10 Co 305/2023 - 313

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0]) [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozená dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 1/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 2/0], narozená dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 2/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0] o určení vlastnického práva o odvolání původního žalobce [Jméno zainteresované osoby 3/0], narozeného [Datum narození zainteresované osoby 3/0], bytem [Adresa zainteresované osoby 3/0], proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 5. 2023, č. j. 11 C 367/2019-239 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje a ve výroku II se mění tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 25 200 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované v plném rozsahu náklady odvolacího řízení ve výši 3 866,40 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, č. j. 11 C 367/2019-239, zamítl žalobu o určení, že [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 3/0], je vlastníkem pozemku parc. č. 93/4, vymezeného geometrickým plánem č. 2587/4430/2019 ze dne 17. 5. 2019 v katastrálním území Dolní [jméno FO], obci [jméno FO] (výrok I), a původnímu žalobci [Jméno zainteresované osoby 3/0], narozenému [Datum narození zainteresované osoby 3/0], uložil povinnost zaplatit původním žalovaným [jméno FO] a [Jméno zainteresované osoby 2/0] náhradu nákladů řízení ve výši 25 200 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0] (výrok II). Proti tomuto rozsudku podal si původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 3/0], včasné odvolání, neboť dle něj soud prvního stupně otázku vydržení pozemku č. parc. 93/4 v katastrálním území Dolní [jméno FO] (dále jen sporný pozemek) nesprávně posoudil. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl původní žalobce za to, že nejpozději v roce 2007 sporný pozemek jako jeho oprávněný držitel vydržel. Pokud by [Anonymizováno] nebyl oprávněným držitelem po dobu alespoň 10 let, je třeba mu započíst oprávněnou držbu jeho právního předchůdce, tedy města [jméno FO], po dobu od 24. 5. 1991 do roku 1997, kdy od svého právního předchůdce zakoupil pozemek parc. č. 91 v katastrálním území Dolní [jméno FO], a tudíž by sporný pozemek vydržel nejpozději dne 24. 5. 2001. Pokud soud prvního stupně uzavřel jinak, pak zejména s přihlédnutím ke geometrickému plánku z roku 2000 a plánku skutečného provedení elektroinstalace. Z geometrického plánku z roku 2000 ovšem dle původního žalobce soud prvního stupně žádné relevantní závěry neučinil a v případě plánku skutečného provedení elektroinstalace je v něm sice zřejmě předmětná vlastnická hranice skutečně naznačena, ovšem laik význam jednotlivých linek výkresu není schopen plně pochopit, tím spíše v situaci, kdy měl výkres řešit otázku zakreslení elektrické přípojky nikoli vedení vlastnické hranice. Dle původního žalobce tudíž nelze tvrdit, že by jeho dobrá víra skončila okamžikem seznámení se s tímto dokumentem, kdy nadto soud prvního stupně ani přesné datum, kdy měla dobrá víra žalobce skončit, neuvedl, ačkoli je to pro rozhodnutí věci významné. Bylo přitom dle původního žalobce na žalovaných, aby prokázali, že k určitému datu jeho dobrá víra skončila, neboť jinak je dobrá víra presumována. Žalovaní ale nikdy netvrdili, že by dobrá víra žalobce skončila před rokem 2002 a ani provedení důkazu výše uvedenými dokumenty nebo celým spisem stavebního úřadu sp. zn. SÚ/31/2001/R nenavrhli, tyto důkazy byly do spisu zařazeny a následně v řízení provedeny čistě na základě iniciativy soudu prvního stupně, a proto by k nim dle původního žalobce nemělo být přihlíženo. Jednáním soudu prvního stupně byla porušena zásada projednací, a pokud by byly důsledně provedeny jen důkazy předložené účastníky, bylo by zřejmé, že původní žalobce sporný pozemek řádně vydržel. Pokud by ovšem byl správný závěr soudu prvního stupně, že k řádnému vydržení pozemku ze strany původního žalobce nedošlo, pak v každém případě došlo dle původního žalobce k mimořádnému vydržení sporného pozemku z jeho strany ve smyslu ust. § 1095 o. z. Soud prvního stupně ve vztahu k otázce mimořádného vydržení nesprávně vyhodnotil podmínky nezbytné k jeho splnění, tedy nesprávně vyhodnotil absenci „nepoctivého úmyslu“ na straně původního žalobce. Žalovaní se přitom k otázce mimořádného vydržení nijak zásadně nevyjádřili a argumentace popírající aplikaci tohoto institutu je dle původního žalobce invencí soudu prvního stupně, což je dle něj opět porušením projednací zásady ovládající sporné řízení. Závěrem svého odvolání původní žalobce poukázal na to, že by měl být respektován pokojný stav, který zde byl po dlouhá desetiletí, kdy v případě vyhovění žalobě by se pouze zlegalizovalo to, co již několika desetiletí fakticky funguje. Původní žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví. Po podání odvolání původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 3/0], dne 11. 8. 2023 zemřel a ještě dříve dne 23. 7. 2023 zemřel původní žalovaný [jméno FO], narozený [datum]. Soud prvního stupně tedy následně usnesením ze dne 1. 12. 2023, č. j. 11 C 367/2019-283, které nabylo právní moci dne 28. 12. 2023, rozhodl, že na straně žalující bude v řízení pokračováno s [Jméno zainteresované osoby 3/0], narozeným [datum], a [jméno FO], narozenou [datum], a na straně žalované bude v řízení pokračováno s [Jméno zainteresované osoby 2/0], narozenou [datum]. Oba nástupci původního žalobce soudu prvního stupně sdělili, že v řízení budou nadále pokračovat a že budou respektovat rozhodnutí soudu, ovšem ke zpětvzetí odvolání původního žalobce nepřistoupili, neboť podle sdělení žalobce a) [Jméno zainteresované osoby 3/0], narozeného [datum], se dohodli tak, že spor dokončí včetně odvolacího řízení. Žalobce a) ve shodě se svým právním předchůdcem požadoval změnu napadeného rozsudku soudu prvního stupně tím způsobem, že podané žalobě bude vyhověno. V rámci odvolacího jednání žalovaná prostřednictvím svého zástupce uvedla, že s odvoláním nesouhlasí, nesouhlasí s argumentací zde uvedenou, včetně možnosti mimořádného vydržení, proto navrhla, aby byl napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Na podkladě včasného odvolání původního žalobce přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání původního žalobce, stanovisku současných žalobců a vyjádření žalované k odvolání, a poté, co dokazování provedené před soudem prvního stupně při jednání dne 24. 4. 2024 převážně zopakoval a doplnil, dospěl k závěru, že odvolání za důvodné považovat nelze. Pro úplnost odvolací soud dodává, že věc dne 24. 4. 2024 projednal v nepřítomnosti žalobkyně b), která svoji nepřítomnost u jednání odvolacího soudu řádně omluvila, ovšem o odročení jednání odvolacího soudu nežádala (viz ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. přiměřeně užité dle ust. § 211 o. s. ř.). V posuzované věci domáhal se původní žalobce určení, že je vlastníkem pozemku č. parc. 93/4 v katastrálním území Dolní [jméno FO], obci [jméno FO], vymezeného geometrickým plánem č. 2587/4430/2019 ze dne 17. 5. 2019. Žalobu odůvodnil tím, že vlastnické právo k tomuto pozemku vydržel nejpozději v lednu roku 2004. S ohledem na to také žalobu na určení vlastnického práva podal on a nikoli současná vlastnice sousedících pozemků č. parc. 91/1 a č. parc. 90 v katastrálním území Dolní [jméno FO]. Oba původní žalovaní s podanou žalobou nesouhlasili a namítali, že podmínky pro vydržení předmětného pozemku ze strany žalobce splněny nebyly. Soud prvního stupně ve věci rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 11 C 367/2019-154, kterým žalobu zamítl. Tento rozsudek byl však k odvolání původního žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2022, č. j. 10 Co 217/2022-174, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť z důvodů popsaných v tomto zrušovacím usnesení nebylo možné aprobovat závěr soudu prvního stupně, že se původní žalobce vlastníkem sporného pozemku na podkladě vydržení nestal. Soudu prvního stupně přitom odvolací soud uložil, aby v součinnosti s účastníky a po případném poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. věc po skutkové stránce objasnil, neboť teprve tehdy bude moci přijmout jednoznačný závěr o tom, zda původní žalobce sporný pozemek vydržel či nikoli, kdy současně soudu prvního stupně uložil, aby vzal v úvahu i případné mimořádné okolnosti případu vyžadující individuální zvážení věci, a zhodnotil i možnost mimořádného vydržení sporného pozemku původním žalobcem ve smyslu ust. § 1095 o. z. a § 3066 o. z. (v závislosti na tom, do jaké doby měla držba sporného pozemku původním žalobcem trvat). Soud prvního stupně poté postupoval na podkladě pokynů odvolacího soudu, dokazování doplnil dalšími listinnými důkazy a ve věci znovu rozhodl nyní napadeným rozsudkem, kterým žalobu opět zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků. Opět přitom dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady ani pro řádné ani pro mimořádné vydržení sporného pozemku ze strany původního žalobce. V otázce řádného vydržení uzavřel, že je možné vydržecí dobu počítat až ode dne 3. 7. 1997, kdy původní žalobce uzavřel kupní smlouvu o koupi pozemku č. parc. 91 v katastrálním území Dolní [jméno FO], přičemž 10 letá vydržecí doba stanovená v ust. § 134 odst. 1 obč. zák. neuplynula, neboť před jejím uplynutím seznámil se původní žalobce se správným průběhem vlastnické hranice a musel tak ztratit dobrou víru o tom, že sporný pozemek jako svůj vlastní užívá. Soud prvního stupně nesouhlasil ani s tím, že by bylo možné započítat do doby oprávněné držby původního žalobce dobu, po kterou bylo vlastníkem pozemku č. parc. 91 v katastrálním území Dolní [jméno FO] město [jméno FO]. Dle soudu prvního stupně dále nebyly splněny ani podmínky mimořádného vydržení sporného pozemku původním žalobcem, jelikož dle něj za situace, kdy původní žalobce věděl od převzetí prvního geometrického plánku, kde je skutečná vlastnická hranice mezi sousedícími pozemky, nejenže nebyl v dobré víře, ale ve vztahu k oběma původním žalovaným se zachoval nepoctivě, když s nimi situaci neřešil. Nadto vztahy mezi původními účastníky byly podle soudu prvního stupně konfliktní, oba původní žalovaní projevili nesouhlas s užíváním části jejich pozemku původním žalobcem, a nešlo tudíž ani o „pokojnou držbu“. Odnětí části pozemku oběma původním žalovaným by tak bylo dle názoru soudu prvního stupně i v rozporu s dobrými mravy, kdy naopak je v zájmu obou stran sporu faktický stav sladit se stavem právním, zaknihovaným v katastru nemovitostí. Případné přikázání sporného pozemku do vlastnictví původního žalobce by také nevedlo k vyloučení budoucích sporů. V té souvislosti soud prvního stupně také připomněl, že původní žalobce byl již pouze uživatelem pozemků č. parc. 90, 93/3, 91/3 i 91/1 v katastrálním území Dolní [jméno FO], jejich vlastnicí byla [jméno FO], v jejímž zájmu je ukončení sporu se sousedy. S ohledem na výsledek sporu přiznal oběma původním žalovaným právo na plnou náhradu nákladů řízení, kterou v souladu s návrhem obou původních žalovaných vyčíslil na částku 25 200 Kč. Odvolací soud se s ohledem na námitky uplatněné v odvolání zabýval tím, zda soud prvního stupně postupoval při zjišťování skutkového stavu správně, zda na podkladě provedených důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním a zda tato skutková zjištění také správně právně zhodnotil. Při tomto posouzení dospěl odvolací soud k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně, která z provedených důkazů učinil, nejsou úplná, proto dokazování provedené před soudem prvního stupně v podstatném rozsahu zopakoval a rovněž doplnil tak, aby mohl o skutkovém stavu sám uzavřít. V té souvislosti také dotazem u zástupce žalované zjistil, že žalovaná navrhuje provedení rovněž těch důkazů, které byly soudem prvního stupně opatřeny, ačkoli nebyly ze strany původních žalovaných jednoznačně specifikovány. Vzhledem k tomu, že se oběma původním žalovaným ze strany soudu prvního stupně nedostalo řádného poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř., považoval odvolací soud takový postup za možný i v odvolacím řízení v souladu s ust. § 205a písm. d) o. s. ř. za použití § 211a o. s. ř. Jelikož žalovaná prostřednictvím svého zástupce provedení dalších důkazů nyní navrhla, nemohla být posouzena jako důvodná námitka týkající se porušení zásady projednací, pokud byly soudem provedeny důkazy, které účastníky navrženy nebyly. Jen pro úplnost proto odvolací soud dodává, že soud může i ve sporném řízení provést jiné než účastníky navržené důkazy v souladu s ust. § 120 odst. 2 o. s. ř., pokud jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu, aniž by tím byla porušena zásada projednací (podmínky ust. § 120 odst. 2 o. s. ř. lze přitom v poměrech posuzované věci za splněné považovat, neboť důkazy provedené před soudem prvního stupně byly potřebné ke zjištění skutkového stavu a z obsahu spisu vyplývaly, jelikož původními žalovanými bylo na spory mezi původními účastníky v souvislosti s rozhodováním příslušného stavebního úřadu poukazováno, a listiny od katastrálního úřadu byly vyžádány s ohledem na změnu v označení – číslování parcel, která se obsahu spisu také podávala). Z provedených důkazů odvolací soud zjistil, že pozemky č. parc. 431/7 a 430, na kterých byl postaven dům č. p. 419, v katastrálním území Dolní [jméno FO], byly zapsány v knihovní vložce pozemkové knihy č. 592, přičemž dne 1. 11. 1956 bylo k návrhu Odboru pro místní hospodářství rady ONV v [jméno FO] zapsáno právo vlastnické pro Československý stát – [právnická osoba] v [jméno FO] – domovní správu (zjištěno z vložky č. 592 pozemkové knihy pro katastrální obec Dolní [jméno FO] ze spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 11 C 408/2021). Dne 15. 12. 1993 byl sepsán notářkou [tituly před jménem] [jméno FO] notářský zápis ohledně vydržení vlastnického práva [jméno FO] k pozemku č. parc. 90 s rodinným domem č. p. 419 v [jméno FO], ve kterém pan [jméno FO], narozený [datum], a starosta města [jméno FO] [tituly před jménem] [jméno FO], narozený [datum], prohlásili, že pan [jméno FO] koupil v roce 1958 jako svobodný od [právnická osoba] v [jméno FO] dům č. p. 419 se stavební parcelou č. 90 o výměře 109 m2 v [jméno FO], k zápisu do pozemkové knihy ani k pozdější registraci kupní smlouvy ohledně těchto nemovitostí nedošlo a doklady o jejich prodeji se ztratily, ovšem pan [jméno FO] od roku 1958 užíval tyto nemovitosti a činil tak s přesvědčením, že mu patří, platil za nemovitosti domovní daň jako vlastník a v roce 1962 rozhodnutím [právnická osoba] v [jméno FO] ze dne 18. 7. 1962 byla povolena přístavba 2 obytných místností, garáže, verandy s WC v těchto nemovitých věcech. [jméno FO] se proto podle tohoto prohlášení stal v roce 1968 vlastníkem těchto nemovitých věcí (zjištěno z notářského zápisu notářky [tituly před jménem] [jméno FO], sp. zn. N 421/93, NZ 421/93, ze dne 15. 12. 1993 ze spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 11 C 408/2021, rozhodnutí [právnická osoba] v [jméno FO] o povolení ke stavbě (přístavbě) 2 obytných pokojů a garáže ze dne 18. 7. 1962). [jméno FO], narozená [datum], a pan [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 3/0], kupní smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu dne 12. 1. 1994 zakoupili od pana [jméno FO] dům č. p. 419 se stavební parcelou č. 90 o výměře 109 m2 v [jméno FO], kdy paní [jméno FO], narozená [datum], i pan [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 3/0], prohlásili, že stav nemovitosti je jim dobře znám z osobní prohlídky i ze znaleckého posudku paní [jméno FO] č. 1499 z 11. 11. 1993 (zjištěno z notářského zápisu notářky [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 12. 1. 1994, sp. zn. N 15/94, NZ 15/94). Podle znaleckého posudku [jméno FO] ze dne 11. 11. 1993 bylo šetřením v pozemkové knize Katastrálního úřadu v Sokolově zjištěno, že dům č. p. 419 byl postaven v roce 1926, že je postaven na parcele č. katastrální 90, která je v majetku města [jméno FO] a stejně je v majetku města [jméno FO] také zahrada, kterou užívá pan [jméno FO]. Dále obsahuje znalecký posudek popis domu, jakož i vedlejších staveb a venkovních úprav, oplocení, kdy mj. je zmiňována rovněž kanalizační přípojka vedená na cizím pozemku, septik-stáří 25 let, udírna-stáří 4 roky, dřevěný plot-stáří 30 let a rovněž trvalé porosty ve stáří 3-28 let (zjištěno ze znaleckého posudku [jméno FO] ze dne 11. 11. 1993). Dne 17. 5. 1994, 8. 2. 1995 a 17. 1. 1996 uzavřel [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 3/0], s městem [jméno FO] smlouvy o dočasném používání pozemku č. parc. 91 v katastrálním území Dolní [jméno FO] o výměře 699 m2 za zde sjednanou úplatu, a to nejprve do 31. 12. 1994, následně do 31. 12. 1995 a naposledy do 31. 12. 2000 s tím, že v těchto smlouvách bylo uvedeno, že předávající strana má předmětnou pozemkovou parcelu ve správě a přenechává ji k dočasnému užívání přejímajícímu [Jméno zainteresované osoby 3/0] pro účely samostatné zahrádky či zahrady (zjištěno ze smluv o dočasném používání pozemku ze dne 17. 5. 1994, 8. 2. 1995 a 17. 1. 1996). Dne 3. 7. 1997 uzavřel [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 3/0], s městem [jméno FO] kupní smlouvu, na základě které zakoupil od města [jméno FO] pozemek č. parc. 91 o výměře 699 m2 v katastrálním území Dolní [jméno FO] s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 4. 8. 1997 (zjištěno z kupní smlouvy ze dne 3. 7. 1997 a výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 2187, pro katastrální území Dolní [jméno FO] k datu 1. 11. 2014). Součástí kupní smlouvy nebyl geometrický plán, neboť pozemek byl prodáván jako celek, při prodeji nedocházelo k vytýčení hranic pozemku (zjištěno ze sdělení města [jméno FO] ze dne 17. 1. 2023 a [právnická osoba]. 2023) Kupní smlouvou ze dne 15. 11. 2011 s právními účinky vkladu práva ke dni 28. 11. 2011 nabyla spoluvlastnické právo o velikosti k pozemku nyní označenému č. parc. 91/1 v katastrálním území Dolní [jméno FO] (dříve část pozemku č. parc. 91 v katastrálním území Dolní [jméno FO]) paní [jméno FO], narozená [datum] (zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území Dolní [jméno FO], listu vlastnictví č. 2187, dle stavu ke dni 1. 11. 2014). Dne 1. 12. 2014 uzavřeli [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 3/0], a [jméno FO], narozená [datum], smlouvu o darování nemovitosti s výměnkem, kterou [Jméno zainteresované osoby 0/0] daroval [jméno FO] svůj spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech v katastrálním území Dolní [jméno FO], obec [jméno FO], o velikosti na parcele č. 89, parcele č. 90 se stavbou č. p. 419 – rodinný dům a parcele č. 91/1 a ve prospěch dárce [Jméno zainteresované osoby 3/0] byl ujednán jako reálné břemeno výměnek bezúplatného doživotního užívání nemovitostí – parcely č. 89, parcely č. 90 spolu se stavbou č. p. 419 – rodinný dům a parcely č. 91/1, kdy vklad vlastnického práva a reálného břemene byl do katastru nemovitostí povolen s právními účinky ke dni 3. 12. 2014 (zjištěno ze smlouvy o darování nemovitosti s výměnkem ze dne 1. 12. 2014 a výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území Dolní [jméno FO], listu vlastnictví č. 8584). Dne 15. 6. 2015 uzavřela [jméno FO], narozená [datum], a [jméno FO], narozená [datum], smlouvu o darování nemovitosti s výměnkem, na základě které paní [jméno FO] darovala paní [jméno FO] nemovité věci, a to parcelu č. 89, parcelu č. 90 spolu se stavbou č. p. 419 – rodinný dům, parcelu č. 91/1 a parcelu č. 91/3 v katastrálním území Dolní [jméno FO], obec [jméno FO], dárkyně obdarovanou upozornila na to, že na nemovitých věcech (s výjimkou parcely č. 91/3) vázne věcné břemeno výměnku pro [Jméno zainteresované osoby 3/0], s čímž byla obdarovaná srozuměna, a obdarovaná k nemovitostem, které byly předmětem této smlouvy, zřídila ve prospěch dárkyně reálné břemeno výměnku spočívající v bezplatném doživotním výlučném užívání všech převáděných nemovitých věcí. Vklad vlastnického práva a práva odpovídajícího reálnému břemeni – výměnku byl podle této smlouvy do katastru nemovitostí povolen s právními účinky ke dni 24. 6. 2015 (zjištěno ze smlouvy o darování nemovitosti s výměnkem ze dne 15. 6. 2015 a výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území Dolní [jméno FO], listu vlastnictví č. 8584). Pokud jde o nemovité věci ve vlastnictví původních žalovaných a nyní jen [jméno FO], pak pan [jméno FO], narozený [datum], převzal z dědictví po své matce [jméno FO], narozené [datum], polovinu rodinného domu č. p. 534 v [jméno FO] se stavební parcelou č. 92 a pozemkovou parcelou č. 93 a následně pan [jméno FO], narozený [datum], a paní [Jméno zainteresované osoby 2/0], narozená [datum], zakoupili od [jméno FO], narozeného [datum], do svého spoluvlastnictví druhou polovinu výše uvedených nemovitostí (zjištěno z rozhodnutí Státního notářství v Sokolově ze dne 22. 11. 1984, č. j. D 823/84-15, a notářského zápisu sepsaného dne 22. 11. 1984 notářkou [tituly před jménem] [jméno FO], sp. zn. NZ 606/84, N 911/84). [Jméno zainteresované osoby 2/0], narozená [datum], dále v souvislosti s vypořádáním společného jmění manželů jejího a [jméno FO], narozeného [datum], a s rozdělením pozůstalosti po něm získala do vlastnictví veškeré shora uvedené nemovité věci v tom rozsahu, v jakém je dosud nevlastnila, tedy v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti na pozemcích parc. č. 92, jehož součástí je stavba č. p. 534, rodinný dům, parc. č. 93/1, parc. č. 93/2 a rovněž stavbu bez č.p/č.e., garáž, postavenou na parcele č. 93/2, vše v katastrálním území Dolní [jméno FO], obec [jméno FO]. Pokud jde o průběh vlastnické hranice mezi sousedícími pozemky původních účastníků, pak předloženy byly polní náčrt č. 222 z roku 1966, dále snímky map z let 1958, 1965, 1968, 1984 a 1990, s výřezy těchto map, z níž vyplývá, že mezi lety 1968 a 1984 došlo ke změně zákresu hranice pozemku způsobem, který odpovídá současnému zákresu v mapách katastru nemovitostí (zjištěno z polního náčrtu a snímků map). Dne 5. 8. 2002 předložili [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 3/0], a [jméno FO], narozená [datum], Katastrálnímu úřadu v Sokolově kolaudační rozhodnutí ze dne 11. 7. 2000 a geometrický plán č. 1111-1031/2000 úředně ověřený dne 5. 4. 2000, kterým došlo k rozdělení pozemku č. parc. 91 v katastrálním území Dolní [jméno FO] na pozemky č. parc. 91/1 a č. parc. 91/3, kdy předložený geometrický plán obsahoval zákres vlastnické hranice mezi sousedícími pozemky původních účastníků, který odpovídá současnému zákresu této vlastnické hranice v katastru nemovitostí, přičemž tento geometrický plán byl [jméno FO] a [Jméno zainteresované osoby 3/0] podle obsahu kolaudačního rozhodnutí předložen [právnická osoba] v [jméno FO], odbor stavební úřad, v souvislosti s kolaudací nástavby a přístavby rodinného domu č. p. 419 [jméno FO], kdy kolaudační rozhodnutí bylo vydáno 11. 7. 2000 (zjištěno ze žádosti ze dne 28. 7. 2002 podané u Katastrálního úřadu v Sokolově dne 5. 8. 2002, kolaudačního rozhodnutí Městského úřadu v Chodově, odbor stavební úřad, ze dne 11. 7. 2000, č. j. SÚ/403/2000/Ku, a geometrického plánu vyhotoveného zhotovitelem Geodetické služby Sokolov č. 1111-1031/2000). [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 3/0], a [jméno FO], narozená [datum], předložili Katastrálnímu úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], dne 23. 12. 2013 žádost o zápis změny údajů o stavbě – změnu obvodu stavby přístavbou, ke kterému opět přiložili geometrický plán, nyní zpracovaný [jméno FO], č. 2084-74/2013, který byl dne 16. 12. 2013 ověřen [tituly před jménem] [jméno FO] a opatřen souhlasem katastrálního úřadu dne 20. 12. 2013, na kterém byly opět vlastnické hranice mezi sousedícími pozemky původních účastníků vyznačeny způsobem odpovídajícím zákresu v současných mapách katastru nemovitostí (zjištěno z žádosti o zápis změny údajů o stavbě doručené katastrálnímu úřadu dne 23. 12. 2013 a připojeného geometrického plánu). Dále odvolací soud zjistil, že stavebním úřadem [právnická osoba] v [jméno FO] byla vedena řízení ohledně odstranění a dodatečného povolení stavby přípojky elektrické energie pro dům č. p. 419 [Jméno zainteresované osoby 3/0], narozeného [Datum narození zainteresované osoby 3/0], a [jméno FO], narozené [datum], a ohledně dodatečného povolení stavby a užívání garáže u rodinného domu č. p. 534 [jméno FO] a [Jméno zainteresované osoby 2/0]. Žádostí datovanou dne 27. 3. 2001 požádali [Jméno zainteresované osoby 0/0] a [jméno FO] o dodatečné povolení stavby přípojky elektrické energie pro dům č. p. 419 v katastrálním území Dolní [jméno FO] a také předložili výkres skutečného provedení stavby, na kterém byla zčásti vyznačena vlastnická hranice mezi sousedícími pozemky původních účastníků vedoucí tak, jak je nyní vedena a zakreslena v katastru nemovitostí. V rámci tohoto řízení byly opatřeny stavebním úřadem kopie katastrální mapy se zákresem vlastnické hranice mezi sousedícími pozemky původních účastníků a rovněž výpis z katastru nemovitostí ohledně pozemku parc. č. 91 k datu 30. 1. 2001, který byl v té době ještě ve výlučném vlastnictví [Jméno zainteresované osoby 3/0] staršího. Dne 26. 2. 2001 vydal [právnická osoba] v [jméno FO], odbor stavební úřad, oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby a pozvání k místnímu ústnímu jednání, jehož přílohu tvořila kopie katastrální mapy se zákresem vlastnické hranice sousedících pozemků, přičemž toto oznámení bylo doručeno [Jméno zainteresované osoby 3/0] dne 28. 2. 2001 a [jméno FO] dne 12. 3. 2001. Dne 14. 3. 2001 se konalo jednání v této věci, v rámci kterého paní [jméno FO] namítla, že část přístavby rodinného domu pana [jméno FO] a paní [jméno FO] je zřejmě na jejich pozemku a přípojka je vedena na jejich pozemku. [právnická osoba] v [jméno FO], odbor stavební úřad, rozhodnutím ze dne 3. 9. 2001 nařídil [Jméno zainteresované osoby 3/0] a [jméno FO] odstranit stavbu přípojky elektrické energie pro dům č. p. 419, ve kterém byla zmíněna námitka manželů [jméno FO] ohledně toho, že přípojka je vedena na jejich pozemku, toto rozhodnutí bylo [Jméno zainteresované osoby 3/0] a [jméno FO] doručeno a bylo jimi proti němu podáno odvolání ze dne 20. 9. 2001. Následně (po zrušení předchozího rozhodnutí) [právnická osoba] v [jméno FO], odbor stavební úřad, rozhodnutím ze dne 25. 3. 2022 jednak vydal dodatečné stavební povolení části stavby – přípojka elektrické energie pro č. p. 419, současně ale nařídil [Jméno zainteresované osoby 3/0] a [jméno FO] odstranit část stavby přípojky elektrické energie pro č. p. 419 na pozemcích p. č. 90, 89, 88, 93, a to právě mj. s ohledem na námitku manželů [jméno FO] ohledně umístění přípojky na pozemku v jejich vlastnictví. Toto rozhodnutí bylo doručeno [Jméno zainteresované osoby 3/0] (3. 4. 2002) i [jméno FO] (náhradně), přičemž jimi proti němu bylo podáno odvolání ze dne 16. 4. 2002 (zjištěno z výše uvedených listin ze spisu [právnická osoba] v [jméno FO], odboru stavebního úřadu, označeného č. 1110419/005, spisové přílohy k č. j. /31/588/2001/R). [právnická osoba] v [jméno FO], odbor stavební úřad, dále dne 19. 8. 2002 oznámil zahájení řízení o odstranění stavby garáže na pozemku č. parc. 93/2 v katastrálním území Dolní [jméno FO], jehož přílohu tvořil geometrický plán se zakreslením skutečného stavu garáže, na kterém byla vyznačena vlastnická hranice mezi sousedícími pozemky původních účastníků, kdy geometrický plán byl zhotoven [tituly před jménem] [jméno FO] a úředně jím ověřen dne 15. 7. 2002, přičemž toto oznámení s přílohou bylo doručeno [Jméno zainteresované osoby 3/0] dne 21. 8. 2002 a [jméno FO] dne 27. 8. 2002. Dne 16. 9. 2002 obrátili se na [právnická osoba] v [jméno FO], odbor stavební úřad, [Jméno zainteresované osoby 0/0] a [jméno FO] a uplatnili své připomínky ve vztahu k předmětu řízení. Manželé [jméno FO] obrátili se na [právnická osoba] v [jméno FO], odbor stavební úřad, svým podáním ze dne 23. 3. 2003, ve kterém mj. uvedli, že se při šetření záležitosti ukázalo, že pan [jméno FO] a paní [jméno FO] porušují jejich vlastnická práva tím, že jejich plot postavený na pozemku manželů [jméno FO] se opírá o jejich stavbu, přičemž žádali stavební úřad, aby se s panem [jméno FO] a paní [jméno FO] o přemístění plotu na hranici jejich pozemku dohodl. [právnická osoba] v [jméno FO], odbor stavební úřad, vydal dále dne 28. 3. 2003 rozhodnutí o dodatečném povolení stavby garáže a dílny s kůlnou na p. č. 93/2 v k. ú. Dolní [jméno FO], kdy v tomto rozhodnutí citoval výše uvedené vyjádření manželů [jméno FO], kdy toto rozhodnutí bylo doručováno [jméno FO] a [Jméno zainteresované osoby 3/0], [jméno FO] bylo doručeno dne 1. 4. 2003 a panu [Jméno zainteresované osoby 3/0] náhradním způsobem, neboť bylo dne 31. 3. 2003 uloženo a v úložní době nebylo jím vyzvednuto (zjištěno ze spisu Městského úřadu Chodov, odbor stavební úřad, označeného č. 1110534/4, SÚ 652/02/03/Ku). V roce 2019 byl zpracován geometrický plán zhotovitelem [právnická osoba], č. 2587-4430/2019, kterým došlo k oddělení pozemku č. parc. 93/4 o výměře 26 m2 z pozemku č. parc. 93/1, vše v katastrálním území Dolní [jméno FO] (zjištěno z geometrického plánu č. 2587-4430/2019 zhotovitele [právnická osoba]). Dále odvolací soud zjistil, že paní [jméno FO] (dříve [jméno FO]) obrátila se prostřednictvím svého zástupce [tituly před jménem] [jméno FO] dopisem ze dne 3. 4. 2019 na manžele [jméno FO] ohledně jejího vlastnictví k části pozemku parc. č. 93/1 v katastrálním území Dolní [jméno FO], kdy manželé [jméno FO] s tímto požadavkem [jméno FO] nesouhlasili, poukazovali na zaměření hranice mezi pozemky v roce 2013, proti němuž pan [jméno FO] nic nenamítal, dále na to, že nejpozději v roce 2013 právního předchůdce paní [jméno FO] upozornili, že bez povolení neoprávněně staví na jejich pozemku plot, a rovněž na další neshody mezi sousedy týkající se užívání sousedících nemovitostí (zjištěno z dopisu manželů [jméno FO] ze dne 9. dubna 2019). Shora uvedená zjištění považoval odvolací soud za dostatečná, aby mohl ve věci rozhodnout, další důkazy proto neprováděl, zejména původním žalobcem navrhovaný výslech svědkyně Evy Jemnické, dcery [jméno FO], který již před zahájením řízení zemřel, ohledně užívání nemovitých věcí [jméno FO]. Pokud odvolací soud přihlédl k těm zjištěním, která z provedených důkazů učinil, pak dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu zamítl. Předně je třeba souhlasit se soudem prvního stupně, že otázku řádného vydržení sporného pozemku ze strany původního žalobce je třeba hodnotit podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. v rozhodném znění (dále jen obč. zák.), neboť k řádnému vydržení předmětného pozemku ze strany původního žalobce mělo dojít v každém případě podle jeho tvrzení přede dnem 1. 1. 2014 (k tomu srovnej také § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen o. z.). Aby původní žalobce mohl pozemek řádně vydržet, musel by jej mít podle ust. § 134 odst. 1 obč. zák. v oprávněné držbě po dobu 10 let. Oprávněným držitelem je přitom dle § 130 odst. 1 obč. zák. takový držitel, který je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří; v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Počátek běhu vydržecí doby lze ve vztahu k původnímu žalobci dle názoru odvolacího soudu odvíjet až od okamžiku nabytí vlastnického práva původním žalobcem podle smlouvy o koupi pozemku parc. č. 91 v katastrálním území Dolní [jméno FO] (není-li dále uvedeno jinak, veškeré nemovité věci, o kterých je řeč, nacházejí se v katastrálním území Dolní [jméno FO] a obci [jméno FO]) uzavřené s městem [jméno FO] dne 3. 7. 1997. Dle názoru odvolacího soudu je přitom namístě vycházet z okamžiku právních účinků vkladu vlastnického práva k tomuto pozemku do katastru nemovitostí ve prospěch původního žalobce a nikoli již z okamžiku uzavření smlouvy, jelikož věcněprávní účinky smlouvy nastaly až vkladem do katastru nemovitostí. Až tehdy se stal původní žalobce vlastníkem pozemku č. parc. 91 a mohl být také v dobré víře, že mu vlastnicky náleží i k němu připlocená část sousedního pozemku č. parc. 93, nyní geometrickým plánem oddělená jako parcela č. 93/4. Počátek běhu vydržecí doby je tak třeba odvíjet ode dne 4. 8. 1997 a nikoli ode dne 3. 7. 1997, jak uvažoval soud prvního stupně. V žádném případě nelze souhlasit s názorem původního žalobce, že by mohl jako oprávněný držitel držet připlocenou část pozemku č. parc. 93 dříve, tedy již v souvislosti s nabytím vlastnického práva spolu s [jméno FO] k domu č. p. 419 a pozemku č. parc. 90, jelikož si při nabytí těchto nemovitých věcí musel být jednoznačně vědom toho, že zahradu, kterou sice spolu s domem užíval, touto kupní smlouvou nenabyl a nemohl být tedy ani v dobré víře, že mu vlastnicky náleží, včetně připlocené části sousedního pozemku. To přitom jednoznačně vyplývá z vlastní kupní smlouvy uzavřené s [jméno FO] ze dne 12. 1. 1994 a rovněž ze znaleckého posudku [jméno FO], se kterým se původní žalobce seznámil. Vědomost původního žalobce o tom, že mu pozemek č. parc. 91, včetně připlocené části pozemku č. parc. 93, vlastnicky v té době nenáleží, vyplývá dále rovněž z toho, že poprvé již v roce 1994 uzavřel s městem [jméno FO] smlouvu ohledně užívání pozemku č. parc.

91. Je tudíž evidentní, že až do doby nabytí vlastnického práva k pozemku č. parc. 91 nemohl být původní žalobce v dobré víře, že mu pozemek č. parc. 91, včetně připlocené části pozemku č. parc. 93, vlastnicky náleží, tudíž také nemohl pro sebe vykonávat oprávněnou držbu připlocené části pozemku č. parc.

93. Opačná úvaha původního žalobce [Jméno zainteresované osoby 3/0] staršího je tudíž nesprávná. Pokud původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší vlastnické právo k pozemku č. parc. 91 nabyl ke dni 4. 8. 1997 za situace, kdy pozemek byl oplocen tak, že připlocena byla také část pozemku č. parc. 93, nyní oddělená geometrickým plánem a označená jako parcela č. 93/4, což potvrdila i žalovaná při jednání soudu prvního stupně dne 8. 1. 2020, přičemž výměra připloceného pozemku byla jen 26 m2, zatímco výměra nabytého pozemku č. parc. 91 činila 699 m2, je třeba uvažovat tak, že původní žalobce byl oprávněným držitelem této části pozemku č. parc. 93, neboť mohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu i tato část pozemku (sporný pozemek) vlastnicky náleží. Aby původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší vlastnické právo ke spornému pozemku řádně vydržel, musel by jej ale držet po dobu 10 let jako oprávněný držitel. Podle toho, co zjistil odvolací soud, musel si však být původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší nejpozději v roce 2000 po vyhotovení geometrického plánu, který spolu s [jméno FO] předkládal [právnická osoba] v [jméno FO] ke kolaudaci přístavby jejich rodinného domu, vědom toho, že oplocení mezi sousedícími pozemky původních účastníků nevede po vlastnické hranici zakreslené v katastru nemovitostí, a že je tedy k pozemku v jeho vlastnictví připlocena i část pozemku ve vlastnictví sousedů manželů [jméno FO]. O stejné skutečnosti se [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší znovu dozvěděl opakovaně v letech 2001 a 2002, kdy byl konfrontován se zaměřením jím zbudované stavby elektrické přípojky, kde byla zakreslena i část vlastnické hranice mezi sousedícími pozemky původních účastníků, která neodpovídala průběhu oplocení, a byl seznámen s katastrální mapou s vyznačenou hranicí mezi sousedícími pozemky, která opět neodpovídala tomu, kudy vedlo mezi nimi oplocení, a také s dalším geometrickým plánem, který zákres vlastnické hranice obsahoval shodně jako geometrický plán z roku 2000, tedy opět v jiném místě, než bylo umístěno oplocení mezi sousedícími pozemky. V roce 2003 musel být původní žalobce seznámen také s vyjádřením manželů [jméno FO] o tom, že plot mezi sousedícími pozemky je postaven na jejich pozemku a s jejich žádostí ve vztahu k stavebnímu úřadu o zjednání nápravy. V každém případě byl tedy původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší v letech 2000 až 2003 opakovaně seznámen s takovými skutečnostmi, které objektivně musely vést ke ztrátě jeho dobré víry o tom, že mu vlastnicky přísluší i část připloceného sousedního pozemku č. parc. 93 (později č. parc. 93/1) ve vlastnictví manželů [jméno FO], neboť byl seznámen prostřednictvím katastrální mapy i geometrických plánů se skutečným průběhem vlastnické hranice, který umístění oplocení mezi sousedícími pozemky neodpovídal (na tom zároveň nic nemění to, že v předchozí době mohla být vlastnická hranice zakreslena v katastru nemovitostí jinak, neboť nejpozději od roku 1984 byla zakreslena stejným způsobem jako nyní, tedy tak, že oplocení mezi pozemky není umístěno na této vlastnické hranici). Tato skutečnost přitom musela být s ohledem na průběh oplocení oproti průběhu vlastnické hranice zachycené ve výše uvedených dokumentech zřejmá i naprostému laikovi a musela vyvolat u původního žalobce [Jméno zainteresované osoby 3/0] staršího důvodnou pochybnost o tom, že mu připlocená část pozemku č. parc. 93 (nyní 93/1) skutečně vlastnicky náleží, a tedy vést ke ztrátě jeho dobré víry (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4547/2018, a další rozhodnutí v něm citovaná). Jde-li o možnost započtení držby právního předchůdce původního žalobce dle § 134 odst. 3 obč. zák., tedy města Chodov, ode dne 24. 5. 1991, jak to bylo původním žalobcem namítáno, pak i v takovém případě vzhledem k tomu, že s prvním geometrickým plánem s vyznačenou vlastnickou hranicí mezi sousedícími pozemky byl [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší prokazatelně seznámen již v roce 2000, desetiletá vydržecí doba ve smyslu ust. § 134 odst. 1 obč. zák. pro řádné vydržení neuplynula. K tomu je však třeba dále uvést, že právním předchůdcem původního žalobce bylo město [jméno FO], které pozemek č. parc. 91 nabylo na základě zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, tento pozemek ale samo neužívalo a užíval jej nejprve [jméno FO] a následně od roku 1994 původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší spolu s [jméno FO]. Město [jméno FO] se přitom s ohledem na způsob nabytí vlastnického práva k tomuto pozemku (přímo ze zákona) fakticky držby tohoto pozemku samo neujalo, na druhou stranu se ale muselo seznámit se stavem zápisů v evidenci nemovitostí, neboť bylo povinno podat návrh na zápis do evidence nemovitostí, a tedy v jeho případě nelze ani uvažovat s tím, že by u něj byla dána vůle držet jako oprávněný držitel i část sousedního pozemku, který mu vlastnicky nenáležel. Obdobně je třeba uvažovat i v případě československého státu, který pozemek č. parc. 91 vlastnil před jeho přechodem na město [jméno FO]. Nelze tedy dle názoru odvolacího soudu uvažovat s tím, že by město [jméno FO] nebo před ním československý stát sporný pozemek drželi jako jeho oprávnění držitelé, byť prostřednictvím jeho faktických uživatelů ([jméno FO] sám sporný pozemek nemohl užívat, byť i jen jako domnělý vlastník pozemku č. parc. 91, neboť podle souhlasného prohlášení s městem Chodov z roku 1993 kupní smlouvou měl nabýt v roce 1958 jen vlastnictví k pozemku č. parc. 90 a domu č. p. 419, a tedy opět musel vědět, že vlastníkem pozemku č. parc. 91 není). Nadto je třeba podotknout, že až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., nebyl pozemek způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva, ovšem do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, bylo možné započíst i držbu vykonávanou před 1. 1. 1992, a to i když jde o věc, kterou v té době nebylo možné vydržet. To by pak v poměrech posuzované věci znamenalo, pokud by odvolací soud vyšel z tvrzení původního žalobce [jméno FO] staršího, že ve stejných hranicích jako on užíval pozemek č. parc. 91 spolu se sporným pozemkem [jméno FO] již od 60. let minulého století, a převzal jeho právní argumentaci, že prostřednictvím jeho užívání drželi předchozí vlastníci pozemku č. parc. 91 oprávněně rovněž sporný pozemek, že by k 1. 1. 1992 došlo k vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku ve prospěch města [jméno FO], které by se tak s účinností od 1. 1. 1992 stalo vlastníkem sporného pozemku. I pokud by tedy odvolací soud přisvědčil tomu, že město [jméno FO] mohlo vlastnické právo k části pozemku č. parc. 93 (nyní 93/1) vydržet, stalo by se tak ke dni 1. 1. 1992, neboť s ohledem na tvrzení původního žalobce bylo by třeba ve prospěch města [jméno FO] započíst i předchozí držbu právního předchůdce města [jméno FO], tedy československého státu, vykonávanou stejným způsobem (k tomu srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2233/2005). Ani v takovém případě by ale žaloba nemohla být úspěšná, jelikož sporný pozemek by vlastnicky k 1. 1. 1992 náležel městu [jméno FO], na původního žalobce městem [jméno FO] převeden nebyl, tudíž by jej původní žalobce mohl vydržet (proti městu [jméno FO]) sám, ovšem pouze za situace, pokud by jej držel jako oprávněný držitel po zákonem stanovenou dobu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1484/2011), což se však nestalo, jak už výše zdůvodněno. Z výše uvedeného tak jednoznačně plyne závěr, že sám původní žalobce nemohl řádně ve smyslu ust. § 134 odst. 1 obč. zák. sporný pozemek v žádném případě vydržet, jelikož jej po dobu 10 let jako oprávněný držitel neužíval, a nelze v jeho prospěch započíst ani dobu, kdy vlastníky pozemku č. parc. 91 byli jeho právní předchůdci. V tomto ohledu je tak závěr soudu prvního stupně správný. Řádné vydržení sporného pozemku ve smyslu ust. § 1089 odst. 1 o. z. nepřipadalo vůbec do úvahy již proto, že se držba sporného pozemku nezakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva. Do úvahy tak připadala možnost mimořádného vydržení, které bylo nově upraveno v ust. § 1095 o. z.. a s účinností od 1. 1. 2014 do právního řádu České republiky znovu zavedeno. Předpoklady pro mimořádné vydržení jsou přitom jiné než pro řádné vydržení, jelikož podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná, ale jen nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, o který (nepoctivý úmysl) jde tehdy, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu, kdy důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (k tomu srovnej také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Mimořádná vydržecí doba je dvacetiletá, nemohla však podle ustanovení § 3066 o. z., podle kterého se do doby stanovené v § 1095 o. z. započte i doba, po kterou měl držitel, případně jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku, uplynout dříve než 1. 1. 2019, tedy uplynutím 5 let ode dne nabytí účinnosti občanského zákoníku. Na podkladě skutkových zjištění odvolacího soudu je možné uzavřít, že původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší chopil se držby sporné části pozemku č. 93 (nyní 93/1) při nabytí vlastnického práva k pozemku č. parc. 91 (nyní 91/1) dne 4. 8. 1997 nikoli v nepoctivém úmyslu, neboť se ujal držby v rozsahu oplocení, které v té době bylo mezi sousedními pozemky zbudováno. Ostatně původními žalovanými nebylo namítáno, že by se původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší chopil v roce 1997 držby sporného pozemku v nepoctivém úmyslu. Namítáno jimi (případně jen žalovanou) ovšem bylo, že úmyslně nepoctivé, a tedy nemorální v obecném slova smyslu, bylo chování původního žalobce [Jméno zainteresované osoby 3/0] staršího při výkonu držby, pokud se v průběhu výkonu držby dozvěděl skutečnosti ohledně správného (v katastru nemovitostí zakresleného) průběhu vlastnické hranice, a tedy rovněž o tom, že mu připlocená část sousedního pozemku vlastnicky nenáleží, a pokud i poté porušoval předpisy stavebního práva a jeho držba působila jim újmu. Této námitce je třeba přisvědčit, neboť původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší se ohledně správného (v katastru nemovitostí – v katastrální mapě zakresleného) průběhu vlastnické hranice dozvěděl již v roce 2000, a od té doby si tedy musel být vědom toho, že užívá a drží část cizího pozemku. Ani to by ale samo o sobě ještě nemuselo postačovat k závěru, že původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší nemohl mimořádně sporný pozemek vydržet. Podstatným pro možnost mimořádného vydržení je totiž zásadně to, že se držitel držby chopil nikoli v nepoctivém úmyslu, což v poměrech posuzované věci splněno je. Přesto je však třeba dle názoru odvolacího soudu zohlednit konkrétní okolnosti této věci při výkonu držby ze strany původního žalobce [Jméno zainteresované osoby 3/0] staršího, a tedy zohlednit nejen to, že se musel na podkladě několika geometrických plánů, snímku katastrální mapy i plánku skutečného provedení stavby elektrické přípojky v průběhu své držby jednoznačně dozvědět, že drží část pozemku ve vlastnictví někoho jiného, ale zejména to, že mezi původními účastníky byly vedeny spory v souvislosti se stavebními řízeními, ve kterých se otázky vlastnictví sousedících pozemků účastníků řešily, přičemž původními žalovanými byl ve vztahu k stavebnímu úřadu uplatňován již v roce 2003 přímo požadavek na zjednání nápravy odstraněním plotu původním žalobcem z pozemku původních žalovaných. Ačkoli stavebním úřadem na podkladě tohoto podnětu původních žalovaných nebylo o odstranění plotu z pozemku původních žalovaných rozhodováno, je třeba takové aktivní jednání původních žalovaných považovat za významné z hlediska toho, zda výkonu držby původního žalobce [Jméno zainteresované osoby 3/0] staršího je možné poskytovat i poté právní ochranu. Třeba je dále zohlednit i to, že prostřednictvím držby části pozemku ve vlastnictví původních žalovaných byl zamezen přístup původním žalovaným ke stavbě garáže v jejich vlastnictví (její jedné stěně), která vyžaduje opravu a údržby. Byl to také [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší a [jméno FO], kteří v souvislosti s dodatečným povolením stavby garáže původních žalovaných vznášeli připomínky a svůj souhlas podmiňovali splněním řady podmínek manželi [jméno FO]. Je tak možné uzavřít, že držba sporného pozemku byla [Jméno zainteresované osoby 3/0] starším vůči nim zneužívána, což je možné v obecném slova smyslu za úmyslně nepoctivé, tedy nemorální, jednání považovat. S ohledem na spory mezi původními účastníky jako sousedy, aktivní přístup původních žalovaných při bránění jejich vlastnického práva a na postoj původního žalobce [Jméno zainteresované osoby 3/0] staršího nelze také dle názoru odvolacího soudu ve shodě se žalovanou a i se soudem prvního stupně považovat stav v daném místě za stav pokojné držby, kterému by měla být prostřednictvím institutu mimořádného vydržení poskytována ochrana. Vedle toho za podstatné považuje odvolací soud rovněž to, že původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší již v roce 2011 převedl 1/2 jím do té doby výlučně vlastněného pozemku č. parc. 91 (tehdy již č. parc. 91/1) na paní [jméno FO], následně v roce 2014 převedl zbývající 1/2 všech jím vlastněných nemovitostí na [jméno FO], která následně jí v té době již výlučně vlastněné veškeré nemovité věci převedla na paní [jméno FO], nyní [jméno FO]. S účinností od roku 2011 tedy původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší nejprve užíval a držel nemovité věci již jen jako jejich spoluvlastník s podílem o velikosti jedné poloviny, od roku 2014 nemovité věci dříve ve svém vlastnictví užíval již pouze z titulu věcného břemene – výměnku, který mu byl zřízen, nikoli tedy z titulu práva vlastnického. V takovém případě je však dle názoru odvolacího soudu třeba uvažovat tak, že s účinností od roku 2011, pokud byl pozemek č. parc. 91 (resp. tehdy již č. parc. 91/1) užíván a držen spolu s připlocenou částí pozemku č. parc. 93 (tehdy již č. parc. 93/1) nejen [Jméno zainteresované osoby 3/0] starším, ale rovněž [jméno FO], mohla by držba sporného pozemku svědčit jen jim oběma jako podílovým spoluvlastníkům a nikoli jen původnímu žalobci, a s účinností od roku 2014 by držba sporného pozemku mohla svědčit jen vlastníku pozemku č. 91, resp. 91/1, tedy nejprve paní [jméno FO] a poté paní [jméno FO], nyní [jméno FO] (k tomu srovnej obdobně ohledně výkonu držby prostřednictvím jiné osoby také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4166/2008, a ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013), které by si mohly pro svoji mimořádnou držbu započíst i držbu svého právního předchůdce (viz § 1096 odst. 2 o. z.), tedy [Jméno zainteresované osoby 3/0] staršího. Ovšem i v jejich případě by musely být splněny veškeré předpoklady stanovené zákonem pro mimořádné vydržení. Jinak řečeno, pokud od roku 2014 původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší nebyl již vůbec vlastníkem pozemku č. parc. 91 (resp. tehdy již č. parc. 91/1), k němuž byla část pozemku původních žalovaných připlocena, pak v případě užívání pozemku č. parc. 91 (resp. tehdy již č. parc. 91/1) jen z titulu věcného břemene nemohl (vlastnicky) držet ani připlocenou část pozemku (sporný pozemek) pro sebe (v přesvědčení, že je její vlastník), nýbrž jen pro tehdejšího a současného knihovního vlastníka. To pak v poměrech posuzované věci znamená, že ke dni 1. 1. 2019 by v každém případě mohla mimořádně vydržet sporný pozemek jen paní [jméno FO] a nikoli původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší. Tomuto názoru odvolacího soudu odpovídají také závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4166/2008, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 736/2014, a ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3978/2015, podle kterých, užívá-li společnou nemovitost výlučně jeden z podílových spoluvlastníků z titulu podílového spoluvlastnictví, přičemž z omluvitelného důvodu drží současně i sousedící část cizího pozemku, pak naplní-li předpoklady vydržení, vydrží takový pozemek v zásadě nikoli výlučně pro sebe, ale do podílového spoluvlastnictví, tedy i pro ostatní spoluvlastníky podle poměru jejich spoluvlastnických podílů; není-li předpoklad dobré víry splněn byť i jen u jednoho ze spoluvlastníků, nemůže dojít k nabytí vlastnického práva vydržením, a to ani do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků, ani do spoluvlastnictví podílového. Pokud by se tedy někdo mohl domáhat mimořádného vydržení sporného pozemku, pak by to nebyl původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší, nýbrž paní [jméno FO]. Tomu ostatně odpovídá i to, jakým způsobem byla žaloba žalobcem původně uplatněna, neboť ten vydržení sporného pozemku svojí osobou namítal z toho důvodu, že k němu mělo dojít ještě předtím, než se vlastníkem pozemku č. parc. 91/1 stala paní [jméno FO]. Právě paní [jméno FO] se také sama nejprve obrátila na původní žalované s návrhem na vyřešení dané věci zápisem vlastnického práva ke spornému pozemku do katastru nemovitostí v její prospěch. Odvolací soud má tak v otázce mimořádného vydržení za to, že k mimořádnému vydržení dojít nemohlo jednak z toho důvodu, že původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší nebyl při výkonu držby od roku 2000 držitelem nikoli v nepoctivém úmyslu, a jednak z toho důvodu, že ke dni 1. 1. 2019, kdy podle nového občanského zákoníku účinky mimořádného vydržení mohly nejprve nastoupit, neužíval původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší pozemky pod oplocením jako jejich vlastník, nýbrž užíval je pouze z titulu věcného břemene, a tedy případná držba sporného pozemku mohla svědčit nikoli jemu ale jen [jméno FO]. Odvolací soud tudíž uzavírá, že původní žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší nestal se vlastníkem sporného pozemku na základě řádného a ani na základě mimořádného vydržení, a tudíž soud prvního stupně rozhodl věcně správně, pokud podanou žalobu zamítl. S ohledem na to, že žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta, nebylo třeba zásahu odvolacího soudu ani ve vztahu k úpravě žalobního petitu v souvislosti s úmrtím [Jméno zainteresované osoby 3/0] staršího. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Pro úplnost odvolací soud ještě dodává, že pokud byla v průběhu řízení původním žalobcem naznačována možnost soudního určení průběhu hranice mezi sousedícími pozemky, pak změna žaloby v tomto směru nebyla původním žalobcem navržena, a tedy ani soudem prvního stupně připuštěna, přičemž původní žalobce ani netvrdil takové skutečnosti, které by žalobě na určení hranice mezi pozemky odpovídaly (k tomu srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4071/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2884/2020). Soud prvního stupně dále správně rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., a tedy úspěšným původním žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému původnímu žalobci; odvolací soud zde neshledal ani důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by výjimečně náhrada nákladů řízení neměla být přiznána (viz § 150 o. s. ř.), a takové skutečnosti nebyly ze strany žalobců ani namítány. S ohledem na změnu v účastenství z důvodu úmrtí původního žalobce i původního prvního žalovaného přistoupil však odvolací soud formálně ke změně výroku II rozsudku soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř., neboť musel reflektovat stav účastenství, který tu je v době jeho rozhodování. Ve svém rozhodnutí, které je ve své podstatě rozhodnutím potvrzujícím, vyšel z výše náhrady nákladů řízení, která byla soudem prvního stupně původním žalovaným přiznána, jelikož původními žalovanými odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podáno nebylo, a proto při respektování zásady zákazu reformationis in peius v civilním sporném řízení nemohl odvolací soud pouze k odvolání původního žalobce, do jehož postavení vstoupili současní žalobci, v jejich neprospěch rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení změnit (k tomu srovnej shodně nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23). Soud prvního stupně při určení výše náhrady nákladů řízení vyšel z toho, v jaké výši původní žalovaní náhradu nákladů řízení prostřednictvím svého zástupce požadovali, a právě v této výši ji také původním žalovaným přiznal. Tento jeho postup odpovídá respektu k zásadě dispoziční, kterou je sporné civilní řízení ovládáno. Ačkoli tedy dle názoru odvolacího soudu mohli původní žalovaní požadovat na náhradě nákladů řízení více, není v rámci tohoto odvolacího řízení důvod a ani možné, aby jim byla přiznána náhrada vyšší, než jakou požadovali a jaká jim byla soudem prvního stupně přisouzena. Jen na vysvětlenou proto odvolací soud uvádí, že předmětem tohoto řízení bylo určení vlastnického práva původního žalobce k nemovité věci, proto tarifní hodnota této věci činí dle ust. § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu částku 50 000 Kč, jelikož obvyklá cena sporného pozemku nebyla v tomto řízení tvrzena a ani soudem zjišťována. Podle § 7 advokátního tarifu by tak mimosmluvní odměna zástupce původních žalovaných činila 3 100 Kč za jeden úkon právní služby. Současně zástupce původních žalovaných zastupoval po celou dobu řízení do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nyní napadeného odvoláním dva žalované, tudíž by mu dle ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu náležela za každou takto zastupovanou osobu odměna snížená o 20 %. Žalovaní by tak mohli požadovat náhradu za odměnu svého zástupce za každý poskytnutý společný úkon právní služby ve výši 4 960 Kč, požadováno však jimi bylo jen 1 500 Kč. Pokud by bylo počítáno s výší odměny zástupce žalovaných v částce 4 960 Kč, pak s připočtením náhrady paušálních výdajů ve výši 300 Kč na každý z poskytnutých úkonů právní služby dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu by původními žalovanými požadovaná a soudem prvního stupně přiznaná náhrada nákladů řízení byla vyčerpána již při pěti poskytnutých úkonech právní služby ze strany zástupce původních žalovaných, kterých ale bylo poskytnuto více. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (jde přitom jen o náklady řízení před soudem prvního stupně, jelikož v prvním odvolacím řízení původním žalovaným žádné náklady řízení nevznikly) změnil tak, že žalobcům, kteří mají postavení nerozlučných společníků v tomto sporu, uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 25 200 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a neúspěšným žalobcům uložil povinnost zaplatit plnou náhradu nákladů odvolacího řízení úspěšné žalované. Ani ve vztahu k náhradě nákladů odvolacího řízení neshledal zde odvolací soud důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by výjimečně náhradu nákladů řízení úspěšné žalované nepřiznal (viz § 150 o. s. ř.), kdy ostatně ani v odvolacím řízení ze strany žalobců nebyly takové skutečnosti namítány. Náklady řízení na straně žalované přitom představují náklady jejího zastoupení advokátem, které byly žalovanou prostřednictvím jejího zástupce uplatněny v částce 3 866,40 Kč jako odměna a náhrada hotových výdajů za jeden poskytnutý úkon právní služby v podobě účasti u jednání odvolacího soudu (§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu) a dále jako náhrada za ztrátu času a náhrada cestovních výdajů za cestu ze [Anonymizováno] do [Anonymizováno] a zpět osobním automobilem zástupce žalované. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně při určení náhrady nákladů odvolacího řízení vyšel z té výše, v jaké byly žalovanou požadovány, neboť to dle jeho názoru odpovídá respektu k zásadě dispoziční, kterou je sporné civilní řízení ovládáno. Ačkoli by tedy i v tomto odvolacím řízení náležela zástupci žalované odměna vypočtená z tarifní hodnoty 50 000 Kč na částku 3 100 Kč, vycházel odvolací soud z požadavku žalované na náhradu odměny jejího zástupce ve výši 1 500 Kč. Další účtované položky náhrady nákladů odvolacího řízení již odpovídají svojí výši právním předpisům, zejména advokátnímu tarifu, neboť zástupci žalované přísluší paušální náhrada hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, náhrada za zmeškaný čas cestou k jednání odvolacího soudu dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu ve výši 600 Kč (6 x 100 Kč) a rovněž náhrada cestovních výdajů dle ust. § 13 odst. 1, odst. 5 advokátního tarifu za použití ust. § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 398/2023 Sb. za cestu k jednání odvolacího soudu osobním automobilem ve výši 1 466,40 Kč (základní náhrada - 188 najetých kilometrů x 5,60 Kč + náhrada za spotřebované pohonné hmoty 5,7 l/100 km – spotřeba pro kombinovaný provoz použitého vozidla x 1,88 – počet najetých kilometrů ve stech x 38,70 Kč - cena motorové nafty dle vyhlášky). Odvolací soud tedy uložil žalobcům jako společně a nerozdílně povinným zaplatit žalované na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení částku 3 866,40 Kč, a to opět ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení