Soudní rozhodnutí (různé) · Rozsudek

10 Co 329/2023 - 341

Rozhodnuto 2024-03-14

Citované zákony (35)

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozená dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o 127 553 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 6. 2023, č. j. 20 C 44/2022-218 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním dotčené, tedy ve výrocích I. a III., potvrzuje. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 35 326,79 Kč, a to ve lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 6. 6. 2023, č. j. 20 C 44/2022-218, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 92 564 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 92 564 Kč od 29. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 24 989 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 24 989 Kč od 29. 7. 2021 do zaplacení a částky 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 29. 7. 2021 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 53 393,57 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.). Proti tomuto rozsudku, a to jen proti jeho výrokům I. a III., podala si žalovaná včasné odvolání, ve kterém nejprve shrnula průběh řízení před soudem prvního stupně a závěry soudu prvního stupně. Poté uvedla, že nijak nezpochybňuje, že vinou škodní události došlo na straně žalobce ke vzniku škody, a tudíž otázkou vzniku nároku žalobce na náhradu škody není třeba se dále zabývat, spornou však mezi účastníky řízení zůstala otázka výše vzniklé škody, kdy bylo třeba správně stanovit, jaké movité věci byly škodní událostí poškozeny, jaká byla jejich souhrnná obvyklá cena v době poškození, a jaké náklady musel žalobce vynaložit na rekonstrukci obývacího pokoje za účelem jeho uvedení do původního stavu. Pokud jde o nárok na náhradu škody vzniklé na stavební části obývacího pokoje, pak soud prvního stupně své rozhodnutí opřel o závěry znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] Polepila a jeho výslech, ovšem s námitkami žalované k tomuto znaleckému posudku a k podkladům, ze kterých vycházel, se nevypořádal a nepřihlédl rovněž k návrhu žalované na vypracování revizního znaleckého posudku a ani nevysvětlil, proč se tímto důkazním návrhem nezabýval. Dále žalovaná podrobně argumentovala, z jakých důvodů není dle jejího názoru znalecký posudek znalce [tituly před jménem] Polepila použitelný pro určení výše škody vzniklé žalobci na stavebních částech obývacího pokoje. Žalovaná přitom zejména zdůraznila, že znalecký posudek byl vypracován výhradně z údajů tvrzených žalobcem, avšak nikterak doložených, jelikož žalobce žalované a ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně žádné doklady prokazující skutečně vynaložené náklady na opravu obývacího pokoje nepředložil. Připomněla dále, že znalec sice učinil místní šetření, avšak více než půl roku po provedených opravách, kdy nebylo možné u většiny tvrzených prací bez provedení sond ověřit, zda byly či nebyly provedeny. Sám znalec také dle žalované při svém výslechu uvedl, že nemůže potvrdit, že by jím rozpočtované položky a materiály byly skutečně žalobcem použity. Dle žalované ani fotografie, ze kterých znalec vycházel, nedokládají nic ve vztahu k tvrzeným opravám. Pokud žalobce uváděl, že většina prací byla provedena třetími osobami a materiál že zakoupil, mohl tyto skutečnosti doložit jinými důkazy než znaleckým posudkem. Znalci ostatně ani nesvědčí oprávnění přijmout závěr o tom, že účelně vynaložené náklady na opravu obývacího pokoje jsou ve výši 126 065 Kč včetně DPH, neboť jde o závěr právní. Správně měl tedy dle žalované znalec odpovědět na to, jaké jsou skutečně vynaložené náklady, ovšem sám znalec uvedl, že výpočet provedený v posudku je pouhou teoretickou modelací a skutečné použití jím rozpočtovaných položek a materiálů potvrdit nemůže. Znalec rovněž použil k ocenění jednotlivých položek cenovou hladinou druhého pololetí roku 2021, ačkoli z provedeného dokazování a samotných tvrzení žalobce vyplynulo, že oprava byla realizována v prvním pololetí roku 2021. S ohledem na výše uvedené nedostatky znaleckého posudku byl tak dle žalované odůvodněný její návrh na zpracování revizního znaleckého posudku. Jde-li o škodu na zařízení obývacího pokoje, tedy sedací soupravy, pak dle žalované nebylo provedenými důkazy prokázáno, že by k poškození této sedací soupravy skutečně došlo, přičemž v posuzované věci není dále důvod výši škody stanovit odvozením od pořizovací ceny věci nové, což ostatně ani soud prvního stupně řádně nevysvětlil. Podotkla přitom, že předmětnou sedací soupravu žalobce zakoupil v minulosti jako použitou od žalované za částku 5 000 Kč, a tedy hypotetická výše škody nemůže být vyšší. Žalovaná dále pro případ, že by odvolací soud považoval posouzení nároku na náhradu škody ze strany soudu prvního stupně za správné, k otázce náhrady nákladů řízení namítla, že se znaleckým posudkem znalce [tituly před jménem] Polepila byla seznámena až dne 30. 3. 2022, do té doby žalobce nárokoval náhradu škody na základě jiných podkladů, které oprávněnost jeho nároku neprokazovaly, a nebylo tak po ní možné spravedlivě požadovat, aby předchozím výzvám žalobce vyhověla. Veškeré úkony právní služby, které předcházely seznámení se s posudkem, tak neměly být žalobci v rámci náhrady nákladů řízení přiznány, tedy konkrétně náklady za úkon sepisu předžalobní výzvy a sepisu návrhu ve věci samé. Stejná úvaha by dle žalované měla být použita i ve vztahu k rozhodnutí o úrocích z prodlení, tedy není namístě přisoudit žalobci úroky z prodlení od splatnosti dluhu stanovené předžalobní výzvou, ale až od okamžiku seznámení se žalované se znaleckým posudkem. Závěrem svého odvolání žalovaná připomněla, že se ke škodní události stavěla od počátku odpovědně a byla připravena vzniklou škodu nahradit, což je zjevné i z toho, že obratem poskytla žalobci zálohu ve výši 50 000 Kč, použití a vyúčtování této zálohy stejně jako ostatní tvrzené náklady však žalobce žalované nikdy nedoložil, a nelze tak po ní spravedlivě požadovat, aby hradila škodu, která není objektivně prokázána. Žalovaná tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedl, že žalovaná přehlíží tu skutečnost, že předpokladem odpovědnosti za škodu není vyčíslení škody, kdy žádné ustanovení občanského soudního řádu také nestanoví, že by znalecký posudek mohl být použit jako důkaz pouze v případě, kdy je určení výše škody problematické nebo nemožné. Žalobci tedy nemůže být kladeno k tíži, že jako jeden z důkazů k prokázání vzniku škody a vyčíslení škody navrhl provedení znaleckého posudku, naopak znalecký posudek dle něj představuje objektivní zhodnocení škodní události, jakož i vyčíslení vzniklé škody. Vznik škody byl přitom dle žalobce spolehlivě prokázán a vzniklá škoda byla také detailně vyčíslena v rámci znaleckého posudku. Znalecký posudek nechal vypracovat s ohledem na postoj žalované, které již předtím prezentoval výši vzniklé škody na základě nabídkových rozpočtů, na jejichž podkladě však žalovaná škodu žalobci neuhradila. Dle žalobce znalec [tituly před jménem] Martin Polepil v rámci svého výslechu popsal, z čeho při svém posouzení vycházel, a podle žalobce byl schopen rozsah poškození s ohledem na svoji odbornost posoudit. Aplikaci ust. § 2955 o. z. žalobce navrhoval pouze pro případ, pokud by soud prvního stupně považoval vyčíslení škody za nedostatečné. Pokud žalovaná soudu prvního stupně vytýká, že se nevypořádal s jejím důkazním návrhem na vypracování revizního znaleckého posudku, je třeba dle žalobce uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že má rozsah poškození za prokázaný znaleckým posudkem Ing. Polepila a jeho výslechem, a tedy znalecký posudek znalce [tituly před jménem] Polepila považoval za dostatečný a případné nejasnosti za vysvětlené v rámci jeho výslechu, proto nebylo třeba vypracovávat revizní znalecký posudek. Dle názoru žalobce soud prvního stupně rozhodl správně i v případě náhrady škody za poškození sedací soupravy, pokud vyšel z ceny nově pořízené sedací soupravy, neboť náhrada škody by měla zajišťovat obnovu původní funkce poškozené věci s tím, že po žalobci nikdo nemůže racionálně požadovat, aby poškozený použitý nábytek v podobě sedací soupravy nahradil jiným použitým nábytkem neznámého původu od neznámé osoby, u které nelze presumovat, jakým způsobem sedací soupravu používala, kdy nikdy nelze takovou sedací soupravu ani zcela vyčistit. Tvrzení žalované o tom, že sedací soupravu od ní žalobce zakoupil za částku 5 000 Kč, je tvrzením novým, a dle žalobce nepřípustným. Mezi účastníky není sporu o tom, že ke škodě na majetku žalobce došlo, přičemž poškození svého majetku žalobce také prokázal a již v průběhu mimosoudního jednání také žalované doklady a fotografické materiály dokumentující rozsah a charakter poškození jeho majetku dokládal. Bylo přitom na jeho úvaze, jakou částku z uplatněného nároku na náhradu škodu uplatní žalobou. Není tedy dle žalobce důvod, aby nárok na náhradu nákladů řízení a nárok na zákonný úrok z prodlení byl spojen až s momentem, kdy se žalovaná seznámila se znaleckým posudkem, který ostatně sama zpochybňuje. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na podkladě včasného odvolání žalované přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v částech odvoláním napadených, tedy ve výroku I., kterým bylo žalobě zčásti vyhověno, a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k obsahu odvolání žalované a vyjádření žalobce k němu, a poté, co dokazování na podkladě důkazních návrhů žalované i žalobce, kterému poskytl poučení dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalované za důvodné považovat nelze. Odvolací soud bude se dále zabývat jen těmi skutečnostmi, které zůstaly mezi účastníky spornými, a to s přihlédnutím k tomu, co je žalovanou soudu prvního stupně vytýkáno a jak je na tyto výtky ze strany žalobce reagováno. Soud prvního stupně přitom správně vymezil, že mezi účastníky je nesporné, že žalobce je vlastníkem bytové jednotky č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v budově č. p. [Anonymizováno] v [jméno FO], [adresa], a žalovaná vlastníkem bytové jednotky č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v téže budově, dále že dne 6. 5. 2021 došlo k havárii vlivem prasklé trubky topného systému v bytě žalované a k protečení vody z topného systému do obývacího pokoje v bytě žalobce, dále že žalovaná uhradila žalobci částku 50 000 Kč, která byla připsána dne 10. 5. 2021 ve prospěch bankovního účtu žalobce, a že dne 2. 7. 2021 zaslal žalobce žalované předžalobní výzvu k úhradě škody s výzvou k plnění do čtrnácti dnů, a naopak sporným je rozsah a výše způsobené škody a také to, zda došlo ze strany žalované tím, že uhradila částku 50 000 Kč žalobci, k uznání dluhu. Ve vztahu ke sporným otázkám rozsahu vzniklé škody a její výše poskytl soud prvního stupně žalobci při jednání dne 25. 10. 2022 poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř., na které žalobce reagoval, svá tvrzení doplnil a důkazy k prokázání svých tvrzení označil. Soud prvního stupně provedl dokazování listinnými důkazy, fotografiemi, videozáznamem a také znaleckým posudkem znalce [tituly před jménem] Martina Polepila ze dne 2. 2. 2022, č. 5801-07/2022, kdy znalce rovněž vyslechl a vyslechl také svědky navržené žalovanou [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]. Obsah provedených důkazů soud prvního stupně shrnul v odůvodnění napadeného rozsudku, zdůvodnil zde také zamítnutí důkazních návrhů žalobce ohledáním televizoru značky Samsung a sedací soupravy za účelem vypracování znaleckého posudku a vypracováním znaleckého posudku z oboru ekonomika za účelem stanovení ceny sedací soupravy, televizoru a notebooku, neboť tyto důkazy považoval na nadbytečné, případně opožděné; k důkaznímu návrhu žalované na provedení revizního znaleckého posudku ohledně poškození stavebních částí bytu žalobce se však nevyjádřil. Jde-li o spornou otázku uznání dluhu, posuzoval ji soud prvního stupně ve smyslu ust. § 2053 a § 2054 odst. 2 o. z. a dospěl k závěru, že jednání žalované za uznání dluhu považovat nelze. Tento závěr soudu prvního stupně považuje odvolací soud za správný, přičemž žalobce nepřináší v rámci odvolacího řízení další argumentaci, která by správnost tohoto závěru soudu prvního stupně vyvracela. Touto otázkou se tedy dále odvolací soud již zabývat nebude. Otázku škody vzniklé žalobci hodnotil soud prvního stupně podle ust. § 2894 odst. 1, § 2951, § 2952 a § 2969 odst. 1 o. z. Dospěl přitom k závěru, že nárok žalobce je důvodný co do svého základu, jelikož žalovaná je za škodu vzniklou žalobci odpovědná. Žalobce tedy mohl požadovat, aby byla poškozená věc uvedena do původního stavu nebo aby mu byla poskytnuta náhrada v penězích s tím, že výše škody v sobě zahrnuje nejenom skutečnou škodu, ale i ušlý zisk, přičemž kromě obvyklé ceny věci, kterou má v době poškození, musí být zohledněny i účelně vynaložené náklady, které musely být k obnovení funkčnosti věci vynaloženy. Rozsah poškození obývacího pokoje žalobce a výši vzniklé škody měl soud prvního stupně za prokázané zejména znaleckým posudkem znalce [tituly před jménem] Polepila a jeho výslechem, dále fotodokumentací pořízenou žalobcem i žalovanou a částečně i výslechem svědka [jméno FO], a tedy považoval za prokázanou škodu vzniklou žalobci ve výši 125 065 Kč. Dle soudu prvního stupně žalobce prokázal také rozsah způsobené škody na sedací soupravě, která byla v době škodní události umístěna v obývacím pokoji, a která dle přesvědčení soudu prvního stupně v důsledku havárie poškozena byla, jelikož při zasažení vodou není poškozen jen její povrch, ale mohou být znehodnoceny i její vnitřní části a kovové konstrukce. Výši škody v důsledku poškození sedací soupravy určil ve výši kupní ceny za novou sedací soupravu, jejíž zakoupení za částku 16 499 Kč žalobce prokázal. Pokud jde o zbývající dvě movité věci, za které žalobce rovněž náhradu škody před soudem prvního stupně žádal, tedy notebook a televizor, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce hodnotu těchto movitých věcí neprokázal, a proto v rozsahu požadavku na náhradu škody za tyto dvě movité věci žalobu zamítl. Po odpočtu žalovanou zaplacené zálohy na náhradu škody ve výši 50 000 Kč shledal tedy důvodným nárok žalobce na zaplacení náhrady škody ve výši 92 564 Kč, v případě které přiznal žalobci rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 29. 7. 2021 do zaplacení s přihlédnutím ke kvalifikované předžalobní výzvě žalované a v ní stanovené lhůtě k plnění, a to s odkazem na ust. § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 o. s. ř. (správně § 142 odst. 2 o. s. ř.), a žalobci, který měl převažující úspěch ve věci, přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu jeho úspěchu a neúspěchu ve věci v částce 53 393,57 Kč. V průběhu odvolacího řízení žalovaná předložila znalecký posudek znalce [tituly před jménem] Aleše Ditterta ze dne 4. 10. 2023, č. 77/2023, který byl zpracován jako revizní znalecký posudek k posudku znalce [tituly před jménem] Martina Polepila ze dne 2. 2. 2022, č. 5801-07/2022. Mezi účastníky byla vedena polemika o tom, zda lze tento důkaz v odvolacím řízení provést. Odvolací soud dospěl k závěru, že takto předložený důkaz ze strany žalované provést k důkazu lze, jelikož žalovaná již před soudem prvního stupně včas vypracování revizního znaleckého posudku jako důkaz označila, přičemž odvolací soud současně po zopakování dokazování provedeného před soudem prvního stupně (včetně znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] Martina Polepila a obsahu protokolu o výpovědi znalce [tituly před jménem] Martina Polepila před soudem prvního stupně) na rozdíl od soudu prvního stupně s ohledem na to, že znalec [tituly před jménem] Martin Polepil šetření v bytě žalobce provedl až poté, co byly opravy obývacího pokoje žalobcem provedeny, že vycházel pouze z údajů uvedených žalobcem a jím předložených fotografií a že žádné doklady ohledně provedených prací neměl k dispozici, nepovažoval znalecký posudek znalce [tituly před jménem] Martina Polepila ve spojení s jeho výpovědí za dostatečný důkaz k prokázání rozsahu poškození stavebních částí bytu žalobce. Současně nemá odvolací soud za to, že by znalecký posudek znalce [tituly před jménem] Aleše Ditterta trpěl takovými nedostatky, které by bránily jeho provedení k důkazu. Podle závěrů znalce [tituly před jménem] Aleše Ditterta přitom není možné odpovědět na otázku technického stavu stavebních částí bytu žalobce, nelze popsat zjištěné poruchy na části konstrukce bytu žalobce a zjistit jejich příčiny a navrhnout způsob odstranění poruchy a ocenit účelně vynaložené náklady na opravu, a to z důvodu absence relevantních podkladů pro vypracování posudku, neboť oprava poškozených konstrukcí byla již provedena a není k dispozici řádné zhodnocení rozsahu a stupně poškození konstrukcí po havárii s tím, že místní šetření je z těchto důvodů rovněž zbytečné. Znalec [tituly před jménem] Martin Polepil vycházel při vypracování svého posudku zejména ze sdělení žalobce a zjistil, že v době jeho místního šetření je předmětný pokoj již opraven, ovšem dle znalce [tituly před jménem] Aleše Ditterta z ústního podání žalobce a předložených fotografií nebylo možné stanovit rozsah a stupeň poškození všech poškozených konstrukcí a zodpovědně sestavit položkový rozpočet všech provedených oprav. Současně znalec [tituly před jménem] Aleš Dittert uvedl, že u některých konstrukcí, jako je sádrokartonový podhled, minerální vata a podlahové konstrukce, lze předpokládat, že jsou to účelně vynaložené náklady, ovšem dle něj je technicky nesmyslné použití sanačních omítek a sanačního štuku a penetračního nátěru a zpochybnitelná je rovněž nutnost odstranění omítek, nedoložen je také rozsah o objem vedlejších rozpočtových nákladů a doba použití vysoušečů. Dle znalce [tituly před jménem] Ditterta tedy znalec [tituly před jménem] Martin Polepil neměl dostatečné a průkazné podklady pro část uvedených a oceňovaných položek ve znaleckém posudku, nacenil položky, jejichž rozsah mu sdělil poškozený s tím, že účelnost a rozsah některých z nich lze zpochybnit. Odvolací soud neprovedl výslech znalce [tituly před jménem] Aleše Ditterta, ačkoli byl žalovanou navržen, a ani výslech znalce [tituly před jménem] Martina Polepila, ačkoli jeho provedení bylo navrženo žalobcem, neboť dle názoru odvolacího soudu by výslech těchto znalců nemohl přinést nic nového za situace, která je popisována ze strany obou znalců, tedy že oprava poškozených konstrukcí byla již provedena před místním šetřením provedeným znalcem [tituly před jménem] Martinem Polepilem, a tudíž ani jeden ze znalců by se nemohl vyjádřit k tomu, jaký byl stav konstrukcí bytu žalobce v době jejich poškození, což však dle názoru odvolacího soudu je stěžení otázkou pro správné zodpovězení, jaká majetková újma žalobci vznikla. Pokud znalec [tituly před jménem] Aleš Dittert ve svém znaleckém posudku namítá neprovedení měření vlhkosti zdiva a omítek v době poškození, pak to skutečně provedeno nebylo, ovšem takové údaje nelze nyní již zjistit ani výslechem některého ze znalců. Případné provedení měření vlhkosti omítek v současné době by dle přesvědčení odvolacího soudu vypovídací hodnotu také nemohlo mít, pokud od škodní události uplynula doba již téměř tří let. Rovněž doba využití vysoušečů a rozsah a objem vedlejších rozpočtových nákladů by nemohl být výpověďmi těchto znalců objasněn. Další polemika znalce [tituly před jménem] Aleše Ditterta se závěry znalce [tituly před jménem] Martina Polepila směřovala již jen k vhodnosti použití sanačních omítek a sanačního štuku a penetračního nátěru, jejichž použití znalec [tituly před jménem] Martin Polepil ve svém posudku a při svém výslechu zdůvodňoval, ovšem z výpovědi znalců by nebylo možné zjistit nic více, než jejich odlišný názor na vhodnost jejich použití. Po zopakování důkazů provedených před soudem prvního stupně a provedení důkazu znaleckým posudkem znalce [tituly před jménem] Aleše Ditterta odvolací soud poté, co jeho pokus o smírné vyřešení věci nebyl úspěšný, vyzval žalobce podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů k prokázání jeho tvrzení ohledně rozsahu a stupně poškození stavebních částí (konstrukcí) jeho bytu v důsledku protečení vody dne 6. 5. 2021 z topného systému umístěného v bytě žalované. V reakci na tuto výzvu odvolacího soudu žalobce nejprve poukázal na složitou důkazní situaci na jeho straně, která je dle něj vyvolána v důsledku jednání žalované, a dále k prokázání hluboké degradace omítek v obývacím pokoji, ke stupni zavlhčení zdiva a omítek obývacího pokoje i k vedlejším nákladům, navrhl účastnický výslech žalobce, doplňující výslech znalce [tituly před jménem] Martina Polepila, fotodokumentaci a přehled čerpání elektrické energie v bytové jednotce za měsíce březen až květen 2021 (následně sdělil, že tento důkaz předložit nemůže) a také potvrzení ohledně zapůjčení odvlhčovačů. Nesouhlasil přitom se závěry žalované, že by z doložené a provedené fotodokumentace způsobené škody nebylo možné zjistit hlubokou degradaci omítek. Podrobněji se vyjádřil rovněž ke způsobu odstraňování vlhkosti ze všech stavebních konstrukcí objektu a také podrobněji popsal vedlejší náklady, které mu vznikly. Znovu poukázal na to, že vznik nároku na náhradu škody je podmíněn vznikem škody, nikoli primárně vynaložením určité částky na její odstranění, a tedy by měl nárok na náhradu škody i v případě, pokud by k opravě věci vůbec nepřikročil a za účelem její opravy žádné náklady nevynaložil. Dle něj je přitom jasné a prokázané, že ke škodě došlo. Pro případ, že by dle odvolacího soudu nebyla prokázána výše vzniklé škody, znovu poukázal na judikaturu v tom směru, že mu nelze upřít právo na náhradu škody toliko z důvodu, že prokázání přesné výše vzniklé škody je obtížné s tím, že v každém případě se mu má dostat náhrady škody, a to případně ve smyslu ust. § 2955 o. z. dle spravedlivého uvážení soudu. Pokud jde o poškození sedací soupravy, znovu poukázal na to, že k jejímu poškození došlo nejen samotným působením vody na předmětnou soupravu, ale je dle něj nutno přihlédnout i k tomu, že předmětná voda ve stropních konstrukcích bytové jednotky žalobce protékala také škvárovým zásypem a skelnou vatou, jejichž složky se tak dostaly do předmětné sedačky a nelze je již odstranit, přičemž přímé působení těchto složek na člověka může mí neblahé zdravotní dopady. Žalovaná ještě před tímto vyjádřením žalobce a posléze i v reakci na něj se rovněž vyjádřila k otázce poškození sedací soupravy, kdy dle ní ze žalobcem předložených důkazů její poškození není patrné, přičemž znovu nesouhlasila s tím, že by mohla být žalobci nahrazována škoda ve výši ceny nové sedací soupravy, tedy v částce 16 499 Kč, jelikož judikatura vyšších soudů sice připouští náhradu pořízením věci nové, ovšem pouze v ojedinělých případech, o který v posuzované věci nejde. Žalovaná stále nesouhlasila ani s tím, že by žalobcem označené důkazy prokazovaly vznik škody na stavebních částech bytu v takovém rozsahu, v jaké se její náhrady žalobce domáhá s tím, že vymezila položky ze znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] Martina Polepila, které je možné považovat za uznatelné, a to v částce 52 492,17 Kč, dále za částečně uznatelné označila vedlejší náklady v rozsahu částky 5 000 Kč, a za neuznatelné položky v celkové výši 52 130 Kč, kdy konkrétně šlo o penetrační disperzní nátěr vnitřních stěn, vnitřní sanační štukovou omítku a vnitřní vyrovnávací sanační omítku, celoplošné vyrovnání podkladu disperzní stěrkou, vysoušení odvlhčovačem a dále v rozsahu částky 13 000 Kč vedlejší náklady – náklady na plánované vyklizení objektu. Žalovaná také předložila fotografii sedací soupravy umístěné na půdě předmětného domu, která dle ní žádné poškození nevykazuje. Ve svém druhém podání se žalovaná podrobně vyjadřovala k fotografiím a videozáznamu předloženým ze strany žalobce, které byly k důkazu žalobcem navrženy a provedeny již před soudem prvního stupně v tom ohledu, že dle ní ve skutečnosti poškození tvrzené ze strany žalobce ohledně hluboké degradace omítek neprokazují s tím, že znovu setrvala na tom, že znalec [tituly před jménem] Martin Polepil pro určení výše nákladů opravy použil nesprávnou cenovou hladinu, jelikož neznal datum opravy. Pokud jde o žalobcem předkládané potvrzení, resp. čestné prohlášení, o zapůjčení odvlhčovačů, poukázala na to, že čestné prohlášení je sepisováno příbuzným žalobce, a také na skutečnost, že před odstraněním sádrokartonového podhledu a odebráním vlhké izolační vaty z prostoru nad podhledem nedávalo vysoušení smysl. Nesouhlasila ani s vysvětlením žalobce ohledně vedlejších nákladů, zejména nesouhlasila s tím, že by veškeré vybavení pokojů musel stěhovat do rodinného domu svého otce, jelikož vybavení obývacího pokoje žalobce bylo po škodní události uloženo v půdním prostoru bytového domu. Setrvala také na tom, že sice skutečně platí, že poškozený nemusí věc opravovat, a přesto mu vznikne nárok na náhradu škody, ovšem sám žalobce tvrdí, že obývací pokoj byl opraven, proto by měl být dle ní schopen doložit, že se tak skutečně stalo. Odvolací soud následně provedl oběma účastníky navržené důkazy (s výjimkou výslechu znalců, jak již výše zdůvodněno) a také zopakoval dokazování provedené již před soudem prvního stupně i provedením fotografií založených na CD nosiči, na kterém je umístěn rovněž videozáznam ohledně poškození bytu žalobce. Pokud odvolací soud vyslechl žalobce, pak žalobce ve své výpovědi popsal, k jakému poškození stavebních částí bytu i sedací soupravy došlo, jaké práce, kdy a kde byly vykonány a kým, jakým způsobem byly hrazeny, a vysvětlil, z jakého důvodu nedisponuje doklady prokazujícími platby těchto nákladů. Odvolací soud přitom považuje výpověď žalobce, která je rovněž důkazním prostředkem ve smyslu ust. § 131 o. s. ř., který dle názoru odvolacího soudu bylo možné provést k prokázání žalobcem tvrzených skutečností (§ 131 odst. 1 o. s. ř.), neboť to byl právě žalobce, který byl vzniku škody, tedy protečení vody uniklé z topného systému v bytě žalované, a poškození bytu a sedací soupravy sám osobně přítomen, a byl to právě on, který také opravu stavebních části bytové jednotky zajišťoval, za věrohodnou, včetně jím poskytnutých vysvětlení, proto také z výpovědi žalobce při zjištění skutkového stavu věci vycházel. Odvolací soud při právním posouzení věci stejně jako soud prvního stupně vychází z toho, že mezi účastníky není sporu o tom, že v důsledku poškození topného systému v bytě žalované (prasknutí trubky) došlo k úniku vody z topného systému v bytě žalované a k jejímu protečení do bytu žalobce, zejména do obývacího pokoje žalobce. Žalovaná v době škodní události byla vlastníkem bytové jednotky, ve které byl topný systém poškozen a došlo k úniku vody z něj, a žalobce byl vlastníkem bytové jednotky, do které voda po úniku z topného systému protekla a došlo v ní k poškození stavebních součástí i vybavení bytu. Základní norma povinnosti hradit újmu (dříve nazývaná obecnou odpovědností za škodu) je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v § 2910 o. z. a spočívá na principu, že majetkovou škodu či nemajetkovou újmu má nahradit ten, kdo ji způsobil svým zaviněným protiprávním jednáním. Porušením zákonné povinnosti je i porušení obecné prevenční povinnosti; povinnost hradit újmu tím způsobenou však přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3510/2019; v literatuře též Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3014-3015). Obecně platí, že každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Dopad ustanovení zakládajících povinnost tzv. generální prevence není omezen jen na vlastníka věci, od jejíhož stavu či působení vznikla škoda. Povinným subjektem může být i osoba, která má k věci fakticky či právně takový vztah, že po ní lze požadovat obezřetné počínání týkající se věci, např. domnělý vlastník či poctivý držitel. Ustanovení § 2937 odst. 1 o. z. pak obsahuje zcela novou úpravu zakládající povinnost k náhradě újmy, pro kterou je rozhodující naplnění tzv. kvalifikované okolnosti, vycházející z více či méně samovolného působení věci, která je způsobilá vyvolat škodu. Jde o situaci, kdy věc působí sama od sebe, tj. z vnitřních důvodů, okolností či vlastností, které nejsou vyvolány způsobem jejího užívání. I když tu zákon nepožaduje bezprostřední vnější podnět a věc má způsobit újmu „sama o sobě“, je zřejmé, že každou vnitřní příčinu něco zvenčí aktivovalo. Tímto spouštěčem však nemůže být přímo působení člověka na věc, neboť toto ustanovení nechrání před jednáním člověka. Osobou povinnou k náhradě je ten, kdo měl mít nad věcí dohled. Není rozhodující, zda jej skutečně vykonával, nýbrž zda byl povinen tak činit. Dohledem může být pouhá kontrola věci bez jejího používání i její aktivní využití, při němž se pak dohled vlastně mění na požadavek správného zacházení. Pro případ, že nelze osobu povinnou dohledem určit (buď tu vůbec není anebo je tu neřešitelný spor o konkrétní osobu), přenáší zákon povinnost k náhradě škody pomocí fikce na vlastníka věci. Parametry dostatečnosti při dohledu nejsou nikterak stanoveny, aby bylo možno touto obecnou normou pokrýt všechny možné případy v jejich jedinečnosti. Východiskem proto musí být rozumné požadavky na řádné a zodpovědné nakládání s věcí pod dohledem, které vyplývají buď z obecných zvyklostí a většinově uznávaných pravidel, anebo mohou být zejména u složitějších přístrojů normovány určitými standardy (manuály) pro odborné zacházení. Je tedy zřejmé, že povinnost dohledu může vyplývat z různých pramenů, jako jsou smluvní ujednání, právní předpisy či poměry mezi účastníky. V každém případě platí, že zproštění se odpovědnosti přichází v úvahu jen tehdy, prokáže-li ve sporu žalovaný škůdce, že nezanedbal náležitý dohled, tedy jej tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně způsobu, jímž požadovanou míru péče nad věcí vykonával. Věc však nezpůsobí újmu sama od sebe, dojde-li k ní v důsledku přímého (bezprostředního) vlivu člověka, který ji použije ke své činnosti a újma je např. důsledkem chybné nebo neodborné manipulace. V těchto případech dochází k újmě v důsledku vlastnosti věci, jejíž škodní potenciál je ale aktivován působením člověka a takové případy je nutno posoudit podle § 2910 o. z. (k tomu srovnej obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2342/2021, ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2864/2022). Odpovědnost žalované za škodu způsobenou žalobci jako vlastnice a uživatelky bytové jednotky a topného systému v ní je nepochybně dána, ať již podle ust. § 2910 o. z. či dle ust. § 2937 odst. 1 o. z., jelikož v důsledku prasknutí trubky topného systému došlo při dalším napouštění topného systému vodou při jeho spuštění do provozu k úniku vody a jejímu protečení do bytové jednotky ve vlastnictví žalobce, jejíž stavební části i její vybavení byly takto uniklou vodou poškozeny. Ze strany žalované přitom nebylo tvrzeno, že by zde byl někdo jiný, kdo by byt (např. na základě nájemní smlouvy) užíval a měl mít nad věcí dohled, a rovněž netvrdila a neprokazovala, že kontrolu topného systému prováděla (provedla) a náležitý dohled nezanedbala. Bylo přitom dle názoru odvolacího soudu povinností právě žalované jako vlastnice a uživatelky předmětné bytové jednotky nepoškozenost topného systému kontrolovat a před jeho (znovu)uvedením do provozu ověřit či nechat ověřit, kdy na tuto její povinnost nemá vliv to, že vlastní zprovoznění topného systému prováděl na její žádost její syn, který ale uživatelem ani vlastníkem bytové jednotky nebyl. Ostatně sama žalovaná po celou dobu řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím uvádí, že se své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci nezříká, a byla to také ona, která o náhradě škody se žalobcem jednala a také mu částku 50 000 Kč jako zálohu na náhradu vzniklé škody uhradila. Spor mezi účastníky panoval pouze o to, zda škoda tvrzená žalobcem skutečně v tom rozsahu, v jakém tvrdí, vznikla a v jaké výši. Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování dospěl k závěru, že v dané věci bylo prokázáno předloženou fotodokumentací, videozáznamem i výpovědí žalobce, kdy ostatně rovněž svědek [tituly před jménem] Michal Bureš, jak to uvedl i soud prvního stupně, vniknutí vody do bytu žalobce potvrdil (byť nikoli v tom rozsahu, v jakém to namítal žalobce, ovšem svědek byl přítomen v bytě žalobce jen po krátkou dobu, a tedy jeho výpověď za určující pro zjištění úplného rozsahu poškození bytu žalobce a jeho zařízení považovat nelze). Těmito důkazy bylo přitom dle názoru odvolacího soudu skutečně prokázáno, že došlo ke značnému (masivnímu) protečení vody z bytu žalované do bytu žalobce, že tato voda protékala stropní konstrukcí obývacího pokoje bytu žalobce a také konstrukcí podhledu s výplní minerální vaty, že voda stékala po zdech obývacího pokoje bytu žalobce a že v době protečení vody do obývacího pokoje žalobce v něm byl umístěn nábytek, včetně sedací soupravy černé barvy, která sice byla po určitou dobu zakryta igelitem, ovšem, byť menší množství vody na ní, bylo i na jedné z fotografií patrno. Žalobce pak ve své výpovědi vysvětlil, že k zakrytí sedací soupravy došlo až po určité době, co již voda do obývacího pokoje i na sedací soupravu vnikala, což považuje odvolací soud za tvrzení věrohodné a uvěřitelné, jelikož šlo o náhlou událost, na kterou nemohl být žalobce připraven, a tudíž i zakrytí sedací soupravy si muselo vyžádat určitý čas. Ve vztahu k sedací soupravě považuje tedy odvolací soud výpovědí žalobce za prokázané, že byla vystavena působení vody uniklé z topného systému v bytě žalované, která protekla skrze stropní konstrukce bytu a skrze konstrukce podhledu v obývacím pokoji žalobce. S ohledem na to, že odvolací soud v tomto směru uvěřil výpovědi žalobce, nepovažoval za nutné provádět ani další dokazování navržené ze strany žalobce již před soudem prvního stupně, tedy ohledání předmětné sedací soupravy a případně vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění jejího poškození. Pokud byly žalovanou předkládány fotografie sedací soupravy nacházející se v půdních prostorech předmětného domu, pak dle názoru odvolacího soudu tyto důkazy nevyvrací to, že předmětná sedací souprava byla působení vody uniklé z topného systému v bytě žalované vystavena, a nijak nevyvrací ani tvrzení žalobce v tom směru, že došlo k zatečení této vody do vnitřních struktur předmětné sedací soupravy. Pokud jde o poškození stavebních součástí bytu žalobce, pak z předložených fotografií a videozáznamu vyplývá, že nepochybně byly poškozeny konstrukce podhledu obývacího pokoje, k zatečení vody došlo rovněž do svítidel a elektroinstalace, voda stékala po stěnách až na plovoucí podlahu obývacího pokoje, která byla působením vody také poškozena. Výměna podhledů a izolace v podhledu byla předloženými fotografiemi prokázána. Odvolací soud dále vychází z toho, že nakonec mezi účastníky byl v případě rozsahu poškození stavebních částí bytu žalobce spor pouze ohledně hluboké degradace omítek obývacího pokoje a s tím související potřeby sanace, ohledně stupně zavlhčení zdiva a s tím související potřeby vysoušení a také ohledně vedlejších nákladů. Pokud jde o zbývající rozsah poškození stavebních částí bytu žalobce (obývacího pokoje), vychází odvolací soud z toho, že z provedených důkazů tvrzené poškození vyplývá a sama žalovaná tento rozsah poškození za uznatelný označila, a proto se soustředí jen na ten rozsah poškození, který byl mezi účastníky stále sporný. Odvolací soud má pak s ohledem provedené dokazování za to, že v obývacím pokoji bytu žalobce došlo zčásti k takovému poškození omítek, které vyžadovalo jejich otlučení a náhradu omítkami novými, kdy vychází zejména z výpovědi žalobce, která byla podpořena předloženými fotografiemi i videozáznamem v tom směru, že únik vody byl skutečně masivní. Odvolací soud si je vědom toho, že žalobce nepředložil žádné fotografie či videozáznam, kde byla zachycena vlastní hluboká degradace omítek celé stěny, jejich otlučení a nahrazení omítkami novými, a že nepředložil ani žádné doklady prokazující zakoupení potřebných materiálů pro takovou opravu, které by mohly závěr ohledně rozsahu poškození stavebních částí bytu žalobce významně podporovat. Přesto má s ohledem na vysvětlení podané žalobcem za to, že jeho výpovědí byl rovněž tento rozsah poškození bytu žalobce prokázán. Je sice třeba připustit, jak to namítá žalovaná i ve svém doplnění závěrečného návrhu, že žalobce ve své výpovědi uvedl, že k hluboké degradaci omítek došlo na jedné stěně obývacího pokoje a na jedné stěně ložnice, kdy ovšem ve skutečnosti jde o dvě strany téže zdi v bytě žalobce, a že žalobce v řízení před soudem prvního stupně včas uplatnil pouze požadavek na náhradu škody týkající se poškození stavebních částí obývacího pokoje. Odvolací soud však přihlédl k tomu, že znalec [tituly před jménem] Martin Polepil sice uvažoval s poškozením dvou stěn přímo obývacího pokoje, ačkoli jedna z nich uvažovaná znalcem podle výpovědi žalobce, ze které odvolací soud vychází, hlubokou degradací omítek postižena nebyla, ovšem i tak znalec [tituly před jménem] Martin Polepil vycházel z toho, že rozsah poškození stěn obývacího pokoje v případě hluboké degradace omítek byl pouze částečný v rozsahu 20 m2. S ohledem na velikost obývacího pokoje uvažovanou znalcem i uváděnou žalobcem, v rozsahu necelé jedné poloviny plochy stěn obývacího pokoje, kdy současně bylo na předložených fotografiích zachyceno a ostatně i žalovanou uznáno další výraznější poškození omítek i dalších stěn obývacího pokoje, byť vždy jen v jejich části, a s ohledem na to, že přesné zjištění rozsahu poškození stěn obývacího pokoje již možné není, kdy odvolací soud uvěřil výpovědi žalobce v tom směru, že k hluboké degradaci části omítek v obývacím pokoji došlo, nepovažuje odvolací soud rozsah poškození stěn obývacího pokoje hlubokou degradací omítek uvažovaný znalcem [tituly před jménem] Martinem Polepilem za nepřiměřený, a tedy z něj při respektování zásady plného odškodnění poškozeného žalobce vychází. Jde-li o vysoušení bytu žalobce, pak žalobce vedle své výpovědi předložil ještě čestné prohlášení společnosti [právnická osoba] ze dne 18. 1. 2024, vystavenou jejím jednatelem [tituly před jménem] Pavlem Paparegou, která potvrdila, že žalobci v době od 8. 5. 2021 do 21. 5. 2021 odvlhčovače zapůjčila. Ačkoli žalovaná namítala, že potvrzení je vystaveno příbuzným žalobce, což žalobce potvrdil, neboť [tituly před jménem] [jméno FO] je jeho bratrem, ještě to dle názoru odvolacího soudu neznamená, že by takové prohlášení muselo být shledáno nepravdivým. Ostatně i znalec [tituly před jménem] Dittert zpracovávající znalecký posudek na základě zadání žalované uvedl, že vysoušení (odvlhčování) bytu žalobce nelze považovat za neúčelný náklad, pouze zpochybňoval dobu trvání takového vysoušení. Vyšel-li odvolací soud z výpovědi žalobce, který tuto dobu uváděl ještě delší než uvažovanou znalcem [tituly před jménem] Martinem Polepilem, a z potvrzení společnosti [právnická osoba] ze dne 18. 1. 2024, pak ani dobu vysoušení uvažovanou znalcem [tituly před jménem] Martinem Polepilem nelze dle názoru odvolacího soudu považovat za nepřiměřenou. Za důvodnou neshledává ani námitku žalované, že by využití vysoušečů do doby odstranění podhledů a odstranění vlhké vaty umístěné v prostoru podhledu nebylo účelné, jelikož k vysoušení bylo dle názoru odvolacího soudu, což odpovídá i závěru znalce [tituly před jménem] Martina Polepila a není zpochybňováno ani znalcem [tituly před jménem] Alešem Dittertem, třeba přistoupit bezprostředně po události, přičemž vysoušeny musely být všechny konstrukce předmětného bytu. Nelze také spravedlivě požadovat po žalobci, aby ihned přistoupil k odstranění podhledů a odstranění vaty nasáklé vodou, neboť lze s ním souhlasit v tom směru, že musel nejprve zajistit osoby, které takové práce byly schopny provést. Nelze mu tak případně přičítat k tíži, že užíval vysoušeče ještě v době, kdy k odstranění podhledů a vodou nasáklé vaty v prostoru podhledu nedošlo. V případě vedlejších nákladů je sice pravdou, jak to namítá žalovaná, že část nábytku obývacího pokoje byla skutečně uskladněna na půdě předmětného domu, tedy nebyla odvážena do bydliště otce žalobce, žalobce však ve své výpovědi vysvětlil, že do bydliště otce žalobce byly odváženy věci umístěné (uskladněné) v nábytku obývacího pokoje a že tam byly odváženy rovněž další věci z dalších místností bytu, neboť v bytě musely být prováděny stavební práce. Rovněž toto vysvětlení považuje odvolací soud za věrohodné a za nepřiměřené v situaci vytopení bytu žalobce nepovažuje to, že osobní věci žalobce a jeho rodiny byly převezeny jinam, pokud v bytě musely být prováděny rekonstrukční práce cizími osobami. Částku 18 000 Kč uvažovanou v té souvislosti znalcem [tituly před jménem] Martinem Polepilem nepovažuje tedy odvolací soud na rozdíl od žalované opět za nepřiměřenou, ale naopak za přiměřenou. Jde-li o námitku žalované týkající se nesprávné cenové hladiny užité znalcem [tituly před jménem] Martinem Polepilem pro vyčíslení nákladů na uvedení bytu (obývacího pokoje) žalobce do původního stavu, je třeba žalované přisvědčit v tom směru, že podle předkládaných důkazů i výpovědi žalobce většina těchto prací byla provedena skutečně v první polovině roku 2021, zatímco znalec užil cenové hladiny druhé poloviny roku 2021. Dle názoru odvolacího soudu je však možné přihlédnout k tomu, že cenové hladiny jsou stanoveny vždy pro příslušné pololetí kalendářního roku, nevystihují tedy cenové hladiny v každém jednotlivém měsíci, přičemž k poškození bytu žalobce došlo až v měsíci květnu roku 2021, tedy až v závěru prvního pololetí roku 2021, a tudíž ani užití cenové hladiny druhé poloviny roku 2021 nepovažuje odvolací soud za takové pochybení, které by vyžadovalo zásah ze strany odvolacího soudu ve smyslu vypracování doplňku znaleckého posudku s cenovou hladinou prvního pololetí roku 2021, a naopak je možné i v tomto směru ze znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] Martina Polepila vyjít. V případě náhrady škody týkající se stavebních součástí bytu žalobce, zde zůstal ještě rozpor mezi stanovisky znalců ohledně účelnosti použití sanačních omítek, sanačních štuků a penetračního nátěru, jejichž použití znalec [tituly před jménem] Martin Polepil považoval za vhodné a účelné, zatímco znalec [tituly před jménem] Aleš Dittert označil jejich užití za neúčelné, ba nesmyslné. Dle názoru odvolacího soudu však v každém případě s ohledem na zjištění hluboké degradace omítek alespoň v části obývacího pokoje bytu žalobce, bylo třeba poškozené omítky a štuky nahradit. S ohledem na to nepovažoval odvolací soud za účelné provádět další dokazování týkající se použitých omítek a štuků, případně penetračního nátěru, naopak opět veden zásadou úplného odškodnění poškozeného dospěl k závěru, že není nepřiměřené vyjít ani v tomto případě ze znaleckého posudku [tituly před jménem] Martina Polepila a jím uvažované výše potřebných nákladů. Stejně tak nepovažuje odvolací soud za důvodnou ani námitku žalované stran celoplošného vyrovnání podkladu disperzní stěrkou před vymalováním obývacího pokoje, neboť s ohledem na poškození stěn obývající pokoje je vyrovnání podkladu (i tam, kde nedošlo přímo k hluboké degradaci omítek) odůvodněné. Odvolací soud tedy ve vztahu k poškození stavebních částí bytu (obývacího pokoje) žalobce nakonec dospěl k závěru, že je možné plně vyjít z vyčíslení nákladů na uvedení tohoto prostoru bytu žalobce do původního stavu, včetně jeho vysoušení a vedlejších rozpočtových nákladů, tak, jak jej provedl znalec [tituly před jménem] Martin Polepil ve svém znaleckém posudku, tedy vyjít z částky 109 622,17 Kč bez DPH a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty pak z celkové částky 126 065 Kč požadované žalobcem, neboť jde o náklady, které odpovídají nákladům potřebným k uvedení bytu žalobce do předešlého stavu a k obnovení funkce bytu žalobce ve smyslu ust. § 2969 odst. 1 o. z. (platí přitom skutečně, že není třeba prokázat, že takové náklady vynaloženy byly, ale postačuje zjištění, že odpovídají nákladům potřebným na uvedení věci do předešlého stavu a obnovení její funkce; žalobce byl pak oprávněn požadovat dle § 2951 o. z. náhradu škody v penězích). Ve vztahu k náhradě za daň z přidané hodnoty, která byla znalcem [tituly před jménem] Martinem Polepilem uvažována jako součást nákladů, ve vztahu ke které byly také vzneseny ze strany žalované námitky s tím, že žalobce neprokázal, že by jím daň z přidané hodnoty byla hrazena, odvolací soud ještě dodává, že dle jeho názoru je i v souladu s ustálenou judikaturou namístě žalobci přiznat náhradu škody spočívající v nákladech na uvedení bytu žalobce – jeho obývacího pokoje do předešlého stavu a k obnovení jeho funkce po poškození včetně náhrady za daň z přidané hodnoty, jelikož je třeba vyjít z toho, že obvykle daň z přidané hodnoty součást nákladů na uvedení věci do předešlého stavu tvoří (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3039/2011, podle kterého není pochyb o tom, že při účtování ceny opravy ze strany opravitele je DPH běžnou součástí ceny díla, takže není důvodu, aby tomu odpovídající částka byla v rámci náhrady škody odečítána, resp. aby netvořila součást skutečné škody, jejíž náhrada náleží poškozenému s tím, že jedinou výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy poškozený je sám plátcem DPH, škoda vznikla na jeho majetku, který používá při své činnosti podléhající daňové povinnosti a vznikl mu zároveň nárok na odpočet DPH vůči správci daně). Pokud jde o poškození sedací soupravy, jak shora odvolací soud již odůvodnil, vychází z toho, že k jejímu poškození při úniku vody z topného systému v bytě žalované a jejím protečení do bytu žalobce došlo, přičemž důvody, pro které žalobce předmětnou sedací soupravu s ohledem na zatečení vody do ní neužívá, považuje za relevantní s ohledem na její možnou zdravotní závadnost, a tedy shodně s žalobcem uvažuje s její další hodnotou jako nulovou, byť její zásadní vnější poškození na fotografiích patrné skutečně není. Odvolací soud na rozdíl od žalované nepovažuje za nepřiměřený ani požadavek žalobce, aby mu byla zaplacena částka 16 499 Kč za pořízení sedačky nové. V té souvislosti odvolací soud ve shodě s žalobcem vychází z toho, že ve smyslu ust. § 2969 odst. 1 o. z. se při určení výše škody na věci vychází z její obvyklé ceny v době poškození, ovšem musí se zohlednit rovněž to, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. Pokud odvolací soud přisvědčil žalobci v tom směru, že není možné po žalobci spravedlivě požadovat užívání sedací soupravy po její kontaminaci vodou uniklou z topného systému v bytě žalované a proteklou do bytu žalobce, je třeba mu poskytnout takovou náhradu, aby žalobce mohl její funkci nahradit. To lze docílit buď zakoupením věci nové, případně věci použité. Odvolací soud si je vědom toho, že náhrada škody zakoupením věci nové by měla být vždy odůvodněna specifiky daného případu, má však za to, že právě taková specifika jsou v dané věci naplněna. Je třeba přisvědčit žalobci v tom směru, že sedací souprava je takovým typem nábytku, u něhož s ohledem na způsob jeho užívání nelze spravedlivě požadovat po poškozeném, aby si pořídil věc použitou (od neznámé osoby a bez znalosti způsobu jejího užívání), a naopak tedy lze za odpovídající náhradu považovat cenu nové věci, pokud výše ceny nové zakoupené věci není nepřiměřená hodnotě věci původní. Dle názoru odvolacího soudu lze pak částku 16 499 Kč považovat stále za přiměřenou cenu nové věci, byť původní sedačka byla použitá a byla žalobcem zakoupena od žalované (v tomto případě ale od známé osoby, nikoli tedy v běžném bazarovém prodeji). Pro úplnost odvolací soud závěrem dodává, že zde neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by ve smyslu ust. § 2953 odst. 1 o. z. přistoupil k přiměřenému snížení náhrady škody, jelikož žádné takové důvody zvláštního zřetele hodné se z obsahu spisu nepodávaly a žalovanou nebyly ani namítány. Odvolací soud tak shrnuje, že po zopakování a doplnění dokazování dospěl nakonec k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud uzavřel, že žalobci vznikla škoda na stavebních částech bytu ve výši 126 065 Kč a v souvislosti s poškozením sedací soupravy ve výši 16 499 Kč, a tedy po odečtení částky 50 000 Kč, kterou žalovaná žalobci již na náhradu škody uhradila, je mu třeba přiznat právě částku 92 564 Kč. Správně dále soud prvního stupně přiznal žalobci i požadovaný úrok z prodlení z této částky od 29. 7. 2021 do zaplacení, a to v souladu s ust. § 1958 odst. 2 o. z. za použití § 1968 a § 1970 o. z., jelikož žalobce žalovanou k náhradě škody ve výši 136 000 Kč (nad rámec částky 50 000 Kč) vyzval výzvou ze dne 2. 7. 2021, která jí byla doručena dne 14. 7. 2021, podle které měla zaplatit tuto částku do čtrnácti dnů od jejího doručení, tedy do dne 28. 7. 2021. Pokud tak neučinila, dostala se tedy dnem 29. 7. 2021 do prodlení a žalobce je oprávněn požadovat po ní od této doby úrok z prodlení ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy právě ve výši 8,5 %. Ani námitky žalované ve vztahu k požadavku na zaplacení úroku z prodlení nepovažoval odvolací soud za důvodné, jelikož předpokladem pro prodlení žalované není to, zda byla seznámena se znaleckým posudkem, kterým výši škody žalobce v řízení před soudem prvního stupně prokazoval, pro prodlení žalované je určující to, že byla k zaplacení dluhu, který byl v rozsahu částky 92 564 Kč shledán důvodným, vyzvána a ve lhůtě stanovené žalobcem, která je pro žalovanou příznivější než lhůta bez zbytečného odkladu uvedená v ust. § 1958 odst. 2 o. z., dluh nezaplatila. Jde-li o rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, správně postupoval soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a převážně úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající míře jeho úspěchu ve věci. Náklady řízení na straně žalobce také správně vypočetl a na tento výpočet ze strany soudu prvního stupně odvolací soud odkazuje. Odvolací soud pro úplnost dodává, že neshledal za přítomné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by převážně úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení nemělo být zcela či zčásti ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. přiznáno. K námitce žalované opětovně odvolací soud uvádí, že nelze souhlasit s jejím názorem, že by úkony právní služby spočívající v předžalobní výzvě žalované ke splnění dluhu a sepisu žaloby neměly být účelně vynaložené, pokud byl znalecký posudek prokazující výši škody vypracován, resp. žalovaná s ním seznámena až poté, co byly tyto úkony ze strany zástupce žalobce vykonány. Platí zde opět to, co bylo uvedeno výše, že účelnost těchto úkonů není dána zpracováním znaleckého posudku, ale tím, zda byly pro uplatnění práva žalobce potřebné, kdy oba tyto úkony potřebnými byly (ve smyslu ust. § 142a o. s. ř. bylo třeba žalovanou k plnění před podáním žaloby vyzvat a žaloba jako úkon zahajující řízení musela být podána, pokud žalovaná svoji povinnost k náhradě škody v plném rozsahu dobrovolně nesplnila). Přisvědčit je v tomto směru možné i námitce žalobce, že žalovaná nesplnila dobrovolně zbývající část svého dluhu vůči žalobci ani po vypracování znaleckého posudku, s tímto znaleckým posudkem nesouhlasila, a tudíž by stejné úkony právní služby zástupcem žalobce musely být vykonány v každém případě. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem dle ust. 219 o. s. ř. jako věcně správný ve výrocích I. a III. potvrdil. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalované, která se svým odvoláním neuspěla, uložil povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení. Odvolací soud ani zde neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., které ostatně ani ze strany žalované namítány nebyly. Náklady odvolacího řízení na straně žalobce přitom představují náklady jeho právního zastoupení advokátem v rozsahu pěti poskytnutých úkonů právní služby v podobě sepisu vyjádření k odvolání žalované, účasti na jednání odvolacího soudu ve dnech 12. 10. 2023 a 7. 3. 2024 (celkem tři úkony právní služby s ohledem na délku trvání druhého jednání odvolacího soudu přesahující dvě hodiny) a sepis písemného vyjádření žalobce ze dne 22. 12. 2023 (§ 11 odst. 1 písm. d), g), k) advokátního tarifu). Za tyto úkony právní služby náleží zástupci žalobce odměna dle odst. § 8 odst. 1 za použití § 7 advokátního tarifu ve výši 4 820 Kč za každý z nich, celkem tedy odměna ve výši 24 100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby, celkem tedy ve výši 1 500 Kč. Zástupci žalobce dále náleží rovněž náhrada za promeškaný čas cestou k jednáním odvolacího soudu ve smyslu ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu celkem ve výši 1 200 Kč (dvanáct půlhodin) a rovněž náhrada cestovních výdajů za cesty k jednáním odvolacího soudu dle ust. § 13 odst. 1, 5 advokátního tarifu za použití § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášek č. 467/2022 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2023 a č. 398/2023 Sb. v celkové výši 2 395,69 Kč (základní náhrada za cestu konanou dne 12. 10. 2023 162,2 km x 5,20 Kč a za cestu konanou dne 7. 3. 2024 162,2 km x 5,60 Kč a náhrada za spotřebované pohonné hmoty za cestu konanou dne 12. 10. 2023 ve výši 5 – průměrná spotřeba pohonné hmoty dle technického průkazu vozidla x 1,622 – počet najetých kilometrů ve stech x 41,20 Kč vyhlášková cena pohonné hmoty - benzínu automobilového a za cestu konanou dne 7. 3. 2024 5 x 1,622 x 38,20 Kč vyhlášková cena pohonné hmoty). Celkem tedy náklady zastoupení žalobce před odvolacím soudem činí částku 29 195,69 Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 6 131,10 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) částku 35 326,79 Kč. Odvolací soud tedy uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení právě částku 35 326,79 Kč, a to v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (1)