106 C 6/2025 - 101

Rubrum

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Vodehnalem, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 165 542 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 91 718 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 22. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 29 001 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 120 719 Kč od 28. 5. 2024 do 21. 9. 2024, úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 91 718 Kč od 22. 9. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 29 001 Kč od 22. 9. 2024 do zaplacení, částky 44 823,88 Kč, úroku ve výši 76,04 % ročně z částky 98 653,19 Kč od 28. 5. 2024 do 18. 6. 2024 ve výši 4 388,34 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 98 653,19 Kč od 19. 6. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 5. 2024 dosáhne částky 381 312 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 165 542 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že s žalovaným dne 19. 1. 2024 uzavřela smlouvu o úvěru č. 9103288832, na jejímž základě žalovanému vyplatila 99 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku a úrok ve výši 76,04 % ročně (včetně pojištění) splácet ve 48 měsíčních splátkách po 7 282 Kč vždy do 20. dne každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únor 2024. Žalovaný úvěr nehradil řádně a včas, pouze dne 22. 2. 2024 zaplatil částku 7 282 Kč. Dále již nezaplatil ničeho. Žalobkyně proto úvěr zesplatnila. Žalobkyně se žalobou domáhala částky 120 719 Kč (plus zákonného úroku z prodlení z této částky od 28. 5. 2024 do zaplacení), jež se skládá z částky odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 117 335,23 Kč (ta odpovídá zbývající dlužné původní jistině 98 653,19 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 18 682,04 Kč), smluvní pokuty 998 Kč (2 x 499 Kč za 2. a 3. splátku, s nimiž se žalovaný octl v prodlení ještě před zesplatněním), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč (2 x 200 Kč za 2. a 3. splátku, s nimiž se žalovaný octl v prodlení ještě před zesplatněním) a pojistného ve výši 1 986 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení částky 44 823,88 Kč jakožto smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 117 335,23 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to od 28. 5. 2024 do 13. 6. 2025, a rovněž úroku ve výši 76,04 % ročně z částky 98 653,19 Kč od 28. 5. 2024 do 18. 6. 2024 ve výši 4 388,34 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 98 653,19 Kč od 19. 6. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 5. 2024 dosáhne částky 381 312 Kč. Žalovaný neuhradil ničeho ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění:

4. Z návrhu na uzavření smlouvy č. 9103288832 ze dne 19. 1. 2024 (tento dokument neobsahuje podpis žalovaného, místo něho se tam skrývá jakýsi číselný kód) plyne, že žalovaný měl žalobkyni dne 19. 1. 2024 učinit nabídku na uzavření smlouvy o úvěru a žalobkyně tento návrh téhož dne akceptovala. Dle této smlouvy měla žalobkyně vyplatit žalovanému částku 99 000 Kč a žalovaný se měl zavázat splácet tuto částku spolu s úrokem ve výši 76,04 % ročně (RPSN 109,02 %) v měsíčních splátkách po 7 282 Kč (tato částka v sobě zahrnuje i pojistné) splatných vždy do 20. dne každého kalendářního měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Ve smlouvě byly sjednány i různé smluvní pokuty a jiné sankce.

5. V příloze č. 1 smlouvy o úvěru, jež měla být smluvními stranami taktéž uzavřena dne 19. 1. 2024 (ve stejné formě jako samotná smlouva, tj. bez podpisu žalovaného), si účastníci měli sjednat pojištění schopnosti splácet úvěr s měsíčním pojistným ve výši 662 Kč.

6. Dle přiložených výpisů měla žalobkyně lustrovat žalovaného v Nebankovním registru klientských informací (NRKI) a v registru SOLUS.

7. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla na účet č. 0212286960/0600 dne 19. 1. 2024 vyplacena částka 99 000 Kč pod variabilním symbolem 9103288832.

8. V daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2022 elektronicky podaném dne 28. 4. 2023 jsou uvedeny příjmy žalovaného ze samostatné činnosti ve výši 613 070 Kč, výdaje ve výši 367 842 Kč, rozdíl 245 228 Kč, po zaokrouhlení se jednalo o základ daně 245 200 Kč. Dle potvrzení banky ze dne 19. 1. 2024 žalovaný zaplatil finančnímu úřadu na této dani částku 5 940 Kč (odpovídá částce nedoplatku na dani dle daňového přiznání).

9. V hodnocení klienta jsou uvedeny různé informace o žalovaném, např. že jeho pravidelný čistý měsíční příjem činí 20 435 Kč, jiné příjmy nemá. Výdaje činí 4 860 Kč jako životní minimum, 5 090 Kč na bydlení. Celkové výdaje tak mají činit 9 950 Kč a žalovaný tak má mít po započtení rezervy 1 000 Kč volné finanční zdroje ve výši 9 485 Kč. Žalovaný nemá mít žádné dítě v domácnosti a žádné další náklady (např. na splátky, spoření atd.).

10. Dle žalobkyní předložených dopisů vyzývala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru dopisy ze dne 22. 4. 2024 a 21. 5. 2024.

11. V dopise ze dne 26. 5. 2024 žalobkyně informuje žalovaného o zesplatnění.

12. Dopis ze dne 6. 9. 2024 představuje předžalobní výzvu, v níž žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužných částek do 15 dnů od odeslání dopisu. Dle poštovního podacího archu žalobkyně zaslala žalovanému tento dopis dne 6. 9. 2024.

13. Žalobkyně předložila i vrácenou obálku od žalovaného (zásilka byla uložena na poště žalovaného dne 25. 1. 2024). Tato obálka však zjevně nepředstavuje doklad o odeslání výzvy k úhradě, neboť patrně byla odeslána v lednu 2024, tj. v době tvrzeného uzavření smlouvy (první splátka byla splatná až 20. 2. 2024). První prokazatelně odeslanou výzvou k plnění je tak předžalobní výzva ze dne 6. 9. 2024. Ostatně i z vlastních tvrzení žalobkyně se podává, že výzvu ze dne 22. 4. 2024 žalobkyně zaslala žalovanému „hybridní poštou“ a nemá žádný doklad potvrzující její odeslání. V této souvislosti soud podotýká, že mu nepostačuje univerzální „čestné prohlášení“ pověřeného zaměstnance, zjevně formulované obecně ke všem písemnostem (a nadto podepsané dne 24. 11. 2021, tj. několik let před tvrzeným uzavřením smlouvy).

14. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádnou pro věc podstatnou skutečnost.

15. Žalobkyně přes výzvu soudu nedoložila žádné další doklady, jimiž ověřovala schopnost žalovaného splácet předmětný úvěr (např. potvrzení zaměstnavatele, výplatní pásky, výpisy z účtu, doklady o pobíraných dávkách či jiných příjmech, nájemní smlouvu, faktury na vyúčtované energie a služby apod.).

16. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Účastníci řízení měli dne 19. 1. 2024 uzavřít (žalobkyní předložená smlouva neobsahuje podpis žalovaného) smlouvu o úvěru č. 9103288832, v níž si měli sjednat úvěr pro žalovaného ve výši 99 000 Kč (tato částka byla žalovanému dne 19. 1. 2024 skutečně vyplacena), který měl žalovaný splácet spolu se smluveným úrokem ve výši 76,04 % ročně (RPSN 109,02 %) v měsíčních splátkách po 7 282 Kč (tato částka v sobě zahrnuje i pojistné 662 Kč měsíčně – pojištění schopnosti splácet). Žalovaný dne 22. 2. 2024 zaplatil žalobkyni částku 7 282 Kč, jinak nezaplatil ničeho. První prokazatelně odeslanou výzvou k plnění je předžalobní výzva odeslaná dne 6. 9. 2024. V ní žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 15 dnů od jejího odeslání. Ani na základě předžalobní výzvy již žalovaný nezaplatil žalobkyni ničeho. Před uzavřením smlouvy měla žalobkyně k dispozici kopií daňového přiznání ověřenou informaci o průměrném měsíčním čistém příjmu žalovaného (20 435 Kč). Žádné výdaje žalovaného však žalobkyně neověřovala, pouze vycházela ze statistických modelů a tvrzení žalovaného, dle nichž jeho výdaje měly činit 9 950 Kč.

17. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:

18. Mezi účastníky řízení mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný). Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele. Byť v daňovém přiznání uvedl příjmy ze samostatné činnosti, což by mohlo nasvědčovat existenci jeho podnikatelské činnosti, soud vychází z definice spotřebitele dle § 419 o. z. (každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná). Žalobkyně ani netvrdila, že by žalovaný úvěr čerpal pro svoji podnikatelskou činnost. Ostatně sama tento úvěr evidovala jako spotřebitelský. Z vyložených důvodů soud uzavřel, se se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).

19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

22. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

23. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

24. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

25. Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na poskytovateli spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. V tomto ohledu nemohou obstát ani žalobkyní odkazovaná rozhodnutí soudů, jež aprobovala ověření úvěruschopnosti toliko na základě údajů sdělených žadatelem o úvěr, nahlédnutím do dostupných rejstříků a zpracováním ekonomického či statistického modelu. Dle právního závěru zdejšího soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

26. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

27. Jakýsi žalobkyní odkazovaný matematický model může být vhodným doplňkem zkoumání úvěruschopnosti, nemůže však nahradit splnění primární povinnosti, kterou je nejen zjištění, ale i ověření žadatelem o úvěr tvrzených příjmů a výdajů. Na tuto svou povinnost, zejména ve vztahu k výdajům žalovaného, žalobkyně rezignovala. I kdyby soud přisvědčil žalobkyni, že statistické modely a dostupné databáze mohou být spolehlivější než ověřování žalovaným uvedených výdajů, dle závěru soudu nelze abstrahovat od povinnosti žalobkyně jako poskytovatele úvěru dotázat se spotřebitele na jeho výdaje a tyto ověřit.

28. Z provedeného dokazování je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného proběhlo ze strany žalobkyně nedostatečně. Žalobkyně měla k dispozici toliko údaj o průměrném měsíčním příjmu žalovaného. Skutečné výdaje žalovaného (např. na bydlení a energie, stravu, ošacení, léky, další výdaje apod.) však žalobkyně nezjišťovala ani nikterak neověřovala.

29. Soud uzavřel, že žalobkyně nesplnila svoji povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

30. Další důvod absolutní neplatnosti smlouvy pak představuje její zjevný rozpor s dobrými mravy.

31. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

32. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku.

33. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („novém“) o. z. Přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

34. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky obvyklá výše roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů na spotřebu poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR v lednu 2024 činila 9,68 %. Ve smlouvě je uvedena roční úroková sazba 76,04 %, nicméně soud vycházel z výše RPSN 109,02 %. Sjednaná RPSN tak více než 11krát přesahuje obvyklou výši úroku. Samotná sjednaná úroková sazba pak dosahuje cca 8násobku obvyklé výše úroku.

35. RPSN je přitom důležitým ukazatelem, jenž zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Soud uzavřel, že ujednání o příslušenství pohledávky ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovaného (nadto spotřebitele), že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Soud za absolutně neplatnou považuje celou smlouvu o úvěru, nikoliv pouze ujednání o úroku. V opačném případě by poskytovatelům úvěrů nic nebránilo co nejvíce „nadsazovat“ smluvní úrok a zakotvit do smlouvy i maximální zákonem stanovenou smluvní pokutu a „riskovali“ by toliko snížení či „vypuštění“ úroku soudem za ponechání sjednané výše ostatních smluvních plnění - v takovém případě by ovšem nic nemotivovalo poskytovatele úvěrů nabízet svým klientům takové (přiměřené) smluvní podmínky a ujednání, jež nečiní smlouvu či její část absolutně neplatnou.

36. Dále lze poukázat na § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud dospěl k závěru, že ujednání o úroku není od ostatního obsahu předmětné smlouvy oddělitelné. Podnikatelskou aktivitu žalobkyně považuje za založenou na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru. Žalobkyně poskytuje rizikové úvěry a příjmy z vysokých úroků kompenzuje ztráty plynoucí z rizikovosti tohoto druhu podnikání. Nelze předpokládat, že by byla ochotna uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok v obvyklé výši. Není tudíž naplněn předpoklad, že by žalobkyně v posuzovaném případě uzavřela smlouvu bez neplatné části, pokud by neplatnost rozpoznala (srov. podobně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 74/2023-292, bod 9).

37. Ze shora uvedených důvodů soud shledal absolutní neplatnost celé smlouvy pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. (ve vztahu k ještě nižším plněním ujednaným ve smlouvě, jež vedla k závěru o nutnosti zastavit exekuci, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020, ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1812/2021, nebo ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3755/2021).

38. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 99 000 Kč jako jistinu poskytnutou žalovanému. Ze samotných tvrzení žalobkyně se však podává, že žalovaný zaplatil žalobkyni 7 282 Kč. Žalobkyně má tak nárok na nevrácenou část jistiny ve výši 91 718 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.

39. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). První prokazatelně odeslaná výzva k plnění byla žalovanému zaslána dne 6. 9. 2024. V ní byl žalovaný vyzván k zaplacení do 15 dnů od jejího odeslání, tj. do 21. 9. 2024. Žalovaný je tak v prodlení až od 22. 9. 2024 - teprve od tohoto data lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z.). Zákonný úrok z prodlení pro prodlení, k němuž došlo v září 2024, činil 12,75 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Úrok z prodlení za období před 22. 9. 2024, nad rámec částky 91 718 Kč a ve výši přesahující 12,75 % ročně proto soud žalobkyni nepřiznal.

40. Ve zbývající části soud žalobu ze shora vyložených důvodů výrokem II. tohoto rozsudku zamítl. To se týká jak zbývajícího zákonného úroku z prodlení, tak jakýchkoliv dalších smluvních plnění (úroky, poplatky, smluvní pokuty, pojistné apod.). Jelikož smlouva byla absolutně neplatná, žalobkyni žádná smluvní plnění nenáleží.

41. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.

42. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku byl procentuální úspěch žalobkyně a žalovaného téměř stejný (mírně úspěšnější byl dle výpočtu soudu žalovaný, kterému nadto žádné náklady řízení nevznikly). Proto soud v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. výrokem III. rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

43. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce 3 dnů.

Poučení