výslovně uvedl, že mu Ing. [příjmení] řekl, že„ jinak bychom se toho nezbavili“). Naopak si tedy podle názoru odvolacího soudu počínal žalobce tehdy (v době uzavření postupních smluv) na podkladě jemu tehdy známých skutečností a doporučení jeho zástupce logicky tak, aby dosáhl prospěchu ze svého restitučního nároku, a to způsobem, který se mu tehdy jevil jako nejvhodnější, tedy prostřednictvím postoupení restitučního nároku. Právě z pohledu tehdejšího úmyslu (tehdejší vůle) žalobce je přitom třeba jeho jednání při uzavření postupních smluv i nyní vykládat.

36. Odvolací soud tedy v této otázce uzavírá, že důvodem pro jiný závěr ohledně obsahu postupních smluv nemůže být ani nyní žalobcem namítaná nevýhodnost uzavřených postupních smluv, která má svědčit o tom, že žalobcova vůle při jejich uzavření byla jinou, jelikož podle vlastních tvrzení si byl již v době uzavření postupních smluv nesprávného ocenění nároku vědom, přesto přistoupil k uzavření postupních smluv, kterými se podle vlastního vyjádření ve své výpovědi předmětného nároku zbavil a věc takto vyřešil, kdy rovněž při jednání odvolacího soudu k dotazu soudu uvedl, že tehdy (v době uzavření postupních smluv) měl věc za vyřešenou. Samo o sobě případné pochybení v úsudku žalobce ohledně výše jeho restitučního nároku v době jeho postoupení či ohledně možnosti dosažení změny jeho ocenění a jeho uspokojení jiným způsobem důvodem pro jiný závěr ohledně obsahu postupních smluv být nemůže, přičemž není ani důvodem, pro který by žalobce neměl být těmito postupními smlouvami vázán. Případné nesprávné rozhodnutí žalobce v tomto ohledu nelze také přičítat k tíži žalované, byť je jinak skutečně její povinností vyčíslit a evidovat nároky oprávněných osob ve správné výši (správnost či nesprávnost vyčíslené a evidované výše restitučního nároku žalobce žalovanou přitom nebyla v tomto řízení verifikována, neboť dokazování k této otázce nebylo v úplnosti provedeno a soudem prvního stupně nebyla tato otázka vůbec hodnocena, jelikož toho pro rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo třeba; s ohledem na to se touto otázkou nezabýval ani odvolací soud, a proto ani nehodnotí argumentaci účastníků k této otázce).

37. Platným postoupením celého restitučního nároku (viz také § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 524 a násl. obč. zák.) také nezaniklo právo na správné ocenění restitučního nároku, resp. na jeho přecenění, pouze toto právo přešlo v souladu s ust. § 524 odst. 2 obč. zák. i s ustálenou judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. z. 28 Cdo 2844/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3122/2021) na postupníka. Postoupení celého restitučního nároku tedy nevede ke ztrátě povinnosti žalované uspokojit restituční nárok ve správné výši (postoupením nedochází ke změně obsahu závazku, rozsahu ani obsahu povinnosti dlužníka), nýbrž vede jen k tomu, že se takového uspokojení může domáhat již postupník a nikoli původní oprávněná osoba. Ani úvahy žalobce ohledně nesprávné argumentace žalované a potažmo i soudu prvního stupně v souvislosti s účelovým výkladem prosazovaným žalovanou ve snaze zbavit se své povinnosti uspokojit restituční nárok v plném rozsahu tak nelze považovat z tohoto pohledu za správné.

38. Podle názoru odvolacího soudu se tedy soud prvního stupně s obsahem obou postupních smluv náležitě vypořádal a v kontextu obou postupních smluv a výpovědí žalobce a svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] jejich obsah vyložil způsobem odpovídajícím tehdejší vůli jednajících osob při postoupení pohledávky, zejména vůli samotného žalobce, tak, že vůlí samotného žalobce bylo oběma postupními smlouvami, byť postupně, převést na třetí osoby veškerý restituční nárok z rozhodnutí pozemkového úřadu namítaného v této věci a tímto se tohoto svého restitučního nároku„ zbavit“ bez ohledu na to, že byl v té době podle žalobce oceněn žalovanou, resp. Pozemkovým fondem České republiky, nesprávně.

39. Obsah obou postupních smluv tedy soud prvního stupně správně vyložil tím způsobem, že žalobce jejich prostřednictvím celý svůj restituční nárok z rozhodnutí pozemkového úřadu zn. [anonymizováno] [číslo] postoupil již v roce 2000 na třetí osoby, a tudíž v takovém případě jde i případné přecenění nároku již ku prospěchu postupníků (třetích osob) a žalobce není již aktivně věcně legitimován ani k podání žaloby v této věci.

40. Pokud žalobce obsáhle argumentuje jinými rozhodnutími v obdobných věcech, musí odvolací soud dodat, že je třeba postupovat vždy v každém konkrétním případě individuálně a vždy v každém konkrétním případě hodnotit jednotlivé jeho okolnosti ve světle provedených důkazů a zjištěného skutkového stavu věci, což soud prvního stupně učinil, a tedy není možné jen mechanicky přenášet závěry z jednoho rozhodnutí na věc jinou, pokud konkrétní skutkové okolnosti nejsou zjištěny stejně. Dle názoru odvolacího soudu přitom soud prvního stupně pečlivě v poměrech posuzované věci všechny individuální okolnosti zjišťoval a hodnotil a na podkladě jejich zhodnocení dospěl také ke správnému závěru o tom, že žalobce celý svůj restituční nárok z namítaného rozhodnutí pozemkového úřadu na třetí osoby postoupil, a tedy mu již aktivní věcná legitimace v daném sporu nesvědčí. Pokud tedy dospěly soudy v jiných věcech k závěru jinému, neznamená to, že by závěr soudu prvního stupně v této věci nebyl správný, neboť se tak stalo za jinak zjištěných skutkových okolností.

41. Samotný závěr o tom, že žalobce není s ohledem na postoupení celého restitučního nároku z namítaného rozhodnutí pozemkového úřadu ve sporu aktivně legitimován, je přitom dostatečným pro to, aby žaloba byla zamítnuta, a tedy soud prvního stupně a rovněž odvolací soud se již dalšími skutečnostmi zabývat nemusely.

42. Odvolací soud však nad rámec výše uvedeného s ohledem na to, že rovněž touto otázkou se soud prvního stupně nakonec zabýval, dále uvádí, že souhlasí i s tím závěrem soudu prvního stupně, že možnost uplatnění žaloby na vydání konkrétního pozemku mimo rámec veřejných nabídek žalobou podanou oprávněnou osobou je institutem výjimečným, pro možnost jehož uplatnění musejí být splněny judikaturní předpoklady, které spočívají v tom, že postup žalované při uspokojování nároku oprávněné osoby je liknavý, svévolný či diskriminační vůči oprávněné osobě, kdy skutečně jedním ze zásadních faktorů při zkoumání liknavosti, svévole či diskriminace oprávněné osoby je rovněž aktivita samotné oprávněné osoby (její přičinění), ať už v podobě účasti ve veřejných nabídkách či v souvislosti s oceněním (přeceněním) jejího nároku. V té souvislosti je sice možné přisvědčit žalobci v tom směru, že nesprávné ocenění jeho nároku, které však nebylo v tomto řízení dosud verifikováno, mu v účasti ve veřejných nabídkách brání, jelikož žalovaná eviduje jeho nárok v nulové výši jako postoupený třetím osobám a i v průběhu řízení před soudem prvního stupně jeho nárok přecenit odmítla, avšak nelze současně přehlédnout, že podle zjištění soudu prvního stupně žalobce naposledy o přecenění svého nároku žádal dne 9. 3. 2000 (i tuto žádost v rámci odvolacího řízení žalovaná výslovně zpochybnila v tom směru, že není prokázáno, že by ji skutečně žalovaný učinil) a následně po postoupení svého nároku žádnou další aktivitu ve vztahu k přecenění svého restitučního nároku neučinil po dobu 20 let (či téměř 20 let, pokud by přihlédl odvolací soud k tvrzené aktivitě žalobce na podzim roku 2020). Nedostatek aktivity žalobce v tomto ohledu trvající po velmi dlouhou dobu jej však skutečně i dle názoru odvolacího soudu diskvalifikuje z možnosti domáhat se tímto výjimečným způsobem, tedy prostřednictvím žaloby podané u soudu s výběrem konkrétních pozemků, uspokojení svého nároku, i pokud by mu aktivní legitimace k uplatnění nároku svědčila, jelikož jeho přičinění domoci se uspokojení nároku by nebylo možné považovat za dostatečné.

43. Odvolací soud tak souhlasí i s tím závěrem soudu prvního stupně, že i s ohledem na dlouhodobou pasivitu žalobce trvající nepřetržitě minimálně téměř dvě desetiletí by veškeré judikaturní předpoklady pro možnost vyhovění uplatněné žalobě stejně splněny nebyly.

44. Odvolací soud tedy shrnuje, že dle názoru odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně věcně správně, pokud žalobu uplatněnou žalobcem v této věci zamítl.

45. Věcně správně rozhodl soud prvního stupně dle názoru odvolacího soudu rovněž o náhradě nákladů řízení účastníků (včetně vedlejšího účastníka na straně žalované) a náhradě nákladů řízení státu, jelikož skutečně s ohledem na výsledek tohoto sporu, je to žalobce, který je povinen dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 148 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení žalované a vedlejšímu účastníku na její straně zaplatit a zaplatit rovněž náhradu nákladů řízení placených státem v podobě svědečného. Odvolací soud k tomu snad jen pro úplnost dodává, že zde neshledává žádné okolnosti, které by bylo možné považovat za důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by státu či žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované neměla být výjimečně náhrada nákladů řízení dle ust. § 150 o. s. ř. přiznána, a to i s přihlédnutím k důvodům, pro které byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně dále náhradu nákladů řízení žalované i vedlejšího účastníka na straně žalované správně vypočetl, kdy ostatně žalobce ani žádné námitky k vlastnímu výpočtu náhrady nákladů řízení žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované nevznáší, a proto odvolací soud na výpočet náhrady nákladů řízení v odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně pro stručnost odkazuje, přičemž svědku [příjmení] [příjmení] bylo vyplaceno svědečné ze státních prostředků právě v částce 2 339 Kč, která byla žalobci uložena státu nahradit.

46. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud podle ust. § 219 o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu jako věcně správný potvrdil.

47. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované přiznal proti žalobci právo na plnou náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení.

48. Náklady odvolacího řízení na straně žalované spočívají v nákladech nezastoupené osoby ve smyslu ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. vyčíslené za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb. jako paušální náhrada za tři úkony (vyjádření k odvolání, příprava na jednání odvolacího soudu a účast u jednání odvolacího soudu) po 300 Kč a dále jako náhrada hotových výdajů v podobě cestovních výdajů za cestu osobním automobilem k jednání odvolacího soudu [obec] – [obec] a zpět při celkem najetých 194 km v celkové výši 1 301 Kč vypočtených dle ust. § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 511/2021 Sb. (základní náhrada 4,70 Kč x 194 km + náhrada za spotřebované pohonné hmoty - 1,94 km – počet najetých km ve stech x 5,4 – spotřeba použitého vozidla tovární značky Škoda Octavia, [registrační značka], pro kombinovaný provoz dle technického průkazu vozidla x 37,10 Kč – cena benzínu automobilového 95 oktanů dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.). Odvolací soud k tomu dodává, že nemohl akceptovat požadavek žalované na určení ceny pohonné hmoty podle grafu (kurzu) v jejím podání ze dne 29. 4. 2022, neboť žalovaná by pro případ, aby cena pohonné hmoty nebyla určena dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., musela předložit doklad o nákupu pohonné hmoty v souvislosti s cestou vykonanou k jednání odvolacího soudu s požadovanou cenou, což neučinila (k tomu srovnej § 158 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb.) Celkem tedy náklady žalované v tomto odvolacím řízení, které je žalobce povinen nahradit, činí 2 201 Kč.

49. V případě vedlejšího účastníka na straně žalované tvoří jeho náklady za zastoupení advokátem. Zástupcem vedlejšího účastníka byly poskytnuty v odvolacím řízení celkem tři úkony právní služby spočívající ve vyjádření k námitce nepřípustnosti vedlejšího účastenství na straně žalované spolu s argumentací týkající se vhodnosti vydání pozemků v k. ú. [anonymizováno] [obec], dále vyjádření k odvolání žalobce a účast u jednání odvolacího soudu (§ 11 odst. 1 písm. d), k), g) advokátního tarifu), za které náleží zástupci vedlejšího účastníka na straně žalované odměna ve výši stanovené dle ust. § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu za použití § 7 advokátního tarifu na částku 2 500 Kč za jeden úkon právní služby. Odvolací soud přitom vychází z toho, že s ohledem na to, že dokazování o výši restitučního nároku žalobce a o hodnotě požadovaných náhradních pozemků nebylo před soudem prvního stupně v úplnosti provedeno, není zde ověřitelný údaj o tom, v jaké hodnotě se uspokojení svého nároku žalobce touto žalobou domáhal, a tudíž je třeba výši odměny zástupce vedlejšího účastníka na straně žalované určit právě z tarifní hodnoty věci ve výši 35 000 Kč stanovené dle ust. § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu, když právě prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle žalované se žalobce uspokojení svého restitučního nároku vydáním náhradních pozemků domáhal. Vedle toho náleží zástupci vedlejšího účastníka na straně žalované rovněž náhrada jeho hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 3 x 300 Kč. Spolu s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 % činí tak celkové náklady odvolacího řízení na straně vedlejšího účastníka na straně žalované částku 10 164 Kč.

50. Odvolací soud tedy uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované částku 2 201 Kč a vedlejšímu účastníku na straně žalované částku 10 164 Kč, v obou případech ve lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.) a v případě vedlejšího účastníka na straně žalované k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).