10 Co 934/2024 - 294

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobců: [Anonymizováno][Anonymizováno] [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o 592 756,30 Kč s příslušenstvím, k odvolání všech účastníků proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 5. 9. 2024, č. j. 4 C 301/2022-252 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba na zaplacení částky 592 756,30 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. od 27. 7. 2022 do zaplacení zamítá.

II. Žalobci jsou povinni nahradit žalovanému na účet jeho zástupkyně [tituly před jménem] [jméno FO] náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 252 096,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem, v pořadí již druhým v této věci, vyhověl zbývající části žaloby o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout přijetím plnění, poskytnutého na základě později zrušeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2018, č. j. 49 Cm 53/2017-143. Předmětem řízení, v němž byl vydán citovaný rozsudek, byl nárok žalovaného ve výši 383 350 Kč s postižními nároky ze směnky vlastní, vystavené žalobci na řad žalovaného dne 17. 9. 2015 se splatností dne 3. 4. 2017. Rozsudek, jímž byl ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti, obstál v odvolacím i dovolacím řízení, ale Ústavní soud ČR jej zrušil. Žalobci na jeho základě v exekuci uhradili žalovanému celkem částku 704 161 Kč, kterou žádali vrátit. V průběhu řízení vzali žalobu zpět co do částky 114 404,70 Kč za náklady exekuce, a předmětem sporu zůstalo poskytnuté plnění ve výši 592 756,30 Kč s příslušenstvím.

2. Žalovaný namítal, že poskytnuté plnění bylo podloženo hmotněprávním titulem, a nebyl tu proto důvod pro vydání bezdůvodného obohacením. Žalovaný měl nárok na plnění ze směnky a svědčil mu i nárok ze smlouvy o půjčce č. 5651501 ze dne 17. 9. 2015, zajištěný předmětnou směnkou. Žalobci plnili na směnku až po promlčení nároku, a proto nemají právo na vrácení plnění. Žalovaný vůči nároku na vydání bezdůvodného obohacení započítal směnečný nárok a nárok ze smlouvy o půjčce. Směnečný nárok ve výši 460 185,46 Kč zahrnoval směnečný peníz 383 350 Kč a směnečný úrok v kapitalizované výši 75 558,46 Kč za období od splatnosti směnky dne 3. 4. 2017 do dne úhrady jistiny 17. 7. 2020, přičemž ve směnečném penízu byla obsažena jistina ze smlouvy o půjčce 170 000 Kč a kapitalizovaná smluvní pokuta 213 350 Kč, vypočtená denní sazbou 0,25 % z dlužné částky za období od 19. 11. 2015 do 2. 4. 2017. Nárok ze smlouvy o půjčce činil celkem 957 142,96 Kč a byl tvořen jistinou 170 000 Kč, smluvní pokutou 213 350 Kč za období od 19. 11. 2015 do 2. 4. 2017, smluvní pokutou 510 000 Kč za období od 3. 4. 2017 do 17. 7. 2017 a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 63 792 Kč za období od 19. 11. 2015 do 17. 7. 2020. Nárok ze smlouvy o půjčce převyšoval žalovanou částku, ale žalovaný nežádal zaplacení rozdílu zbylého po započtení. Žalobci vznesli námitku promlčení nároků ze smlouvy o půjčce, ale podle žalovaného nebyli oprávněni promlčení po splnění dluhu namítat, navíc smluvní pokuta v podstatné části (do 18. 11 2018) promlčena být nemohla.

3. Soud prvního stupně po doplněném dokazování znovu shledal, že žalobcům vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, když plnili žalovanému na základě později zrušeného rozsudku, aniž by byl dán hmotněprávní důvod pro toto plnění. Směnka byla ve směnečném řízení shledána neplatnou, neboť v rozporu se zákonem zajišťovala smlouvu, která svou povahou odpovídala smlouvě o úvěru; od tohoto závěru neměl soud prvního stupně důvod se odchylovat, když mu nepříslušela možnost posoudit platnost směnky jinak. Nárok z neplatné směnky nemohl být hmotněprávním titulem, pro který by si žalovaný směl ponechat poskytnuté peněžní prostředky. Ve směnečném řízení byl posuzován i nárok žalovaného ze smlouvy o půjčce, a ani od tohoto hodnocení nebyl důvod se odchylovat, smlouva o půjčce byla smlouvou úplatnou, smluvní pokuta v ní plnila funkci skrytého úroku, a šlo tedy o smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se domníval, že před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalobců, ale měl dodržet patřičnou obezřetnost již na počátku finančního čerpání, neboť bylo logické, že žalobci nebudou schopni splácet ani další závazky, když nebyli schopni splatit počáteční částku 170 000 Kč. Lustrace v dostupných registrech byla to nejmenší, co žalovaný mohl udělat, ale na tuto povinnost rezignoval, když zjevně nepochopil ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla tedy absolutně neplatná, nadto se příčila dobrým mravům, protože žalobci byli do jejího uzavření vmanipulováni. Námitky promlčení vznesené účastníky nebyly důvodné, žalobcům v jejich uplatnění bránila úprava ust. § 617 občanského zákoníku, žalovaný nebyl oprávněn dovolat se ust. § 2997 odst. 1 občanského zákoníku, protože ze strany žalobců nešlo o dobrovolné plnění. Důvodná nemohla být ani námitka promlčení k tvrzení žalobců o neplatnosti smlouvy o půjčce pro rozpor s dobrými mravy, neboť k neplatnosti podle ust. § 588 občanského zákoníku soud přihlíží i bez návrhu. Žalovaný v řízení nebyl se svojí obranou úspěšný a nesvědčil mu žádný hmotněprávní titul, pro který by si mohl poskytnuté plnění ponechat, proto soud prvního stupně žalobě vyhověl a přiznal žalobcům i právo na náhradu nákladů řízení.

4. Žalovaný ve včasném odvolání namítl, že žalobci plnili na směnku za trvání platného závazku ze smlouvy o půjčce, a i kdyby směnka nebyla platná, byl by tu důvod vztáhnout poskytnuté plnění ke smlouvě o půjčce. Směnka ale neplatnou shledána nebyla, soudy ve směnečném řízení dospěly k závěru, že směnka v rozporu se zákonem zajišťovala závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Směnka obsahovala veškeré náležitosti podle zákona směnečného a šekového, a nebyl tu dán žádný důvod její neplatnosti. Zákonný zákaz užít směnku k zajištění spotřebitelského úvěru může pouze činit směnku nevymahatelnou, tedy ji staví na úroveň naturální obligace, kterou sice nelze vymáhat soudně, ale zákon umožňuje věřiteli, aby si poskytnuté plnění ponechal. Platnost smlouvy o půjčce nebyla ve směnečném řízení posuzována a Ústavní soud ve směnečném řízení nevyřešil otázku její úplatnosti, pouze konstatoval, že je třeba k této okolnosti vést další dokazování. Smlouvu o půjčce nelze hodnotit jako spotřebitelský úvěr, když v ní chybí znak úplatnosti, žalovaný při jejím uzavření nemohl předpokládat, že se žalobci ocitnou v prodlení s úhradou půjčky, když mohli půjčku zaplatit z naspořených peněz, prostřednictvím jiného úvěru či prostřednictvím hypotečního úvěru. Žalovaný prověřil úvěruschopnost žalobců, i když smlouva o půjčce nebyla uzavřena jako spotřebitelský úvěr, a posoudil údaje, které žalobci vyplnili do finančního dotazníku, kde mimo jiné uvedli, že jsou připraveni do financování zapojit vlastní byt v hodnotě 850 000 Kč. Žalobci mu zamlčeli, že mají negativní záznamy v bankovních registrech. Nahlédnutí do bankovních registrů se nejevilo jako nezbytné, když byla bonita žalobců k úhradě závazku dostatečná. Smlouva o půjčce nemohla být v rozporu s dobrými mravy, ke dni jejího uzavření tu nebyly žádné okolnosti, které by takovému rozporu nasvědčovaly. Žalovaný při jejím uzavření neočekával zisk, předpokládal pouze vrácení půjčky v dohodnutém termínu. Smluvní pokuta byla ujednána platně. Je nerozhodné, zda si žalovaný ponechal poskytnuté plnění z titulu smlouvy o půjčce či z titulu vystavené směnky, když oba tituly platně existují. Ani duplicitně vedená obrana žalovaného není s čímkoliv v rozporu, a nelze v ní spatřovat nic nemravného. Žalobcům nesvědčilo právo na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku, soud prvního stupně ve věci rozhodl nesprávně, když žalobě vyhověl, a pochybil i při stanovení výše nákladů řízení.

5. Žalobci měli napadený rozsudek ve výroku o věci samé za správný. I kdyby byla směnka platná, neměnilo by to nic na stavu věci, jednalo se o zajišťovací směnku a její platnost nemohla mít vliv na platnost kauzy. Nárok ze smlouvy o půjčce byl řešen ve směnečném sporu, v němž bylo zjištěno, že se jednalo o úplatnou smlouvu a že žalovaný při jejím sjednání obcházel zákon o spotřebitelském úvěru. Žalovaný poskytl žalobcům půjčku ve spolupráci se společností [právnická osoba], se kterou žalobci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí o dílo na stavbu domu, smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvu příkazní. Již v okamžiku uzavření smlouvy o půjčce nebylo reálné, že by žalobci splatili vypůjčenou částku 170 000 Kč ve lhůtě dvou měsíců. Žalovaný sice smluvně deklaroval, že peníze potřebuje vrátit ihned, ale přesto vyčkal dva roky, až sankční úrok z prodlení převýšil jistinu, a teprve poté vyzval žalobce k úhradě dluhu. Smlouva o půjčce byla absolutně neplatným právním jednáním podle ust. § 588 občanského zákoníku. Propojení obou společností představovalo v podstatě jednoduchou právní kličku, která ve svém důsledku vedla ke ztížení právní obrany žalobců v soudním sporu. Zamítnutí nároku žalobců by vedlo k absurdnímu výsledku, kdy by bylo popřeno právo žalobců na vrácení finančních prostředků, které byly ve prospěch žalovaného vymoženy obcházením zákona a zneužitím práva. Při odvolacím jednání ještě žalobci doplnili námitku neplatnosti smlouvy o dílo, kterou odůvodnili odkazem na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 14 Co 133/2023 a 13 Co 277/2022, a dovodili z ní neplatnost smlouvy o půjčce.

6. Žalobci se včas odvolali proti výroku o nákladech řízení, požadovali k náhradě i odměnu za písemné vyjádření z 2. 9. 2024, které podle nich bylo kvalifikovaným úkonem právní služby.

7. Žalovaný považoval odvolání žalobců za nedůvodné, namítané vyjádření nebylo účelně vynaloženým úkonem, žalobci mohli svoje stanovisko přednést na jednání o tři dny později.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že soud prvního stupně po zrušení jeho předchozího rozsudku v této věci doplnil dokazování a provedl je v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, nicméně zjištěný skutkový stav neposoudil v plném rozsahu správně po právní stránce.

9. Ve věci jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení poskytnutého na základě později zrušeného pravomocného rozsudku, a z dlouhodobě ustálené judikatury k tomuto druhu nároku vyplývá, že přijetím plnění vznikne závazek k vydání bezdůvodného obohacení pouze za předpokladu, že účastník na základě soudního rozhodnutí plnil povinnost, kterou ve skutečnosti podle hmotného práva neměl. Spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak tento důvod trvá i po zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, které jej pouze deklarovalo, a přijaté plnění nemůže být bezdůvodným obohacením, když bylo od počátku podloženo právním důvodem.

10. Výsledek sporu o vydání bezdůvodného obohacení z později zrušeného rozsudku nemusí být totožný s výsledkem původního řízení, v němž byl splněný a posléze zrušený rozsudek vydán, a nelze vyloučit, že soud ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení dojde k odlišnému závěru, protože předmětem je tu jiný nárok s jiným skutkovým základem a účastníkům může svědčit jiný okruh námitek. Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení je důkazní břemeno rozloženo mezi účastníky tak, že ochuzeného tíží pouze co do prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot, zatímco na obohaceném je prokázat právní důvod získaného plnění, který jej opravňuje si toto plnění ponechat. Způsob, jakým účastníci přistoupí ke splnění jejich procesních povinností, pak může vést k odlišnému skutkovému a právnímu závěru, než k jakému dospěl soud v původním řízení. Soud při rozhodnutí nemůže přehlédnout ani skutečnosti, které v řízení vyšly najevo i bez důkazní aktivity účastníků (ust. § 120 o. s. ř.).

11. Skutkový stav věci byl mezi účastníky v zásadě nesporný. Žalobci splnili směnečný dluh pod tíhou exekuce dne 17. 7. 2020, v té době již byla více než tři roky po splatnosti nejen směnka, ale i závazek ze smlouvy o půjčce. Splněný rozsudek, jímž byl ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti, byl zrušen Ústavním soudem ČR, v dalším řízení byl směnečný platební rozkaz pravomocně zrušen, v současné době již skončilo i dovolací řízení, dovolání bylo odmítnuto.

12. Směnka byla vystavena v souvislosti se smlouvou o půjčce č. 5651501 ze dne 17. 9. 2015, k níž plnila funkci zajišťovací, což žalobci namítli ve smyslu článku I. § 17 zákona směnečného a šekového ve směnečném řízení, a v podstatě i v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, v němž byli prostřednictvím obrany žalovaného rovněž „žalováni“ ze směnky.

13. Smlouvou o půjčce poskytl žalovaný žalobcům půjčku ve výši 170 000 Kč se splatností dne 18. 11. 2015. Závazek žalobců k včasnému vrácení dluhu byl utvrzen smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně z dlužné částky ode dne následujícího po splatnosti dluhu.

14. Smlouva o půjčce byla uzavřena v návaznosti na smlouvu o smlouvě budoucí o dílo, smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvu příkazní č. 565/15, které žalobci předtím dne 20. 7. 2015 ujednali se společností [právnická osoba] Ve smlouvě o dílo na projektovou dokumentaci bylo dohodnuto zaplacení zálohy 170 000 Kč na přípravné projektové práce, a právě kvůli úhradě této zálohy uzavřeli žalobci se žalovaným dne 17. 9. 2015 smlouvu o půjčce a svůj závazek zajistili vlastní směnkou.

15. Podle obchodního rejstříku je žalovaný se společností [právnická osoba] propojen v osobě jednatele [jméno FO]. Jediným společníkem obou společností je nyní společnost [právnická osoba]., v době uzavření výše uvedených smluv měla společnost [právnická osoba] více společníků, mezi nimi i [jméno FO]. [jméno FO] také zastává funkci předsedy představenstva společnosti [právnická osoba].

16. Před uzavřením smlouvy o půjčce požadoval žalovaný od žalobců podklady osvědčující jejich majetkovou situaci (vyplněný dotazník, výpisy z účtů a z bankovního registru, potvrzení o příjmech, pracovní smlouvy). Žalobci v dotazníku uvedli, že dosahují čistých měsíční příjmů 1 105,30 EUR a 14 807 Kč, pobírají přídavek na dítě 362 EUR, splácejí tři půjčky s náklady 4 750 Kč měsíčně, hradí pojištění 840 Kč měsíčně a mají v úmyslu prodat byt v hodnotě 850 000 Kč, který zapojí do financování stavby.

17. Jak plyne z dalších listinných důkazů založených ve spise, v listopadu 2015 vyšlo najevo, že žalobci zamlčeli žalovanému negativní záznamy v bankovním registru. Žalobce a) pak dne 8. 12. 2015 sdělil e-mailem [jméno FO], že se jim nepodařilo získat pozemek na stavbu, a požádal o vyčíslení dluhu pro případ odstoupení od smlouvy. Společnost [právnická osoba] sdělila žalobcům výši dluhu dne 25. 1. 2016 s tím, že příslušné faktury vystaví po uzavření dohody o ukončení a vypořádání smluvních závazků. Následující den jim zaslala vypracovaný projekt.

18. Pokud jde o právní hodnocení, předložená směnka vykazovala všechny podstatné náležitosti podle článku I. § 75 zákona směnečného a šekového, a byla z tohoto pohledu platná. V řízení se zjistilo, že byla vystavena k zajištění závazku žalobců ze smlouvy o půjčce ze dne 17. 9. 2015, plnila tedy funkci zajišťovacího prostředku a sloužila jako zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné neuhrazené kauzální pohledávky. Poskytnutím plnění na směnku sice nezanikla zajištěná pohledávka, ale bylo vyloučeno, aby žalovanému mohlo připlynout dvojí plnění ze stejného dluhu, když plnění na zajišťovací směnku slouží věřiteli zprostředkovaně k pokrytí zajištěné pohledávky.

19. Vzhledem k zajišťovacímu charakteru směnky bylo třeba posoudit, zda žalovanému svědčilo právo na její proplacení a zda s ní byla spojena platební povinnost žalobců. Směnka zajišťovala závazek žalobců ze smlouvy o půjčce, která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru podle zákona č. 145/2010 Sb., když ujednaná smluvní pokuta plnila funkci úroku ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku (viz nález I. ÚS 2337/21 ze dne 19. 7. 2022). Ve smlouvě byla sice deklarována její bezúplatnost, ale ta byla ve směnečném řízení vyvrácena obsahem listin souvisejících s kontraktačním procesem, zejména e-mailem z 31. 7. 2015, kterým paní [Anonymizováno] za [právnická osoba] informovala žalobce, že zálohu na smlouvu o dílo je možno uhradit z vlastních zdrojů, případně prostřednictvím půjčky od žalovaného, poskytnuté zdarma na první dva měsíce, po nichž bude měsíční splátka vypočtena ze smluvní pokuty. V řízení o vydání bezdůvodného obohacení tyto skutečnosti prokázány nebyly, ale vyplynuly z obsahu spisu ve smyslu ust. § 120 o. s. ř., nebylo tedy možno od nich odhlédnout a dojít k jinému závěru, než že smluvní pokuta nahrazovala úrok podle ust. § 2395 obč. zák. a že šlo o smlouvu úplatnou, která podléhala úpravě zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru.

20. Zákon o spotřebitelském úvěru v ust. § 18 s účinností od 25. 2. 2013 zakazoval zajištění závazku ze spotřebitelského úvěru směnkou. Směnka tedy sice byla podle článku I. § 75 zákona směnečného a šekového platná, ale zajišťovala nedovolenou kauzu, která z hlediska ust. § 18 zákona o spotřebitelském úvěru nemohla obstát. Byť z předložené platné směnky vznikl přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek k její úhradě, tak vzhledem k propojení směnky s nedovolenou kauzou tu nebyla dána platební povinnost žalobců k zaplacení směnečné sumy. Přijetím plnění ze směnky se tedy žalovaný nepochybně na úkor žalobců bezdůvodně obohatil ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, když poskytnuté plnění nebylo podloženo hmotněprávním titulem.

21. Žalovaný namítl, že žalobci neměli právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení, protože jejich dluh byl v době poskytnutí plnění promlčen. Ustanovení § 2997 odst. 1 občanského zákoníku ale vylučuje vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení pro ty případy, kdy je na promlčený dluh plněno dobrovolně, a o takový případ se tu nejednalo. Bezdůvodné obohacení za plnění z později zrušeného rozsudku vzniká i v případě, že dlužník na základě soudního rozhodnutí splnil povinnost, jíž odpovídající právo protistrany bylo v době plnění promlčeno, protože v takovém případě nelze uvažovat o dobrovolném zapravení dluhu. Žalobci navíc plnili pod tíhou exekuce, a tím spíše jejich plnění nemohlo vyvolat účinky předvídané v ust. § 2997 odst. 1 občanského zákoníku.

22. Žalovaný se dál bránil nároku na vydání bezdůvodného obohacení kompenzační námitkou podle ust. § 98 o. s. ř., k níž použil směnečný nárok a nároky ze smlouvy o půjčce. Zápočet směnečným nárokem nebyl důvodný, když směnka nebyla spojena s platební povinností žalobců, a žalovaný tak zjevně nedisponoval směnečným nárokem, který by mohl účinně započítat vůči bezdůvodnému obohacení; v tom byl odvolací soud se soudem prvního stupně zajedno.

23. K započítávanému nároku ze smlouvy o půjčce odvolací soud shledal, že smlouva o půjčce byla účastníky uzavřena platně, obsahovala veškeré podstatné náležitosti podle ust. § 2390 občanského zákoníku a co do obsahu vyhověla i požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru. Případné nedostatky smluvního textu by podle ust. § 8 zákona o spotřebitelském úvěru vedly toliko k relativní neplatnosti smlouvy, které se žalobci nedovolali.

24. Soud prvního stupně správně zkoumal, jak mu ukládal článek 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 4. 2008, zda žalovaný před uzavřením smlouvy dostatečně posoudil úvěruschopnost žalobců, třebaže žalobci výslovně uvedli, že proti způsobu prověření jejich úvěruschopnosti nic nenamítají. Nepostřehl ale zřejmě, že úprava v ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vycházela z materiálního pojetí povinnosti k prověření úvěruschopnosti dlužníků a stanovila sankci absolutní neplatnosti smlouvy jen pro ty případy, v nichž by při posouzení úvěruschopnosti byla zjištěna zřejmá neschopnost dlužníka splácet dluh.

25. Způsob prověření úvěruschopnosti, jak k němu přistoupil žalovaný, považoval odvolací soud za odpovídající tehdejší právní úpravě obsažené v ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, ostatně ani žalobci mu nevytýkali žádné nedostatky. Žalovaný před uzavřením smlouvy shromáždil dostatečné množství podkladů pro posouzení majetkové situace žalobců a nespokojil se s neověřenými informacemi. Nahlížení do registrů se nejevilo jako potřebné, když z ostatních shromážděných podkladů nebylo zřejmé, že by žalobci nebyli schopni dluh splatit. Příjmy žalobců nebyly zjevně nedostatečné, a to s přihlédnutím nejen k zamýšlenému použití výtěžku z prodeje bytu, ale především k záměru uhradit dluh z půjčky prostřednictvím hypotečního úvěru. Posouzení úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy o půjčce bylo tedy provedeno dostatečným způsobem a jeho výsledky neodůvodnily hodnocení smlouvy jako neplatné podle ust. § 9 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jinou věcí bylo, zda by hypoteční úvěr mohl být žalobcům poskytnut před splatností půjčky od žalovaného, jak na to poukázal Ústavní soud, ale majetkové poměry se nestaly překážkou ani pro poskytnutí hypotečního úvěru, žalobci nakonec od realizace smluv ustoupili, protože nezískali pozemek pro výstavbu.

26. Zamýšlený způsob zaplacení dluhu ze smlouvy o půjčce prostřednictvím hypotečního úvěru neměl vliv na platnost této smlouvy, na její obsah ani podstatné náležitosti. Smlouva o půjčce nebyla ve věci úhrady dluhu vázána výhradně na úvěr zajištěný zástavním právem k nemovitosti, byť žalobci tento způsob úhrady zamýšleli. I kdyby ale smlouva skutečně vycházela jen z možnosti zaplacení prostřednictvím hypotečního úvěru, pak by tu pro tento způsob financování nebyla dána žádná právní překážka. Šlo o půjčku využitou na pořízení projektu rodinného domu jako objektu sloužícího k bydlení, zaplacení takové půjčky by se nepříčilo účelu případného hypotečního úvěru, a navíc jsou hypotéční úvěry běžně poskytovány i bez konkrétního účelu.

27. Odvolací soud neshledal neplatnost smlouvy o půjčce ani pro namítaný rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku, který se podle žalobců měl podávat z dvouměsíční lhůty splatnosti, výše sankčního úroku z prodlení, ze souvislosti této smlouvy s ostatními smlouvami uzavřenými se společností [právnická osoba], z personálního propojení této společnosti se žalovaným a ze skutečnosti, že byli do uzavření smlouvy vmanipulováni. Uzavření smluv v popsané provázanosti se nepříčilo ani zákonu ani dobrým mravům, ani personální propojení zúčastněných společnosti nebylo prohřeškem proti dobrým mravům, natož pak prohřeškem takové intenzity, že by vedl až k absolutní neplatnosti smlouvy podle ust. § 588 občanského zákoníku.

28. Obsah smlouvy o poučce byl zcela srozumitelný, žalobcům byla návaznost této smlouvy na ostatní uzavřené smlouvy známa, ostatně žalobci od celkového záměru nakonec neustoupili z důvodů, které by spočívaly v této půjčce či v propojení žalovaného se zhotovitelem díla, ale kvůli tomu, že se jim nepodařilo dosáhnout dohody s vlastníkem vyhlédnutého pozemku. Personální propojení žalovaného s [právnická osoba] se do obsahu smlouvy o půjčce nijak nepromítlo a nemělo na něj negativní vliv, který by poškozoval postavení žalobců jako spotřebitelů. Smluvní podmínky, včetně lhůty splatnosti a výše sankce za prodlení, byly známy předem, žalobci měli k dispozici smluvní text ještě před podpisem smlouvy, a půjčka od žalovaného pro ně nepředstavovala jediný možný způsob financování. Smlouva odpovídala úpravě ust. § 2390 obč. zák., nezakládala přemrštěné sankce spojené s porušením smluvních povinností, a neodporovala dobrým mravům podle ust. § 588 občanského zákoníku ani kvůli její souvislosti s ostatními smlouvami, ani kvůli vazbám mezi zúčastněnými subjekty.

29. Na platnost a trvání smlouvy o půjčce neměly vliv smluvní vztahy, které žalobci uzavřeli s [právnická osoba] Smlouva o půjčce nebyla ve smyslu ust. § 1727 obč. zák. na těchto smlouvách závislá, nebyla uzavřena mezi stejnými subjekty a při stejném jednání jako ostatní smlouvy, a z ničeho nevyplývá, že by v době uzavření těchto tří smluv byla zjevná potřeba uzavřít i smlouvu o půjčce, když tou dobou se žalobci o budoucím financování teprve rozhodovali. Ani při uzavření smlouvy o půjčce se nejevilo, že by bez ní žalobci nebo [právnická osoba] neměly zájem o uzavření předchozích smluv a že by na jejich uzavření nedošlo. Obsah samotných smluv, uzavřených mezi žalobci a [právnická osoba], nebyl pro rozhodnutí ve věci podstatný, proto tu nebyl důvod zabývat se právními závěry obsaženými v rozhodnutích zdejšího soudu, na které žalobci v odvolacím řízení poukazovali, když se navíc jednalo o rozhodnutí vydaná v řízeních o odlišných nárocích, vedených odlišnými účastníky.

30. Pro účely tohoto sporu bylo možno považovat za závislé smluvní vztahy ve smyslu ust. § 1727 obč. zák jen směnečnou dohodu a smlouvu o půjčce, jak to odvolací soud uvedl již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci. Tyto smlouvy byly spojeny hospodářským účelem, byly uzavřeny na jediném jednání a na jediné listině, a lze důvodně předpokládat, že bez zajištění směnkou by smlouva o půjčce uzavřena nebyla.

31. Vmanipulování do uzavření smlouvy o půjčce, které žalobci dovozovali ze samotné konstrukce smluvních vztahů, se z provedených důkazů nepodávalo. Souvislost smlouvy o půjčce s předchozí smlouvou o dílo na zhotovení projektové dokumentace není nelegální nebo manipulativní praktikou, a nelze za ni považovat ani personální propojení žalovaného a zhotovitele ze smlouvy o dílo. Zhotovitel nepředkládal žalobcům variantu financování prostřednictvím půjčky od žalovaného jako jedinou možnost, upozorňoval je i na produkty bankovního sektoru, a v jeho postupu nebylo možno shledat manipulaci ani uvádění v omyl. Navíc na posuzovanou smlouvu se nevztahovala úprava ust. § 1822 obč. zák, když nešlo o smlouvu uzavřenou distančním způsobem, a ani z tohoto pohledu nebyl odůvodněn závěr o manipulativní jednání žalovaného, které by mohlo vést k neplatnosti smlouvy z důvodu omylu podle ust. § 583 obč. zák.

32. Žalovaný namítl promlčení práva žalobců namítat neplatnost smlouvy o půjčce z důvodu omylu, soud prvního stupně tuto námitku vztáhl k neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy. Žalobci v podstatě oba právní důvody neplatnosti do určité míry smísili, když tvrdili, že byli manipulací žalovaného uvedeni v omyl, což vedlo k rozporu smlouvy s dobrými mravy. Každý z obou důvodů neplatnosti by ale zčásti vedl k jiným důsledkům.

33. Soud prvního stupně správně upozornil, že soulad jednání s dobrými mravy je třeba v řízení zkoumat i bez návrhu, jak ukládá ust. § 588 obč. zák., a dovodil z toho bezvýznamnost námitky promlčení žalovaného ve vztahu k právu žalobců namítnout neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. V tom mu odvolací soud přisvědčil, žalovaný by jistě nemohl s touto námitkou promlčení uspět, ovšem smlouva o půjčce rozpor s dobrými mravy nevykazovala a nebyla absolutně neplatná podle ust. § 588 obč. zák., jak bylo odůvodněno výše.

34. Kdyby byla smlouva o půjčce uzavřena v podstatném omylu ve smyslu ust. § 583 obč. zák., pak by byla stižena relativní neplatností podle ust. § 586 obč. zák., jíž se lze dovolat v obecné promlčecí době podle ust. § 619 obč. zák. Žalovaný ale nemohl s úspěchem namítat promlčení tohoto práva vzhledem k úpravě obsažené v ust. § 617 odst. 1 obč. zák., protože se sám dovolával jak práv ze směnky, tak ze smlouvy o půjčce, a oba smluvní vztahy co do účelu souvisely. Žalobci tedy mohli namítat neplatnost smlouvy o půjčce z důvodu omylu i po uplynutí promlčení lhůty, a jejich námitku proto bylo třeba brát v úvahu, ale z dokazování nevyplynulo, že by smlouva byla uzavřena v omylu o rozhodujících okolnostech ve smyslu ust. § 583 obč. zák., když nebylo zjištěno manipulativní jednání žalovaného při uzavření smlouvy.

35. Žalovanému tedy svědčil nárok z platné smlouvy o půjčce, podle které poskytl žalobcům peněžní prostředky v dohodnuté výši, a žalobci mu je dosud nevrátili. Povinnost žalobců k včasnému zaplacení dluhu byla utvrzena smluvní pokutou, která z obsahového hlediska odpovídala úpravě ust. § 2048 občanského zákoníku, když dostatečně určitě vymezovala utvrzenou povinnost i výši smluvní sankce. Žalobci v řízení smluvní pokutu ani její výši nezpochybnili.

36. Výše smluvní pokuty 0,25 % denně z dlužné částky se nepříčila dobrým mravům, jednalo se o pokutu nedosahující výše, která by vedla k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy (např. 33 Cdo 2239/2007, 33 Co 4377/2008, 33 Cdo 588/2003 a řada dalších). Smluvní pokutu by nebylo možno považovat za nepřiměřeně vysokou ani tehdy, pokud by byla ve smyslu ust. § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru vykládána jako úplata za poskytnutí peněžních prostředků (úrok), když ve spotřebitelských úvěrech byl považován za akceptovatelný úrok i ve výši 0,5 % denně (I. ÚS 523/07, I. ÚS 728/10). Úprava ust. § 122 zák. č. 257/2016 Sb. nebyla ve věci použitelná, a to ani se zřetelem k ust. § 168 téhož předpisu, protože se žalobci ocitli v prodlení ještě za účinnosti zák. č. 145/2010 Sb., a do úvahy nepřicházelo ani posouzení věci podle úpravy obsažené v ust. § 14 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., když nebylo tvrzeno ukončení smluvních vztahů odstoupením ze strany žalobců.

37. I kdyby byla smluvní pokuta ujednána v nepřiměřené výši, tak pouhá výše této sankce by podle ust. § 2048 občanského zákoníku nemohla vést k závěru o její neplatnosti. Nepřiměřeně vysoká pokuta by podle ust. § 2051 občanského zákoníku podléhala moderaci, ale tu žalobci nenavrhli. K moderaci smluvní pokuty nelze přistoupit z úřední povinnosti, podmínkou postupu podle ust. § 2051 občanského zákoníku je odpovídající návrh, který nemusí být uplatněn výslovně, stačí, když vyplyne implicitně z jiných tvrzení, například když účastník v řízení namítne nepřiměřenou výši smluvní pokuty (23 Cdo 1398/2022). Žalobci ale v řízení o moderaci nežádali a výši smluvní pokuty nezpochybnili, k postupu podle ust. § 2051 obč. zák. tu tedy chyběly základní předpoklady; ostatně smluvní pokuta nebyla sjednána v nepřiměřené výši.

38. Žalobci vůči nároku žalovaného na zaplacení smluvní pokuty uplatnili námitku promlčení, která nemohla obstát vzhledem k úpravě obsažené v ust. § 617 odst. 2 občanského zákoníku. Žalovaný započítal proti žalobnímu nároku svoje právo na plnění ze směnky i právo na plnění z kauzálního závazku včetně práva na smluvní pokutu, ačkoli je mohl uplatnit kdykoli před uplynutím promlčecí lhůty. Za období od 19. 11. 2015 do 19. 11. 2018 nemohla být smluvní pokuta promlčena vzhledem ke splatnosti půjčky dne 18. 11. 2015 (33 Cdo 2637/2008), nicméně podle ust. § 617 odst. 2 občanského zákoníku mohl žalovaný namítat k započtení jistinu ze smlouvy o půjčce, smluvní pokutu i za pozdější období a úrok z prodlení v plném rozsahu bez ohledu na jeho promlčení.

39. Pohledávka na smluvní pokutu byla kompenzabilní i z hlediska ust. § 1987 občanského zákoníku. Jednalo se o pohledávku, kterou bylo možno uplatnit u soudu, pocházela ze stejného právního vztahu jako nárok požadovaný žalobci a nevyvolala potřebu dlouhého a náročného dokazování, protože skutkové okolnosti, které se k ní pojily, nebyly mezi účastníky sporné (28 Cdo 5711/2017).

40. Žalobci se tedy sice ubránili platební povinnosti ze směnky, a to jak ve směnečném řízení, tak v souzené věci, a vzniklo jim právo na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 obč. zák., ale to nemění nic na skutečnosti, že zůstali žalovanému zavázáni z platné smlouvy o půjčce. Žalovaný uspěl se svojí kompenzační námitkou podle ust. § 98 o. s. ř., když k ní užil nároky z platné smlouvy, které dosud nebyly uspokojeny a byly způsobilé k započtení. Jejich výše přesahovala žalovaný nárok, a vedla tak k závěru o nemožnosti přiznat žalobcům požadované bezdůvodné obohacení. Žalovaný tím nezískal dvojí plnění z téhož titulu, jak žalobci namítali, toliko se úspěšnou námitkou započtení ubránil nároku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku.

41. Odvolací soud tedy na základě nezměněného skutkového stavu dospěl k odlišnému právnímu závěru, na který účastníky při jednání upozornil, a na jeho základě napadený rozsudek změnil podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, žalobu v plném rozsahu zamítl.

42. Právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo podle ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. přiznáno plně úspěšnému žalovanému. Jeho náklady v celkové výši 252 096, 50 Kč zahrnovaly za řízení před soudy obou stupňů soudní poplatek za odvolání 29 638 Kč, odměnu za 5 úkonů právní služby po 11 140 Kč, počítanou ze základu 704 161 Kč (písemná vyjádření z 19. 12. 2022, 22. 2. 2023 a 22. 3. 2023 a účast na dvou jednáních), dále odměnu za 11 úkonů právní služby po 10 700 Kč ze základu 592 756,30 Kč (dvě odvolání proti rozsudkům soudu prvního stupně, pět vyjádření z 29. 8. 2023, 17. 1. 2024, 17. 7. 2024, 4. 9. 2024 a 10. 10. 2024, účast na třech jednáních soudu prvního stupně a jednom odvolacím jednání), a odměnu v poloviční výši 5 350 Kč za procesní odvolání z 3. 4. 2024. Doplnění odvolání s replikou k vyjádření žalobců z 27. 11. 2024 nebylo účelně vynaloženým úkonem, neboť obsahovalo jen právní argumentaci použitou již v předchozích podáních, a žalovaný za ně neměl právo na náhradu nákladů. K uvedeným úkonům žalovanému náleží 17 režijních paušálů po 300 Kč a DPH 38 608,50 Kč.

43. V rozporu s ust. § 6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích byl žalovaný soudem prvního stupně dvakrát vyzván k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 29 638 Kč, ačkoli tento poplatek zaplatil již za předchozí odvolání proti rozsudku. Odvolací soud proto do nákladů žalovaného určených k náhradě zahrnul pouze jeden soudní poplatek za odvolání ve výši 29 638 Kč, a dál bude na soudu prvního stupně, aby žalovanému nadbytečně zaplacený poplatek vrátil.

Poučení