108 C 23/2024 - 76

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Hanou Stříteckou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně:[Anonymizováno] IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátkou [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému:[Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 220 445,45 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 220 445,45 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 14 164,93 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 22 866,09 Kč, s úrokem ve výši 17,6 % ročně z částky 219 545,45 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 219 545,45 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 69 115, 20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 220 445,57 Kč s příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 11. 5. 2015 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně obchodní společností [právnická osoba]. a žalovaným. Žalobkyně uvedla, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 250 000 Kč za účelem konsolidace dlužných závazků žalovaného. Žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 500 Kč, a to počínaje dnem 20. 6. 2015, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Strany se ve smlouvě o úvěru dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 17,6 % p. a. a nedílnou součástí smlouvy o úvěru pak je sazebník poplatků, produktové podmínky a všeobecné obchodní podmínky banky, přičemž žalovaný stvrdil svým podpisem, že tyto dokumenty převzal a seznámil se s nimi. Banka svůj závazek splnila a dne 11. 5. 2015 úvěr žalovanému poskytla, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu, a to bezhotovostním převodem prostředků na účty konsolidovaných závazků. Úvěr byl žalovanému poskytnut jakožto revolvingový, kdy žalovaný byl oprávněn opakovaně čerpat úvěr do výše schváleného úvěrového rámce. Za dobu trvání smluvního vztahu čerpal žalovaný celkem částku 366 500 Kč. Žalovaný však nesplnil svou povinnost a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu banka využila svého práva a v souladu s odst. 13 a 14 produktových podmínek banky prohlásila úvěr dni 31. 10. 2022 za okamžitě splatný v celé výši. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny ve výši 219 545,45 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku z dlužné jistiny ve výši 14 164,93 Kč, smluvních poplatků ve výši 900 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 22 866,09 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování úvěru postupovala zcela v souladu se zákonnými podmínkami, kdy vycházela z informací jí poskytnutých samotným žalovaným v Žádosti o úvěr – Konsolidace Plus ze dne 11. 5. 2024 ve 14:09 hod. Žalovaný v žádosti uvedl zejména informace o svém rodinném stavu (ženatý, není zúžené společné jmění manželů, 2 vyživované děti), vzdělání (střední), bydlení na adrese [adresa], kde žije již od [datum], příjmech (žalovaný od [datum] podnikal na základě živnostenského listu, IČO [IČO]), včetně výše příjmů (568 205 Kč) a rozdíl mezi příjmy a výdaji (211 554 Kč), srážek ze mzdy (0 Kč), jiných měsíčních splátek (0 Kč), celkového čistého měsíčního příjmu (40 000 Kč). K žádosti o úvěr žalovaný předložil daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2014, z něhož je patrné, že žalovaný podnikal ([právnická osoba], IČ: [IČO]), jeho příjmy (568 205 Kč), rozdíl mezi příjmy a výdaji (221 554 Kč) a údaje o dětech žijících ve společně hospodařící domácnosti (2 vyživované děti – syny). Údaje uvedené v žádosti se s předloženým daňovým přiznáním shodovaly. Právní předchůdkyně žalobkyně kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, živnostenském rejstříku, insolvenčním rejstříku a databáze MVČR. Žalovaný měl také u právní předchůdkyně žalobkyně veden běžný účet č. [tel. číslo], přičemž právní předchůdkyně žalobkyně tak měla přehled o příjmech a výdajích žalovaného. Příjmy a výdaje žalovaného byly tedy hodnoceny a ověřeny také na základě výpisu z běžného účtu. Právní předchůdkyně žalobkyně dále posuzovala schopnost žalovaného splácet na základě disponibilní částky, kdy při jejím výpočtu vycházela s částkou životního minima žalovaného dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima, která je odvozena od životních nákladů vyhlašovaných MPSV a existenčního minima, a dále počítala s částkou normativních nákladů na bydlení dle ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, která vychází z nákladů poskytovaných MPSV a zohledňuje druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokaci bydlení. Na základě uvedených údajů právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k částce 23 546,07 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně se také zabývala ukazatelem DSTI (Debt service to Income), přičemž dospěla k hodnotě 30,43 %, kdy dle tehdejšího doporučení ČNB nesměl tento ukazatel přesáhnout 45 %. Žalovaný úvěr skutečně splácel až do roku 2022 (tedy více než 7 let od uzavření smlouvy byl žalovaný schopen úvěr splácet), což vyplývá z doložené platební historie.

2. Žalovaný uvedl, že uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 11. 5. 2015 na pobočce v [adresa], přičemž jednal s pracovnicí banky tehdy s názvem [právnická osoba]. Sjednání smlouvy proběhlo tak, že žalovaný sdělil pracovnici požadované údaje, ta je zadala do interních systémů a během deseti až patnácti minut byla podepisována smlouva. Právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem neprověřovala úvěruschopnost žalovaného, nezjišťovala konkrétní příjmy a výdaje žalovaného, konkrétní výdaje na bydlení, konkrétní rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry žalovaného, čímž porušila ustanovení § 9 odst. 1 zákona 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. V důsledku toho, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila tuto zákonnou povinnost, je smlouva o úvěru absolutně neplatná, což vyplývá i z judikatury vyšších soudů. Žalovaný přitom poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-19, podle kterého poskytovatel úvěru nemůže spoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale tyto údaje musí i prověřit. Za situace, kdy smlouva o úvěru byla uzavřena neplatně, je nutno plnění, které právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla považovat za plnění bez právního důvodu a pouze jako bezdůvodné obohacení je žalovaný povinen poskytnuté finanční prostředky vrátit. Žalovaný však právní předchůdkyni žalobkyně řádně splácel měsíčně částku 5 500 Kč až do srpna 2022 a takto jí uhradil celkem 473 000 Kč. Protože jistina úvěru činila dle čl. II. odst. 1 smlouvy o úvěru částku 122 000 Kč, je zřejmé, že žalobkyni popřípadě její právní předchůdkyni bylo celé bezdůvodné obohacení uhrazeno a žalobě nelze vyhovět ani z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Dále žalovaný uvedl, že závazky vůči bance plnil až do konce roku 2022, poté se však dostal z důvodu osobní krize a ztráty zaměstnání do ekonomických potíží, v důsledku kterých přestal být schopen své závazky plnit. Žalovaný namítl, že o postoupení pohledávky z banky na společnost [Anonymizováno] a ze společnosti [Anonymizováno] na žalobkyni nebyl informován, a dále zpochybnil aktivní legitimaci žalobkyně k podání této žaloby, protože identifikace postupované pohledávky byla neurčitá.

3. Po provedeném dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Dne 11. 5. 2015 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (obchodní společnost [právnická osoba].) a žalovaný smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru – konsolidace plus. V této smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr do výše sjednaného úvěrového rámce 250 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách počínaje dnem 20. 6. 2015, kdy výše splátky měla činit 5 500 Kč. První čerpání úvěru mělo proběhnout v částce 250 000 Kč dne 11. 5. 2015. Další čerpání pak měla být prováděna do maximální výše úvěrového rámce. Strany se ve smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 17.6 % p. a. Nedílnou součástí smlouvy pak je Sazebník poplatků. (důkaz: označenou smlouvou; všeobecné produktové podmínky; sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 1. 4. 2015 a od 19. 1. 2015).

4. Žalovaný jako svůj čistý měsíční příjem uvedl částku 18 462,83 Kč, která plynula z jeho podnikatelské činnosti. Příjem domácnosti uváděl žalovaný ve výši 40 000 Kč, přičemž uváděl pouze 1 zdroj příjmů. Nicméně banka z těchto žalovaným tvrzených příjmů nevycházela. Stanovila příjem žalovaného dle IncomeModelu na částku 30 008,92 Kč. Dále žalovaný uvedl do žádosti o úvěr jako „ostatní životní náklady: 0,00 Kč“, když předtím uvedl své výdaje jen ve smyslu výdajů na podnikání (viz „rozdíl mezi příjmy a výdaji (ř. 104 DP) 221 554,00 Kč“). Z žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaný měl bance předložit doklad o bezdlužnosti od finančního úřadu (avšak žalobkyně ani přes výzvu soudu tento v řízení nedoložila) a předložil bance daňové přiznání. Žalovaný uvedl do žádosti o úvěr, že nemá srážky ze mzdy a nemá jiné měsíční splátky a že má vyživovací povinnost ke 2 dětem a má živnostenský list a je ke podnikatelem. Všechny tyto skutečnosti soud zjistil z následujících důkazů: vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti klienta; žádost o úvěr; formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

5. Z daňového přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2014 vyplývá, že žalovaný má příjmy 568 205 Kč a výdaje 346 651 Kč.

6. Ohledně výdajů žalovaného bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyšla toliko z teoretického modelu, kdy vycházela z částky životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima, která je odvozena od životních nákladů vyhlašovaných MPSV, a existenčního minima, a dále počítala s částkou normativních nákladů na bydlení dle ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, která vychází z nákladů poskytovaných MPSV a zohledňuje druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokaci bydlení. Na základě uvedených údajů banka dospěla k částce 2 830 Kč jakožto životních nákladů žalovaného. Výpočet disponibilní částky byl bankou vypočten tak, že od příjmu byly odečteny veškeré výdaje žalovaného, čímž banka dospěla k tzv. maximální měsíční splátce, kterou vypočetla níže uvedeným způsobem. Konkrétní výpočet banka provedla následovně: Příjem (30 008,92 Kč) – interní splátky (1 032,85 Kč) – externí splátky hrazené na spotřebitelské závazky (2 600 Kč) – životní náklady (2 830 Kč) = MMS. MMS * 1 = 23 546,07 Kč (viz vyjádření banky k procesu posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 17. 4. 2024)

7. Banka svůj závazek splnila a dne 11. 5. 2015 úvěr žalovanému poskytla, jak vyplývá z výpisu z platební historie, a to bezhotovostním převodem prostředků na konsolidované úvěry žalovaného ve výši 123 784,10 Kč a 126 215,90 Kč. Z platební historie žalovaného pak bylo zjištěno, že v období od 12. 6. 2015 do 31. 10. 2022 žalovaný čerpal úvěr postupnými výběry v další výši 116 500 Kč. Celkem tak právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 366 500 Kč. V uvedeném období pak žalovanými postupnými platbami uhradil celkem částku 443 598,46 Kč.

8. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas, když z platební historie vyplývá, že pravidelné splátky v dohodnuté výši žalovaný splácel do prosince 2015. Následně pak hradil nepravidelně a výše splátek neodpovídala smluvním ujednáním. Poslední platba na závazky žalovaného byla připsána 20. 9.2022. Banka následně využila svého práva a v souladu s produktovými podmínkami banky, jež jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru, prohlásila úvěr poskytnutý dle smlouvy o úvěru ke dni 31. 10. 2022 za okamžitě splatný v celé výši, neboť byl žalovaný v prodlení (důkaz: oznámení o prohlášení úvěru za splatný s datem 2. 11. 2022; podací arch s datem 3. 11. 2022).

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023 uzavřené mezi společností [Anonymizováno] a bankou ve spojení s přílohou č. 1 soud zjistil, že se vlastníkem žalobní pohledávky za žalovaným se nejprve stala společnost [Anonymizováno]. O této skutečnosti bylo žalovanému zasláno oznámení (důkaz: označenou smlouvou a oznámením ze dne 25. 9. 2023; potvrzení od [právnická osoba]. o postoupení pohledávek s datem 18. 9. 2023; poštovní podací arch s datem 26. 9. 2023 – list 5; příloha č. 1 – seznam postupovaných pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023). Posléze mezi žalobkyní a společností [Anonymizováno] došlo na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 10. 2023 k převodu pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, do vlastnictví žalobkyně. O této skutečnosti bylo žalovanému zasláno oznámení (důkaz: označenou smlouvou a oznámením ze dne 9. 10. 2023; seznam odeslaných oznámení o postoupení pohledávky ze společnosti [Anonymizováno] na spol. [právnická osoba]. a odeslaných předžalobních výzev; příloha č. 1 – seznam pohledávek). Současně byl žalovaný vyzván ke splnění svých platebních povinností (důkaz: tři výzvy k úhradě dluhu s datem 9. 10. 2023 odeslané na různé adresy pobytu žalovaného).

10. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Pokud šlo o námitky žalovaného ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, tedy skutečnosti, že postupovaná pohledávka byla nedostatečně identifikována, pak jde o argument nesprávný. Ve smlouvě o úvěru ze dne 11. 5. 2015 je uvedeno na číslo [č. účtu] a to na str. 2 (čl. III. 2.) jakožto číslo účtu žalovaného. Tímto číslem je pohledávka za žalovaným jednoznačně identifikována jak v příloze ke smlouvě o postoupení pohledávky mezi bankou a společností [Anonymizováno], tak v příloze ke smlouvě o postoupení pohledávky mezi společností [Anonymizováno] a žalobkyní. Soud neměl pochyb o tom, že žalobkyně byla nabyvatelem pohledávky právě za žalovaným, která je předmětem tohoto řízení.

12. Při právním posouzení soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť úvěrová smlouva byla uzavřena po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti tohoto zákona. Jedná se především o ust. § 2395 a násl. o. z. Právní poměr úvěru se mezi stranami řídil také zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), neboť rozhodné skutečnosti nastaly dne 11. 5. 2015. Zákon o spotřebitelském úvěru byl nahrazen novým zákonem č. 257/2016 Sb. až s účinností od 1. 12. 2016, proto je třeba aplikovat předchozí právní úpravu.

13. Z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru jednoznačně vyplývá, že se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 1 ZSÚ, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak právní předchůdkyně žalobkyně je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz ust. § 3 ZSÚ) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o půjčce peněžní prostředky v celkové částce 366 500 Kč.

14. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

15. Podle ust. § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle ustanovení § 5, 7 a 9 nesplnil.

16. V souladu s ust. § 9 odst. 1 ZSÚ, věřitel tedy poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva absolutně neplatná dle ust. § 588 o. z. (k tomu srov. ustálenou judikaturu, např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, 29 ICdo 3/2021, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Věřiteli je tak uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. V řízení bylo potřeba, aby žalobkyně prokázala, že před sjednáním úvěru provedla důkladné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Toto však v řízení prokázáno nebylo. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. žalobkyně doložila pouze žádost o úvěr vyplněnou na základě informací poskytnutých žalovaným. Vyjádření společnosti [Anonymizováno] ke zkoumání úvěruschopnosti ze dne 17. 4. 2024 (tedy nikoli v době uzavření smlouvy) a výpis BRKI/NRKI, který není datován a není z něj zřejmé ve vztahu k jaké osobě a kdy byl pořízen. Přes výzvu soudu, jiné doklady k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně nedoložila. Právní předchůdkyně žalobkyně tak při posouzení úvěruschopnosti vycházela pouze z informací žalovaného, z dokladů předložených žalovaným, což bylo jen daňové přiznání za rok 2014, kdy zde deklarované příjmy neodpovídají informacím uvedeným v žádosti o úvěr. V žádosti se pak objevila jako příjem domácnosti částka 40 000 Kč, která nebyl nijak doložena a není zřejmé, o jaké příjmy domácnosti se mělo jednat. Navíc z vyjádření banky ze dne 17. 4. 2024 vyplývá, že bylo kalkulováno ze zcela jiným příjem 30 008,92 Kč, a není vůbec jasné, o jaký příjem se mělo jednat, jak k němu banka dospěla a jak byl doložen. Je zřejmé, že informace týkající se příjmů žalovaného právní předchůdce žalobkyně nijak neověřovala. Pokud žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdkyně měla k dispozici přehled o příjmech a výdajích žalovaného, protože vedla jeho účet, tuto skutečnost opět nijak nedoložila. Současně pak právní předchůdkyně žalobkyně neměla postaveno na jisto, že žalovaný měl v té době veden pouze jeden bankovní účet, a to výhradně u její společnosti. Rovněž nebyly nijak zjišťovány výdaje žalovaného, když právní předchůdkyně žalobkyně nepožadovala žádné údaje v tomto směru. Právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala výdaje (ani na bydlení) konkrétně žalovaného (s výjimkou jeho výdajů na splátky), když vyšla jen z životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a z normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. (výdaje na bydlení uváděné Českým statistickým úřadem) a dovodila, že veškeré výdaje žalovaného (kromě splátek úvěrů) činily pouhopouhých 2 830 Kč (věřitelem uváděné jako „životní náklady“). Avšak z hlediska úvěruschopnosti konkrétně žalovaného není podstatné, jakou výši činí životní minimum či normativní náklady na bydlení. Podstatné je, kolik činí výdaje právě žalovaného. Jak vysvětlil i Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022.

18. Právní předchůdkyně žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalovaného, jeho reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně jako profesionál jistě nemohla přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalovaný ani nijak nedoložil a právní předchůdkyně žalobkyně některá tvrzení ani doložit nepožadovala (např. výdaje s užíváním bytu, výdaje na živobytí rodiny, z čeho pramení tvrzené příjmy domácnosti ve výši 40 000 Kč, či obrat na účtu žalovaného za delší období, jaké jsou náklady na výživu nezletilých dětí žalovaného a další). Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání či podnikání, takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, kdy v daném případě při rozdílu mezi příjmy a výdaji z podnikání dle daňového přiznání z roku 2014 není doložen čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 40 000 Kč, jak je uváděno v žádosti o úvěr, ale jedná se toliko o částku 17 629,50 Kč měsíčně. Ačkoli právní předchůdkyně žalobkyně uvedla v listině „Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti“ ze dne 17. 4. 2024, že věděla, že žalovaný má vyživovací povinnost ke dvěma osobám, vůbec se nezabývala tím, kolik žalovaný hradí ve prospěch těchto 2 oprávněných osob. To navzdory tomu, že samozřejmě se tím snižuje částka žalovanému, z níž by mohl splácet úvěr. Rovněž tak se nezabývala – a tyto ani neověřovala - ani příjmem a výdaji manželky žalovaného, ačkoli z žádosti o úvěr vyplynulo, že je ženatý a uvedl údaj o celkovém čistém měsíčním příjmu domácnosti přesahující žalovaným deklarovaný jeho vlastní příjem dle daňového přiznání. Kupříkladu v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 201/2018 či 33 Cdo 2981/2022 Nejvyšší soud vysvětlil logiku věci, tj. že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.

19. Právní předchůdkyně žalobkyně věděla, že žalovaný má více měsíčních splátek na úvěry či zápůjčky, když úvěr byl poskytován za účelem konsolidace dříve nesplacených úvěrů (minimálně splátka 3 758,10 Kč se objevila již v žádosti o úvěr). Právní předchůdkyně žalobkyně tak musela vidět reálné riziko tzv. vytloukání klínu klínem žalovaným – tedy že dlouhodoběji nevychází s penězi a z tohoto důvodu na sebe bere nové a nové úvěrové závazky.

20. Schopnost splácet úvěr je dána celou řadou dalších faktorů, mj. též tím, zda dlužník nesplácí současně jiné splátky, otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně navzdory všemu právě uvedenému postupovala tak, že žalovanému nejprve částku 250 000 Kč dne 11. 5. 2015 poskytla (a následně i další částky formou revolvingového úvěru), počínala si zcela lehkomyslně a musela si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že veškeré úkony směřující k poskytnutí úvěru byly činěny v jeden den mezi 14:09 hod., kdy byla vyplněna žádost o úvěr a 14:36 hod., kdy byla uzavřena smlouva o úvěru a mezi tím se měl žalovaný seznámit s veškerou smluvní dokumentací, jejíž text je poměrně rozsáhlý. Z toho je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně veškeré úkony k uzavření smlouvy činila ve velmi omezeném časovém prostoru a ani fakticky nemohla stihnout ověřit si informace o úvěruschopnosti dlužníka. Soud uzavírá, že počíná-li si právní předchůdkyně žalobkyně natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky. Jestliže by si právní předchůdkyně žalobkyně již při uzavření smlouvy byla vědoma vysoké pravděpodobnosti neplnění řádně a včas ze strany žalovaného, a snad i počítala již od počátku s uplatněním sankcí za pozdní placení, pak by takovému postupu právní předchůdkyně žalobkyně navíc nebylo lze přiznat ochranu z důvodů uvedených v ustanovení § 6 o. z.

21. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

22. Nejvyšší soud se k výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

23. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

24. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti (poznámka zdejšího soudu: žalovaný uvedl, že je ženatý a celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 40 000 Kč) si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).

25. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.

26. K tvrzení žalobkyně, že žalovaný po delší dobu úvěr splácel a tudíž lze dovodit, že byl schopen úvěr splácet, nutno uvést, že není podstatné, jak dlouho případně žalovaný úvěr řádně a včas splácel. Soud tu odkazuje i na judikaturu Soudního dvora EU; ten v rozsudku ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ) uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (srov. i např. bod 49. citovaného rozsudku: „…kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.“) [v soudní praxi k aplikaci citovaného rozsudku Soudního dvora EU srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. února 2024 č. j. 42 ICm 3899/2023-45, bod 15.]. Z platební historie je navíc zřejmé, že žalovaný sice splácel poskytnutý úvěr až do září 2022, avšak od prosince 2015 byly splátky ve výši, která nebyla sjednána a od dubna 2016 hradil zcela nepravidelně. Nelze tak dovozovat, že by po dobu 7 let žalovaný své splátky hradil řádně a včas.

27. Dle ust. § 22 odst. 5 zákona č. 154/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně svoji povinnost dle ust. § 9 odst. 1 cit. zákona nesplnila. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 11. 5. 2015 je absolutně neplatná. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému celkovou částku 366 500 Kč je žalovaný tuto částku povinen žalobkyni vrátit z titulu vydání bezdůvodného obohacení.

28. Podle ust. § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

29. Žalobkyně by tak měla právo dle ust. § 2993 o. z. požadovat po žalovaném vrácení částky 366 500 Kč, kterou žalovanému plnila, aniž by tu byl platný závazek. Nárok na úhradu sjednaných úroků, poplatků a pokut není dán, když tyto nebyly sjednány platně. Soudem však bylo zjištěno, že žalovaný postupnými platbami právní předchůdkyni žalobkyně uhradil částku 443 598,46 Kč, tedy více než kolik činila jeho povinnost. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně neobohatil. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

30. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy plně úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení. Ty sestávají z nákladů právního zastoupení. Při určení odměny a náhrady hotových výdajů právního zástupce žalovaného soud postupoval dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Konkrétní výše odměny za ten který úkon právní služby vyplývá z ust. § 7 bod 5. advokátního tarifu a činí v této věci 9 220 Kč. Výše paušální náhrady hotových výdajů je upravena v ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu a činí 300 Kč/úkon. Za těchto výchozích podmínek soud určil náhradu odměny za úkony poskytnutí právní služby žalovanému: - převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, - podání ve věci samé, tj. odpor z 13. 2. 2024 včetně jeho odůvodnění ze dne 7. 3. 2024 - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (kdy soud nepřiznal žalovanému požadovaný půl úkon ve věci za podaný odpor dne 13. 2. 2024, neboť toto podání nesplňuje podmínky § 11 odst. 2 – nejedná se o vyjádření ve věci samé), - podání ve věci samé, tj. vyjádření ze dne 5. 6. 2024 - účast na jednání soudu dne 25. 6. 2024 - § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. - podání ve věci samé, tj. vyjádření ze dne 26. 7. 2024 - účast na jednání soudu dne 8. 8. 2024 - § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Celkem tak v uvedených položkách náleží žalovanému náhrada nákladů řízení ve výši 57 120 Kč (odměna 55 320 Kč dle § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu a paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 1 800 Kč) a náhrada za DPH, jejímž plátcem právní zástupce žalovaného je (§ 137 o. s. ř.), činí ze všech shora uvedených dílčích výsledků částku 11 995,20 Kč. Celkem má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení ve výši 69 115,20 Kč. Soud nepřiznal žalovanému ani odměnu jeho právního zástupce za požadovaný úkon – nahlížení do spisu, když takovýto úkon rovněž neodpovídá podmínkám § 11 advokátního tarifu.

Poučení