107 C 16/2021-142

Rubrum

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Fialovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 44 128,99 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2 265 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50% ročně z této částky od 4. 7. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci dlužnou částku ve výši 41 863,99 Kč s příslušenstvím, jímž je zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % p.a. z částky 18 199,18 Kč ode dne 4. 7. 2021 do zaplacení a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 14 991 Kč ode dne 4. 7. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 15. 7. 2021 (ve znění doplňujícího podání ze dne 4. 8. 2021) po žalovaném domáhá zaplacení částky 44 128,99 Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdí, že s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřel dne 20. 12. 2019 smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytl částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu a úrok ve výši 12 781 Kč uhradit v 72 měsíčních splátkách ve výši 386 Kč Smluvní strany sjednaly na výslovnou žádost žalovaného doplňkové služby - doplňkovou inkasní službu, doplňkovou službu„ PODPORA“. Sjednané úroky činily 23 % p.a., RPSN činila 38,73 %. Žalovaný nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 4. 2021. Tedy nezaplatil splátku v celkové výši Kč 649 Kč, když do této výše je zahrnuta splátka úvěru a splátka za výkon inkasní služby ve výši 62 Kč měsíčně a splátka za výkon doplňkové služby Podpora ve výši 201 Kč měsíčně, které byly splatné společně s měsíční splátkou spotřebitelského úvěru. Žalobce zaslal žalovanému první písemnou upomínku dne 20. 4. 2021 a vyzval ho i k úhradě dohodnuté sankce za zaslání upomínky ve výši 300 Kč. Žalovaný své závazky neuhradil. Žalobce zaslal žalovanému druhou upomínku dne 5. 5. 2021 a vyzval ho i k úhradě dohodnuté sankce za zaslání upomínky ve výši 500 Kč. Na toto nebylo reagováno, a proto žalobce přistoupil dle ustanovení V. 5.

5. Smlouvy k zesplatnění úvěru. Žalobce tvrdí, že žalovaný na úvěru zaplatil 9 735 Kč a žalobou se tedy domáhá zaplacení jistiny úvěru ve výši 13 309,45 Kč, zbylé části úroků ve výši 8 683,81 Kč, poplatku za inkasní služby 3 534 Kč, poplatku za služby PODPORA - odklad 2 565 Kč, nemoc 4 446 Kč, práce 4 446 Kč a smluvní pokuty (dle ust. V. 5.

5. Smlouvy) 6 654,73 Kč, nákladů na upomínky ve výši 500 Kč. Dále nárokuje zákonný úrok z prodlení z částky 20 464,18 Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 14 991 Kč, obojí od 4. 7. 2021 do zaplacení. Žalobce dále konkrétně sděloval, jak byla posuzována úvěruschopnost žalovaného (zejména dle Dotazníku o posouzení bonity žalovaného, dle porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění dosavadních dluhů). Jelikož žalovaný již ničeho neuhradil, domáhá se žalobce svého nároku soudní cestou.

2. Žalovaný byl vyzván usnesením ze dne 11. 8. 2021, č.j. 107 C 16/2021-137, aby se vyjádřil k podané žalobě a doplňujícímu podání. Žalovaný, ač mu bylo uvedené prokazatelně doručeno, se k žalobě nijak nevyjádřil.

3. Soud nařídil jednání na 4. 11. 2021. Žalobce se z jednání omluvil, žalovaný se nedostavil, ani se neomluvil, či nepožádal o odročení jednání.

4. Z důkazů provedených v řízení učinil soud následující skutková zjištění: žalobce s žalovaným uzavřel dne 20. 12. 2019 Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] kterou se žalobce zavázal poskytnout finanční prostředky v částce 15 000 Kč žalovanému s tím, že částka 12 000 Kč bude vyplacena na účet žalovaného a částka 3 000 Kč bude započtena na náklady žalobce (poskytovatele), s čímž žalovaný souhlasil. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách (72), kdy roční úroková sazba činila 23 % a RPSN 38,73 %. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s úrokem v celkové výši 12 781 Kč. Výše splátky činila 386 Kč (splatnost nastala vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce). V bodu 5.3 smlouvy byly sjednány finanční nároky žalobce pro případ prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky, v následujícím bodě pak byla dohodnuta možnost zasílání upomínek k úhradě dlužné částky (300 Kč za první, 500 Kč za druhou). Smlouva dále upravovala posouzení úvěruschopnosti žalovaného (bod II. smlouvy), doplňkové služby (bod VII., jedná se o doplňkovou inkasní službu a doplňkovou službu Podpora – možnost odložení splátek, možnost přerušení splátek pro případ nemoci, úrazu či hospitalizace, a konečně v případě nezaviněné ztráty zaměstnání), uzavření a ukončení smlouvy (bod VIII. a X.). Nedílnou součástí smlouvy jsou Přílohy č. 1 až 7 (vzorec pro výpočet RPSN, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, tabulka umořování, smlouva o inkasní službě, dotazník k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, smlouva o zřízení doplňkové služby Podpora, souhlas se zpracováním osobních údajů). V Dotazníku k posouzení bonity žadatele (spotřebitele) žalovaný uvedl, že je svobodný (což bylo zjištěno i z lustrace v CEO). Je zaměstnán ve společnosti [právnická osoba] na pozici dělník, pracovní poměr má sjednán na dobu neurčitou. Dosahuje příjmu 25 110 Kč, mezi jeho výdaje patří náklady na spotřebitele (6 800 Kč) a na bydlení (2 600 Kč). Dále byly mezi výdaje žalovaného zahrnuty další závazky (půjčky od kamarádů 1 250 Kč a 2 100 Kč). Měsíční zůstatek byl vyčíslen na částku 11 711 Kč. Žalovaný byl vyhodnocen jako úvěrovatelný. Smlouvou o inkasní službě a dále Smlouvou o zřízení Doplňkové služby Podpora bylo navázáno na smlouvu o úvěru, byly sjednány podmínky těchto služeb (mimo jiné hrazení měsíčních poplatků ve výši 62 Kč v případě prvně jmenované smlouvy, ve výši 201 Kč v případě druhé smlouvy). Z listiny Potvrzení o vyplacení úvěru a opakovaná platební instrukce je patrno, že částka ve výši 12 000 Kč byla vyplacena na účet žalovaného a částka 3 000 Kč byla započtena na náklady poskytovatele. Listina dále pak upravuje hrazení splátek úvěru. Vyplacení částky žalovanému také dosvědčuje výpis z internetového bankovnictví s datem zaúčtování částky 12 000 Kč 20. 12. 2019. Z upomínek a dopisu bylo zjištěno, že žalobce žalovaného o platby upomínal a úvěr a služby zesplatnil ke dni 21. 5. 2021. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného předložil žalobce také fotokopii občanského a řidičského průkazu, výsledek vyhledávání žalovaného v centrální evidenci exekucí, výpis z insolvenčního rejstříku, výpis z evidence neplatných dokladů (vše s negativním výsledkem), výpis z nebankovního registru, výpis zaměstnavatele žalovaného z obchodního rejstříku, výpis z bankovního účtu žalovaného za měsíc říjen 2019 (zde je mimo jiné zřejmý příjem žalovaného 24 785 Kč, trvalé příkazy k úhradám částek 1 250 Kč a 2 100 Kč coby splátky na auto, a počáteční/konečné zůstatky na účtu, které se pohybují v rámci desetikorun až stokorun), výplatní lístek žalovaného za měsíc listopad 2019 (s čistým příjmem 25 110 Kč, z toho 3 000 Kč srážka škod).

5. Žalobce soudu předložil znalecký posudek [číslo] o posouzení podmínek [anonymizováno] při poskytování spotřebitelských úvěrů, kdy posudek vypracoval Ing. [jméno] [příjmení], znalec z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, řízení, plánování a organizace ekonomiky, peněžnictví a pojišťovnictví, specializace peněžnictví, ze kterého se podává, že úroková sazba i sazba RPSN tak, jak ji nabízí a používá [právnická osoba] (žalobce) u spotřebitelských úvěrů, odpovídá situaci na trhu dalších nebankovních společností a v některých případech i bankovních domů. Dobrovolné doplňkové služby nabízené společností jsou pro klienty spíše pozitivní a co do ceny i podmínek použití na trhu obvyklé. Sankční ujednání používaná společností jsou na tuzemském trhu obvyklá a zároveň i přiměřená ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru. Společnost [anonymizováno] posuzuje úvěruschopnost klienta řádně a obezřetně, v určitém ohledu i mírně nad rámec zákona. V případě zajištění úvěru nemovitostí společnost nepoužívá nemovitosti ve výrazném nepoměru vzhledem k poskytovaným částkám a ani nezajišťuje do celé hodnoty nemovitosti, ale pouze k poměrné části.

6. Znalecký posudek se však týká obecných informací, nikoliv konkrétně sjednaných úvěrů se spotřebiteli, nemá tedy žádný význam pro rozhodování soudu a z jeho závěrů nelze vycházet.

7. Dále žalobce doložil článek„ Člověk v tísni zveřejnil velké srovnání poskytovatelů půjček. Rozdíl v sankcích může činit pětinásobek.“, ze kterého je patrno, že výsledkem této analýzy trhu spotřebitelských úvěrů je index odpovědného úvěrování, jsou rozebírány jednotlivé parametry úvěrů. Listiny o peněžních produktech představují reprezentativní příklady pro ČSA kreditní kartu, Moneta Money Bank – Expres půjčku, Fair Credit – Férovou půjčku, Provident – půjčku, Zaplo – půjčku, Fio Api Plus – tokeny. Z Auditní zpráva produktu – spotřebitelský úvěr z pohledu ZSÚ [číslo] se podává, že jako zadavatel je označena společnost žalobce, rozbor vypracoval Institut aplikovaného práva z.s. Zpráva se zabývá možností, zda lze požadovat v případě porušení závazku spotřebitelem (a následným zesplatněním) celou zbylou část doplňkové služby, dále se zabývá možností, zda poskytování uvedené služby lze tuto službu podřadit pod pojišťovací činnost. Licence ČNB dokládá, že společnost žalobce je u ČNB evidována jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru.

8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožné.

13. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje: a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

14. Ustanovení § 1 je transpozicí směrnice 2008/48/ES Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 Kűhne Heitz a ve věci 283/81 CILFIT. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39.

15. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 an., § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 an., § 122). Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.

16. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

17. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“ 18. Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne

26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

19. Soud má za to, že žalobce povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnil, neboť vůbec neověřoval pravidelné výdaje žalovaného (zejména, co se týče výdajů na energie, stravu, ošacení, jiné náklady, pojištění, dopravy do zaměstnání…). Nelze souhlasit s tvrzením, že žalovanému měsíčně zůstává částka 11 711 Kč, když z výpisu z účtu žalovaného jsou patrny zůstatky v řádech desetikorun až stokorun. Žalovaný uvádí, že jeho náklady na bydlení činí částku 2 600 Kč, takové nízké částce nelze bez dalšího zcela uvěřit. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Tento výklad vyplývá z výše zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Přesto žalobce smlouvu o úvěru uzavřel s vědomím zajištění svého závazku smluvními sankcemi a poplatky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti žalobce byla uzavřena smlouva o úvěru a smlouvy o doplňujících službách k úvěru, je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřené smlouvy jako právní jednání uzavřená v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a 588 o. z. absolutně neplatná. Je též nezbytné vidět, že tyto doplňkové služby v zásadě nepřinášejí žalovanému žádné podstatné výhody, služby inkasní i služby podpory je možno v podobných typech smluv sjednat zadarmo, platby za ně navíc v součtu převyšují samotné platby na jistinu úvěru.

21. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady 85/577 EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).“ 22. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

24. Podle § 1968 věty prvé o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

25. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

26. Ve smyslu § 2993 o. z. má žalobce právo jen na to, co plnil, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny. U smlouvy žalobce prokázal poskytnutí částky 12 000 Kč (částka 3 000 Kč je ve skutečnosti poplatkem, nikoli jistinou), žalovaný zaplatil 9 735 Kč, je tedy povinen žalobci z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit částku 2 265 Kč.

27. Ve zbylém rozsahu, vyjma úroků z prodlení, nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru a smluv doplňkových důvodný není. Lze též podotknout, že kromě neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení je možno též poukázat na zjevně nepřiměřeně vysoké poplatky služby„ podpora“ sjednané spolu se smlouvou, které lze považovat za nemorální a které představují určitý skrytý úrok, podobně je možno hodnotit fakt, že žalovanému nebyla vyplacena celá sjednaná částka, ale jen její část, apod. Soud toto však s ohledem na neplatnost smlouvy z výše uvedených důvodů podrobně nehodnotí.

28. Úroky z prodlení byly přiznány v souladu s § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 4. 7. 2021 do zaplacení.

29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když úspěšnější je žalovaný, kterému zatím náklady v řízení nevznikly.