103 Co 27/2021-110

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Šebka a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], okres [okres] zastoupeného advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupené advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu před diskriminací, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 11 C 78/2021-74 ze dne 30. 7. 2021 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje; v zamítavém výroku II. v tom správném znění, že v navrhované omluvě je, namísto textu„ v benešovské pobočce“, text„ v mnichovické pobočce“.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Benešově rozsudkem č. j. 11 C 78/2021-74 ze dne 30. 7. 2021 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) zamítl žalobu (v konečném znění) o uložení žalované„ ve smyslu ustanovení § 10 antidiskriminačního zákona, aby upustila od diskriminačního jednání vůči žalobci, které spočívá v tom, že bez toho, aby měl žalobce zahalené dýchací cesty rouškou nebo respirátorem nebo jiným obdobným prostředkem, není obsloužen a je mu odpírán prodej výrobků žalované v její provozovně“ (výrok I.) a o uložení povinnosti žalované zaslat žalobci„ na adresu jeho právního zástupce písemnou omluvu…“ (blíže uvedeného znění; výrok II.). Dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 10 164 Kč k rukám zástupce žalované, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná provozuje v obci [obec] prodejnu (pekárnu), že v této provozovně dne 1. 3. 2021 zaměstnankyně žalované požadovala po žalobci při vstupu do provozovny zakrytí dýchacích cest, následně mu bylo zboží (nákup) vydáno venku a že dne 6. 3. 2021, s odkazem na mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, jej odmítli bez roušky či jiné ochrany úst obsloužit, ačkoliv zaslal v mezidobí dne 2. 3. 2021 jednateli žalovaného e-mailem lékařské zprávy, které obsahují doporučení lékařů, aby s ohledem na své onemocnění dýchacích cest ochranu dýchacích cest nenosil, neboť její nošení vede ke zhoršení jeho zdravotního stavu. S účinností od 1. 3. 2021 byl mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 2. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-45 MIN/KAN, zakázán pohyb a pobyt osob mimo jiné v prodejnách bez specifikované ochrany dýchacích cest. Z povinnosti stanovené tímto opatřením existovaly výjimky, mezi něž však nepatřily osoby se zdravotním stavem, jehož se dovolával žalobce (onemocnění dýchacích cest). Na dveřích předmětné provozovny bylo umístěno upozornění, aby zákazníci vstupovali do provozovny s ochrannou rouškou a nekoncentrovali se v prodejně. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil dle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon; dále též jen„ antidiskriminační zákon“), zejména dle jeho ustanovení § 2 odst. 2, 3, § 3 odst. 1, 2 a § 10 odst. 1, a uzavřel, že žalobcem tvrzené jednání žalované spočívající v tom, že na rozdíl od osob, na něž dopadaly výjimky ze shora citovaného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, byl nucen v prodejně žalované nosit ochranu úst, přestože disponoval lékařskou zprávou, že nošení ochrany úst je u něj z důvodu jeho astmatu nevhodné, nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat diskriminace stanovených antidiskriminačním zákonem. V rozhodném období (března 2021) bylo účinné shora označené mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, které nestanovilo výjimku pro osoby s totožným zdravotním stavem, jako je tvrzený zdravotní stav žalobce; proto i žalobce byl povinen nosit ochranu úst, stejně jako ostatní osoby ve srovnatelném postavení s ním. Diskriminační jednání žalované nelze spatřovat v tom, že se chovala podle účinného mimořádného opatření, ve své provozovně toto opatření dodržovala, vyžadovala nošení ochrany po všech zákaznících, včetně žalobce. Zdůraznil, že„ po žalované nelze požadovat, aby si právně posuzovala dané mimořádné opatření a dle své úvahy zařazovala výjimky nad rámec výjimek v něm stanovených“. Žalované a ani civilnímu soudu nepřísluší posuzovat platnost a obsah daného mimořádného opatření. Žalovaná pouze dodržovala předmětné opatření a řídila se jeho obsahem, pod sankcí, která jí v opačném případě hrozila. Současně měla na dveřích do provozovny vylepeny podmínky vstupu, vstupem dovnitř zákazník tyto podmínky dobrovolně akceptoval. Podmínka ochrany dýchacích cest byla žalovanou stanovena pro všechny v souladu s opatřením Ministerstva zdravotnictví a byla přiměřeným omezením v zájmu ochrany zdraví ostatních zákazníků a zaměstnanců; nejednalo se o vytvoření překážek či podmínek, které by byly namířeny proti žalobci či jiné skupině lidí. Přihlédl k tomu, že v dané věci se jednalo o nasazení prostředků ochrany úst„ uvnitř provozovny s pekárenským zbožím, čili na dobu v řádu několika minut, a to v zájmu ochrany zdraví ostatních osob uvnitř pekárny“. V rozhodném období března 2021 pak, jak obecně známo, v České republice probíhala jedna z největších vln nákaz onemocněním Covid-19, tomu odpovídala přijímaná opatření. Zdůraznil, že„ žalobcem prosazovaná nutnost ochrany jeho zdraví se v daném případě tak dostala do konfliktu s ochranou zdraví ostatních osob, přičemž ochranu zdraví žalobce nelze stavit na ochranu zdraví jiných“. Nelze tak vyhovět nárokům uplatňovaným žalobcem„ na základě dodržování opatření (žalovanou), a to bez ohledu na skutečnost, zda bylo dotčené opatření následně zrušeno, jako tomu bylo v tomto případě“. V opačném případě by totiž byla„ založena právní nejistota směrem do minulosti pro osoby, které je (opatření) dodržovaly, jednak by napříště taková mimořádná opatření ztratila svůj smysl a podstatu“. Ke dni rozhodnutí soudu trvala povinnost ochrany úst dle předmětného opatření a žalobce nespadal do žádné z výjimek. To platí bez ohledu na skutečnost, zda předmětné opatření bylo vydáno v souladu se zákonem či nikoliv a bylo později zrušeno. K diskriminačnímu jednání ze strany žalované vůči žalobci tak nedošlo. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl. Považoval současně za nadbytečné provádět dokazování dalšími navrhovanými důkazy, když skutkový stav věci byl v rozsahu umožňujícím právní posouzení prokázán dostatečně spolehlivě.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání, kterým jej napadl v celém rozsahu. V odvolání namítá, že trpí dlouhodobě dýchacími problémy. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví následně, s účinností od 30. 7. 2021, zavedla (dosud trvající) výjimky z povinnosti nosit ochranu dýchacích cest právě pro osoby s obdobným zdravotním postižením, jako má žalobce. Namítl, že soud měl posoudit zákonnost mimořádných opatřeních Ministerstva zdravotnictví ve vztahu k žalobci; zde odkázal rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2385/21 ze dne 16. 11. 2021, jenž dle jeho výkladu ukládá obecným soudům v soudních řízeních povinnost zkoumat zákonnost a ústavnost mimořádných opatření obecné povahy vydávaných Ministerstvem zdravotnictví, kdy i absence výjimky z tohoto opatření může založit závěr o nezákonnosti a neústavnosti celého opatření. Soud je přitom vázán pouze zákonem, nikoliv podzákonnými předpisy, natožpak opatřením obecné povahy. Nejvyšší správní soud soustavně jednotlivá mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví vydávaná podle pandemického zákona ve vztahu k ochraně dýchacích cest zrušuje, mj. také pro chybějící výjimku pro osoby se zdravotními komplikacemi. Žalovaná nebyla oprávněna vymáhat nošení respirátorů či roušek ve své provozovně. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví jí neukládaly povinnost, aby se v její provozovně nacházely pouze osoby s rouškou či respirátorem; opatření ukládalo povinnost pouze fyzickým osobám. Není proto pravda, že by žalované hrozila sankce, jestliže by po žalobci nošení ochrany dýchacích cest nevyžadovala. Žalobce se přitom domáhá ochrany před diskriminací z důvodu svého zdravotního stavu, což je jeden z nejsilnějších diskriminačních důvodů vůbec. I kdyby snad jednání žalované nemělo být diskriminační povahy, soud prvního stupně se měl zabývat tím, zda se nejednalo o nezákonný zásah do osobních práv žalobce. Soudy by měly„ pečlivě zvážit, zda skutečně umožní soukromým subjektům, jako je žalovaná, omezovat zákazníky, byť by to bylo s odůvodněním ochrany veřejného zdraví“. Žalobce připodobnil jednání žalované k situaci, kdy by odmítala vpouštět do své provozovny příslušníky romského etnika jen s poukazem na to, že je obecně známo, že typickými přenašeči hepatitidy A jsou příslušníci romské menšiny. Soud prvního stupně se dle žalobce nevypořádal s tím, zda žalobce posoudit jako osobu se zdravotním postižením a zda žalovaná neměla povinnost negativní dopady na zdraví žalobce zohlednit. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2021, č. j. 7 Ao 6/2021-112, uvedl, že i ochrana před onemocněním Covid-19 musí brát v potaz možné negativní dopady prostředků užívaných k ochraně na zdraví osob. Povinnost obecných soudů zkoumat zákonnost a ústavnost opatření obecné povahy nelze odmítnout s poukazem na to, že nemají pravomoc k takovému přezkumu. Dle žalobce lze učinit příměr s osobami, které využívají asistenční psy, kdy obecně je dán zákaz vstupu do provozoven obchodů a služeb se psy, který má své opodstatnění; pro osoby, jejichž zdravotní stav či zdravotní postižení asistenčního psa vyžaduje, se však, přes aplikaci nepřímé diskriminace, dovozuje, že takový zákaz pro ně neplatí, neboť by na ně doléhal mnohem tíživěji, než na zbytek populace. Obdobná situace se týká žalobce, kdy v rozhodné době března 2021 zákaz na něj doléhající při neexistenci výjimky dopadal na něj tíživěji, nežli na jiné osoby, s ohledem na jeho zdravotní postižení. Žalovaná proto měla žalobci umožnit vstup do provozovny a nákup zde bez ochrany dýchacích cest, a to nejméně od doby, kdy sama umožňovala zákazníkům konzumaci potravin a nápojů v prodejně, avšak žalobce dovozuje, že tak měla činit již v předcházející rozhodné době března 2021. Žalobce proto navrhl změnit rozsudek soudu prvního stupně tak, aby jeho žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno.

3. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Zdůraznila, že vůči žalobci nedošlo k žádné diskriminaci. Žalovaná nemůže posuzovat, jako neodborný laik, jakákoliv lékařská vyšetření. Řídila se platným a účinným opatřením obecné povahy Ministerstva zdravotnictví, v němž žádná výjimka z nošení ochrany dýchacích cest pro žalobce v rozhodné době neplatila. Žalobce se nemůže domáhat, aby žalovaná své zaměstnance a další zákazníky vystavovala riziku přenosu nákazy, resp. aby vydané opatření obecné povahy nedodržovala a chovala se protiprávně. Žalovaná se přitom snažila žalobci vycházet vstříc. Přesto se však žalobce domáhal jiného přístupu v době, kdy bylo běžným, že se plošně vyžadoval přístup jiný, který naprostá většina ostatních zákazníků prodejny žalované plně akceptovala, na rozdíl od žalobce. Žalovaná toliko plnila povinnost, která byla nejen jí uložena zvláštním předpisem. Jestliže se cítil žalobce diskriminován opatřením, které má být podstatou tohoto sporu, bylo je možno napadnout v rámci řízení o neplatnosti takového aktu. S tím však nesouvisí právo a povinnost žalované chovat se s opatřením v souladu, neb žalovaná postupovala tak, jak jí bylo uloženo. V rámci potravinářského průmyslu se snažila jednat velmi obezřetně, aby se eliminovalo možné šíření nemoci Covid-19. Obsah opatření obecné povahy přijatého Ministerstvem zdravotnictví, coby orgánem k tomu příslušným, nepřísluší žalované jakkoliv rozporovat a měnit ani v soukromoprávní a už vůbec ne ve veřejnoprávní rovině. Ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku je vůbec otázkou, zda je žalovaná pasivně legitimována. Existovalo účinné opatření obecné povahy, které žádnou výjimku pro žalobce nezakotvovalo; bylo proto nutno s ním počítat, chránit ostatní lidi. Všichni s ním byli obeznámeni, navíc jeho obsah – pokyny dle něho, byly vylepeny i na provozovně žalované. Obsah a cíle vydaného opatření byly navíc i v souladu s epidemickou situací. Obecně nutno vycházet z toho, že opatření státu je nutno respektovat, jinak by také vše mohlo směřovat k anarchii. Žalovaná se chovala podle opatření, aby přispěla k ochraně veřejného zdraví. Zvlášť ve složité době, kdy je svět postižen pandemií, nelze (stejně, jako to platí obecně)„ brát právo do svých rukou“. Žalobce proto nebyl diskriminován.

4. V průběhu odvolacího řízení žalobce upřesnil text ve své žalobě navrhované omluvy tak, že namísto textu„ v benešovské pobočce pekárny“ má být správně text„ v mnichovické pobočce pekárny“, s odůvodněním, že se zde dopustil v petitu žaloby zjevné nesprávnosti, která je patrna z obsahu skutkových tvrzení žaloby (tvrzený děj se podle skutkových tvrzení měl odehrát právě v provozovně žalované v obci [obec]).

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále téže jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalobce neopodstatněným.

6. Odvolatel – žalobce napadá rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu; obsahově uplatnil odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. – rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, co do závěru o vázanosti předmětným opatřením obecné povahy vydaným Ministerstvem zdravotnictví, účinným v rozhodném období března 2021 (co do závěru o nemožnosti zkoumat jeho zákonnost a ústavnost v civilním řízení soudním), co do závěru o neexistenci přímé či nepřímé diskriminace žalobce v provozovně v [obec] zjištěným chováním žalované a co do absence právního posouzení ohledně možného zásahu do osobnostních práv žalobce.

7. Odvolací soud (poté, co zčásti zopakoval dokazování dle § 213 odst. 1, 2, 3 o.s.ř.) uzavřel, že soud prvního stupně v řízení správně zjistil, že dne 1. 3. 2021 zaměstnankyně žalované požadovaly v provozovně žalované po žalobci roušku a zboží mu vydaly venku a že dne 6. 3. 2021 ho, s odkazem na mimořádné opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví tehdy účinné, odmítly (v provozovně bez ochrany dýchacích úst) obsloužit; tato tvrzení byla mezi účastníky shodná (srov. § 120 odst. 3 o.s.ř.). Správně zjistil, že v rozhodném období března 2021 bylo účinné mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 2. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-45 MIN/KAN, které s účinností od 1. 3. 2021 od 00:00 hodin do odvolání zakazovalo všem osobám pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa), kterým je respirátor nebo obdobný prostředek (blíže vymezené), mj. ve vnitřních prostorách staveb, které slouží jako prodejna nebo provozovna služeb (srov. čl. I.2. písm. a) bod i) a ii) citovaného opatření). Uvedené opatření znalo výjimky pro některé osoby, nikoliv však pro osoby se zdravotním stavem odpovídajícím zdravotnímu stavu tvrzenému žalobcem ohledně své osoby. Na dveřích provozovny žalované v [obec] bylo vyvěšeno upozornění označené jako„ informace pro zákazníky prodejny“ obsahující sdělení:„ vstup pouze s ochrannou rouškou, vstup maximálně 2 zákazníci“.

8. V předžalobní výzvě adresované žalované ze dne 25. 3. 2021 (č. l. 14 – 19 spisu) žalobce (v jejím bodě I.) vylíčil tvrzení, že jej dne 1. 3. 2021 zaměstnankyně pekárny žalované na pobočce v [obec] odmítly vpustit do prodejny s odůvodněním, že nemá roušku. Uvedl zde dále, že„ téměř od začátku epidemie Covid-19 nemůže … ze zdravotních důvodů nosit roušku ani jiné zakrytí dýchacích cest, o čemž zaměstnankyně této pobočky byly informovány a doposud to také respektovaly (což je bezmála rok od zahájení povinnosti nošení roušky)“. Dne 1. 3. 2021 jej odmítly do obchodu vpustit a zboží mu bylo předáno venku, s odůvodněním, že došlo ke stížnostem od jiných zákazníků na nenošení roušky z jeho strany. Dále uvedl, že dne 2. 3. 2021 telefonicky kontaktoval jednatele společnosti žalované, kterého informoval o situaci. Od zavedení povinnosti nosit roušku žalobce„ zboží vždy objednával telefonicky dopředu, aby v pekárně strávil co nejkratší dobu“. Pečivo mu bylo dopředu uloženo do tašek a snažil se vždy přijít do pekárny v době, kdy tam jiní zákazníci nebyli. To dne 2. 3. 2021 sdělil jednateli žalované s tím, že je ochoten se domluvit na nejvhodnější době, kdy bude přebírat objednané zboží. Na žádost jednatele žalované mu téhož dne zaslal e-mailem lékařské zprávy, že zakrytí úst v jeho případě není ze zdravotních důvodů možné. Následně dne 4. 3. 2021„ v pekárně telefonicky objednal zboží“. Když si pak pro něj přišel, bylo mu řečeno, že nemá dovnitř vstupovat, že mu zboží zaměstnankyně žalované vynese ven. V té době však v prodejně ani před prodejnou nebyl žádný zákazník. Z tohoto důvodu žalobce„ odmítl převzít zboží venku a do obchodu vešel a byl obsloužen“. Další návštěvu pekárny v [obec] žalobce absolvoval v sobotu 6. 3. 2021 brzy ráno, v ten den mu„ prodavačka sdělila, že vedení pekárny zakázalo jej obsloužit a cokoliv mu prodávat“.

9. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a jeho skutkové závěry, které odvolací soud považuje za správné. Soud prvního stupně rovněž správně uzavřel o nadbytečnosti doplňování dokazování o další důkazy, neboť skutkový stav, který je zjištěn spolehlivě, umožňuje právní posouzení věci.

10. Z e-mailu zástupce žalobce ze dne 7. 8. 2021 (jímž odvolací soud doplnil dokazování dle § 213 odst. 1, 4, 5 o.s.ř.) odvolací soud zjistil, že jej zástupce žalobce adresoval zástupci žalované, dotazuje se v něm, zda bude žalobci, s ohledem na nové mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 7. 2021, které zná výjimku pro osoby s dýchacími problémy, umožněno nakupovat v provozovně žalované již bez roušky či respirátoru.

11. Shora zjištěný skutkový stav je dostatečný pro právní posouzení věci.

12. Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně správně z ustanovení § 2 a § 3 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminačního zákona; správně uzavřel, že žalobcem tvrzeným chováním žalované vůči žalobci nedošlo ze strany žalované k naplnění skutkové podstaty přímé či nepřímé diskriminace. Chování žalované vůči žalobci v rozhodném období března 2021 odpovídalo podmínkám stanoveným mimořádným opatřením obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 2. 2021, které zásadně všem osobám (byť se zdravotním postižením odpovídajícím tvrzenému postižení žalobce, tedy osobám s dýchacími problémy) ukládalo povinnost při vstupu do provozoven obchodu a služeb (prodejen a provozoven služeb) mít dýchací cesty zakryté respirátorem či jiným obdobným (blíže vymezeným) prostředkem ochrany. Žádná z výjimek v něm stanovených na žalobce z hlediska jeho tvrzeného zdravotního stavu nedopadala. Žalovaná se chovala právě dle tohoto opatření, v souladu s ním vyvěsila i podmínky vstupu do provozovny v [obec] na její dveře.

13. Předpokladem závěru o přímé i nepřímé diskriminaci dle § 2 a § 3 antidiskriminačního zákona je protiprávnost chování. Žalovaná se však protiprávně nechovala, neboť se chovala v souladu s úpravou provedenou citovaným opatřením obecné povahy, vydaným Ministerstvem zdravotnictví, coby příslušným orgánem státu, v souladu s § 69 odst. 1 písm. i), odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.

14. Právní stát je založen na zásadě presumpce správnosti a zákonnosti aktů orgánů veřejné moci, dokud není zákonem stanoveným způsobem takový akt veřejné moci odklizen (zrušen, změněn). K takovému odklizení či zrušení opatření obecné povahy nejsou povolány obecné soudy v civilním soudním řízení, ale soudy ve správním soudnictví, případně Ústavní soud. Jinými slovy, soudy v civilním soudnictví jsou povinny presumpci správnosti a zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci při výkonu soudnictví zásadně respektovat (pro případ individuálních veřejnoprávních aktů srov. § 135 odst. 2 o.s.ř.). Právní předpisy podzákonné povahy (obecně závazné právní předpisy) pak zásadně rovněž, nejsou-li v rozporu se zákonem či ústavním zákonem (jsou-li v mezích zákona). Takové posouzení soudy v civilním soudním řízení činí v rámci projednávání a rozhodování konkrétních věcí a v jejich rámci – při výkonu soudnictví coby jedné ze státních mocí.

15. Tím spíše jsou povinny se rozhodnutími orgánů veřejné moci, vydanými v rámci jejich působnosti, vybavenými presumpcí správnosti a zákonnosti, řídit („ soukromé“) fyzické a právnické osoby. To ostatně odpovídá potřebě zajištění fungování právního státu a lidské společnosti vůbec, potřebě právní jistoty, předvídatelnosti chování druhých i svého, zamezení anarchie. Stát a lidská společnost funguje na základě společenské smlouvy, za základ svého fungování má mj. princip právní jistoty, předvídatelného chování dle stanovených pravidel. Žalobce se v žalobě po žalované ve své podstatě domáhá, aby žalovaná posuzovala, vykládala a dokonce dotvářela předmětné opatření obecné povahy tak, že by do něj sama„ inkorporovala“ výjimku pro osoby se zdravotním postižením či stavem (onemocněním dýchacího ústrojí), které tvrdí ohledně své osoby žalobce, ačkoliv v tomto opatření v rozhodné době, kdy bylo účinné, žádná taková výjimka nebyla. Uvedený postup však nelze připustit u žalované coby osoby soukromého práva – právnické osoby (obchodní korporaci - společnosti s ručením omezeným). Takový přístup by vedl k anarchii, popření fungování mechanismu státu, plnění jeho role. Jinými slovy, je-li vydáno rozhodnutí orgánu veřejné moci, jsou osoby – jeho adresáti (pro něž představuje jistý pokyn či příkaz) povinny se jím řídit a vycházet z něj (požívá presumpci správnosti a zákonnosti), dokud zákonem stanoveným způsobem není odklizeno. Pouze v případě určitého extrémního rozporu obsahu takového rozhodnutí orgánu veřejné moci se základními principy fungování státu a lidské společnosti, se základními lidskými hodnotami, je oprávněno (není protiprávní) se podle něj nechovat. To však není případ předmětného mimořádného opatření (opatření obecné povahy) Ministerstva zdravotnictví.

16. Ze shora uvedeného se podává (stručně řečeno), že jestliže se žalovaná v rozhodném období března 2021 chovala podle obsahu tehdy účinného předmětného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, vydaného v souladu s § 69 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, nechovala se protiprávně. Jestliže se nechovala protiprávně, nemohla se ve vztahu k žalobci dopustit diskriminace, ať již přímé či nepřímé, dle § 2, § 3 antidiskriminačního zákona.

17. Již z tohoto důvodu žalovaná ani nemohla zasáhnout do osobnostních práv žalobce, neboť předpokladem odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je mj. rovněž protiprávnost takového zásahu (srovnej § 81 a následující, zejména § 82 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Nárok žalobce uplatněný žalobou proto není dán ani z titulu práva na ochranu osobnosti dle citovaných ustanovení občanského zákoníku (odvolací soud zde doplňuje, i s ohledem na odvolací námitku žalobce, právní posouzení věci soudem prvního stupně).

18. K diskriminaci žalobce ze strany žalované by však dle odvolacího soudu nedošlo ani v případě neexistence předmětného mimořádného opatření obecné povahy. Z hlediska zjištěného (a žalobcem namítaného) chování žalované vůči žalobci by se ani tak nejednalo o přímou diskriminaci dle § 2 antidiskriminačního zákona, neboť vůči žalobci nedošlo k méně příznivému zacházení, než by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci: žalovaná požadovala nošení roušek po všech do provozovny vstupujících zákaznících, jak se podávalo z upozornění vylepeného na dveřích provozovny. S jakoukoliv jinou osobou by tak žalovaná zacházela ve srovnatelné situaci obdobně jako se žalobcem (srov. § 2 odst. 2, 3 antidiskriminačního zákona).

19. Nejednalo by se však ani o nepřímou diskriminaci dle § 3 antidiskriminačního zákona, neboť chování žalované a opatření přijatá žalovanou ve vztahu k žalobci nepředstavuje nepřiměřené zatížení. Při zohlednění hledisek uvedených v § 3 odst. 3 antidiskriminačního zákona, toho, že (jak se podává ze samotné předžalobní výzvy žalobce a tam jím tvrzeného chování žalované) žalovaná se snažila žalobci nákup svého zboží v provozovně umožnit (na telefonickou objednávku mu nákup byla ochotna, a delší dobu před rozhodným obdobím tak také činila, připravit a předat mu ho před vstupem do provozovny – tedy přijala dostatečná náhradní opatření uspokojující potřebu žalobce nakoupit), zohlednění tehdejší obecně známé pandemické situace (vyžadující ochranu zdraví lidí zakrytím dýchacích cest k zabránění šíření viru SARS CoV-2), byl požadavek vstupu s ochranou dýchacích cest požadavkem legitimním a přiměřeným i bez existence mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví. Pro takové opatření přijaté žalovanou pro vstup do provozovny by tedy byl dán legitimní naléhavý důvod i bez existence opatření obecné povahy; takové opatření není opatřením nepřiměřeným. Navíc žalovaná se jeho dopady vůči žalobci (z hlediska jím tvrzeného zdravotního stavu) snažila zmírnit dostatečnými náhradními opatřeními: nabídkou přípravy nákupu po předchozí telefonické objednávce a jeho předání venku před vstupem do provozovny. Současně žalobce vždy měl možnost na krátkou dobu do provozovny vstoupit s prostředkem ochrany dýchacích cest, a to např. jen na velmi krátkou dobu k převzetí takto připraveného nákupu. To vše není nepřiměřený požadavek vůči žalobci, s ohledem na shora uvedené okolnosti: pandemickou situaci, nutnost ochrany jak ostatních zákazníků, tak zaměstnanců samotné žalované před přenosem nákazy nemoci Covid-19. Šlo by ze strany žalované, i bez existence opatření obecné povahy, o jakousi žádoucí preventivní obezřetnost před vznikem újmy na zdraví ve vztahu jak k osobám zaměstnanců, tak zákazníků, ostatně i vůči osobě žalobce (neboť požadavek ochrany dýchacích cest sloužil i ochraně jeho zdraví).

20. Nepřímé diskriminační jednání by tak zde bylo ospravedlněno legitimním cílem a tím, že prostředky v dané situaci, vedoucí dosažení tohoto cíle, lze považovat za přiměřené a nezbytné. Mezi tyto uvedené legitimní cíle typicky spadají i případy naplňující kritérium veřejného zájmu,„ objektivní faktory“ či„ věcné důvody“. Těmi v dané situaci byla potřeba ochrany zdraví osob ve státě.

21. Poukaz žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2385/21 ze dne 16. 11. 2021 je nepřiléhavý, neboť uvedený nález vychází ze situace, kdy opatření obecné povahy bylo přezkoumáváno soudy ve správním soudnictví (správními soudy). Řízení před nimi představuje onu zákonem předvídanou cestu, jak uvedený akt veřejné správy vybavený presumpcí správnosti a zákonnosti odklidit zákonem stanoveným postupem. V rámci tohoto řízení je povinností správních soudů zkoumat zákonnost (a ústavnost) opatření rovněž z pohledu absence určitých výjimek. Nelze však akceptovat pojetí, kdy by k takovému přezkumu byly oprávněny osoby soukromého práva, jež se podle něj v době jeho platnosti a účinnosti mají chovat (jeho adresáti); resp. jestliže by chování osoby soukromého práva podle takového aktu (v souladu s ním) mělo být protiprávní (s výhradou případů extrémního rozporu aktu se základními principy právního státu; viz výše).

22. Rovněž poukazy žalobce na jím prezentované příklady s romským etnikem či asistenčním psem jsou nepřiléhavé. Žalobce u romského etnika ve svém příkladu prezentuje představu jeho obecného nakažení hepatitidou A (žloutenkou) coby důvod paušálního zákazu vstupu do provozovny; v případě žalobce však jde o příkaz zásadně všem osobám, se stanovenými výjimkami (pouze medicínské povahy), opatření naopak nepresumuje, že by všichni jeho adresáti byly osobami s dýchacími problémy. Ani příklad s asistenčním psem není přiléhavý, neboť platí, že asistenční psi mají tomu odpovídající výcvik, umožnění jeho vstupu spolu se zdravotně postiženou osobou, které takovou asistenci poskytuje, v některých případech do provozovny obchodu a služeb tak nemusí být ve vztahu k ostatním osobám tam přítomným nepřiměřeným rizikem; i zde však lze navíc učinit jiná dostatečná náhradní opatření (§ 3 odst. 3 antidiskriminačního zákona).

23. Primárně však platí, jak shora uvedeno, že žalovaná se chovala podle platného a účinného opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví, vydaného v rámci jeho působnosti dle § 69 odst. 1 písm. i), odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví; proto se nechovala protiprávně. Již z tohoto důvodu není dán zásah do osobnostních práv (integrity) žalobce ve smyslu § 81 a násl., § 93 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ani jeho diskriminace ve smyslu § 2 či § 3 antidiskriminačního zákona (chybí znak protiprávnosti ve vztahu k takovému chování žalované). Poukázat zde možno rovněž na § 69 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, podle něhož osoby jsou povinny se mimořádnému opatření podřídit.

24. S ohledem na skutečnost, že žalovaná žalobci nabízela a dlouhou dobu také realizovala dostatečná náhradní opatření, jež byla s to uspokojit potřeby žalobce i s přihlédnutím k jeho tvrzenému zdravotnímu stavu, žalobce se však přesto„ principiálně“ domáhá realizace svého tvrzeného„ práva na vstup do provozovny bez prostředku ochrany dýchacích cest“ v rozhodném období, nutno současně předmětnou žalobu považovat za žalobu zneužívající povahy (§ 8 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).

25. V dalších podrobnostech ke shora uvedeným závěrům lze rovněž odkázat na obsah pečlivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

26. Na základě shora uvedených závěrů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil; ve výroku II. ve správném znění reflektujícím upřesnění textu navrhované (zamítnuté) omluvy žalované. Jako věcně správný byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rovněž ve výroku III. o náhradě nákladů řízení; tento výrok odpovídá ustanovení § 151 odst. 1 o.s.ř., § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy plně procesně úspěšné žalované náleží plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně vůči žalobci, jejíž výši soud prvního stupně správně stanovil. V podrobnostech se odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř., § 142 odst. 1 o.s.ř. I v odvolacím řízení – s ohledem na jeho předmět a výsledky – byla žalovaná plně procesně úspěšná, má tak právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení vůči žalobci. Ty představuje odměna zástupce – advokáta za 2 úkony právní služby po 2 500 Kč + DPH 21% (vyjádření a účast u jednání odvolacího soudu), 2 náhrady hotových výdajů po 300 Kč + DPH 21%, dle § 6, § 7, § 11 odst. 1 písm. g), k ), § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o.s.ř.; celkem náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení žalované 6 776 Kč. Jejich zaplacení uložil odvolací soud žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., k rukám zástupce žalované dle § 149 odst. 1 o.s.ř.