104 C 39/2023 - 78

Rubrum

Okresní soud v Jihlavě rozhodl soudcem Mgr. Janem Cejpkem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o 122 532,56 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 47 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 47 550 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 74 982,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 104 440 Kč od 23. 3. 2023 do 15. 5. 2024 ve výši 2 317,68 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 99 295 Kč od 16. 5. 2023 do 4. 8. 2023 ve výši 3 305,61 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 98 295 Kč od 5. 8. 2023 do 13. 11. 2023 a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 745 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 44,88 % ročně z částky 91 886,98 Kč od 23. 3. 2023 do 15. 4. 2023 ve výši 2 664 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 91 886,98 Kč od 16. 4. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 3. 2023 dosáhne částky 260 064 Kč.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 122 532,56 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 23. 3. 2022 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Téhož dne byl úvěr žalovanému vyplacen na bankovní účet. Žalovaný se zavázal úvěr splatit společně s úrokovou sazbou 44,88 %, a to ve 48 měsíčních splátkách. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku přes e-mailovou adresu. Součástí měsíčních splátek bylo také pojištění schopnosti splácet ve výši 630 Kč měsíčně. Žalobkyně úvěr schválila, neboť prověřila na základě informací a dokladů od žalovaného jeho schopnost úvěr splácet. Úvěrovou historii žalovaného prověřila v databázi [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Na základě získaných informací provedla tzv. scoring žalovaného, který je založen na matematickém modelu bodového hodnocení klienta. Žalovaný řádně a včas úvěr nehradil, celkem uhradil pouze částku 46 305 Kč. S ohledem na tuto skutečnost vzniklo žalobkyni rovněž právo požadovat smluvní pokutu v celkové výši 1 996 Kč a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně prohlásila úvěr za splatný, v důsledku čehož se celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nesplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny ve výši 101 444,70 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit v den zesplatnění úvěru. Žalobkyně je dále oprávněna podle uzavřené smlouvy požadovat úroky z prodlení z nové jistiny a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny, což žalobkyně v žalobě blíže vyčíslila. V doplnění žaloby ze dne 6. 6. 2024 žalobkyně dále uvedla, že prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet na základě dokladů o příjmech žalovaného a údajů obsažených v dostupných registrech. Žalobkyně zjistila, že žalovaný má čistý měsíční příjem přes 40 000 Kč, jeho náklady činí 6 463 Kč a volné zdroje ke splácení dosahují výše 32 976 Kč. K tomu doložila formulář hodnocení klienta, ve kterém byla provedena analýza jeho bonity. Ve vztahu k výdajové stránce poukázala žalobkyně na částky životního minima. Také zdůraznila, že žalovaný podepsal prohlášení o pravdivosti uvedených údajů, přičemž povinnost prověřovat úvěruschopnost nelze vykládat extenzivně. K tomu dále odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18. V další části svého doplnění se blíže vyjádřila k jednotlivým nákladům žalovaného, které vycházely z jeho tvrzení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019 zdůraznila, že po úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou. Při jednání konaném dne 24. 7. 2024 pak zástupce žalobkyně poukázal také na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, č. j. 20 Cdo 1522/2020-227, ze dne 18. 1. 2022, č. j. 33 ICdo 27/2021-82, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, č. j. 75 ICm 3132/2019.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žalovaný se bez omluvy nedostavil, soud tak v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jednal v nepřítomnosti žalovaného.

3. Soud ve věci provedl dokazování listinami. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vedeného Českou národní bankou soud zjistil, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem spotřebitelského úvěru.

4. Z návrhu na uzavření smlouvy č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaný žádal o poskytnutí úvěru ve výši 100 000 Kč, který měl splatit společně se sjednanými poplatky v celkové výši 216 720 Kč v 48 měsíčních splátkách po 5 145 Kč. Zprostředkovatelem úvěru byla [jméno FO]. Žalovaný projevil zájem o pojištění schopnosti splácet v rozsahu balíčku „B“, jak vyplývá i z přihlášky do pojištění a přílohy č. [hodnota] a dodatku č. [hodnota] k návrhu smlouvy. Součástí návrhu smlouvy je také ujednání o úročení, přičemž zápůjční úroková sazba činí 44,88 % ročně. Tento návrh obsahuje také ujednání o smluvní pokutě v případě prodlení se splácením úvěru. Návrh smlouvy není žalovaným podepsán, v místě podpisu je uveden pouze jedinečný kód s datem 23. 3. 2022. Shodné informace o úvěru jsou obsaženy v předsmluvním formuláři. Prostřednictvím jedinečného kódu měl žalovaný podepsat rovněž prohlášení klienta. Způsob provedení podpisu popisuje dokument označený jako „podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A).“ 5. O oznámení o schválení úvěru ze dne 24. 3. 2022 soud zjistil, že žalobkyně schválila žádost žalovaného o poskytnutí úvěru ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se podle tohoto oznámení zavázal zaplatit celkem částku 216 720 Kč, a to ve 48 měsíčních splátkách po 5 145 Kč se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 44,88 % ročně. Měsíční výši splátky dokládá připojený splátkový kalendář z téhož dne. V informačním dokumentu o pojištění schopnosti splácet jsou uvedeny konkrétní podmínky uvedeného pojištění. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného částku 100 000 Kč dne 23. 3. 2022.

6. Z částečného výpisu z účtu žalovaného soud zjistil, že příjem žalovaného činil v prosinci 2021 částku 47 491 Kč, v lednu 2022 částku 41 752 Kč, v únoru 2022 částku 40 636 Kč, v březnu 2022 částku 38 931 Kč. K hodnocení klienta soud zjistil, že jako příjmy žalovaného uvedla žalobkyně částku 40 439 Kč, jako výdaje pak částku 3 860 Kč (životní minimum) a 2 603 Kč výdaje na bydlení. Celkové výdaje tak činily částku 6 463 Kč. Rezerva žalovaného činila podle tohoto hodnocení klienta částku 32 976 Kč. Ani toto hodnocení klienta není žalovaným podepsáno, i zde je uveden pouze jedinečný kód s datem 23. 3. 2022. Z výpisu ze záznamů z registru [Anonymizováno] soud zjistil, že žalobkyně vyhledávala v tomto registru žalovaného podle jeho rodného čísla, přičemž k žalovanému nebyly evidovány ke dni 25. 2. 2022 údaje o dlužných částkách. Z výpisu z [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ([Anonymizováno]) soud zjistil, že žalovaný byl obodován skórem 476, což mělo odpovídat kategorii III., tj. nízkému riziku a současně nejlepšímu segmentu klientů.

7. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek výzvami ze dne 15. 11. 2022, 16. 1. 2023, 15. 2. 2023, 20. 3. 2023. Oznámením ze dne 21. 3. 2023, doručeným žalovanému dne 30. 3. 2022, žalobkyně žalovanému sdělila, že prohlásila úvěr za splatný a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě celé dlužné částky ve výši 104 440 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 8. 11. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k okamžité úhradě dlužných částek. Téhož dne byla výzva žalovanému odeslána, jak vyplývá z podacího archu.

8. Z karty klienta ze dne 27. 11. 2023 soud zjistil, že žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr celkem částku 52 450 Kč.

9. Z kopie povolení o trvalém pobytu soud zjistil, že žalovaný je slovenské státní příslušnosti a pobývá na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu s platností od 27. 1. 2020.

10. Soud postupoval v souladu s recentní judikaturou Krajského soudu v Brně (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně z 5. 8. 2021, č.j. 28 Co 221/2020-205) jakožto soudu nadřízeného, podle něhož je úkolem soudů v obdobných věcech na prvním místě posoudit, zda úvěrová instituce náležitě ověřila úvěruschopnost. Dojde-li totiž soud k závěru, že úvěrová instituce nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka, potom není třeba se zabývat zachováním formy této smlouvy v elektronické podobě podle § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 104 a § 110 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), upravujícími negativní důsledky pro poskytovatele spotřebitelského úvěru, které se již ovšem neprojeví. Zdejší soud proto v prvé řadě přistoupil k posouzení, zda žalobkyně dostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného.

11. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. musí ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, vydat ochuzenému, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zejména ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnilyli obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není narušeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 o. z. je v prodlení dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Podle § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1723 odst. 2 o. z. se přitom ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, použijí přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních skutečností.

15. Na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím ke shora citovaným zákonným ustanovením soud dospěl k následujícím závěrům. Na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně žalovanému poskytla úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný při tomto právním jednání nevystupoval jako podnikatel (alespoň to nevyplývá z jeho označení v hlavičce smlouvy), přičemž nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by úvěr měl souviset s jakoukoli podnikatelskou činností žalovaného. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je splnění povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně (blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jejichž závěry jsou aplikovatelné i na současnou úpravu).

16. Soud má na základě provedeného dokazování za prokázané, že žalobkyně neprověřila schopnost žalovaného splácet úvěr dostatečně. I když v řízení doložila výpis z účtu žalovaného, jednalo se o výpis částečný, který obsahoval pouze informace o příjmu žalovaného za měsíce prosinec 2021 až březen 2022. Výdajovou stránku nepodložila žalobkyně žádnými listinami. K této výdajové stránce pak především nebylo možné vyjít z pouhého odkazu na částku životního minima, která měla žalovanému podle tvrzení žalobkyně k uspokojení všech jeho životních potřeb postačovat. Naopak – takový odkaz je zcela nedostatečný, neboť podstatnou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele je zhodnocení jeho konkrétní majetkové situace, tj. zohlednění všech příjmů a výdajů a následné posouzení toho, zda zbývající částka (po odečtení reálných výdajů od reálných příjmů) bude postačovat k financování poskytnutého úvěru. Při tomto posuzování proto nelze vycházet z předem definované částky, neboť ta žádným způsobem neodráží skutečnou majetkovou situaci konkrétního dlužníka. Ze stejného důvodu nepostačují odkazy žalobkyně na nejrůznější modely (zde model matematický) hodnocení klienta, neboť ani modelové případy zcela neodpovídají konkrétní situaci dané osoby. Jinými slovy, při prověřování úvěruschopnosti se nelze spoléhat na statistické údaje, ani na minimální částky určené k živobytí, neboť tyto údaje fakticky ničeho nevypovídají o konkrétní – reálné majetkové stránce dlužníka. Naopak, i spotřebitel s vysokými příjmy nebude splňovat podmínku úvěruschopnosti, resp. budou o jeho úvěruschopnosti existovat zásadní pochybnosti, pokud bude vysoká rovněž jeho výdajová složka. Z tohoto pohledu jde o dvě strany jedné mince, u níž statistické údaje nemohou nahradit reálný obraz jedné z nich. Ze stejného důvodu proto neobstojí poukaz na prověření žalovaného v systémech SOLUS a NRKI, neboť nahlédnutí do těchto evidencí nemůže nahradit zdokumentování konkrétních výdajů dané osoby. Nadto tyto registry nezaručují správnost a úplnost evidovaných údajů. Při posuzování úvěruschopnosti jde o podpůrný zdroj informací, který může upozornit na problematického klienta, rozhodně však nemůže zaručovat jistotu toho, že daný spotřebitel bude poskytnutý úvěr schopen splácet. Tyto registry totiž poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnost vůči subjektu, který je do daného registru zapojen (viz také žalobkyní citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

17. Žalobkyně dále tvrdila, že dostatečnost jejího postupu potvrzuje také fakt, že žalovaný více než půl roku úvěr splácel. Ani toto tvrzení však nepostačuje k závěru, že se úvěruschopností žalovaného zabývala s náležitou obezřetností, neboť skutečnosti nastalé ex post nemohou dokládat to, co měla žalobkyně provést před samotným uzavřením smlouvy o úvěru. Dlužno dodat, že v daném případě rozhodně nešlo o úvěr v bagatelní výši, jak se snažila žalobkyně prostřednictvím svého zástupce prezentovat při jednání dne 24. 7. 2024. Poskytnutý úvěr činil částku 100 000 Kč, nešlo tak o úvěr v řádu několika málo tisíců. Naopak, výše požadovaného úvěru měla vést žalobkyni k o to větší obezřetnosti tak, aby byla schopna dostatečné prověřování úvěruschopnosti následně prokázat. To ostatně potvrzuje i žalobkyní zdůrazňované usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, ve kterém za bagatelní Ústavní soud označil částku 3 490 Kč. Oproti žalobou požadované částce v nyní posuzované věci jde o částku diametrálně odlišnou.

18. Co se týká dalších žalobkyní zdůrazňovaných odkazů na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, ani tyto odkazy na výše uvedených závěrech ničeho nemění. Naopak, v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, Ústavní soud zdůraznil nutnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného dostatečně kvalifikovaně – k tomu viz bod 19 uvedeného nálezu, v němž Ústavní soud uvedl, že „na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady.“ V usnesení ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, pak naopak Nejvyšší soud zopakoval, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, tzn., vyjde-li toliko z informací od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit.“ Stejně tak na výše uvedeném nemění ničeho ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019. Toto rozhodnutí se totiž netýká soukromoprávní povinnosti úvěrujících společností dostatečně posuzovat schopnost spotřebitelů úvěr splácet. A pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, a jemu předcházející rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 75 ICm 3132/2019, ani tato rozhodnutí výše uvedeným závěrům nebrání. V nyní posuzované věci jde totiž především o to, že žalobkyně nezjistila reálný rozsah výdajů žalovaného. Za této situace tak s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného posoudit nemohla.

19. S ohledem na výše uvedené učinil soud závěr, že žalobkyně nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a proto soud posoudil smlouvu jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. I přes znění tohoto ustanovení je potřeba neplatnost považovat za absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, neboť smyslem citovaného zákona je implementace předpisů Evropské unie vydaných na ochranu spotřebitele. K otázce absolutní neplatnosti smlouvy odkazuje soud na rozhodnutí Soudního dvora ve věci sp. zn. C-679/18, podle něhož musí soud z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní odpovědnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a v případě nesplnění této povinnosti dovodit absolutní neplatnost sjednané smlouvy. Podle citované směrnice totiž nelze sankci za porušení předsmluvní odpovědnosti věřitele vázat na podmínku uplatnění námitky neplatnosti spotřebitelem. O tom ostatně svědčí i následně provedená novelizace zákona o spotřebitelském úvěru (učiněná zákonem č. 96/2022 Sb.), která s účinností od 29. 5. 2022 zakotvila absolutní neplatnost smlouvy přímo do znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Je-li pak absolutně neplatná smlouva, jsou absolutně neplatná i ujednání o smluveném úroku a poplatcích vyplývajících ze smlouvy, stejně jako ujednání o smluvní pokutě.

20. Žalobkyně však soudu prokázala, že žalovanému poskytla finanční částku 100 000 Kč převodem na účet žalovaného. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyla platně a účinně uzavřena smlouva a mezi žalobkyní není jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyně mu plnila bez právního důvodu. Žalobkyně tak má právo na vrácení toho, co žalovanému plnila. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil, resp. ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu ve zbývající výši 47 550 Kč. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. soud žalovanému uložil, aby tuto částku zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu soud neshledal důvod.

21. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaný byl vyzván k okamžitému vrácení bezdůvodného obohacení výzvou odeslanou dne 8. 11. 2023. Tato výzva došla v souladu s § 573 o. z. žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tj. v pondělí 13. 11. 2023. Od 14. 11. 2023 se tak žalovaný ocitl v prodlení, a proto byl žalobkyni od tohoto data přiznán rovněž úrok z prodlení v zákonné výši.

22. Ve zbývající části, tj. pokud jde o zaplacení částky 74 982,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 104 440 Kč od 23. 3. 2023 do 15. 5. 2024 ve výši 2 317,68 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 99 295 Kč od 16. 5. 2023 do 4. 8. 2023 ve výši 3 305,61 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 98 295 Kč od 5. 8. 2023 do 13. 11. 2023 a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 745 Kč od 14. 11. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 44,88 % ročně z částky 91 886,98 Kč od 23. 3. 2023 do 15. 4. 2023 ve výši 2 664 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 91 886,98 Kč od 16. 4. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 3. 2023 dosáhne částky 260 064 Kč, musela být žaloba zamítnuta.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení byl z větší části úspěšnější žalovaný, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. S hledem na skutečnost, že mu žádné náklady v řízení nevznikly, mu však soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení