10 Co 298/2023-94

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti; žalované: ; [ulice] [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení ve výši 2 090 800 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 81 000 Kč, o odvoláních žalobkyně i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 5. 2023, č. j. 13 C 270/2022-44, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba žalobkyně na zaplacení částky 410 400 Kč zamítá, a ve výroku II. se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 86 633 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 55 020 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 13 C 270/2022-44, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 410 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.), ve zbytku, tedy co do částky 1 680 400 Kč ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení a co do částky 81 000 Kč ohledně nároku na nemajetkové újmě, žalobu zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 53 129 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku podaly si včasná odvolání žalobkyně i žalovaná.

3. Žalobkyně svým odvoláním napadla rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho výroku II., kterým byla její žaloba zčásti zamítnuta, a výroku III. o náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že soud prvního stupně nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně poté shrnula, že za nesporné je možné považovat, že žalobkyně byla z podnětu žalované bez jejího vědomí a souhlasu evidována pěti zdravotními pojišťovnami od roku 2007 do roku 2021 jako zaměstnanec žalované na neurologickém oddělení jako atestovaný klinický logoped v rozsahu úvazku 0,4, spornými pak byly mezi účastnicemi vznesené nároky z výše popsaného protiprávního stavu, a to nárok na vydání bezdůvodného obohacení a nárok na náhradu nemajetkové újmy.

4. Dle přesvědčení žalobkyně soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil v otázce promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná se nejdříve dne 28. 1. 2020 dozvěděla, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalované došlo a ohledně osoby povinné k jeho vydání, a není tak možné, aby subjektivní promlčecí lhůta uplynula dnem 27. 7. 2019, jak dovodil soud prvního stupně, neboť v tento den ani nezačala běžet. Nadto dle názoru žalobkyně ve smyslu ust. § 650 nového občanského zákoníku počínaje dnem 9. 3. 2020 promlčecí lhůta neběžela, neboť žalobkyně byla lstivě uvedena žalovanou v omyl v tom směru, že k nápravě protiprávního stavu došlo. Promlčecí lhůta pak neběžela dále ode dne 27. 7. 2022 v souladu s ust. § 648 nového občanského zákoníku s ohledem na uplatnění žaloby v této věci. Pokud tedy běh subjektivní promlčecí lhůty mohl započít dle žalobkyně nejdříve dne 28. 1. 2020, pak subjektivní promlčecí lhůta marně do dne podání žaloby neuplynula. Soudu prvního stupně dále žalobkyně v otázce posouzení promlčení jí uplatněného nároku na náhradu za bezdůvodné obohacení vytkla, že se ke konkrétnímu počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty nijak nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil k běhu promlčecí lhůty objektivní. Nesprávně dále soud prvního stupně dle žalobkyně posoudil rovněž otázku rozporu námitky promlčení žalované s dobrými mravy, kdy jeho odůvodnění považuje žalobkyně za nepřezkoumatelné.

5. Žalobkyně následně připustila, že by nároky na vydání bezdůvodného obohacení vzniklé do 31. 12. 2013 mohly být považovány za promlčené ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., ovšem žalobkyně má za to, že žalovaná se v této věci promlčení dovolávat nemůže, jelikož uplynutí promlčecí doby je důsledkem jejího protiprávního jednání, které podrobněji ve svém odvolání popsala. Na rozdíl od soudu prvního stupně má tedy žalobkyně za to, že v dané věci mělo být její námitce ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy přisvědčeno, neboť uplatnění námitky promlčení ze strany žalované lze považovat za výraz zneužití tohoto práva na úkor žalobkyně, která marné uplynutí promlčecí doby nezavinila a vůči níž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jí uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnila. Naopak dle názoru žalobkyně posouzení námitky promlčení žalované jako uplatnění práv v souladu s dobrými mravy by v posuzované věci znamenalo posvětit závěr, že se získání bezdůvodného obohacení tímto protiprávním způsobem žalované vždy vyplatí. Žalobkyně je tak přesvědčena, že uplatnění námitky promlčení žalovanou se příčí dobrým mravům a žalobkyni měl být přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení přinejmenším v žalobou uplatněném rozsahu.

6. Rozhodnutí soudu prvního stupně je dle žalobkyně nesprávné i co do stanovení rozsahu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když z rozsudku soudu prvního stupně se nepodává, proč soud prvního stupně nepřistoupil případně k aplikaci ust. § 3004 odst. 2 nového občanského zákoníku ve spojení s ust. § 153 odst. 2 o. s. ř., byť na něj žalobkyně poukazovala, a tedy nepřekročil návrh žalobkyně a nepřisoudil jí více, než čeho se domáhala.

7. Rovněž posouzení soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy není dle žalobkyně správné, neboť soud prvního stupně sice dovodil, že jednáním žalované došlo k zásahu do jména, vážnosti a cti žalobkyně, ovšem dle něj v intenzitě nikoli dostatečné pro přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Na rozdíl od soudu prvního stupně má žalobkyně za to, že předpoklady pro přiznání práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích, resp. peněžitého zadostiučinění jsou v posuzované věci naplněny z důvodů, které ve svém odvolání podrobněji rozebrala.

8. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů nalézacího i odvolacího řízení.

9. Žalovaná ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně sice uvedla, že jej napadá v celém rozsahu, tedy včetně výroku II., kterým byla žaloba zčásti zamítnuta, ovšem podle obsahu odůvodnění podaného odvolání považovala za nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně pouze ve výroku I., kterým bylo žalobě zčásti vyhověno, a ve výroku III. ohledně náhrady nákladů řízení, neboť s částečným zamítnutím žaloby souhlasila, a také sama navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta zcela, tedy v rozsahu částečného zamítnutí žaloby ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně domáhala se vydání stejného rozhodnutí, které bylo již soudem prvního stupně přijato. K výzvě odvolacího soudu pak tento rozpor ve svém odvolání žalovaná odstranila tak, že její odvolání směřuje pouze proti výroku I., kterým bylo žalobě zčásti vyhověno, a proti výroku III. ohledně náhrady nákladů řízení, proti výroku II., kterým byla žaloba zčásti zamítnuta, její odvolání nesměřuje. Odvolací soud tedy na podkladě tohoto upřesnění s přihlédnutím k obsahu podaného odvolání vychází z toho, že žalovanou od počátku byl napaden rozsudek soudu prvního stupně pouze v jeho výroku I., kterým bylo žalobě zčásti vyhověno, a ve výroku III. ohledně náhrady nákladů řízení; ostatně k podání odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně nesvědčila by žalované ani subjektivní legitimace.

10. Dle žalované přitom soud prvního stupně nesprávně právně posoudil zjištěný skutkový stav v tom smyslu, že došlo ke splnění zákonných předpokladů bezdůvodného obohacení. Žalovaná dále shrnula, že spor mezi účastnicemi vychází ze skutečnosti, že žalobkyně byla u žalované v rozhodném období vedena v evidenci jednotlivých zdravotních pojišťoven jako zaměstnanec žalované s úvazkem 0,4 na pozici klinický logoped, přičemž dle tvrzení žalobkyně se tak stalo za účelem splnění personálního kritéria stanoveného Věstníkem Ministerstva zdravotnictví k provozování cerebrovaskulárního – iktového centra žalovanou. Z toho pak žalobkyně dovozuje naplnění znaků skutkové podstaty bezdůvodného obohacení protiprávním užitím cizí hodnoty. V té souvislosti žalovaná podotkla, že žalobkyni evidovala v důsledku administrativního pochybení, za které se žalobkyni omluvila, a nabídla i přiměřenou peněžitou satisfakci, kdy zohlednila, že žalobkyni v důsledku evidence toliko jejího jména nevznikly žádné povinnosti, omezení ani sankce. Dále žalovaná popsala základní kvalifikační předpoklady vzniku závazku z bezdůvodného obohacení s tím, že v daném případě schází naplnění znaku nabytí prospěchu na straně žalované, neboť jednak žalobkyně pro žalovanou v žalovaném období nevykonávala pracovní činnost klinického logopeda, žalovaná žalobkyni také žádnou práci nepřidělovala, nedávala žalobkyni pokyny k výkonu práce, a tedy žalobkyni žádná mzda neušla. Pouhou evidencí úvazku žalobkyně nedošlo na straně žalované k žádné výhodě majetkové ani nemajetkové, neboť dle ní nebylo její povinností zaměstnávat klinického logopeda v úvazku 0,4. Dle žalované schází rovněž naplnění znaku„ na úkor jiného“, neboť aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí pouze subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Nelze totiž souhlasit s tím, že z důvodu užití jména a kvalifikace žalobkyně došlo ke splnění podmínek stanovených pro personální zabezpečení iktového centra, a tudíž žalovaná nemusela vyplácet odměnu jinému klinickému logopedovi, a její majetek se proto nezmenšil, jelikož ani evidence žalobkyně v 0,4 pracovního úvazku z logiky věci nemohla vést ke splnění podmínek stanovených věstníkem pro personální zabezpečení iktového centra, a schází tak i příčinná souvislost mezi možným jednáním žalované a tvrzenou újmou žalobkyně. Soud prvního stupně tak nesprávně posoudil otázku splnění podmínek Věstníku Ministerstva zdravotnictví, a tudíž také nesprávně posoudil splnění podmínek bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně se také ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal s argumentací žalované shrnutou výše, tedy se skutečností, že nebyl naplněn znak nabytí prospěchu a znak na úkor jiného vyžadovaných občanským zákoníkem pro dovození existence bezdůvodného obohacení. Žalovaná se evidencí žalobkyně jako své zaměstnankyně u zdravotních pojišťoven žádným způsobem neobohatila a rovněž není z podstaty věci možné, aby se případně obohatila na úkor žalobkyně. Žalovaná závěrem uvedla, že z důvodu právní jistoty namítá, ačkoli nároky žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení odmítá, že případné nároky by byly z velké části promlčeny.

11. Žalovaná tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

12. Na podkladě včasného odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání obou účastnic, a poté, co věci konal dne 27. 9. 2023 jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně za důvodné považovat nelze a naopak odvolání žalované je třeba posoudit jako důvodné.

13. Pokud jde o řízení předcházející vydání napadeného rozsudku, pak žalobkyně se v této věci domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni na bezdůvodném obohacení částku 2 090 800 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 81 000 Kč s odůvodněním, že bez jejího vědomí a souhlasu byla z podnětu žalované evidována pěti zdravotními pojišťovnami od roku 2007 do roku 2021 jako zaměstnanec žalované na neurologickém oddělení jako atestovaný klinický logoped, který splnil i další podmínky pro udělení specializace K3, v rozsahu úvazku 0,4. Dle přesvědčení žalobkyně v důsledku této skutečnosti došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalované, které za roky 2007 až 2021 vypočetla na částku 2 090 800 Kč, a to z obvyklé měsíční mzdy, která by musela být vyplacena kvalifikovanému klinickému logopedovi při úvazku 0,4. Současně požadovala žalobkyně rovněž úhradu nemajetkové újmy v penězích, která jí vznikla za stejné období v důsledku stejných skutečností, neboť předpoklady pro naplnění takového nároku považovala také za splněné. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, nezpochybnila sice, že z jejího podnětu byla žalobkyně u příslušných zdravotních pojišťoven v pozici klinického logopeda zaměstnaného u žalované vedena, ovšem namítla, že dle ní předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované na úkor žalobkyně naplněny nejsou. V případě požadavku na náhradu nemajetkové újmy v penězích připustila, že k zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo, ovšem nikoli takovým způsobem, aby bylo třeba zadostiučinění v penězích poskytnout s tím, že sama se žalobkyni již omluvila a původně byla připravena poskytnout žalobkyni i přiměřené zadostiučinění v penězích, byť má za to, že předpoklady pro vznik takového nároku na straně žalobkyně nejsou dány, to však žalobkyně odmítla. Žalovaná rovněž uplatnila námitku promlčení ve vztahu k požadavku na zaplacení bezdůvodného obohacení, přičemž žalobkyně s takovou námitkou nesouhlasila a pro případ, že by mohla být alespoň zčásti důvodná, namítala, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované je v rozporu s dobrými mravy.

14. Soud prvního stupně ve věci konal jednání, při kterých zjistil nesporné skutečnosti, provedl dokazování listinnými důkazy a ve věci poté rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobě zčásti vyhověl a zčásti žalobu zamítl.

15. Mezi nesporné skutečnosti soud prvního stupně zahrnul, že žalobkyně je atestovaným klinickým logopedem se specializovanou působností v rozsahu K3, že byla u žalované zaměstnána v pracovním poměru v období od 1. 1. 2013 do 31. 10. 2013, že pro žalovanou na základě smlouvy ze dne 25. 10. 2013 vykonávala lektorskou činnost spočívající v odborném dohledu nad zaměstnankyní žalované [příjmení] [příjmení], a to až do roku 2022, a že žalovaná v období od roku 2007 do roku 2021 evidovala žalobkyni jakožto zaměstnance na neurologickém oddělení v kategorii K3 v rozsahu úvazku 0,4 ve vztahu k celkem pěti zdravotním pojišťovn Tyto skutečnosti s upřesněním doby a způsobu vedení žalobkyně jako zaměstnankyně žalované u jednotlivých zdravotních pojišťoven zjistil soud prvního stupně také z provedených důkazů sděleními těchto zdravotních pojišťoven. Z provedených důkazů týkajících se kvalifikace žalobkyně zjistil skutečnosti týkající se kvalifikace žalobkyně, kdy je možné doplnit to, že jde-li o kvalifikaci K3, pak osvědčení o ní bylo žalobkyni vydáno dne 27. 3. 2012, z provedených důkazů ohledně pracovního poměru žalobkyně u žalované zjistil skutečnosti ohledně jeho navázání a ukončení a ze smlouvy o výkonu odborného dohledu ze dne 25. 10. 2013 ve znění dodatku č. 1 zjistil skutečnosti týkající se výkonu tohoto odborného dohledu ze strany žalobkyně. Z Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR z 1. 3. 2010 zjistil skutečnosti týkající se personálního zabezpečení cerebrovaskulárních center. Dále z provedených listinných důkazů zjistil soud prvního stupně také okolnosti, za jakých se žalobkyně ohledně své evidence jako zaměstnankyně žalované u zdravotních pojišťoven dozvěděla. Z provedených důkazů korespondencí účastnic zjistil konečně průběh jednání mezi účastnicemi ohledně žalobkyní zjištěných skutečností a následně uplatněných nároků, včetně omluvy, které se žalobkyni ze strany žalované prostřednictvím jejího zástupce dopisem ze dne 17. 5. 2022 dostalo.

16. Věc soud prvního stupně právně posoudil podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. a zákona č. 40/1964 Sb. a dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je důvodný zčásti, zatímco nárok na náhradu nemajetkové újmy důvodný není vůbec. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že z provedených důkazů i nesporných skutečností se podává, že žalobkyně byla z podnětu žalované vedena v evidenci jednotlivých zdravotních pojišťoven jakožto zaměstnanec žalované vykonávající práci klinického logopeda, a to v rozhodném období, které bylo předmětem žaloby. Dále se dle něj z Věstníku Ministerstva zdravotnictví podává, že pro provozování cerebrovaskulárního centra, iktového centra, byly stanoveny personální, materiálně-technická a organizační kritéria, přičemž v personálních kritériích byly stanoveny rovněž požadavky na dostupnost jednotlivých profesí zdravotnických pracovníků, a to včetně klinického logopeda s pracovním úvazkem 1. S ohledem na to nepřisvědčil soud prvního stupně námitkám žalované, že pro dostupnost klinického logopeda pro činnost iktového centra postačovalo zajištění zaměstnance s touto specifikou kvalifikací i jiným způsobem než na základě pracovněprávního vztahu, neboť takový doslovný výklad opomíjí výslovně uvedený požadavek na zajištění uvedených zdravotnických pracovníků formou pracovního úvazku.

17. Byla-li žalobkyně evidována u zdravotních pojišťoven jako zaměstnanec splňující personální kritérium pro příslušný stupeň cerebrovaskulární péče – iktového centra, došlo tak dle okresního soudu k naplnění personálních požadavků stanovených vyhláškou č. 99/2012 Sb. a článkem 5 Věstníku Ministerstva zdravotnictví z roku 2010, přičemž splnění tohoto požadavku bylo jednou z podmínek provozování iktového centra. Majetkový prospěch žalované tak spočíval dle soudu prvního stupně v protiprávním užití cizí hodnoty ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb.) za období od 1. 1. 2014 a ve smyslu § 451 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb.) za období do 31. 12. 2013, neboť žalovaná využila jméno a příjmení žalobkyně a její odbornost jako kvalifikovaného logopeda bez jejího souhlasu. Bezdůvodné obohacení dle soudu prvního stupně spočívá v nezmenšení majetku žalované, neboť ta by v rozhodném období, tedy po dobu vedení žalobkyně v evidenci zdravotních pojišťoven jako zaměstnance žalované s požadovanou kvalifikací, musela v pracovním poměru zaměstnávat jinou osobu na pozici klinického logopeda, přičemž by této osobě musela platit mzdu ve výši obvyklé mzdy. Ochuzení žalobkyně pak spočívá v nezvětšení jejího majetku, tedy v nevyplacení mzdy v rozhodném období v rozsahu redukovaného úvazku 0,4, jak byl vykazován zdravotním pojišťovn. Za nedůvodné považoval okresní soud námitky žalované ohledně nenaplnění hmotněprávních předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení, neboť skutečnosti ohledně lektorské činnosti vykonávané žalobkyní pro žalovanou považoval za nerozhodné. Důvodnou však shledal zčásti námitku promlčení uplatněnou žalovanou, a to za období do 27. 7. 2019. Vyšel z toho, že ve smyslu ust. § 619 odst. 1, § 623 a § 629 odst. 1 o. z. byl žalobou uplatněný nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za uvedené období promlčen, neboť žaloba byla podána dne 27. 7. 2022, promlčecí lhůta uplynula dnem 27. 7. 2019. Naproti tomu za nedůvodné shledal námitky žalobkyně ohledně rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák. a § 2 odst. 3 o. z., neboť v uplatnění námitky promlčení v daném konkrétním případě zneužití práva spatřovat nelze. Žalobkyni tedy přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení za období od srpna 2019 do července 2021 v celkové výši 410 400 Kč.

18. V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy shledal soud prvního stupně za důvodné námitky žalované ohledně nedostatku intenzity zásahu do jména, vážnosti a cti žalobkyně ve smyslu ust. § 77 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb.) za období od 1. 1. 2014 a ve smyslu § 13 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.) za období do 31. 12. 2013. Ačkoli bylo zjištěno, že žalovaná žalobkyni neoprávněně evidovala jako svou zaměstnankyni, nešlo dle soudu prvního stupně o zásah objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu za stavu, kdy protiprávní stav trval delší dobu, a za stavu, kdy žalobkyně existenci tohoto protiprávního stavu zjistila s odstupem mnoha let. Ze samotné této skutečnosti, tedy časové prodlevy mezi vznikem protiprávního stavu a zjištěním této skutečnosti žalobkyní, lze dovodit nízkou míru intenzity zásahu do osobnostních práv žalobkyně, přičemž nelze přehlédnout ani to, že žalobkyně na základě lektorské smlouvy s žalovanou spolupracovala. Za zcela postačující tak považoval soud prvního stupně omluvu ze strany žalované.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.

20. Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně zjišťoval sporné a nesporné skutečnosti mezi účastnicemi, provedl dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí a po řádném zhodnocení provedených důkazů zjistil skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci, ovšem dle názoru odvolacího soudu v případě požadavku žalobkyně na vydání náhrady za bezdůvodného obohacení věc nesprávně právně posoudil.

21. Otázku bezdůvodného obohacení na straně žalované a vzniku nároku na vydání náhrady za ně na straně žalobkyně, jak to správně uvedl již soud prvního stupně, bylo třeba posuzovat jak podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb. v rozhodném znění, dále také jen obč. zák.), tak podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (zákon č. 89/2012 Sb. v rozhodném znění, dále také jen o. z.), jelikož k bezdůvodnému obohacení žalované mělo dle tvrzení žalobkyně dojít jednak v období od měsíce dubna 2007 do 31. 12. 2013 (s výjimkou měsíců ledna až října roku 2013) a jednak v období od 1. 1. 2014 do 31. 7. 2021. V souladu s ust. § 3028 o. z. se tedy práva a povinnosti vzniklé z právního vztahu mezi účastnicemi do dne nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tedy do dne 31. 12. 2013, řídily ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb. (v souladu s ust. § 3030 o. z. se i zde užila ustanovení části první hlavy I. o. z.), zatímco práva a povinnosti vzniklé od 1. 1. 2014 se řídily již zákonem č. 89/2012 Sb.

22. Pro období do 31. 12. 2013 tak bylo třeba posuzovat nárok na vydání náhrady za bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 451 a násl. obč. zák. a pro období od 1. 12. 2014 dle ust. § 2991 a násl. o. z. Předpoklady pro uplatnění takového nároku jsou však v případě obou těchto právních úprav obdobné, tedy musí dojít k bezdůvodnému obohacení na straně obohaceného, a to na úkor ochuzeného. V poměrech posuzované věci by tedy muselo v důsledku užití jména a příjmení žalobkyně v podkladech pro zdravotní pojišťovny jako zaměstnankyně žalované s úvazkem 0,4 v postavení kvalifikovaného klinického logopeda dojít k bezdůvodnému obohacení žalované a současně k ochuzení žalobkyně, jejíž jméno a příjmení bylo bez jejího vědomí a souhlasu žalobkyní takto užito.

23. Je přitom pravdou, že jak v době účinnosti zákona č 40/1964 Sb., tak v době účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. mohlo bezdůvodné obohacení vzniknout rovněž protiprávním užitím cizí hodnoty, byť výslovně ust. § 451 odst. 2 obč. zák. na rozdíl od ust. § 2991 odst. 2 o. z. takovou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení neuvádělo. Ovšem podle ustálené judikatury (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4755/2009) k bezdůvodnému obohacení mohlo dojít i za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. rovněž protiprávním užitím cizího chráněného statku (cizí hodnoty), kdy takové užití naplňovalo skutkovou podstatu získání bezdůvodného obohacení z nepoctivých zdrojů. Pokud by tedy byly naplněny veškeré předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované na úkor žalobkyně protiprávním užitím cizí hodnoty (chráněného statku) v podobě jména a příjmení žalobkyně ve spojení s její odbornou kvalifikací, mohl by být takový nárok žalobkyni přiznán podle obou právních úprav aplikovaných v této věci.

24. Odvolací soud však dospěl k závěru, že předpoklady pro vznik závazku z bezdůvodného obohacení v dané věci naplněny nejsou. Dle přesvědčení odvolacího soudu spočívá totiž konstrukce nároku uplatněného žalobkyní, které soud prvního stupně nakonec přisvědčil, na chybném základu, neboť vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované spojuje s neoprávněným užitím jména a příjmení žalobkyně v souvislosti s její odbornou kvalifikací specializovaného klinického logopeda v dokumentech pro zdravotní pojišťovny z důvodu, že tímto (uvedením žalobkyně jako zaměstnankyně žalované s příslušnou kvalifikací v těchto dokumentech) došlo ke splnění předpokladů pro možnost provozování cerebrovaskulárního – iktového centra ze strany žalované (a žalovaná tak nemusela vynaložit náklady na mzdu klinického logopeda, kterého by skutečně zaměstnávala). Takovou úvahu však nepovažuje odvolací soud za správnou, jelikož k naplnění předpokladů pro možnost provozovat příslušné cerebrovaskulární centrum – iktové centrum nedochází tím, že příslušné zdravotnické zařízení uvede v dokladech pro zdravotní pojišťovny jméno, příjmení osoby s příslušnou kvalifikací jako svého zaměstnance, nýbrž jen tím, že skutečně takovou osobu v příslušném úvazku zaměstnává či má jinak zajištěnu její dostupnost. V každém případě tedy samo o sobě užití jména a příjmení žalobkyně jako osoby kvalifikovaného klinického logopeda a zaměstnankyně žalované v dokladech pro zdravotní pojišťovny nemohlo k naplnění předpokladů pro možnost provozování cerebrovaskulárního – iktového centra u žalované vést, pokud ve skutečnosti žalobkyně u žalované zaměstnána nebyla.

25. Jinak řečeno, šlo objektivně o nepravdivý údaj ohledně pracovního úvazku žalobkyně u žalované v postavení klinického logopeda, který byl v dokladech pro zdravotní pojišťovny žalovanou uveden, ovšem uvedení takového údaje nebylo způsobilé předpoklady pro provozování příslušného cerebrovaskulárního – iktového centra naplnit (mohlo případně vyvolat jen zdání naplnění těchto předpokladů). Z uvedeného je tak patrné, že je mylná úvaha žalobkyně i soudu prvního stupně, že by samo o sobě uvedení jména a příjmení žalobkyně a její odborné kvalifikace v dokladech pro zdravotní pojišťovny mohlo vést k bezdůvodnému obohacení žalované vůči žalobkyni (z důvodu splnění předpokladů pro provozování cerebrovaskulárního centra), naopak uvedení takového objektivně nepravdivého údaje by mohlo vést k případné odpovědnosti žalované vůči příslušným zdravotním pojišťovn, kterým doklady s tímto údajem předkládala.

26. V žádném případě pak nemohlo vzniknout žalované bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně v rozsahu mzdy, která nebyla žalobkyni (a ani nikomu jinému) vyplácena, jelikož žalobkyně, jak to správně namítá žalovaná a odpovídá to rovněž tvrzení samotné žalobkyně, pro žalovanou v rámci pracovního úvazku 0,4 v rozhodné době žádnou činnost klinického logopeda nevykonávala, a tudíž jí ani žádná mzda od žalované za takovou činnost nepříslušela a jejím nevyplacením se žalovaná na úkor žalobkyně obohatit nemohla (užitou hodnotou zde nebyla práce žalobkyně jako kvalifikovaného klinického logopeda, ale jen její osobní údaje v dokumentech pro zdravotní pojišťovny). Pokud samo o sobě užití jména a příjmení žalobkyně v souvislosti s její odbornou kvalifikací k naplnění předpokladů pro provoz cerebrovaskulárního – iktového centra nepostačovalo, jak odůvodněno shora, nemohla se žalovaná na úkor žalobkyně obohatit ani jiným způsobem (nelze tedy uvažovat ani s tím, že by bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně mohlo spočívat ve vyplacených platbách ze strany zdravotních pojišťoven za žalovanou vykázané zdravotní výkony, neboť v takovém případě by mohlo jít o bezdůvodné obohacení vzniklé či škodu způsobenou žalovanou příslušným zdravotním pojišťovn a nikoli žalobkyni).

27. Dále odvolací soud uvádí, že užití jména a příjmení určité fyzické osoby sice může vést k bezdůvodnému obohacení osoby, která takto chráněný statek užila bez souhlasu příslušné osoby, ovšem jen tehdy, pokud by souhlas dotčené osoby k takovému užití podléhal úplatě, kupříkladu pro účely propagace výrobků nebo služeb, kde je obvyklé, že samotné užití jména a příjmení určité fyzické osoby v souvislosti s propagací výrobků nebo služeb úplatě podléhá, neboť jen v takovém případě, pokud takový souhlas udělen není a neobdrží-li dotčená osoba za užití chráněného statku příslušnou úplatu, projeví se to negativně v jejích majetkových poměrech (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4755/2009). Tomu odpovídá i znění ustanovení § 3004 o. z., jehož se žalobkyně rovněž dovolává (i to hovoří o vydání toho, co obohacený obohacením nabyl, resp. v případě nabytí bezdůvodného obohacení zásahem do přirozeného práva člověka chráněného ustanoveními první části tohoto zákona o dvojnásobku odměny obvyklé za udělení souhlasu s takovým nakládáním)

28. Taktomu ovšem v poměrech posuzované věci není, neboť jméno a příjmení žalobkyně bylo užito v takové souvislosti, u které úplata (odměna) za jeho užití (za udělení souhlasu s takovým užitím) do úvahy nepřipadá. Je tomu tak z toho důvodu, jak také již shora zdůvodněno, že samo o sobě užití jména a příjmení žalobkyně v souvislosti s její odbornou kvalifikací v dokladech pro zdravotní pojišťovny k naplnění předpokladů pro možnost poskytovat určitý druh zdravotní péče nepostačovalo, neboť takové předpoklady naplňuje až vlastní výkon činnosti příslušného zdravotnického pracovníka, a případné uvedení nepravdivého údaje ohledně pracovního úvazku určitého zdravotnického pracovníka v této souvislosti není tak užitím chráněného statku (cizí hodnoty), které by obvykle podléhalo úplatě. Legálně úplatu (odměnu) za takové užití poskytnout nelze, jelikož by úplata (odměna) byla poskytována za udělení souhlasu s protiprávním užitím chráněného statku ve vztahu ke zdravotním pojišťovn, potažmo adresátům poskytovaných zdravotních služeb (k vyvolání pouhého zdání, že předpoklady pro poskytování určitých zdravotních služeb jsou splněny). Užití jména a příjmení žalobkyně v souvislosti s její odbornou kvalifikací ze strany žalované nepředstavuje tedy získání majetkové hodnoty žalovanou na úkor žalobkyně, nýbrž by mohlo, neboť šlo o uvedení objektivně nepravdivého údaje, zakládat vznik případné odpovědnosti žalované vůči zdravotním pojišťovn či adresátům zdravotních služeb.

29. Opačný výklad by znamenal, že by se žalobkyně (za úplatu, odměnu) podílela na protiprávním jednání žalované, tedy uvedení objektivně nepravdivých údajů pro zdravotní pojišťovny, neboť by požadovala úplatu (odměnu) za to, že v dokladech pro pojišťovny bude uvedeno její jméno a příjmení v souvislosti s její odbornou kvalifikací, ovšem bez toho, že by ve skutečnosti takto uváděné údaje odpovídaly pravdě, tedy že by v poměrech posuzované věci v rozsahu pracovního úvazku 0,4 pro žalovanou činnost jako klinický logoped vykonávala. Ačkoli tedy v poměrech posuzované věci žalobkyně skutečně užila jména a příjmení žalobkyně v souvislosti s její odbornou kvalifikací v podkladech pro zdravotní pojišťovny jako své zaměstnankyně protiprávně, tedy bez souhlasu a vědomí žalobkyně, nedošlo tím k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobkyně, jak byl tento nárok ze strany žalobkyně konstruován a soudem prvního stupně převzat (pro úplnost odvolací soud dodává, že ze shora popsaných důvodů by žalobkyni nevznikl ani nárok na náhradu škody, neboť ani škoda jako majetková újma žalobkyni v souvislosti s tímto jednáním žalované v podobě ušlé mzdy u žalobkyně nevznikla a jiná škoda uplatněna žalobou nebyla).

30. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud dodává, že v každém případě, bez ohledu na to, jak je třeba v dané věci vyložit ustanovení vyhlášky č. 99/2012 Sb., případně článek 5 Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ročník 2010, částka 2, které se váží k části posuzovaného období v této věci, ohledně dostupnosti zdravotnického pracovníka, by pracovní úvazek 0,4 kvalifikovaného klinického logopeda k naplnění předpokladů pro provoz iktového centra žalovanou ani formálně nepostačoval, pokud se mělo jednat dle soudu prvního stupně o klinického logopeda s pracovním úvazkem 1. I v tomto směru tedy není úvaha žalobkyně ani soudu prvního stupně správná.

31. S ohledem na to, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok na vydání náhrady za bezdůvodné obohacení na straně žalované z důvodu protiprávního užití jejího jména a příjmení v souvislosti s její odbornou kvalifikací jako zaměstnankyně žalobkyně v dokladech pro zdravotní pojišťovny dán není, nebylo se třeba podrobněji zabývat otázkou promlčení uplatněného nároku a případným rozporem námitky promlčení uplatněné ze strany žalované s dobrými mravy. Jen pro úplnost tak odvolací soud uvádí, že skutečně nelze souhlasit s těmi závěry soudu prvního stupně, které k otázce promlčení přijal. Jednak je třeba i v otázce promlčení rozlišovat to, jaký právní předpis se na promlčení daného nároku vztahuje, a tedy ve vztahu k promlčení nároku na vydání náhrady za bezdůvodné obohacení požadovaného žalobkyní za období do 31. 12. 2013 aplikovat ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., zatímco ve vztahu k promlčení nároku na vydání náhrady za bezdůvodné obohacení požadovaného žalobkyní za období od 1. 1. 2014 aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. V případě takového rozlišení lze pak přisvědčit žalobkyni v tom směru, že pokud by její nárok existoval, pak za období od 1. 1. 2014 byl promlčen nebyl, neboť subjektivní promlčecí lhůta stanovená v ust. § 629 o. z. v trvání tří let by s ohledem na počátek jejího běhu ve smyslu ust. § 619 o. z. a § 621 o. z. do dne podání žaloby neuplynula (pokud by vyšel odvolací soud z toho, že žalobkyně se o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty dozvěděla dne 28. 1. 2020, pak by tříletá promlčecí lhůta běžela do dne 28. 1. 2023, zatímco žaloba byla žalobkyní podána již dne 27. 7. 2022) a neuplynula by ani objektivní promlčecí lhůta uvedená v ust. § 638 o. z., ať už v trvání deseti nebo patnácti let. O promlčení nároku na vydání náhrady za bezdůvodné obohacení by tak mohlo být uvažováno pouze pro dobu do 31. 12. 2013, kdy se promlčení doba řídila ust. § 107 obč. zák. Zde by mohlo být uvažováno o uběhnutí jak subjektivní promlčecí doby, která byla stanovena v trvání dvou let, neboť žalobkyně se o skutečnostech své evidence, byť pouze u jedné ze zdravotních pojišťoven, dozvěděla již dne 28. 1. 2020 a žaloba byla podána až dne 27. 7. 2022, tedy po více jak dvou letech, tak v každém případě objektivní promlčecí doby v trvání tří let od vzniku nároku. Pouze v případě nástupu objektivní promlčecí doby v trvání deseti let (pro případ bezdůvodného obohacení získaného úmyslně) by tento nárok nebyl promlčen zcela, ale jen do dne 26. 7. 2012 (žaloba byla podána dne 27. 7. 2022). Námitku promlčení uplatněnou žalovanou by přitom odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy, a to s přihlédnutím k době, která od tvrzeného vzniku bezdůvodného obohacení do podání žaloby dne 27. 7. 2022 uplynula (8 let a více), a rovněž k tomu, že zde nejsou přítomny natolik mimořádné okolnosti ve vztahu k povaze uplatněného nároku i dopadům do poměrů žalobkyně, které by odůvodňovaly námitce promlčení ze strany žalované odepřít její pravidelné účinky.

32. Pokud jde o požadavek žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v penězích, resp. na zadostiučinění v penězích, pak i v případě tohoto nároku bylo třeba rozlišit nárok vzniklý za dobu do 31. 12. 2013, kdy takový nárok bylo třeba posoudit dle zákona č. 40/1964 Sb., a za dobu od 1. 1. 2014, kdy takový nárok bylo třeba posoudit dle zákona č. 89/2012 Sb.

33. V případě obou těchto nároků, neboť právní úpravy je třeba v základních rysech považovat za obdobné (viz § 11 a násl. obč. zák. a § 77 a násl., § 81 a násl., § 2894 odst. 2, § 2951 a násl. o. z.), dle názoru odvolacího soudu k porušení osobnostních práv žalobkyně ze strany žalované došlo, jelikož žalovaná skutečně bez jejího vědomí a souhlasu její jméno a příjmení v souvislosti s její odbornou kvalifikací užila v podkladech pro zdravotní pojišťovny, kde ji nepravdivě označila jako svoji zaměstnankyni (resp. osobu s pracovním úvazkem 0,4), a tímto způsobem neoprávněně (protiprávně) do osobnostních práv žalobkyně zasáhla. Odvolací soud však souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že zásah, ke kterému ze strany žalované došlo, a újma v osobnostních právech žalobkyni vzniklá nejsou natolik intenzivní, aby žalobkyni vznikl nárok na poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ust. § 13 odst. 2 obč. zák. či ust. § 2951 odst. 2 s přihlédnutím k ust. § 2957 zákona č. 89/2012 Sb. Je přitom třeba připomenout, že jak v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., tak zákona č. 89/2012 Sb. je náhrada nemajetkové újmy v penězích (zadostiučinění v penězích) poskytována pouze v případě, že morální zadostiučinění není s ohledem na okolnosti konkrétního případu dostačující (neposkytuje přiměřené zadostiučinění, resp. skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy).

34. Odvolací soud přitom souhlasí s tím, co bylo uvedeno soudem prvního stupně, tedy že intenzitu zásahu do osobnostních práv žalobkyně je třeba posoudit i v souvislosti s tím, že ačkoli šlo o zásah trvající po skutečně dlouhou dobu, k žádným negativním dopadům (ve smyslu poškození práv žalobkyně) do osobnostní (a ani majetkové) sféry žalobkyně nedošlo. Dle názoru odvolacího soudu nedošlo uvedením jména a příjmení žalobkyně s její odpovídající odbornou kvalifikací jako zaměstnankyně žalované v neveřejných dokladech pro zdravotní pojišťovny k poškození cti či vážnosti žalobkyně ve společnosti (samo o sobě nešlo objektivně o údaj difamující, byť ve vztahu k zaměstnání žalobkyně u žalované nebyl pravdivý), nebyla prostřednictvím této skutečnosti žalobkyně omezena ani v rámci své další činnosti klinického logopeda, nebyla v té souvislosti řešena ani pochybení žalované při poskytování zdravotní péče, a jediným skutečně nastalým negativním důsledkem tak bylo to, že žalobkyně musela v letech 2020 až 2021 danou situaci řešit, některým zdravotním pojišťovn situaci osvětlit a čestným prohlášením doložit, že u žalované zaměstnána není. To ovšem odvolací soud nepovažuje za natolik zásadní okolnost, která by vyžadovala, aby žalovanou byla žalobkyni poskytnuta peněžní satisfakce (náhrada nemajetkové újmy v penězích), a to přesto, že žalovaná zřejmě v roce 2020, kdy byla poprvé žalobkyní s jejím zjištěním konfrontována, neučinila dostatečná opatření k tomu, aby k uvedení jména a příjmení žalobkyně v dokladech pro zdravotní pojišťovny nadále nedocházelo. V tomto období však šlo již jen o čtyři zdravotní pojišťovny, neboť u [anonymizována dvě slova] již v té době evidována žalobkyně jako zaměstnankyně žalované nebyla, neboť zde byla evidována bez úvazku jen do 31. 12. 2019, přičemž u [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] byla žalobkyně vedena s úvazkem 0 a s určitým pracovním úvazkem byla tedy v roce 2020 a 2021 evidována žalobkyně jako zaměstnankyně žalované jen u [anonymizována dvě slova], [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizována dvě slova].

35. Na rozdíl od žalobkyně nehodnotí odvolací soud jednání žalované jako úmyslné ve vztahu ke způsobení újmy žalobkyni, ale jen jako nedbalostní (administrativní pochybení), způsobené zřejmě selháním kontrolních mechanismů u žalované.

36. Vedle toho přihlédl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně i k tomu, že samo o sobě spojení jména žalobkyně s žalovanou nemohlo být nejen objektivně, ale rovněž subjektivně ze strany žalobkyně vnímáno negativně, resp. mít dopad na její odbornou prestiž, pokud se podle svých vlastních tvrzení žalobkyně již v roce 2006 o zaměstnání u žalované ucházela, v roce 2013 zde zaměstnána byla a následně až do roku 2022 s žalovanou v rámci lektorské smlouvy při poskytování lektorské činnosti pro zaměstnankyni žalované spolupracovala.

37. Nakonec odvolací soud přihlédl i k tomu, že ještě před podáním žaloby byl protiprávní zásah ukončen, neboť naposledy byla žalobkyně evidována u tří zdravotních pojišťoven jako zaměstnankyně žalované do 30. 10. 2021, z toho ale u jedné z nich s nulovým úvazkem a poznámkou„ dlouhodobá nepřítomnost“ (z tohoto data také vyplývá, že evidence žalobkyně nebyla ukončena až na základě jejího čestného prohlášení ze dne 7. 12. 2021; [anonymizována dvě slova] [země] sice žalobkyni sdělila, že k vynětí žalobkyně došlo až na základě jejího čestného prohlášení, ovšem současně uvedla, že žalovaná aktualizaci personálu, kde již žalobkyně nefigurovala, zaslala v listopadu 2021), a také k tomu, což nebylo ze strany žalobkyně zpochybněno, že žalovaná nabízela žalobkyni poskytnutí určitého zadostiučinění v penězích v zájmu dobrých vzájemných vztahů mezi účastnicemi, které ovšem žalobkyně nepřijala.

38. Odvolací soud má tedy ve shodě se soudem prvního stupně za to, že postačující satisfakcí pro žalobkyni je omluva, které se jí od žalované již dostalo v dopise ze dne 17. 5. 2022, který jménem žalované zaslal žalobkyni zástupce žalované, neboť jejím prostřednictvím byla způsobená újma dostatečně odčiněna.

39. Odvolací soud tak shrnuje, že dle jeho názoru není dán nárok žalobkyně v dané věci ani na náhradu za bezdůvodné obohacení ani na náhradu nemajetkové újmy v penězích (zadostiučinění v penězích) za vzniklou nemajetkovou újmu, a tudíž bylo namístě žalobu uplatněnou žalobkyní v celém rozsahu zamítnout. S ohledem na to odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl (také) žalobu o zaplacení částky 410 400 Kč, a ve výroku II., kterým byla žaloba zčásti zamítnuta již soudem prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

40. Nad rámec výše uvedeného jen pro úplnost odvolací soud dodává, že nepovažuje za správné ani úvahy žalobkyně týkající se možnosti soudu prvního stupně překročit jí uplatněné požadavky na zaplacení peněžitého plnění, ať už ve formě náhrady za bezdůvodné obohacení či náhrady nemajetkové újmy v penězích (zadostiučinění v penězích), jelikož je třeba trvat na tom, že soud byl v rozsahu uplatněných požadavků žalobkyně na zaplacení peněžitých částek v určité výši, ať už jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení či náhrady nemajetkové újmy v penězích (zadostiučinění v penězích), jejím návrhem vázán a překročit jej nemohl (k tomu srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008).

41. Pokud odvolací soud přistoupil k částečné změně napadeného rozsudku soudu prvního stupně, pak v souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v dané věci plně úspěšná, náleží jí ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. plná náhrada účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Odvolací soud zde současně neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož žalobkyně byla ještě před podáním žaloby se stanoviskem žalované seznámena, nepřijala návrh žalované na mimosoudní vyřešení věci, domáhala se po žalované plnění ve vysoké výši přesahující 2 000 000 Kč (původně předžalobní výzvou uplatnila dokonce požadavek na zaplacení částky 5 000 000 Kč), přičemž současně v průběhu řízení nebyly zjištěny ani namítány žádné okolnosti týkající se poměrů žalobkyně, které by úvahu o aplikaci ust. § 150 o. s. ř. mohly založit.

42. Náklady řízení žalované před soudem prvního stupně přitom spočívají v nákladech jejího zastoupení advokátem, které je třeba považovat za účelně vynaložené. Tyto náklady spočívají v celkem čtyřech poskytnutých úkonech právní služby v podobě přípravy a převzetí zastoupení žalované, vyjádření k žalobě a účasti u jednání soudu prvního stupně dne 9. 3. 2023 a 18. 5. 2023 (§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT), za které náleží zástupci žalované odměna stanovená z tarifní hodnoty věci představující součet částky 2 090 800 Kč a 50 000 Kč (v případě požadavku na náhradu nemajetkové újmy – zadostiučinění v penězích z důvodu zásahu do osobnostních práv žalobkyně je třeba tarifní hodnotu věci stanovit na částku 50 000 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT a nikoli tedy vycházet z žalobkyní uplatněné částky 81 000 Kč). Celková tarifní hodnota věci tak činí 2 140 800 Kč, a tedy odměna za jeden úkon právní služby dle ust. § 7 AT činí 16 900 Kč Celkem tak odměna zástupce žalované před soudem prvního stupně činí 67 600 Kč. K takto poskytnutým čtyřem úkonům právní služby váží se rovněž čtyři paušální náhrady hotových výdajů zástupce žalované dle ust. § 13 odst. 4 AT ve výši 4 x 300 Kč, celkem tedy 1 200 Kč. Dále zástupci žalované náleží rovněž náhrada nákladů cestovních výdajů za cesty konané k jednáním soudu prvního stupně dne 9. 3. 2023 a 18. 5. 2023 dle ust. § 13 odst. 1, 5 AT za použití ust. § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 467/2022 Sb. v celkové výši 3 385 Kč (2 x 240 km x 5,20 Kč = základní náhrada + 2 x 2,4 počet najetých kilometrů ve stech x 4,2 – spotřeba osobního automobilu pro kombinovaný provoz x 44,10 Kč cena pohonné hmoty vozidla – motorová nafta dle vyhlášky). Zástupci žalované náleží také náhrada za daň z přidané hodnoty ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., která jím byla požadována jen z odměny a paušální náhrady hotových výdajů; pokud jím náhrada za daň z přidané hodnoty z cestovních náhrad požadována nebyla, nebyla ani odvolacím soudem přiznána. Celkem tak náklady řízení před soudem prvního stupně na straně žalované činí částku 86 633 Kč, a proto také odvolací soud žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 86 633 Kč, a to v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

43. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že plnou náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto odvolacího řízení přiznal opět žalované, kdy ani v případě odvolacího řízení důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. neshledal.

44. Jde-li o náklady tohoto odvolacího řízení na straně žalované, ty jednak představují zaplacený soudní poplatek ze strany žalované z jí podaného odvolání, který je však třeba zohlednit jen v částce 20 520 Kč, jelikož soud prvního stupně nesprávně výši soudní poplatku žalované vypočetl na částku 21 718 Kč (rozsahu podaného odvolání s přihlédnutím k upřesnění provedenému při jednání odvolacího soudu odpovídá soudní poplatek ve výši 20 520 Kč), a tedy ve zbývajícím rozsahu bude se moci žalovaná domoci vrácení přeplatku soudního poplatku ze strany soudu prvního stupně. Dále náklady odvolacího řízení na straně žalované představují náklady spojené s jejím zastoupením advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby v podobě sepisu odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu dne 27. 9. 2023 (§ 11 odst. 1 písm. g) a k) AT). Pokud jde o úkon odvolání žalobkyně, pak s ohledem na rozsah napadení rozsudku soudu prvního stupně, jak byl také při jednání odvolacího soudu žalovanou upřesněn, je třeba vycházet z toho, že tarifní hodnotou věci v případě sepisu tohoto odvolání je pouze částka 410 400 Kč, tedy ta částka, která byla výrokem I. žalované k zaplacení žalobkyni uložena. V takovém případě odměna za tento úkon právní služby dle ust. § 7 AT činí částku 9 980 Kč. V případě úkonu účasti u jednání odvolacího soudu, jehož předmětem bylo projednání odvolání obou účastnic, je třeba již za předmět poskytnuté právní služby a tarifní hodnotu věci považovat celou částku uplatněnou žalobkyní, a tedy stejně jako před soudem prvního stupně činí odměna za takto poskytnutý úkon právní služby částku 16 900 Kč. K těmto dvěma úkonům právní služby je třeba připočíst paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč, tedy 600 Kč, a v souladu s návrhem zástupce žalované rovněž náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 5 770,80 Kč. Zástupci žalované náleží opět rovněž náhrada cestovních výdajů za cestu k jednání odvolacího soudu ve výši 1 249,20 Kč (základní náhrada - 188 najetých kilometrů x 5,20 Kč + náhrada za spotřebované pohonné hmoty – 1,88 x 4,2 x 34,40 Kč – cena pohonné hmoty – motorové nafty dle vyhlášky č. 467/2022 Sb. s účinností od 1. 7. 2023). Celková výše nákladů žalované v tomto odvolacím řízení tak činí částku 55 020 Kč, a proto odvolací soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované právě tuto částku v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Poučení