106 Co 8/2025 - 235

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň Mgr. Kateřiny Staré a JUDr. Terezy Dobešové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o určení vlastnického práva o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 17. 1. 2025, č. j. 36 C 119/2023 – 205, ve znění usnesení ze dne 6. 5. 2025, č. j. 36 C 119/2023 – 220 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 140 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. e. [Anonymizováno], stavba pro rodinnou rekreaci a parc. č. [Anonymizováno], zahrada, vše zapsáno na listu vlastnictví [Anonymizováno] pro obec [adresa], katastrální území [adresa], u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], katastrální pracoviště [adresa] (výrok I.). Dalším výrokem (II.) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 42 790 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná. V odvolání namítá, že ustanovení § 1095 o. z. nelze i při absenci výslovného požadavku na poctivost držby (který však vyplývá z obecného ustanovení § 1089 o. z.) vykládat tak, že by na jeho základě mohl držitel nabýt vlastnického práva k věci, o níž pozitivně ví, že patří jinému. Takový záměr sám o sobě bez dalšího obsahuje nepoctivý úmysl ve smyslu druhé věty uvedeného ustanovení a § 6 odst. 2 o. z. Samotný nepoctivý úmysl držitele vyplývá z toho, že držitel ví, že vykonává právo, které mu nenáleží. Jinak řečeno, má-li být vydrženo právo vlastnické, je třeba, aby držitel měl za to, že je vlastníkem věci, neboť pokud by vykonával vlastnické právo a přitom věděl, že mu svědčí pouze právo z jiného titulu (tedy choval by se jako vlastník, zatímco by věděl, že je pouhým detentorem), nemohl by být přesvědčen o tom, že jeho jednání není nikomu na újmu, pročež by nebyla splněna podmínka nedostatku nepoctivého úmyslu. Jen na základě věty, kterou měla říct původní vlastnice před opuštěním republiky „dělejte si s tím co chcete“, si nikdo nemůže myslet, že mu nemovité věci patří. Žalobce jako držitel měl nebo i musel mít při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, pochybnosti o svém vlastnickém právu. Z provedených důkazů vyplynulo, že do chaty byla zavedena elektřina v roce 2000, tedy cca 30 let od údajného počátku držby a rok po smrti paní [jméno FO], která byla pověřena původní vlastnicí se o nemovité věci starat. Soud prvního stupně za stěžejní důkaz považuje tu skutečnost, že žalobce prostřednictvím své manželky hradí od roku 2001 dodnes daň z nemovitostí. Tuto skutečnost považuje za stěžejní pro prokázání zákonné lhůty pro mimořádné vydržení. S touto argumentací ale žalovaná nesouhlasí, poplatníkem daně je nejen vlastník pozemku ale i jeho uživatel. Tvrzení o nabytí nemovitostí mimořádným vydržením je vyvráceno listinami, které předložila žalovaná. Z nich zejména vyplývá, že původní vlastnice neměla v úmyslu nemovité věci trvale opustit, pověřila správou záležitostí, které se týkají předmětných nemovitostí, paní [jméno FO], která ještě v roce 1990 přebírala listiny, které s nemovitými věcmi souvisejí. Ta také uváděla, že paní [jméno FO] žije dlouhodobě v zahraničí, a proto tyto záležitosti zařizuje ona. Z výpovědi svědka [jméno FO] vyplynulo, že si vzpomněl, že se svojí matkou na chatě několikrát byl. Žalovaná je tak přesvědčena, že v uvedené věci není splněna podmínka držby „nikoli v nepoctivém úmyslu“. Žalovaná tak navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

3. Žalobce se k podanému odvolání vyjádřil s tím, že žalovaná neprokázala a ani nenavrhla žádné důkazy, kterými by mohla prokázat, že žalobce naplnil znaky nepoctivého úmyslu, ať už se jedná o úmyslné svémocné vetření, tajné či lstivé vloudění či výprosu. Žádné takové důkazy ostatně ani neexistují, protože žalobce žádné takové jednání neučinil. Žalovaná nepředložila žádný důkaz, ze kterého by plynulo, že žalobce věděl a disponoval informacemi o tom, že by vlastníkem nemovitých věcí byl někdo jiný, než on sám, samotná skutečnost, že žalobce nebyl zapsán jako skutečný vlastník v katastru nemovitostí na to nemá vliv. Judikaturně je dovozeno, že pouhá vědomost či nevědomost o jiném či dalším vlastníkovi, ať už skutečném či domnělém, nezakládá nepoctivý úmysl. Žalovaná ve svém vyjádření vytrhává věty z kontextu, aby žalobce vystupoval v negativním světle. Není pravda, že si žalobce dovozuje vlastnické právo na základě věty „dělejte si s tím co chcete“, jak z vyjádření žalobce plyne, žalobce byl v dobré víře, že mu nemovitosti patří, neboť mu to takto sdělila jeho matka. Neměl důvod jí nevěřit a skutečnosti, které se staly, když byl malý, si opravdu neměl jak jinak ověřit, své matce, jako nejbližšímu člověku, věřil. Co se týče listinných důkazů, na které žalovaná odkazuje a jež mají prokázat údajnou výprosu a nemožnost výkonu vlastnických práv, nelze s ohledem na dobu jejich vzniku a úmrtí osob, jichž se listiny měly týkat, tyto řádně posoudit. Pokud svědek [jméno FO] vypověděl, že tam několikrát byl, tak sice vypověděl, že v minulosti byl asi dvakrát v Mezouni, ale nebylo dostatečně specifikováno a prokázáno, kde konkrétně byl, jakou konkrétní chatu a nemovitosti navštívil, na podrobnosti si nepamatoval. Takový důkaz ve prospěch žalované nemůže obstát, protože neprokazuje žádné relevantní skutečnosti. Žalobce tak navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věty prvé o. s. ř., v celém rozsahu dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

5. Z obsahu spisu má odvolací soud zjištěno, že žalobce se žalobou podanou k soudu prvního stupně dne 21. 5. 2023, ve stádiu před vyhlášením rozsudku, domáhal proti žalované určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. e. [Anonymizováno], stavba pro rodinou rekreaci a parc. č. [Anonymizováno], zahrada, vše zapsáno na listu vlastnictví č. [hodnota] pro obec [adresa], katastrální území [adresa] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], katastrální pracoviště [adresa] (dále též „nemovitosti či předmětné nemovitosti“). Žalobu odůvodnil tím, že nemovitosti dříve patřily [jméno FO], která se v neurčené době na konci 60. let rozhodla emigrovat do [Anonymizováno]. Nemovitosti přenechala rodině [jméno FO] s tím, že je získá žalobce. Od této doby se o nemovitosti rodina žalobce starala, od doby plnoletosti se o ně staral sám žalobce, po uzavření manželství s [jméno FO] dne 26. 10. 1991 pak začal žalobce užívat předmětné nemovitosti se svou rodinou, častěji a intenzivněji pak po narození dětí. Žalobce se o nemovitosti stará, užívá je a plní své povinnosti vyplývající pro vlastníky ze zákona. V roce 2000 zde nechal zřídit odběrné místo elektřiny, současně hradí poplatky za svoz komunálního odpadu a také minimálně od roku 2001 hradí daň z nemovitostí. Vzhledem k tomu, že nepřetržitě, již déle jak 20 let, vykonává vlastnická práva a jako údajný vlastník je v katastru nemovitostí stále vedena [jméno FO], má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které mimořádně vydržel.

6. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že žalobce nemá žádný právní titul, neprokázal splnění nepřetržitého běhu lhůty řádného užívání a současně musel vědět, že věc patří jinému, z čehož vyplývá jeho nepoctivý úmysl.

7. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že ke dni 25. 9. 2022 byla jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána [jméno FO], bytem [adresa], ke dni 15. 4. 2024 pak byla zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí žalovaná, s právem hospodaření [právnická osoba].

8. Z notářského zápisu sepsaného dne 8. 2. 1960 [tituly před jménem] [jméno FO], státním notářem se sídlem v [adresa], ve kterém bylo pokračováno [tituly před jménem] [jméno FO], státním notářem se sídlem v [adresa] dne 2. 3. 1960, bylo soudem prvního stupně zjištěno, že [adresa] prodala chatu č. p. [Anonymizováno] se zahradou č. parc. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], své neteři [jméno FO] za kupní cenu 5 550 Kč.

9. Ze zpráv Státního okresního archivu [právnická osoba] ze dne 19. 9. 2023, Ministerstva vnitra ze dne 27. 10. 2023 a 16. 1. 2023, Velvyslanectví ČR v [Anonymizováno] ze dne 23. 1. 2024 a z oddacího listu soud prvního stupně zjistil, že [jméno FO], rozená [rodné přijmení], se v roce 1961 rozvedla se svým prvním manželem [adresa] a dne 7. 2. 1962 uzavřela manželství s [jméno FO]. Od roku 1958 žila v [adresa], kde byla zaměstnána jako tajemnice Lidové školy umění a měla zde poslední evidovaný pobyt, od roku 1968 byla v zahraničí.

10. Z výslechu [jméno FO], manželky žalobce, bylo zjištěno, že ta chatu navštívila poprvé v roce 1991, po uzavření manželství s žalobcem. Intenzivněji na chatu začala jezdit, když se v roce 1998 narodila druhá dcera, chata byla užívána jednou za 14 dní, předtím chatu užívala především tchýně a její kamarádky. V roce 2015 pak svědkyně zjistila, že v katastru nemovitostí je jako vlastnice zapsaná [jméno FO], do té doby si myslela, že chata patří jejímu manželovi, protože se v tomto směru vyjadřovala i tchýně. O nemovitosti se s manželem starají, sekají trávu, dělají údržbu, řeší poplatky za komunální odpad, do chaty zavedli v roce 2000 či 2001 elektřinu.

11. Ze souboru nedatovaných fotografií soud prvního stupně zjistil, že ty zachycují užívání chaty i zahrady rodinnou žalobce, a to v 90. letech 20. století.

12. Ze souhlasu se zřízením odběru elektřiny ze dne 19. 7. 2000, smlouvy uzavřené mezi [právnická osoba]. a žalobcem dne 27. 7. 2000 a z nedatovaného dopisu od této společnosti žalobci, stejně jako ze zprávy o revizi elektrického zařízení ze dne 16. 4. 2001, bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalobce pro nové odběrné místo na adrese [adresa], zajistil na přelomu let 2000 a 2001 přívod elektřiny.

13. Z informativní mapky a z internetových stránek [právnická osoba] soud prvního stupně zjistil, že předmětné nemovitosti administrativně patří k území obce [adresa], ačkoliv fakticky jsou součástí zástavby obce [adresa].

14. Z příjmových pokladních dokladů ze dne 17. 1. 2022, 20. 2. 2023 a 7. 2. 2024 soud zjistil, že žalobce hradí obci [adresa] poplatky za komunální odpad pro chatu na adrese [adresa], obec [adresa] eviduje poplatky za komunální odpad k předmětným nemovitostem ze strany žalobce nejdříve za rok 2022 (e-mail ze dne 21. 11. 2022).

15. Z platebního výměru na daň z nemovitostí za rok 2001, ze souboru poštovních poukázek a ze sdělení Finančního úřadu pro [Anonymizováno], územní pracoviště [adresa], ze dne 7. 5. 2024, soud prvního stupně zjistil, že manželka žalobce hradí daň z nemovitostí za předmětné nemovitosti od roku 2001.

16. Z čestných prohlášení [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalobce s rodinnou nemovitosti užívají dlouhodobě, přičemž po roce 2000 se jejich návštěvy zintenzivnily.

17. Z dopisu ze dne 10. 2. 1977 soud prvního stupně zjistil, že na [právnická osoba] v [Anonymizováno] se obrátila [jméno FO], která požádala o užívání chaty č. [hodnota] v [Anonymizováno], [adresa], a to za [jméno FO], která jest t. č. s manželem mimo republiku. Z rozhodnutí [právnická osoba] v [Anonymizováno] ze dne 9. 4. 1990 bylo soudem prvního stupně zjištěno, že ten byl adresován [jméno FO], přičemž bylo rozhodnuto o zrušení dosavadního č. p. [Anonymizováno] domu, a to nahrazeno č. e. [Anonymizováno].

18. Z výslechu svědka [jméno FO], syna [jméno FO], soud prvního stupně zjistil, že ten o chatě v obci [adresa], resp. v [Anonymizováno], ví, ale byl tam před 50 lety nanejvýše dvakrát. Jaký vztah k této chatě měla jeho matka neví, nikdy se o to nezajímal, [jméno FO] či [jméno FO] nezná.

19. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně, poté co dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, uzavřel závěr o skutkovém stavu tak, že žalobce s rodinou chatu dlouhodobě užívá, a to již od 90. let, přičemž od roku 2001 dodnes hradí daň z nemovitých věcí. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak uzavřel, že žalobce vlastnické právo k předmětným nemovitostem mimořádně vydržel tak, jak upravuje ustanovení § 1095 odst. 1 o. z., když právě od roku 2001 předmětné nemovitosti držel, nikoliv v nepoctivém úmyslu.

20. Jestliže soud prvního stupně žalobě žalobce vyhověl, rozhodl správně.

21. Pokud jde o zjištěný skutkový stav, tak zde odvolací soud zcela odkazuje na důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně, popsané v odůvodnění napadeného rozsudku a na jejich vyhodnocení. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud proto při svých závěrech o skutkovém stavu věci vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je tento soud ve svém rozhodnutí správně a podrobně popsal a pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011.

22. Z provedených důkazů má odvolací soud za prokázané, že žalobce nejprve se svojí matkou a později se svou manželkou a následně rodinou předmětné nemovitosti užíval, přičemž ke zintenzivnění užívání těchto nemovitostí ze strany žalobce a jeho rodiny došlo na konci 90. let, jak ve své výpovědi uvedla slyšená svědkyně [jméno FO], manželka žalobce. Současně má odvolací soud za prokázané, že žalobce na předmětné nemovitosti v roce 2000 zavedl elektřinu a od roku 2001 prostřednictvím manželky hradí daň z nemovitostí.

23. Současně odvolací soud vychází z nerozporovaného tvrzení žalobce, že [jméno FO], narozená 16. 5. 1923, později provdaná [jméno FO], udržovala s rodinou jeho matky přátelské vztahy, přičemž někdy na konci 60. let odešla do Kanady. Sám žalobce pak od své matky měl takovou informaci, že [jméno FO] se rozhodla přenechat předmětné nemovitosti rodině [jméno FO] s přáním, že předmětné nemovitosti budou žalobce, který si s nimi může dělat co chce. V roce 2015 žalobce společně s manželkou zjistili, že žalobce není zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí.

24. Pokud pak jde o dopis ze dne 10. 2. 1977, kterým se obrací [jméno FO] na [právnická osoba] v [Anonymizováno] a žádá o užívání chaty č. [hodnota], tak z této žádosti nelze dovodit, že by tato [jméno FO] žádala o užívání chaty pro svou osobu, to nelze dovodit ani z rozhodnutí [právnická osoba] v [Anonymizováno] ze dne 9. 4. 1990, ve kterém je uvedeno, že se ruší dosavadní číslo popisné [Anonymizováno] a nahrazuje se číslem evidenčním [Anonymizováno]. [jméno FO] [jméno FO] a její vztah k předmětným nemovitostem zůstávají nejasnými, ve výše uvedeném rozhodnutí [právnická osoba] je uvedeno, že pokud je rušeno dosavadní číslo popisné 175 a přidělováno číslo evidenční 0175, týká se jejího domu, ona však vlastníkem předmětných nemovitostí nikdy nebyla. Slyšený svědek [jméno FO] pak o věci neměl prakticky žádné povědomosti, pouze uvedl, že na nějaké chatě v obci [adresa], případně [adresa], možná dvakrát, někdy před padesáti lety, byl.

25. Dle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

26. Dle ustálené judikatury naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2446/2007).

27. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v současné době zapsána jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí, má žalobce nepochybně naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem těchto nemovitostí je on sám poté, co měl vlastnické právo k těmto nemovitostem vydržet.

28. Dle ustanovení § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

29. Dle ustanovení § 1090 odst. 1 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

30. Dle ustanovení § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

31. Dle ustanovení § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

32. Dle ustanovení § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

33. Dle ustanovení § 993 o. z. neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.

34. Nejvyšší soud vyložil otázky související s podmínkami mimořádného vydržení ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 a ve svých usneseních sp. zn. 22 Cdo 1102/2022 a 22 Cdo 1769/2022. Z této uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není nepoctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.) ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v ustanovení § 992 odst. 1 o. z. se tu neuplatní. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, kdo ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu, k naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 534/2023). Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se pak nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný. Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl. To platí zejména pro zápisy evidované ve veřejném seznamu, mající původ v letech 1948 – 1990.

35. Za nepoctivé jednání se ve smyslu ustanovení § 1095 o. z. posuzuje zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel „vetřel v držbu svémocně nebo se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální, mimořádné vydržení je vyloučeno, pokud se v řízení prokáže (v tomto řízení má důkazní břemeno žalovaná), že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Úmysl, jako vnitřní stav sám o sobě, pak nemůže být předmětem dokazování, předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl, anebo při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit o jeho nepoctivém úmyslu závěr, přitom může jít jak o úmysl přímý, tak o úmysl nepřímý. Současně je třeba uvést, že nepoctivý úmysl brání vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Subjekt vlastnického práva totiž může zabránit mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi. Pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. se jí vzdát, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení zásadně jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí.

36. Má-li odvolací soud aplikovat popsanou judikaturu na konkrétní okolnosti tohoto případu, tak musí jednoznačně konstatovat, že z provedeného dokazování lze uzavřít, že žalobce při nabytí držby k předmětným nemovitostem, ať již se tak stalo v roce 2020, jak uvedl soud prvního stupně, či dříve, nejednal v nepoctivém úmyslu, tedy držel věc v přesvědčení, že jeho držba předmětných nemovitostí nepůsobí nikomu újmu. Jeho matka měla s [jméno FO], později provdanou [jméno FO], přátelský vztah, společně se žalobcem, narozeným v roce 1965, chatu v Nučicích navštěvovala. Za svého života (zemřela v roce 2015) pak matka žalobce sdělila žalobci, že přáním [jméno FO], která na konci 60. let opustila republiku, bylo, aby nemovitosti získal žalobce. Ten se na základě takovéhoto sdělení matky, které se mu dostalo v jeho raném mládí, vždy za vlastníka považoval, a to až do roku 2015, kdy měl společně s manželkou zjistit, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí stále vedena [jméno FO] ([jméno FO]).

37. Z výpovědi svědkyně [jméno FO], manželky žalobce, stejně jako z fotografií, ze souhlasu se zřízením odběru elektřiny ze dne 19. 7. 2000, stejně jako ze smlouvy uzavřené mezi [právnická osoba]. a žalobcem dne 27. 7. 2000 má odvolací soud za prokázané, že držba předmětných nemovitostí byla dlouhodobá, svědkyně [jméno FO] přitom vypověděla, že chatu navštívila poprvé v roce 1991, když se provdala za žalobce, intenzivněji začali jako rodina nemovitosti užívat tehdy, když se jim v roce 1998 narodila druhá dcera.

38. Dlouhodobé užívání předmětných nemovitostí pak prokazují též čestná prohlášení [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] s tím, že [jméno FO] výslovně uvedla, že po roce 2000 se návštěvy manželů [jméno FO] s rodinou na chatě zintenzivněly.

39. Ačkoliv držba předmětných nemovitostí samotným žalobcem před rokem 2000, kdy na jeho žádost bylo k chatě zřízeno odběrné místo, nebyla prokázaná, je evidentní, že držba předmětných nemovitostí matkou žalobce a následně žalobcem byla dlouhodobá a nerušená, což odpovídá tvrzení žalobce, že mu pozemky byly paní [jméno FO] ([jméno FO]) fakticky přenechány tak, jak mu to matka sdělila.

40. Dopis [jméno FO] ze dne 10. 2. 1977, stejně jako rozhodnutí [právnická osoba] z 9. 4. 1990, nemají žádnou vypovídající hodnotu, [jméno FO] nikdy vlastníkem předmětné chaty nebyla (přitom toto je v rozhodnutí [právnická osoba] v [Anonymizováno] ze dne 9. 4. 1990 uvedeno). Pro koho fakticky žádala o povolení k užívání chaty nelze z jejího dopisu ze dne 10. 2. 1977 rovněž dovodit, nelze vyloučit, že tak činila pro matku žalobce (tomu bylo tehdy 12 let), když [jméno FO] ([jméno FO]) předmětné nemovitosti užívat nemohla.

41. Žalobce byl vždy v dobré víře, že mu nemovitosti patří, neboť mu to takto sdělila jeho matka, rozhodně neměl důvod jí nevěřit, i s ohledem na svůj věk, kdy se mu takové ujištění dostalo. Své matce, jako nejbližšímu člověku, nepochybně věřil.

42. Nelze tak vůbec dovodit, že by se žalobce někdy v minulosti úmyslně v držbu předmětných nemovitostí vetřel svémocně, že by se do této držby vloudil potajmu nebo lstí, či usiloval proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Takovéto skutečnosti nebyly v řízení zjištěny, a to ať již jde o dobu, kdy předmětné nemovitosti užívala i matka žalobce (zemřela v roce 2015) či poté, co se prokázané držby nejpozději od roku 2001, jak dovodil soud prvního stupně, chopil žalobce. Odvolací soud má za to, že držba předmětných nemovitostí žalobcem fakticky započala již dříve, a to zejména s ohledem na výpověď svědkyně [jméno FO]. Na právní posouzení mimořádného vydržení a běh dvacetileté vydržecí lhůty, která ke dni rozhodování soudu prvního stupně uplynula, to nemá žádný vliv.

43. Ze všech výše vyložených důvodů tak i odvolací soud dospěl k závěru, že institut mimořádného vydržení v případě vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalobcem nastoupil, když žalobce jako držitel předmětných nemovitostí nepoctivý úmysl neměl, předmětné nemovitosti vždy držel v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Toto jeho přesvědčení bylo nepochybně utvrzováno i tím, že do jeho držby předmětných nemovitostí nebylo nikdy nikým zasahováno.

44. Pokud pak v roce 2015 se měl žalobce dozvědět, že v katastru nemovitostí není jako vlastník předmětných nemovitostí evidován on ale v katastru nemovitostí je stále zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí [jméno FO] ([jméno FO]), tak toto jeho zjištění nemohlo vést k zániku držby nikoliv v nepoctivém úmyslu, která zde existovala již při uchopení držby, jak uvedeno výše, když žaloba napadající držbu žalobce či tvrdící jeho nepoctivý úmysl při jejím nabytí, nebyla podána.

45. Nepochybil-li soud prvního stupně ani ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (zde odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění tohoto výroku v napadeném rozsudku), tak odvolací soud, s poukazem na výše uvedené, rozsudek soudu prvního stupně v jeho věcně správných výrocích potvrdil (§ 219 o. s. ř.) tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

46. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v odvolacím řízení úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení v této fázi řízení mu vzniklých.

47. Žalobci přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení představuje náklady jeho právního zastoupení sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalované, účast na jednání odvolacího soudu) po 5 620 Kč dle § 11 odst. 1 písm. k) a g), § 9 odst. 4 písm. a) a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění a dvou režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 této vyhlášky.

48. Žalobci celkem přiznanou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 140 Kč uložil odvolací soud žalované zaplatit v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.) k rukám advokátky žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).