108 C 79/2025 - 55

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl soudkyní Mgr. Hanou Stříteckou ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:[Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o 28 810,46 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 28 810,46 Kč s 12% úrokem z prodlení z částky 17 855 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 810,46 Kč se zákonným. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] č. [hodnota] uzavřené mezi účastníky. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 033 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, neuhrazených sjednaných úroků ve výši 1 522 Kč, administrativních poplatků ve výši 3 300 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení od zesplatnění do 25. 3. 2025 ve výši 1 590,87 Kč a vyúčtovaných smluvních pokut v celkové výši 6 864,59 Kč. Do doby zesplatnění žalovaný uhradil splátky z nichž žalobkyně na jistinu započetla částku 26 967 Kč, na sjednaný úrok částku 16 701 Kč a na administrativní poplatek částku 9 900 Kč. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného vyšla žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovaným před uzavřením smlouvy, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak žalobkyně ověřila z dokladů předložených žalovaným. Současně provedla tzv. scoring dle metodiky ČNB s využitím dotazů do databáze bankovních i nebankovních poskytovatelů úvěrů a ověření žalovaného v rámci dostupných registrů.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Dne [datum] podal žalovaný žádost o zápůjčku. Předběžný návrh smlouvy mu byl poskytnut dne [datum], kdy mu byly poskytnuty i předsmluvní informace. Následně stejný den žalovaný potvrdil finální návrh smlouvy. Dne [datum] v [čas]. byla zaslána autorizační platba. Uzavření smlouvy formou komunikace na dálku bylo dokončeno dne 9. 12. 2022 v 15:01 hod. žalovaná dne 6. 12. 2022 ověřila platnost občanského průkazu žalovaného, dne 9. 12. 2022 ve 14:59 hod. provedla šetření v databázi exekucí a insolvenčním rejstříku s negativním výsledkem (viz elektronický výpis informací ze systému uzavírání smluv). Na základě smlouvy č. [hodnota] byla žalovanému poskytnuta částka 40 000 Kč (viz smlouva č. [hodnota] ze dne [datum]). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 24 měsíčních splátkách, 23 splátek po 2 976 Kč a poslední splátka po 2 975 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 39 % ročně. Dále byl mezi účastníky sjednán administrativní poplatek ve výši 550 Kč měsíčně. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal vrátit, činila 71 423 Kč. účastníci si dále sjednali pro případ nesplnění povinností dle smlouvy možnost žalobkyně účtovat smluvní pokuty a úroky z prodlení (vit smlouva č. [hodnota], splátkový kalendář a sazebník úroků, poplatků a smluvních pokut) Z výpisu z účtu žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně dne [datum] zaslala na účet uvedený žalovaným ve smlouvě částku 40 000 Kč, označenou jako vyplacení zápůjčky č. [hodnota]. Z čestného prohlášení žalovaného ze dne 5. 12. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl, že je zaměstnán s příjmem ve výši 28 000 Kč od září 2022, kdy se jedná o pracovní poměr na dobu určitou. Má měsíčně výdaje na splátky půjček 6 000 Kč a další výdaje ve výši 3 000 Kč. Bydlí v nájemním bydlení, kde výše nájemného je 7 000 Kč měsíčně. V domácnosti žijí 2 osoby z toho 1 je dítě do 26 let bez vlastního příjmu. K výplatní lístky za srpen 2022 a říjen 2022. Z nich vyplynulo, že v srpnu mu byla mzda ve výši 32 034 Kč vyplacena [právnická osoba], v října pak již byla mzda ve výši 29 306 vyplacena [právnická osoba]. Dále byly doloženy výpisy z účtu žalovaného za období od 20.8. 2022 do 20. 9. 2022, od 21. 9. 2022 do 20. 10. 2022 a od 21. 10. do 18. 11. 2022. Z těchto výpisů bylo zjištěno, že žalovaný měl ke dni 20. 8. 2022 počáteční zůstatek v záporné výši -2 873,08 Kč, konečný zůstatek ke dni 20. 9. 2022 činil částku 2 873 Kč. V průběhu tohoto období měl běžné drobné výdaje, kterých však bylo poměrně hodně, vyšší výběr hotovosti byl v částce 10 000 Kč a dále byly odchozí platby ve vyšších částkách 6 700 Kč, 9 000 Kč, 3 450 Kč. Zúčtovány byly dne 20. 8. 2022 a 20. 9. 2022 i splátky úvěru vždy ve výši 3 908 Kč a odchozí platba nájemného dne 13. 9. 2022 ve výši 7 000 Kč. Na účet mu byla připsána mzda od [právnická osoba] ve výši 32 034 Kč dne 9. 9. 2022 a dále 2 platby od společnosti [právnická osoba] vždy ve výši 20 000 Kč (označené jako půjčka). Pro další období výpisu z účtu byl zůstatek na účtu žalovaného ke dni 21. 9. 2009 částka 2 761,72, na konci ke dni 20. 10. 2022 byl však záporný v částce -11 654 Kč. V průběhu toho období zde bylo opět velké množství menších odchozích plateb. Z větších z nich byla zaúčtována platba částky 9 000 Kč, 4 181,85 Kč, 3 450 Kč, dále byly zaúčtovány splátky úvěru ve výši 1 379 Kč a 3 908 Kč a platba nájemného ve výši 7 000 Kč dne 17. 10. 2022. příchozí platby byla jen mzda od [právnická osoba] ve výši 28 576 Kč. V dalším zúčtovacím období vycházel stav účtu žalovaného ke dni 21. 10. 2022 ze záporného zůstatku -11 654,03 Kč a končil v kladném zůstatku 3 361,41 Kč ke dni 18. 11. 2022. Z účtu opět odešlo velké množství drobnějších plateb, byl opět splácen úvěr částkou 1 379 Kč. Větší příchozí platba byla mzda od [právnická osoba] ve výši 28 565 Kč. Totožnost žalovaného žalobkyně ověřovala kopií jeho občanského průkazu. Dále žalobkyně provedla tzv. scoring, ze kterého vyplynulo, že vycházela z příjmu žalovaného v podobě jeho mzdy 28 576 Kč a dále z příjmu z úvěrů, které však násobila koeficientem 0,001. Ve výdajích zohlednila životní minimum, výdaje na bydlení v žalovaným uváděné výši 7 000 Kč a splátky úvěru ve výši 6 412 Kč. další výdajové položky jako transakce platební kartou, platby přes platební portály, domácí platby, rychlé půjčky, platby za pojištění, splátky kreditní karty, mobilní platby, výběry hotovosti či převody na účet opět násobila koeficientem 0,01 či dokonce 0,001. Celkově posuzovala výdaje žalovaného částkou 22 005,98 Kč a doporučila úvěr se splátkou ve výši 3 461 Kč.

4. Z vyčíslení pohledávky a výpisu splátkového kalendáře vyplynulo, že žalovaný uhradil celkem 18 splátek p 2 976 Kč, tedy celkem 53 568 Kč, kdy poslední splátka byla uhrazena dne 23. 6. 2024. žalobkyně tyto platby započetla ve výši 26 967 Kč na jistinu zápůjčky, ve výši 16 701 Kč na sjednaný úrok a ve výši 9 900 Kč na administrativní poplatek.

5. Z přehledu upomínek, dokladů o jejich odeslání, výzvy k úhradě dlužených splátek a oznámení o zesplatnění bylo zjištěno, že žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek, upozornila jej na to, že pokud řádně nebude hradit, přistoupí ke zesplatnění úvěru, což také dopisem ze dne 28. 1. 2025 učinila. Dlužné platby vyčíslila částkou 26 819,78 Kč. Následně žalovanému zaslala prostřednictvím svého právního zástupce výzvu před podáním žaloby (viz předžalobní upomínka ze dne 20. 2. 2025)

6. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 40 000 Kč.

7. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

10. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené jí žalovaným, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela, které doplnila ověřováním údajů o žalovaném ve veřejných databázích a vyhodnocením tzv. scoringu. Žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení příjmové i výdajové stránky žalovaného předestřené informace nijak neověřovala. Nijak se nepozastavil nad tím, že výplatní lístek byl doložen pouze za srpen a říjen 2022 (září doloženo nebylo) a již vůbec neřešila, že výplatní lístky jsou od jiných zaměstnavatelů. Navíc žalovaný sám uvedl, že pracovní smlouvu má pouze na dobu určitou, žalobkyně však nepožadovala tuto doložit, aby si mohla ověřit, na jaké období tato smlouva je a zda bude zajišťovat případné splácení úvěru po celou smluvenou dobu. Žalobkyně pak považovala za dostačují zůstatky na účtu, aniž by jakkoli řešila situaci, že výše zůstatku nedostačuje sjednané splátce, a dokonce se spokojila i se záporným zůstatkem na účtu. Nezohlednila ani to, že převážná výše příjmu v jednom období byla z dalších dvou půjček od nebankovního poskytovatele úvěrů. Přitom si žalobkyně musela být vědoma, že tyto půjčky také musí žalovaný z něčeho splácet a nepozastavovala se na tom z čeho, když zůstatek na účtu byl zcela nedostatečný. Tvrzené měsíční výdaje ani jejich výše nebyla žalobkyní taktéž vůbec ověřena. Jak již bylo uvedeno, nebyly zohledněny již splácené půjčky. Případně je žalobkyně zohlednila ve svém scoringu jako výdaj násobený koeficientem 0,001. Při takto použitém koeficientu je pak tento výdaj úplně bagatelizována a zohledněn zcela nereálně. Přitom z účtu žalovaného uvedené sumy reálně odejít musí, neodchází násobené tímto koeficientem a žalovanému se tak jeho finanční prostředky snižují o reálnou částku nikoli násobenou zmenšujícím koeficientem. Od žalovaného nebyl vyžádán dokad o výši hrazeného nájemného, nabylo požadováno ani doložení výše plateb za spotřebu energií v bytě a dalších plateb souvisejících s nájmem bytu. Žalobkyně nijak nevyhodnotila situaci, že na výpisech z účtu není nájemné hrazeno pravidelně, nepožadovala doložit nájemní smlouvu ani doklady o platbách služeb a spotřeby energií v bytě. Zejména z výpisů z účtů žalovaného je přitom seznatelné, jaké jsou jeho měsíční příjmy i výdaje, tedy i jeho celková životní úroveň a jaká částka mu reálně zbývá na případné splátky úvěrů. Žalobkyně však zcela vědomě v rámci tzv. scoringu některé výdaje násobí koeficientem, který nereflektuje reálné platby odcházející z účtu žalovaného. Výši měsíčních příjmů i výdajů žalovaného žalobkyně vyhodnotila zcela účelově nikoli reálně. Stejně tak náklady na životní potřeby ve výši životního minima, se kterými žalobkyně kalkulovala, je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší. žalobkyně také nijak nezohlednila, ž se žalovaným žije v domácnosti další osoba bez pravidelného příjmu a na tuto osobu životní minimum neužila. Jak ostatně vyplývá z předložených výpisů z účtu žalovanému za doložené tři měsíce nezbývala žalovanému na účtu částka, která by mohla být použita na úhradu sjednaných splátek. Splátky úvěru nemohou být nastaveny „zcela nadoraz“ podle výpisů z účtu za poslední 3 měsíce; je nutné zohlednit i nepravidelné výdaje a rovněž mít rezervu i na zcela nečekané a neplánované výdaje.

11. Žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalovaného, jeho reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalovaného, případně je vyhodnotila zcela účelově a neadekvátně životní situaci žalovaného. Žalobkyně jako profesionál jistě nemohla přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalovaný ani nijak nedoložil a žalobkyně některá tvrzení ani doložit nepožadovala (např. pracovní smlouvu, doklady SIPO, výdaje na dopravu -žalovaný uváděl bydliště [adresa] pracoviště však mimo [adresa] a je zřejmé, že náklad na dopravu mít musí, nájemní smlouvu, doklady o platbách nájemného). Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání, takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Pokud žalobkyně navzdory všemu právě uvedenému postupovala tak, že žalovanému částku 40 000 Kč dne 9. 12. 2022 poskytla, počínala si zcela lehkomyslně a musela si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc žalobkyně porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Ohledně pravdivosti poskytnutých údajů žalovaným, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu).

12. Žalobkyně vycházela ze svého matematického modelu, což však dostačující zásadně není. Jak uvedl například Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“ 13. Pokud žalobkyně argumentovala, že nahlížela do dostupných databází a registrů, tak i judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019: „Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

14. Námitka žalobkyně poukazující na to, že žalovaný úvěr delší dobu splácel, uhradil částku nad rámec poskytnuté jistiny a byl tedy materiálně úvěruschopný, je nepřípadná. Soud tu odkazuje i na judikaturu Soudního dvora EU; ten v rozsudku ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ) uzavřel (ve výroku), že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (srov. i např. bod 49. citovaného rozsudku: „…kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.“) [v soudní praxi k aplikaci citovaného rozsudku Soudního dvora EU srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. února 2024 č. j. 42 ICm 3899/2023-45, bod 15.]. Skutečnost, že žalovaný úvěr řádně splatil o ničem nesvědčí. Mohl si na splátky půjčit jinde a dostat se do dluhové spirály (o dluhové spirále by svědčilo i to, že minimálně 2 další půjčky si žalovaný skutečně vzal ještě před uzavřením předmětné smlouvy), nebo mu mohla vypomoci i rodina a přátelé. Sankce v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy není v § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. stanovena pro případ, že spotřebitel není úvěruschopný, ale pro nedodržení povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost dle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud tato povinnost věřitelem splněna není je smlouva neplatná a není rozhodné, zda spotřebitel skutečně úvěruschopný je či není.

15. Soud uzavírá, že počíná-li si žalobkyně natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky (řečeno s určitou mírou nadsázky, za daných okolností má smlouva spíše než smlouva o úvěru charakter smlouvy velmi odvážné). Jestliže by si žalobkyně již při uzavření smlouvy byla vědoma vysoké pravděpodobnosti neplnění řádně a včas ze strany žalovaného, a snad i počítala již od počátku s uplatněním sankcí za pozdní placení, pak by takovému postupu žalobkyně navíc nebylo lze přiznat ochranu z důvodů uvedených v ustanovení § 6 o. z. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobkyně svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnila. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 9. 12. 2022 je neplatná, neplatné je tedy i ujednání obsažené v této smlouvě stran úroků, poplatků i smluvní pokuty. Žalobkyni tak nevzniklo a nelze jí přiznat právo na zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty či jiných finančních plnění a sjednaných poplatků ze smlouvy.

16. Podle ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] částku 40 000, je žalovaný tuto částku povinen žalobkyni vrátit dle ust. § 2993 o. z. z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Jak bylo v řízení zjištěno z výpisu splátkového kalendáře a vyčíslení pohledávky z předmětné smlouvy, žalovaný žalobkyni již uhradil částku 53 568 Kč. Pokud ji žalobkyně započetla na sjednané poplatky, smluvní pokuty či příslušenství, nebyl tento zápočet správný, když smlouva byla neplatná a žalobkyně nebyla oprávněna započítávat vrácené finanční prostředky na tyto poplatky a sankce. Soud tedy zaplacenou částku započetl na poskytnutou jistinu, když žalovaný se dle ust. § 2991 o. z. na úkor žalobkyně obohatil bez spravedlivého důvodu, neboť přijal plnění bez právního důvodu. Poskytnutá jistina byla ve výši 40 000 Kč, pokud tedy žalovaný již uhradil částku 53 568 Kč, nevzniklo žalobkyni právo požadovat jakékoli další plnění a soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

18. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalobkyně byla v řízení neúspěšná. Žalovaný by tak oproti žalobkyni měl právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však žádné náklady v tomto řízení nevznikly.