10 Co 816/2024 - 49

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] o 52 951,42 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 5. 2024, č. j. 10 C 87/2024-26 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním dotčené, tj. ve výroku II., mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 32 364,82 Kč s 50% úrokem ročně z částky 32 364,82 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 32 364,82 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 40,06 % ročně z částky 20 586,60 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 19 457 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 20 586,60 Kč s 9,94% úrokem ročně z částky 20 586,60 Kč od 24. 1. 202 4 do zaplacení, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 20 586 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do částky 32 364,82 Kč, co do rozdílu mezi úrokem přiznaným ve výroku I. a úroků ve výši 50 % ročně z 52 951,42 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 32 364,82 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti výroku II. a III. rozsudku se včas odvolal žalobce, který nesouhlasí se závěrem, že výše sjednané úrokové sazby společně s poplatkem za sjednání zápůjčky je v rozporu s dobrými mravy. Soud sice argumentuje „obvyklou výší úrokové sazby spotřeby pro domácnosti“, nicméně zcela přehlíží skutečnost, že tato úroková sazba se vztahuje na úvěry poskytované bankovními institucemi. Smlouva o zápůjčce uzavřená mezi účastníky tohoto řízení má povahu smlouvy uzavřené mezi dvěma fyzickými osobami – spotřebiteli, kdy judikatura soudu opakovaně dovodila, že tento smluvní typ je odlišný od úvěrové smlouvy mezi podnikatelem a spotřebitelem, tj. bankovní institucí a spotřebitelem, a tudíž k němu nelze přistupovat totožně. Současně judikatura soudů dovodila vysokou rizikovost tohoto typu zapůjčení peněz a s tím spojený oprávněný požadavek na úhradu vyššího úroku, než jaký je běžný či obvyklý při sjednání úvěru mezi bankovní institucí a spotřebitelem. Žalobce rovněž rozporuje závěr soudu o existenci tíživé finanční situace žalovaného, opřený o skutečnost, že žalovaný si půjčoval peníze od různých věřitelů během krátkého období. Soud prvního stupně účelově vyselektoval jedinou skutečnost, která by teoreticky bez dalších informací o finanční situaci žalovaného možná mohla dovozovat případnou tíživou finanční situaci žalovaného, ačkoliv je z předložených výpisů z jeho účtu zřejmé, že disponoval v době poskytnutí zápůjčky příjmy ve výši přesahující 60 000 Kč měsíčně a současně (vycházeje jen z výpisu z účtu) na konci měsíce měl vždy konečné zůstatky v plusových hodnotách, jež jednoznačně převyšují výši splátky dle uzavřené smlouvy o zápůjčce. Ačkoliv soud provedl navržené důkazy, tyto nesprávně vyhodnotil a přihlédl k nim při posouzení výše sjednaného úroku a poplatku za sjednání smlouvy a jeho souladu s dobrými mravy. Výše poplatku za administrativní činnosti spojené s uzavřením smlouvy je zcela obvyklá, přiměřená povaze a okolnostem věci a nelze dovodit ani v tomto případě jakýkoliv rozpor s dobrými mravy. Žalobce s odkazem na odůvodnění shora podané navrhl, aby odvolací soud napadené výroky změnil tak, že žalobě vyhoví i ve zbytku a žalobci přizná plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Eventuálně, pokud by odvolací soud měl za to, že nejsou splněny podmínky pro změnu rozhodnutí, navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ust. § 212 a 212a o. s. ř. a násl., přihlédl k odvolací argumentaci, a aniž znovu listinné důkazy provedené soudem prvního stupně zopakoval (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017), vyvodil z nich stejná skutková zjištění, avšak v právních závěrech se neztotožnil. Žalobce i jeho zástupce svoji neúčast u odvolacího jednání omluvil, souhlasil s rozhodnutím v jeho nepřítomnosti a potvrdil neměnné procesní stanovisko. Žalovaný svoji neúčast u jednání neomluvil. Soud prvního stupně napadený rozsudek odůvodnil tím, že se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky s příslušenstvím, a to na základě písemné smlouvy o zápůjčce, uzavřené prostřednictvím platformy julu.cz, provozované společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], v pozici zapůjčitele a znějící na částku 30 000 Kč. V souladu se smlouvou poskytl žalovanému dne 15. 8. 2023 částku 27 078,60 Kč, když rozdíl mezi touto částkou a částkou 30 000 Kč tvoří odměna poskytovateli platebních služeb, která činí 5 % z celkové dlužné částky, minimálně však 1 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku vracet spolu s úrokem ve splátkách ve výši 1 623 Kč měsíčně, a protože je neplnil, došlo dne 23. 1. 2024 k zesplatnění zápůjčky. Žalovaný uhradil na dluh 4 869 Kč a po zesplatnění dne 23. 1. 2024 částku 1 623 Kč. Dluh činí 52 951,42 Kč a žalobce dále uplatnil smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně a smluvní úrok 50 % ročně, oboje z částky 52 951,42 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav a promítnutý v bodu 3. odůvodnění odpovídá zjištěním soudu odvolacího, tedy, že výše zápůjčky byla sjednána na 30 000 Kč, smluvní úrok ročně ve výši 50 %, měsíčně splátka 1 623 Kč na dobu 36 měsíců se splatností k patnáctému dni každého měsíce s tím, že celková dlužná částka činí 58 428 Kč. Dále byla dojednána jednorázová platba za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 % z celkové dlužné částky, nejméně však 1 000 Kč, ve prospěch věřitele (zapůjčitele), se kterou dlužník vyjádřil souhlas a vzal na vědomí snížení výše poskytnuté zápůjčky o tuto částku při jejím načerpání. V bodu 3.3 si smluvní strany sjednaly ve smyslu ust. § 1970 o. z. smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % za každý započatý den prodlení z celkové dlužné částky, jehož výši smluvní strany považovaly vzhledem ke všem okolnostem za přiměřenou. Soud prvního stupně vzniklý právní vztah mezi účastníky řízení posoudil jako vztah vyplývající z ust. § 2390 a násl. o. z. upravující zápůjčku a konstatoval, že žalovaný požádal žalobce o zápůjčku, kterou se zavázal splatil v dohodnutém termínu. Soud prvního stupně však shledal rozpor s dobrými mravy ve výši sjednané úrokové sazby 50 % ročně spolu s poplatkem za sjednání zápůjčky ve výši 2 921,40 Kč, kdy fakticky bylo žalovanému poskytnuto 27 078,60 Kč a za 36 měsíců měl vrátit částku 58 428 Kč, tedy o 116 % více, což ročně činí reálnou úrokovou sazbu 59,23 %, to vše za situace, kdy obvyklá výše úrokové sazby nových úvěrů na spotřebu pro domácnosti s fixací od jednoho roku do pěti let v srpnu 2023 činila 9,94 % ročně (bod 5. odůvodnění). Soud prvního stupně poukázal na judikaturu soudů, která standardně považuje za nepřiměřenou a odporujícím dobrým mravům takovou výší úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou, přičemž je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla smlouva uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5299/2017, vyhodnotil jako nepřiléhavý, neboť v odkázané věci dlužník neuzavřel smlouvu v tíživé životní situaci, ale půjčka byla určena k investování do společnosti, nikoliv k úhradě jeho osobních závazků, což je zřejmé i z půjčené částky ve výši 4 000 000 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce neuvedl žádné rozhodné skutečnosti, které by ospravedlňovaly takto vysokou sjednanou úrokovou sazbu, a naopak z doložených důkazů (zejména výpis z banky žalovaného) vyplývá, že žalovaný se nacházel v tíživé finanční situaci, když si opakovaně během krátkého období půjčoval finance od různých věřitelů. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019-II., a z tohoto rozhodnutí ocitoval pasáž - „smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ust. § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné. Tento korektiv lze zjevně uplatnit i v případě, kdy by ujednání o výši úroků z prodlení bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka“. Soud prvního stupně dovodil, že ač se odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu týkalo problematiky výše úroku z prodlení, hodnocení dopadá i na samotné úroky (bod 6. odůvodnění). Soud prvního stupně shrnul, že z předložených listinných důkazů bylo prokázáno poskytnutí částky 27 078,60 Kč a sjednání vysoké úrokové sazby ve spojení s použitím části zápůjčky na úhradu poplatku třetí osobě. Ujednání o nemravně vysokém úroku je neplatné zcela, nejen v části, v jaké takto sjednaný úrok převyšuje přiměřenou mez. Jestliže důvody neplatnosti dopadají pouze na ujednání o výši úroku a zbývající obsah smlouvy lze mít za mravný, nelze mít za neplatnou smlouvu jako celek a práva účastníků na základě ní vzniklá posuzovat dle právní úpravy bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně uzavřel, že byť smlouva o zápůjčce může být sjednána i jako bezúročná, v tomto případě je zcela zjevné, že zápůjčka měla být poskytována za úrok. Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše platně ujednána, má věřitel právo na úroky ve výši určené dle ust. § 1802 o. z., tj. ve výši úroků požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Odkázal na ust. § 574 o. z. a z uvedených důvodů žalobě vyhověl co do skutečně poskytnuté jistiny ve výši 27 078,60 Kč, a to po zohlednění zaplacené částky žalovaným ve výši 6 492 Kč, tj. co do částky 20 586,60 Kč, a ve zbytku co do úroku, který byl daném místě a čase u obdobných smluv obvyklý, žalobu zamítl, když ujednání o poplatku 2 921,40 Kč jako jednorázové platby za poskytnutí zápůjčky nelze považovat za nic jiného než další ujednání o odměně za poskytnutí zápůjčky, a tedy o ujednání o úroku. Z tohoto důvodu soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 32 364,82 Kč a co do rozdílu mezi úrokem přiznaným ve výroku I. a úrokem ve výši 50 % ročně z pohledávky 52 951,42 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, a co do smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 32 364,82 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení. Soud prvního stupně přiznal mezi účastníky platně sjednaný smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 20 586 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, když byl sjednán účastníky v souladu s ust. § 1970 o. z. (bod 7. odůvodnění). Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. 142 odst. 2 o. s. ř. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce poté, kdy soud prvního stupně vyjevil předběžný právní názor spočívající v tom, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím zprostředkovatele v osobě společnosti [právnická osoba], žalovaný nevystupoval v rámci podnikatelské činnosti, peněžitá zápůjčka byla zprostředkována právnickou osobou, a tedy ve smyslu ust. § 419 o. z. žalovaný v daném právním vztahu vystupuje jako spotřebitel, a jedná se tak o spotřebitelskou smlouvu dle ust. § 1810 o. z., dále že jsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru a i z tohoto důvodu je smlouva neplatná, s tím, že neplatnost smlouvy soud spatřuje rovněž ve sjednaném smluvním úroku ve výši 50 % ročně, který je v rozporu s dobrými mravy, když jeho výše podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček a že dle názoru soudu je žalovaný povinen žalobci vrátit pouze finanční prostředky, které mu žalobce poskytl, doplnil žalobu podáním došlým soudu prvního stupně dne 18. 4. 2024 a přiložil výpisy z běžného účtu žalovaného datované dnem 15. 5. a 15. 6. 2023. Žalobce zdůraznil, že daná smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi dvěma fyzickými osobami – spotřebiteli, tudíž se na ni nevztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a nelze tak dovodit, že byla zprostředkována zprostředkovatelem, přičemž odkázal na příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru (ust. § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. c) a § 3 odst. 1 písm. b) zákona). Žalobce vyjádřil přesvědčení, že v řešené smlouvě není naplněn ani jeden ze znaků zprostředkování, tudíž není naplněna ani základní definice spotřebitelského úvěru a potažmo je jednoznačné, že nelze na daný smluvní vztah zákon aplikovat. S odkazem na skutečnosti již uvedené v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu připomněl, že uzavření smlouvy o zápůjčce proběhlo přes platformu provozovanou na webu www.julu.cz, poskytující mimo jiné i platební služby malého rozsahu. Tento server je provozován společností [právnická osoba], a to jako inzertní server, na kterém se střetává poptávka po financování ze strany nepodnikajících fyzických osob s nabídkou jiných nepodnikajících fyzických osob ochotných poskytnout těmto nepodnikajícím fyzickým osobám zápůjčku v podobě peněžitého plnění. Pro větší bezpečí a transparentnost potom probíhají finanční převody prostřednictvím právě portálu www.julu.cz, který tyto platební transakce účastníků smlouvy o zápůjčce poskytuje. Společnost [právnická osoba] na uvedeném serveru nenabízí možnost sjednání spotřebitelského úvěru jménem a na účet poskytovatele či jménem a na účet spotřebitele, nýbrž pouze poskytuje webovou platformu, na které zájemce o zápůjčku může zveřejnit svou nabídku na uzavření smlouvy a v návaznosti na tuto nabídku pak může třetí fyzická osoba v postavení spotřebitele tuto nabídku přijmout. Jedná se tedy pouze o inzertní místo, na kterém se střetává nabídka s poptávkou a nelze uvažovat o naplnění znaku nabízení „možnosti sjednat spotřebitelský úvěr jménem a na účet poskytovatele nebo jménem a na účet spotřebitele“ dle § 3 odst. 1 písm. b) bodu 1. citovaného zákona. Smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi účastníky tohoto řízení na základě primární aktivní činnosti žalovaného, který sám vytvořil žádost o zápůjčku a definoval její základní nezbytné parametry. Byl to žalovaný, který aktivně nabídl uzavření smlouvy o zápůjčce a stanovil její základní parametry, nikoliv žalobce či P2P. Žalobce pouze v návaznosti na tuto činnost žalovaného jeho konkrétní nabídku na uzavření smlouvy o zápůjčce přijal a nelze tak hovořit o naplnění znaku ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona (předkládání návrhu na sjednání spotřebitelského úvěru jménem a na účet poskytovatele nebo jménem a účet spotřebitele). Nelze ani hovořit o naplnění znaku „provádění přípravných prací směřujících ke sjednání spotřebitelského úvěru jménem a na účet poskytovatele nebo jménem a na účet spotřebitele včetně poskytování doporučení vedoucího ke sjednání spotřebitelského úvěru“ dle § 3 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona, neboť samotná registrace na webovém portálu či možnost užít pro uzavření smlouvy o zápůjčce vzor vygenerovaný systémem nemůže být považováno za provádění přípravných prací. Žalobce zdůraznil, že portál www.julu.cz je pouze místem pro střetávání poptávky po financování a tomu odpovídající nabídky, přičemž ze strany společnosti P2P je pouze dána možnost využít vzorový text smlouvy o zápůjčce a možnost uzavření smlouvy o zápůjčce prostřednictvím podpisových kódů, nicméně ani jedna z potencionálních smluvních stran není povinna užít daný vzor smlouvy o zápůjčce či podepsat smlouvu o zápůjčce prostřednictvím podpisových kódů. Ze strany P2P nedochází k doporučení ohledně uzavření či neuzavření smlouvy o zápůjčce, nýbrž pouze prověření osoby potencionálního dlužníka v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí a zpřístupnění zjištěných informací potencionálnímu věřiteli bez jakéhokoliv doporučení. Nelze proto o naplnění znaku „provádění přípravných prací“ hovořit. Smlouva je uzavřena mezi účastníky tohoto řízení a společnost P2P není smluvní stranou této smlouvy, uvedená společnost nijak nezastupovala žalobce ani žalovaného v kontraktačním procesu dané smlouvy o zápůjčce, nýbrž k podpisu smlouvy došlo žalobcem a žalovaným. Ze strany P2P byly poskytovány pouze podpůrné administrativní činnosti samotného procesu uzavření smlouvy o zápůjčce a nelze proto hovořit o naplnění znaku „sjednávání spotřebitelského úvěru jménem a na účet poskytovatele“ dle § 3 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že smlouvu o spolupráci uzavřenou mezi P2P a žalobcem nelze považovat za smlouvu o zprostředkování spotřebitelského úvěru, jelikož nedochází ke zprostředkování spotřebitelského úvěru. Smlouva o spolupráci nestanovuje osobě v postavení věřitele povinnost uzavřít smlouvu o zápůjčce prostřednictvím webového portálu, není vyloučeno, aby byla smlouva o zápůjčce uzavřena v jiné podobě než je vzorový dokument na stránkách www.julu.cz, není také stanovena povinnost vymáhat případnou dlužnou částku prostřednictvím P2P, stejně jako ze strany společnosti P2P nedochází k žádnému aktivnímu nabízení spotřebitelského úvěru či pobízení k uzavření smlouvy o zápůjčce a nelze proto hovořit o naplnění znaku dle § 3 odst. 1 písm. b) bodu 5 zákona. Žalobce se dále vymezil vůči předběžnému názoru soudu prvního stupně spočívajícímu v tom, že žalovaný nebyl v době uzavření smlouvy o zápůjčce úvěruschopný, neboť před uzavřením smlouvy o zápůjčce úvěruschopnost žalovaného posoudil, ačkoliv se na daný smluvní vztah zákon o spotřebitelském úvěru nevztahuje. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobcem proběhlo prostřednictvím několika zdrojů informací o finanční situaci žalovaného (výpisy z bankovního účtu žalovaného, lustrace žalovaného v insolvenčním rejstříku, informace zadané žalovaným při registraci do systému na webu www.julu.cz), z nichž bylo zjištěno, že žalovaný má zajištěn stabilní příjem od společnosti [právnická osoba]. v průměrné výši cca 64 158 Kč měsíčně, většina výdajů žalovaného je tvořena výběry hotovosti, žalovaný neměl výdaje ve prospěch sázkových kanceláří, což obecně bývá považováno za rizikové chování v oblasti nakládání s financemi, a konečně zůstatky na bankovním účtu žalovaného jsou vždy v plusových hodnotách v rozmezí 3 639 Kč – 26 433 Kč. Měsíční splátka při poskytnutí finančních prostředků 30 000 Kč byla dohodnuta na 1 623 Kč. Žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a dále byla zohledněna skutečnost uvedená přímo žalovaným, že je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost. Žalobce vyhodnotil, že žalovaný měl v době poskytnutí zápůjčky dostatečné příjmy a současně nikoliv vysoké výdaje k tomu, aby byl schopen hradit dohodnutou splátku dle sjednané smlouvy o zápůjčce. Žalobce zdůraznil, že byť účastníky tohoto řízení uzavřená smlouva mezi dvěma fyzickými osobami – spotřebiteli nemá charakter spotřebitelského úvěru, a tudíž na ni nedopadá zákon č. 257/2016 Sb., nad rámec svých povinností postupoval v duchu tohoto zákona a u žalovaného posoudil jeho úvěruschopnost. Poukázal na rozsudek Soudního dvora EÚ ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, dle kterého nelze očekávat nějaké hlubší systematické, detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací, včetně předložených dokladů. Žalobce je přesvědčen, že nelze tedy hovořit ani o neschopnosti žalovaného splácet danou zápůjčku a nelze ani dovodit neplatnost smlouvy o zápůjčce z důvodu úroku ve výši 50 % ročně, potažmo smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně a odkázal na již výše uvedenou argumentaci spočívající v tom, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi dvěma fyzickými osobami – spotřebiteli, u které judikatura dovodila vysokou rizikovost, a tudíž i oprávněnost požadavku věřitele na úhradu vyššího smluvního úroku, než jaký smluvní úrok poskytovaný bankovními institucemi při poskytnutí úvěru spotřebiteli. Úroková sazba ve výši 50 % ročně tudíž není nepřiměřená a není v rozporu s dobrými mravy, jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5299/2017. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že účastníci tohoto řízení uzavřeli smlouvu o zápůjčce v souladu s ust. § 2390 a násl. o. z., a to v pozici dvou fyzických osob (spotřebitelů), a tudíž na tento smluvní vztah nelze aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (potažmo ustanovení o spotřebitelských smlouvách v § 1810 a násl. o.z.), jak správně žalobce argumentuje. Odvolací soud důkazy provedené soudem prvního stupně (smlouva o zápůjčce, smlouva o spolupráci, splátkový kalendář, půjčky, výpisy z bankovního účtu žalovaného a další) vyhodnotil, přičemž znaky spotřebitelského úvěru ve smluvním vztahu účastníků tohoto řízení neshledal, a v podrobnostech odkazuje na rozsáhlou argumentaci žalobce v jeho doplňujícím podání k žalobě, s níž se ztotožňuje. Na rozdíl od soudu prvního stupně považuje odvolací soud odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5299/2017, za přiléhavý, a naopak se neztotožňuje s poukazem soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 – II., zabývající se ujednáním o výši úroku z prodlení, a nikoliv výší úroku. V tomto směru odvolací soud pro připomenutí rozdílné funkce institutu úroku a úroku z prodlení odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 33 Odo 518/2003-154, jehož právní věta zní: Každý institut – úroky a úroky z prodlení má jinou funkci. Smluvní úroky představují odměnu za poskytnou půjčku, zatímco úroky z prodlení jsou sankcí za nedodržení dohodnuté doby splatnosti. Mohou existovat vedle sebe. Úroky z prodlení může věřitel po dlužníkovi požadovat i tehdy, když nebyly věřitelem a dlužníkem sjednány. Odvolací soud nesouhlasí ani se závěrem, že z jím provedených listinných důkazů předložených žalobcem vyplývá závěr, že žalovaný se nacházel v tíživé finanční situaci, když si opakovaně během krátkého období půjčoval finance od různých věřitelů. Odvolací soud tento závěr nesdílí, a naopak vychází z prokazatelných zjištění, které zdůrazňuje žalobce ve svém doplňujícím podání k žalobě, a která korespondují zjištěním z jím předložených listin a spočívající ve výši jeho příjmu, výši a charakteru jeho výdajů, faktu, že v době sjednání zápůjčky nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a jeho vlastnímu prohlášení o jeho osobních poměrech. Pokud jde o závěr soudu prvního stupně, že ujednání o 50% úroku, který odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odměně za poskytnutou půjčku, je neplatné zcela pro jeho nemravnost, ani s tímto se odvolací soud nemůže ztotožnit. Dle ust. § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Dle ust. § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídle dlužníka v době uzavření smlouvy. Odkaz soudu prvního stupně na ust. § 1810 o. z. odpovídá jeho úvaze o charakteru smlouvy o zápůjčce jako spotřebitelského úvěru, jímž však tento smluvní vztah není, jak již bylo shora konstatováno, neboť nemá jeho zákonné znaky (nebyl uzavřený mezi podnikatelem a spotřebitelem, alespoň takové zjištění z dokazování nevyplynulo). V dané věci si smluvní strany sjednaly úrok za poskytnutí finančních prostředků a jak žalobce správně připomenul, judikatura vyšších soudů poukazuje na rizikovost takových půjček, a tudíž i legitimní požadavek na vyšší úrok oproti cenovým hladinám poskytovaným bankami. Odvolací soud v souladu se závěry výše považuje důvodným i nárok žalobce na zaplacený poplatek ve výši 2 921,40 Kč, s nímž žalovaný projevil srozumění a souhlasil s jeho náhradou žalobci jako jednorázové platby za poskytnutí zápůjčky, byť by šlo o kvalifikaci odměny za poskytnutí zápůjčky (potažmo ujednání o úroku). Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud shledal platným i smluvně sjednaný úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně, nikoliv však pouze z částky 20 586,60 Kč, ohledně níž soud prvního stupně žalobě vyhověl, ale z celkově uplatněné částky 52 951,42 Kč. Závěr soudu prvního stupně o rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 39 ObčZ není správný i proto, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena již za účinnosti z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a tedy je smluvní vztah nutno kvalifikovat dle dopadajících ustanovení občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Soud prvního stupně zřejmě svými úvahami cílil na ust. § 1796 o. z., upravující skutkovou podstatu lichvy, a dle kterého je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Nic z provedených důkazů nesvědčí o naplnění některého z uvedeného zákonného znaku lichvy ze strany žalobce vůči žalovanému, který jednak na dluh částečně plnil, a jednak má s půjčkami opakovanou zkušenost, jak soud prvního stupně zjistil. Za daného stavu věci odvolací soud přistoupil ke změně odvoláním napadeného výroku II. rozsudku soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 o. s. ř. a žalobě i ve zbytku zcela vyhověl, jak promítl do výroku I. tohoto rozsudku a žalovaného zavázal povinností zaplatit žalobci přiznané částky v obvyklé třídenní lhůtě, počínaje právní mocí tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o místo plnění. V souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a protože byl žalobce zcela úspěšný, přiznal mu za řízení před soudem prvního stupně celkem částku 15 118 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 648 Kč, z odměny za 3,5 úkonu právní služby po 3 220 Kč (příprava a převzetí věci, předžalobní kvalifikovaná výzva, sepis návrhu na elektronický platební rozkaz a doplňující podání v reakci na předběžný názor soudu prvního stupně – za 1/2), ze čtyř režijních paušálů po 300 Kč. Za řízení před odvolacím soudem žalobci přiznal náklady spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1 619 Kč, v odměně za jeden úkon právní služby (odvolání) ve výši 2 420 Kč a v jednom režijním paušálu ve výši 300 Kč, tj. 4 339 Kč, přičemž zástupce žalobce není plátce DPH, jak uvádí v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. V souhrnu výše uvedených částek je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce částku 19 457 Kč, a to rovněž v obvyklé třídenní lhůtě, počínaje právní mocí tohoto rozsudku (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení