11 A 112/2016 - 53

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobkyně Prof. MUDr. D. P. K., bytem v P. 1, N. 250/13, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 2, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 35, o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru živnostenského a občanskosprávního, ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. S-MHMP 352126/2016 ZIO, č. j. MHMP 1052335/2016 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále též „žalovaný“), ze dne 13. 6. 2016, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru matrik, ze dne 21. 1. 2016, č. j. ÚMČP1 11866/2016. Uvedenými rozhodnutími bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žádosti žalobkyně o povolení změny příjmení z dosud užívaného příjmení „P. K.“ na příjmení „A. K.“ podle § 72 odst. 1 a 2 a § 73 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o matrikách“). Žalobkyně v podané žalobě namítla, že se cítí napadenými rozhodnutími přímo zkrácena na svých právech, a to ze skutkových i právních důvodů. Podle názoru žalobkyně bylo napadenými rozhodnutími poškozováno její právo na jméno, které je přiznáváno každému v rámci článku 10 odst. 10 Listiny základních práv a svobod, jakožto dílčí právo na soukromý a rodinný život, kterým je přiznávána obecná ochrana, zejména ustanovení článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru žalobkyně tato ustanovení stanoví, že jakékoliv neoprávněné zasahování do soukromého a rodinného života je nepřijatelné. Podle názoru žalobkyně nebylo zejména správním orgánem prvého stupně dostatečně zváženo, že postupem podle příslušných ustanovení zákona o matrikách, který byl primárně použit při rozhodování o její žádosti, došlo k zásadnímu porušení jejího svobodného práva žít podle svého a zároveň nebyla poskytnuta žádná ochrana jejímu přirozenému osobnostnímu a základnímu lidskému právu v podobě práva na jméno. Odvolacím správním orgánem pak bylo mylně vyhodnoceno, že postupem správního orgánu prvého stupně a aplikací zákona o matrikách nedošlo k porušení přirozeného osobnostního a základního lidského práva žalobkyně a státní moc byla uplatněna pouze v mezích stanovených zákonem. Žalobkyně si je vědoma toho, že příslušná ustanovení zákona o matrikách, na jejichž základě zejména správní orgány rozhodovaly v řízení o její žádosti, neumožňují, aby došlo k žádané změně z příjmení ve tvaru „P. K.“ na příjmení ve tvaru „A. K.“, mimo jiné vzhledem k tomu, že manželem žalobkyně byl vyjádřen souhlas se změnou jejího příjmení a zároveň vyjádřen nesouhlas se související změnou jeho příjmení ve tvaru „P.“, které je v tomto tvaru společným příjmením žalobkyně a jejího manžela. Žalobkyně je však přesvědčena o tom, že její žádost se dotýká jejího přirozeného a základního lidského práva – práva na jméno, proto tato měla být zejména správním orgánem prvého stupně a priori zkoumána v podstatně širších mezích, než je úprava zákona o matrikách, tedy i s přihlédnutím k širšímu výčtu právních předpisů v příslušné rozhodovací praxi soudů, judikatuře Ústavního soudu, mezinárodních právních předpisech a úmluvách, jakož i judikatuře mezinárodních soudů. Bylo-li v odvolacím správním řízení k takovým předpisům (a s nimi souvisejícím soudním rozhodnutím) přihlédnuto, měly být tyto podle názorů žalobkyně zcela jinak interpretovány, a to především tak, aby nedocházelo k dalšímu poškozování základního lidského práva žalobkyně. Pokud zákon o matrikách v platném znění neumožňuje dostatečné zajištění ochrany jejího základního lidského práva na jméno a jeho aplikace, dokonce vede k jeho porušení, pak je takový zákon nepochybně v rozporu s ústavním pořádkem a nemůže být ve smyslu názoru Ústavního soudu České republiky, vyplývajícího z nálezu Pl. ÚS 31/10, aplikován způsobem, kterým dochází k porušování základních lidských práv. Žalobkyně namítla, že právo na jméno tvoří součást rodinného a soukromého života člověka. Speciální ochranu rodinnému a soukromému životu, jako základním lidským právům poskytuje mimo ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod také ustanovení čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jedná se o mezinárodní smlouvu, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas, jíž je Česká republika vázána a tudíž je i součástí právního řádu České republiky s přednostní aplikací před zákonem. Státní orgán pak není oprávněn do takového práva žalobkyně zasahovat mimo případy, kdyby zásah byl v souladu se zákonem, v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky anebo ochrany práv a svobod jiných. Žalobkyně v podané žalobě dovozuje, že správními orgány mělo být v rámci rozhodování o její žádosti mj. respektováno ustanovení článku 8 Úmluvy a v souvislosti s tím měl být odvolacími správními orgány respektován i obsah příslušné judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Stanovení obsahu práva na respektování rodinného a soukromého života a vykládání zmíněného ustanovení článku 8 Úmluvy je podle článku 32 Úmluvy svěřena Evropskému soudu pro lidská práva. V důsledku této delegace je obsahová náplň práva na respektování rodinného a soukromého života blíže stanovená rozhodovací praxí a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva v této oblasti. Žalobkyně se tak z judikatury tohoto soudu dovolává - mj. rozsudku ve věci PRETTY ze dne 29. 4. 2002, rozsudku BURGHARTZ ze dne 22. 2. 1994 a zejména rozsudku DARÓCZY ze dne 1. 7. 2008. Podle názoru žalobkyně má judikatura Evropského soudu pro lidská práva normativní povahu, neboť rozšiřuje míru ochrany lidských práv a svobod úmluvy i její aplikační rozsah. Z tohoto důvodu musí podle názoru žalobkyně být judikatura Evropského soudu pro lidská práva vykládána podstatně šířeji a obecněji, než jak učinil v napadeném rozhodnutí odvolací správní orgán. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva musí být vykládána vždy stejně, jako dílčí jednotlivá ustanovení obecně závazného právního předpisu. Podle názoru žalobkyně v důsledku takto vyložených ustanovení rozhodných právních předpisů měl odvolací orgán přiznat žalobkyni právo na jí požadovanou změnu příjmení, neboť nelze dovodit, že by zejména ve smyslu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci DARÓCZYOVÁ proti Maďarsku existovaly ospravedlnitelné a závažné důvody, které by státní zásah do práva žalobkyně na změnu příjmení činily nezbytným a přiměřeným. V závěru podané žaloby žalobkyně zdůraznila, že napadenými rozhodnutími nijak nebylo respektováno, že příjmení ve tvaru „A. K.“ pro ni představuje významný identifikační znak v rámci jejího soukromého a rodinného života, neboť je mj. znakem její rodinné identity jako matky dětí S. K. (původně A.), J. A., N. K. a P. K. V souvislosti s tím nemůže žalobkyně akceptovat domněnku odvolacího správního orgánu, že nepovolením žádané změny příjmení na tvar A. K. není nijak zasažena spjatost s jejími jmenovanými dětmi s předchozích manželství, neboť jsou zletilé, nežijí ve společné domácnosti a že dcera žalobkyně nese již nyní zcela jiné příjmení. Podle názoru žalobkyně ani jedna z okolností jmenovaných odvolacím orgánem není pro pocit sepětí matky s dětmi relevantní. Jedná se o její citový projev, který není nijak omezen tím, že jmenované děti jsou zletilé, nebo s ní nežijí ve společné domácnosti. Touha žalobkyně veřejně prezentovat svůj citový projev sepětí se jmenovanými dětmi prostřednictvím příjmení ve tvaru „A. K.l“ je zcela legitimní a představuje jeden z projevů psychické identity její osoby a jejího soukromého a rodinného života. Žalobkyně závěrem poukázala na to, že pod příjmením A. K. je identifikována v rámci svých podnikatelských, společenských, veřejně prospěšných i uměleckých aktivit v České republice i ve Spolkové republice Německo. Odvolací správní orgán ve svém rozhodnutí mylně interpretoval právní věty z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci BURGHARTZ proti Švýcarsku a podstatné aspekty tohoto rozhodnutí naopak přehlédl a vůbec se jimi nezabýval. Zároveň odvolacím správním orgánem nebylo rozhodnuto o řádně a včas podaném odvolání ve lhůtě stanovené pro rozhodnutí příslušnými ustanoveními správního řádu, proto byla žalobkyně nucena žádat ministerstvo vnitra o ochranu před nečinností správního orgánu, čímž byla porušena další její práva, která měla být správními orgány naopak respektována. II. Žalovaný správní orgán ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že při posuzování předmětné věci žalovaný vycházel z ustanovení § 72 odst. 2 zákona o matrikách, podle něhož se změna příjmení povolí zejména tehdy, jde-li o příjmení hanlivé, nebo směšné, nebo, je-li proto vážný důvod. Podle § 73 odst. 1 zákona o matrikách může být za trvání manželství povolena změna příjmení pouze na základě souhlasu obou manželů. Podle § 73 odst. 2 zákona o matrikách, mají-li manželé společné příjmení a je-li povolena změna příjmení jednomu z nich, vztahuje se tato změna i na příjmení druhého manžela a příjmení jejich nezletilých dětí. Podle § 73 odst. 4 zákona o matrikách, mají-li manželé společné příjmení a jeden z nich užívá a na druhém místě uvádí příjmení předchozí, může jím být povolena změna pouze tohoto společného příjmení. Žalovaný poukázal na to, že ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobkyně uzavřela dne 22. 10. 2010 manželství s panem D. P. Manželé se dohodli, že po sňatku budou užívat společné příjmení P. – P. a žalobkyně bude užívat a na druhém místě uvádět příjmení předchozí. Toto manželství dosud trvá. Při rozhodování o povolení změny příjmení tak bylo nutno vycházet nejen z ustanovení § 72 odst. 2, ale i z ustanovení § 73 zákona o matrikách, které obsahuje podmínky pro povolení změny příjmení za trvání manželství. Povolení změny příjmení žalobkyně by tak dopadlo nejen na ni, ale i na jejího manžela, pana D. P. Manžel žalobkyně však souhlasil pouze se změnou příjmení žalobkyně s tím, že požaduje, aby mu jeho příjmení P. bylo zachováno. Tato varianta s ohledem na citovaná zákonná ustanovení není možná. Za daného skutkového stavu žalovanému nezbylo než konstatovat, že správní orgány nemohou žádosti žalobkyně o povolení změny příjmení vyhovět, aniž by povolená změna příjmení nedopadla i na příjmení manžela žalobkyně D. P. Tento následek nastává v případě změny společného příjmení manželů ex lege, není tedy závislý na vůli správního orgánu a správní orgán ho nemůže vyloučit. Kladné rozhodnutí v projednávané věci by s sebou neslo automatickou změnu příjmení manželů žalobkyně zjevně proti jeho vůli, což je tou zásadní překážkou, pro kterou žalobkyni nelze požadovanou změnu příjmení povolit. Z uvedených důvodů žalovaný konstatoval, že vzhledem k výše uvedenému není relevantní posuzování vážnosti důvodů, pro které žalobkyně o povolení změny příjmení žádala. Žádosti tak nelze v daném případě vyhovět, i kdyby byly důvody uváděné žalobkyní vyhodnoceny správními orgány jako vážné. Nadto tvar příjmení „A. K.“ není z hlediska pravidel českého pravopisu pro osoby ženského pohlaví bez dalšího přípustný. Podle § 69 odst. 1 zákona o matrikách platí, že příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly české mluvnice. V daném případě jsou tedy přípustné pouze tvary příjmení „A. K.“, případně „A. K.“. V případě povolení změny příjmení je však zákonem o matrikách dána možnost podat až následně podle § 69a odst. 1 zákona žádost o uvedení příjmení ženy v mužském tvaru za podmínek v tomto ustanovení obsažených. K argumentaci žalobkyně žalovaný uvedl, že naopak na rozdíl od tvrzení žalobkyně je přesvědčen o tom, že postupoval zcela v souladu s článkem 2 odstavec 2 a článkem 4 Listiny základních práv a svobod. Státní moc byla uplatněna pouze v mezích stanovených zákonem a správní orgány postupují stejným způsobem ve všech skutkově shodných případech. Do výkonu práv na respektování soukromého a rodinného života žalobkyně správní orgány zasáhly jen v nezbytné míře a v souladu se zákonem. Pokud manžel žalobkyně D. P. výslovně uvedl, že se změnou svého příjmení nesouhlasí, správní orgány svým rozhodnutím chránily právo manžela žalobkyně nést i nadále své příjmení a postupovaly tak zcela v souladu s článkem 8 Úmluvy. Pokud žalobkyně argumentovala pocitem sepětí s dětmi, žalovaný poukazuje na skutečnost, že dvě ze čtyř dětí žalobkyně nesou příjmení K., tedy jedno z příjmení, které žalobkyně dosud užívá. Dcera žalobkyně S. K. (původně A.) pak navíc v současné době nese příjmení již zcela jiné. Ustanovení § 73 zákona o matrikách klade oproti důrazu na sounáležitost rodiče a dítěte z předchozích manželství důraz na zachování sounáležitosti stávajících manželů. Pokud jde o žalobkyní citovanou judikaturu Evropského soudu pro Lidská práva, má žalovaný za to, že rozsudek tohoto soudu ve věci SCHNIDER – BURGHARTZ proti Švýcarsku na projednávanou věc nedopadá, neboť žalobkyně požaduje změnu příjmení na jiné příjmení, než užívá její manžel. Předmětný rozsudek se navíc týká dohod o příjmení, které činí snoubenci ještě před uzavřením manželství. Článek 8 Úmluvy pak neobsahuje žádná výslovná ustanovení o jménech, přesto lze mít za to, že jméno osoby slouží jako prostředek osobní identifikace a spojení s rodinou a týká se jejího soukromého a rodinného života. Skutečnost, že společnost i stát mají zájem na regulaci užívání jmen, toto nevylučuje, neboť tyto veřejnoprávní aspekty jsou kompatibilní se soukromým životem v tom smyslu, že do jisté míry zahrnují právo na vytváření a rozvíjení vztahů s jinými lidmi v profesních, obchodních a jiných kontextech. Podle názoru žalovaného článek 8 Úmluvy neposkytuje ochranu striktně pouze soukromému a rodinnému životu, ale do jisté míry i životu profesnímu a obchodnímu. Soud tak neměl podle názoru žalovaného na mysli, jak se žalobkyně snaží nastínit, že odmítnutí změnit žadateli příjmení může ovlivnit jeho kariéru. Naopak - chtěl poukázat na skutečnost, že je-li příjmení v osobním, profesním životě známo v negativních souvislostech, může to kariéru a soukromý život osoby výrazně ovlivnit. Z tohoto důvodu ochrana jména podléhá článku 8 Úmluvy. Pokud jde o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci DARÓCZY proti Maďarsku, ani tento rozsudek se tomuto případu nepřiléhá, neboť paní Daróczyová byla vdovou a domáhala se, aby jí bylo umožněno i nadále užívat příjmení, které užívala 54 let a měla ho do té doby uvedeno v platných dokladech totožnosti vydávaných maďarskými úřady. Maďarské úřady však přesto, že byla chyba způsobena jimi, trvaly na tom, aby stěžovatelka příjmení nadále užívala ve správném tvaru podle maďarských zákonů. V nyní projednávané věci povolení změny příjmení žalobkyně by však k újmě na právech jiných osob došlo, neboť by se tato změna ex lege – jak již bylo výše naznačeno – vztáhla i na manžela žalobkyně, který se změnou příjmení ve vztahu ke své osobě nesouhlasí. Takový důvod má žalovaný za zcela legitimní, současně závažný a ospravedlnitelný. Podle názoru žalovaného byl případ žalobkyně zkoumán nejen v mezích zákona o matrikách, ale i v mezích všech žalobkyní namítaných právních norem a judikatury. Ustanovení § 73 zákona o matrikách je platnou součástí právního řádu České republiky, nelze ho považovat za rozporné s ústavním pořádkem ani s Úmluvou. Žalovaný tak je přesvědčen, že byť lze považovat přání žalobkyně na sjednocení příjmení s příjmením, uvedeným v českých osobních dokladech za legitimní, je přesvědčen o tom, že se tak nemůže stát za cenu újmy na právech jiné osoby. III. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Žádostí ze dne 19. 11. 2015 se žalobkyně domáhala u Úřadu městské části Praha 1 vydání rozhodnutí, jímž by správní orgán povolil žalobkyni změnu příjmení z původního příjmení ve znění „P. K.“ na příjmení ve znění „A. K.“. V žádosti zrekapitulovala příjmení žadatelky a jeho vývoj, poukázala na uzavření manželství s občanem Švýcarské konfederace panem A., dále na uzavření manželství s občanem Spolkové republiky Německo E. K. a konečně na uzavření manželství s českým občanem D. P., přičemž odkázala na uplatňování příjmení A. K. ze strany žadatelky v zahraničí, na vydané osobní doklady na příjmení A. K. v zahraničí, popsala své podnikatelské aktivity a související veřejné listiny ve spojení se známostí příjmení A. K. v obchodních, akademických, uměleckých a charitativních kruzích. V neposlední řadě se žalobkyně zabývala otázkou rodinné identity s tím, že je matkou čtyř dětí - dcery S. K. (původně A.) a synů J. A., N. K. a P. K., žijících na území Spolkové republiky Německa a majících německé státní občanství. Podle jejího názoru příjmení ve tvaru „A. – K.“ či „A. K.“ představuje jednoznačný aspekt její rodinné identity a sounáležitosti, spjatosti matky s dětmi i upevnění rodinných pout a vazeb. Závěrem své žádosti vyjádřila žadatelka, že v jejím případě neexistují ospravedlnitelné a závažné důvody, pro které by stát její právo změnit příjmení měly jakkoliv omezit. O podané žádosti rozhodl Úřad městské části Praha 1, odbor matrik, rozhodnutím ze dne 21. 1. 2016, jímž žádosti žalobkyně o změnu příjmení z „P. K.“ na příjmení „A. K.“ nevyhověl s odůvodněním, že nebyly splněny zákonné podmínky pro změnu příjmení žadatelky. Tento závěr vyplývá ze zjištění, že v daném případě by povolení změny příjmení mělo dopad nejen na příjmení žadatelky, ale i na příjmení jejího manžela podle § 73 odst. 2 a 4 zákona o matrikách. Z předloženého dokladu je zřejmé, že manžel žadatelky D. P. se změnou příjmení žadatelky D. P. K. na příjmení „A. K.“ souhlasí, avšak současně požaduje zachování svého příjmení v nezměněné podobě „P.“. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání, které je po věcné i obsahové stránce zcela totožné s obsahem podané žaloby. O podaném odvolání rozhodl žalovaný odvolací správní orgán žalobou napadeným rozhodnutím, jímž podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, odvolání jako nedůvodné zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil jako věcně správné s odůvodněním, že správní orgán prvého stupně postupoval v souladu se zákonem, když žádosti žalobkyně o povolení změny příjmení nevyhověl. Odvolací správní orgán konstatoval, že považuje za legitimní přání odvolatelky na sjednocení příjmení, které užívá v rámci svých podnikatelských, společenských a uměleckých aktivit, s příjmením, které má uvedeno v českých osobních dokladech, avšak odvolací orgán má za to, že se tak nemůže stát za cenu újmy na právech jiné osoby, kterou je manžel žalobkyně pan D. P. IV. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřily tím žalobkyně i žalovaný správní orgán svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto: Příjmení jednotlivce je ústavně chráněno čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 2. 1994 ve věci BURGHARTZ proti Švýcarsku, č. 16213/90, § 24, všechna zde uvedená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná z http://hudoc.echr.coe.int), je ochrana příjmení součástí práva na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Z tohoto práva vyplývá státu nejen negativní závazek nezasahovat do příjmení jednotlivců (stát jednotlivci nesmí nařizovat změnu příjmení), ale i pozitivní závazek umožnit jednotlivci změnu příjmení, pakliže tomu nebrání veřejný zájem (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 11. 1994 ve věci STJERNA proti Finsku, č. 18131/91, § 38). Zároveň je však třeba zdůraznit, že Evropský soud pro lidská práva dává vnitrostátnímu zákonodárci široký prostor pro uvážení, neboť je věcí zákonodárce, aby v ústavou vytyčených mantinelech rozhodl o vnitrostátní politice úpravy jmen a příjmení. Jak upozorňuje Evropský soud pro lidská práva, právní úprava změny jmen a příjmení je mezi členskými státy značně odlišná (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 11. 1994 ve věci STJERNA proti Finsku, č. 18131/91, § 39). Nevyhovění žádosti o změnu příjmení nicméně nemusí založit porušení tohoto ústavně chráněného práva (již zmiňovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci STJERNA proti Finsku, § 38; podobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 1As 26/2011 – 55, publikovaný pod č. 2352/2011 ve Sbírce NSS - všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná i na www.nssoud.cz). V souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva je třeba v každém jednotlivém případě hledat spravedlivou rovnováhu mezi zájmy individuálními a zájmy veřejnými. Veřejným zájmem, který může odůvodňovat nevyhovění žádosti o změnu příjmení, je například zájem na jednoznačné identifikaci osob, řádné vedení evidence obyvatelstva nebo přiřazení osoby k rodině nesoucí shodné příjmení (již zmiňovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci STJERNA proti Finsku, § 38 - 39; obdobně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 9. 2007 ve věci Johansson proti Finsku, č. 10163/02, § 34 - 35). Podobně též Ústavní soud ustáleně judikuje, že veřejná moc je oprávněna zasahovat do základních práv jednotlivce pouze ve výjimečných případech a je- li takový zásah „ospravedlněn určitým veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu omezení příslušného základního práva“ (nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je třeba „[z]mnoha myslitelných výkladů zákona […] v každém případě použít pouze takový, který respektuje ústavní principy“ (nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98). Orgány veřejné moci mají povinnost „interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod“ (nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98). S ohledem na princip ústavně konformního výkladu a princip prozařování základních lidských práv je třeba ustanovení § 72 odst. 2 zákona o matrikách vykládat v souladu s výše uvedenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Podle § 72 odst. 2 zákona o matrikách se změna příjmení povolí zejména tehdy, jde-li o příjmení hanlivé, nebo směšné, nebo je-li pro to vážný důvod. V souladu s výše uvedenými ústavními východisky vykládá Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře neurčitý pojem vážný důvod tak, že „umožňuje zohlednit okolnosti konkrétního případu a nalézt spravedlivou rovnováhu mezí vůlí žadatele směřující ke změně příjmení a veřejným zájmem“. S ohledem na striktní přístup zákonodárce k možnosti užívat více příjmení, který je vyjádřen taxativním výčtem v § 70 odst. 1 zákona o matrikách, dovodil Nejvyšší správní soud, že v případech, kdy jde o změnu příjmení na více příjmení, je třeba zkoumat, zda „požadovaná změna je odůvodněna výjimečnými skutečnostmi, pro něž nepostačí změna příjmení na jiné jediné příjmení“ (již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1As 26/2011 – 55, či rozsudek téhož soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 2As 324/2015 - 16). Nejvyšší správní soud ve svém již citovaném rozsudku č. j. 1As 26/2011 – 55 uvedl, že důvody pro změnu příjmení mohou být rozličné a navázání na rodovou tradici zmínil pouze jako příklad naplňující podmínku § 72 odst. 2 zákona o matrikách. Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře připustil, že psychické potíže nezletilého mohou představovat vážný důvod ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o matrikách (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2015, č. j. 2 Azs 225/2014 - 20). Zde uvedl, že v těchto případech je třeba postupovat obzvláště pečlivě a citlivě. Při hledání spravedlivé rovnováhy mezi individuálními a veřejnými zájmy nelze paušálně a bez uvedení důvodů usuzovat na existenci veřejného zájmu na stálosti příjmení. V konkrétním případě je třeba posoudit nejenom zájem jednotlivce, ale i veřejný zájem, který ospravedlňuje zásah do základního práva jednotlivce. Podle § 73 zákona o matrikách platí, že za trvání manželství může být změna příjmení povolena pouze na základě souhlasu obou manželů. Mají-li manželé společné příjmení a je-li povolena změna příjmení jednomu z nich, vztahuje se tato změna i na příjmení druhého manžela a příjmení jejich nezletilých dětí. Mají-li manželé a rodiče dítěte různá příjmení, změna příjmení toho z manželů, jehož příjmení má nezletilý, se vztahuje i na nezletilého. Mají-li manželé společné příjmení a jeden z nich užívá a na druhém místě uvádí příjmení předchozí, může jim být povolena změna pouze tohoto společného příjmení. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že povolení změny příjmení žalobkyně by dopadlo nejen na ni, ale i na jejího manžela, pana D. P. Ze spisového materiálu vyplývá – a mezi účastníky rovněž není sporné – že manžel žalobkyně souhlasil pouze se změnou příjmení žalobkyně a požadoval, aby mu jeho příjmení „P.“ bylo zachováno. Uzavření manželství je upraveno v zákoně o rodině, jež v § 8 stanoví tři možnosti dohody o užívání příjmení po uzavření manželství, a to buď společné příjmení jednoho ze snoubenců, nebo si každý z nich může ponechat své současné příjmení a dohodnou se, jaké příjmení ponesou společné děti, které by se případně z tohoto manželství narodily. Poslední možností je, že snoubenec, který převezme příjmení svého manžela, si na druhém místě může ponechat a uvádět i příjmení, se kterým vstoupil do manželství. To znamená, že zákon o rodině upravuje možnost uzavřít dohodu a prohlásit, že příjmení jednoho z manželů bude jejich příjmením společným. Městský soud v Praze ve shodě se žalovaným dospěl k závěru, že tato varianta s ohledem na výše citovaná zákonná ustanovení není možná. Za daného skutkového stavu žalovanému nezbylo než konstatovat, že správní orgány nemohou žádosti žalobkyně o povolení změny příjmení vyhovět, aniž by povolená změna příjmení nedopadla i na příjmení manžela žalobkyně D. P. Žalobkyni nelze přisvědčit v názoru, že tomuto následku bylo možno předejít při důsledné a citlivé aplikaci žalobkyní citované judikatury evropských soudních institucí. Prvním důvodem pro tento závěr je, že – jak žalovaný výše popsal ve vyjádření k podané žalobě – nejsou citované rozsudky ve věci BURGHARTZ proti Švýcarsku a DARÓCZY proti Maďarsku po stránce skutkové ani právní případy natolik obdobnými, aby bylo možno učinit závěr o tom, že jejich aplikace na případ žalobkyně je rozumným a důvodným postupem. Druhým důvodem je skutečnost, že žalovaný správní orgán byl v posuzované věci nepochybně vázán jako orgán moci výkonné při veřejné správě právním řádem České republiky, tedy i platným a účinným zněním zákona o matrikách, podle něhož nastává v případě změny společného příjmení manželů výše uvedený důsledek ex lege, není tedy závislý na vůli správního orgánu a správní orgán ho nemůže ani vyloučit. Právě okolnost, že kladné rozhodnutí o žádosti žalobkyně v projednávané věci by s sebou neslo automatickou změnu příjmení manželů žalobkyně zjevně proti jeho vůli, byla jak žalovaným, tak i v rámci soudního přezkumu jeho rozhodnutí Městským soudem v Praze shledána překážkou, pro kterou žalobkyni nelze požadovanou změnu příjmení povolit. Otázka posouzení důvodů, pro které žalobkyně žádala o povolení změny příjmení, je otázkou tzv. správního uvážení, kterým se rozumí hodnocení rozhodných skutečností rozhodujícím správním orgánem. Toto uvážení nebylo v daném případě soudem shledáno v rozporu s obsahem spisového materiálu a odlišný náhled účastníka řízení na způsob hodnocení rozhodujících skutečností správním orgánem není sám o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí. V dané věci nebylo zjištěno, že by závěry správního orgánu nebyly podloženy dostatečně skutkovými zjištěními nebo s nimi byly v rozporu či že by se správní orgán nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobkyně. Závěry, k nimž správní orgán dospěl při hodnocení rozhodujících skutečností, nejsou v rozporu se zásadami logického myšlení a uvažování. Tím jsou zároveň i vymezeny meze přezkumné činnosti soudu ve správním soudnictví, pokud jde o správní uvážení. Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Městský soud v Praze má po provedeném řízení za to, že žalovaný správní orgán postupoval zcela v souladu s článkem 2 odstavec 2 i článkem 4 Listiny základních práv a svobod, když prostřednictvím žalobou napadeného rozhodnutí byla státní moc uplatněna pouze v mezích stanovených zákonem a do výkonu práv na respektování soukromého a rodinného života žalobkyně správní orgány zasáhly jen v nezbytné míře a v souladu se zákonem, pokud chránily právo manžela žalobkyně nést i nadále své příjmení a postupovaly tak zcela v souladu s článkem 8 Úmluvy. V. Žalobou napadené rozhodnutí má všechny zákonem předpokládané náležitosti, je v něm vymezen předmět řízení i hlediska, z nichž bylo rozhodnutí správního orgánu prvého stupně zkoumáno. Žalovaný rovněž detailně popsal rozhodný skutkový stav a rozvedl právní závěry z něho vyplývající, výrok žalovaného rozhodnutí má v těchto důvodech oporu. V žalovaném rozhodnutí je jasně a jednoznačně uvedeno, jak odvolací orgán rozhodl o odvolání, z jakých důvodů, i jak uvážil o odvolacích námitkách a o tvrzeních žalobkyně. Ze všech shora uvedených důvodů proto soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobkyně neměla ve věci úspěch, úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního orgánu nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení