10 Co 401/2023 - 226
Citované zákony (10)
Rubrum
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0]) [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o určení vlastnického práva k nemovité věci o odvolání žalobců a), b) proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 8. 2023, č. j. 14 C/2022-67 takto:
Výrok
Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Krajskému soudu v Plzni na státem placených nákladech řízení částku 2 233 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 7 767 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění
Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu ze dne 15. 9. 2022, jíž se žalobci domáhali určení, že [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [datum] a zemřelý dne [datum], byl v době své smrti vlastníkem pozemku, a to parcely č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 778 m2 v k. ú. [adresa] (výrok I.) a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Proti tomuto rozsudku se včas odvolali žalobci a), b) do obou jeho výroků s poukazem na článek II. žaloby a zde prezentovaná skutková tvrzení o tom, že dle rozhodnutí Státního notářství v Chebu ze dne 23. 5. 1977, sp. zn. D 810/76, nabyl [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší (otec žalobců) na základě dohody o vypořádání dědictví po svém zemřelém otci [jméno FO] polovinu nemovitostí do dědictví patřících, přičemž druhou polovinu těchto nemovitostí nabyla pozůstalá manželka [jméno FO], narozená [datum]. Dle sdělení Městského národního výboru v Chebu č. j. 96/76 ze dne 20. 4. 1977, které je součástí spisu Státního notářství v Chebu, sp. zn. D 810/76, patřil do dědictví po zemřelém [jméno FO] kromě jiného i pozemek parc. č. [Anonymizováno]//[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], jehož výměra činila 1 160 m2. Výše citovaným rozhodnutím Státního notářství v Chebu však bylo [Jméno zainteresované osoby 0/0] staršímu potvrzeno nabytí poloviny pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] ve výměře 208 m2. K této chybě došlo v důsledku rozporu mezi tzv. měřickým operátem (tj. pozemkovou mapou) a písemným operátem (tj. zejména soupisem parcel a evidenčními listy) tehdejší evidence nemovitostí. Z pozemkové mapy ve stavu ke dni úmrtí [jméno FO] vyplývá, že [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší ve skutečnosti nabyl z dědictví po svém otci kromě jiného polovinu pozemků, které jsou nyní v katastru nemovitostí evidovány jako pozemkové parcely parc. č. [Anonymizováno]//[Anonymizováno] o výměře 208 m2 a parc. č- [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 778 m2, vše v k. ú. [adresa]. Žalobci k prokázání těchto tvrzení označili mimo jiné posudek znalce z oboru geodézie a kartografie, který však soud prvního stupně neprovedl, přestože z logiky věci vyplývá, že pouze a jedině tímto důkazem bylo možno prokázat, že zákres pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] ve stávající katastrální mapě odpovídá zákresu pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] v pozemkové mapě v době, kdy polovinu tohoto pozemku nebyl [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší. Neprovedení důkazu posudkem je vadou, jež měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé a poukázali na skutkové tvrzení uvedené v části A písm. c) podání ze dne 29. 12. 2022 (doplnění skutkových tvrzení) o tom, že ve státní mapě Cheb 5-0 z roku 1989 je vyznačena hranice pozemku přiléhajícího k budově na adrese [adresa], tedy hranice původního pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], zahrnujícího i nynější pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v v k. ú. [adresa] shodně jako na snímku z pozemkové mapy, pocházejícím z doby projednání dědictví po [jméno FO]. Je tedy zřejmé, že před rokem 1989 obsahoval měřičský operát tehdejší evidence nemovitosti mapové podklady, ze kterých bylo možno usuzovat, že součástí pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] je i pozemek, který je nyní evidován v katastru nemovitostí jako pozemková parcela parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 778 m2 v k. ú. [adresa]. Důkaz – snímek státní mapy Cheb 5-0 z roku 1989 soud prvního stupně sice provedl, ale v napadeném rozsudku nezhodnotil. Žalobci dále poukázali na prezentaci skutkových tvrzení v podání žalobců ze dne 29. 12. 2022, která implikují závěr, že pokud pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 778 m2 v k. ú. [adresa] nepatřil do dědictví po zemřelém [jméno FO], ani do dědictví po pozůstalé manželce [jméno FO], nabyl [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší vlastnické právo k uvedenému pozemku vydržením dle ust. § 134 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013. K prokázání těchto skutkových tvrzení byly označeny důkazy, které soud prvního stupně až na znalecký posudek č. 79-51/87 ze dne 21. 12. 1987 rovněž neprovedl, přestože je evidentní, že například provedení místního ohledání pozemků parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] nebo výslech žalobců by nebylo nikterak obtížné. Soud prvního stupně fakticky zmařil prokázání podstatných skutečností významných pro rozhodnutí ve věci samé. Žalobci z uvedených důvodů navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný v rámci vyjádření k odvolání žalobců uvedl, že žalobci zmiňované navrhované a v řízení neprovedené důkazy považuje za irelevantní, shodně jako soud prvního stupně, s tím, že by v kontextu provedených důkazů nemohli žádným způsobem zvrátit či zpochybnit skutková zjištění soudu prvního stupně, a proto se k nim blíže pro neúčelnost nevyjádřil. K tvrzenému vydržení předmětného pozemku žalovaný připomněl, že v roce 1976 byla realizována obnova vlastnických hranic dle pozemkového katastru. Pozemková parcela parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] byla přepsána z knihovní vložky č. [hodnota] na list vlastnictví č. [hodnota] položkou výkazu změn [Anonymizováno]/[Anonymizováno] s vlastnictvím v rozsahu jedné poloviny [jméno FO] a jedné poloviny [jméno FO]. V rámci této změny byl porovnán stav rozlohy parcel uvedených v pozemkové knize a v evidenci nemovitostí s tím, že byl shledán v zákonné toleranci. S tímto stavem byl dne 18. 11. 1976 prokazatelně seznámen a seznámení stvrdil svým podpisem pan [Jméno zainteresované osoby 0/0], bezpochyby otec žalobce a) s tím, že neuvedl žádné výhrady. Výměra pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] byla v té době 208 m2, tedy stejná, jaká je v rozhodnutí Státního notářství v Chebu č. D 810/76 z 3. 5. 1977 a jaká je reálně evidována v katastru nemovitostí. Žalovaný připomněl, že pravděpodobně matka pana [jméno FO] paní [jméno FO] podala na město [adresa] v roce 2009 žádost o koupi p. p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a ve stejném roce požádala i jeho teta [jméno FO] žalovaného o koupi sousední p. č. st. [Anonymizováno], takže bezpochyby byly obě v dobré víře v tom, že jim vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem nesvědčí, a tedy že nemohlo svědčit ani jejich předkům, jinak by o toto právo jistě usilovaly zcela jiným způsobem. Žalobce a) sám osobně žádal žalovaného v roce 2015 o koupi pozemků p. p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a č. st. [Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno]a [Anonymizováno], tedy musel si být velmi dobře vědom skutečnosti, že vlastnické právo k těmto pozemkům nemá. V minulosti tak nebylo žádným právním titulem ani v rámci dědického řízení vlastnictví předmětné nemovité věci ze strany pana [jméno FO] ani jeho předků dle dostupných informací uplatňováno. Z toho vyplývá jednoznačný závěr, že si byli plně vědomi skutečnosti, že jim vlastnické právo k předmětné nemovité věci nesvědčí a rozlohu pozemkové parcely č. [Anonymizováno][Anonymizováno]2 v k. ú. [adresa] akceptovali ve výměře 208 m2 bez výhrad s tím, že jim vlastnické právo k pozemkové parce [Anonymizováno]/[Anonymizováno] nikdy nesvědčilo. V předmětné věci nelze ani hypoteticky uvažovat o tom, že by se, byť jen s ohledem na subjektivní představu, mohli žalobci či jejich předkové domnívat, že jim předmětný pozemek žalovaného patří. Navíc pozemek žalobce stejně jako pozemek žalovaného jsou rovné, přehledné, strany pozemků jsou v podstatě tvořeny přímkami, a tedy velmi snadno změřitelné i jen pouhým krokováním. Oprávněná držba by se musela zakládat na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout, přičemž jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věci, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem, a proto nemůže být držitelem oprávněným a nemůže věc vydržet, jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/1999. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v plném rozsahu potvrdil a žalobcům uložil povinnost uhradit žalovanému i náklady odvolacího řízení. Žalobci a), b) podali k vyjádření žalovaného repliku obsahují námitku, že není pravdou, že otec žalobce a), který však byl otcem obou žalobců, byl dne 18. 11. 1976 seznámen s porovnáním stavu rozlohy parcel uvedených v pozemkové knize a v evidenci nemovitostí a odkázali na své podání ze dne 29. 12. 2022, ve kterém mimo jiné zpochybnili, že jde o podpis [Jméno zainteresované osoby 0/0] staršího, neboť obvyklý podpis [Jméno zainteresované osoby 0/0] staršího vykazoval zcela odlišné markanty, k čemuž navrhli důkazy listinami: nedatovaný soupis DKP a investic, vyhotovený a podepsaný [jméno FO] a nedatovaný dodatek soupisu DKP a investic, vyhotovený a podepsaný [Jméno zainteresované osoby 0/0] starším. Tyto důkazy však soud prvního stupně neprovedl. Žalobci se dále vymezili proti tvrzení žalovaného, že žádal - li žalobce a) o prodej uvedeného pozemku, musel si být velmi dobře vědom skutečnosti, že vlastnické právo k uvedenému pozemku nemá. Žalobci a), b) nikdy netvrdili, že se považují za vlastníky uvedeného pozemku, avšak záměr žalovaného tento pozemek prodat třetí osobě přiměl žalobce důkladně prověřit předchozí právní vztahy k tomuto pozemku, díky čemuž vyšly najevo skutečnosti, které odůvodňují závěr, že vlastníkem uvedeného pozemku byl i v době své smrti otec žalobců [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší a tomuto závěru odpovídá i petit žaloby. K dobré víře [Jméno zainteresované osoby 0/0] staršího žalobci uvedli, že v době, kdy jmenovaný nabyl dědictví po svém otci [jméno FO], byl uvedený pozemek oplocen společně se sousedním pozemkem parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 778 m2 v k. ú. [adresa] a oba tyto pozemky tvořily funkční celek s budovou č. p. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] na adrese [adresa]. Oplocení pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] v celkové délce 78 m existovalo i v době úmrtí [Jméno zainteresované osoby 0/0] staršího a je zachováno dosud. Žalobci byli v průběhu řízení před soudem prvního stupně připraveni ukončit spor o vlastnické právo k pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], pokud by žalovaný prodal tento pozemek za obvyklou cenu žalobci a), žalovaný však nebyl ochoten s žalobcem a) o prodeji uvedeného pozemku jednat, dokud nebude předmětné řízení pravomocně skončeno. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, v intencích ust. § 212, 212a a násl. o. s. ř., zhodnotil odvolací námitky, vzal v úvahu vyjádření žalovaného, a poté, co ve věci doplnil dokazování a přistoupil k poučení žalobců a), b) ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Soud prvního stupně napadený rozsudek odůvodnil tím, že žalobci se domáhali určení, že jejich předek byl v době své smrti vlastníkem parcely č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 778 m2, která se nachází v k. ú. [adresa] a jejímž vlastníkem je žalovaný, to vše s odůvodněním, že jejich otec [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší nabyl na základě dohody o vypořádání dědictví po svém zemřelém otci [jméno FO] polovinu nemovitostí náležejících do dědictví a druhou polovinu získala pozůstalá manželka. Dle žalobců patřila do dědictví i parcela č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], jejíž výměra činila 1 160 m2. Dědici panu [Jméno zainteresované osoby 0/0] staršímu byla však rozhodnutím Státního notářství ze dne 23. 5. 1977 potvrzeno nabytí poloviny pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 208 m2. Dle žalobců k této chybě došlo v důsledku rozporu mezi měřičským operátem (pozemkovou mapou) a písemným operátem (soupisem parcel a evidenčními listy) a z pozemkové mapy ke dni úmrtí [jméno FO] vyplývá, že [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší ve skutečnosti nabyl po svém otci mimo jiné polovinu pozemků, které jsou nyní v katastru nemovitostí evidovány jako pozemkové parcely parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 208 m2 a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 778 m2, vše v k. ú. [adresa]. Pozemky (druhá polovina z dědictví po [jméno FO]), které zdědila pozůstalá manželka, pak přešly děděním na [Jméno zainteresované osoby 0/0] staršího, který zemřel dne [datum] a žalobci jsou jeho syny a dědici spolu se svojí matkou [jméno FO], která byla manželkou [Jméno zainteresované osoby 0/0] staršího. Do dědictví po otci nebyl uvedený podíl na předmětné pozemky zahrnut do aktiv, neboť v době projednání dědictví byl jako vlastník v katastru nemovitostí už zapsán žalovaný. Těmito skutečnostmi je dán naléhavý právní zájem na určení, že [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší byl v době své smrti, tj. [datum], vlastníkem předmětného pozemku a na základě tohoto určení pak může být pozemek dodatečně projednán v dědictví. Žalovaný žalobní nárok neuznal a své stanovisko podrobně odůvodnil ve shodě s obsahem vyjádření k odvolání žalobců. Soud prvního stupně shrnul doplnění skutkových tvrzení žalobců tak, že v době smrti [jméno FO], kdy pozemky nabyl otec žalobců, byl jimi užívaný pozemek oplocen spolu s pozemkem parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměre 778 m2 (správně má být 358/1) a oba pozemky tvořily funkční celek s budou č. p. [Anonymizováno], oplocení bylo v délce 78 m a je zachováno dodnes, což lze zjistit místním ohledáním a je tedy zaneseno v posudku, který byl vyhotoven pro potřeby dědictví po [jméno FO]. Poukázal na žalobci předložený snímek z pozemkové mapy Cheb 5-0 z roku 1989, kde je vyznačena hranice pozemku přiléhajícího k domu na adrese [adresa], tedy hranici původního pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] zahrnující i nynější pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Žalobci jsou přesvědčeni, že tehdejší měřičský operát evidence nemovitostí obsahoval mapové podklady, ze kterých bylo možné usuzovat, že je součástí pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] i pozemek dnes evidovaný jako parcela parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 778 m2. Žalobci rovněž namítli, že listinu s potvrzením souhlasu s obnovou hranic, kterou měl podepsat [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší, tento nepodepsal, neboť jeho podpis vypadal jinak a patrně se jedná o podpis [jméno FO], tedy jeho otce (soud prvního stupně k tomuto tvrzení uvedl, že listina byla podepsána celým jménem [jméno FO] [jméno FO] dne 18. 11. 1976, kdy byl [jméno FO] již měsíc po smrti, žalobci a) bylo osm let a jediný, kdo se jmenoval v rodině [Jméno zainteresované osoby 0/0], byl otec žalobců). Žalobci tvrdí, že pozemek buď patřil do dědictví po [jméno FO] a jeho manželce, a pokud nikoliv, pak ho nabyl [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší vydržením od 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku a znovu zavedla institut vydržení, který ho jako vlastník držel až do své smrti 7. 5. 2009. V bodu 2. odůvodnění napadeného rozsudku je prezentováno konstantní stanovisko žalovaného, který s žalobou od počátku nesouhlasil. V bodu 3. odůvodnění soud prvního stupně shrnul skutková zjištění, na která odvolací soud včetně zjištění pod body 4. a 5. odkazuje, neboť se s nimi ztotožňuje. Odvolací soud souhlasí i s hodnocením soudu prvního stupně promítnutým pod bodem 6. odůvodnění. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že prarodiče žalobců [jméno FO] a [jméno FO] získali do vlastnictví na základě rozhodnutí o přídělu č. j. R 5/257/109-K.V. ze dne 31. 1. 1950 dům, tehdy označený č. [hodnota] MB a parcely zapasené na vložce 1354 v obci [adresa], a to každý jednou polovinou. Parcely nebyly nijak specifikované, a to ani čísly ani výměrami. V září 1976 došlo k porovnání stavu pozemkové knihy a byly oznámeny podklady pro zápis do evidence nemovitostí a z knihovní vložky č. [hodnota] byl do evidence zapsán dům 109 MB, pozemek [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o zastavené ploše s výměrou 121 m2, pozemky [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 208 m2 a [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 513 m2. Souhlas s tímto výkazem změn dal 18. 11. 1976 otec žalobců [Jméno zainteresované osoby 0/0], neboť dědeček žalobců již zemřel. Otec žalobců pak zdědil polovinu předmětných pozemků a druhá polovina zůstala stále ve vlastnictví babičky. K přechodu vlastnického práva pak došlo na základě rozhodnutí Státního notářství v Chebu D 810/76 ze dne 23. 5. 1977 a druhou polovinu nemovitostí získal otec žalobců na základě rozhodnutí Státního notářství v Chebu D 682/87-17 ze dne 23. 6. 1988 po své babičce [jméno FO]. Označení parcel a jejich výměry jsou stále stejné, došlo pouze ke změně označení domu, který je nově evidován č. p. [Anonymizováno]. Po svém otci získal nemovitosti žalobce [Jméno zainteresované osoby 0/0] na základě usnesení 16 D 423/2009-60 ze dne 30. 9. 2009. Ve všech nabývacích titulech jsou vždy označeny parcely shodně a jejich výměra se nemění. Nikdy nebyla součástí žádného nabývacího titulu žalovaná parcela č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], a tedy není splněna zákonná podmínka, že by otec žalobců byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je držitelem předmětné parcely. Již v roce 1976 bylo jednoznačně stanoveno, jaké parcely k přidělenému domu patří a jaká je její výměra. Následně v roce 1988, kdy otec žalobců přebíral druhou polovinu domu a parcel po své babičce v rámci dědického řízení, též měl jednoznačně stanoveno a v katastru zapsáno (tehdy středisko geodézie) parcely a výměry, které vlastní. Tedy není zde žádný právní titul, na základě kterého by se mohl domnívat, že mu sporná parcela patří. I s ohledem na skutečnost, že ve znaleckém posudku v dědickém řízení po [jméno FO] je uvedeno, že dům není trvale obydlen, pak nelze ani dovozovat, že otec žalobců využíval jako vlastník předmětné nemovitosti spornou parcelu po zákonnou dobu požadovanou k vydržení. Není tedy splněna ani jedna ze zákonných podmínek, když pro vydržení musí být splněny obě současně. Z uvedených důvodů soud žalobu v celém rozsahu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle kritéria úspěchu ve věci. Odvolací soud po jednání dne 8. 2. 2024 dospěl k závěru, že osloví znalce z oboru geodézie a kartografie [tituly před jménem] Václava Kellnera za účelem podání stanoviska, zda lze vypracovat znalecký posudek z uvedeného oboru o zadání, zda odpovídá zákres pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] ve stávající katastrální mapě zákresu pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] v pozemkové mapě v době, kdy jednu polovinu tohoto pozemku nabyl [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší, tj. ke dni 23. 5. 1977, s odkazem na rozhodnutí Státního notářství v Chebu ze dne 23. 5. 1977. Znalec potvrdil připravenost znalecký posudek vypracovat, proto byl ve věci ustanoven a jeho úkol vymezen usnesením ze dne 22. 2. 2024, č. j. 10 Co 401/2023-109. Znalecký posudek ze dne 31. 3. 2024 potvrdil, že zákres hranic pozemku parc. č. KN [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v katastrální mapě katastru nemovitosti pro k. ú. [adresa] odpovídá zákresu pozemku EN [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v pozemkové mapě evidence nemovitostí pro k. ú. [adresa] tak, jak byly tyto hranice náčrtem ZPMZ č. [hodnota] z roku 1976 při obnově vlastnictví dle původního nabývacího titulu rozhodnutí o přídělu číslo deníku [Anonymizováno]/[Anonymizováno] obnoveny. Rozhodnutí Státního notářství ze dne 23. 5. 1977, číslo listiny D 810/76, vychází z tehdy platného stavu pozemkové evidence, evidence nemovitostí pro k. ú. [adresa], která odpovídala obnovenému stavu dle ZPNZ č. [hodnota], v příloze č. [hodnota] znaleckého posudku. Znalec dále poukázal na souhlas vlastníka [Jméno zainteresované osoby 0/0] s provedenou obnovou vlastnictví uvedeného v příloze č. 6 znaleckého posudku. Znalec svůj závěr obhájil při ústním odvolacím jednání konaném dne 23. 5. 2024, když zdůraznil, že nesporným je nabývací titul předchůdců žalobců, jímž je příděl dle dekretu s tím, že místní národní výroby nebyly oprávněny vydávat nebo potvrzovat údaje o pozemkové evidenci, přičemž tato situace trvala až do roku 1964. Do roku 1964 neexistovala žádná pozemková evidence ani žádný předpis, který by toto upravoval. Od roku 1945 do 1964 probíhalo slučování pozemků, avšak bez ohledu na vlastnictví. V roce 1964 byl přijat zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, který evidoval uživatelská práva, nikoliv však práva vlastnická, která byla zapisována až od roku 1993. Zdůraznil, že výměra pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] k 5. 10. 1976 je zjistitelná z knihovní vložky pozemkové knihy. Znalec poukázal na vyhlášku č. 23/1973 Sb. a její ustanovení § 4 odst. 2, z něhož vyplývá, že pro zápisy právních vztahů bude využito zápisu v dosavadních pozemkových knihách. Uvedl, že zápisy do roku 1964 prováděly osoby bez geodetického vzdělání, a to tzv. bloků pro potřeby státu odrážející užívací vztahy bez ohledu na vlastnická práva. Znalec uvedl, že předchůdci žalobců neměli žádný z titulů k tomu, aby parcela [Anonymizováno]/[Anonymizováno] měla výměru 1 160 m2. Znalec s odkazem na obsah vložky 1354 potvrdil, že právním předchůdcům žalobců nebyla přidělena parcela č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], a tudíž [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší nemohl být ke dni úmrtí vlastníkem této parcely. Žalobci závěr znaleckého posudku po výslechu znalce přijali, setrvali však na námitce vydržení a v té souvislosti označených důkazních návrzích (místní ohledání a výslech žalobců) a výslovně se závěry znaleckého posudku souhlasili. Na důkaz skutečného podpisu [Jméno zainteresované osoby 0/0] staršího předložili učňovskou knížku s tím, že se neztotožňuje s jeho podpisem na listině z roku 1977. Žalobce pak do přílohy č. 8 (originálního vyhotovení) znaleckého posudku zakreslil, jak byl pozemek zaplocen jeho otcem a jeho dědem (zakreslení plotu na parcele č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]) s tím, že sám po smrti svého otce od roku 2012 začal užívat pozemek ve větším rozsahu, neboť předtím nebyl s otcem v dobrém vztahu. Současně potvrdil, že v roce 2009 jeho teta požádala o zakoupení tohoto pozemku. Odvolací soud poskytl žalobcům poučení dle ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. o tom, aby doplnili všechna svá tvrzení ke skutkovým okolnostem ohledně vydržení předmětného pozemku, včetně počátku vydržecí doby a jejího konce, k otázce dobré víry a její nepřerušenosti i s ohledem na rozhodnutí Státního notářství v Chebu sp. zn. D 810/76 ze dne 23. 5. 1977 a navrhli k těmto tvrzením důkazy s tím, že nesplní-li tuto výzvu, nemohou být ve věci úspěšní. V poskytnuté lhůtě žalobci doplnili skutková tvrzení spočívající v tom, že [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [datum] (dále jen [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší) se dne 23. 5. 1977 ujal držby pozemku, který je nyní evidován v katastru nemovitostí jako pozemková parcela parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 778 m2 v k. ú. [adresa] a učinil tak v dobré víře, že se na základě rozhodnutí Státního notářství v Chebu ze dne 23. 5. 1977, sp. zn. D 810/76, které nabylo právní moci dne 23. 5. 1977, stal spoluvlastníkem předmětného pozemku se spoluvlastnickým podílem ve výši jedné poloviny. Dle citovaného rozhodnutí [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší nabyl z dědictví po svém otci [jméno FO], narozeném [datum], zemřelém dne [datum], polovinu pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], který byl ke dni úmrtí [jméno FO] oplocen, stejně jako ke dni nabytí právní moci citovaného rozhodnutí, společně s předmětným pozemkem, přičemž oba tyto pozemky tvořily a dosud tvoří funkční celek s budovou č. p. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší předmětný pozemek užíval až do své smrti, tj. do 7. 5. 2009, věděl, že dalším spoluvlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] se na základě rozhodnutí Státního notářství v Chebu ze dne 23. 5. 1977 stala jeho matka [jméno FO] a logicky svou matku považoval tedy za spoluvlastníka předmětného pozemku. Na základě rozhodnutí Státního notářství v Chebu ze dne 23. 6. 1988, sp. zn. D 682/87, [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší nabyl z dědictví po své matce [jméno FO], zemřelé dne [datum], druhou polovinu pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] a s ohledem na uvedené skutečnosti byl [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší od právní moci tohoto rozhodnutí v dobré víře, že mu patří též předmětný celý pozemek. Oplocení předmětného pozemku pocházející z doby před 5. 10. 1976 je zachováno do současnosti a existovalo tudíž i po celou dobu, po kterou předmětný pozemek užíval [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší. Žalobci dále připomněli svá dřívější skutková tvrzení učiněná před soudem prvního stupně a shrnuli, že v komplexu všech tvrzení implikují právní závěr, že [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší byl ke dni své smrti vlastníkem předmětného pozemku, přičemž jednu ideální polovinu nabyl vydržením ke dni 1. 1. 1992 a druhou ideální polovinu nabyl vydržením v roce 1998 uplynutím deseti let od právní moci rozhodnutí Státního notářství v Chebu ze dne 23. 6. 1988, sp. zn. D 682/87, a to s odkazem na právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, jakož i o judikaturu vztahující se k této právní úpravě. Žalovaný se k doplnění skutkových tvrzení vyjádřil podáním ze dne 18. 6. 2024 tak, že z rozhodnutí Státního notářství v Chebu ze dne 3. 5. 1977, stejně jako z žaloby jednoznačně vyplývá, že sousední pozemek č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], který předchůdce žalobců nabyl dědictvím, má rozlohu 208 m2 a předmětný pozemek, jehož vydržení žalobci namítají, má rozlohu 778 m2. Lze si tedy jen těžko představit, že by se někdo mohl domnívat, že zdědil pozemek o rozloze 986 m2 místo reálných 208 m2. Žalovaný znovu odkázal na již prezentované stanovisko před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, pokud jde o oprávněnou držbu a omluvitelný omyl držitele s důrazem, že dobrou víru nutno posuzovat se zřetelem ke všem okolnostem. Žalobci dne 11. 7. 2024 zaslali repliku k vyjádření žalovaného obsahující námitku, že nikdy netvrdili, že podpis pana [Jméno zainteresované osoby 0/0] na listině Českého úřadu geodetického a kartografického je padělek, nadále však trvají na tom, že listina nebyla podepsána [Jméno zainteresované osoby 0/0] starším, přičemž žalobcům není známo, kdo na zmíněnou listinu sporovaný podpis připojil. Vymezili se vůči závěru žalovaného k otázce tvrzeného vydržení právním předchůdcem žalobců a připomněli, že v listině, která tvoří přílohu č. 5 znaleckého posudku [tituly před jménem] Václava Kellnera, byl původně uveden a dodatečně přeškrtnut údaj, dle kterého výměra pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] činila 1 160 m2 a jedná se o tutéž výměru, která byla deklarována ve sdělení Městského národního výboru v Chebu ze dne 20. 4. 1977. Z výslechu znalce Kellnera vyplynulo, že údaje o pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno]v k. ú. [adresa] zapsané v evidenci nemovitostí před pořízením záznamu podrobného měření změn č. [hodnota] z roku 1976, jehož kopie tvoří přílohu č. 4 znaleckého posudku, neodpovídaly skutečnosti, že i takovéto nesprávné údaje ve spojení s dalšími okolnostmi (sdělení Městského národního výboru ze dne 20. 4. 1977 a oplocení pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno]existující v době nabytí právní moci rozhodnutí Státního notářství v Chebu ze dne 23. 5. 1977) byly objektivně způsobilé vyvolat u [Jméno zainteresované osoby 0/0] staršího omluvitelný omyl ohledně výměry jím zděděného pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa]) a poukázali na judikaturu Nejvyššího soudu, která připouští, že držitel může být v dobré víře rovněž v případě, že drží pozemek v rozporu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Žalobci připomněli, že žalobce č. 1 žádal žalovaného o prodej předmětného pozemku v době, kdy mu ještě nebyly známy skutečnosti, které odůvodňují závěr, že vlastníkem uvedeného pozemku byl i v době své smrti otec žalobců [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší. Při odvolacím jednání konaném dne 18. 7. 2024 žalobci předložili listiny, které žalobce a) aktuálně dohledal (státní mapa 1:5000, technickohospodářská mapa, Cheb, 5-0/44, zobrazující stav pozemků k 31. 3. 1975, kopii mapy vyhotovené z archiválie Ústředního archivu zeměměřičství a katastru k roku 1944 a povolení Městského národního výboru v Chebu ze dne 18. 11. 1963, obsahující stvrzenky s označením [Jméno zainteresované osoby 0/0] staršího, a to na podporu zpochybnění podpisu [Jméno zainteresované osoby 0/0] na listině z roku 1976 – výkaz změn). Žalobci listiny navrhli k prokázání tvrzení o dobré víře jejich otce [Jméno zainteresované osoby 0/0] staršího, že vlastnil pozemek o výměře zahrnující i pozemek – parcelu č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 778 m2, jak z přiložených map vyplývá. Současně potvrdili, že těmito důkazy nezpochybňují znalecký závěr [tituly před jménem] Kellnera, ale předkládají je na podporu přesvědčení o vydržení pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 778 m2 jejich otcem [Jméno zainteresované osoby 0/0] starším. Uvedli, že kdyby [Jméno zainteresované osoby 0/0] starší chtěl ověřit výměru předmětného pozemku, nahlédl by do těchto map, které prokazují, že pozemky parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] byly historicky, tj. již v roce 1944, vedeny jako jedna parcela. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoliv Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, dle kterého je třeba tuto otázku vždy hodnotit objektivně, a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s odkazem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, rozsudek ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, či ze dne 23. 5. 2024 sp. zn. 22 Cdo 50/2024-547). V projednávané věci ze skutkových zjištění soudu prvního stupně i odvolacího soudu vyplynulo, že k přechodu vlastnického práva k pozemku č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] na právního předchůdce žalobců došlo jednak na základě rozhodnutí Státního notářství v Chebu D 810/76 ze dne 23. 5. 1977 (jedna polovina předmětného pozemku), a jednak na základě rozhodnutí Státního notářství v Chebu D 682/87-17 ze dne 23. 6. 1988 (druhá polovina předmětného pozemku). Žalobci se stali vlastníky předmětné nemovitosti pak na základě usnesení č. j. 16 D 423/2009-60 ze dne 30. 9. 2009. Ve všech zmíněných nabývacích dokumentech jsou všechny pozemky označeny shodně a jejich výměra je stejná. Součástí žádného nabývacího titulu nebyla parcela č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Tuto skutečnost potvrdil i znalec Kellner a žalobci při odvolacím jednání se závěrem znalce souhlasili. Byť při posledním odvolacím jednání své aktuální stanovisko prezentovali tak, že jimi zajištěné listiny (historické mapy) závěr znalce zpochybňují, následně své tvrzení korigovali tak, že listiny prokazují dobrou víru právního předchůdce žalobců, který, kdyby pátral po skutečné hranici pozemku, získal by tyto mapy, jež by ho utvrdily v jeho dobré víře. Žalobci v doplnění skutkových tvrzení k otázce dobré víry právního předchůdce žalobce označili důkazy spočívající v místním šetření předmětné lokality, které by prokazovalo rozsah oplocení, k rozsahu a způsobu užívání pozemků svědka v osobě přítele právního předchůdce žalobce, který by tuto skutečnost také potvrdil, a účastnickou výpověď žalobců. Odvolací soud tyto důkazy vyhodnotil jako nadbytečné, neboť skutečnost, v jakém rozsahu je pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], resp. parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], užíván, není mezi účastníky sporné a fakt o oplocení dle názoru odvolacího soudu dobrou víru právního předchůdce žalobců založit nemůže. Oplocení je svévolnou aktivitou uživatele, a nikoliv bez dalšího hodnocení projevem dobré víry ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Skutečnost vyplývající z žalobci dodatečně doložených historických map o zakreslení hranic pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], dle přesvědčení žalobců zahrnující i současnou parcelu parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], rovněž není pro závěr o dobré víře žalobců určující, neboť jak bylo shora prezentováno, dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu. V řešené věci však nejpozději v roce 1977 - v souvislosti s dědickým rozhodnutím, na základě kterého došlo k přechodu vlastnictví jedné poloviny k pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] na právního předchůdce žalobců, a následně v roce 1988, kdy bylo rozhodnuto o dědictví druhé poloviny pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], v důsledku kterého právní předchůdce žalobců se stal vlastníkem celého pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], byla žalobci údajná dobrá víra právního předchůdce žalobců minimálně významně zpochybněna a otec žalobců tak nemohl mít přesvědčení, že mu pozemek patří v rozsahu žalobci tvrzeném, tedy zahrnující i výměru parcely č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o 778 m2. Tedy, i kdyby byl právní předchůdce žalobců o výměře pozemku č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v rozsahu zahrnujícím i pozemek č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], utvrzován zákresem v historických mapách (do nichž mohl nahlédnout, ale není ani tvrzeno, že skutečně nahlédl), což je však zcela hypotetické tvrzení, neboť je jím argumentováno jeho nástupci – žalobci a není tedy postaveno na jisto (a navrhovanými důkazy ani být nemůže), zda se tak stalo, pak následná rozhodnutí státního notářství vydaná v dědickém řízení, vycházející ze zápisu v knihovní vložce a zákresu v pozemkové evidenci. Žalobcem a) předložené mapy (k roku 1944 a 1975) navíc odráží stav zákresu pozemkové situace předcházející roku 1977, kdy bylo státním notářstvím vydáno první rozhodnutí v dědickém řízení. Při vědomí této skutečnosti, která má z pohledu odvolacího soudu rozhodující význam, se již blíže nezabýval námitkou žalobců směřující k pravosti podpisu „[Jméno zainteresované osoby 0/0] staršího“ na listině z roku 1976, ohledně které soud prvního stupně dovodil souhlas s výkazem změn dne 18. 11. 1976 otcem žalobců [Jméno zainteresované osoby 0/0], čímž měl potvrdit vědomí o výměře pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], a to 208 m2. S ohledem na výše uvedený skutkový závěr proto odvolací soud nemohl shledat důvodnou úvahu žalobců spočívají v tom, že k vydržení vlastnického práva k pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] o výměře 778 m2 došlo co do jedné poloviny k 1. 1. 1992 a ohledně druhé poloviny v roce 1998. Za daného stavu věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu jako věcně správný, tedy i v souvisejícím nákladovém výroku dle § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok I.). Ve věci byl vypracován k návrhu žalobců znalecký posudek [tituly před jménem] Václavem Kellnerem, který žalobci k výzvě odvolacího soudu zálohovali částkou 10 000 Kč, na znalečném byla znalci přiznána částka ve výši 12 233 Kč a vyplacena ze státních prostředků z účtu odvolacího soudu. V souladu s ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. dle výsledku řízení byla žalobcům uložena povinnost zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Plzni na jí zaplacených nákladech částku ve výši 2 233 Kč, odpovídající rozdílu částky 12 233 Kč a částky 10 000 Kč, a to v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. (výrok II.). Výrok III. o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v tomto řízení úspěšný a náleží mu proto náhrada nákladů této fáze řízení ve výši 7 767 Kč v souladu s jím předloženým vyúčtováním, sestávajícím jednak z paušální náhrady ve výši 300 Kč za jeden úkon a z náhrady cestovného, rovněž ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.