10 Co 307/2022-131

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobců: a) [anonymizována dvě slova], narozený dne [datum] b) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] oba bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa], [země] 2. [anonymizována dvě slova], narozený dne [datum] bytem [anonymizováno] [číslo], [anonymizována čtyři slova], [země] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání bytového spoluvlastnictví o odvolání žalobců do rozsudku Okresního soudu v Chebu, č. j. 28 C 121/2021-102, ze dne 23. 6. 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje a ve výroku II. se mění tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 10 955 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 598 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu o zrušení a vypořádání bytového spoluvlastnictví zamítl a neúspěšným žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 16 763 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. V odvolání žalobci po rekapitulaci závěrů soudu prvního stupně namítli, že tyto závěry jsou nesprávné. Soud totiž posuzuje jednotku (byt) zcela osamoceně bez vazby na nemovitou věc, jejíž je součástí a bez níž by nemohla být reálně vymezena. Prioritou je ale spoluvlastnictví věci nemovité. Bytové spoluvlastnictví je zvláštní druh spoluvlastnictví, čemuž odpovídá zařazení v rámci dílu spoluvlastnictví v občanském zákoníku jako samostatný pododdíl v § 1158 až 1222 pod rubrikou bytové spoluvlastnictví. Z toho vyplývá subsidiarita použití o podílovém spoluvlastnictví, a to oproti předchozí úpravě, když žalobci zde čerpají z komentáře uvedeného v ASPI k ust. § 1158. Vlastník bytové jednotky je také spoluvlastníkem nemovité věci. Právní úprava zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je použitelná i na bytové spoluvlastnictví. Tato subsidiarita umožňuje společnou věc rozdělit a rozhodnout o vzniku nových jednotek v souladu s § 1165 o. z. Tento postup byl také doporučen pracovnicí katastrálního úřadu [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jejíž dopis žalobci jako důkaz předložili. Podle ní by bylo možné vymezit nové jednotky, které doposud nejsou zapsány v katastru nemovitostí a které nejsou dle svého charakteru společnými částmi domu. Podle žalobců i na právní poměry jednotek [číslo], [číslo] a [číslo], které se považují za jednotky ve smyslu již zrušeného zákona o vlastnictví bytů, lze podle § 3028 odst. 2 o. z. použít § 1158 a násl. o. z. Soud svým názorem, že bytové spoluvlastnictví je možné zrušit jen podle § 1217 o. z. a že účastníci se mají dohodnout na vytvoření nových jednotek neúplně zjistil skutkový stav věci, protože účastníci nejsou schopni se dohodnout. Žalobci proto navrhli zrušení rozsudku soudu prvního stupně a jeho vrácení věci k dalšímu řízení.

3. Žalovaní ve vyjádření k odvolání uvedli, že soud rozhodl správně, protože občanský zákoník takový způsob, jaký navrhují žalobci, nepřipouští. Ust. § 1165 o. z. stanoví případy (taxativně), kdy mohou vzniknout bytové jednotky. Podle žalovaných měli žalobci postupovat podle § 1168 o. z., navrhnout odstranění vady prohlášení vlastníků. Bytové spoluvlastnictví vzniklo podle zákona č. 52/1966 Sb. a tento zákon prohlášení vlastníka vůbec neznal. Tento institut byl zaveden až zákonem č. 72/1994 Sb. a v té době již většina bytů byla převedena na fyzické osoby. Ust. § 31 odst. 2 pak upravuje tento postup a z § 31 odst. 3 vyplývá, že není-li splněna povinnost podle § 31 odst. 2, může se vlastník obrátit na soud, aby nahradil chybějící vůle. Žádný z účastníků se však na soud neobrátil za účinnosti tohoto zákona a žalobci by tedy nyní měli postupovat v souladu s tímto novým ustanovením a navrhnout přijetí prohlášení vlastníka dohodou všech stávajících vlastníků bytových jednotek. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalovaným právo na náhradu nákladů řízení.

4. Žalovaní se odvolali do výroku o nákladech řízení, tj. do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a namítli, že soud prvního stupně při výpočtu přiznaných nákladů řízení nepostupoval správně, neboť vycházel z § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Obsahem spisu jsou ale kupní smlouvy, ze kterých vyplývá hodnota všech bytových jednotek a je tak velmi jednoduše zjistitelné, kolik činí hodnota majetku, který navrhli žalobci zrušit a vypořádat. Soud měl tedy postupovat podle § 8 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Z kupních smluv ohledně předmětných bytových jednotek vyplynulo, že jednotka [číslo] byla zakoupena dne 4. 5. 2017 za částku 1 000 000 Kč, jednotka [číslo] dne 3. 5. 2017 za částku 800 000 Kč a jednotka [číslo] byla zakoupena dne 20. 2. 2019 za částku 3 600 000 Kč a hodnota spoluvlastnictví navrženého k vypořádání tedy činila 5 400 000 Kč. Žalovaní proto navrhli, aby náklady řízení před soudem prvního stupně byly vyčísleny částkou 175 915,85 Kč.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., vzal v úvahu odvolací námitky žalobců, obsah vyjádření žalovaných k věci samé a zároveň i odvolací námitky uplatněné v odvolání žalovaných do výroku o nákladech řízení. Nejprve se obrátil na obě strany sporu s tím, zda souhlasí o rozhodnutí věci bez nařízení jednání, neboť v daném případě předmětem odvolacího přezkumu byla pouze právní otázka ve smyslu ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní s tímto postupem souhlasili, žalobci však nikoli, a proto bylo nařízeno ve věci odvolací jednání. Odvolací soud po tomto odvolacím jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné a stejně neshledal důvodným odvolání žalovaných do výroku o nákladech řízení.

6. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, ostatně otázky toho, jakým způsobem účastníci nabyli své bytové jednotky a podíl na společných částech domu, nebyl mezi nimi sporný. Sporné bylo to, jakým způsobem je možné vypořádat a vyřešit problémy, které v souvislosti s tímto poněkud atypickým získáním bytových jednotek ve vztahu zejména ke společným částem domu vyřešit. Žalobci totiž v žalobě poukázali na to, že mezi žalobci a žalovanými nastal spor o to, zda soubor místností nacházejících se v prvním nadzemním podlaží předmětného domu naproti bytu [číslo] garáže nacházející v prvním podzemním podlaží předmětného domu představují společné části domu nebo zda jsou tyto prostory oprávněni užívat výlučně pouze žalobci. S odkazem na předchozí vlastnické převody a všechny jim známé podklady se žalobci dovolávají svého výhradního užívacího práva k těmto prostorům, zatímco žalovaní je považují za společné části domu. V důsledku těchto odlišných stanovisek je žalobcům znemožněno provést stavební úpravy a byli odkázáni stavebním úřadem na řízení před soudem. V žalobě poukázali také na to, že spoluvlastnický podíl, který nabývali právní předchůdci žalovaných, se zakoupenými byty vyjadřoval nikoli ideální podíl na domu [adresa] jako celku, ale pouze podíl na jeho společných částech, mezi které však nepatřily obytné místnosti a místnosti nesloužící k bydlení. Podle žalobců se žalovaní vůči žalobcům dožadují více, než kolik jich nabyli jejich právní předchůdci a mohli tedy na ně převést. Za této situace pak podle ust. 1140 odst. 1 o. z. platí, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. S ohledem na nevyjasněné otázky užívání domu [adresa] na pozemku parc. č. st. [číslo], zejména na problematickou otázku, co představuje společné části domu a také v zájmu zabránit dalšímu zhoršování vztahů mezi spoluvlastníky a předcházet dalším sporům, žalobci zvolili řešení, kterým by došlo ke zrušení stávajícího bytového spoluvlastnictví a vymezení nových jednotek podle občanského zákoníku. Z toho pak také vyplývá návrh rozsudku, kterým se domáhali zrušení bytového spoluvlastnictví, vymezení nových bytových jednotek, kterých mělo vzniknout celkem deset, přičemž čtyři byty a nebytové prostory mají činit šest dalších jednotek. Žalobci se domáhali toho, aby jednotka č. 3 (byt), k níž náleží spoluvlastnický podíl na společných částech domu, stejně tak bytová jednotka č. 4, nově vzniklá bytová jednotka (garáž) pod č. 5, další jednotka pod č. 5 nebytový prostor (garáž) a jednotka pod číslem 7, jakožto jiný nebytový prostor, byly přikázány do vlastnictví žalobců. Do vlastnictví žalovaných navrhli, aby jednotka č. 1 se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu, jednotka č. 2 se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu, jednotka č. 8 nebytový prostor, č. 9 nebytový prostor a č. 10 nebytový prostor se spoluvlastnickými podíly na společných částech domu byly přikázány do vlastnictví žalovaných.

7. Soud prvního stupně shrnul, že právní předchůdci účastníků nabyli byty před účinností zákona č. 72/1994 Sb. (zákona o vlastnictví bytů, dále jen ZVB), a to ještě v době účinnosti zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů. Podle § 31 odst. 1 ZVB platí, že pokud zákon nestanoví jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před jeho účinností podle dosavadních předpisů o vlastnictví k bytům. Vznik těchto právních vztahů a nároky z nich se však posuzují podle dosavadních předpisů o vlastnictví bytů. Podle § 31 odst. 2 ZVB platí, že vlastníci bytů nebo nebytových prostorů, jimž vlastnické právo k bytu nebo k nebytovému prostoru vzniklo podle dosavadních právních předpisů se ode dne účinnosti tohoto zákona, považují za vlastníky jednotek podle tohoto zákona. Právní předchůdci účastníků tedy byli účinností zákona o vlastnictví bytů považováni za vlastníky bytů podle zákona o vlastnictví bytů. Dále soud prvního stupně poukázal na ust. § 3080 bod 60, protože tímto byl zákon o vlastnictví bytů zrušen. Na právní poměry předmětných bytů, pokud se jedná o jejich vznik a povinnosti z nich dosud vzniklé se použije úprava podle dosavadních předpisů, jinak se použije úprava podle nového občanského zákoníku. Dále dospěl soud prvního stupně k závěru, že zrušení bytového spoluvlastnictví je speciálně upraveno v ust. § 1217 a na zrušení bytového spoluvlastnictví nelze aplikovat obecnou úpravu zrušení podílového spoluvlastnictví podle § 1140 a násl. o. z. Žalobci vlastní ve společném jmění pouze byt [číslo] ostatní byty vlastní v rovnodílném spoluvlastnictví žalovaní. Z tohoto důvodu nemohou být žalobci ani aktivně legitimováni domáhat se zrušení a vypořádání těchto bytových jednotek. Pokud se jedná o byt č. 3, pak z obsahu je zřejmé, že žalobci nesledují vypořádání toliko tohoto bytu, který vlastní ve společném jmění a nebyly tvrzeny ani prokazovány skutečnosti, které by odůvodňovaly vypořádání této bytové jednotky. Předmětem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí být celá věc, která je v podílovém spoluvlastnictví všech spoluvlastníků a tato podmínka splněna nebyla. K vyjádření [anonymizováno] [jméno] [příjmení] z katastrálního úřadu soud prvního stupně uvedl, že z této listiny vyplynulo pouze obecně nezávazné stanovisko, které vlastně není v rozporu s názorem soudu ve věci o možnosti zrušení bytového spoluvlastnictví rozhodnout pouze dle § 1217 o. z. Následně se mohou spoluvlastníci dohodnout na vytvoření jednotek podle občanského zákoníku.

8. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožňuje. Má za to, že skutečně v daném případě nelze řešit tu otázku, která je mezi účastníky sporná, tím způsobem, že bude podána žaloba na zrušení a vypořádání bytového spoluvlastnictví tak, jak byla žalobci uplatněna. Souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě je nutno vycházet z ust. § 1217 o. z., z něhož jasně vyplývá, že vlastníci jednotek se mohou dohodnout na přeměně bytového spoluvlastnictví v podílové spoluvlastnictví. Takováto dohoda vyžaduje písemnou formu. K této situaci v daném případě nedošlo a nelze proto postupovat až následným krokem, ke kterému přistoupili žalobci, aniž by taková dohoda byla uzavřena, a aniž by bylo učiněno prohlášení vlastníků odpovídající faktické situaci v nemovitosti. Lze sice v obecné rovině souhlasit s tím, že nikdo nemůže být nucen setrvat v podílovém spoluvlastnictví, ale nelze úpravu bytového spoluvlastnictví a jejího zrušení bez dalšího aplikovat na zrušení bytového spoluvlastnictví, a to bez jakékoliv zákonné opory a bez vyčerpání jiných, snad vhodnějších postupů. Navíc je zcela evidentní, že cílem žalobců je jiné uspořádání podílového spoluvlastnictví, nikoliv jeho zrušení. Zrušení bytového spoluvlastnictví dohodou a jeho přeměna na podílové spoluvlastnictví byla převzata z předchozí právní úpravy podle z. č. 72/1994 Sb.

9. V daném případě bylo zjištěno, že nikdy nebylo vyhotoveno prohlášení ani ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ani podle nového občanského zákoníku, ačkoli z e-mailové komunikace, která byla mezi stranami prováděna k důkazu soudem prvního stupně a týkala se možného vyřešení sporných otázek mezi účastníky před podáním žaloby, je zřejmé, že jednání mezi stranami k vyhotovení prohlášení, které by odpovídalo stavu v nemovitosti, bylo připravováno, ale bohužel nedošlo k dokončení této záležitosti.

10. Prohlášení je významným dokumentem v případě bytového spoluvlastnictví, protože řeší právě ty otázky, co je bytovou jednotnou, co je společnou částí, jaký je spoluvlastnický podíl atd. Ani tato fáze v případě bytového spoluvlastnictví účastníků řízení nikdy doposud nenastala. Je sice pravdou, že účastníci nabyli bytové jednotky až v letech 2017, resp. 2019 a že tyto povinnosti nesplnili předchozí vlastníci, ale na druhé straně žalobci za této situace při vědomosti této situace bytové jednotky nabyli tak, jak je vlastnili předchozí vlastníci. Je tedy otázkou, kterou však odvolací soud ani soud prvního stupně neřešil a navíc ani k tomu není oprávněn či povinen, jakým způsobem lze napravit tyto problémy mezi účastníky. Lze souhlasit s žalovanými, že v daném případě by přicházela v úvahu žaloba určovací, která by problematické body spoluvlastnictví mohla řešit, případně lze řešit tuto záležitost právě vytvořením prohlášení, které doposud vypracováno nebylo.

11. V souvislosti s prohlášením poukazuje odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 635/2021, z jehož obsahu vyplývá, že Nejvyšší soud řešil situaci, kdy žalobci uplatnili žalobu k nahrazení vůle žalované uzavřít prohlášení spoluvlastníků o vymezení jednotek. Po skutkové stránce zde byla řešena obdobná situace, protože se řešily otázky bytů, které vznikly za účinnosti zákona č. 52/1966 Sb. a v době účinnosti tohoto zákona byly v předmětném domě prodány tři byty. Podíl na společných částech byl vyjádřen procentuálně. Nerozdělený zůstal podíl na společných částech v rozsahu 1,35 % a tento zůstal zapsán v katastru nemovitostí ve prospěch žalobce a), aniž by se toto vlastnictví odvíjelo od nějaké jednotky či od počátku výstavby. Dále v domě existoval také byt č. 1 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, který byl užíván k bydlení nájemci. Tento byt převzal podle zákona 172/1991 Sb. žalobce a) v roce 2004 od státu (žalobcem a) bylo [územní celek]). V domě pak vznikla další bytová jednotka na základě stavebních úprav rodičů vedlejší účastnice na straně žalobců. V důsledku vytvoření této bytové jednotky nebyla uzavřena dohoda spoluvlastníků o tom, v jakém rozsahu a na čí úkor získají stavebníci spoluvlastnické právo ke společným částem domu. Odvolací soud nakonec o věci rozhodoval rozsudkem dne 8. 9. 2020 (žaloba byla podána 3. 10. 2005) a odvolací soud zdůraznil, že v řízení podle § 31 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. o splnění povinnosti uložené v odst. 31 odst. 2 tohoto zákona uvést vlastnické vztahy k bytům a společným částem domu do souladu s požadavky tohoto zákona by zásadně nemělo dojít ke změně stavu zapsaného v katastru nemovitostí, a to včetně výše podílu na společných částech domu a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 2255/2013. Současně odvolací soud poukázal na změny, které v právní úpravě prohlášení a odstraňování jeho případných vad přinesl zákon č. 89/2012 Sb., dále jen o. z. Umožňuje-li nyní § 1168 o. z. opravit prohlášení vlastníků, jestliže je podíl na společných částech domu stanoven neurčitým nebo nesprávným způsobem a umožňuje-li opravit nesprávně stanovený podíl, nebylo by konstruktivní, aby v tomto řízení byl v prohlášení podíl na společných částech stanovován chybně a vzápětí se řešila jeho oprava (odstranění vad). Odvolací soud zde vyslovil závěr, že lze připustit nápravu nesprávně stanovených podílů na společných částech domu již v tomto řízení. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že jednotku č. 1 (v předchozí době užívanou nájemci) je nutno zahrnout do prohlášení vlastníků jako vlastnictví žalobce a), který je v katastru nemovitostí také zapsán jako vlastník, byť pouze nepatrného podílu na společných částech domu. V případě nově vzniklé bytové jednotky pak uvedl, že v této části žalobě vyhovět nelze. Podle názoru odvolacího soudu nelze vedlejšímu účastníkovi ukládat žádné hmotněprávní povinnosti ani rozhodovat o jeho hmotných právech. Podle názoru soudu nelze žalované uložit, aby takové prohlášení s touto novou bytovou jednotkou akceptovala. Dále pak řešit otázku toho, zda soud může či nemůže upravit podle vlastních závěrů obsah pro hlášení v řízení o nahrazení projevu vůle. Dospěl k závěru, že soud obsah prohlášení měnit nemůže.

12. Proti tomuto rozsudku bylo podáno dovolání, o kterém rozhodoval Nejvyšší soud, ten se vyjádřil k otázce ne (vázanosti) soudu v dané věci obsahem žaloby a Nejvyšší soud uvedl, že právní názor v prvním kasačním rozhodnutí ve vztahu k měnění nahrazení projevu vůle nebyl správný. Nejvyšší soud dále konstatoval, že žalobci se v řízení domáhají nahrazení projevu vůle žalované, která je jednou ze spoluvlastnic domu k učinění prohlášení vlastníka budovy s odkazem na ust. § 31 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů. V řízení bylo zjištěno, že v domě byly některé byty převedeny do vlastnictví jejich uživatelů ještě podle zákona č. 52/1966 Sb., a to včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Byty a nebytové prostory, které byly předmětem vlastnictví podle zákona č. 52/1966 Sb. byly i po účinnosti zákona č. 72/1994 Sb. způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Jejich vlastníci se s účinností ode dne 1. 5. 1994 považují za vlastníky jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb. Ust. § 31 odst. 2 ZVB ukládá vlastníkům bytů a nebytových prostorů povinnost do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona uvést veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemku do souladu s tímto zákonem. Jedním z úkonů směřujícím k přizpůsobení se nové úpravě patřilo k vyhotovení prohlášení vlastníka budovy (viz rozhodnutí NS 21 Cdo 4040/2011 či rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 278/05). Prohlášení je totiž podle zákona ZVB základem příslušných úkonů, kterými dochází k rozdělení existující budovy na jednotky a společné části domu a vkládá se do katastru nemovitostí. Podle ustálené soudní praxe (viz usnesení NS 26 Cdo 2255/2013) však povinnost stanovená v § 31 odst. 2 ZVB nemůže mít za následek změnu velikosti podílů vlastníků jednotek na společných částech domu a pozemku, nelze se tedy domáhat nahrazení projevu vůle vlastníka bytu, jímž by k takové změně došlo.

13. V průběhu řízení zrušil o. z. i zákon ZVB. Jednotky vzniklé do 31. 12. 2013 se i nadále vymezují podle předcházejících předpisů, avšak jinak se vztahy bytových vlastníků řídí ustanovením o. z. Nejvyšší soud však uvedl, že to nic nemění na povinnosti vlastníků bytů nebo nebytových prostorů uvést veškeré právní vztahy k jednotkám a pozemku do souladu se zákonem č. 72/1994 Sb., která jim vznikla podle § 31 odst. 2 ZVB. Protože tak vlastníci neučinili, soudy správně i po účinnosti občanského zákoníku pokračovaly v řízení o žalobě, jíž se žalobci domáhají nahrazení chybějícího projevu vůle. Nejvyšší soud dále konstatoval, že prohlášení, jakožto základní listina má zásadní význam pro rozsah a obsah vlastnických práv vlastníků jednotek a je tedy žádoucí, aby takové prohlášení vytvořeno bylo.

14. Dále pak Nejvyšší soud uvedl, že platí-li, že v tomto řízení nemůže dojít ke změně rozsahu vlastnictví vlastníků jednotek (změna podílu vlastníků jednotek na společných částech domu a pozemku, změna velikosti jednotky) prohlášení v podstatě deklaruje poměry v domě v době účinnosti ZVB. Na druhé straně, jestliže velikost podílu nebyla určena (a převedena na vlastníka jednotky) správně, neměli by vlastníci, kteří činí prohlášení již za účinnosti občanského zákoníku, pominout úpravu odstraňování vad prohlášení v § 1168 o. z. Je sice pravda, že v tomto případě žádné prohlášení učiněno nebylo, takže by se případné vady týkající se velikosti podílů odstraňovaly preventivně dopředu, bylo však příliš formalistické čekat, až rozhodnutí, kterým je nahrazována vůle učinit prohlášení vlastníka budovy podle § 31 odst. 3 ZVB na vůli právní moci, a teprve poté společným prohlášením odstraňovat vadu takového prohlášení a v případě jejich neshody vést další soudní spor. Podle názoru Nejvyššího soudu se samozřejmě musí jednat o vady prohlášení, například nesprávně určený podíl na společných částech, nikoli o změnu prohlášení podle § 1169 o. z. Má-li být v domě vymezena nová jednotka, která nevznikla smlouvou o výstavbě, jde o změnu prohlášení, s níž musí souhlasit ostatní vlastníci jednotek, kteří by touto změnou byli dotčeni. V řízení podle § 31 odst. 3 ZVB o nahrazení projevu vůle učinit prohlášení vlastníka podle § 4 je tedy soud vázán návrhy účastníků, což znamená, že nemůže přiznat více, resp. něco jiného, než čeho se žalobce domáhal. S ohledem na to, že Nejvyšší soud označil postup odvolacího soudu za nepředvídatelný, jeho rozhodnutí zrušil.

15. K věci lze také odkázat na komentář k ustanovením týkajícím se bytového spoluvlastnictví na stránkách www.pravniprostor.cz ze dne 3. 2. 2020 prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše, ke vzniku nové jednotky z moci soudního rozhodnutí odkazuje na ust. § 1165 o. z., avšak je zřejmé, že upravuje konkrétní situaci, kdy může být bytová jednotka takto vytvořena soudem, kam ovšem nyní řešená situace nespadá. Podle názoru autora praktická významná řešení přináší § 1168 až 1169 o. z., ke kterému uvádí, že se v praxi čas od času stává, že prohlášení vlastníka budovy o určení prostorově vymezených částí za jednotky vykazuje vady, popřípadě, že se v budoucnu z nejrůznějších důvodů objeví potřeba změny prohlášení. Ten, kdo prohlášení vydal nejednou na dotčené nemovitosti, již žádný majetkový zájem nemá, a tak je obtížné ho k adekvátnímu projevu vůle přimět. Nová úprava zakládá pro případ vad prohlášení povinnost jeho původce vadu odstranit tím, že pokud tak bez zbytečného odkladu neučiní, mohou vadu odstranit dotčení vlastníci jednotek; budou-li i oni nečinní, rozhodne o odstranění vady soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem. Ust. § 1169 o. z. zakládá vlastníkům jednotek možnost obsah prohlášení měnit i z jiných důvodů, než je zájem na odstranění vady.

16. Je tedy především na účastnících tohoto řízení, aby na základě liberalismu současné právní úpravy s důrazem na autonomii vůle jakožto jednu ze základních zásad současného soukromého práva se pokusili vyřešit tyto sporné otázky, avšak nikoli způsobem, který byl žalobci zvolen. V úvahu samozřejmě připadá i prodej ze strany všech účastníků řízení, pokud by situace mezi nimi byla s ohledem na jejich rozporná stanoviska nepřekonatelná. Tyto záležitosti jsou však právě v rovině jejich autonomie, do níž soud zasahovat nemůže.

17. Odvolací soud přezkoumal i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. Jinak rozhodl o nákladech řízení správně, protože náklady řízení přiznal úspěšným žalovaným. Soud vycházel z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., § 9 odst. 3 písm. a), která se týká případů určení, zda tu právní vztah nebo právo je, určení neplatnosti právního jednání, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné atd. V daném případě předmětem řízení bylo zrušení a vypořádání bytového spoluvlastnictví a toto ustanovení tedy podle názoru odvolacího soudu na stanovení tarifní hodnoty nedopadá. Podle názoru odvolacího soudu nejblíže této věci je ust. § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ze kterého vyplývá, že nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč. Žalobci se domáhají zrušení bytového spoluvlastnictví způsobem, který neodpovídá zákonu. Nelze také vycházet ze součtu hodnot třech bytových jednotek na základě kupní smlouvy z let 2017 až 2019, protože ty také neodpovídají předmětu řízení. Nejblíže je tedy ust. § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a na základě tohoto ustanovení náleží úspěšným žalovaným náklady řízení ve výši 10 955 Kč, které se skládají ze třech úkonů právní pomoci po 2 400 Kč, náhrady za hotové výdaje po 300 Kč, cestovného ve výši 554 Kč, ztráty času tak, jak byla účtována žalovanými a s připočtením DPH. Lhůta k zaplacení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo bylo určeno dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

18. Pokud jde o náklady před soudem odvolacím, zde byly přiznány žalovaným náklady řízení, neboť byli v odvolacím řízení úspěšní (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), a to za 2 úkonu právní pomoci dle stejných východisek jako v případě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odměna náleží za 2 úkonu právní služby, a to za vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání a odvolání do nákladů řízení, které je honorováno jednou polovinou k částce 2 700 Kč (2 400 Kč + 300 Kč) x 2 , je nutno připočíst náhrady cestovních výdajů podle vyhlášky č. 467/2022 Sb., průměrné ceny pohonných hmot a sazby základních náhrad za používání silničních motorových vozidel použitých k cestě k odvolacímu soudu, což byl automobil Škoda Kodiaq, při průměrné spotřebě na 100 km/2,9 l, tj. na jeden kilometr 2,60 l, při ceně motorové nafty 44,10 Kč a základní sazbě 5,20 Kč km, tj. celkem náhrada za jeden kilometr ve výši 7,80 Kč, při ujetí vzdálenosti z [obec] do [obec] a zpět v celkové výši 160 km, tj. 1 248 Kč. Dále je nutno připočíst ztrátu času ve výši 600 Kč (tři hodiny). Náklady odvolacího řízení představují částku 8 598 Kč. Žalobci jsou povinni zaplatit tuto částku žalovaným společně a nerozdílně k rukám zástupce žalovaných [příjmení] [jméno] [příjmení] (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení