11 A 15/2016 - 74

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobkyně E. Y., narozené dne ..., mongolské státní příslušnice, bytem v P. 4, D. 1307/14, zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 7/548, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 29. 12. 2015, č. j. MV-25390-4/SO-2013 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále též žalovaného), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 2. 10. 2013, č. j. OAM- 2536/DP-2012. Uvedenými rozhodnutími bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobkyni nebyla prodloužena platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. V prvé části podané žaloby žalobkyně popsala dosavadní průběh správního řízení, v jehož rámci podala dne 18. 1. 2012 žádost o prodloužení doby platnosti k povolení dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě podle ustanovení § 44a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dne 2. 10. 2012 vydal správní orgán prvého stupně rozhodnutí, kterým neprodloužil žalobkyni povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě s odůvodněním, že žalobkyně po celou dobu předchozího povoleného pobytu ode dne 8. 2. 2010 nevykonávala funkci jednatele ve společnosti PIPAVIT, s. r. o., nepodnikala, a tudíž neplnila účel pobytu výkonný manažer – účast v právnické osoby, pro který jí bylo povolení k dlouhodobému pobytu uděleno. Žalobkyně podala proti uvedenému rozhodnutí v zákonné lhůtě odvolání, přičemž namítala, že správní orgán prvého stupně použil při svém rozhodování ustanovení zákona, které na daný případ nedopadá, neboť nelze postupovat podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ale podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) téhož právního předpisu. Žalobkyně dále namítla, že nebyl dostatečně zjištěn skutečný stav věci a z dosavadního dokazování nelze dovodit, že by žalobkyně účel pobytu neplnila. Závěr správního orgánu prvého stupně, že činnost společnosti PIPAVIT, s. r. o., v níž žalobkyně vykonávala funkci jednatele, není směřována k zisku, žalobkyně označila za nepodložený a způsob, jímž správní orgán vykládá pojem „zájem státu“, je podle jejího názoru projevem libovůle. Poukázala rovněž na to, že závěry správního orgánu, podle nichž je zásah vydaného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně přiměřený, považuje za nedostatečně a zmatečně odůvodněné. Žalovaný odvolací správní orgán ve vydaném rozhodnutí o odvolání námitky žalobkyně posoudil jako nedůvodné a odvolání zamítnul. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s posouzením věci nesouhlasí, podala proti němu správní žalobu. Ve druhé části podané žaloby vyjádřila žalobkyně následující žalobní body: V prvním žalobním bodě namítla, že z formálního hlediska bylo rozhodnuto podle chybného ustanovení, když mělo být rozhodnuto podle § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Ustanovení o tzv. jiné závažné překážce pobytu podle § 56 odst. 1 písm. j) a § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců se podle judikatury uplatní v situaci, kdy k neplnění účelu pobytu došlo v minulosti, ovšem při vydání zamítavého rozhodnutí již cizinec účel svého pobytu opět plní. Žalobkyně vyjádřila názor, že i kdyby bylo možno připustit současné pokusy o extenzivní výklad pojmu „jiná závažná překážka“, podle kterého je touto překážkou veškeré protiprávní jednání cizince, tedy i jednání, které sice v souladu s právem je, ovšem úředníkům se nelíbí, pak by to znamenalo, že ostatní ustanovení zákona o pobytu cizinců jsou nadbytečná. Všechna by byla obsažena právě v pojmu „jiná závažná překážka“. I v tomto případě by však platilo, že se v daném případě musí postupovat podle § 37 odst. 1 písm. b) cizineckého zákona, neboť toto ustanovení je přinejmenším ve vztahu speciality k pojmu „jiná závažná překážka“. V druhém žalobním bodě žalobkyně namítla, že z obsahového hlediska se žalobou napadené rozhodnutí zakládá na názoru, že činnost žalobkyně ve společnosti PIPAVIT, s. r. o., nebyla skutečným podnikáním, nýbrž závislou činností. Tento závěr je podle názoru žalobkyně zcela bez opory ve spise, když jediným pramenem důkazu je výsledek žalobkyně, což lze považovat za důkaz nedostatečný i bez bližšího rozvedení. Pokud žalobkyně vykonává závislou činnost, pak tedy zaměstnankyni není zřejmé, kdo byl zaměstnavatel, jakou mzdu dostávala a jak se tato skutečnost slučuje se závěrem správního orgánu prvého stupně, podle něhož společnost PIPAVIT, s. r. o., nebyla založena za účelem dosažení zisku. Oba závěry jsou natolik ve vzájemném rozporu, že v obou případech lze říct, že jde jen o spekulaci, která není dostatečně podložena. Výslech žalobkyně ze dne 6. 6. 2012 nemohl přinést dostatek informací pro potvrzení či vyvrácení ani jedné z výše uvedených verzí správního orgánu. Jak jedna, tak i druhá verze by vyžadovaly mnohem hlubší dokazování, zkoumání skutečných vztahů uvnitř společnosti, zkoumání listinných dokladů a podobně. V případě potvrzení první verze by bylo logické dát podnět obchodnímu soudu ke zrušení společnosti, zatímco v případě verze druhé by bylo logické dát podnět inspektorátu práce kvůli nelegálnímu zaměstnávání. Ani k jedné variantě však podle informací žalobkyně nedošlo, protože ani pro jeden postup nebyl dostatek důkazů. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně namítla, že pokud jde o přiměřenost zamítavého rozhodnutí, ještě během odvolacího řízení došlo k tomu, že se žalobkyni dne 16. 5. 2015 narodil syn. Tato skutečnost přitom musí být správnímu orgánu známa z jeho úřední činnosti a úředních evidencí, které byl vzhledem k délce odvolacího řízení přesahující více než tři roky povinen aktualizovat. Pokud tedy žalovaný správní orgán konstatoval, že žalobkyně nemá v České republice žádné rodinné příslušníky, šlo o tvrzení ke dni vydání napadeného rozhodnutí evidentně nesprávné, ačkoliv jde o skutečnost, která má pro posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí nezanedbatelný význam. Závěrem podané žaloby žalobkyně namítla, že v jejím odvolání byly uvedeny konkrétní argumenty rozporující závěry prvoinstančního orgánu. S těmito argumenty se však žalovaný ani jediným slovem v napadeném rozhodnutí nevypořádal a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Žalovaný správní orgán ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že podle jeho názoru je námitka chybné aplikace ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců namísto odstavce 1 téhož ustanovení zcela lichá, ba přímo účelová. V případě aplikace § 37 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců byl správní orgán prvého stupně povinen posoudit přiměřenost dopadů svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, zatímco v případě aplikace § 37 odst. 1 písm. b) tuto povinnost neměl. Uvedeným postupem správní orgán prvého stupně aplikoval zákonné ustanovení ve prospěch žalobkyně, přestože výsledek je tentýž. Uvedené závěry mají oporu i v judikatuře správních soudů. K námitce žalobkyně zpochybňující závěr správního orgánu prvého stupně i odvolacího orgánu, že žalobkyně ve skutečnosti nepodniká a nepůsobí jako jednatelka společnosti, ačkoliv takto byl zapsána v příslušném rejstříku, považuje žalovaný za vhodné citovat rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2015, č. j. 11A 82/2015 - 32, z něhož vyplývá, že odvolací správní orgán ani správní orgán prvního stupně neposuzoval, zda žalobkyně splňuje zákonem stanovené podmínky nebo předpoklady pro výkon funkce jednatele, nehodnotil její odbornou znalost či skutečnost, zda má náležité vzdělání a schopnosti pro řádný výkon funkce jednatele, ale správní orgány pouze porovnávaly a poukazovaly na jedné straně na mimořádné postavení jednatele jako statutárního orgánu, který má v rámci svých zákonných pravomocí nejvyšší postavení při řízení a vedení společnosti a jejího základního fungování, na druhé straně kontrastující postoj žalobkyně, která nevěděla ničeho faktického o fungování společnosti, v níž má vykonávat vrcholnou funkci, a její vyjádření o pracovní náplni nevypovídá nic o tom, že by její faktickou činnost bylo možno klasifikovat jako činnost statutárního zástupce obchodní společnosti. K námitce údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci žalovaný odkázal rovněž na naposledy citovaný rozsudek Městského soudu v Praze s tím, že správní orgány nejsou ve správním řízení vázány návrhy účastníků na doplnění dokazování, ale jsou povinny ve věci provést ty důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V protokolu o vyjádření účastníka správního řízení byla obsažena tvrzení žalobkyně, ze kterých jednoznačně vyplývají veškerá skutková zjištění, a soud neshledal u provedeného důkazu jakékoliv porušení procesních práv účastníka řízení. Není proto žádný důvod pro to, aby nebylo možno takto z provedeného důkazu vycházet. K námitce nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí žalovaný ve vyjádření uvedl, že pouhý fakt narození potomka - za současné absence dalších rodinných příslušníků - není sám o sobě způsobilý zhojit dlouholeté závažné porušování zákona ze strany žalobkyně. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2015, č. j. 7Azs 285/2014 - 39, podle něhož je věcí žalobce, kde bude realizovat svůj rodinný život se svým potomkem. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Žalobkyně pobývala na území České republiky na základě vydaného povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonný manažer – účast v právnické osobě s dobou platnosti ode dne 8. 2. 2010 do dne 7. 2. 2012. Dne 18. 1. 2012 žalobkyně podala k odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra podle § 44a odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě. Správní orgán prvního stupně zkoumal, zda žalobkyně plnila účel pobytu výkonný manažer – účast v právnické osobě po celou dobu předchozího pobytu, který jí byl udělen na základě výkonu funkce jednatelky ve společnosti PIPAVIT, s. r. o. Při výslechu dne 6. 6. 2012 žalobkyně uvedla, že na území České republiky pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu naposledy za účelem zaměstnání. O společnosti PIPAVIT, s. r. o., se dozvěděla od své spolupracovnice, když sháněla práci. Ví o tom, že je v uvedené společnosti zapsána jako jednatelka, ale od kdy a co obnáší být jednatelem, neví. Jiné informace o této společnosti nezná, neví, kdo tam pracuje, ani co dělá. Žádnou činnost ve společnosti nikdy nevykonávala, měla na starost úklid bytů a za to dostávala týdně zaplaceno v hotovosti. Smlouvu o výkonu funkce jednatelky připravila v Praze paní Ira, ukázala žalobkyni, kde ji má podepsat, současně podepsala i potvrzení o zdanitelných příjmech. Žalobkyni byla dne 4. 9. 2012 dána možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Ve vyjádření ze dne 10. 9. 2012 žalobkyně potvrdila, že se se spisem seznámila, a doložila správnímu orgánu potvrzení finančního úřadu, platební výměr a oznámení o přestěhování do Prahy. Správní orgán prvého stupně rozhodnutím ze dne 2. 10. 2012 žalobkyni neprodloužil povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) a s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) věty druhé zákona o pobytu cizinců. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že správní orgán prvého stupně došel k závěru, že žalobkyně po celou dobu předchozího povoleného pobytu nevykonávala funkci jednatele ve společnosti PIPAVIT, s. r. o., nepodnikala, a tudíž neplnila účel pobytu výkonný manažer – účast v právnické osobě, pro který jí povolení k dlouhodobému pobytu uděleno. Tato skutečnost byla shledána závažnou překážkou jejího dalšího pobytu na území České republiky. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně dne 17. 10. 2012 prostřednictvím zmocněného zástupce odvolání, o němž rozhodl žalovaný odvolací správní orgán žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný odvolání zamítl a napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2. 10. 2012 potvrdil se závěrem, že správní orgán prvého stupně se vypořádal se všemi námitkami žalobkyně, z jí popsaného jednání vyplývá pouze formálnost povoleného pobytu bez faktické konzumace a o využívání dlouhodobého pobytu, což není cílem zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně v době povoleného dlouhodobého pobytu neplnila účel, pro který byl pobyt povolen, což je závažná překážka pobytu cizince na území. Rozhodnutí správního orgánu prvého stupně shledal žalovaný řádně zdůvodněným, žalovaný má za to, že správní orgán prvého stupně spolehlivě zjistil stav věci a skutkový stav věci posoudil v souladu s příslušnými právními předpisy. Podané odvolání žalobkyně neobsahuje takové skutečnosti, které by mohly vést ke změně nebo zrušení původního rozhodnutí. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané žalobě a při přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobkyně i žalovaný svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto: Žalobkyně namítala, že správní orgán prvého stupně použil při svém rozhodování ustanovení zákona, které na daný případ nedopadá, neboť nelze postupovat podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ale podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) téhož právního předpisu. Podle § 37 odstavec 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost povolení k pobytu, jestliže cizinec neplní účel, pro který bylo povolení vydáno. Podle § 37 odstavec 2 písm. b) téhož zákona ministerstvo dále zruší platnost povolení k pobytu, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení povolení. K obecné námitce problematické aplikace a protichůdnosti jednotlivých ustanovení zákona o pobytu cizinců městský soud poznamenává, že ve vztahu k nyní posuzované věci bylo dostatečným způsobem objasněno, jakým způsobem a za použití kterých ustanovení zákona správní orgány ve věci žalobkyně rozhodly. Uvedené námitky žalobkyně soud vyhodnotil jako nedůvodné. Podle § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na ustanovení 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, policie pobyt neprodlouží, pokud byla zjištěna jiná překážka pobytu cizince na území. V odůvodnění obou rozhodnutí je jednoznačně uvedeno, že u žalobkyně byla podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zjištěna jiná závažná překážka pobytu na území a touto překážkou byla skutečnost, že žalobkyně přestala splňovat podle § 44a odstavec 3 zákona o pobytu cizinců účel, pro který jí byl pobyt povolen. Proto byl správní orgán prvního stupně povinen postupovat podle podle § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a pobyt neprodloužit. V odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů je vyložena přezkoumatelným způsobem návaznost zákonných ustanovení, o které opírají své rozhodnutí, i skutková zjištění, na základě kterých zákonná ustanovení na případ žalobkyně aplikovaly. Podle § 37 odst. 2 písm. b) policie zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza. Důvody neudělení víza řeší § 56, kde v odst. 1 písm. j) stanovuje povinnost policie vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, cizinci neudělit, jestliže pobyt cizince není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Taková překážka byla zjištěna správním orgánem při rozhodování o žádosti žalobkyně o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonný manažer – účast v právnické osobě. V průběhu správního řízení o žádosti bylo zjištěno, že cizinka fakticky účel pobytu neplnil a neplní. Z obsahu námitky žalobkyně ohledně aplikace chybného ustanovení zákona o pobytu cizinců není zřejmé, v čem žalobkyně spatřuje zásah do svých práv a právem chráněných zájmů, tvrdí-li, že žalovaný rozhodl podle nesprávného ustanovení. Městský soud v Praze nemohl přehlédnout, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí ke shodné námitce na straně 4 uvedl, z jakých důvodů aplikoval konkrétní ustanovení zákona o pobytu cizinců i s odkazem na přiléhavou judikaturu správních soudů. K tomu soud poznamenává, že obdobnou problematikou se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7As 82/2011 – 81, dostupném – stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – i na www.nssoud.cz. V něm soud odmítl právní názor, že plnění účelu pobytu je doloženo již tím, že je zapsán v obchodním rejstříku, a poukázal na to, že účelem pobytu zcela jistě zákonodárce nemínil pouze formální zapsání se do příslušných rejstříků, aniž by podnikatelská činnost byla fakticky na území České republiky vykonávána, neboť by tak došlo k obcházení smyslu a pravidel zákona. Zákon o pobytu cizinců stojí na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, například dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem, a tyto činnosti musí být skutečně na území České republiky vykonávány. Názor, že jen formální ukončení podnikatelské činnosti by bylo důvodem pro postup ve smyslu § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, je vzhledem k uvedenému nesprávný a neodpovídá smyslu a účelu citovaného zákona. S uvedenou argumentací se městský soud ztotožnil i v nyní posuzované věci. Stěžejní žalobní námitkou v podané žalobě je tvrzení žalobkyně o tom, že o zamítnutí žádosti žalobkyně o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání rozhodly správního úřady proto, že neplnila předchozí účel pobytu, tj. nevykonávala funkci jednatele ve společnosti PIPAVIT, s. r. o. Žalobkyně namítla, že z obsahového hlediska se žalobou napadené rozhodnutí zakládá na názoru, že činnost žalobkyně ve společnosti PIPAVIT, s. r. o., nebyla skutečným podnikáním, nýbrž závislou činností. Tento závěr je podle názoru žalobkyně zcela bez opory ve spise, když jediným pramenem důkazu je výsledek žalobkyně, což lze považovat za důkaz nedostatečný i bez bližšího rozvedení. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně pobývala na území České republiky na základě vydaného povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonný manažer – účast v právnické osobě s dobou platnosti ode dne 8. 2. 2010 do dne 7. 2. 2012. V rámci posouzení žalobkyní podané žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě tedy bylo podle názoru městského soudu legitimní, aby správní orgány zkoumaly, zda žalobkyně plnila účel pobytu výkonný manažer – účast v právnické osobě po celou dobu předchozího pobytu, který jí byl udělen na základě výkonu funkce jednatelky ve společnosti PIPAVIT, s. r. o. Městský soud v Praze považuje za vhodné především poukázat na znění ustanovení §§ 133 až 135 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ze kterých vyplývají pro jednatele společnosti s ručením omezením zcela konkrétní povinnosti. Z nich zřejmé, že jednatel je nejvyšším řídícím článkem společnosti s ručením omezeným, který má v rámci svých kompetencí nejvyšší postavení při řízení a vedení společnosti a jejím základním fungováním. Soud proto odmítá výtku žalobkyně, že žalovaný nesprávně hodnotil způsob a kvalitu fungování obchodní společnosti PIPAVIT, s. r. o. Žalovaný ani správní úřad prvého stupně neposuzovaly, zda žalobkyně splňuje zákonem stanovené podmínky či předpoklady pro výkon funkce jednatele, nehodnotily její odbornou znalost či skutečnost, zda má náležité vzdělání a schopnosti pro řádný výkon funkce jednatele, ale správní úřady obou stupňů pouze porovnávaly a poukazovaly na jedné straně na mimořádné postavení jednatele, tj. statutárního orgánu, který má v rámci svých zákonných pravomocí nejvyšší postavení při řízení a vedení společnosti a jejího základního fungování, a na druhé straně kontrastující postoj žalobkyně, vyplývající z její účastnické výpovědi před správním orgánem. Žalobkyně nevěděla ničeho o faktickém fungování společnosti, v níž má vykonávat vrcholnou funkci, a její vyjádření o své pracovní náplni rozhodně nevypovídá nic o tom, že by její faktickou činnost bylo možno klasifikovat jako činnost statutárního zástupce obchodní společnosti. Nadto je z odůvodnění žalovaného rozhodnutí patrno, že se jednalo jen o podpůrný argument k provedenému právnímu hodnocení, neboť závěr o neplnění účelu původně povoleného pobytu žalobkyně na území České republiky byl učiněn i na základě dalších skutkových zjištění, z nichž zcela zásadní význam mají zjištění o charakteru činnosti žalobkyně v uvedené společnosti PIPAVIT, s. r. o. Žalobkyně zcela jednoznačně uvedla, že neví, co obnáší funkce jednatele obchodní společnosti, neznala žádné zaměstnance společnosti a ke své činnosti jasně vyjádřila, že měla na starosti úklid a za to jí byla vyplácena týdenní odměna. Za této důkazní situace není podstatné, zda správní orgány posuzovaly působení žalobkyně v této společnosti jako zaměstnání či nikoli, ale rozhodující je okolnost, že bylo nad veškerou pochybnost ověřeno, že žalobkyně nevykonávala činnost, kterou uvedla v předchozím řízení při udělení pobytového povolení. Městský soud v Praze je přesvědčen o tom, že pokud by měla žalobkyně skutečně zájem vykonávat funkci jednatele obchodní společnosti v České republice, měla by mít dostatek základních znalostí nejen o společnosti samé, jejím předmětu podnikání, ale i o ostatních jednatelích společnosti. Znalost základních informací o pracovní činnosti je zcela logická a osvědčovala by snahu žalobkyně vykonávat jí tvrzený účel pobytu. Jednání žalobkyně, která sama tvrdí, že neví, jaká je náplň činnosti společnosti, nezná společnost, pro kterou by měla vykonávat činnost statutárního zástupce, nevypovídá o tom, že za situace, kdy žádá správní úřad prvého stupně, aby jí za účelem výkonu této „činnosti“ bylo uděleno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, by bylo možno posoudit jinak než jako jednání ryze účelové, jehož cílem je zastřít pravý důvod pobytu žalobkyně na území České republiky. Podle závěru soudu tak není námitka nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí relevantní. Soud neshledal rozpor výroku s odůvodněním rozhodnutí, obě rozhodnutí obsahují náležité právní závěry, které vyplývají z rozhodných skutkových okolností a v nich uvedené důvody jsou ve vztahu k výroku rozhodnutí zcela jednoznačné. Odůvodnění rozhodnutí jsou logická, vyplývají z nich skutkové a právní důvody, které vedly správní orgán k vydání rozhodnutí. Soud neshledal důvodnou ani uplatněnou námitkou o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Předně je třeba uvést, že správní orgány nejsou ve správním řízení vázány návrhy účastníků na doplnění dokazování. Jsou povinny ve věci provést ty důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne jsou obsažena tvrzení žalobkyně, ze kterých jednoznačně vyplývají veškerá rozhodná skutková zjištění, a městský soud neshledal u tohoto provedeného důkazu jakékoli porušení procesních práv žalobkyně. Není proto dán žádný důvod pro to, aby nebylo možno z tohoto provedeného důkazu vycházet. S ohledem na absolutní neznalost náplně práce jednatele společnosti na straně žalobkyně tak bylo možno posoudit postoj žalobkyně jako jednání osoby, která nemá základní znalosti o fungování společnosti, ve které pracuje a jíž údajně jako statutární orgán řídí. Soud má za to, že postup správních orgánů, které již dále dokazování ve věci nedoplňovaly, byl v souladu s právní zásadou, že povinnost tvrzení předchází povinnosti důkazní. Lze tak shrnout, že správní orgány dostály své povinnosti dané ustanoveními § 2 a § 3 správního řádu a zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro řádné posouzení skutkového stavu a na základě takto zjištěného skutkového stavu učinily právní posouzení, které je v souladu se zákonem, jakož i ustálenou judikaturou (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9As 80/2011 – 69). Částečně důvodnou shledal soud námitku, ve které žalobkyně namítala, že ještě během odvolacího řízení se žalobkyni dne 16. 5. 2015 narodil syn. Žalobkyně poukazovala na to, že tato skutečnost měla a musela být žalovanému známa z jeho úřední činnosti a úředních evidencí, a pokud žalovaný konstatoval, že žalobkyně nemá v České republice žádné rodinné příslušníky, šlo o tvrzení ke dni vydání napadeného rozhodnutí evidentně nesprávné. Městský soud v Praze se – s ohledem na všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti posuzované věci – zabýval posouzením, zda tato skutewčnost mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Při této úvaze vycházel soud z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2015, č. j. 7Azs 285/2014 - 39, podle něhož je – stručně řečeno - věcí žalobce, kde bude realizovat svůj rodinný život se svým potomkem. V případě žalobkyně znamená žalobou napadené rozhodnutí neudělení pobytového oprávnění, v důsledku čehož bude muset pravděpodobně opustit území České republiky, nesplní-li podmínky pro udělení jiného pobytového povolení. Jelikož žalobkyně na území České republiky pobývala výrazně menší část svého života, neexistuje v obecné rovině žádná vážnější překážka pro to, aby se opět integrovala v prostředí svého domovského státu, zejména s ohledem na zjištění žalovaného, že rodiče i manžel žalobkyně žijí v Mongolsku. Za intenzivní zásah do práva žalobkyně na soukromý a rodinný život však lze považovat skutečnost, že již nebude moci pokračovat na území České republiky v soužití s nezletilým synem. Jako hlavní alternativa se tak jeví návrat žalobkyně do Mongolska s tím, že syn žalobkyně bude stát před volbou pouhých návštěv či trvalejšího přemístění za žalobkyní. S ohledem na věk a délku pobytu syna žalobkyně na území České republiky varianta přesídlení žalobkyně a jejího syna do Mongolska proto představuje velmi intenzivní zásah do rodinného života žalobkyně. Na druhou stranu tímto nejsou žalobkyně a její rodinní příslušníci zcela zbaveni možnosti realizovat společný rodinný život. Zbývá tak posoudit, zda jsou takto závažné následky adekvátní důvodům, které správní orgány vedly k rozhodnutí o neudělení povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyni. Tento požadavek ostatně plyne také ze směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny [viz zejména bod 2 preambule, čl. 5 odst. 5 a čl. 17 této směrnice a dále rozsudek Soudního dvora (Evropské unie) ve věci C-540/03 Evropský parlament proti Radě Evropské unie, Sbírka rozhodnutí SDEU, ročník 2006, s. I-5769, dostupný na http://curia.europa.eu] a přímo z čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Článek 8 odst. 1 Úmluvy stanoví, že „každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.“ Podle odst. 2 pak „státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ Článek 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996, ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int) a vzít v úvahu i to, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný a soukromý život v jeho zemi původu. Při posuzování přiměřenosti dopadu správního rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince je proto nutno hodnotit závažnost jeho jednání (význam porušené normy, forma zavinění apod.) na straně jedné a intenzitu zásahu do rodinného a soukromého života cizince na straně druhé. V nyní posuzované věci proto soud posuzoval intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí a závažnost jednání žalobkyně, která vědomě uváděla nepravdivé informace o své činnosti na území České republiky. Z tohoto pohledu skutečnost, že se žalobkyni v době před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání narodil potomek, neznamená automaticky závěr o tom, že je tím zhojeno dlouholeté závažné porušování zákona ze strany žalobkyně tím, že jednala při zajištění pobytového povolení zcela účelově, obcházela obecně závazné právní předpisy České republiky s cílem zajistit si legální pobyt na jejím území a deklarovaný účel svého pobytu prokazatelně neplnila. Závažnost protiprávního chování žalobkyně převyšuje velmi intenzívně možný zásah do soukromého života žalobkyně, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že její manžel pobývá v zemi původu a nic nebrání tomu, aby zde rodina žila. Za této situace je narození potomka možno považovat za lehkovážné jednání žalobkyně, která věděla, že její žádosti o prodloužení povolení k pobytu nebylo vyhověno, musela být tedy srozuměna s tím, že nastane situace, že nebude oprávněna na území České republiky pobývat. Je vhodné podotknout, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by žalobkyně o narození dítěte informovala žalovaného, ačkoliv si musela být vědoma probíhajícího správního řízení. To, že se spoléhala na úřední evidenci, lze hodnotit i v neprospěch žalobkyně. Soud z uvedených důvodů neshledal na straně žalovaného porušení zákona natolik závazné, aby vedlo pouze z tohoto důvodu ke zrušení napadeného rozhodnutí, když v této věci je evidentní rozdílná intenzita porušení zákona žalobkyní (dlouholeté účelové jednání) na straně jedné a možný zásah do rodinného života žalobkyně (soužití rodiny v zemi původu, kde žije manžel žalobkyně) na straně druhé. Závěrem soud považuje za vhodné vyjádřit, že se neztotožnil ani s uplatněnou námitkou, vytýkající žalovanému správnímu úřadu projev libovůle v rámci správního uvážení Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (viz například rozsudky NSS ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2As 55/2007 – 77, či ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2As 31/2005 - 78) úvahou správních orgánů nelze rozšiřovat zákonné podmínky pro splnění zákonem stanoveného účelu. Podle stanoviska soudu žalovaný v projednávané věci při svém hodnocení splnění zákonných podmínek ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců nevybočil ze zákonem stanovených mezí. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaný se k odborným znalostem žalobkyně k výkonu funkce jednatele obchodní společnosti nevyjadřoval a jeho poukaz na příslušná ustanovení obchodního zákoníku k povinnostem jednatele byl zcela na místě. Správní orgány tak při svém rozhodování nerozšířily své úvahy nad rámec stanovený zákonem, ani nepožadovaly splnění podmínek, které zákon žadateli o udělení předmětného typu pobytu neukládá. K porušení zákazu libovůle tak nedošlo. Postup správních orgánů neodpovídá ani výkladu pojmu „libovůle“, jak jej učinil Nejvyšší správní soud právě v rozsudku ze dne 4. 5. 2006 č. j. 2As 31/2005 – 78, kde uvedl, že „libovůle nesmí existovat ani při posuzování splnění těch podmínek, které v zákoně výslovně stanoveny jsou. I při jejich posuzování je totiž žalovaný vázán obecnými ústavními principy a hodnotami, jako jsou zejména proporcionalita, rovnost, důstojnost, legitimní očekávání účastníků, právní jistota, předvídatelnost a podobně.“ Ze všech výše uvedených důvodů tedy Městský soud v Praze neshledal důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a na základě toho soud žalobu podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odstavec 1 soudního řádu správního, podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.